HTEM - 42. Kapitola 2/2

6. dubna 2010 v 0:07 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Druhá polovina...



42. Kapitola - 2. polovina



"Ash, co kdybychom teď zajely do hotelu, zrušily rezervačku, a řekly Mercedes, že zůstaneme tady?" zeptala jsem se. Ash se zatvářila nejistě, ale nakonec kývla.
   "Půjdu jí najít, jdeš se mnou?" Horečně přikývla, jako by se tady snad bála. Musela jsem se nad tím usmát. Tiché zdi a tma, která nás obklopovala, působily děsivě. Ale teď už se tady nebylo čeho bát. Nebyl tu ani otec, ani Ryan.
Domluvila jsem tedy vše s Mercedes, na zítřek už tu bude kuchař. Bohužel to nebude Roberto. Ten se i se svou rodinou odstěhoval. Než přijedeme, připraví nám chůva jeden dvoulůžkový pokoj pro hosty, a pro příští dny si už pak můžeme vybrat, kde zůstaneme. Do domu jsme se vrátily až za dvě hodiny. Hodinky ukazovaly přesně 10:13 večer a já byla skutečně unavená, přímo stahaná. Ash mě donutila, abychom se cestou stavily ve fastfoodu, protože měla zase hlad. Zakroutila jsem nad tím jen hlavou a raději jí vyhověla. Proto, když jsme vystupovaly, myslela jsem, že už ani kufry nedonesu. Mercedes už na nás čekala ve dveřích se slovy, že si s kufry nemusíme dělat starosti, že se o to postará. Zavolala na někoho do domu, ale byly jsme už tak unavené, že jsme si ani té osoby, co nám pak nesla kufry, nevšimly. Měla jsem si všimnout té vůně. Měla jsem být pozornější. Ale kdo by to byl tušil…
Nechaly jsme se dovést až do pokoje, který nám chůva připravila, a pak už jsme jen padly do peřin. Ráno bylo příšerné. Nechtělo se mi věřit, že by to všechno mohla být pravda. Když jsem otevřela a oči a spatřila pokoj, ve kterém jsme byly, nezbylo mi nic jiného, než se s realitou smířit. Vyhrabala jsem se z peřin a zmateně zírala na naše kufry. Raději jsem se nezabírala tím, kde se tu vzali a raději si z něj vzala čisté oblečení a zalezla do koupelny. Každý pokoj, který sloužil, jako ložnice měl v tomto domě svojí vlastní koupelnu. Mělo to své výhody. Když jsem se osprchovala a vyfénovala vlasy, Ash se pomalu probírala k životu. Dala jsem jí čas, aby se dala dohromady a já zatím zavolala rodičům. Téměř mě znepokojilo, jak klidně do telefonu zněli. Snad jsem čekala, že mě budou přemlouvat, že budou chtít, abychom se okamžitě vrátily. Místo toho mi Tony oznámil, že ve škole je vše domluvené, a že si to tam máme užít. Dlouho chvíli, potom, co jsem zavěsila, jsem ještě držela telefon u ucha, a koukala do blba. Vážně jsem čekala něco jiného? Raději jsem podobné myšlenky zahnala a vytočila Ethanovo číslo. Bylo dost brzo, tak jsem si mohla být jistá, že ještě neodjel do školy. Zvedl mi to na druhé zazvonění.
   "Cullen," ozvalo se ze sluchátka.
   "Ethane, tady Sofií." Představila jsem se.
   "Ach, Sofií," zašeptal způsobem, díky kterému mi přejel mráz po zádech.


