HTEM - 45. kapitola

24. července 2010 v 20:41 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

Taak je to tu. Po velmi, velmi dlouhé pauze jsem se konečně naladila na tu správnou notu a napsala další kapitolku. Přišla jsem na to, že na každou svoji povídku musím mít jiný druh nálady. Dneska se mi podařilo správně naladit xD
Tahle kapitolka není nijak zlomová. Je to v podstatě nudné frázování, které se objeví i v další kapitolce, protože bych pak neměla jak navazovat. Nijak zvlášť mě nebavilo to psát, což se doufám na její kvalitě neobjeví. V kapitole najdete podobiznu Travise. V galerii přibude víc jeho fotek, ale to Vás budu informovat v News. Nemohla jsem vybrat žádnou ucházející fotku pro tuto kapitolu, protože tady má být Travis neupravený. Vážný. Postupem času má být víc a víc lidštější...
Nevím zda se teď pustím do 46, nebo do jiné povídky. To se rozhodnu podle času a nálady. Vzhledem k tomu, že teď už zas čas nemám, tak Vám sem hodím tuhle kapču neopravenou, a opravím ji až zítra. Nechci, abyste musely čekat ještě dýl. Doufám, že mi ji teda aspoň pořádně okomentujete za to jak jsem se s ní mořila, protože jinak si tu příští pauzu ještě víc protáhnu. Tak šup sem s komentářema, chci pořádnou slavu :-D Užijte si to...



