Shadows on my way...

30. září 2010 v 19:41 | Mischa |  my typewriter
Taak, abych zabila pauzu než konečně dokončím 46, něco u pro Vás mám. Nenapíšu Vám k tomu žádné info, nic... Chci vědět co si o tom myslíte, Váš názor a kritiku. Šup Šup !!





Shadows on my way
shaw
Myšlenky. Otravné myšlenky. Pronásledovaly mne na každém kroku jako stín. Můj vlastní stín. Nejhorší na tom bylo, že vina jsem byla jen já. Tentokrát jsem nemohla hodit své problémy na někoho jiného. Nemohla jsem se toho "jiného" zbavit. Nemohla jsem se zbavit sama sebe.
Zhoubné pochyby. Celý můj život byl protkán rozhodnutími. Nikdy jsem nad nimi zvlášť nepřemýšlela. Prostě jsem šla a udělala to. Odjistit a prásk. K čemu otázky, k čemu zbytečné spekulace, co kdyby. Život nepočká, až si vyberete tu lepší možnost. Když už se to má posrat, chci na tom mít alespoň nějaké zásluhy. Teď v mém životě nastal zlom. I když přesněji by se to dalo nazvat jako zemětřesení. Veškeré jistoty, zásady, vize, to vše se najednou otřásalo a já ztratila své pevné pilíře. Své podpěrné sloupy. Nevěděla jsem, zda jsem se rozhodla správně. Byla jsem zmatená a vystrašená. To nebylo dobré znamení.
Stalo se málokdy, aby mě něco vyděsilo. Můj život se stal přežíváním už poměrně dávno. Nikdy mi nebylo dopřáno procházet se po růžové zahradě. Neměla bych se bát, ostatní by se měli bát mě. O to to bylo horší. Nebyli to lidé nebo příšery, čeho bych se bála. Nebylo to nic, co bych mohla zničit. Bála jsem se sama sebe, situace, do které jsem se dostala. Jak říkám, odjistit a prásk. Nikdy jsem se nezajímala, jestli bylo správné zmáčknout spoušť. Proč teď tedy pochybuju? Proč vůbec pochybuju, zda je správné udělat prásk?

Běžela jsem rychle, rychleji než bych si v jiné situaci dovolila. Můj pečlivě vybudovaný život se rozpadl v prach. Nebyl již důvod něco zastírat. Netrvalo dlouho a byla jsem u cíle. Přede mnou se rozprostřelo opuštěné vojenské letiště lemované ztrouchnivělým plotem. Zastavila jsem se na okraji a počkala, až mě doběhnou ostatní. Stála jsem tam a nechala si větrem ovívat vlasy. Věděl o mně, tak jako já jsem věděla o něm. Nemusel mě vidět, nemusel mě slyšet. Cítil mě. Pomalu se ke mně otočil a upřel na mě své ledově modré oči. Nebyly to oči, které by odrážely svět, přestože byly velice půvabné a vábivé. Jediné co jsem v nich nalezla, byl obraz pekla.
Pekla plného utrpení, které čekalo jen a jen na mě.
   "Cíl nalezen," oznámila jsem do vysílačky a zaměřila se na Dickse a Sanderse, kteří nás pomalu obkličovali, aby zaujali formaci.
   "Jaký je rozkaz?"
   "Zneškodnit," řekla jsem, a ihned na mě spočinulo několik párů překvapených očí. Ani mně neušlo zaváhání, které se v mém hlase odráželo. Bylo to snad poprvé, co jsem zakolísala.
   "Děje se něco?" zeptal se Duke do vysílačky.
   "Zaujměte formaci," oznámila jsem prostě a vytáhla svoji milovanou UHC dualline UF. Stále jsem doufala, že se mýlím. Protože pokud ne, splnila se mi má noční můra, která mě provází již šedesát let. Bylo pro mě snadné na něj zamířit, ale moc dobře jsem věděla, že mi to on sám dovolil. Znervóznilo mě to ještě víc.
Věděla jsem, že by nás dokázal zabít. I na takovou dálku. Byly jsme ozbrojení a držely ho v šachu, ale to byla jen hra. Přetvářka. V podstatě lovil on nás. Věděla jsem to od první chvíle, kdy jsem ho ucítila. Po zádech mi přejel mráz a ten chlad, kterým se má magie vyznačuje, mi vyšlehl do konečků prstů. Studilo to, mrazilo. Děsilo mě to.
Nebylo to stejné jako dřív. Bylo to silnější, intenzivnější, jako by mou magii něco přitahovalo. Vydala jsem se tedy směrem, kterým mě ten pomyslný provázek táhnul. Dovedl mě až sem, k bývalé vojenské základně. Dovedl mě k němu. Jen co jsem ho spatřila, dostala jsem magickou facku. Moc se ve mně vařila, a přesto mi nebylo teplo. Tepalo mi ve spáncích, a já poprvé od doby, co bratr zemřel, dostala strach. A vztek. Má prudká povaha dala o sobě vědět a já potichu zavrčela.
Ruka, kterou jsem mířila, se mi ani na chvíli nezachvěla. Věděla jsem ale, že nebude trvat dlouho, než zakolísám. Dřív nebo později vám svaly začnou protestovat. Já jsem dál ztuhle stála. Na chvíli mě napadlo, jak dlouho to takhle ještě vydržím? Být to za jiných okolností, možná bych se s Dukem vsadila. Ale tohle byl souboj na život a na smrt. Jedno zaváhání a mohla bych být během vteřiny mrtvá.
Musela jsem jednat. Tahle jeho hra pro nás mohla mít nepříjemný konec. Naznačila jsem klukům své další postupy a pomalu se vydala vpřed se zbraní stále zamířenou na cíl. Odjistila jsem ve stejnou chvíli, kdy ho moji lidé obklíčili. Stál pořád stejně, s pohledem upřeným na mě. Ani se nehnul, ani nezamrkal. Všechny to znervóznilo. Cítila jsem, jak kluci zaváhali. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Daniela. Všechny pocity spolu s mou magií se ve mně vařily. Bolest z jeho ztráty, která byla stále čerstvá, únava a strach mne zcela ovládaly. A to byla to osudná chyba. Byla jsem příliš pomalá.
V jednu chvíli bylo vše stejné, postupovala jsem blíž, vzdálenost mezi námi se zkracovala, a já se chystala zmáčknout spoušť. Pak jsem zahlédla pohyb napravo od nás. Nestihla jsem ani otočit hlavu a došlo mi, co se stalo.
Postava, ke které jsem se blížila s úmyslem jí zničit, zmizela. Pomalu se rozplynula a já si s hrůzou uvědomila, jak moc jsem ho podcenila. Klonoval se. Dokázal vytvořit své astrální klony, nerozpoznatelné od originálu. Pravý útočník se ke mně neuvěřitelnou rychlostí řítil z pravé strany a teď už nám zbraně byly k ničemu. Tolik let jsem se na tenhle osudný den připravovala, a stejně jsem to podělala. Otočila jsem se jako ve zpomaleném filmu, ale má zbraň byla příliš nízko, než abych ho mohla zneškodnit. Letevard, který stál původně za mnou, padl nehybný k zemi a jediné, co jsem pak zahlédla, byla bledá ruka, která mě neuvěřitelnou silou uhodila do hrudníku. Silou nárazu mě to zvedlo ze země a odhodilo dobrých 30 metrů. Skrz střelbu jsem zaslechla vyděšené: "Dany!" a pak mě obklopila temnota.


