HTEM - 43. Kapitola

18. dubna 2010 v 0:21 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Slíbila jsem vám dnes pokračování, tak ho tu máte :-) Doufám, že budete spokojení, protože mi tahle kapitolka dala pořádně zabrat. Ale po těžké práci přišla aspoň malá odměna, a já jsem se svou prací spokojená. Jsem zvědavá na váš názor. Moc vám děkuji za komentáře u minulé kapitolky, moc mě potěšily. Doufám, že i u té dnešní mi zanecháte své ohlasy. Nevím, co bych vám k tomu ještě řekla, protože nechci nic předem prozradit, takže snad jen: příjemné počtení :-)



Hominem te esse, memento.
Pamatuj, že jsi člověk.
Kapitola čtyřicátátřetí
sofie
      
            Dříve než jsem dokázala zareagovat, bylo již příliš pozdě. Moc, která tiše dřímala v mém podvědomí, se během vteřiny uvolnila a celou mne naplnila. Prsty mi brněly a dlaně pálily. Jednala jsem instinktivně a velmi, velmi rychle. Přesto to nestačilo.
Naposledy, když jsem si dovolila se takhle oddat svému pravému já, vnímala jsem všechno jako zpomalený film. Myslela jsem a jednala příliš rychle pro své okolí. Teď mi však připadalo, že jsem důležité vteřiny promrhala zbytečným mrkáním.
Jako kdyby mi na chvíli něco zastínilo zrak. V jednu chvíli stál vrčící kluk pod schodištěm, v druhou se klaněl nade mnou. Jediné, co jsem dokázala zahlédnout, byla slabá rozmazaná čára za jeho zády. Taková, kterou vidíte, když se něco pohybuje příliš rychle, než abyste to stačily postřehnout. Vyděsilo mě to, ale nebyl čas panikařit. Věděla jsem, že jsem v pěkné bryndě. Netušila jsem jak nebo proč, ale něco mě ujistilo v tom, že tohle je zlé. Vše bylo příliš rychlé, nebo já byla příliš pomalá. Byl to jen slabý mžik, kdy jsem cizince zahlédla asi metr od sebe, když mi okamžik na to uvěznil zápěstí v ocelovém sevření. Nedokázala jsem zahlédnout, kdy se ke mně dostal. Nedokázala jsem to zahlédnout, sakra, prostě nedokázala.
Nebyl čas vnímat bolest, kterou mi pevným stiskem působil. Zahlédla jsem jeho rozrušený pohled, kterým častoval mou zakrvácenou dlaň, a to byl ten poslední moment, kdy jsem se rozhodla. Udělala jsem to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Využila jsem svých schopností a odstranila bariéry, které jsem ve své hlavě cítila. Nevěděla jsem proč, ale byla jsem si jistá, že to je jediná věc, která mi teď může pomoci. V hlavě se mi rozlil pocit moci stejně rychle, jako zmizelo i napětí z mých rukou. Přirovnala bych to k rauši, nebo pocitu euforie, který ve vás může vyvolat alkohol. Ale bylo to přirozené, nenásilné a velmi příjemné. Cítíte, že je to vaší součástí a přestože se s tím hodně věcí mění, vám připadají v postatě stejné. Nic jiného jsem tu chvíli nebyla schopná ve své hlavě vyprodukovat, protože každý kout mé mysli se soustředil jen na útočníka, jenž drtil mé zápěstí. Cíleně jsem proti němu vyslala první impuls, ten který mi umožnil nahlédnout do jeho myšlenek. Bylo to pro mě stejně jednoduché a stejně přirozené jako dýchání. Stačilo jen pomyslet na to, co chci udělat, a má moc mě následovala. Byla to nepostřehnutelná změna, kterou jsem dokázala zahlédnout jen já. Vzduch se okolo mě lehce zvlnil a já narazila do mysli onoho kluka plnou silou. Násilně jsem se mu vetřela do vědomí a pozorně poslouchala jeho myšlenky. V hlavě se mi rozezněl vábivý hlas.