Hominem te esse, memento.
Pamatuj, že jsi člověk.
Kapitola čtyřicátášestá

travis

Stála jsem u okna a dívala se na naši vánoční výzdobu. Temnou čerň dnešní noci prosvětlovaly podobizny sobů. Osiřelé větve stromů zdobila vánoční světýlka a spolu se světelnými tyčemi proměnily zahradu v něco magického. Jindy by to bylo nádherné. Jindy, ale ne dnes.
 Byla jsem ponořená hluboko ve svých myšlenkách, a tak veškeré okolní krásy ztratily pro tuto chvíli své kouzlo. Místo, ve kterém jsem se já nacházela, byla chaotická smět vzpomínek a myšlenek. Na chvíli mi přišlo, jakoby se čas zastavil. Až s děsivým klidem mi teď docházely věci, které pro mě dříve neměly téměř žádný význam.
   "Všechno to zní tak šíleně," pronesla jsem do ticha, které mi začalo lézt na nervy. Otočila jsem se zpět do místnosti a pohledem vyhledala Travise. Od našeho rozhovoru se ani nepohnul, stále seděl strnule jako socha.
   "Chápu, že ti to tak může připadat. Vlastně se divím, že jsi mi uvěřila hned na poprvé," pronesl zamyšleně a zadíval se na mě.
   "Mám svoje způsoby, jak zjistit jestli mi lžeš," zahuhlala jsem pod nos, jelikož mi byl jeho pohled nepříjemný. Ze způsobu jakým se díval, se mi ježily chloupky na rukou. "Jak jsi to dokázal?" zeptala jsem se po chvíli.
   "Co přesně myslíš?" Chvíli jsem hledala správná slova, kterými bych vyjádřila ten zmatek, který jsem cítila.
   "Jak ses s tím smířil? S tím, že tohle všechno je pravda, že je to reálné?"
   "Myslíš, jak jsem se vyrovnal s tím, že existují upíři? S tím, že je něco takového vůbec možné?" položil mi otázku a já jen odkývla na souhlas.
   "Víš, Claro, ono to vlastně nebylo tak těžké. Vlastně to bylo hodně jednoduchý. Ulehčilo mi to vědomí toho, že jsem jedním z nich," pronesl klidným hlasem, ale na chvíli se mi zdálo, že jsem v něm zaslechla smích.
   "Promiň," zašeptala jsem. Je jednoduché uvěřit takovým věcem, když člověk ví, že je jejich součást.
   "Panebože," zaskuhrala jsem a unaveně si promnula oči. Došla jsem k sedačce a zabořila se do ní.
   "Jak s tím dokážeš žít, Travisi?" zeptala jsem se slabě a zírala při tom do stropu. "Neděsí tě to, ten svět, ve kterém žiješ?"
   "Pro mě už věci nemají stejný význam jako dřív," pronesl tónem, ve kterém zazněla hořkost.
   "Jak to myslíš?" zeptala jsem se zájmem a pohlédla na něj.
   "Ty vidíš věci jinak než já. Všichni lidé to vidí jinak. Za těch pár let jsem si toho už všimnul."
   "Kolik ti je?" vypálila jsem hned otázku, která mi padla na jazyk.
   " 19," odpověděl.
   "A kolik let uběhlo od tvé přeměny?"
   "20 let." Opověděl beze špetky zájmu.
   "Takže 39, hmm," protáhla jsem, abych skryla zděšení. Kolik asi tak bude Ethanovi, napadlo mě, a hned jsem si za tu otázku dala imaginární facku.
   "Záleží na tom, jak to bereš," namítnul.
   "Proč?" zeptala jsem se tupě.
   "Protože jsme nesmrtelní," odpověděl mi. Myslím, že v tu chvíli se pro mě zastavil svět.
   "Nesmrtelní?" zeptala jsem se a zamyslela nad tím, jak je možné, že mi tak přeskakuje hlas.
   "Nesmrtelní," kývnul. "Žijeme věčně. Já jsem v podstatě ještě mladý. Setkal jsem se s upíry, kteří chodí po zemi téměř odnepaměti." Prudce jsem se posadila a zírala na něj.
   "To myslíš vážně? Jako fakt nesmrtelný?" Neodpověděl, jen se na mě díval velmi zvláštním pohledem. Snažila jsem se ten pohled rozluštit, ale nenacházela jsem nic, k čemu bych ho mohla přirovnat. V jednu chvíli mě napadlo, že jestli existuje peklo, Travis se v něm zrovna nachází. Nenapadl mě žádný lepší trest než být odkázán na věčnost spolu s tou šílenou žízní. Nikdy bych se nechtěla ocitnout v podobné situaci. Zůstat neustále stejná, nikdy se nepohnout vpřed a přitom všem sledovat, jak moji blízcí stárnou, jak umírají. Před očima se mi objevil Ashleyinin vrásčitý obličej, seschlé staré rty, a já jak se navždy sedmnáctiletá skláním nad její rakví.
   Dobře, dobře," vydechla jsem prudce, jen abych tyto absurdní představy zahnala. "Tvrdíš, že vidíš věci jinak." Začala jsem mluvit, jen abych nemusela přemýšlet. "Proč? Mě to tak nepřijde."