"Slíbila jsem, že se ozvu. Teď mám konečně čas. Doufám, že neruším."
   "Ty nikdy. Jsem rád, že voláš. Bál jsem se, když jsi se včera neozvala. Kde jsi?"
   "V Oregonu, v Portlandu."
   "V Portlandu? Tam jsi dřív bydlela?"
   "Ano. Bydlíme teď v mém domě. Teda myslím v domě mých rodičů. Je tu i moje chůva." Ani nevím, proč jsem mu nechtěla o té záležitost s dědictvím říct. Možná jsem si to jen nechtěla připustit nebo na to myslet. Proto jsem raději odvedla rozhovor jinam.
   "Ta co tě nutila vyšívat?" zeptal se a já v jeho hlase zaslechla náznak úsměvu. Tak moc bych si ho přála teď vidět.
   "Jo, přesně ta," zasmála jsem se. "Mercedes se jmenuje." Odpověděla jsem mu. Vzpomněla jsem si na její včerejší uvítání, na to jak je téměř stejná, jak je tady všechno stejný jako dřív, a povzdechla jsem si nahlas. Ethanovi to neuniklo.
   "Copak?" Kousla jsem se do rtu a přemýšlela, jestli mu mám povědět, jak se cítím. Moc jsem se potřebovala někomu svěřit.
   "To nic." Unaveně jsem si promnula oči. Nebylo to však nedostatkem spánku, nebo odpočinku, a přesto jsem byla v důsledku všech těch událostí vyčerpaná. Až příliš jsem přemýšlela. "Jen, jen je tu všechno stejné. Ethane, téměř všechno je tu stejné. Stejné pokoje, stejný nábytek, dokonce stejná výzdoba. Přesně tak, jak si to pamatuju."
   "A co tě na tom trápí?"
   "Nevím. Přijde mi to, jako bych se vrátila do minulosti. Jakoby se tu každou chvíli měl objevit otec a najít mě. Jakoby se tu měl objevit Ryan. A zároveň je tu tak ticho a prázdno. Jako bych si to všechno jen vysnila. Jakoby tu nikdo dřív nebyl. Mám pocit, že se tu udusím. Všude kam se podívám, vidím maminku, a přitom vím, že už jí nikdy neuvidím."
   "Sofií, ššš," utěšoval mě po telefonu, protože teď, když jsme to říkala nahlas, jsem neměla daleko k pláči. "Možná ti teď nepřipadá, že se to zlepší, ale to spíš proto, že je to pro tebe čerstvé. Ale to se změní, vzpomínky časem vyblednou." Odmlčel se na chvíli a já se zmohla na pouhé: "Hm."
   "Sofií, stačí říct, a já přijedu. Přijedu hned." Řekl naléhavě a já v jeho hlase cítila úzkost tak podobnou té mé. Chvilku jsme mlčela.
   "Budu si to pamatovat." Řekla jsem a byla ráda, že už se mi hlas tolik neklepe.
   "A můžeš kdykoliv zavolat, kdykoliv."
   "Děkuju," špitla jsem a peskovala se v duchu za svojí chvilkovou slabost. "Co je nového ve Forks?"
   "Netuším. Když jsi řekla, že odjíždíš, sbalil jsem si věci a odjel s Emmetem na chatu. Nechtěl jsem tam být sám." Odpověděl tiše.
   "Jsem ráda, že ses nějak zabavil." Usmála jsem se sama pro sebe. "Ehm, teda ne že by moje nepřítomnost znamenala konec světa, já jen…," koktala jsem, když jsem si uvědomila, za jak sebestřednou jsem se prohlásila.
   "Sofií, máš pravdu, nezvládl bych to tu bez tebe. Moc jsem si zvyknul na tvojí přítomnost."
   "Lžeš. Určitě si odjel jen, abys uniknul dotěrné Jessice, když tam není tvůj osobní bodyguard." Zasmála jsem se a Ethan se mnou.
   "Jo, proto taky. Mám tě pozdravovat od Emmeta. Budu teď muset jít, Sofií, ale ozveš se mi večer, viď?"
   "Ano, slibuju."
   "Nechce se mi končit. Když už nic jiného, chci slyšet aspoň tvůj hlas." Řekl a já v jeho hlase rozpoznala náznak zoufalství. O to těžší to všechno bylo.
   "Mě taky ne, ale musíš jít." Zašeptala jsem, ale mohla jsem si být jistá, že to uslyší.
   "Večer tě zas uslyším."
   "Ano, večer ti zas zavolám."
   "Dobře."
   "Chybíš mi." Hlasitě si povzdechl.
   "Ani nevíš, jak je pro mě těžký zůstat. Nejraději bych se teď sebral a jel za tebou."
   "Taky bych byla raději s tebou," přiznala jsem. "Ale nejde to. Musím to tu vyřídit."


