HTEM - 44. kapitola

25. května 2010 v 17:36 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Tramtadádá !
To koukáte co? Trochu jsem se v práci nudila a chytla se mě můza. Vytvořila jsem díky ní celkem obstojnou kapitolu. Jsem zvědavá, co na ní řeknete. Podřilo se mi to trochu zamotat. Co si myslíte o Travisovi? Odkud zná Ryana? A jaký by mohl mít důvod, aby zabil Callema? Toť otázky, že ? :-) No nic lidičky, kochejte se, je to na nějakou dobu možná poslední kapitola, protože já už to učení na zkoušky nemůžu delé odkládat, pokud chci dokončit tenhle semestr. Takže čtení zdar a nezapomeňte zanechat komenty :-))


Hominem te esse, memento.
Pamatum, že jsi člověk.

Kapitola čtyřicátáčtvrtá
clara


Zavřela jsem za sebou dveře a otočila se čelem k cizinci. Nějaký podvědomý reflex mě donutil stát blízko únikových východů. Snažila jsem se ho ignorovat. Stála jsem klidně a vyrovnaně s nečitelnou maskou na tváři. Nešlo poznat, jak moc jsem nejistá. Jak moc jsem nervózní. Nemohla jsem však dopustit, aby mé rozhodnutí zakolísalo. Byla jsem už příliš daleko na to, aby zbylo místo pro pochyby. Je čas na pravdu. Věděla jsem to, cítila jsem to. A přesto jsem se bála.
    "Takže," zašeptala jsem do toho hrobového ticha. Byla jsem vděčná, že je můj hlas pevný.
    "Takže," zanotoval se mnou vábivým hlasem. Jeho obličej byl v tu chvíli tolik podobný mému. Jako odraz v zrcadle. Pusto a prázdno. Jen oči ho zrazovaly. Napovídaly mi, že klid vepsaný v jeho tváři je jen pouhá přetvářka. Byl zamyšlený a zaujatý, a já tušila, proč tomu tak je.
Od chvíle, kdy jsem se mu poprvé nabourala do mysli, zůstala má moc stále aktivní. Ničím mě nezatěžovala, neomezovala. Její přítomnost byla stejně přirozená jako vše ostatní, stejně jako dýchání. Proto bylo jednoduché se znovu do jeho mysli nabourat.
Zastřená rudá clona zmizela jakoby tam snad ani nebyla. Jeho mysl byla uvolněná a… a… obrovská. Bože, vydechla jsem v duchu zaskočeně. Prostor v jeho hlavě byl mnohem větší než u běžného člověka. Větší než u mě samotné. Uchovával si neuvěřitelné množství vzpomínek, přesných jako film a prostoupených nezměrným množstvím myšlenek. I nadále však oplývala nepochopitelným volným místem. U člověka by to tak být nemohlo. Lidská mysl má jen omezenou kapacitu stejně tak jako se časem opotřebovává. Starší člověk si stále ještě může zapamatovávat nové informace, většinou je to však na úkor jiných vzpomínek. Jedna nová vzpomínka, za jednu starou. A tak se zapomíná… Po určité době však dojde lidská mysl do zlomu, kdy už je příliš unavená a přeplněná, a tak proces uchování vzpomínek selhává. Staré věci zapomínáme, na nové si nevzpomeneme. Takový je životní cyklus, takhle to prostě chodí. Stáří je období, na které se z mnoha důvodů netěšíme, senilnění je jeden z nich. Ale ne u tohoto cizince. Byl mladý, ale přesto měl v hlavě mnohem víc prostoru než by tam teď mělo být. Nejen, že jeho mysl pracovala nepřirozeně rychle, byla obrovská a to nebylo normální. Teď když byl v klidu, pracovala jeho mysl ještě rychleji než dřív. Rychleji nežli ta má a tak jsem měla velké problémy vůbec stíhat jeho myšlenky. Veškeré bloky, které ho předtím omezovaly, zmizely. Uvažoval teď logicky a velmi inteligentně. Po té zvířecí mysli, zaslepené touhou, už zde nebylo ani vidu. A přesto ani to nebylo normální. Jeho uvažování nebylo jen rozumné, bylo čistě logické, strohé, strojené a chladné.