   "Je to…složité," vypadlo z něj pro chvilce ticha. Dlouho přemýšlel, než znovu promluvil. "Po přeměně všechny tvoje vzpomínky vyblednou. Jsou příliš zastřené a nedokonalé, až tě to postupně donutí zapomenout. Prostě úplně zapomeneš jaké to je být člověkem. Vedou tě k tomu instinkty, tvoje podvědomí. Všechno, co pro tebe mělo smysl dřív, ti teď přijde zbytečné.  Pohyby, gesta…" nechal vyznít svůj proslov do ticha. "Proč bys měla sedět, když je tak příjemné stát? Proč bys měla chodit pomalu, když je tak pohodlné běhat rychle? Dýcháme, jen proto, že je nepříjemné ochuzovat se o vůně, ale jinak je to všechno zbytečné." Na chvíli se zamyslel. "Dokázaly bychom stát roky bez pohnutí, bez jediné známky života. Jen kdyby tu nebyla ta žízeň…" ponořil se do svého vyprávění, dokud jeho hlas nedozněl.
   "Chápu," odpověděla jsem zamyšleně a ze zvědavosti se ponořila do jeho myšlenek. Prohrabávala jsem se jeho vzpomínkami už zcela automaticky. Bavilo mě to. Bylo to jako sledovat film s nejkvalitnějším obrazem. A byl to teda pořádný scifi film. "Spousta věcí se změnila, ale změnil si se ty sám? Víš, myslím, jestli se změnilo něco na tvém jednání, myšlení…" V jednu chvíli jsem v duchu slyšela, že chtěl odpovědět ano. Ale v zápětí si uvědomil, že by to bylo zbabělé. V hlouby sama sebe si totiž přál, aby všechno to špatné udělalo jeho nové upíří já, ale sám sobě lhát nemohl. On sám byl vinen, to on nedokázal ovládnout svou touhu po krvi. Podíval se na mě a mlčel, tak jsem odpověděla za něj.
   "Ne, nezměnil. Pořád jsi to ty, jen trochu "vylepšený," použila jsem jeho výraz a ve vzduchu naznačila uvozovky. "Jsi chytřejší, myslí ti to mnohem rychleji a můžeš myslet na víc věcí najednou, ale stále jsi to ty, kdo myslí."
   "Ano," odpověděl a sklopil hlavu k zemi. "A to je na tom nejhorší."
   "Protože nedokážeš to zvíře v sobě usměrnit," odpovídala jsem za něj. "Následky potom neseš ty sám." Pohlédl mi přímo do očí a já v nich zahlédla naději. Naději, že ho snad někdo pochopí. Hrdlo se mi sevřelo lítostí a bezmocí, o to silnější, když jsem si uvědomila, jak musí být Ethanovi.
   "Ať jsi jakkoliv odolná, výčitky svědomí si tě vždycky najdou," pronesl už znovu chladným hlasem a jeho pohled neprozrazoval ani náznak emocí. Pomalu mě to začínalo štvát, jelikož jsem nestíhala v jeho výrazech číst. Když už přece jen na chvíli shodil tu masku ledového prince, byla ta změna vždy tak rychlá, že jsem přemýšlela, zda se mi to jen nezdá. Nechtěla jsem se mu neustále nabourávat do hlavy, věděla jsem, že jsou to věci mnohdy příliš soukromé a citlivé. On mi však nedával na výběr.
   "Pověz mi, co se dělo po tvém setkání s tím jiným, no s tím upírem. Jak jsi," zarazila jsem se, jak jsem hledala správná slova. "Žil," dořekla jsem po chvíli.
   "Nějaký čas jsem pobýval v jeho teritoriu, protože na mě musel dohlížet. Po tom, co tě někdo přemění, si musíš projít obdobím novorozeného. Jsi neustále šílená žízní, nejde jí téměř uhasit. Jelikož máš v oběhu pořád lidskou krev, jsi silná a rychlá. Ale je skutečně nemožné se ovládat. Jsi vznětlivá, vzteklá." Vzpomínala jsem spolu s ním a zatínala prsty do polštáře. Jeho období bylo velmi bouřlivé. Nedokázal svou žízeň vůbec usměrnit a tak zabíjel víc, než bylo možná nutné. "Po pár letech tohle období skončí. Žízeň se ustálí na určitou snesitelnou hranici, pokud se pravidelně krmíš. U mě tomu tak bylo po 5 letech. Pak si Adam, ten upír, našel družku. Změnilo ho to. Do té doby byl se svým osudem celkem smířený a mě jeho společnost přinášela alespoň nějaké smíření, ale potom. Potom se v tom začal vyžívat. Anna, jeho družka, milovala to, čím jsme. Zabíjela pro pobavení, pro své vlastní uspokojení. Přišlo mi to odporné," oklepal se nad tou představou a i když byla skutečně nechutná, musela jsem se usmát. Některá lidská gesta mu přece jen zůstala. "Odmítal jsem lidi lovit. Vždycky jsem se krmil jen tehdy, pokud to bylo nutné. Odešel jsem od nich. Cestoval jsem. Přeplaval jsem do Anglie," vyprávěl a já sledovala jeho vzpomínky. Chvíli mi to nedocházelo, ale on skutečně přeplaval. Zvířata si od něj držela odstup, dokázala vycítit predátora, ale jednou se mu stalo, že narazil na žraloka. Vyprskla jsem smíchy. Trochu jsem se zakuckala vlastní slinou, ale dál jsem se smála, dokud mě nezačaly brát křeče do břicha. Slzely mi oči a téměř jsem spadla ze sedačky, když jsem si všimla, jak nechápavě se Travis tváří. Pokusila jsem se trochu uklidnit, ale stejně se mi špatně mluvilo.
