HTEM - 42. Kapitola 1/2

6. dubna 2010 v 0:06 | Mischa |  Hominem te esse, memento.


No, konečně. Nezabíjejte mě, jinak vám nikdo nenapíše další kapitolu. ale jo já vím, slíbila jsem, že tu bude v pátek, a nakonec je z ptáku pondělní půlnoc. mlouvám se, ale bylo to teď trochu akční. Času je málo, a inspirace si u mě taky bere občas dovolenou. Netvrdím, že vám to teď tou kapitolkou vynahradím, ale snad vás alespoň samotné pokračování potěší. Je to jedna z těch průměrných kapitol, kdy se vlastně ai nic pořádného neděje, ale spíš na děj navazuje. Přístí se pokusím udělat akčnější, a pokusim se jí zítra dopsat. ale znáte to, slibovat to nebudu. Nemám se sliby dobré zkušenosti xD Celá kapitolka je proložená obrázky, abych ještě více rozvinula vaší představivost. Samo o sobě má 12 a půl A4, tak snad vás neunudím. Vzhledem k tomu, že je to prostě moc znaků, musím zas kapitolu rozdělit do dvou polovin. Chjo, příště je raději nebudu psát tak dlouhý.  Doufám, že se vám bude líbit a už se moc těším na vaše reakce. Mockrát děkuju za minulé komentáře, moc jste mě potěšily :-)

           