   "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se na první věc, kterou jsem v jeho mysli nevyčetla. Na malou chvíli se maska z jeho obličeje vytratila. Na malý moment se zatvářil zaraženě, ale stejně rychle, jak se tento výraz na jeho tváři objevil, se hned také vytratil.
   "Travis."
   "Takže Travisi, co jsi zač?"
Myšlenky v jeho mysli se rozletěly, jakmile si uvědomil význam mé otázky. Chápal rychle, a dobře.
Zeptala se co, nezeptala se kdo. Ale nemůžu to na ní jen tak vybalit. Neuvěří mi. Jak jen to říct? Ale chtěla to. Má to mít.
   "Jsem upír," vyslovil nahlas svou poslední myšlenku. Dívala jsem se do jeho očí, vážných a zvědavých a… a vyprskla jsem smíchy.
Stále jsem však poslouchala jeho myšlenky, a tak, jako když stisknete vypínač, můj smích ustal. V tu chvíli mi totiž došlo, jak moc vážné jeho oči jsou. Okamžitě jsem ztuhla.
   "Vysvětli," vydechla jsem.
A tak mi začal vyprávět svůj příběh. Příběh, který jsem spolu s ním sledovala přes jeho zastřené vzpomínky. Poslouchala jsem jeho slova, sledovala jsem jeho myšlenky. A uvěřila.
Slavil s přáteli zakončený semestr na univerzitě. Ten večer byl vzduch velmi vlhký i na Miami. Bylo teplo a dusno, vzduch byl těžký. Procházely zrovna postraní uličkou okolo Johnova baru. Přemýšlel, jak to teď asi bude s ním a Emily. Tušil, že je tohle jejich poslední společný večer, ale vědomí tohoto faktu ho netížilo. Byly pár, ale ani jeden druhého nemiloval. Em byla hezká a chytrá a jemu s ní bylo dobře. Kámoši mu ji záviděli a on se s ní díky tomu rád ukazoval. Ale nemiloval ji, vlastně zatím ani nevěděl, co to slovo znamená. Byl povrchní a uvědomoval si to. Ale nepatřil k těm povahám, které by se to snažily změnit. Měl rád svůj život, a na tom jaký je nic měnit nehodlal. Přesně takové věci se mu honily hlavou těsně předtím, než je spatřil. Okamžitě mu došlo, že je něco špatně. Mark a Peter, spolubydlící, kteří šli před nimi, se zastavili. Nevěřícně zírali na postavy před sebou. Byli to muži, mladí a krásní. Oba na sobě měli potrhané a špinavé oblečení, ale to jim na kráse neubíralo. Stáli nehybně a zírali na Travise a jeho přátele. Pak si všimnul jejich očí. Temně rudé, téměř černé. V tu chvíli zareagoval jeho pud sebezáchovy. Chloupky v zátylku se mu zježily, dech se mu zrychlil. Otočil se ve snaze utéct, ale jen co se natočil, zíral do tváře jednoho z těch dvou mužů. Pak už si pamatoval jen neuvěřitelnou bolest na hlavě. Omdlel. Dlouho dobu tápal svým vědomím v temnotě. Netušil, jak dlouhá doba uplynula, dokud jeho krk neposedl