   "Cchceš, ty mi chcešš tvrdit, že jsi přeplaval z Ameriky do Anglie, jen tak, prostě sis přeplaval, cestou sis pokecal se žralokem, a pak sis šel zase po svých?" vysypala jsem ze sebe spolu s dalším záchvatem smíchu. Na chvíli se zatvářil uraženě, ale pak se jeho tvář vyjasnila údivem a nedůvěrou.
   "Nic takového jsem netvrdil."
   "Ale přece si říkal," začala jsem, ale nenechal mě domluvit.
   "Ne, neříkal. Řekl jsem, že jsem přeplaval do Anglie. O žralokovi nepadlo ani slovo. Jak to sakra víš?" Okamžitě jsem zvážněla. Jeho zjištění nebylo nic znepokojujícího, ale přece jen jsem si chtěla nejdříve vyslechnout jeho příběh.
    "Ano, to máš pravdu. Neříkal," usmála jsem se na něj. "Četla jsem ti myšlenky." Seděl nehybně, znovu bez jediné známky emocí. S pobavením jsem poslouchala jeho zmatené myšlenky. Postupně, a velmi rychle, mu vše zapadalo do sebe. To jak jsem mu uvěřila, to jak jsem se v určitých chvílích tvářila.
   "Takže mě teď slyšíš?" zaslechla jsem jeho hlas, aniž by pohnul rty. Chápal rychle.
   "Ano."
"No doprdele," zaklel v duchu a já se musela zasmát jeho nevěřícnému výrazu. "Dobře, v pohodě. To je v pohodě. Další divná věc, nic jiného. Prostě jen další nadaná," znělo mi v uších.
   "Víš, tohle mě trochu uráží. Označit mě jako další divnou věc," pronesla jsem na oko podrážděně. Mírně se uchechtl, a mě to donutilo k dalšímu pousmání.
   "Takže, ehm, jak to funguje? To mě prostě slyšíš?"
   "Když se na to soustředím, tak ano. Není to namáhavé, a stejně snadno to zas mohu vypnout. Ale klidně můžeš mluvit nahlas. Ta tichá komunikace mě trochu děsí. Připadám si pak ještě míň normální."
   "Normální, pche," pomyslel si.
   "Héj," zvolala jsem znepokojeně a hodila po něm jeden polšář. Dříve než mu narazil do obličeje, z ničeho nic vystřelila jeho ruka a zachytila ho. Okouzleně jsem sledovala, jak automaticky ten pohyb vykonal, jak rychle jeho tělo reagovalo na příkaz.
   "Dobře, budeme mluvit normálně," škobrtnul při posledním slovu. "Takže ty mě slyšíš, jen když chceš. Můžeš mě zkusit, ehm neslyšet?" zeptal se a já se jeho formulaci zasmála.
   "Ne," odpověděla jsem přímo. "Nejsem si tebou ještě tolik jistá, abych mohla riskovat."
   "Dobře," souhlasil zamračeně.
   "Tak jak to bylo dál? Přeplaval jsi do Anglie," záměrně jsem vynechala zmínku o žralokovi, jen abych ochránila své duševní zdraví. " A pak?"
   "Nějakou dobu jsem tam žil. Toulal jsem se po lesích. Příležitostně jsem lovil. Anglie je celkově dobré země pro naše přežití," řekl a koumavě se na mě zadíval.
   "Proč je dobrá?" zeptala jsem se.
   "Protože tam nesvítí tak často slunce," odpověděl jako by to bylo nadmíru jasné.
   "Aha," vypadlo ze mě. "Takže, no slunce vás spálí?"
   "Ne," odpověděl a já si oddechla. Vzápětí jsem však zalapala po dechu. Slunce je nespálí, ale nemohou na něj vycházet.
   "Když naše pokožka zpevní, změní se její anatomická struktura. Jsou v ní určité buňky, které slunce odráží," vysvětlil a já s němým úžasem sledovala tu krásu v jeho vzpomínách.
   "Teda, to je, to je nádherný," zašeptala jsem a matně si uvědomila, že se Travis usmál.
   "Jo, aspoň něco, co není zas až tak děsivé." Usmála jsem se. " Cestoval jsem různě po Evropě, nudil se a přežíval. Dokud jsem se nesetkal s královskými."
   "S kým?" zeptala jsem se zmateně.
   "Tak jako vy ve vašem světě máte vládu, i u nás je někdo, kdo musí dávat pozor, aby se naše existence neprozradila. Téhle funkce se kdysi dávno ujali Volturiovi. Jsou to tři bratři, Caius, Marcus a Aro. Pokud se stane, že někdo vyzradí naše tajemství, je okamžitě zničen. Daný člověk je vždy buď přeměněn, nebo zabit. Je dost nebezpečné, že ti to vůbec říkám, protože tím pádem tebe i sebe vystavuji nebezpečí jejich trestu. Díky Volturiovým panuje klid a lidé mohou normálně žít. Je totiž jednodušší, že o nás nevíte. Dává nám to moc a neustálý přísun obětí. Rozhodují se společně a je pro ně skutečně jednoduché najít