"Já vím. Chápu." Odpověděl, ale bylo mi více než jasné, že ani on mě nedokáže plně pochopit.
   "Na slyšenou večer." Řekly jsme oba a pak už jsem zavěsila.
   "Notak Ash, jsme doma, nemusíš se parádit, když nejdeme ven."
   "Co je špatnýho na tom, že se chci trošku upravit? Počkej, už jen řasenku…" pověděla a dolíčila si oči. "Tak a můžeme jít." Zvedla se konečně z té židle. Čekala jsem tu na ní už hodinu. Chtěla jsem odejít, podívat se po domě. Ashley mi to nedovolila a já tu na ní musela čekat. Když už byla konečně hotová, mohly jsme se vydat do kuchyně a nasnídat se. Pak jsme měly naplánovanou prohlídku zbylých pater.
   V kuchyni jsme narazily na nového kuchaře, Henryho. Vypadal sympaticky a k snídani nám připravil úžasné palačinky s kakaem. Moje srdce si získal hned na poprvé. Po snídani jsem Ashley odvedla do prvního patra. I tady byly strany rozděleny na dámskou a pánskou část. Otec byl velmi konzervativní a tak s matkou nesdíleli jedno lóže. Vlevo byla protentokrát matčina ložnice a její pracovna. Právě naproti její pracovně byl pokoj, kde jsme dnes přespaly. Mercedes řekla, že na protější straně jsou vždy pokoje pro hosty. Pomalu jsem se tedy vydala k prvním dveřím a byla zvědavá, co za nimi najdu. Tohle patro jsem si nepamatovala tak přesně, nikdy jsem sem často nechodila. Měla jsem to zakázané. Opatrně jsem otevřela dveře a stanula v matčině ložnici.
A

Byla to velká, prostorná místnost, prosvětlená okny a bílou barvou. Byla… nádherná. Jednoduše nádherná. Stěny i strop byly vymalovány barvou čerstvě vyrostlé trávy. Nějakým podivným způsobem to nepůsobilo klaustrofobicky, spíš útulně. Podlaha byla pokryta dřevěnými parketami a uprostřed pokoje ležel huňatý koberec. Naproti dveřím, kterými jsme vešly, byly okna do zahrady a u nich malá pohovka a křesla. Přešla jsem až k nim, a našla na konferenčním stolku knihy. Dříve než jsem si mohla přečíst jejich název, vstoupila do místnosti Mercedes.
   "Ty měla madame moc ráda," zamyslela se, když zahlédla knihy v mé ruce. "Všechno jsme nechaly tak jak to bylo, slečno. Žádných osobních věcí jsme se nedotkly, jen tu občas uklízíme." Odpověděla na mé nevyslovené otázky.
   "Co se stalo s obývacím pokojem?"
   "Ach ano, to je jediná místnost. Při jedné bouři uhodil do svodidel blesk a než jsme stihly něco udělat, téměř to tam vyhořelo. Nechtěly jsme, aby to tak zůstalo, pokud se vrátíte, tak jsme poprosily pana Dockleberryho, aby se o to postaral. Říkal, že pokud se vám ta varianta nelíbí, můžeme to okamžitě změnit," vysvětlila mi situaci.
   "Ach ne, to je v pořádku. Jen jsem chtěla vědět, co se stalo."
   "Přišla jsem vás požádat, jestli můžeme znovu najmout na stálo alespoň základní personál. A chtěla jsem se zeptat, jestli byste chtěla majordomuse. Pan Finn již zemřel." Pan Finn se nám dříve staral o domácnost, ale i já si pamatuji, že byl už hodně starý.
   "Oh, jistě. Najměte, koho potřebujete i na dobu, kdy tu nejsem, Mercedes. A byla bych ráda, kdybyste se o chod domácnosti starala vy. Starala jste se tu o to moc pěkně a já vám dlužím velké díky. Vím, že se na vás můžu spolehnout." Pověděla jsem jí a upřímně se na ní usmála.
   "Děkuju, slečno Claro." Usmála se na mě vděčně. "O vše se postarám." Odpověděla a odešla.
Pohlédla jsem na knihu ve svých rukách. Černá orchidej. Nečetla jsem jí, ale asi to tu napravím. Položila jsem je na své místo a otočila se do pokoje. Pozorně jsem si ho prohlížela, protože jak řekla Mercedes, vše zůstalo tak jak bylo. Po mé levé ruce teď dominovala pokoji nádherná postel, bíle lakovaná a s krásnými nebesy padajícími od stropu. Vedle dveří, kterými jsme vešly, stál velký vánoční stromek s bílými a stříbrnými dekoracemi, které jsem kdysi vyráběla. Byly tu různé skříňky a další dvoje dveře. První vedly do koupelny.
d

