Hrůza hrůzoucí.

13. září 2010 v 13:12 | Mischa |  time to think
Onen osudný týden je za mnou. A přežila jsem ho.
13.9.2010 - přidány fotky



Na začátek bych ale měla vše uvést na pravou míru. Posledních pár týdnů jsem byla úplně mimo. Nenavštěvovala jsem Vás, neodepisovala jsem Vám, nepsala jsem články, povídky, … Přiznávám, že je to vše moje vina. A velice se Vám omlouvám. Dlužím Vám spoustu vysvětlování, a to nejen Vám, mým online přátelům, ale i lidem z mého života.
Vše to začalo tím, jak jsem byla bláhová a naivní. A začalo to v květnu, když jsem nastoupila do Letušky. Z vysněné a dobře placené práce se stala má noční můra, jejíž stín mě pronásledoval 24 hodin denně. V mnoha mých článcích jste si mohly přečíst, že se neprocházím růžovou zahradou. Ale vždy jsem se to snažila podat takovým způsobem, aby to byla vtipné či alespoň sarkastické. Nikdy jsem neměla v úmyslu přiznat Vám, nebo sama sobě, že to nezvládám. Že jsem to nezvládla. Protože i přes všechny ty situace, se kterými jsem se Vám svěřila, nesdělila jsem Vám ani náznak toho pekla, které zažívám. Ze začátku to bylo fajn, práce přesně pro mě. Jenže pak jsem se dozvěděla, jak mizerně na tom naše firma je. A jak se potápí.
I když to není přesné přirovnání. Řekla bych spíš, že je to potopený vrak, který začal pomalu rezivět.
Ze začátku jsem se to snažila zvládat. Každý mi říkal, že to ze začátku vždycky nevypadá růžově. I Míša mě utěšoval. Dokud za mnou párkrát nebyl v práci. Dokud neviděl jaký to je. Když Vám řeknu, že jsem ve stresu, bude to prachobyčejný výsměch. Tohle není stres, tohle je peklo.
Za prvé mě v práci nikdo nezaučil. Všechno jsem se musela naučit sama. Najít systém, kterým by se dala tahle práce udělat. Zjistit jakým způsobem se vystavují faktury. Co jsou to vlastně ty stazky a nečinnosti.
A mezitím mi každý házel klacky pod nohy. Musela jsem se naučit věci z účetnictví, i věci, které se týkali pracovních smluv a smluv mezi cestovkami. Po měsíci mi to začalo lézt přes hlavu. Musela jsem si nosit práci domů. Za celý prázdniny jsem neměla jediný den volna. Můj volný čas se smrsknul na minimum. Nepřizpůsobila jsem si práci, přizpůsobila jsem si život. A takhle to dál prostě nešlo. Člověk nejen že neuvidí náležité finanční ohodnocení, ale ani slova díků, či vděku. Ze začátku mi to ani nevadilo. Byla jsem hrr, abych co nejvíc odpracovala. Aby mě chválili. Ale když došla první výplata, dostala jsem facku. Od té doby už jsem začala být nervózní, a navíc, peníze, které mi tenkrát chyběly, jsem do teď neviděla. Teď už slíbené peníze mám, ale i přes veškeré přesčasy nikdy nedostanu ani o haléř více, než je v mé smlouvě. Přesčasy si mám vybírat formou náhradních volen. Jenže u téhle firmy se nikdy "volno" konat nebude. Vzhledem k tomu, že musím být 24 hodin na drátě, mít volno nikdy nebudu. Ještě se mi nestalo, že by mi doma mobil nezvonil. Po první maléru jsem se sesypala, prostě jsem jen seděla a brečela a čekala, až budou tři, abych mohla domů. A pak jsem začala stagnovat. Posledních pár víkendů mě ale nakonec dokopalo k tomu, že jsem se vůči tomu "stresu" už definitivně obrnila. Poslední dva týdny jsem si v kuse říkala, jestli mi ta práce za to stojí. Slyšela jsem to ze všech stran, od rodičů, od přátel.
Až konečně tenhle týden byl zlomový. Potom, co jsem tu byla sama, a co mi pan ředitel s paní ředitelkou předvedli fakt krásné divadlo, jak jsme tady všichni blbci a neschopný neandrtálci, řekla jsem si, že ta práce mi za to fakt nestojí.
A divily byste se, jak těchhle pár slov zabralo. Protože teď je mi fajn. V práci je to furt hrozný. Né-li den ode dne horší. Ale je to práce. A v práci to taky zůstane.
Jakmile přijdu domů, vypínám zvuky na mobilu. Nekontroluju emaily ani nedělám kalkulace. Když přijdu domů, mám volno. A moje volno mi nikdo nevezme.
Věřím, že některé z Vás to překvapí. A věřte, že to tady takto píšu opravdu nerada. Stěžuju si, to ano. Ale nikdy nahlas neřeknu, že to fakt nezvládám. Že už nemůžu dál. A poslední dobou jsem nemohla dál. Kvůli práci, kvůli škole. Píšu Vám to jen formou jisté omluvy. Protože o svoje čtenáře přijít nechci. To je jedna ze skvělých věcí, které teď mám a budu se jich držet zuby nehty.