viníky. Tvoje schopnosti jsou pozoruhodné, ale ani mě to zas tak nepřekvapuje. Když jsem se totiž setkal s Arovo elitní gardou, zjistil jsem, že mezi námi existují určití jedinci, kteří mají schopnosti. Nejdříve jsem se setkal jen s Jane a Felixem. Jane je v podstatě ještě dítě, ale Aro ji zboňuje právě díky jejímu talentu. Občas mi přijde, že mezi trojící je to právě on, kdo má rozhodující slovo. V jednom ohledu to pro nás může být nebezpečné. Aro má silnou armádu výjimečných upírů, kteří jsou ve své podstatě nezničitelní. Jane působí bolest pouhým pohledem, Alec, její dvojče, otupí smysly i několika lidí najednou. Marcus cítí hloubky vztahů, Aro dokáže číst dotekem myšlenky," pronesl zamyšleně a pohlédl na mě.
   "Takže nejsem jediná," pronesla jsem nahlas. "A ty? Jsi nadaný?" Odpovědí mi bylo je jeho zakroucení hlavou.
   "Volturiovi mě svou mocí dostatečně vyděsily na to, abych odtamtud hned vypadl." V jeho vzpomínkách jsem zahlédla jejich tváře. Jejich kůže nebyla stejná, jako Travisova. Byla zvláštně napnutá a průhledná.
   "Jak to, že mají průhlednou kůži?"
   "Tvrdí se, že se to stane, pokud se dlouho nehýbeš," odpověděl. Znovu jsem zahlédla jejich vrásčité tváře, z kterých na mě hleděly krvavě rudé oči.
    "Aha," vyhrkla jsem rychle a snažila se ty vzpomínky nevnímat. Ty oči byly děsivé. "Potom ses vrátil do Ameriky?"
   "Ano. Chvíli jsem bloudil. Potkal jsem i dokonce pár nomádů. Ale potom jsem dostal deprese. Bylo to pro mě hodně temné období. Odmítal jsem lovit. Schovával jsem se po lesích, kde jsem ležel celé dny vyhladovělý," vyprávěl a já zas vše pozorovala v jeho hlavě. Bylo to skutečně hrozné. Ani očistec nemůže být horší. "Jednou, když jsem byl příliš zesláblý, jsem si ani neuvědomil, že se plazím k městu. Dostal jsem se až k silnici. Bylo tam nějak rušno, myslel jsem si, podle oblečení lidí, že probíhá nějaká policejní akce. Mýlil jsem se," zamyslel se a v jeho vzpomínkách se zjevila Callemova tvář.
   "On tě tam našel," vyhrkla jsem zděšeně. Kývnul.
   "Byl jsem příliš zesláblý, takže jsem ani moc nevnímal, co se děje. Naložili mě do auta. Už nikdy jsem se nedokázal tak dlouho ovládat. Vím, že to bylo téměř nesnesitelné, být s nimi v tak úzkém prostoru, když ještě všichni tak lahodně voněli. Ale odmítal jsem se nakrmit. To se mi pak stalo osudným. Zavřeli mě do nějaké laboratoře, dost dobře si to nepamatuju, protože jsem měl všude jen tu rudou clonu. Nevím, jak dlouho jsem tam byl. Nejspíš pár dnů, možná týden. Snažili se na mě dělat testy, ale nemohli. Moji kůží neprošla jehla injekční stříkačky, žádný skalpel moji kůži neprorazil. Vím jen, že mi snad odebrali sliny a vlasy, ale všechno to mám příliš rozmazané. A pak, když se jeden doktor snažil mi skalpelem pořezat ruku, se omylem řízl. Ta vůně byla v tu chvíli tak intenzivní, že jsem nemohl odolat. Tolik času bez krve a ještě v takové malé místnosti bez klimatizace. Zabil jsem ho, vypil do poslední kapky, což mi dodalo sílu a probralo. Jenže v tu chvíli se tam už nahrnula ozbrojená ochranka. Nejdřív ke mně přistoupil nějaký odvážlivec s paralyzérem. Pamatuju si, že jsem se začal smát, když mi ho přiložil k ruce a snažil se mě jím ochromit. Samozřejmě to nezabralo, a já ho odhodil na zeď. Pak na mě začali střílet, jenže pro nás to je, jako když tě polechtá vánek. Zabil jsem všechny, co byly v místnosti, a pak jsem si prorazil cestu ven. Utíkal jsem co nejdál odtamtud, ale cestou už mě dostihly myšlenky. Vybavovaly se mi mlhavý vzpomínky a já si uvědomil, co za průser jsem udělal. Všude měli kamery, všechno dokumentovali. Pokud se to donese Volturiovým, jsem mrtvej. Pokud se to dostane na veřejnost, ani nechci pomyslet, co se stane."
   "Callem to na veřejnost nepustí," odpověděla jsem zamyšleně.
   "Možná ne, ale pokud je skutečně tak pitomej, jak jsem za těch pár měsíců zjistil, pokusí se vyhledat ostatní mého druhu. Volturiovi se nebudou ptát, budou jednat."
   "Jak ses dostal až sem?"
