HTEM - 46. Kapitola

1. října 2010 v 23:23 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Slyšíte ten aplaus?? Slyšíte to?? Mischa dopsala 46. kapitolu. Rekord je na světě. Nebduu k tomu nci dodávat. Utrhla jsem to v nejlepším xD Za tři kapitoly už se nám zas zjeví anděl, ale nečekejte idylku. Vše nakonec nebude tak růžové, jak si Clara představovala... Bylo by pro mě tou největší odměnou, kdybyste mi tu zanechaly komentář.


Hominem te esse, memento.
Pamatuj, že jsi člověk.
Kapitola čtyřicátášestá
Clara





"Sofii?" zaznělo ze sluchátka.
   "Ahoj Ethane," pozdravila jsem ho se stopou smíchu.


"Jsem rád, že voláš," pronesl úlevně. "Jak ses měla?"
   "Řekněme, že dnešek byl vskutku plodným dnem," usmála jsem se v duchu. "Co zajímavého potkalo dnes tebe?"
   "Řekněme,"cítila jsem náznak úsměvu, "že jsme si udělaly menší výlet do zoo. Emmet miluje medvědy," zasmál se. Nevím, co to v tu chvíli způsobilo, ale jen ten lehký a veselý podtón v jeho hlase mě uvolnil a uklidnil. Byl to stejný náznak lehkosti, který jsem u něj vídala těsně potom, co jsme se poznaly. Obdivovala jsem, jak dokáže být tak veselý přitom, jaký výraz měl, kdykoliv se zmínil o své minulosti. Říkávala jsem si, že toho zažil mnohem víc než kdokoliv jiný v našem věku. Netušila jsem, jak blízko pravdě mé úvahy byly. Právě teď jsem si uvědomila, že si nemohu být jista ničím, co jsem si o něm doteď myslela. Ale neděsilo mě to.