42. Kapitola - 1. polovina

pittock zima


Zaparkovala jsem poměrně daleko na příjezdové cestě, která k domu vedla, protože jsem cítila zvláštní pohnutek dojít si k domu po svých. Překonat tu definitivní vzdálenost, která mě dělí od mého domova, sama, vlastním přičiněním. Tyčil se před námi majestátně a hrdě, tak jak by si můj otec přál. Ukazoval nám svou velikost, velikost rodu Roux. Rodu, který už vlastně ani neexistuje, pomyslela jsem si s lehkou ironií. Po chvilce bouchly i dveře na místě spolujezdce a Ash došla až ke mně.
   "Prosím Sofií, řekni, že si děláš prdel. Prosím řekni, že jsme jen zabloudily." Dívala se na mě velice zvláštním pohledem. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, podobnou reakci jsem však čekala. Dům byl honosnou stavbou a mnoha lidem již vyrazila dech. Netušila, že se pod tou honosnou přetvářkou skrývá strohý chlad.
   "Copak? Nelíbí se ti?" zeptala jsem se jí laškovně. Vydala zvláštní neartikulovaný zvuk podobný zachrčení.
   "Do prdele Sofií!" vykřikla pohoršeně. Pohlédla na mě, a v jejích očích jsem zahlédla zoufalství, které jsem nedokázala pochopit. "Tohle je tvůj skutečný domov?" zeptala se a hlas se jí pro mě z neznámých důvodů třásl. Zlobila se na mě snad? Nebo skutečně věřila, že pro mě luxus znamená víc než rodina? Pochybovala o mě tak moc? Bála se, že zůstanu, protože je to tu prostě lepší?
   "Jestli nechceš, nemusíš se mnou jít," odpověděla jsem, mírně popuzena její reakcí, a vydala se na cestu. Její pochyby mě zraňovaly, o to víc, že nechápala. Nechápala, proč je pro mě důležité se sem vrátit. Nechápala, proč tohle místo nazývám svým domovem. Neznala mou minulost, a tak jsme jí to nemohla vysvětlit. Přesto, přesto mě to zraňovalo. Možná nebyl zas tak dobrý nápad jí brát sebou. Třeba jsem jí přecenila, třeba není tak silná, jak jsme si myslela. Třeba by skutečně bylo lepší zůstat, protože, pokud o mně pochybuje v takovou chvíli, co bude dělat pak, až se dozví celou pravdu?
Po chvilce už za mnou cupitala a já se raději soustředila na dům přede mnou. Po obou stranách příjezdové cesty byl rozlehlý park. Překvapilo mě, jak byl udržovaný. I pod sněhovou pokrývkou bylo vše, jak se patří. Znamená to snad, že tu někdo bydlí? Celý pozemek byl opevněn přes dva metry vysokou kamennou zdí. Obrovské, nyní zasněžené, stromy stínily mnoho míst na zahradě a působily smutně, skoro opuštěně pod tou sněhovou pokrývkou. Zaměřila jsem svůj zrak na dům. Místo bylo zahaleno to poklidného ticha, které sem tam přerušoval poryv větru. Čím blíže jsme k domu byly, tím více se tma okolo nás prohlubovala. V tomto ročním období se stmívalo až moc rychle. Možná jsme si tenhle výlet měly nechat až na zítra. Na malý okamžik mi brzká tma přišla téměř hmatatelná. Když jsem sem jela, doufala jsem, že všechno bude jinak, než jsem si pamatovala. Nevím, co mě k tomu mínění vedlo. Nejspíš to pro mě byl způsob obrany, myslela jsem si že by to pro mě bylo lepší. Potom by mi to třeba nepřipadalo tak čerstvé a nepříjemné. Ano, chtěla jsem se sem jet podívat, ano, chtěla jsem tu být. A ano, je to můj domov. Ale to přece ještě nemusí znamenat, že se zde budu cítit vždy pohodlně. Měla jsem vědět, že ne všechno zde bude příjemné.
Nepříjemný pocit v hrudi mě ujistil, že tohle je teprve začátek. Že to nejlepší mě čeká uvnitř. Bylo až zvláštní, jaké emoce to u mě vyvolalo. Bála jsem se, moc jsem se bála. Ale i přesto jsem se těšila, až to všechno spatřím. Až se zavřou dveře a já budu doma. Protože právě tady musím najít sílu jít dál. Musím zde najít sílu, která mi pomůže se postavit Ryanovi. Od domu jsme byly vzdáleny na dva metry a vydaly se po cestě, která zabočovala za roh. Věděla jsem, že vede k hlavnímu vchodu. Ani jsem si neuvědomila, že si celou dobu hraju se svým přívěškem. Bylo to mé jediné dědictví po matce, ta nejcennější hmatatelná věc, která mi zbyla. Pevně jsem jí ve své dlani