Ne, nesmím.
Tak líbezně voní, tak sladce.
Nesmím.
Jen ochutnat, kéž bych mohl jen ochutnat. Stačilo by olíznout ránu.
Ne, nestačilo.
Tak hrozně to pálí, pálí to.
Musím, musím, musím…

Slova v jeho mysli létala neuvěřitelnou rychlostí, a já je sotva stačila zaslechnout. Jeho pohled byl zvláštní. Viděl stejně ostře jako já. Vypadalo to však, jakoby měl přes oči nějakou clonu, která způsobila jeho zhoršené vidění. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že vidí rudě. On skutečně vidí rudě, opakovala jsem si šokovaně. Pak se však v jeho mysli vynořily příšerné obrazy.
Skláněl se nad mužem středního věku, rty na jeho hrdle a tělem mu procházela úžasná slast. Krčil se nad malou dívenkou v rohu, zuby zabořené v jejím krku a vrčel uspokojením. Klečel nad chlapcem v tmavém koutě, zuby zakousnuté do jeho zápěstí a rudá clona z jeho očí se pomalu ztrácela. Pohlédl do tváře své další oběti a zhnuseně se oklepal. Bolest. Viděl jen bolest a strach, to jediné on dokázal. A vždy ta všudy přítomná touha. Touha, kterou stejně nikdy neukojí. Musí zabíjet, prostě musí. Hlavou mi zněla jeho slova, ale byla jsem příliš zaskočená, příliš ztuhlá, než aby mi došlo, co ty výjevy znamenají. A pak se mu v mysli zjevila pouhá představa, jež nebyla tak ostrá jako vzpomínky, jen lehké vybarvení věcí budoucích. Chlapec se zuby zabořenými v mém hrdle.
Vezmu si ji. Vezmu si jen ji. Pak přestanu. Přestanu.
Znělo mu v hlavě ozvěnou a pak už jeho mysl zaplnil čistě jen instinkt. Jeho podvědomí nad ním přebralo vládu a hlavou mu proudily myšlenky, které byly podobné spíše zvířecím, nežli lidským.
   "Ne," ozvalo se mi z hrdla, když mi došlo, co to znamená. Soustředila jsem se na moc ve své hlavě, odtrhla z ní velký kus a vyslala ho proti němu. Zasáhla ho přímo do hrudi a odhodila na stěnu. Chvíli potom, co se ho má moc dotknula, následovala ohlušující rána. Zalehly mi obě uši, a já se musela o to více soustředit. Zvedla jsem se rychleji než on, jelikož ho náraz vyvedl z rovnováhy. Teď už jsem věděla co čekat. Zaměřila jsem se na jeho nepřirozeně rychlé pohyby a zahlédla, jak znovu vyrazil proti mně. Pozvedla jsem ruku, dlaní proti němu, i když to nebylo třeba. Chtěla jsem jen zdůraznit své gesto a dát mu najevo, že nemá šanci. Chtěla jsem, aby na mě přestal útočit, aby se přestal zaobírat tím, jak by mě mohl zabít, jak sladce bych chutnala. Sakra, vůbec jsme nevěděla, co budu dělat, jestli nepřestane. Když znovu vyrazil, vyšla z mé ruky a mé mysli další vlna energie, a odhodila ho až na konec chodby. Rozeběhla jsme se za ním a zavřela za sebou dveře. Teď by nebylo vhodné, aby nás někdo zahlédl. Prudce se zvedl ze země a zavrčel. Jeho mysl byla celá rudě zbarvená a jediné, na co dokázal myslet, jsem byla já. Ne, ne já, ale má krev, došlo mi.
   "DOST," pronesla jsem pevným hlasem. Nemusela jsem mluvit, aby můj příkaz zapůsobil. Chtěla jsem však, aby věděl, co to způsobí. Ztuhl na místě, lehce předkloněný. Spoutala jsem ho pouhou myšlenkou a zaměřila se na ty jeho, abych v něm dokázala číst.