žár. Ta bolest byla nesnesitelná, ochromující a dezorientující. Bolelo to, pálilo. Křičel, fňukal, ale nic to nepomohlo. A pak ho studené ruce, jež svíraly jeho rameno, pustily a bolest se znásobila. A on věděl, že umírá. Smířil se s vědomím, že tohle je jeho konec v nepřestávající agonii bolesti a tak se přestal zmítat. Přestal křičet. Nemělo to cenu, nešlo to… A pak začal prosit. Prosil Boha, prosil Smrt, prosil, aby to už jen skončilo. Ale ta útrpná věčnost jenom pokračovala. Bolelo to čím dál víc, jen jiným způsobem. Tělem mu protékal rozžhavený kov a spaloval ho. Jeho srdce bušilo jako o závod, ale nebylo to ničemu platné… A pak, po jemu neznámé době, se bolest soustředila jen na jedno jediné místo a jeho srdce odbilo svůj poslední úder. Tenkrát začal jeho nový život, jeho noční můra v podobě věčnosti. Probudil se na zemi v nějaké uzavřené továrně. Ale všechno bylo jiné. Divné. Dokonalé. Viděl vše, co vidět šlo. Každou částečku prachu, každou barvu skrytou v jiném spektru. Posadil se, ale pohyb, jež tento čin vykonal, ho vyděsil. Protože to bylo rychlé, příliš rychlé než aby to mohlo být skutečné.
   "Jsem mrtvý?" vyslovil nahlas svoji myšlenku a zalekl se vlastního hlasu. Nečekal odpověď.
   "V podstatě ano," odpověděl někdo. Hlava mu okamžitě vystřelila směrem, odkud pochytil odpověď. Seděl tam starší muž s bledou pletí a rudýma očima. Byl neuvěřitelně krásný a děsivý zároveň. V tu chvíli Travise ovládly instinkty. Vymrštil se do obraného postoje a aniž by to dokázal ovládat, zavrčel. Uvědomoval si své reakce, ale v tu chvíli mu přišly tak přirozené. Muž ho začal uklidňovat.
   "Klid, chlapče. Mě se bát nemusíš. Jsem přítel." Trvalo dlouho, než se dokázal ovládnout.
   "Co se stalo?" zeptal se a zároveň ve své mysli rozebíral svůj hlas.
   "Zemřel jsi." Odpověděl prostě ten druhý. Dříve než však stačil něco namítnout, znovu promluvil. "Přeměnil ses. V upíra," pověděl naprosto vážným hlasem. A Travis reagoval stejně jako já.
Začal se smát. A smál se od srdce, protože mu bylo tak úzko a měl takový strach, že smích byl to jediné, co ho od těchto pocitů na chvíli odpoutalo. Stále se ještě smál, když muž znovu promluvil.
   "Nepálí tě v krku?" zeptal se se zájmem. Travisovo nová mysl byla příliš rychlá, a on si neuvědomil, na kolik věcí nyní může myslet najednou. A tak se mu jedna myšlenka zbloudila. A v hrdle mu vypuknul požár. Pálilo to a bolelo. Řezalo ho to a on samou bolestí skoro nedokázal promluvit. A pak to pochopil. Bylo to šílené, a přesto tomu v tu chvíli tak pevně uvěřil. Stal se z něj upír.
"Tenkrát to všechno začalo. Nemohl jsem to ovlivnit. Touha po krvi a všudypřítomná žízeň," dopověděl nahlas svůj příběh. Jeho hlas byl stejně monotónní, klidný, jako jeho tvář. Ale oči měl smutné, a tak zvláštně vzdálené. A já ho chápala. Ztratil všechno. Ztratil svůj život. Jeho tvář byla klidná a bezvýrazná, ale jeho myšlenky bolestivě odrážely krutost reality.
Už navěky spoutaný, pomyslel si smutně.