    "Proč mě jen nepřekvapuje, že je jeho oblíbený zvíře zrovna medvěd?"
    "To vážně netuším," zasmál se spolu se mnou.
    "Dneska je tu Elyoroův vír," zašeptal, zatímco jsem v pozadí zaslechla šustění lehkého vánku.
    "Elyoroův vír? Co to je?"
    "Komety, přesně tři. Objevují se každých padesát let a jdou vidět jen z několika míst na zemi. Je to jen zlomek sekundy, kdy jdou vidět. Ale stejně je to úžasný," vyprávěl mi.
    "Uvidíš je?" zeptala jsem, zatímco jsem přemýšlela, zda je již někdy spatřil.
    "Nevím, pokusím se. A co máš dnes v noci plánu ty?"
    "No, chci si dohledat pár věcí o místě, na který se chystám podívat."
   "A co je to za místo mi jistě neprozradíš," zavtipkoval.
   "No," zasmála jsem se, "říkejme tomu Místo. Na tom Místě jsem nějaký čas žila, těsně před tím, než jsem ztratila paměť."
   "Aha," pronesl už zamyšlenějším hlasem. "A důvod proč se tam, chystáš je jaký?"
   "Je tu nějaký dluh z minulosti, který bych chtěla splatit. Navštívit pár starých známých, zavzpomínat si."
    "Zní to, jako by to nebylo tak nepříjemné, jak sis myslela, že to bude."
    "To máš pravdu. Pro mě to rozhodně nebude nepříjemné," pronesla jsem záhadně.
    "Tak doufám, že si to tam užiješ," popřál mi a mě uniklo uchechtnutí nad tím, jak absurdně náš rozhovor zněl a přesto… Přesto bylo příjemné si s ním takto popovídat. Alespoň na chvíli mi to připomínalo období před tím, než se mi navrátila má paměť. Bylo velice příjemné mít naději, že i přestože nic nebude jako dřív, nemusí to nutně znamenat něco špatného.
   "Pokusím se," odpověděla jsem.
   "Jak dlouho si myslíš, že se tam ještě zdržíš?" Z úst mi unikl dlouhý povzdech.
   "Jakmile si dám všechny věci do pořádku a pomůžu jednomu příteli, vrátím se. Ale kdy to bude, to skutečně netuším. A nerada bych ti lhala."
   "Dobře, děkuju."
   "Zítra zas zavolám," slíbila jsem.
   "Budu se těšit, až tě zas uslyším."
   "Dobrou noc," pronesla jsem těsně předtím, než jsem zavěsila.
Nechtělo se mi nic dělat, ale musela jsem se už konečně pustit do nějakého pátrání, nebo nebudu schopná odsud nikdy odejít. Vydala jsem se do kuchyně pro pomerančový džus a cestou si vzala z pokoje notebook. Na chvíli mě překvapilo, že jsem tam nenašla Ashley, ale byla jsem tak zabraná do sněti svých myšlenek, že jsem na to po chvíli zas zapomněla. Nevěděla jsem, kam mám jít. Připadalo mi to tu jako v bludišti mé minulosti. Bylo to jako spadnout do pavučiny a pomalu se do ní zamotávat, dokud vás celou nepohltí. Ač jsem svou matku milovala, to jak každé místo dýchalo vinou její ruky, mě děsilo a zneklidňovalo. Bylo to, jako by se tu čas zastavil. Milovala jsem ten dům. I přese všechny útrapy, které se zde udály. A nejhorší bylo, že každý kousíček nábytku, každá zeď, každý lustr, to vše vám ty útrapy připomínalo. Popadal mě stísněný pocit úzkosti a tak jsem raději sešla až dolů a sedla si do obýváku. Ten jediný do mých vzpomínek nepasoval, a já za to byla neskonale vděčná. Možná díky němu mě napadla ta šílená vize. Protože pokud by mi měl tento dům zůstat, a já věděla, že se ho nedokážu vzdát, bylo by lepší, kdyby se tu vše předělalo. Kdyby všechny ty věci, které vyvolávaly dojem minulosti, zmizely. Bylo by to uvolňující a správné. Věděla jsem to, protože pokud bych se s tím vším dokázala smířit, byla by jedna kapitola mé minulosti uzavřená. S úsměvem na rtech jsem si sedla na gauč, zabalila se do deky a zapnula notebook.