Bylo to zvláštní. V podstatě na nic nemyslel. Žádné věty, žádná slova, tak jak to u lidí bývá. Tak jak to u něj bylo ještě před chvílí. Myslí mu lítaly obrazy, letmé útržky, na kterých téměř všude figurovala krev. Byl jí přímo posedlý. Nedokázala jsem se soustředit na jeho myšlenky, jelikož žádné neměl. Soustředila jsem se tedy na tu spalující touhu, kterou neustále pociťoval. Zasáhla mě v plné síle. Oči se mi zalily slzami, jak moc to pálilo a bolelo. Bylo to jako by mi někdo nacpal žhavé uhlí do krku, jakoby uvnitř mě samotné vypukl požár. Zděšeně jsem se vytrhla z jeho vědomí a rukou se opřela o trám. Věděla jsem, že ty pocity, které vlastně nebyly mé, brzy zmizí, přesto jsem potřebovala rozdýchat slabost, kterou to ve mně vyvolalo
   "Doprčic!" vydechla jsem a znovu se zaměřila na to stvoření přede mnou. Jeho oči byly černé, šílené a nepřítomné. Znovu jsem se na něj opatrně napojila, abych zjistila, co tu touhu vyvolává. Protože tohle přece není možné! Tohle je přece šílené! V jeho hlavě však bylo jen rudo. Nic jiného jsem v něm nedokázala rozpoznat. Nebyla zde žádná osobnost, která jím předtím proudila, nikdo, kdo by zpytoval své chování. Bylo to, jakoby ho ovládla nějaká šelma, nějaké zvíře. A pak mi to došlo. Ta rudá clona, obrázky krve, to neuvěřitelné pálení v krku. Jeho pohled, který směřuje na mé zakrvácené čelo. Byla to touha, touha po mé krvi ho absolutně ovládala. Ale proč? Nebo proboha jak? Jak ho může ovládnout touha po krvi? Lidi přece… Sakra, lidi po krvi netouží. Vrazila jsem znovu do jeho vědomí a hledala příčinu. Hledala to místo, kde sídlí jeho "posedlost". Po chvíli jsem ho skutečně našla. Bylo to místo, které by v jeho hlavě nemělo být, místo, které normální člověk vůbec nemá. Bylo skryté těsně pod sídlem pudových reflexů a celého reflexního oblouku. Propojovaly ho vlákna nervů, o kterých jsem netušila, že existují, celé zaplněné něčemu podobného hormonům. Bylo to jako jedna velká žíznívá hmota, která prožírala celé jeho vědomí a podvědomí. Plně ho ovládala, on skutečně nebyl při smyslech. Nedokázala jsem se na to příliš soustředit. Bylo to, jakoby někdo rušil můj signál, jakoby to bylo příliš daleko a já tam nemohla dosáhnout. Využila jsem poslední příležitost, a odtrhla tu pomyslnou hmotu od jeho vědomí. Přerušila jsem spojení té nevysvětlitelné posedlosti s vědomím, ale jen na malý okamžik, protože v tu chvíli jsem dostala kopanec, který mě z jeho podvědomí vyhodil. Bylo to v něm příliš zakořeněné, bylo to jeho součástí. Nemohla jsem proti tomu bojovat. Příčina jeho nepochopitelného chování byla čistě fyzická. Na to byly mé schopnosti příliš krátké. Jediné, co mě pro tento moment napadlo, bylo couvat. Opatrně jsem se opírala o stěnu, protože mě hlava z toho násilného vytrhnutí bolela jako čert, a pomalu couvala. Když jsem byla v dostatečně bezpečné vzdálenosti, postavila jsem se zpříma a pohlédla na něj. Jeho výraz se změnil. S překvapením jsem sledovala, jak se běsnění z jeho očí pomalu vytrácí. Barva zůstala temně černá, nebyla už však zuřivá a divoká. Jeho tvář se pomalu navracela k normálu, objevil se strach a údiv.