Koupelna nebyla zařízená v barvách pokoje, tak jak bych u matky čekala, naopak byla vedená celá v medové.
Byla umístěna v dlouhé podélné místnosti. Došla jsem až k matčině toaletce a zaujatě pozorovala hřeben, ve kterém stále byly její černé kadeře. Ležely tu její šminky, oblíbené parfémy, dokonce i šperkovnice. V policích u vany a sprchového koutu byly vyskládány ručníky s jejími iniciály. Rychle jsem vyšla ven do pokoje, kde to vypadalo alespoň trochu opuštěně. Nevypadalo to tu, jakoby se matka měla každou chvíli vrátit. Došla jsem ke druhým dveřím, kde byla nakonec šatna. Vešla sem dovnitř, Ashley mě celou dobu jako věrný ocásek napodobovala, a došla až k matčiným šatům a botám. Vše, co vlastnila z oblečení, tu zůstalo uloženo, jakoby kdyby tu stále byla. Vzala jsem do ruky první šaty, které mi přišly na oči, a opatrně si je přiložila k obličeji. Byl to moc hezký hnědý svetr a výstřihem do vé. Vše mi to přišlo tak neskutečné, nereálné. Stále voněl jako ona, jejím oblíbeným parfémem.
   "Sofií," špitla Ashley a objala mě zezadu kolem pasu. Hlavu mi položila na rameno a jednou rukou mi hladila vlasy. "To bude dobrý, Sofií," šeptala a já si teprve teď uvědomila, že mi po tvářích kanou slzy. "Moc mě to mrzí. Moc mě mrzí, jak jsem se chovala," šeptala a stále mě utěšovala. Přesně v tuhle chvíli, jsem byla moc vděčná, že jela se mnou. Pomalu jsem se uklidňovala. Vzala jsem svetr a odvedla Ashley pryč se staženým hrdlem. Nechtěla jsem tu dál být. Ne v tomhle pokoji. Hned vedle matčiny ložnice byla její pracovna.
p

Byla to velká, obloukovitá místnost, vymalovaná béžovou barvou. Bylo to tu ještě horší než v ložnici. Na pracovním stole ležely nějaké rozepsané dokumenty s matčiným rukopisem. Mnoho jejích skicáků bylo rozházených na konferenčním stolku. Na malířském podstavci spočíval rozdělaný portrét mého otce. Všude na zdech vysely matčiny obrazy a jeden z nich celému pokoji téměř dominoval. Byla jsem tam já, v jedenácti letech s jedním z našich loveckých psů. Tiskla jsem si maminky svetr k tělu a přála si alespoň na chvíli vrátit čas. Přišlo mi to jako včera, kdy jsme tu spolu naposledy seděly. Naposledy spolu mluvily. Bylo to den, před její smrtí. Pevně jsem stiskla přívěšek, který jsem od ní při té příležitosti dostala. Znovu jsem plakala. Nedokázala jsem to zastavit. Došla jsem k jedné z pohovek, které tu byly, a stulila se na ní do klubíčka. Hlavou mi vířilo tolik vzpomínek, že mě z nich téměř okamžitě rozbolela. Ashley po celou dobu seděla vedle mě a hladila mě po vlasech, ale to nepomáhalo. Pořád to bylo stejné, stejně bolavé.
   "Pojď," řekla po chvíli a pomohla mi vstát. "Pojď, jdeme odsud." Vzala mě okolo pasu a odvedla z pokoje. Otočila nás k pokoji, kde jsme spaly.
   "Ne, Ash. Projdeme to dál. Bolet to bude pořád, dneska nebo zítra. Takhle to budu mít za sebou hned." Řekla jsem jí, když jsem se trochu uklidnila. Prošly jsme zbývající místnosti v téhle části patra, ale narazily jsme jen na pokoje pro hosty. Vydaly jsme se k otcovo ložnici.
z

Necítila jsem se v ní tak příjemně jako v matky pokoji, ale musela jsem uznat, že i zde je to moc pěkné. Pokoj byl prostorný a hodně prosvětlený mohutnými okny na čelní straně. Zdi byly pokryty béžovými tapetami s bílým vzorem a celý nábytek byl laděn do tmavě hněda. Postel měla tmavě hnědá nebesa, která padala až od stropu. Otec tu měl pohovku i psací stůl, na kterém spočívalo velké množství knih i v cizích jazycích. Ani jeden titul jsem neznala. Stejně jako matčina šatna i otcova byla plná jeho oblečení. Koupelnu měl obrovskou, kruhového tvaru.
f