Navěky žíznivý. Už jsem dokázala pochopit tu rudou clonu, která ho předtím ovládala. Dokázala jsem pochopit, proč se jeho myšlení z vteřiny na vteřinu změnilo, co byla ta šelma uvnitř něj. Dokázala jsem pochopit jeho pohled. Pohled na mě, na mou krev. A bylo mi ho líto. Tak neuvěřitelně líto, že se mi chtělo plakat. Statečně jsem zamrkala, protože jsem nechtěla, aby viděl slzy v mých očích. Otočila jsem se.
   "Pojď," oslovila jsem ho. "Půjdeme na nějaké lepší místo," řekla jsem a pak jsme se spolu vydaly do matčiny pracovny.
Když jsem do ní po včerejšku vstupovala, nebyla to jen úzkost, co jsem pociťovala. Smutně jsem se rozhlédla a raději se vydala k pohovce. Posadila jsem se a pokynula Travisovi.
   "Jak to bylo dál?" zeptala jsem se se zájmem. Lehce se zamračil a pak natočil hlavu na stranu. Bylo to stejné gesto, které jsem já tak často dělala. Dělala jsem ho ráda, protože lidi znervóznilo. Bylo sebevědomé a lehce agresivní. A udělal ho stejným pohybem, jakým jsem ho dělala já. Nepřirozeným, dravým.
    "Proč to chceš vědět?"
    "Protože to chci pochopit," odpověděla jsem jednoduše. "Co se stalo s tím mužem?"
    "Vychoval mě. Alespoň tak tomu říkal. Ti dva muži, jež nás napadli, vstoupili na jeho teritorium. Je nepsaným zákonem, že se neloví na místě, kde se nějaký cizí upír usadil. Tak je potrestal. Zabil je. Jen v nepravou chvíli. Ostatní byli mrtví, ale na mě se ještě hodovalo. Když tam Adam vpadnul, odtrhl se ode mě, a tím vlastně moje přeměna začala…"
   "Přeměna? Jak?" nechápala jsem a skočila mu do řeči.
   "Po přeměně ti přestanou fungovat životní funkce. Jako třeba, že se nám netvoří sliny. Místo slin máme jed. Je to toxin, který kousnutím vplavíme do těla oběti, u které vyvolá následnou agonii. Bolest je ochromí, a oni se nemohou bránit. Jakmile však člověka nevysaješ, jen kousneš, způsobí u něj jed transformaci. Vyléčí a opraví všechny tělesné nedostatky a přemění tělo tak, aby mohlo fungovat. V podstatě ti spálí veškerou krev, a když není krev ani nebije srdce. Ztratíme barvu a naše pokožka zbledne. Jsme studení, protože nás v těle už nic nezahřívá. V podstatě jsme dokonalí. Téměř nezničitelní." Následovala chvíle ticha. Netušila jsem, zda mi jen dává čas, nebo vzpomíná.
   "Sám moc nevím, jak to funguje. Znám to jen z vyprávění. Nikdy jsem nikoho nepřeměnil."
   Nikomu bych podobný osud nepřál, dodal smutně v myšlenkách. Nahlas by to však nikdy nepřiznal, byl příliš zatrpklý.
Takže jed, pomyslela jsem si. Jed co způsobí přeměnu. Náhle se mi vybavily všechny podivnosti, kterých jsem si u Cullenů všimla. Veškeré moje přihlouplé poznatky nakonec přihlouplé nebyly, dostaly úplně nový rozměr. Dávalo to smysl, když nad tím člověk logicky přemýšlel. A já na to musela jít rozumem. Kdybych se do toho příliš vžila, nejspíš bych s jekotem utekla. Nedokázala jsem to slovo vytěsnit, neustále mi létalo hlavou. Upír. Ta bledost a chlad, to že mu nebije srdce. Ethan je upír.
Jen co jsem na tenhle fakt pomyslela, pokoušela se o mě závrať. Prudce jsem vstala.
   "Panebože!" vydechla jsem a ruka, která vylétla k mým ústům, se mi nepřirozeně klepala. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Můj mozek odmítal ten fakt zpracovat, odmítal ho přijmout. Trvalo mi dlouhou chvíli, než jsem byla schopná dát dohromady smysluplnou myšlenku. Ale stále to nebylo ono, nebo snad ano? Proč jsem tedy tak klidná? Můj Ethan. Tak hodný a vždy pozorný. Starostlivý a milující. Tak tohle mi tajil? Tohle byly ty jeho narážky o chybách a bývalém životě? Moje představy upírů se s Ethanovo podobou a povahou značně neschodovaly.