stiskla a svižně vyšla ke vchodu. Pozorovala jsem známé rysy a reliéf. Zdi byly kamenné, skládané z jednotlivých kvádrů s ozdobným lemováním. Dřevěná okna byla bíle lakovaná a mnohokrát členěná. Dům vypadal staře, přesto tak starý nebyl. Otec měl skvělý vkus. Pro architekty to musel být skutečný skvost. Já jsem však jeho kouzlo viděla jinde nežli v kráse. Vchod byl tvořen mohutnými dveřmi ze světlého masivu. Prošly jsme podloubím až ke dveřím, kde jsem se trochu nervózně zastavila. Co jim řeknu? Dobrý den, dřív jsem tady bydlela, pustíte mě dovnitř? Takhle to asi nepůjde. V rychlosti jsem pohlédla na Ash, zamračeně hypnotizovala zvonek. Pohlédla jsem tedy na něj a jméno na něm napsané mi na chvíli vyrazilo dech.
RODINA
ROUX
Zaraženě jsem na jméno zírala, ale po chvíli jsem se uklidnila. Třeba jen nevyměnili jmenovky, snažila jsem se uklidnit ztřeštěnými myšlenkami. Zhluboka jsem se nadechla a stiskla pozlacené tlačítko. Ozval se mohutný gong, který jakoby se rozléhal ozvěnou. Nedokázala jsem si vybavit, zda měl zvonek stejnou melodii, když jsem tady žila. Netuším. Stála jsem napjatá a dech se mi zrychloval. Nevěděla jsem, jestli jen nedokážu zachytit své vlastní myšlenky, nebo jestli mám v hlavě prázdno. Vteřiny pro mne odbíhaly velmi pomalu a mě připadalo, že jsem konečně našla podobu věčnosti. Dříve, než jsem o tom stihla popřemýšlet, se dveře přede mnou otevřely dokořán. Pohled mi padl o trochu níž a přede mnou stanula postarší dáma. Černé vlasy měla sepnuté do culíku, lesklé a uhlazené. Působilo to dojmem, že byl každý vlásek perfektně a pečlivě upraven. Obličej odrážel sílu věků a oči klamaly. V těch světle hnědých očích bylo tolik zážitků, tolik zkušeností. Oproti této postarší dámě jsem si připadala tak malá, mladá. Vrásky na její tváři už byly patrné a díky nim jsem její věk odhadovala okolo padesáti, až šedesáti let. Měla na sobě uniformu tvořenou bílou košilí, černou sukní s punčocháčemi a černými lodičkami. Okolo boků měla obeplou bílou zástěrku. Nevím, co ve mně vyvolalo to nutkání, ale po zhlédnutí její oděvu jsem se upřeně zadívala na její tvář. Po chvíli jsem ty známé rysy rozeznala.
Mercedes. Netušila jsem, jak se tvářím, ale žena se mi o to zkoumavěji zahleděla do obličeje. Chůva, má chůva. Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co. Její tvář se nezměnila, jen zestárla. Zestárla tak moc, že se tomu téměř nedalo uvěřit. Bylo to jen šest let, ale její obličej byl pln hlubokých vrásek. Jak jsem tak pozorovala její tvář a ona opětovala můj zkoumavý pohled, objevil se mě tolik známý vědoucí úsměv. Po chvíli se už usmívala celá její tvář i s očima.
   "Slečno Claro, už vás dlouho očekáváme." Pronesla svým znělým hlasem s lehkým, zapomenutým přízvukem. Napřáhla ke mně ruce a já je ukryla ve svých dlaních. Lehce jsem je stiskla a usmála se na ni.
   "Ráda vás zas vidím, Mercedes." Chvilku jsme si ještě tiskly ruce a pak nám Mercedes ustoupila ze dveří. Pokynula jsem Ashley, aby mě následovala. Na malou chvíli mi pohled padl na dveře, kterými jsme procházely, a pak jsem si s úlevou a divným mravenčením uvědomila, že jsem konečně doma. Ocitly jsme se v obrovské aule. Podlaha a z části i stěny byly z kombinovaného mramoru. Na zdech vysely staré petrolejky, a mě to donutilo chvíli přemýšlet, zda tu jsou skutečně jen jako dekorace. Jinak byla celá hala prázdná. Vše to působilo velmi luxusním, ale zároveň chladným dojmem. Žádná věc, která zde byla jako vánoční dekorace, nedokázala vyvolat dojem, že by tu snad mohl někdo bydlet. Bylo to velkolepé, ale chladné… Trochu jsem se otřásla, protože mi tu vše až příliš jasně připomínalo otce. A zase mi ten vrtkavý pocit v hrudi říkal, že to teprve začíná. Vystoupaly jsme pět širokých schodů a ocitly se v přízemní hale. V jejím středu bylo mohutné schodiště vedoucí do horních pater domu. Otočila jsem se zvědavě k Mercedes.
pii
pittock