Dřevo bylo stejné barvy jako v ložnici. Koupelna byla bílá, s černými doplňky. Na zemi byly dřevěné parkety, které byly uprostřed místnosti zakryté huňatým bílým kobercem. Bylo to hm, velmi luxusní. Ale nebylo to špatné, naopak, působilo to pohodlně a útulně. Dříve než bych mohla na něco začít vzpomínat, odvedla jsem Ashley k tátovo pracovně.
w

Vypadala jako jakákoliv jiná pracovna s mohutným stolem a deskou z mramoru. Byl tu i bar a velká knihovna plná zákoníků a nějakých šanonů. Celá v tmavém dřevě, béžových barvách a s huňatým kobercem. Jediné, co mě zarazilo, bylo, že vypadala, jako by jí někdo nonstop používal. Odcházela jsem z místnosti s myšlenkou, že se na to musím Mercedes zeptat. Pak zde byly už jen dva pokoje pro hosty a prázdný společenský sál.
   "Nahoře jsou vaše pokoje?" zeptala se Ashley, když jsme stoupaly do posledního patra.
   "Jo. Na levé straně byly moje pokoje. Na pravé Ryanovo. Ten pokoj naproti schodům, byl chůvy," vysvětlila jsem Ash a vedla nás k Ryanovo části patra. Došly jsme až k posledním dveřím, za nimiž se skrývala jeho ložnice.
r

Stěny byly potapetované béžovým vzorem s proužkama a všude byl rozmístěný nábytek v černém laku. Doplňky byly sladěny do africko-indického stylu, ve kterém dominovala červená barva. Tak to měl Ryan rád, zajímal se o orient. Pokoj vypadal ze všech ložnic nejméně zabydleně. Došla jsem až k nočnímu stolku a vzala jedinou fotku, která v pokoji byla. Byly jsme na ní my dva, těsně předtím než otec Ryana vyštval. Usmívala jsem se a oči jsem měla plné důvěřivéé lásky. Bratra jsem milovala. Alespoň tak to bylo dřív. Vrátila jsem jí zpět na stůl a podívala se do koupelny. V podstatě jsem jen strčila hlavu do dveří, protože tady jsem si to pamatovala až moc dobře. Trávila jsem tu spoustu času, obzvláště když jsme měla noční můry. Dřív jsem u Ryana hledala útěchu. Počkala jsem ve dveřích na chodbu, až si i Ashley prohlédne pokoj.
   "Ryan je o hodně starší než ty."
   "O 11 let. Je to otcův syn z prvního manželství."
   "Ale tenhle pokoj vypadá jako pokoj dítěte," zamyslela se Ash. Překvapeně mi vylétlo obočí. Byla pozorná.
   "Odešel v 16. Otec ho vyhnal," odpověděla jsem.
   "Proč?"
   "Oni, no neměli se rádi. Potom, co otec opustil jeho matku, ho začal bratr nenávidět. Nakonec to vyústilo v jeho odchod." Vysvětlila jsem aspoň stroze, jak se to v podstatě odehrálo.
   "O mamince mluvíš hezky, i když váhavě. Ale o otci se vůbec nezmiňuješ," zarazila mě Ash svým postřehem.
   "Ani já ho neměla moc v lásce, Ash. Ale to je dlouhá historie. Slibuju, že ti to někdy povyprávím, ale ne dnes." Kývnula mi na odpověď a pak už jsme se vydaly směrem k mému pokoji. Mezitím jsme míjely spoustu dalších dveří, u kterých jsem nevěděla, co za nimi je. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela ty nejtěžší dveře.
d

   Vypadalo to zde jako v malém království. Můj pokojíček byl tvořen dvěma místnostmi. Průchod mezi nimi tvořila jedna vybouraná příčka. První místnost, do které se vcházelo z chodby, byla vymalovaná bílou barvou. A byla plná hraček. Všude byly vystavený medvídci nebo panenky. Podél oken byly vybudovány sedátka a i ta byla celá zavalená různými plyšáky. V jednom rohu byl koutek pro panenky, s postýlkou, mini kuchyňkou a křesílkem. V druhém rohu byl prostor pro dívčí dýchánky. Škoda, že jsem neměla kamarádky na to, abych je mohla pořádat. Na zdi vysel obrovský koberec s mým jménem, které tam bylo vyšité. Prošly jsme výklenkem do druhé místnosti a ocitly se v ložnici.
f