   "Panebože," vydechla jsem znovu o poznání tišeji a znovu se posadila na gauč. Obrátila jsem se na Travise.
   "Co to obnáší být upír?" zeptala jsem se stěží. Zamyšleně na mě pohlédl.
   "Řekl bych, že vylepšení, ale to by znělo příliš jednoduše a bezbolestně. Na začátku jsou dlouhé tři dny, kdy probíhá přeměna. Velmi bolestivá přeměna," zašeptal zastřeně, když se mu vybavila vzpomínka. Byla to neuvěřitelná bolest, nepopsatelná. Spalovala celé jeho tělo a ničila v něm všechno živé. Vybavoval si ji dopodrobna, jako kdyby se to stalo včera. "Když se probudíš, všechno je jiné. Alespoň po fyzické stránce. Máme lepší zrak, lépe slyšíme," vysvětloval mi následky přeměny. Dobrý sluch a zrak v jeho případě byla jen chabá charakteristika toho, co se s jeho smysly stalo. Byly mnohem lepší a vyvinutější než ty moje. Viděl téměř všechno, slyšel všechno, a cítil… ty vůně se mi přímo rozprostíraly na jazyku. Naše smysly si byly podobné, ale ty jeho byly skutečně vylepšené.
   "Jsme nezničitelní, naši kůži je téměř nemožné prorazit. Dokážou to jedině upíří zuby," pokračoval ve svém vyprávění. Zírala jsem na něj, a rychle se snažila zamaskovat svůj údiv. Skutečně téměř nezničitelní, pomyslela jsem si, když jsem sledovala jeho vzpomínky. Před pár lety měl slabou chvilku. Ne že by se chtěl zabít, spíš zkoušel, co všechno vydrží. Skákal z útesů, zkoušel se pořezat a tak to gradovalo dál a dál. Polkla jsem a najednou mi to přišlo příliš hlasité.
   "Máme neuvěřitelnou sílu," pověděl mi a já v jeho hlavě sledovala, jak zvedá auto jednou rukou a mrští s ním o zeď. Auto bylo na cucky. "Jsme rychlí," řekl a podivně se usmál. "Ale to už jsi viděla." Tvář mi zvrásnilo pochopení, když jsem si vzpomněla na incident na schodech. "Všechno to jsou v podstatě zbraně, aby se předešlo nepříjemnostem. Takhle nám kořist nemůže utéct. Vábíme ji, protože naše osobní vůně vylučuje nějaké zvláštní enzymy. A k tomu ještě ten vzhled. Všichni jsme hezcí," řekl pochybovačně, protože nevěděl, které slovo vybrat. Musela jsem se uchechtnout.
   "No nezní to úžasně?" zeptal se falešným hlasem, ze kterého přetékal sarkasmus.
   "Nezní," odpověděla jsem prostě a naprosto vážně.
   "Ne. Nezní," zanotoval se mnou a zamyšleně si mě prohlížel.
   "Proč," vyslovila jsem hlavní dotaz, ale znělo to spíše jako konstatování.
   "Žízeň. Neustálá žízeň," zašeptal tak, že mít normální sluch neslyšela jsem ho.
   "Od té doby, co jsem jí poprvé ucítil, už nikdy úplně nezmizela. I když se nasytím, i když se přepiju, vždycky tam je. Takový pálení a šimrání. A když se nenakrmím, pak to pálí a," nedořekl svou větu. Ale jeho myšlenky stačily. Pak ho touha po krvi ovládne, tak jako se to stalo na schodech. "Ovládne tě to, a pak nejde přestat. Nedokážu to zkrotit. Nedokážu to zastavit." Litoval toho, tak moc litoval těch zmařených životů. A já ho chápala. Teď když jsem to viděla v jeho mysli, veškerou bolest a ten marný boj, který neustále prohrával, litovala jsem ho. Přemýšlela jsem, jestli by bylo vhodné něco říct, ale slova útěchy mi v tuhle chvíli přišli jako bezcitný výsměch.
   "Nebojíš se mě," konstatoval prostě a neustále mě pozoroval.
   "Ne."
   "Ani se mě neštítíš, nestraníš. Nehnusím se ti. Ty mě lituješ," zašeptal poslední slova, když pochopil, co vidí na mé tváři. Odvrátila jsem hlavu stranou a zadívala se na svůj obraz na stěně.
   "Nehnusíš se mi," odpověděla jsem prostě, i když jeho slova zřejmě jako otázka míněná nebyla. "Tvoje oči mění barvu," vyslovila jsem svoji domněnku.
   "Ano. Pokud jsem čerstvě nasycený, moje duhovky jsou karmínově rudé. Čím více hladovým, tím tmavnou. Pokud jsou černé, je to hodně zlé."