   "Mercedes," oslovila jsem ji. "Co se stalo s domem, potom co moji rodiče zemřeli? Co se s ním stalo potom, co jsem odešla s Ryanem?"
    "Nic, slečno Claro," usmála se na mě tím svým typickým úsměvem. Kolem úst a očí se jí vytvořily vějířky vrásek, ale její tvář to spíše projasnilo. Oči se jí leskly zvláštním způsobem, a ona sama celkově vypadala velmi šťastná. "Čekaly jsme, až se vrátíte." Řekla prostě, jakoby to snad mělo vše objasnit. Neobjasnilo.
"Jste jediný dědic rodu Roux, vše tady patří vám. Samozřejmě to bylo právně pojištěno vaší matkou, madame Danielou. Právní věci okolo vašeho majetku vám objasní pan Dockleberry, váš rodinný právník. Stará se o vše i o váš rodinný podnik. Firma vašeho otce velmi prosperuje a on se o ni svědomitě stará. Vždy nám i vymezí určitou peněžní částku pro údržbu domu. Tak jsme prostě čekaly, až se vrátíte, a prozatím tu vše fungovalo tak jako dřív. Jen jsme některý personál musely propustit." Zamračila se na chvíli. Já jsem tak měla možnost si všechno ve své hlavě urovnat. Vážně jsem si myslela, že mě budou považovat za pohřešovanou, že veškerý náš majetek propadne? Prodá se, nebo co se to s ním vlastně, sakra, dělá? Ano, myslela. Možná to vypovídá o tom, jak jsem naivní anebo neznalá. Absolutně jsem nepočítala s tím, že až sem vejdu, vše bude moje. Nevěděla jsem, jestli teď mám být nadšená, anebo se rozkřičet zoufalstvím. Nechtěla jsem nést odkaz své rodiny. Nechtěla jsem jít v jejich šlépějích. Uvědomila jsem si, že jsem si to vlastně přála. Přála jsem si, aby byl náš dům prodaný a já tak musela odejít. Strašně moc jsem si přála vyhnout té konfrontaci, ale musela jsem to zkusit. Rozhlédla jsem se po prostorné hale a snažila se odolat panice. Bože, co se v takovou chvíli dělá? Nebo říká? Zhluboka se nadechni, Sofií, promysli si to. Mysli pozitivně, okřikla jsem se v duchu, ale bylo mi to houby platný. Jistě, mělo to své výhody. Mám někde pevné místo k zakotvení. Někde, kde mě má minulost nebude pronásledovat, ale bude mou součástí. A možná právě to mě děsilo ze všeho nejvíc.
   "Nechám vás tu chvíli o samotě, slečno. Určitě jste unavená a zmatená. Hezky si to promyslete a já zatím vám a vašemu doprovodu přichystám pokoj. Budete tu nocovat, že ano? Zdržíte se tu?" ptala se mě starostlivě. Ach Mercedes, povzdychla jsem si v duchu. Kdyby tu tak mohla být i maminka.
   "Ach, samozřejmě. Zdržíme se tu. Připravte nám prosím pokoje, Mercedes." Na chvilku jsem se zamyslela. "A pokud jste musely propustit i kuchaře, prosím, najměte někoho na dobu určitou a ať se někdo postará i o potraviny." Usmála jsem se na ní.
   "S tím jsem počítala, slečno. Vše zařídím." Na malou chvíli jí padl pohled na Ashley.
   "Tohle je Ashley Wright, Mercedes. Má nevlastní sestra." Pokynula jsem, když jsem si jejího zvědavého pohledu všimla. Na chvíli se jí na tváři objevilo překvapení, a z části i zmatek. Ale mohla jsem si být jistá, že se nebude ptát. Za tu dobu, co u naší rodiny sloužila, si už zvykla na ledacos. Hned, co svůj výraz ovládla, se Ashley mírně předklonila.
   "Ráda vás poznávám, slečno Ashley. Každý, kdo je slečně Claře blízký, je u nás vítán." Pak se na mě naposledy usmála a odešla. Chvíli jsem tam jen tak stála a dívala se na její vzdalující siluetu. Přála jsem si, abych tam mohla stát věčně. Přála jsem si, aby všechny věci, které mě trápily, zmizely. Chtěla jsem být jen normální dospívající holka, která má úžasného kluka a mlátí s ní puberta. Chtěla jsem se teď sebrat a jet s Ashley nakupovat a lítat po obchoďácích. Chtěla jsem být… obyčejná? Unavovalo mě neustále řešit něco, co mi zasahuje do života. Něco, co není úplně normální. Unavovalo mě neustále vzpomínat. Nechtěla jsem zdědit majetek mého otce, nechtěla jsem od něj vůbec nic. Ale tohle byl můj domov, dům, kde jsem vyrůstala. Teď, když mi Mercedes naznačila, jak s věci mají, jsme k tomuto místu pociťovala odpovědnost. Byla to má minulost, a já, jak jsem se už dřív mnohokrát přesvědčila, jsem svou minulost nemohla odmítat. Tiše jsem si povzdechla, ale i mě samotné to spíš znělo jako zoufalý vzlyk. Je možné, že bych na tomhle místě chtěla i nechtěla být? Nemá smysl si zoufat, prostě musím jít dál.
   "Sofií?" pípla za mnou Ashley. Rychle jsem zamrkala, aby se mi neleskly oči a otočila se k ní.
   "Hm?" Chvíli se mi dívala do tváře a pak se křečovitě usmála. Zdá se, že konečně pochopila, že ani mě to není příjemné.
   "Taak, máš svůj vlastní barák." Pronesla, jakoby se nechumelilo. "Když už jsi to tu zdědila, nechceš mě tu provést? Jsi přece teď paní domu, nebo něco podobnýho ne?" Usmála se znovu, uvolněněji. Tón, který použila, jsem slýchávala často, vždy když mě chtěla utěšit. Chvilku jsem jí pozorovala a pak jsem její úsměv opětovala.
   "Jasně," odpověděla jsem jí a otočila se čelem do chodby. Naposledy jsem si povzdechla a pak vykročila. Ashley se jak synchronizovaný robot pohybovala po mém boku. Došla jsem až ke schodišti a teprve teď si všimla vánočního stromku vedle něj a výzdoby na schodech. Oči mi zalily slzy, když jsem si vzpomněla, jak se o výzdobu domu dřív starala maminka. Milovala vánoce. Začala jsem proto raději mluvit.
   "Teď jsme v přízemí. Vlevo od nás je otcův salonek, obývací pokoj a jídelna. Když projdeš průchodem dozadu, dojdeš až k prostorám, které dřív patřily sloužícím a je tam i kuchyně. Teda aspoň myslím, že to tak ještě je. Vpravo by měl být mamky salonek, rekreační místnost, knihovna a bazén." Vysvětlovala jsem a pak jsem se zamyslela. Vše se mi vybavovalo jasně a bez problémů. "V prvním patře byly ložnice rodičů, jejich pracovny, společenský sál, a nevím co ještě. Asi i pokoje pro hosty. V druhém patře jsme měly pokoje já s Ryanem. Pojď, ukážu ti přízemí." Vysvětlila jsem jí, a pomalu se vydala doleva. Chodba, do které jsme vešly, byla podobná vstupní hale, akorát dekorace se zde lišily. Byly krásné, dechberoucí. Ještě teď si velmi jasně vzpomínám, jak jich maminka více než polovinu vlastnoručně vyrobila. Byla na tohle moc šikovná, tvrdily jsme o ní, že má uměleckou duši. Uměla nádherně kreslit, měly cit pro barvy a hrála i na několik hudebních nástrojů. Já jsem to po ní nezdědila. Místo hodin zpěvu jsem raději běhala po zahradě a hrála si se psy, které jsme dřív měly. Nejraději jsem byla venku a dýchala čerstvý vzduch. Dřív mi náš dům přišel strašidelný, snad díky otcovo přítomnosti. Často jsem si v něm připadala jako uvězněná, trpěla jsem závratěmi, a tak jsem utíkala ven. Přistoupila jsem k prvním dveřím a zavedla Ashley do našeho obýváku.
fe