 Zdroj obrázku.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sofia Sofia | 3. října 2010 v 18:51 | Reagovat

Zní to velice zajímavě. Ale zase mě štveš. Ted budeš štvát, pokud to nebude mít pokračování :-/ :-D

2 chuckyna chuckyna | 3. října 2010 v 21:09 | Reagovat

Tak..
Fakt mě to uchvátilo. Rozhodně chci pokračování. Bez debat, Míšo!! :)

3 Mischa Mischa | Web | 3. října 2010 v 21:40 | Reagovat

[1]: :-D Koukám, že dneska tě jenom štvu :-D

[2]: Děkuju :-) Jsem ráda, že se to líbí :-) Řekněme, že uvidím, třeba i podle reakcí, a podle tvůrčí krize, jak to s tím bude vypadat dál... Měla by to být jen tak na dvacet kapitolek...

4 Terezka Terezka | 4. října 2010 v 21:25 | Reagovat

DOufám že je to úvod k nějaký nový povídce :-))

5 Ája Ája | 5. října 2010 v 12:23 | Reagovat

Velice čtivě napsané. Je to zas něco úplně jiného. Trochu styl Anity Black. Ale moc povedený. A co, bude to pokračovat?

6 Mischa Mischa | 6. října 2010 v 8:09 | Reagovat

[4]: Uvidíme xD

[5]: Děkuju Áji. no upřímně, trocha anity, trocha všeho... u tohodle jsem se nechala inspirovat ledatak sama sebou :-D ještě nevím, ještě uvidím :-)

7 Tutu Tutu | 13. června 2011 v 23:50 | Reagovat

Ty jo, to je úžasně napsaný!!!!!uPLNĚ SE MI TAJIL DECH!!! TY JO PROČPAK NEPOKRAČUJEŠ???

8 moira moira | Web | 10. srpna 2011 v 23:31 | Reagovat

ah... DOKONALÉ!! tohle je naprosto a jedinečně perfektní! miluju tenhle druh povídek a tato ochutnávka mě naprosto pohltila, přečetla jsem to tak rychle, až se tomu ani nedá věřit! chci pokračování... ! :-D

ps: 30 metrů? Není to trochu moc? (ach ja realista :-x )

9 Mischa Mischa | 8. září 2011 v 13:54 | Reagovat

[7]: Nevím :-D ale jinak děkuji :-)

[8]: Uvidíme, jestli se to bude odvíjet dál...
Realistko :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.