Zamyslela jsem se. Ethanovo oči po celou dobu co ho znám ještě ani jednou nebyly rudé. Ani jeho, ani nikoho z jeho rodiny. Kdyby nosil kontaktní čočky, poznala bych to. Můj zrak je dokáže rozpoznat. Jak je to možné? Je snad možné, je tady snad nějaká možnost, že… Ne, okřikla jsem se. Na takovéto myšlenky je ještě brzo.
   "Tvůj příběh je skutečně zajímavý. Ale dříve, než začnu mluvit já, chci vědět, proč jsi tady," vyslovila jsem svůj dotaz. A pak jsem ztuhla. Před očima, před jeho očima se mu ze vzpomínky vybavila Ryanovo tvář.
   "Hledám Ryana Rouxe."
   "Proč?" vystřelila jsem svoji otázku rozrušeně.
   "Abych se dostal k muži jménem Callem Poulsen."
   "Proč chceš najít Callema?"
   "Abych ho zabil."
Nejdříve mě prostoupil šok a znemožnil mi jedinou smysluplnou reakci. Když jsem si to však v hlavě srovnala, když jsem v jeho mysli viděla, že to myslí vážně, objevil se mi na tváři úsměv. Krutý a lstný úsměv. Protože tohle bylo přesně to, co jsem hledala. Tohle bylo to, co jsem potřebovala. Někoho, se stejnou touhou po pomstě, někoho, kdo mi ji pomůže vykonat. Netušila jsem, odkud zná Callem Travise. Netušila jsem, jestli ví, co je zač. Jediné, co jsem věděla, bylo, že ho podcenil. Jestli jsem se dnes dozvěděla o upírech něco, co by se mi mohlo hodit, bylo to, že není radno podcenit upíra. Není radno podcenit mě. Stvořil si tak ty nejhorší protivníky, jaké mu dnešní svět mohl přát. Mě a Travise. Lidi, co se chtějí pomstít.
V první chvíli mě to poznání vyděsilo. V zápětí jsem si však uvědomila, že je to jediná možnost. Jediná možnost, kterou chci.
   "Pak tě, milý Travisi, vítám v Rouxově sídle. Jmenuji se Clara Roux a Ryan je můj bratr. Myslím, že nás sem dovedl stejný cíl," pověděla jsem po chvíli a sledovala jeho zmatenou tvář. "Cíl, na jehož konci je Callem Poulsen mrtvý," dodala jsem na vysvětlenou.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iwuushkaa Iwuushkaa | Web | 25. května 2010 v 19:55 | Reagovat