Ve zkratce Vám teď alespoň napíšu, co se za poslední 3 týdny dělo. Ve zkratce proto, že už to nechci vytahovat, ale zároveň chci, abyste věděly, že to skutečně nebylo jednoduché.
Za poslední 3 týdny jsem se nevyspala. Určitě uhádnete proč. Práce.

21.8 jsem měla ráno úžasný budíček. Telefon mi začal zvonit přesně v 4.15. První, co jsme uslyšela, když jsem ho zvedla, bylo: "Miško, máme velkej průser." Od tý doby jsem měla permanentně blbou náladu. Od té doby začaly moje depky.
Rozbila se nám Scanie a zůstala vyset na dálnici v Paříži plně naložená Rusákama. A na mě bylo, abych jim v Paříži domluvila servis. Nebudu Vám vyprávět, jak hrozný to bylo. Brečela jsem nervama a nadávala si do všech debilů. Ale zvládla jsem to. Servis jsem domluvila. Nakonec to nebylo tak hrozné. Jen prasklá hadice a kluci by do servisu zvládli dojet. Ale všechno bylo nakonec jinak.
Nebudu Vám vyprávět, jak jsem ho pak musela znovu rušit a měnit termín ani, že jsem ho potom musela zrušit úplně a byla za blbce. To už nemá cenu. Každopádně jsem tím strávila půlku sobotu a neděle. Po téhle sobotě a neděli začaly moje špatná nálady.

26. 8. jsme šly s Michalem na hokej. Odreagovat se a využít VIP permice, který od firmy máme. Neslyšela jsem, že mi vyzvání mobil, a že mi volá šéf. Ta samá Scanie, která se rozbila ve Francii, se rozbila ve Španělsku. Jenže tentokrát to nebyla prasklá hadice, ale odešla nám zadní náprava. Musel se domlouvat servis s odtahem a nedokážete si představit, jak hrozný částky za to ty servismani chtějí. Ale to se dalo zařídit. Řešily jsme to skoro do půlnoci. Ale vyřešily. Scanie tam doteďka jezdí.
28. 9. mi začal vyzvánět mobil přesně v 5:10. Rozbil se MAN a zůstal vyset v Chorvatsku i s lidma. Na mě bylo, abych zařídila servis. Větší stres a nervy jsem ještě nezažila. Servis se nedal zařídit. Musela jsem v sobotu vyslat náhradní bus, ještě díky bohu že tam byl, a dopravit tam Friče (našeho skoro mechanika). MAN se mi místo v neděli ráno vrátil v úterý večer totálně nepojízdnej. Tenkrát jsem si neříkala, jestli mi za to ta práce stojí. Tenkrát už jsem věděla, že ne. Moje depky vypukly na plno.

30. 8. jsem měla jít na zkoušku. Neučila jsem se. Neměla jsem kdy, a ani jsem na to neměla chuť. Počítala jsem s tím, že půjdu až ten další termín za měsíc. Ráno, v den zkoušky, jsem se dozvěděla, že se změnila pravidla. Žádný další termín za měsíc není. Buď to dám teď anebo za týden před komisí. Ráno jsem volala Michalovi, že letím ze školy. Nedokážete si představit, jak mi bylo. Nechtěla jsem tam ani jít, protože jsem věděla, že to je předem prohraný boj. Stihla jsem si akorát přečíst otázky. Ale šla jsem tam. Od Lucky, která šla se mnou, jsem si předtím půjčila knížku a bezděčně si pročítala kosti hrudi a dolní končetiny. Věděla jsem, že je se mnou amen. Ale nechtěla jsem se před učitelkou ponižovat. Víte, ona to ještě ke všemu byla ta, kterou naše třída obvinila z úplatků. Bylo po mně. Šla jsem pro otázku a vytáhla si: Mechaniku vdechu a kosti hrudi.
Neváhala jsem. Okamžitě jsem jí vyjmenovala, co jsem si chvíli předtím přečetla v knížce, dokud jsem si to ještě pamatovala a pak jí alespoň něco vykvákala. Hodně mi pomáhala a radila, ale řekla, že dobrý, že tuhle mám za tři. Mechanika vdechu. To jsem byla nahraná, vůbec jsem nevěděla, co po mě chce. Říkala jsem si, jestli vůbec mám za ten týden před tu komisi jít. A učitelka se mě zeptala na spirometr. Na TEN SPIROMETR. Na ten spirometr, na který chodím pravidelně už 3 roky na kontroly na plicním, na kterém mi měří astma. Tak jsem mluvila a mluvila, až jsem dostala za tři. Zkoušku jsem UDĚLALA. A stál při mně samotný Bůh.

