HTEM - 47. kapitola

2. dubna 2011 v 1:33 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
V tuhle chvíli Vám k tomu povím jenom jedno: Je 1:30 - už není apríl. Užijte si novou kapču!


Hominem te esse, memento.
Pamatuj, že jsi člověk.
Kapitola čtyřicátásedmá




Dveře bouchly a pak už byl slyšet jen tichý dusot nohou.
"V rozhovoru budeme pokračovat zítra ráno," pověděla jsem tiše Travisovi a pak se vydala za ní. Moje hlava projížděla všemožné scénáře ve snaze ulevit nesnesitelné úzkosti, jež nyní svírala mé myšlenky. V uších mi znělo samé kdyby, přestože jsem to ve skutečnosti nechtěla slyšet. Sama sebe jsem týrala vizemi, jaké by to mohlo být. Vědomí se mě snažilo ochránit před bolestí, ale místo toho mě sráželo a sypalo mi sůl do čerstvě rozedřených ran. To, co mi teď poletovalo hlavou, byly jen iluze a o to víc si má racionální část uvědomovala, o co všechno jsem přišla. Viděla jsem to všechno jasně, jako kdyby to byly čerstvé vzpomínky. Přišla jsem o všechno, co jsem mohla mít. Zaplatila jsem příliš vysokou cenu za to, že jsem "výjimečná". Oči mi zvlhly vztekem, ale nedovolila jsem si plakat. Věděla jsem, že z větší části je to jen má vina. Nebyla jsem dost vděčná za to, jak úžasnou druhou šanci jsem v životě dostala. Místo toho jsem byla neustále posedlá věcmi minulými, nevratnými, ve snaze zaplnit to prázdné místo uvnitř mě samotné. V tuhle chvíli jsem už věděla, že k naplnění nedojde. Minulost mi přinesla jen bolestivé vzpomínky a z ničeho nic tu díky jedné díře stála dívka, která byla celá děravá. Pomyslela jsem si, že je čas položit si otázku, zda mi to za to stálo. Bylo to jako by padala opona na konci mého šťastného života a dolů jsem stahovala já sama. Teď, když se halou rozléhal Ashleyin pláč, jsem si už konečně mohla přiznat pravdu. Do poslední chvíle jsem jen hledala viníky. Byl to otec, kdo mně připravil o bezelstné dětství. Byla to matka, která mě opustila ve chvíli, kdy jsme si k sobě našly cestu. Byl to bratr, který mi ukradl nevinný pohled na svět. Vždycky jsem si dokázala najít viníka. Přišel však čas uznat, že můj podíl viny byl mnohem větší než kohokoliv z nich. To já pochybila. Možná jsem byla výjimečná. Především jsem byla ale příliš dětinská na to, abych si uvědomila, že nesu odpovědnost za své skutky. Ve chvílích, kdy jsem se měla nepřízni postavit s hlavou vztyčenou, jsem se krčila v rohu a plačtivě prosila matku, aby mne ochránila. Místo toho, abych se alespoň pokusila poznat svůj dar, jsem v sobě svou sílu dusila, dokud pokaždé nevybuchla. Nedokázala jsem hledat kompromisy a neměla silnou vůli k tomu, abych se dokázala ovládnout. Ustrašeně jsem utekla pokaždé, když došlo na závažná rozhodnutí. Místo toho, abych odhalila Ryanovu pravou tvář, jsem slepě věřila andělovi bez křídel. Neptala jsem se, proč padl. A když jsem dostala druhou šanci, když jsem poznala i já svou pravou tvář, nedokázala jsem se smířit s tím, kdo jsem byla, kým pořád jsem. Schovávala jsem se za chudáka Sofií, a Claru jsem pohřbila dříve, než jsem ji mohla poznat. Žila jsem ve strachu, užíraná vzpomínkami a minulostí místo toho, abych se postavila přítomnosti. To svými rozhodnutími jsem zahodila všechno, na čem mi záleželo. Ohrozila jsem ty, na kterých mi nejvíce záleží. Věděla jsem, že mi bude trvat hodně dlouho, než napravím následky. Otevřela jsem dveře a snažila se vymyslet větu, kterou bych začala. Dlužím jí alespoň vysvětlení.
Ani na chvíli jsem si však nedokázala představit, jak moc může bolet jeden pohled do očí. Seděla na posteli, shrbená pláčem, a když jsem za sebou zavřela dveře, pohlédla mi do očí. Bolelo to víc, než jsem si kdy dokázala představit. Pomyslela jsem si, že nepotřebuje mluvit, k čemu křik. Bolest, strach, křivda, zrada. To vše mi říkaly její oči. A zatímco ona tiše plakala, křičely na mě, jak moc jsem jí tím, co jsem řekla, ublížila. Seděla proti mně, ve své přirozené kráse, lehce vlnité blond vlasy jí padaly přes ramena, a hluboké hnědé oči vypovídaly o tom, jak čistá a dobrá je její duše. Místo jejího radostného úsměvu však měla ve tváři vepsanou bolest, a tak mi více než andílka dnes připomínala padlého anděla.
Ve vteřině mi hlavou projely tisíce vzpomínek na naše dětství a v hlavě jsem si srovnávala, jak moc jsme se obě změnily. Uvědomila jsem, kolik času uplynulo od doby, kdy jsme se viděly poprvé.