Nevěděla jsem, kde hned začít, a tak jsem do vyhledávače jednoduše zadala název Callemova institutu. Hned mi bylo jasné, že jsem si pro začátek vybrala velké sousto. Vyjela mi spousta odkazů, a některé skutečně odkazovaly přímo na institut. Probrala jsem se tím nezměrným množstvím, ale nic z toho mi neposkytlo nijak zajímavé informace. Téměř všichni čerpali informace z oficiálních stránek, na kterých, jak jsem si domyslela, bylo jen to, co si Callem dovolil vypustit na veřejnost. Vzhledem k tomu, že institut není příspěvková organizace, závisí výběr "pacientů" na vedení institutu. Nazvali to "výběrová organizace".   "Pche," neudržela jsem se. "Výběrová organizace," kroutila jsem nevěřícně hlavou. Zadala jsem do vyhledavače Callemovo jméno a výsledky mého hledání byly mnohem plodnější.
   …" Callem Mark Pouslen vystudoval obor parapsychologie a dlouhou dobu působil jako významný vědec též na poli neuropsychologie. Od roku 1978 však nejsou zmínky o žádné jeho publikaci či jeho působišti." Vyjely mi stovky článků o jeho osobnosti. Začetla jsem se do nich.
    Uběhly tři hodiny, když jsem se prokousala Callemovo životem. V hlavě mi všechno šrotovalo. Zaběhla jsem si do kuchyně udělat kafe a cestou přemýšlela, jak moc do sebe všechno zapadá.
Najela jsem si na mapy a pomalu plánovala, jak se dostat dovnitř. Postupně se mi začaly rýsovat nákresy celého objektu. Zvláštní ale bylo, že jsem Institut na mapě vyznačený nenašla. Vstup do objektu byl sakra zabezpečený. A to z jednoho jediného důvodu- jiná cesta dovnitř nebyla. Od té doby, co jsem utekla, jsou veškeré pozemky elektronicky oplocené. Žádné postraní dveře, žádný únikový východ. Až na střechu. Než jsem však stačila své plány rozvést, ozvalo se zaklepání na dveře.
   "Dále," zakřičela jsem a překvapeně sledovala, jak za sebou Travis zavírá dveře.
   "Neruším?" zeptal se tím svým tónem, a přesto v něm bylo slyšet zaváhání.
   "Ne, to ne," omluvila jsem se za svůj překvapený výraz. "Jen jsem myslela, že půjdeš domů."
   "Ehm," uniklo mu. "Já žádný domov nemám, Claro." Trvalo mi delší dobu, než jsem si uvědomila význam jeho slov.
  "Aha," zamumlala jsem. "No vlastně mi teď můžeš pomoct," oznámila jsem mu a ukázala na židli vedle sebe. Odsednul si, co nejdále to bylo možné, a mistrně se vyhýbal mému pohledu. I přesto mi neušlo, jak sytě rudé jeho oči jsou.
   "Mě to neděsí, Travisi," vysvětlila jsem. "Nemusíš přede mnou uhýbat pohledem." Jen co jsem svá slova dořekla, upřel na mě překvapeně své oči. Lhala bych, kdybych řekla, že to bylo příjemné. Samu sebe jsem však dokázala přesvědčit, že je to pouhá barva, co mě děsí.  Dokázala jsem si ohlídat své reakce. Brzy svůj pohled znovu sklopil a převzal si ode mě mé nákresy. Trvalo mu jen pár sekund, než si je všechny prohlédl.
   "To je Poulsenův institut."
    "Ano."
    "Jsou přesné," dodal stále chladným hlasem.
   "Já vím," usmála jsem se. "Když jsem odtamtud naposledy odcházela, dostala jsem se ven tudy," ukázala jsem na nyní již neexistující boční vchod." Dřív neměly hranice lesa tak hlídané. Nemusely se bát, že by jim někdo utíkal. Většina pacientů," zadrhla jsem se na významu slova, "je v takovém stavu, že by nebyli schopni utéct. Buď jsou v uzavřených celách s přísnou ostrahou anebo jsou pod vlivem sedativ. Ale od dob, kdy jsem tam pobývala, se toho hodně změnilo. Les nechali vykácet. Veškeré boční východy jsou zrušené. Oficiálně existují jen dvě cesty. Jedna je vpředu, kde je hlavní vchod. Tudy se dovnitř dostává veřejnost a nezasvěcení lidé. Dovnitř institutu se přes něj nedostaneš, pokud bys nechtěl projít přes ozbrojenou ochranku. Všude mají kompletní kamerový systém a znásobenou ozbrojenou ochranu. To bude problém," povzdechla jsem si.