   "Pátrali po mně. A na lidi docela úspěšně a vytrvale. Ale jsem rychlejší než oni nebo jejich auta. Navíc, pokud s nimi nebyl Roux, nedokázali si poradit a ztrácely stopu. Je dobrý stopař, nejlepší jakýho jsem potkal. Je stejně zvláštní jako ty, až na to, že se chová příliš instinktivně, skoro jako šelma, nebo nějaký dravec. Vždycky mě dokázal nějak vystopovat. Přestalo mě bavit utíkat. Pokusil jsem se dostat do jejich areálu, ale všude jsou kamery. I pokud bych se dostal dovnitř, netuším co nebo kde to mám hledat. Potřebuju zničit všechny důkazy, všechny stopy po mé existenci. Nesmí po mě nic zůstat. Vzhledem k tomu, kolikrát jsem se dostal do kontaktu s Rouxem, rozhodl jsem se jít na to přes něj. Myslel jsem, že tu třeba najdu jeho rodinu, nějaké jeho slabé místo," vysvětloval mi, proč se dostal až sem. Neovládla jsem se a zasmála se nahlas při slovech rodina a slabé místo. Jakoby to snad mělo pro Ryana nějaký význam.
   "To jsi trefil vedle," přerušila jsem ho. Hlasitě si povzdechl.
   "Jo trefil. Ale nevzdal jsem se toho, a nechal se tu zaměstnat. Nevěděl jsem, že bude tak těžké vrátit se mezi lidi."
   "Proč?"
   "Tolik let jsem se choval jako upír, jako predátor. Žil jsem v lesích a mohlo mi být jedno, co si o mně lidé myslí. Víš, my upíři se nedružíme. Jsme osamělí jedinci. Nespolečenští. Ovládá nás touha po krvi, což často způsobuje boje. Je vlastně zvláštní, že jsem dokázal vydržet s Adamem tak dlouho. Nestává se, že narazíš na skupinu upírů. Volturiovi jsou jediná takto početná skupina. Když jsem byl v lesích, sám, nemusel jsem řešit, že se pohybuju moc rychle. Nikomu nevadilo, že jsou moje pohyby strnulé. Musím se tolik ovládat, každou chvíli, co jsem s nimi. Všimnul jsem si, jak jsou nervózní, pokud dlouho stojím. Jak jim vadí, že se zbytečně nehýbu. Musel jsem se všechno učit od začátku."
   "Ale jde ti to dobře," usmála jsem se na něj.
   "Proč myslíš?"
   "Pořád jsi ještě strnulý," ušklíbla jsem se. "Ale vrací se ti gesta. Působí dobře, a věrohodně, když je používáš. Pokrčení ramen, úšklebky, … Všechno se to zase naučíš."
   "Ale k čemu mi to bude?"
   "Vážně si myslíš, že až splníš úkol, co sis zadal, bez ostychu odejdeš? Copak ti to nechybělo? Třeba jen tohle, být s někým, v něčí společnosti, povídat si…" nechala jsem vyznít svá slova a poslouchala jeho myšlenky. Musela jsem se usmát.
   "Ne, nechybí. Až to dokončím, odejdu zas mimo civilizaci."
   "Travisi, nemusím ti snad opakovat, že mě lhát nemusíš," usmála jsem se na něj. "Nech si to uležet v hlavě, teď máme jiné starosti. Bude to chtít zjistit spoustu informací. Nebude problém zjistit, kde Callem dokumentaci uchovává. Ani nebude problém dostat se do institutu. Z tvých vzpomínek poznám, že se tam toho zas tak nezměnilo. Bude to potřebovat plán. Nesmíme je podcenit," zamyslela jsem se na chvíli.
   "Proč mi vůbec pomáháš?" zeptal se Travis zamyšleným hlasem a přerušil tím ticho, které na chvíli nastalo.
   "Omyl, já pomáhám hlavně sama sobě," usmála jsem se na něj. "A když tim můžu pomoct i tobě, proč ne?"
    "Netvrdila jsi, že je Ryan tvůj bratr? Proč bys měla jít proti němu?" Naklonila jsem hlavu na stranu a zkoumavě se na něj zadívala.
   "Víš k čemu Callenovo institut slouží?"
   "Je určený pro nadané lidi," zamyslel se a v očích mu zablýsklo.
   "Je to dlouhý příběh a já jsem ochotná ti ho vyprávět, ale raději bych jej odložila až na zítřek. Přece jen už je noc, pořád mě bolí ta hlava a chtěla bych se trochu vyspat," oznámila jsem mu. Úsečně kývnul hlavou. "Sejdeme se tady ráno v osm, ano?"
   "Dobře, v osm ráno."
   "Dobrou noc, Travisi."
   "Tobě dobrou, Claro. My totiž nespíme," zaslechla jsem slova z dálky a pozorovala, jak kolem mě prosvištěl vzduch. Byl žíznivý a potřeboval se nakrmit. A mě překvapilo, jak mě vědomí toho neděsí.
Šáhla jsem do kapsy od kalhot a vytáhla mobil. Dlouho jsem si s ním jen tak hrála, než jsem sebrala odvahu vytočit jeho číslo. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Nechtěla jsem, aby zatím věděl, že to vím. Chtěla jsem mu všechno říct, ale musela jsem počkat, dokud nebudu s ním. Potřebovala jsem, aby se přestal bát. Potřebovala jsem, aby mi začal věřit. Potřebovala jsem mu říct, jak moc ho miluju. Říct mu, že je mi úplně jedno, co je. Že mi záleží jen na tom, kým je. A že to je osoba, kterou až bolestně miluju.