"Ahoj," usmála se tehdy. "Já jsem Ashley. Víš, že teď budeš moje nová sestřička?" dívala jsem se na její rozzářený obličej, zaskočená a neschopná slova, dokud mě neobjala a neřekla: "Vítej doma, sestřičko."
Tohle bývaly okamžiky, které mi vždy ukázaly jaká Ashley je. Energická a živá. Stále ji dnes vídám, jak si poskakuje, jelikož nedokáže chvíli nic nedělat. Neustále si pozpěvuje a tleská, přesně jako to dělala v den, kdy jsme se viděly poprvé. Usměvavá a veselá. Přesně taková je totiž uvnitř. Vždy dobře naladěná a připravená rozdávat úsměvy. Už odmala se jí u úst dělaly malé vrásky z úsměvů, a jak táta vždycky říká, i když na ně jednou bude nadávat, my budeme šťastní, protože dokud se bude Ash smát, všechno je v pořádku. Vždy rozdávala energii a radost jako naše malé soukromé slunce. Pohled do jejích očí mi vždy připomínal oázu klidu a míru. Mívala v nich tak jasnou jiskru. Veselou, když se smála, smutnou, když plakala, ocelovou, když se hněvala. A tehdy, když jsem ji poznala, našla jsem člověka, který umí promlouvat očima. Je jedním z mála lidí, kteří to dokážou. Já to neumám. Moje oči lžou. A přesto že jsem teď chtěla ukázat, jak moc mě mrzí, jak to všechno dopadlo, nedovolila jsem si plakat.
Když jsem byla malá a Wrightovi mě přijali mezi sebe, zaujala Ashley postavení starší sestry. Všude chodila se mnou, vodila mě za ruku. A když jsem se tenkrát tak náhle změnila, když se každý děsil mých očí, byla to ona, kdo se postavil přede mě a řekl: "Co všichni čumíte?" Byla moje starší sestra. Vždycky mě chránila.
Teď, když se všechny věci tak zkomplikovaly, když už nic, co dřív bývalo mojí jistotou a pevnou základnou, nedávalo smysl, jsem měla chránit já ji. Já jsem její starší sestra.
Místo toho jsem tady stála a dívala se, jak pláče, protože já jsem ji ranila. To já ji ublížila. A ubližovala jsem ji už dlouho předtím, než jsme sem přijely. Má mysl, nyní tak silná a zbystřelá od chvíle, co jsme sem přijely, zachytila útržky jejích myšlenek, které na mě doslova křičely. Jakoby se praly o to, abych je slyšela, abych je viděla. Ukázaly mi, jak moc ji mrzela má odtažitost. Neměla za kým jít. Dlouhé minuty stála pod schody do mého pokoje a přemýšlela, zda má nebo nemá jít nahoru a zda ji zas pošlu pryč. Jak byla naštvaná na sebe samotnou, že to po čase vzdala. Jak ji děsila má náhlá mlčenlivost. Ráno při snídani mě pozorovala, jak chodím s hlavou sklopenou a kruhy pod očima hyzdily podle ní moji krásnou tvář. Stála u pultu a pozorovala, jak ji místo obvyklých debat jen pozdravím, jak svižně odcházím. Už si neměla s kým povídat. Stála opodál a pozorovala, jak trpím, jen proto že ji k sobě nechci pustit. Vzdalovala jsem se jí. A pak, ani nevěděla jak, se nejvíce děsila toho, že bych ji snad mohla už nemít ráda. Viděla jsem teď, kolik úsilí musela vynaložit, aby se neodvrátila, kdykoliv jsem jí pohlédla do očí. Jak se statečně prala s tím, aby ji už konečně přestala děsit barva, která byla chladná jako kov. Jak denně přehlížela mé mrštné a příliš rychlé pohyby, které leckdy spatřila jen koutkem oka. Jak bojovala se vzpomínkou na den, kdy mě přivedli z nemocnice, bledou a zesláblou s barvou očí, která vyděsila celé oddělení. Věděla, že je něco špatně. Od první chvíle to věděla. Od té doby jsem byla… jiná, došlo jí teď. Věděla, že nejde o vzhled. Věděla, že nejde o barvu očí. Od prvního dne, kdy jsem se z nemocnice vrátila jiná, bylo něco špatně. Byla jsem bystřejší, vnímavější, rychlejší. Slyšela jsem věci, které bych slyšet neměla. Viděla jsem věci, které byly ostatním skryty. Potom, co si vyslechla ten příšerný rozhovor, jí to začalo dávat smysl. Když nad tím nyní přemýšlela, došlo jí, jak nevratná a krutá ta změna je. Ne proto, že jsem teď jiná, ale proto, že už nejsem její Sofií. Prohlížela si mě slzavýma očima, a přesto byl její pohled ostrý, zabodával se do mě a já jen čekala na ortel, který vyřkne. Ale místo toho ji znovu zamrzelo, že jsem si ji k sobě nepustila blíž. Mohly jsme na to být přece dvě, prolétlo ji myslí. Ale teď věděla, že je konec.
Pozorně si prohlížela mou tvář už jen ze zoufalé snahy najít jediný stín staré dobré Sofií. Snažila se najít jakýkoliv náznak o tom, že to jsem pořád já, a že se mýlí. Ale moje oči ji dnes znovu vyděsily. Ruce, které ji visely podél boku, zatnula v pěst.