Změna jeho výrazu mě zarazila, a tak jsem se svým útěkem ještě chvíli sečkala. Vypadl zas normálně. Samozřejmě až na ty děsivé oči. Znovu jsem se tedy soustředila a vplula do jeho myšlenek. Po rudé cloně nebylo ani stopy. Byly tu jen zmatené a zoufalé myšlenky.
Jak? Jak? Chtěl jsem, chtěl jsem jí zabít. Ale jak? Je živá! To snad, to přece…
Rty se mu chabě pohnuly, chvíli však trvalo, než dokázal promluvit.
   "To ty?" zeptal se svým vábivým hlasem, který zněl v reálu mnohem lépe. Své černé oči na mě upíral téměř drtivou silou.
   "Co já?" zeptala jsem se pevným hlasem. V duchu jsem poděkovala bohu, v kterého nevěřím, že se mi netřásl hlas.
    "Zastavila jsi mě," promluvil znovu, ale nevyznělo to jako otázka. Zkoumavě jsem se na něj zadívala a i přesto odpověděla.
   "Ano."
   "Jak?" vyhrknul okamžitě. I nadále jsem ho pozorovala a myslí mi zněly jeho myšlenky.
Je možné, aby byla nadaná? Nikdo přece není tak mocný. Žádný člověk nemůže být tak mocný. A ona voní jako člověk, tak sladce, tak… DOST.
Jeho myšlenky byly zmatené, jelikož usilovně přemýšlel. Bylo velmi těžké stíhat jeho tempo. Sotva jsem pochytila jednu myšlenky, přemýšlel už nad něčím jiným.
Povzdechla jsem si a zahleděla se do jeho očí. Tu barvu znám. Ale nikdy mi nepřipadali tak děsivé, jako právě teď. Byli si tak podobní. Ta alabastrová pokožka, kruhy pod očima… Dokonce i stejné ostré rysy. A krása, napadlo mě, nepřirozená krása. Nemohla to být jen náhoda. Zaváhala jsem, když mě napadl možný způsob, jak si to ověřit. Zaváhala jsem, ale jen na malý okamžik. Došla jsem těsně k němu, naše tváře se téměř dotýkaly, protože byl stejně vysoký jako já. Tělo i svaly měl napjaté, ale to byla jediná fyzická reakce, která prozrazovala, že se neproměnil v mramorovou sochu. A že by k ní neměl daleko. Cítila jsem, jak sám se sebou bojuje, ale prozatím se zdálo, že bitvu vyhrává. Opatrně a pomalu jsem zvedla ruku a položila ji na jeho hruď. V místech, kde by se pod mou dlaní měl ozývat tlukot jeho srdce, bylo ticho. Mrtvé ticho. Odstoupila jsem od něj a pohlédla mu do očí, jež byly zmatené.
   "Tajemství za tajemství," zašeptala jsem, ale teď už jsem si byla jistá, že mě uslyší. Zamračil se, hned v zápětí se však jeho obličej projasnil poznáním.
   "Proč si myslíš, že nějaké mám?" zeptal se prozíravě. Musela jsem se usmát. Jestli si myslel, že jsem naivní, špatně mě odhadl.
   "Vím to," odpověděla jsem prostě a ještě víc se na něj zazubila. Jeho obočí se zkrabatilo, jak usilovně se na mě mračil. "Když opomenu to, že ses mě před chvílí snažil zabít, nejsi první," přemýšlela jsem, která slova zvolit. "Nejsi první s tímto tajemstvím, koho jsem potkala."