I když to byl možná nepřesný výraz k pojmenování, vše zde bylo miniaturní a dětské. A nádherné. Stěny měly růžovou tapetu a nábytek byl meruňkové barvy. Uprostřed stěny byla mezi skříněmi umístěná dětská postel s nebesy. Byla tu i miniaturní toaletka, papasan, zrcadlo i mnoho šatníků. Moji nejoblíbenější plyšáci byly rozmístěny na pohovce a křesílkách. Bylo to krásné a tak moc známé. Pokoj byl prosvětlen, protože zde byla obrovská okna. V jednom byl výklenek, můj oblíbený výklenek se sedátkem, kde jsem vždycky trávila bezesné noci.
   "Sof," oslovila mě Ash, tak jsem se k ní otočila.
   "Tvůj pokoj?" zeptala se, jakoby jí to už dávno nedošlo. Na všech fotkách, které byly různě po pokoji rozmístěné, jsem byla já. Dokonce zde vysel můj portrét, který mi maminka namalovala.
   "Ano, můj pokoj." Usmála jsem se na ní, když vytřeštila oči.
   "Je to, bože, je to nádherný."
   "Jo, je. Bylo to moje malé království." Ash ještě něco zaštěbetala a pak se začala hořečnatě přehrabovat v mých plyšácích. Já jsem se porozhlédla po pokoji. Chvíli jsme seděla na posteli a prohlížela si fotky, které byly na polici nad ní. Tři jsem si ukořistila. Jednu s maminkou, jednu s celou rodinou a jednu s Mercedes.
Potom, co jsem si své úlovky odnesla do pokoje, zašly jsme se Sofií do jídelny, zeptat se, kdy bude oběd. Henry nás ujistil, že ve dvanáct hodin bude vše v jídelně nachystané a že se máme nechat překvapit. S Mercedes jsem se domluvila, že si po obědě vybereme nějaké pokoje pro hosty. Nechtěla jsem v noci poslouchat Ashleyinino chrápání, a postel v mém pokoji už je přece jen malá. Nastal pak velmi nepříjemný moment, kdy Ash nedokázala pochopit, proč nechci spát v matčině ložnici. Prostě jsem nechtěla. Dělala si ze mě legraci. Že prý se bojím, že by mě tam v noci mohl někdo strašit. Třeba duch mojí mámy. Nevěděla, jak blízko pravdě byla. Nikdy jsem jí nepověděla, jak moji rodiče zemřeli, že právě v té posteli v tom zeleném pokoji, jí někdo podřízl hrdlo. Když jsem pak nad tím přemýšlela, usmyslela jsem si, že se na to Mercedes musím zeptat. Netušila jsem, co se po mém odchodu dělo. Třeba ten případ policie vyřešila.
Seděly jsme v obývacím pokoji a já jsem upíjela teplého kakaa. Mercedes se jen usmívala, když zjistila, že mi i tenhle zvyk zůstal. Smály jsme se s Ashley nějakému hloupému vtipu, který pronesl moderátor v televizi, když někdo zaklepal na dveře. Stála jsem nad Ashley a prala se s ní o ovladač a v jedné ruce jsem držela kakao. Smály jsem se tomu hloupému vtipu a balancovaly, abychom tu luxusní sedačku nepolily kakaem.
   "Dále," zahučela jsem ještě v zápalu boje a pak se postavila vedle gauče. Do pokoje vešla Mercedes v doprovodu několika lidí. Nechápavě jsem se na ní dívala a postupně si každého prohlížela. Ash se rychle postavila za mě, snad aby nebyla vidět.
   "Slečno Claro, to je nový personál, o kterém jsem vám předtím říkala."
   "Och, ano jistě." Vyšla jsem vpřed a položila kakao na stůl.