Nevšimla jsem si toho, uvědomila si. Nevšimla jsem si, kdy jsi odešla. Vyčítala si, že mi věřila. Hlavou jí znělo jen: "Slíbila mi to. Ona mi to přece slíbila."
Poslední dobou bojovala usilovněji než kdy dřív proto, aby si mě udržela, aby mohla zůstat se mnou. Protože v den, kdy mě viděla poprvé, celou vyděšenou a s čerstvými jizvami, které jen svým vzhledem působily mráz na zádech, si slíbila, že mě bude navždy chránit, že mě nikdy neopustí. Ale teď jsem tu před ní stála, obličej prostý emocí, s výrazem v očích, který jí děsil víc než samotná barva, a více než její Sofií jsem jí připomínala Ryanovo Claru. Do hrudi ji udeřila silná a hořká bolest zrady, protože jsem ji nakonec opustila já. A jen co ji tělo dovolilo se nadechnout, zastudilo ji zklamání z toho, že svůj slib nedodržela. Nedokázala mě ochránit, neochránila mě přede mnou samotnou.
Odvrátila jsem pohled. Zacpala jsem si uši v zoufalé snaze přerušit proud jejích myšlenek, dokud skutečně nenastalo tíživé ticho. Ashley si poraženě povzdechla a vstala ke svým kufrům. Pozorovala jsem jí, jak si systematicky hází věci do kufru, jak se přede mnou snaží skrýt své slzy.
"Můžeš odejít, prosím?" zazněl její hlas tichý od pláče. "Chtěla bych být sama."
Pokusila jsem se promluvit, něco jí říct, v krku jsem měla ale tak hořko, že jediné, čeho jsem byla schopná, bylo zakývání a pak jsem jen za sebou zavřela dveře. Rozeběhla jsem se po schodech pryč z domu, jako bych snad mohla od toho všeho utéct. Rozrazila jsem domovní dveře, ale pořád to bylo příliš blízko, pořád mě vše svazovalo, a tak jsem běžela zahradou tak daleko, kam až jsem mohla. Opřela jsem se o mohutný dub a padla na zem. Bylo mi jedno, že je tam sníh. V tu chvíli mi bylo volný úplně všechno. Tak moc jsem chtěla plakat, chtěla jsem ze sebe všechno vykřičet, ale nešlo to. Hruď mi svírala ledová pěst. Drtila mě zevnitř a já nebyla schopná se nadechnout. Naříkala jsem, ale to nepomáhalo. Brzy mi došly síly, a tak jsem jen vzlykala.
"Dělám to znovu," šeptala jsem do větru. "Zase jí ubližuju, zase utíkám!" zakřičela jsem. Seděla jsem tam dlouhé hodiny, jelikož se začalo pomalu rozednívat. Bylo mi to jedno. Dokud nezazvonil telefon. Ignorovala jsem ho a apaticky zírala na nebe. Dokud nezazvonil znovu. A zas. Zvedla jsem ho, aniž bych se podívala na display. Přiložila jsem si sluchátko k uchu, ale z transu mě probral až hlas, který jsem v tuhle chvíli ani za mák nečekala.
"Okamžitě se zvedni z té země!" zakřičela na mě.
"Alice?" optala jsem se přihlouple.
"Ne, tady Brad Pitt. Jasně, že jsem to já. Zvedni se z té země," poprosila mě už klidněji. Uposlechla jsem ji. "Chci se tě na něco zeptat, Sofií."
"Ehm, ptej se," odpověděla jsem, zatímco jsem si oprašovala mokré pyžamo.
"Co pro tebe Ashley znamená?" zeptala se na otázku, která mě okamžitě probudila. V krku se mi okamžitě objevil ten pitomý knedlík a já nebyla schopna ze sebe vydat hlásku. Vzpomněla jsem si na jednu hloupu komedii, na kterou jsme s Ash před týdnem koukaly. Byla o dvojčatech, sestrách, které spolu válčily, a na konci filmu se usmířily. V té scéně zpívaly písničku: "Ať klidně zničí celý vesmír. K čemu by mi byl, když mám tebe. Ty si pro mě slunce, měsíc, jsi moje mléčná dráha. Jsi pro mě svět." Vzpomínala jsem, jak jsme se tomu s Ashley smály, dokud mě Alice nepřerušila.
"Hm, už vím," poznamenala. A pak, jako by snad věděla, co jsem chtěla říct, zopakovala přesně slova té pitomé písničky. "Řekla bys asi tohle: Ať klidně zničí celý vesmír. K čemu by mi byl, když mám tebe. Ty si pro mě slunce, měsíc, jsi moje mléčná dráha. Jsi pro mě svět." Zastavil se mi dech.
"Dýchej a poslouchej mě. Nedělej to, Sofií. Nenech jí odejít. Copak si neuvědomuješ, co tím způsobíš?" zeptala se mě zoufale. "Pouto mezi vámi dvěma je příliš silné. Zpřetrhat ho bude bolet mnohem víc, než kdybys v něj začala věřit. Ashley je silnější, než za jakou ji považuješ, a všechno co vás čeká, zvládne díky tobě. A ty to zvládneš díky tomu, že budeš mít ji. Už dlouhou dobu je součástí tvé budoucnosti, pokud ji teď opustíš, už to nepůjde nikdy napravit a cena, kterou zaplatíš, vy obě zaplatíte, bude až příliš vysoká. Nesmíš jí nechat odejít," zdůraznila slova na konci svého proslovu. Pak se už ozval jen otravný tón, když hovor ukončila.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dablinka13 dablinka13 | 2. dubna 2011 v 11:48 | Reagovat