1. 9. jsem šla do školy zapsat se ke studiu a vyřídit si individuální plán. Řekli mi, že máme nové vedení a že stanoví určitý kriteria, který pro udělení plánu musím splnit. Měla jsem přijít v úterý. Rozvrh máme nakonec docela dobrej, postnu vám ho zde :

3. 9. jsem jela do Španělska jako delegát Cestovní kanceláře Ideal Tour. Ráno jsme měly být už 5:00 v kanceláři, abych ještě udělala nějaký papíry. Vstávaly jsme v 5:15. Nezvonil nám budík. Jak jsme vylítly, zapomněly jsme si doma všechno jídlo. Přijely jsme do areálu a hned přesedlaly do busu.
A řeknu Vám jedno: Dovolená busem? Nikdy. Delegát? Nikdy. Bylo to hrozný. Cesta tam se ještě dala zvládnout. Upozorňuji, že mi nebylo blbě. Ani jednou. A to jsem jela bez prášků. Žádný kinedril.
Zato lidi byli hrozní. Otravní. Furt si na něco stěžovali. Takový blbosti a pitomosti, to člověk ještě neslyšel. Ale zvládly jsme to. V půlce cesty jsme zjistily, že nefunguje klima. Super. Přes den tam bylo vedro, přes noc zima. V autobuse jsme strávily víc jak 24 hodin. Jely jsme okolo Lionu a já si potvrdila, že se prostě do Francie musím podívat. Ve Špáňu jsme byly v 7:00 ráno. Podívaly jsme se po obchůdkách, nakoupily pohledy a mě neuvěřitelně štvalo, že nemám eura, protože tam měli takových božích věcí. Když nás ubytovaly na hotely, kde jsme mimochodem byly zadarmo a ještě jsme měly i plnou penzi, šly jsme na pláž. A tam jsme si to nehorázně užila. Celkově to v tom Špáňu bylo skvělý. Hned bych tam jela. V 17:00 jsme šly k busu, že pojedeme nabírat lidi. A pak začalo peklo. Nebudu to rozepisovat. Prostě všichni šoféři, co tam zůstaly, se ožraly a začly do sebe šít. Někteří se i porvaly. Byla to hrůza. Ale alespoň můj Michal uviděl, jaký to v práci mám.
A pak nastala další pohroma. Chyběli nám při nakládce dva lidi a nemohly jsme je nikde najít. Díky nim jsme vyjely o dvě hodiny později, než bylo v plánu. A ty lidi, který jsme vezly zpět, to vám řeknu, to byly hulvátci. Zašlo to tak daleko, že i uráželi řidiče. Můj Míša z nich byl úplně na prášky. A řeknu Vám, počítala jsem každou minutu, jen abychom už byly doma. Byl to víkend hrůzy. Řekla jsem, že už nikdy. Navíc jsem ještě ani nedostala zaplaceno.
Včera mi volal pan Samek z Idealu, jestli nechci jet znovu. Řekla jsem jasně, že ne. NE!

7. 9. jsem šla tedy zas do školy. A dostala podpásovku. Nedali mi individuál. Prý na něj nemám nárok. V tu chvíli byste se ve mně krve nedořezaly. Myslela jsem, že mám infarkt. Prý: Buď škola, nebo práce. Tak jsem jim dost jasně dala najevo, že to bude práce, co si vyberu. To moji vedoucí obměkčilo a řekla, že se s tím pokusí ještě něco udělat.

10.9. jsem jela na hokej, když mi kluci volali, že je nepojízdný man. Odešla klima a řetězy. Do 22:00 jsem musela vyřizovat servis. Z hokeje jsem měla hovno.