Páni :-) Tak to jsem zvědavá, jak proběhne smrt Callema... A jaké bude setkání Sofií s Ethanem a pokračování vztahu... rychle další takovou suprovou kapitolku :-)

2 mo mo | 26. května 2010 v 8:12 | Reagovat

no paaaani ja len normalne ziiiram tak toto je fak sila ....dufam ze to vybavia rychlo a potom bude zasa s ethanom poviem mu co vie a kto je a vsetko bude ok ....super kapitolka tesim sa na dalsiu :-D  :-D  O_O  O_O  O_O  :D  :D  :D  :-D

3 Empara Empara | 26. května 2010 v 17:29 | Reagovat

Juchůůůů, další úžasná kapča!!!Jak ty to jen děláš, že píšeš tak fantasticky?? O_O  Mám tolik otázek, odkud zná Travis Callema?, proč se mu chce pomstít?, Jak snese Sofií to, že je Ethan upír?, Co řekne Ethan na to, že Sofíí ví čím je?, Smíří se Sofíí se svou minulostí?Je toho strašně moc a jestli mi nechceš přivodit smrt tak sem přidej honem další kapču, prosíííím. :-)

4 chuckyna chuckyna | 26. května 2010 v 21:46 | Reagovat

ooou, sakra, tohle je zatraceně dobrý. Až moc dobrý. Ale musí hned zjistit, že Ethan nepije lidskou krev!!! :D
No, jinak.. piš, potřebuju odpovědi. Je to famózní, ach , zlepšila jsi mi den :D

5 Eternity Eternity | 27. května 2010 v 12:04 | Reagovat

Takže si našla spojence v boji. Jsem ráda, že konečně zjistila, co je Ethan zač. Těším se na další.

6 Sofia Sofia | 28. května 2010 v 8:46 | Reagovat

Aaa, ty voe, tohle mi nedělej :-D Sakra, kruci, upffff... Tohle bylo úžasný :-)) Fakt skvělá kapitolka :-D Omg, a ten závěř, to bylo fakt boží :-D Ježiš, já Sofií miluju :-D A kdy už tam bude Ethan ? A proč chce Travis zabít Callema? Oni se znají? A jakto že se mu Sofií přčestavila jako Clara??? Mišul, tohle mi nedělej, pokračování... A za ty ukázky tě zabiju !!!!!!!!!!

7 Mischa Mischa | E-mail | Web | 28. května 2010 v 15:08 | Reagovat

[1]: Neboj, všechno se dozvíš v několika následujících kapitolách :-) těch posledních :-(

[2]: Ethan se dostane na scénu až později a pak už to bude akční :-) Ale dočkáš se :-)

[3]: Děkuju :-) !!A kladeš si ty správné otázky :-) Odpověď na ně dostaneš v několika následujících pokračování :-) Budu na ní pracovat :-)

8 Mischa Mischa | E-mail | Web | 28. května 2010 v 15:12 | Reagovat

[4]: Chucky ! :-D Upřímně, hned to nezjistí, bude to chvíli trvat, protože se trochu zamotá a Ethan se... No ježiš, srr, to by byl spoiler :-D :-D Ale sjem ráda, že jsem ti zlepšila den :-)

[5]: Správně, našla spojence. To je dobrý přirovnání, musím si to napsat :-D Snad brzy...

[6]: Sofí, Sofí :-D A proč si vlastně říkáš Sofií? :-D Děkuju :-) Taky se mi ten závěr moc líbí, však víš, že já jsem na tokvý parafrázování :-D Já ji taky miluju :-D A hele ty přece jen dávááš pozor ;-)
Ukázky dobrý viď :-))

9 Mish@ Mish@ | Web | 31. května 2010 v 8:09 | Reagovat

Ahoj, ráda spřátelím. A až budu mít čas, tak si nurčitě přečtu tvou povídku:)

10 Mal Mal | 19. června 2010 v 22:40 | Reagovat

mischo, už je to víc jak tři týdny od posledního článku! žiješ vůbec? 8-O

11 Ája Ája | 30. června 2010 v 9:57 | Reagovat

Já tuhle tvojí povídku zbožňuju !!!

12 nell nell | 17. července 2010 v 22:42 | Reagovat

ahoj tvojí povídku zbožňuju a jen mě tak napadlo jestli to hodláš dopsat protože většinou ti trvá tak měsíc než něco napíšeš a teď je to delší doba :-?

13 Kika Kika | 18. července 2010 v 15:57 | Reagovat

Tlieskam... krása... :)... už sa teším na ďalšie... :)

14 Mischa Mischa | 22. července 2010 v 8:47 | Reagovat

Snažímse lidi snažím! ještě chvíli vydržte :-)

15 Andy Andy | E-mail | Web | 13. srpna 2010 v 18:40 | Reagovat

Nádhera...
Sakra chci toho tleskajícího smajla!

16 Mischa Mischa | Web | 13. srpna 2010 v 19:03 | Reagovat

[15]: Děkuju moc Andy, dneska si mi zpříjemnila den :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.