hurá! já už málem i přestala doufat, že ještě nějaký díl bude. Doufám, že teď už to nebude trvat tak dlouho, prosííím

2 lucia lucia | 2. dubna 2011 v 15:51 | Reagovat

uzasna kapitola :) taktiez som myslela ze uz nebude ...tesim sa na pokracko :-)  :-)

3 Judy Judy | 2. dubna 2011 v 21:42 | Reagovat

Je škoda, žes přidala další dílek až tak pozdě. Úplně jsi tím přetrhla linkua už mě nebaví tolik ji číst. Nebo je to možná způsobeno nedostatkem děje? Nevím. Každopádně tuhle kapitolu jsem jen rychle proletěla očima, protože se tam nic neděje. :-|  [:tired:]  :-?  8-O  O_O
Chtělo by to napravit. ;-)  :-P

4 chuckyna chuckyna | 3. dubna 2011 v 23:33 | Reagovat

No doprdele!!! :D /sorry, teď se fakt na nic jinýho nezmůžu :D/
Ne, fakt, unbelievable. Jsem na tebe hrdá :)
Přečtu si to zítra :)

5 Faire Faire | E-mail | 4. dubna 2011 v 14:06 | Reagovat

Moc se ti to povedlo a jsem strašně ráda, že už jsi dala tohle pokráčko.
Už se nemohu dočkat další kapčy.
Prosím tě, hlavně už nedělej takhle dlouhou mezeru před přidáním další kapitoly.
Není pak už ono.