Na chvíli jsem se zarazila, protože nebyl zařízený tak, jak jsem ho znala. Bylo to spíše moderní, vzdušné. To v našem domě nebylo obvyklé. A tahle malá změna, která mi říkala, že vše není tak jak jsem si myslela, mi dodala trochu dobré nálady. Už jsem si tu nepřipadala, jak uvězněná ve vzpomínkách. Musím se na to zeptat Mercedes, pomyslela jsem si. Místnost byla bíle vymalovaná, barvy pocházely jen z doplňků. Jediné, co bylo na tomto pokoji stejné tak, jak jsem si ho pamatovala, byla jeho velikost. Zbytek byl jiný. Uprostřed pokoje vévodila velká sedačka hnědé barvy s mnoha fialovými polštáři a u ní stolek v barvě lili. Pod stolkem byl obrovský huňatý koberec stejné barvy, jako byly ostatní dekorace. Vše sladěno do fialova. Pod každým oknem stál stolek renesančního stylu, skoro stejný, jen pokaždé v jiné barvě. Okolo gauče stála křesla, která nejen že vypadala luxusně, určitě musela být i pohodlná. Každý kus nábytku byl v podstatě jiný, ale i tak to vypadala nádherně. Všude byly čerstvě nařezané květiny, nejčastěji lilie. Zajímalo by mě, kde je v tuhle roční dobu berou. Celá pravé straně dominoval velký bílý krb. Byl na to nádherný pohled. Celá stěna byla obklopená vánočnímu dekoracemi a nádherným stromečkem.
1