   "Potkala?" zeptal se výsměšně a pochybovačně. Zřejmě se tím snažil zamaskovat údiv a nejistotu, která se na jeho tváři objevila.
   "Ano, potkala. Bledá tvář se studenou kůží. Ostré a nepřirozeně krásné rysy s očima, jež mění barvu. Rychlé pohyby a ta charakteristická vůně… Nemůže to být náhoda. Jste si až příliš podobní." Pozoroval mě, když jsme mluvila a pak se na jeho tváři objevilo čiré překvapení. Skutečně mi předtím nevěřil. Zničehonic se sám pro sebe usmál.Trvalo dlouho, než znovu promluvil.
   "Tajemství za tajemství," souhlasil tiše. Chvíli jsme si jeden druhého pozorně prohlížely.
   "Můžu tě pustit, nebo máš stále ještě v úmyslu se na mě vrhnout?" ušklíbla jsem se. Neodpověděl hned, chvíli přemýšlel, a tím si u mě vylepšil mínění.
   "Myslím, že jsem schopen se ovládat," odpověděl a stále se mračil. "Bylo by však lepší, kdyby sis tu ránu mohla ošetřit. Nebo aspoň vyčistit. Desinfekce pomůže."dodal a hypnotizoval při tom můj spánek. Ruka mi automaticky vylétla k místu poranění, ale krev už byla zaschlá.
   "Počkej tu. Hned jsem zpět," řekla jsem a otočila se na patě.
   "Jako bych měl na výběr." Zaslechla jsem za sebou ještě dřív, než se zabouchly dveře. Prošla jsem chodbou a vyběhla schody, abych mohla zapadnout na nejbližší záchod. Navlhčeným ručníkem se mi pak alespoň trochu podařilo vyčistit nejen ránu ale i zakrvácený obličej. Nebylo to tak zlé, jak to vypadalo. Byl to jen povrchový šrám a zřejmě proto to tolik krvácelo. Pečlivě jsem se na to soustředila hlavně proto, že jsem se potřebovala zabavit. Tady na záchodě, v té malé zavřené místnůstce, jsem pocítila alespoň falešný příslib bezpečí. Nebýt rány na mé hlavě, myslela bych si, že to vše byl jen výplod mé bláznivé fantasie. Ale zaprvé, já tak barvitou představivost nemám, a za druhé, rána na čele mě nepříjemně pálila. Třeba to vážně bude potřeba zašít. Rukama mi procházel velmi příjemný pocit, který mě zahříval, ale když jsem pohlédla na svůj odraz v zrcadle, nic jiného se nezměnilo. Moje moc mnou proplouvala, ale já zůstala stejná. A to bylo divné. Čekala jsem, že až se tomu jednou poddám tak jako před chvílí, něco se stane. Zřejmě jsem už byla tak zblblá, ze všech těch knížek a filmů o superhrdinech, že jsem sebe samu podcenila. Bylo přece pravidlem, že pokud jste někomu daly moc, zneužil ji a ona ho posedla. Stačilo mi vzpomenout si na mého otce nebo Ryana a měla jsem k tomu živoucí důkaz. Ale já svou moc použila bez jakýchkoliv zábran a nic se nedělo. Zrovna teď nemám nutkání jít zničit svět, takže bych měla být podle všech norem v pořádku. Možná to mě tak zaráželo, možná jsem se skutečně tak moc podceňovala. Tolik se toho za poslední rok událo. Říct mi někdo před tím, že se se mnou stane něco podobného, považovala bych to za dobrý vtip. Ale to by bylo před rokem. Dívka, jejíž odraz jsem teď v zrcadle sledovala, byla jiná než před