   "Potřebujeme se tam dostat tak, aby nás nikdo neviděl. Musíme najít veškeré záložní disky, romky, všechny záznamy o tom, že jsem tam někdy byl. Bylo by dobrý vyřadit kamerový systém, protože jinak zase vznikne nový záznam," přemýšlel nahlas a komicky si při tom mnul bradu. "Co?" zeptal se, když zjistil, jak se tiše směju.
   "Uvědomuješ si vůbec, jak absurdně tohle všechno zní?"
   "Trochu," přiznal. "Trochu víc," zašklebil se.
   "Připadám si jak v nějakym scifi románu," neodpustila jsem si. "Ale máš pravdu. Musíme odtamtud dostat veškeré záznamy o mém nebo tvém pobytu," uznala jsem náš cíl. V duchu jsem však byla nervózní už jenom z té představy o dokumentech, které o mě Callem nasbíral. Jak to říkala Marry? Moje záznamy z nemocnice zmizely.
   "Ještě je tam jeden vchod. Ale přes ten se taky nedostaneme," zamyslel se.
   "Jo,  vzadu je ještě jeden vchod. Ten, který je oficiální pro účely institutu. Projdou tamtudy dodavatelé jídla, věci z prádelny, přiváží tudy eskorty. Těmihle dveřmi jde všechno dovnitř i ven. Sám ses přesvědčil, že je to neprůchodné. Ne tak, aby nás nikdo neviděl a nerozstřílel nás, jen co nás spatří."
   "Dobře, jenže kudy se dovnitř dostaneme?"
   "Střecha. Jejich slabé místo."
   "Střecha?" zeptal se pochybovačně.
   "Veškeré tohle zabezpečení je proto, aby se nikdo nedostal ven. Nepočítají s tím, že by se chtěl někdo dostat dovnitř. Střecha je taky zabezpečená, ale jenom slabým kamerovým systémem a dveřmi na čipovou kartu. Neměl by to být zas až takový problém. Chodba, do které ústí schodiště ze střechy, vede do personální části. Jsou tam kanceláře lékařů, administrativní oddělení. Vůbec to není spojené s lůžkovou částí, a je tam slabší kamerový systém. To se nám hodí a navíc nás to zavede přesně tam, kam potřebujeme. Nepočítají s tím, že by tam chtěl někdo proniknout. O poschodí níž jsou pak Callemovo kanceláře a uzavřené oddělení. Tam musíme jít. Je tam centrální počítač. Stačí, abychom z něj odstranily veškeré soubory, a máme vyhráno."
   "Hm," zamyslel se.  "Dobře. Ale stejně to bude chtít dostat se na nějakou dobu blíž, obhlídnout okolí."
   "To nejspíš ano."
   "A tobě to nevadí?"
   "Co?"
   "No, znamená to, že odsud budeš muset odejít." Chvíli jsem na něj nechápavě zírala.
   "Jo, aha," zarazila jsem se.  "Ne nevadí mi, že odsud budu muset odejít." Chvíli mě pozoroval, ale nechal to být.
   "Řekni mi jedno, když je to ústav pro nadané, proč tam mají tolik ozbrojených chlapů?" Překvapeně jsem se na něj podívala.
   "Travisi, kolik toho o ústavu vůbec víš?"
   "No nic moc, to co jsem si přečetl v brožuře," vysvětlil mi a já se neubránila smíchu.
   "Aha, hm. A co víš o Callemovi?
   "Je to majitel a ředitel institutu."
   "A?"
   "A co?"
   "Nikdy tě nezajímalo, kdo to vlastně je? Pronásleduje tě, šťourá se ve vašem tajemství a tebe ani nenapadlo si o něm něco zjistit?" ptala jsem se nevěřícně.
   "Nepřišlo mi to nutné."
   "Travisi, tvrdil jsi, že ses setkal s Ryanem." Místo odpovědi se ozvalo temné zavrčení, mě tolik povědomé. "Nevšimnul sis na něm ničeho zvláštního?" Znovu neodpověděl, jen se zamračil. Dlouze jsem si povzdechla a pustila se do vyprávění.  Mnoho věcí mi konečně dávalo význam.