   "Páni," pronesla vedle mě Ash. "Kdo to naaranžoval?"
   "Nevím, kdo se o to teď stará." Odpověděla jsem. "Ale je to přesně podle mamky. To ona ty dekorace vyrobila." Ash se na mě zkoumavě podívala.
   "Musela být moc šikovná."
   "Jo, to byla. Měla to ráda." Bylo poslední, co jsem k tomu dodala. Kochaly jsme se tu ještě dalších deset minut, pak jsem Ash odvedla dál. Šly jsme do protějších dveří. Podle mého úsudku tam měla být jídelna, a taky tomu tak bylo.
2

Ta byla do puntíku stejná, tak jak jsem si jí pamatovala. Dlouhá místnost s dlouhým stolem. Vše bylo vedeno v tmavém dřevě a stejně tak jako ve všech ostatních místnostech i zde byl krb. I tenhle pokoj byl nádherně vyzdobený, matčinu ruku už jsem v něm ale nepoznala. Nebyla jsem si jistá, jestli i tohle byla její výroba, ale přišlo mi to spíš koupené, nové. Nechala jsem Ash, ať se tam porozhlédne a pak jsem jí zas vedla dál. Další pokoj, na stejné straně jako obývák, byl otcův salonek. Vodil si tam čistě své hosty a konaly se tu "pánské" dýchánky. Nepociťovala jsem tak silnou potřebu se tam jít podívat, protože jsem ještě teď měla před očima tu děsivou scénu, kdy jsem otce odmrštila na stěnu. Přesto jsem se odhodlala vejít, snad i proto, že Ashley konečně projevila opravdové nadšení, co se domu týče. Líbil se jí. Nedivila jsem se.
1

Otcův salonek byl veden v pastelových barvách a květinových vzorech. Neměla jsem tenhle pokoj ráda už kvůli tomu. Připadalo mi, že když tenhle pokoj navrhoval, byl hodně opilý. Vypadalo to tu spíš jako mateřský koutek, příliš zženštilé než aby se to hodilo k jeho stylu. Sedací souprava i křesla měly květinový vzor. Ne, skutečně to tu nevypadalo jako v nějakém mužském pokoji. Ale budiž. Vše bylo, tak jak jsem si to pamatovala. Uprostřed pokoje byl nádherný stromeček, a stejně tak jako v ostatních místnostech, i zde byl sladěn s barvami pokoje.
   "Kolik stromků tu proboha máte?" Podivila se sestra. Musela jsem se zasmát.
   "Hodně. Skoro v každé místnosti nějaký bude." Odpověděla jsem a sledovala Ashleyinin překvapený výraz.
   "Máte víc výzdoby, než celý město." Nechala jsem tenhle dovětek bez odezvy a raději se vydala ven. Pohled mi totiž padl na paroží nad krbem. Přesně tam se mi podařilo otce odhodit. Pryč odsud, volala mi moje podvědomí.