rokem. Dívka s křišťálově modrýma očima nebyla to stejné "já", které by tu bylo před těmi pitomými změnami. Byla mi cizí a přece tak blízká, jiná a přece stejná. Jiná než před rokem, ale stejná jako před hodinou. Bylo to podivně uklidňující i zmatené. Dřív jsem mívala slabé chvilky, kdy mě vlastní odraz v zrcadle děsil. Tenkrát jsem se nedokázala smířit s tím, že bych to mohla být já. V opravdu špatných chvílích jsem se bála. Bála jsem se, že se změním v monstrum, v nějakou příšeru. Teď už ale vím, že jsem to stále já. Nic se kromě mého vzhledu nezměnilo, zůstala jsem sama sebou. A byla jsem za to na sebe náležitě hrdá. Dokazovalo to, že jsem lepší než otec. Dokazoval to, že jsem lepší než Ryan. Věci se pak nezdály tak strašné, jako před chvílí. Už nebylo třeba se bát. Mít strach z přijmutí své minulosti, protože se nezměním. Nemusím mít strach přijmout samu sebe a svou moc, protože já zůstávám stejná. Jen co mě však zaplavil pocit vítězství a euforie na mysl mi vytanul onen záhadný cizinec, jenž byl stále spoutaný na schodech. Nervózně jsem se ošila. Přesně jak jsem řekla, tady zavřená na záchodě jsem byla zatím v bezpečí. Nechtěla jsem odsud pryč. Nechtěla jsem projít těmi dveřmi, jelikož se za nimi skrývaly otázky. Zatím nemám odpovědi. Důležité je, jestli je chci znát.
Musím zjistit, co je zač. Musím zjistit, co tu chce. Nebála jsem se ho. Ať už je kýmkoliv, má moc na něj působí. Za svými barikádami jsem v bezpečí. Měla jsem strach z toho, co mi může prozradit. Měla jsem strach z odpovědí na své otázky, které kolem mě visí ode dne, kdy jsem poprvé zahlédla Cullenovi. Přesto jsme si byla jistá, že se to musím dozvědět, že to je to správné rozhodnutí. Musím slyšet pravdu. Pravdu o cizinci, jež zároveň znamenala i pravdu o Ethanovi. Otázkou ale zůstává, co pro mě ta pravda znamená? Jsem vůbec schopna ji unést? Je dost možné, že už protentokrát ta únosná hranice přeteče. Co když to bude příliš zlé? Příliš děsivé?
Nebylo zas tak těžké si sama sobě odpovědět, protože vše nasvědčovalo tomu, že to skutečně bude děsivé. Opřela jsem se o umyvadlo a po tváři mi kanula osamocená slza.
Byl ochotný přijmout mé odlišnosti a to nejlepší, co pro něj mohu udělat je, oplatit mu to stejnou měrou, slíbila jsem si. Protože já ho nedokážu opustit. Otřela jsem si tvář a vyšla ze dveří.
Vyšla jsem vstříc odpovědím, s hlavou vztyčenou, tak jak mě to učila maminka. Miluju ho. Miluju ho tak moc, že jen představa toho, že ho ztratím, mě zevnitř ničila. Protože už jen ta představa bolela. Zlomená a bolavá už jsem byla dost. Je čas postavit se nepříjemným věcem čelem. Miluju ho, a proto chci znát pravdu o něm a jeho rodině. Uvidí se, zda budu natolik silná, abych se s tím smířila.
Kolik nenormálních věcí ještě dokážu snést? Kolik mně jich ještě potká? I tato odpověď je jednoduchá. Můj život nikdy nebyl jednoduchý. Proč by se to teď mělo změnit? Proč by to vůbec mělo být normální?