Hned po prvním zazvonění se mi u ucha ozval nakřáplý hlas.

46. KAPITOLA
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sofia Sofia | 24. července 2010 v 21:18 | Reagovat

OOO, sakraa Mischooo! Jdu číst, jupí! O_O  O_O  :-D  :-D  :-P  :-P

2 Iwuushkaa Iwuushkaa | E-mail | Web | 25. července 2010 v 19:05 | Reagovat

Mischoo :-D Ty si mi udělala takovou radost :-D Super kapitola, ale šup na další, jsem zvědavá na Ethana a Claru (Sofií) :-)

3 Ája Ája | 25. července 2010 v 19:27 | Reagovat

Juuu Miško :-) super kapitolka :-) konečně jsem se dočkala a že za to to čekání stálo! šup šup pokračování :-)

4 moira moira | Web | 25. července 2010 v 23:48 | Reagovat

dobře, mě to rozhodně necadí!! :)) budu se muset pustit do opětného přelouskání tvých povídek (mám takové tušení, že jsem je ještě minulý rok četla, ale pak jsem z neznámého důvodu přestala... ?) ráda, se spřátelím.. !! :))

5 Terezka :-) Terezka :-) | 26. července 2010 v 7:18 | Reagovat

Co to člověk tady po ránu vidí ? :-)) jupí :-)) Je to moc pkná kapitolka, všechno si moc hezky vysvětlila :-) a to s tim žralokem ? :-D

6 Nikulka Nikulka | 26. července 2010 v 13:26 | Reagovat

Juuuu, tak tohle byla bomba kapitolka :-) Ježič Mischoo, šup sem s další :-) Popsala jsi to skvěle a Travis se mi celkem líbí :-)

7 chuckyna chuckyna | 26. července 2010 v 14:15 | Reagovat

Hola, tohle mi musíš poslat na mejla!! Až budu doma, tak si to chci přečíst :D :)

8 Awy Awy | 26. července 2010 v 20:28 | Reagovat

No co to nevidím, další kapča juchůůů!!!Musím uznat, že je naprosto bombová..jen tak dál

9 Mischa Mischa | 27. července 2010 v 11:06 | Reagovat

[1]: No tak šup šup :-D

[2]: To jsem moc ráda :-) Děkuju, budu se snažit :-)

[3]: Děkuju :-)

[4]: Tak šup šup do čtení :-)

[5]: Děkuju :-)

[6]: Snažím se :-)

[7]: Oka, hodim ti to na maila :-)