  "Callemův institut se prezentuje jako místo, kde pomáhají mimořádně nadaným. Není to státní organizace, funguje v soukromém sektoru. Nikdo zvenčí neví, co se uvnitř ve skutečnosti odehrává. Callem ho používá jako místo, kde může zkoumat záležitosti, které se vymykají pěti smyslům. Víš o tom něco?" zeptala jsem se v naději, že bych si snad mohla ulehčit práci.
    "Ani ne."
   "Callem byl významným psychologem. Působil jako věhlasný vědec na poli neuropsychologie. Tvrdí se, že jednou narazil na neobvyklého pacienta s nádorem na mozku, u kterého se prý projevily psychické schopnosti. Dříve, než je však mohl Callem zdokumentovat, pacient zemřel. A on se tím stal posedlý. Začal bádat na poli parapsychologie a metapsychiky. Zezačátku mu to přineslo ještě větší věhlas, ale postupem času začaly být jeho názory čím dál více radikální až extrémistický. Došlo to až tak daleko, že vedl konference, na kterých ospravedlňoval pokusy na lidech, že je třeba zkoumat stavy, které doposud nebylo možné zmapovat. Kolegové ho začali odsuzovat a postupně ztratil jakoukoliv reputaci. Jeho slovo už nemělo žádnou cenu. Přišel o dotace a granty, jeho oddělení na univerzitě zavřely. Ztratil přízeň a pacienty. Na nějaký čas se odklidil do ústraní. Zdálo se, že se uklidnil.  Je to velice chytrý člověk, ale jeho inteligence hraničí s šílenstvím. Nevzdal se své vize. Proto si založil vlastní institut, kam sbírá lidi, kteří v některých vlastnostech vynikají nad ostatními jedinci. Je to soukromá organizace a tak nad ní nemá moc žádný z jeho rozumných kolegů. Pokud splní standarty nepříspěvkové organizace, nemusí se skoro nikomu zodpovídat, jelikož pobyt je "dobrovolný". A přesto si Callem sám své pacienty vybírá. Hledá je, jen zatím nevím jak," Na chvíli jsem se zamyslela. "Jak jsem řekla, Travisi, je to vážně inteligentní člověk. Ale zešílel. Institut nikomu nepomáhá. Lidé, děti, kteří tam jsou, ho přezdívají druhý Mengele," vzpomněla jsem si, jak ho nazývali. Zkoumavě jsem se zadívala na Travise.
   "Chceš mi říct, že tam dělá na lidech pokusy?" zeptal se hlasem podbarveným emocemi. Natočila jsem hlavu na stranu a tiše ho pozorovala. "To je šílený," vydechl ohromeně. "V dnešní době, to přece.. To nejde. Někdo by na to přišel. Zabránili by tomu," namítal logicky.
   "Když lze před lidmi skrýt existenci upírů, proč by se nemohlo dít tohle?" zeptala jsem se.
   "Jak jsi na to všechno přišla?"
   "Posledních pár hodin jsem se snažila něco vyštrachat o Callemovo historii. O něm se toho píše docela dost, zato o institutu bylo vážně obtížné něco najít."
   "Dobře, ale tak pořád nemáme žádný důkazy. Je to šílenec, ano to uznávám, ale…" Umlčela jsem ho jediným smutným úsměvem.  Dlouhou dobu mlčel, než se odvážil promluvit. "Ty jsi v tom institutu byla."
   "Ano."
   "Jako pacient?"
   "Jako nadané dítě," opravila jsem ho se špetkou sarkasmu. 
   "Jak dlouho jsi tam byla?"
   "Něco přes dva roky." Vyhrnula jsem si vlasy v týle nahoru a otočila se zády k Travisovi.
   "Ta velká byla první. Po ní mi vytetovali pořadový číslo. Dostal jsi ho, jen pokud jsi přežil nějakou riskantní operaci. Po druhé," ukázala jsem na spánky, "to už mi bylo vše jedno."
   "Chápu," odpověděl a zase si odsednul, zatímco si mnul nadloktí.
   "Dobře," pronesl zvláštním tónem a zřejmě chtěl ještě něco dodat. V tu chvíli však zkoprněl a hlavu naklonil ke dveřím. Čelo se mu zkrabatilo, nos nakrčil. Setrval tak jen chvíli.