A víte, co je na tom nejlepší? Nikdo Vám to nezaplatí. Nikdo Vám ani nepoděkuje.
Už víte, proč je to pro mě všechno tak strašný? Šílená práce. Škola v prdeli. Všechno, co vypadalo tak hezky, se zbořilo, jak domeček z karet. Tohle období prostě nebylo vůbec hezký. Ani na něj nechci vzpomínat. Dennodenně jsem měla náladu pod psa a byla schopná akorát tak čumět do blba. Vypadala jsem jako zombie a moje kruhy pod očima vypadaly jako rozmazaný stíny. Už to takhle nechci.
A proto se Vám omlouvám. Nebudu Vám slibovat, že hned přidám nějaké pokračování. Hominem mám stále rozepsané a nedokážu se pohnout dál. U Luciany jsem se zasekla, protože nedokážu napsat tu kapitolu, kterou potřebuju, ale všechny ostatní jo. U Kroku do neznáma váhám nad formou a tak už jsem svůj 16. pokus o další kapitolu znovu vyhodila do koše. Ale včera jsem si znovu zpracovala životy jednotlivých postav HTEM a až dodělám ten Ethanův, budu moct konečně pokračovat. A už teď vím, že Vám mohu slíbit pokračování, HTEM 2. NA konci týdne ukončím anketu o formě KDN, a začnu psát. Lucianu prozatím odkládám.
Ale teď už vážně dost ke mně. Byla bych moc ráda za pár komentářů. Potěšily by mě teď ze všeho nejvíc.

Na závěr tu mám pro Vás pár slíbených fotek :-)

Motocross
Na motocrosse se spolubydlou Peťulou :-)

monster
Tahle je spešl pro Chucky xD Ninji tam neměli no :-/

.
Tady je opožděná fotka z Lilinky narozenin. Šéfovo přítelkyně Lucinak a dcera Lily :-) Má krutej dort.

.
Já, Lily a spolubydla na oslavě :-)

.
Nej lidi :-) Stříbrňáci :-) Uvítačka v jejich novém bytě :-)

.
S mým štěstím už ve Špáňu :-)

.
Na střeše našeho hotelu. Měly jsme tam nádherný bazén :-)

.
Slunění na pláži :-)

.
Plejtvák obecný :-)

.
Výhled ze střechy hotelu :-)

.
Moje zlato největší :-)

.
Spolu :-)

.
:-)

.

Na střeše vedle bazénku :-) a ten výhled za mnou :-) tam bych trávila dny :-)

.
Musela jsem si zapózovat u palmy no :-D

.
Pláž z pravé strany :-)

.
Můj Mič Bjůkenen :-) Nemohla jsem ho dostat z vody xD

.
Chtěla jsem se projít v přílivu, tak jak je to vždycky v těch romantických filmech xD Romantika se nekonala, málem mě to strhlo do moře a tak jsem raději vylezla. Byly moc velký vlny :-D

.
:-)

.
Chci tam ! :-D

.
.
Ke konci už jsem byla ale fakt zmučená. Nespala jsem ani hodinu, bolely mě nohy a čekal mě další den v buse... Ale Špáňo bylo boží :-)


Vaše vydepkovaná Mischa


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 radulina radulina | Web | 13. září 2010 v 14:16 | Reagovat

Pane jo, divím se, že jsi s tou prací dávno nešvihla. Na mně by tohle nebylo. Dodělala jsem před prázdninama dálkově školu a vím co to je studovat a pracovat, ale při takovéhle práci se to snad ani zvládnout nedá.
U té zkoušky jsi měla vážně štěstí, taková milá odměna za ty šílenosti v práci řekla bych :) Ale hlavně, že ji máš. Školu nevzdávej, byla by to škoda, zvlášť pokud bys ji skončila kvůli téhle práci.

2 GuGluGi GuGluGi | Web | 13. září 2010 v 14:17 | Reagovat

Ou, tak se docela bojím, jakožto budoucí ekonomka, zatím hodně dalece budoucí jsem si tohle vážně neměla číst :-/

Ale jinak moc hezky napsaný to bylo, abyhc pravdu řekla, četla jsem jen tu část o práci a fakt jsem se vyděsila 8-O

3 Sofia Sofia | 13. září 2010 v 19:50 | Reagovat

Mišičko, to mě moc mrzí :-( To jsem nevěděla, že je to tak zlé :-( Ale nevěš hlavu, bobka :-) Všechno se může otočit k dobrému :-) A navíc, je to jen práce. Hlavně nebuď smutná!

4 Kajla Kajla | 13. září 2010 v 20:10 | Reagovat

Nedivím se tvému vyčerpání, špatné náladě ani nechuti k čemukoli, pouze tomu, žes uplně nezkolabovala a stále žiješ. Tak tohle bych po pravdě nepřála ani nepříteli a po pravdě se ti divím, žes s tím nesekla uplně. Máš se alespoň o koho opřít, někoho kdo tě má rád a něco co tě baví. Nevzdávej se toho a bojuj i kdyby boj znamenal ztrátu zaměstnáni, protože zvládnout tohle byl obrovský výkon.