[8]: Děkuju :-) budu se snažit :-)

10 chuckyna chuckyna | Web | 27. července 2010 v 18:29 | Reagovat

Oooouu!!! Jsem tady!!!! :) Woohoo, přečetla jsem to, jsem happy :D
Naprosto úžasná kapitola, Sofie to vzala docela skvěle.. A ten Travis ten bude podle mě taky dobrej :) rozebrala bych to podrobněji, ale začíná mi všechno mizet :D /mam nějak podělanou javu nebo flash nebo co to je a postupně mi mizí obrázky, odkazy, okno na comenty a tak.. :D/
No nic, jdu zkusit ten prolog :D

11 Sofia Sofia | 28. července 2010 v 7:50 | Reagovat

Tak jsem si to teď při snídani přečetla ještě jednou :-D
Perfektní. Úžasný. Miluju tuhle povídku :-)
Já už ci pokračování :-)))
Popsala jsi to skvěle. Líbí se mi, jak jsi všechno kolem upírů vysvětlila logicky :-) přesně taková totiž Sofie je :-) Chápu jak tě to muselo otravovat, vysvětlovat to všechno. Ale zhostila jsi se toho skvěle a muselo to tam být :-) Sof to vzala skvěle, jsem ráda, že se od Ethana neodtahuje :-D to by totiž znamenalo míň scén EaS :-D na ty se těším nejvíc :-D
Já vim, plácam tu nesmysly. Kapitola byla skvělá Mišulí, doufám že bude brzy pokračování :-)

12 Mischa Mischa | 28. července 2010 v 14:05 | Reagovat

[10]: Wohooo! Já jsem happy, chucky, že jsi se sem konečně probojovala :-DDěkuju, jsem ráda, že se líbila :-) Taky jsem se nad ní zapotila :-D Jo, vzala to dobře, protože se mi nechtělo nad tím moc přemýšlet :-D Kup si novýho compa, už mám absťák :-D

13 Mischa Mischa | 28. července 2010 v 14:07 | Reagovat

[11]: Ty voe, číst při snídani :-D Děkuju! :-) No to já taky, ale moje prsty nic co by za to stálo zatím nesplodily :-D
Děkuju! Vždycky se těšim na tvoje rozbory .-D

14 mo mo | 28. července 2010 v 20:57 | Reagovat

uzasna kapitolka tesim sa na pokracko ...inak celkom ma vestrasil nakonci ten nakraply hlas ....dufam ze to bol len trevis ale celkom pohode by to mohol byt aj ethan :D O_O  :-D  :-D  :-)

15 Mischa Mischa | 29. července 2010 v 7:37 | Reagovat

[14]: děkuju! :-) Nech se překvapit :-)

16 Melanie Melanie | 1. srpna 2010 v 20:51 | Reagovat

Supeeeer... čitala som to až teraz, lebo som bola na dovolenke - a len dúfam, že si neurobíš taak veľkú prestávku :D nemôžem sa dočkať ďalšej kapitoly...

17 Terezka Terezka | 2. srpna 2010 v 7:48 | Reagovat

Krásná kapitolka :-)

18 Mischa Mischa | 11. srpna 2010 v 7:07 | Reagovat

[16]: Ahojky Mel :-) tak doufám, že jsi si dovču užila :-) Nevím, zda udělám dlouhou přestávku, ale teď pro mě bude mít přednost práceč a učení na opravky, takže to vidím na jednu kapitolu a další až v září :-(

[17]: Děkuju :-)

19 Melanie Melanie | 11. srpna 2010 v 16:38 | Reagovat
20 Andy Andy | E-mail | Web | 13. srpna 2010 v 19:11 | Reagovat

Nakřáplý? O_O  O_O  O_O  O_O  O_O

21 Ali Ali | 19. srpna 2010 v 13:45 | Reagovat

Moc, moc, moc se mi tvoje povídka líbí a doufám, že co nejdřív přibude další díl O:-) :-)

22 Faire Faire | E-mail | 1. října 2010 v 13:16 | Reagovat

Prosím pokráčko 8-)
Už je říjen :-( a já se nemohu dočkat dalšího dílu :-)

23 Mischa Mischa | 3. října 2010 v 14:56 | Reagovat

[19]: Neboj :-)

[20]: Nech se překvapit :-))

[21]: No trochu se to protáhlo, ale dočkaly jste se :-)

[22]: Máš ho tu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.