 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iwuushkaa Iwuushkaa | Web | 18. dubna 2010 v 20:18 | Reagovat

Hele, nevim, jestli je to moje chyba nebo chyba webu, ale mě se u týhle kapitoly zobrazujou jen 8 řádků a podle mě kapitola je mnohem delší ;-)

2 Mischa Mischa | 18. dubna 2010 v 21:00 | Reagovat

[1]: opraveno :-)

3 Iwuushkaa Iwuushkaa | Web | 18. dubna 2010 v 21:32 | Reagovat

Týo, to je masakr :D Jsem zvědavá, jak Sofií zkousne to, že jsou Cullenovi a Ethan upíři :-) Jinak supr kapča ;-)

4 chuckyna chuckyna | Web | 18. dubna 2010 v 21:41 | Reagovat

Aloha..
Tak tohle je geniááální... Překvapila jsi mě :)
Nevím, poslední dobou nějak nedokážu nic popsat tak jak bych chtěla, tohle je boží.. Celý ten "souboj" a jak ho zmákla.. Nemůžu se dočkat, co se bude dít dál. Chci znát její reakci a všechno. Ach jo.. :D Ne, že bych tě chtěla nějak stresovat. Ale... piš.. jestli mě nechceš mít na svědomí :D :)

5 dablinka13 dablinka13 | 18. dubna 2010 v 22:14 | Reagovat

naprosto dokonalé, moc se těším na další díl a jsem opravdu zvědavá jak zkosne to že jsou upíři

6 Sofia Sofia | 19. dubna 2010 v 7:23 | Reagovat

Já nemám slov :-) Tohle bylo naprosto boží a dokonalé. Jedna z tvých nejlepších kapitol :-) Vždycky se nejvíc těším na ty sofiiny vnitřní pocity, a tentokrát to bylo jak jinak než úžasný... Jeden z nejlepších monologů... Já nemám slov, Mišul :-D Ne že bych na tebe chtěla nějak tlačit, ale měla by si co nejdříve pokračovat. Jinak zešílím :-D

7 NikulkaJ NikulkaJ | 19. dubna 2010 v 17:13 | Reagovat

upííí :-) tak brzo pokračování, ani se mi tomu nechtělo věřit :-D Tohle bylo fakt žůžo :-)) Nejlepší :-)) Jsem zvědavá, kdo je ten kluk a jak na to Sof bude reagovat :-))) Prosím, pokračuj co nejdřív !!

8 Mischa Mischa | 19. dubna 2010 v 18:51 | Reagovat

[3]: Děkuju :-) Vyhraju si s tím, to se neboj :-D

[4]: To jsem ráda, ráda překvapuju :-) S tím si hlavu nelam, taky nikdy nevím moc, co do komentů psát :-D Smolím to docela dlouho :-D To já taky, protože je ještě vůbec nemám sepsaný :-D Ale je pravda, že koncept už mám :-) Tak snad to tu bude brzo :-) Dobře, beru si tvé upozornění k srdci :-D Nerada bych, aby svět přišel o Chucky :-D

[5]: Snad nebudete dlouho čekat :-) Rozložený v hlavě to mám... Jinak, děkuju :-)

[6]: Děkuju za kompliment, ten vždycky potěší :-) Taky jsem si o tom něco podobného myslela... Jsem s touhle kapitolou více než spokojená :-) snažím se :-D ale mám tu ještě spoustu dalších povídek :-D

[7]: No brzo :-D Rychleji než minule, to přiznávám :-D Nech se překvapit :-) Jinak, děkuju, jsem ráda, že se kapitolka líbila :-)

9 Ája Ája | 20. dubna 2010 v 17:07 | Reagovat

Jako vždy, brilatně napsané :-)

10 Jeanne Jeanne | Web | 21. dubna 2010 v 18:21 | Reagovat

Ááá naprosto perfektní kapča! Nemůžu se dočkat další! :-D

11 xoxo xoxo | 23. dubna 2010 v 8:15 | Reagovat

Pěkné, pěkné -))

12 Mischa Mischa | 23. dubna 2010 v 13:40 | Reagovat

[9]: Děkuju, jako vždy xD

[10]: Tak to jsem ráda. Děkuju :-)

[11]: Děkuju :-)

13 Belatrix117 Belatrix117 | E-mail | 27. dubna 2010 v 17:02 | Reagovat

jo je to pravda píšeš nádherně a s tím nic nenadělam akorád možná to že se děsně těším na další kapitolu :-)

14 Shellinka Shellinka | 27. dubna 2010 v 17:54 | Reagovat

je to skveleeee :-D  akorat smutnim po dalsi kapitolce fnuk :-(  ;-)

15 Mischa Mischa | 28. dubna 2010 v 19:05 | Reagovat

[13]: Děkuju :-) Snad tu bude brzo :-)

[14]: Dík! Pracuju nad tím :-)

16 salimar salimar | 7. května 2010 v 21:40 | Reagovat

skvelá kapitola.už sa neviem dočkať dalšej. :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

17 Andy Andy | E-mail | Web | 13. srpna 2010 v 18:25 | Reagovat

Jaj... :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.