6 Iwuushkaa Iwuushkaa | E-mail | Web | 6. dubna 2011 v 23:15 | Reagovat

Hurá, tak jsem se dočkala :-D Ten telefonát od Alice mě překvapil, nečekala jsem, že by zavolala :-D Jinak fakt, nenech Ash odejít ;-) A co nejdřív novou kapitolu please :-)

7 thereskaaaaa thereskaaaaa | Web | 13. dubna 2011 v 23:25 | Reagovat

Právě jsem přečetla celou tuhle povídku.. Jednoduše WOW! Parádní příběh! Obdivuju tě a těším se na další díl :))

8 chuckyna chuckyna | 17. dubna 2011 v 13:44 | Reagovat

I love it!!!!! Konečně jsem se dostala k tomu to dočíst a úplně to žeru!!! :) Tak už napiš další kapitolu :D :) jsem zvědavá, co bude dál :)

9 Jean Jean | 22. dubna 2011 v 21:24 | Reagovat

Bomba :D :D Jen doufám, že už nebudeme muset čekat tak dlouho na novou kapitolku :) Ale já ti věřím, určitě ne ;-) ;-)

10 moira moira | Web | 24. dubna 2011 v 13:31 | Reagovat

jednoduše: wow!
alice jí pěkně sprdla, ale asi je to pravda, že? :D i to, jak ashley četla myšlenky o sobě bylo strhující, moc pěkná kapitola!! :))

11 terezka terezka | 24. dubna 2011 v 13:41 | Reagovat

o můj bože :-))))))) jupííííí :-) konečně další kapitolka :-))) a jako vždy jsi nezklamala :-)) prostě úžasný... to jak to popisuješ :-)))

12 Mischa Mischa | 8. června 2011 v 13:00 | Reagovat

A lidi ani nevíte jak jsem ráda, že jste sem dorazily a kapitolu si přečetly :-) Mám moc velkou radost, že tu ještě pořád zůstalo dost věrných čtenářů :-) Mrzí mě stejně jako Vás, že kapitoly přibívají tak pomalu. Nikdy jsem si nemyslela, že to půjde tak ztěžka. A je smutné že to musím říct, ale tím jak mi lidé a čas znechutily stmívání, odnáší to i moje povídka. Dala bych teď já nevim co za to, abych si bývala vymyslela svoje postavy a ne Cullenovi. Žádný Forks! Ale nic s tím už nenadělám a tak mi nezbude nic jiného než ji konečně dokončit. Snad brzy :-) Modlete se :-) A děkuji za komentáře, každého názoru si neuvěřitelně vážím :-)

13 Terri Terri | 28. června 2011 v 15:23 | Reagovat

Taky už nemám ráda Stmívání tak, jako dřív, Vary dokážou šílený věci a lidi na tržnici jsou jako naklonovaný :D jsi z Varů, ne?? :)no nic, Stmívání možná není až tak pěkný jako bývalo, ale tahle povídka jo, tak si to nenech zkazit, máš neuvěřitelný talent, tak ho využij, dopiš tuhle povídku a napiš další :):D hodně štěstí :)) :-)

14 Mischa Mischa | Web | 23. července 2011 v 12:04 | Reagovat

[13]: Ahoj Terri, jsem pravá Varačka, ale tržnici se vyhýbám :-D nikdy jsem nepatřila k těm, co tam vystávájí xD a odkud jsi ty?
Přesně tak, ta zář, co se kolem stmívka vznášela, je neodbytně pryč a komerce mi tuhle klasu úplně znechutila... Nicméně Soie se nevzdám... Je to moje holka :-D

15 salimar salimar | 16. listopadu 2013 v 18:40 | Reagovat

ahoj.bude este pokracko? a ked ano tak kedy? super povidka :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.