"Travisi, co se…" znervóznila jsem, dříve než jsem však stihla svou větu doříct, otevřel dveře a dovnitř padla Ashley. A když říkám spadla, myslím tím skutečně spadla. Chtěla jsem se začít smát, když mi došlo, že za dveřmi zřejmě poslouchala. Travisovi uniklo tiché zavrčení a já si nemohla být jista, že to neslyšela. Mozek mi nějakou dobu nepobíral, co se to vlastně děje. Travis nevypadal nadšeně.
   "Travisi," oslovila jsem ho, abych jeho pohled odpoutala od Ashley, která se nemotorně sbírala ze země a třela si zápěstí. "To je moje sestra Ashley," představila jsem ji a sledovala jeho zmatený výraz.
   "Ashley," ozvala jsem se překvapeně. "Co to tady vyvádíš?" zeptala jsem se jí a přispěchala jí na pomoc. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala. "Můžeš mi prosím tě říct, co jsi za těmi dveřmi dělala?" zeptala jsem se jí a přitom jí pomáhala na nohy. Cítila jsem, jak znejistila.
   "Nemohla jsem usnout a tak jsem tě šla hledat. Mercedes mi řekla, že jsi šla někam dolů, a… Slyšela jsem hlasy. Nevěděla jsem, s kým mluvíš, bála jsem se, že by to mohl být Ryan, a že … Nevím, že bych třeba zavolala policii nebo… Ale byl tu on, a já na chvíli myslela, že je to Ethan. Nechtěla jsem poslouchat, ale pak jsem poznala, že to není on a… Slyšela jsem, o čem se bavíte, a nemohla jsem odejít…"
   "Zpomal, Ash," uklidňovala jsem jí, jelikož mluvila příliš rychle a mě dělalo problémy rozeznat jednotlivá slova. Vzhledem k tomu, že byla jenom v pyžamu, měla na rukou husí kůži a celá se chvěla. Jenže pak jsem zaslechla tlukot jejího srdce, cítila na ruce jeho třepot. Dýchala zrychleně a mě pak náhle došlo, že se bojí. A i když jsem si to nechtěla přiznat, protože mi to přišlo krajně nechutný a divný, po strachu i voněla. Na malou chvíli mě překvapilo, jak se všechny mé smysly, reflexy, ale i mé schopnosti rozvinuly od té doby, co zde jsem.  Nepřemýšlela jsem nad tím dlouho. Po chvilce mi došel význam Ashleiných slov. Udeřilo mě to přímo do obličeje a po zádech se mi rozléval chlad. Bojí se. Co když se bojí mě? Pustila jsem její ruce a kousek od ní odstoupila, jen abych jí dala falešný pocit bezpečí, zatímco mě samotnou pomalu pohlcovala panika.
   "Ona to ví?" zeptal se Travis chladným hlasem a mně neušlo, jak se Ash otřásla. Zakroutila jsem jen hlavou a znovu na ní upřela svůj pohled.
    "Co všechno jsi slyšela?"
   "Nevím," odpověděla a na chvíli zaváhala. "Skoro všechno," přiznala po chvilce. Chvíli jsem na ní koukala a sledovala, jak její třas postupně mizí.
    "Tak to se mi situace trochu komplikuje," zašeptala jsem s dlouhým povzdechem, ale ani jednomu má poznámka neunikla.
Ash se na mě podívala zvláštním pohledem a zřejmě čekala, co jí na to povím. Jenže já netušila, co říct. I přestože jsem k ní chtěla být vždy upřímná, nikdy jsem jí celou pravdu říct nechtěla. Vědět bylo v mém případě nebezpečné, a já ji chtěla za každou cenu ochránit. Došlo mi, že byla chyba ji sem brát. Zbytečně jsem ji ohrozila a to se nemělo stát. Dřív nebo později budu muset od rodiny odejít, a i když mi tento fakt došel až teď, věděla jsem, že je to správné rozhodnutí. A taky jsem moc dobře věděla, že tam kam půjdu já, se mnou Ashley nemůže. Vědomí toho, že jsem zas zůstala úplně sama, mě bolelo. Nikdy jsem neměla na výběr. Díky Ryanovi jsem měla přesně nalinkované, co musím udělat, dávno předtím než jsem si vzpomněla. Potom, co vyzradil mé nadání, už nikdy nebudu mít klid. A moje rodina si nezaslouží, abych ji do toho zatahovala. Bolelo mě už jen vědomí toho, co ji budu muset říct, protože jsem věděla, že chvíle, které jsem se svou sestrou mohla strávit, jsem si už dávno vybrala. Nezbyl mi už ani jediný den.
   "Nejlepší bude, když se zítra vrátíš k rodičům, Ash," promluvila jsem zvláštně tupým hlasem. Nedocházel jí význam mých slov. Až po chvíli se v jejích očích objevil šok a její tvář se stáhla do nevěřícné grimasy.
    "Cože?" vydechla slabě.
Chvíli jsem se na sebe jen dívaly a pak se rozplakala. Chtěla jsem brečet s ní.