Dovedla jsem Ash přes průchod do kuchyně.
1

Byla přesně taková, jak jsem si jí pamatovala. Bylo až zarážející, jak bylo vše stejné. Jako kdybych byla stále ta malá holčička, která si sem každé ráno chodila pro kakao. Místnost byla celá bílá, strop, stěny i podlaha. I nábytek, který tu byl, byl původní. Bílý stůl a židle, stará modrá skříň i vitrína. Naproti dveřím byly schody a zakrytá cesta, která vedla do jídelny. Vládlo tu téměř hrobové ticho. Nevím, proč mě to zaráželo. Snad proto, že to byla jediná odlišnost. Věc, která sem nepatřila, která tu dříve nebyla. Vždy tu bylo hlučno a narváno. Procházelo tu služebnictvo a Roberto si tu často hlasitě prozpěvoval. Vzpomínky mi hlavou přímo létaly, od jedné k druhé. Bylo to téměř jako včera, kdy se mi podařilo rozbít Robertovu oblíbenou mísu. Roberto byl náš kuchař. Milý, obtloustlejší pán, který místo kuchařské čepice nosil čepici na spaní. Měla jsem ho ráda. Nechával mě vyjídat zbytky z forem, když dělal něco dobrého. Zpíval si se mnou písničky a nechával mě mu pomáhat. Povzdechla jsem si, otočila se a raději vyšla ven. Vrátily jsme se zpět a vydaly se do pravého křídla a já celou dobu poslouchala nadšené štěbetání své blonďaté sestry. Neměla jsem jí to za zlé, možná to bylo lepší, než její zaražený pohled, když jsme sem přijely. Jenže ona tu nevyrůstala. Neviděla, co všechno se za těmi zavřenými dveřmi odehrávalo. Neslyšela otcův křik, který se nesl chodbami. Otevřela jsem první dveře a vešla do matčina salonku.
1
1


Byl o něco menší než otcův. A mnohem hezčí. Vypadal, tak jak by měl dámský salonek vypadat. Pokoji dominovaly světlé barvy a luxusní sedačka, která ladila se stěnami. Cítila jsem se zde pohodlně, protože celý pokoj působil útulně. Byl to ten nejútulnější pokoj, ve kterém jsme zatím byly.
   "Co je tohle za pokoj?"
   "Matčin salonek."
   "A čí byl ten vedle obýváku?"
   "Ten byl otcův."
   "Otcův?" podivila se Ashley. Kývla jsem a zakroutila jsem nevěřícně hlavou.
   "Jsem ráda, že nejsem sama, co má takový názor."
Prošly jsme naproti do knihovny.
1

Pečlivě jsem si jí prohlížela, protože jsem v ní zas tak často nebyla. Zdi byly od shora dolů obklopeny knihovnami a ve stejné barvě dřeva byl i strop. Byly tu dva pohodlné gauče se stolky. I zde byl krb, celý obložený dřevem, na kterém byly nádherné vánoční dekorace a citace z Vánoční koledy od Dickense. Vedle krbu stál jak jinak vánoční stromeček a já s překvapením zjistila, že ty andílky na něm znám.
   "Ty sem vyráběla," zvolala jsem a ukázala na vánoční ozdoby. Usmála jsem se sama pro sebe. Oni je schovali, Mercedes je určitě musela schovat. A musela si tady s tím vším dát takovou práci. Dlužím jí jedno velké díky.
Rychle jsme nakoukly i do rekreační místnosti, kde byl kulečník, stůl na billiard a stará televize. Pak už jsem šla trochu dál, téměř na konec chodby a otevřela dveře. Tam byl náš vnitřní bazén.
1