    "Tohle je mladá slečna Roux, od nynějška naše paní a zaměstnavatelka, takže doufám, že ji budete k ruce kdykoliv bude potřebovat." Do jednoho mě pozdravili, a já jim to náležitě opětovala. Pak mi Mercedes jednoho po druhém představila. Omluvou, že mladý Travis s Henrym vykládají a uklízejí zásoby jídla. Tvrdila, že jsem ho už včera viděla, že nám dokonce nesl kufry. Omluvila jsem se, protože jsem si ho nepamatovala. Byla jsem příliš unavená.
Nechala jsem Ash v obýváku a vydala se s Mercedes k prostorům služebnictva, aby mi ukázala, kde jaké potraviny budou, a kde je prádelna. Potkaly jsme Henryho, který měl jako každý správný kuchař hezky zakulacené břicho, jak heká celý rudý v obličeji a nese těžkou krabici do kuchyně. Smála jsem se do země a hrála si s mobilem, když jsem narazila do něčeho tvrdého. Zavrávorala jsem, a možná kdybych si všimla, že stojím na posledním schodu, nebylo by to tak strašné. Jenže já si nevšimla. Snažila jsem se rukama zachytit za zábradlí, abych nespadla ze schodů a místo toho se hlavou praštila o roh zdi. Na chvilku se mi zatmělo před očima, ale kromě bolesti v naraženém spánku jsem byla v pohodě. Ruka mi instinktivně vylétla k místu, kde jsem se praštila. Teprve když jsem se chtěla zvednout ze země, zjistila jsem, že krvácím. Znovu jsem se dotkla spánku a pohlédla na svoji zakrvácenou ruku. Rozbila jsem si hlavu, super. Nebylo to vážné, ale zašít to možná chtělo. Vzhlédla jsem a došlo mi, že jsem narazila do nějakého postaršího kluka. Třela jsem si bolavé rameno a nadávala, jak může být někdo tak tvrdý, když mě v nose zašimrala jeho vůně. Byla mi velmi povědomá, sladká, s nádechem skořice a zvláštního pižma. Cítila jsem jí už včera, slabě, když jsme vystupovaly z auta. Ale to nebyl jediný důvod, proč mi byla povědomá. Už mnohokrát jsem nad tou podmanivou vůní přemýšlela. Takovou vůni už jsem nejednou cítila. Chyběl už jen ten charakteristický dřevitý podtón. Celá Cullenovic rodina má téměř totožnou esenci. Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Vzhlédla jsem, abych si dotyčného prohlédla, když jsem zaslechla temné zavrčení. A pak už nebylo pochyb. Kůže dotyčného chlapce téměř zářila, jak byla bledá. Rysy jeho tváře byly ostré a podivně krásné. Jako kdyby to byl jen obyčejný kluk, obyčejná tvář, které tu nepřirozenou krásu vdechlo něco jiného, něco cizího. Nejděsivější však na jeho tváři byly ty oči. Znala jsem je, a přesto mě teď vyděsily mnohem víc, než když jsem je dřív vídala na Ethanovo tváři. Plály jako dvě černé tůně, a něco uvnitř mě křičelo, jen co je spatřilo.
   "Do prdele," vydechla jsem, když mi došlo, že jsem v průseru. Celé mé tělo se napjalo, tak jak to znám ze svých vzpomínek. Připravovala jsem se k útoku, nebo spíš útěku. Byl to ten samý pocit, který jsem měla ten večer, co nás s Ash napadly v Port Angeles. Protentokrát mi ale ten vnitřní pocit říkal, že něco není v pořádku. Tentokrát mi neříkal, že se není čeho bát. Kluk se krčil a podivně hrbil a pak zničehonic znovu zavrčel. A to zavrčení byla setsakra zvířecí.