ZDROJ OBRÁZKU
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iwuushkaa Iwuushkaa | E-mail | Web | 2. října 2010 v 0:14 | Reagovat

:-P Páni, pěkná kapitolka... Chudák Clara - Sofií, když omylem prozradila Ashley pravdu. :-(

2 moira moira | Web | 2. října 2010 v 14:22 | Reagovat

už nevím jak dlouho se přesvědčuju, že musím začít tuto povídku číst (buď mám málo času nebo mi to kompletně vypadne), tudíž ti nemůžu pochválit kapitolu (jelikož jsem jí nečetla) ale chtěla jsem napsat, že máš hezký nový des, moc se mi líbí.. :))

3 digonrea digonrea | 3. října 2010 v 0:24 | Reagovat

hezká kapča,akorát mi to příjde vůči Ash dost krutý a trochu mě štve že Ethanovi nechce říct víc,ikdyž nadruhou stranu ji i chápu,ale pokud se jí něco stane ,tak by mu měla aspoň nějak sprostřekovaně doručit ,částečně svůj příběh a pokusit se mu to vysveětlit. Ale hlavně obdivuji Ethana,že tak dlouho bez ní vydržel a že momentálně nestojí u jejích dveřích a neprosí jí ,aby jí mohl pomoct ;-) :-D  :-D  :-D

4 Sofia Sofia | 3. října 2010 v 14:53 | Reagovat

Oo můj bože, pokračováníííí!!!! Jupíííí :-D Jdu číst :-D

5 Mischa Mischa | 3. října 2010 v 15:04 | Reagovat

[1]: Děkuju moc :-) Neboj, ono se to ještě nějak vybarví :-)

[2]: Děkuju Mo! snad si najdeš čas :-) Já ho teď mám taky minum a tak se snažím věnovat hlavně povídkám... Ale budu ráda, kdyby sis to někdy přečetla :-)

[3]:  Děkuju :-) Neboj, všechno nebude takové, jak se na první moment zdá... Některá sofiina rozhodnutí jsou sice nesobecká ale ne vždy se všichni budou chtít řídit jejími rozhodnutími... Viz Ashley a Ethan... Máte s eještě na co těšít :-)

[4]: No tak šup šup, chci slyšet tvůj názor :-)

6 moira moira | Web | 3. října 2010 v 15:16 | Reagovat

[5]: jojo, děkovat nemáš za co, des máš hezký!! času je málo, povídky se nemají kdy psát... v tom s tebou naprosto souhlasím! :-D
jenom jsem tě chtěla poprosit, pokud už mi chceš jméno zkracovat, říkej mi Iri, Mo mi až moc připomíná mop a navíc mě tímto škádlí kamarád, takže jsem na to krapet háklivá... :))

7 Sofia Sofia | 3. října 2010 v 18:19 | Reagovat

Absolutně úžasný. Dokonalý. Bezchybný. Dechberoucí. Smutný. Děsivý. Totálně si mě dostala, dojala a ... nasrala!! Jak jako? Bez ashley? To není ono mischo! to mi nedělej... Nejenom, že nejdřív zmizel Ethan, teď i Ashley??

Ale jinak ti tleskám :-)

8 Nikulka Nikulka | 3. října 2010 v 18:54 | Reagovat

Skvělá kapitolka, ale doufám, že tentokrát bude pokračování dřív. A doufám že Ashley nepojede domů, protože ona je moc správná !! .-)

9 chuckyna chuckyna | 3. října 2010 v 21:21 | Reagovat

Ty bláho..
Ani jsem si nemusela číst předchozí kapitolu, vzpomněla jsem si skoro okamžitě. Je to skvělý. Úplně hustý. Hrozně se mi líbí ten námět :)
Doufala jsem, že si s Ethanem řeknou i nějaký jiný věci - třeba to, že ona už ví :D
No.. A jinak jsem zvědavá, co bude dál. Byla bych nejradši, kdybys psala každej den!! :)

10 Mischa Mischa | Web | 3. října 2010 v 21:36 | Reagovat

[6]: Přesto, dík :-) No právě, všechno se to hrne... Oka, Iri :-)

[7]: :-D ty si vůl :-D Vždyť už jsme se o tom bavily, tak co šílíš :-D Dočkej další kapitoly.