5 Nikulka Nikulka | 16. září 2010 v 8:55 | Reagovat

To je dobře, že si celou tu vaší firmu hodila za hlavu :-) ani si tě tam nezaslouží :-)
Jinak moc hezký fotečky, tak aspon ze jste se vykoupaly v moři :-)

6 chuckyna chuckyna | 16. září 2010 v 21:16 | Reagovat

Holááááá!!!! :)
Jsem  ráda, že ses ozvala :)
Ty bláho, měla by ses poohlídnout po lepším fleku, já na tvym místě bych si dávno házela mašli !! :D
Docela se ti divím, žes jela jako delegátka. Já studuju cestovní obor  a tohle je podle mě nejhorší džob ever :D Všechny lidi bych tam pozabíjela. Fotky od moře jsou fakt krásný. Achich. Jela bych hned. :/ Místo toho si jdu kupovat zimní kabát a boty, abych neumrzla. Fakt skvělý :D
Chtěla jsem ti toho napsat fakt spoustu, ale jsem nějaká úplně vyčerpaná a nemůžu si vzpomenout. /klasika :D/
Jo, ještě - je to fakt škoda, že nám ten prázdninovej spich takhle nevyšel. Musíme to někdy napravit. Na podzim bych měla být při penězích - narozky, svátek ,atd :D Takže co mi zbyde z peněz na plesový šaty - což je mimochodem fakt hrozný, protože na malý lidi snad šaty ani nevyráběj mg! - utratim za cestu do Varů :D
Přeju ti hodně odpočinu a silný nervy v práci :)
Dobrou :)

7 Mish@ Mish@ | Web | 18. září 2010 v 13:32 | Reagovat

Jéé, tam to vypadá fakt krásně. Já jsme byla v Řecku a taky si nemůžu stěžovat:) Naštěstí jsme letěli, takže jsme se dni v autobuse díkybohu vyhla:)

8 Mischa Mischa | 20. září 2010 v 8:10 | Reagovat

[1]: Upřímně? Já se divím taky xD Já na tohle právě taky enmám povahu. Potřebuju mít aspoň trochu klid... Chápu že stres k práci patří, ale podle mě už tohle překračuje meze... Právě, to mě taky štve..

[2]: Neboj, všude to takhle určitě nebude :-) to já jen měla takovou smůlu.
Děkuju :-) Snažila jsem to podat tak, aby to bylo aspoň čtivý...

[3]: |co nděláme :-) Musím to vydržet :-) Snažímse, ale občas mi dochází síla na to se usmívat :-) a na co, když to není upřímný ...

[4]: Tak to nejsi jediná :-) Ale je taky pravda, že melu z posledního. Jestli se ještě něco podělá, tak už fakt nevim, kde vemu sílu na to něco řešit...
Máš pravdu :-) Kdybych neměla Míšu, určitě bych to nezvládla :-) Taky si říkám. Děkuju!

[5]: Děkuju Niky :-) Snažím se :-) Jo, tam bylo nádherně.

9 Mischa Mischa | 20. září 2010 v 8:19 | Reagovat

[6]: Alohaaa :-)
A já jsem ráda, že jsem to zvládla :-) Málem jsem ten článek zas nenapsala :-/ Jen tak mimochodem, hledám novou práci. Ale je to těžký se školou :-/ Hele Chucky, co ty chceš vůbec dělat po škole :-))
Jak jsem řekla, už NIKDY! Já jsem to tak nějak zvládna, Lae Michal, flegmouš jak sviň, ten to nezvládal :-D Mále je tam fakt pozabíjel :-D Já bych taky jela hned na dýl... Nikdo by ěm nemusel přemlouvat :-) No to mi mluv... Tam jsme přijely a měly jsme tak 38° a přijedu sem a taky 15 :-D
Klasika no, nemsíme psát slouhý články :-D
To je pravda :-/ Taky mě štve že to nevyšlo. Těšila jsem se na to jak to bude weird :-D Bylo by tov krutý :-) Tak popřemýšlej, určitě bych tě ráda viděla :-)
No jo vlastně maturante :-D Tak to si hezky užij :-D To bylo to nejhorší, co jsem zažila :-D nesnáším nabíraný plesový šaty :-D
Děkuju, pokusím se to zvládnout.

10 Mischa Mischa | 20. září 2010 v 8:21 | Reagovat

[7]: No já jsem taky říkala, že když příště tak jedině letecky :-) Ten autobus je příšernej :-D

11 WaclawW WaclawW | E-mail | 17. ledna 2017 v 19:40 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na m-ischa.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.