PS: Omlouvám se za další zpoždění. s mým internetem se nevyplatí nahrávat obrázky a k mé smůe mi spadl firefox. Ať žije automatické ukládání, které nefunguje :D

 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Qwertr Qwertr | 6. dubna 2010 v 0:56 | Reagovat

Nádherná kapitola, vyplatilo se na ni čekat, i když vážně netušim jak budu zejtra vztávat do školy. Doufam že další kapitola bude brzy, protože se ti to podařilo utnout v tom nejnapínavějšim a já jsem hrozně zvědavá, jak se z toho Sofie vykroutí.

2 Jeanne Jeanne | Web | 6. dubna 2010 v 14:09 | Reagovat

Wow! Suprová kapitola, ani mi moc nevadí, že jsme na ni čekali tak dlouho xD, když je takhlke dlouhá. Moc se mi líbila! Ty obrázky k domu jsou taky moc pěkný :) Jsem fakt zvědavá na pokráčko!

3 ivca ivca | 6. dubna 2010 v 16:32 | Reagovat

skvela kapitolka.Doufam ze dalsi bude drive nez tahle jsem napnuta jak struna :-D  :-D  :-D

4 tanya tanya | 6. dubna 2010 v 18:07 | Reagovat

Bombova kapitola.... snad bude rychlo dasli lebo chcem vedet jak to dopadne so Sofii :-)  :-D

5 Iwuushkaa Iwuushkaa | Web | 6. dubna 2010 v 20:58 | Reagovat

To by mě teda zajímalo, kdo to je 8-O Jinak super kapitola, krásně jsem si početla :-)

6 dablinka13 dablinka13 | 6. dubna 2010 v 20:59 | Reagovat

super, naprosto dokonalé, prosím další

7 Sofia Sofia | 7. dubna 2010 v 12:43 | Reagovat

Juchůů :-) další kapitolka :-) Taaakze:
1) úžasná
2) boží
3) napínavá
2) a mnoho dalších pirovnání, který mě v tuhle chvíli nenapadají :-D
Jsem ráda, že jsme se dočkaly pokračování :-D Doufám, že si s další kapitolou pospíšíš :-D Jinak tvůj popis domu je úžasnej :-) A výběr obrázků je taky skvělej :-) A Sofiin pokoj byl nádhernej. Jinak, skvěle jsi si pohrála s jejíma myšlenkama, to jak nad tím vším přemýšlela. A nakonec, kdo to jako měl bejt ? Ten vrčíčí kluk? !! Další upír ? Notak takhle to přece nemůžeš ukončit !

8 bara.soldan bara.soldan | 7. dubna 2010 v 12:48 | Reagovat

pěkné, moc pěkné... člověk si dokázal hezky spojit popisy s obrázky... hned je to zajímavější...
už se těším na další kapču... :-)))

9 chuckyna chuckyna | Web | 8. dubna 2010 v 14:39 | Reagovat

OMG!!!!
Wow.. naprosto dokonalý dům... Fakt luxus, ty bláho..
Kapitoly jsou fakt skvělý, doufám, že plánuješ další co nejdřív, nejlépe okamžitě :D
Jsem tak unešená, že nedokážu napsat nic srozumitelného.. Takže jsi prostě nejlepší.. a piš :D:)

10 Mischa Mischa | 9. dubna 2010 v 13:49 | Reagovat

[1]: Děkuju :-) Jsem ráda, že jste to se mnou přečkaly a že jsme se konečně všichni dočkaly :-D NA další kapitole už pracuju, ale chci také napsat pokračování Luciany a tak to vidím spíš až na další týden :-(

[2]: Děkuju :-) Snažila jsem se to nějak vynahradit a dát tam taky něco jiného než jen obyčejný popis pokojů. Na další už snad tak dlouho čekat nebudeme :-)

[3]: Pokusim se pracovat rychleji :-) Jinak děkuju :-)

[4]: Už se blížíme k akčním scénám :-D Brzy tu snad přibude :-)

[5]: Trpělivost přináší růže :-D Máte s ena co těšit :-)

[6]: Děkuju :-)

11 Mischa Mischa | 9. dubna 2010 v 13:51 | Reagovat

[7]: Směju se jen kdyby jsi to něvěděla, ale děkuju :-) Chvála mě vždy potěší :-) Děkuju, snažila jsme se aby vše pasovalo :-) Noo, nech se překvapit a uvidíš :-D Jé já tak ráda napínám :-D

[8]: Děkuju, jsem ráda, že se mi to podle vás povedlo :-)

[9]: Luxus, to jo :-D Taky bych takový luxus chtěla :-D Snažims e psát tak rychle jak jen je v mé moci :-) Ale protentokrát tak dlouho čekat nebudete :-)

12 Ája Ája | 15. dubna 2010 v 19:06 | Reagovat

Jako vždy perfektní :-) nemůžu se dočkat pokračování :-)

13 Nikulka Nikulka | 16. dubna 2010 v 8:13 | Reagovat

Tohle bylo absolutně pefektní! A tak dlouhý :-) Jsem nadmíru nadšená ! Prosím, co nejdříve pokračování !

14 Terezka Terezka | 16. dubna 2010 v 18:46 | Reagovat

Píšeš moc pěkně :-)

15 N.ockutubulu-s.32 N.ockutubulu-s.32 | 17. dubna 2010 v 13:59 | Reagovat

Moc pěkná povídka :-))

16 Mischa Mischa | 17. dubna 2010 v 23:42 | Reagovat

[12]: Děkuju :-) Dnes tu bude...

[13]: Snažímse :-) Děkuju.

[14]: Děkuju moc !

[15]: Jsem ráda, že se líbí :-)

17 Andy Andy | E-mail | Web | 13. srpna 2010 v 16:53 | Reagovat

Jejda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.