[8]: Jo tak v to já doufám taky :-D ne tnetokrát se polepším :-) Ash, jen se o ni nebojte :-)

11 Mischa Mischa | Web | 3. října 2010 v 21:38 | Reagovat

[9]: xD
Tak to jsi lepší jak já :-D a že ta minulá kapitola byla hodně dávno.... :-D Děkuju moc :-) Jsem moc ráda, že se ti to líbí :-) Původně jsem to plánovala, ale nakonec to dopadlo, že byl ten rozhovor na 4A4 a to jsem si nemohla dovolit :-D Jo to ja taky... Je těžký pak přestat psát když už se rozjedu :-) a o to hořší pak zas začít...

12 Terezka Terezka | 4. října 2010 v 21:20 | Reagovat

Juuuu super kapča. Prosím pokračováníííí !!

13 Mischa Mischa | 6. října 2010 v 8:10 | Reagovat

[12]: Děkuju, snad bude brzo :-)

14 ASy ASy | 9. října 2010 v 19:24 | Reagovat

Óujé..jsem tak ráda, žes napsala další kapitolku a musím říct, že se ti opravdu povedla.Doufám, že další bude dřív než tahle.

15 moira moira | Web | 10. října 2010 v 18:10 | Reagovat

konečně jsem si povídku přečetla a musím poznamenat jedno: PÁNI!!!! Nádhera, úžasná povídka!! :)) co se teď s Ash stane? pokusí se jí sophie vymazat vzpomínky? protože mě se nezdá správný aby věděla o travisovi, ani nevím proč... jinak čekám na další kapitolku.. :))

16 Mischa Mischa | 11. října 2010 v 14:29 | Reagovat

[14]: \děkuju moc :-) Doufám, že se k tomu tentokrát dokopám rychleji :-)

[15]: Juu, Iri děkuju :-) Nech se překvapit :-) Jsem ráda, že jsi se pustila do čtení :-))

17 Terka Terka | 22. listopadu 2010 v 11:56 | Reagovat

Mischo žiješ..? :D kdy bude další kapitolka..? :)) prosííííím piš, piš a ještě jednou piš..!!!! O_O  O_O  :-)

18 Mischa Mischa | Web | 22. listopadu 2010 v 11:59 | Reagovat

[17]: Ahoj Tery, přežívám, přežívám... Další kapitolka bude... brzo. Doufám. Promiň, ale teď enbyla nálada ani chuť psát. Pokaždý když jsem se o to pokusila vznikl z toho nějaký masakr. Ale teď už si dávám do pořádku všechno, takže koncem týdne se zas pustím do psaní....

19 lol lol | 9. ledna 2011 v 13:27 | Reagovat

ahoj narazila jsem na tve povidky teprve včera a jsou naprosto uzasne, prosim prosim pokracovani :D
Uz dlouho jsme nebyla tak unesena

20 Monika Monika | 21. ledna 2011 v 19:46 | Reagovat

ahoj, chcela by som sa opytat ci planujes dokoncit poviedku. Je úžasná a patrí medzi moje najobľúbenejšie poviedky. Prepáč, že otravujem, len som zvedavá, a ak budeš pokračovať tak rada počkám na pokračovanie :-)

21 Mischa Mischa | Web | 21. ledna 2011 v 21:07 | Reagovat

[19]: Děkuju moc :-) Takovýhle komentář hrozně potěší :-) Brzy už tu bude další kapča..

[20]: Neboj, povídku sto pro dokončím :-) Počítám, že do konce týdne by měla být další kapitola hotová :-)A děkuju moc za tvojí přízeń :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.