Nikdy jsem ho nepoužila. Bála jsem se vody. Od mé příhody u jezera, kdy mě chtěli bývalý spolužáci shodit z mola, jsem se vody přímo panicky bála. V místnosti, kde jsme se nacházely, nebylo kromě bazénu nic jiného. Na protější zdi byla obrovská okna a dveře, která vedla přímo do zahrady. Zdi zde byly neopracované, z hrubých kamenů, ale nepůsobilo to špatně.
   "Máte vlastní bazén?" zazněl za mnou Ashleyin hlas plný frustrace a zároveň i nadšení. Otočila jsem se na ní a donutila se k celkem ucházejícímu úsměvu.
   "Jo, máme. Ale nikdy jsem v něm nebyla. Dřív jsem se vody bála."
"Ty ses bála vody? Děláš si srandu? Jak to?" zeptala se pobaveně.
   "Nějaké nepříjemné vzpomínky," zamumlala jsem. Opravdu jsem jí teď o tom nechtěla vyprávět.
   "Myslíš, že je vyhřívaný?" zeptala se se zájmem. Tomu už jsem se musela zasmát nahlas.
   "Jo, je vyhřívaný. Ale zeptám se na to ještě Mercedes."
   "Ehm, Sof, a kdože ta Mercedes vlastně je?"
   "Moje chůva," odpověděla jsem prostě a pozorovala další její překvapený výraz. "Do mých šesti mě v podstatě vychovávala jen ona," dodala jsem. Skutečně se o mě starala jen ona a ve svém volném čase za mnou občas přišla matka. Od šestých narozenin se to změnilo. Potom, co se projevil můj potenciál, na mě matka dohlížela.
Alespoň tak jsem si to donedávna myslela. Ruka mi samovolně vyhledala přívěšek na krku. Nebyla jsem jí lhostejná, zašeptala jsem si v duchu. Milovala mě tak jako já ji. Jen nám nebyl dán čas, abychom si mohly vybudovat takový vztah jako má třeba Ashley s Clair. Jako mám já s Clair. Našla jsem v ní maminku, kterou jsem potřebovala. Schovávala mě ve své náruči, když mi bylo nejhůř, a dodala mi pocit bezpečí. Ale právě v tuto chvíli bych spíše potřebovala svou skutečnou matku. Nepotřebovala jsem falešný pocit bezpečí a útěchu. Potřebovala jsem někoho, kdo by mi byl schopný poradil s tím pekelným problémem, v kterém se nacházím. A to by ona dokázala, ona by mi pomohla. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se ven. Bylo už hodně hodin, venku vládla temná noc.  


2. POLOVINA

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mo mo | 7. dubna 2010 v 14:54 | Reagovat

O_O  :-D

2 chuckyna chuckyna | Web | 7. dubna 2010 v 22:37 | Reagovat

Ach jo.. To mi děláš schválně, jak se mám teď v klidu vyspat?:P :D Takže už je aspon jasné, co dělám zítra večer. Teď už jsem zralá akorát tak do postele. Nechápu proč, ale mám dojem, že zatímco jaro každého nabíjí novou energií - a mám pocit, že někteří lidé v mém okolí jí mají vážně přebytek!!! - tak ze mě vysává život.. Jak jsi na tom ty?? :)

3 Mischa Mischa | 9. dubna 2010 v 13:39 | Reagovat

[2]: Vyřeš to jednoduše, příště spát nechoď :-D Máš mnohem silnější vůli než já. já bych spát jít nedokázala, kdyby se objevilo nějaké pokračování povídky, jsem na to prostě magor :-D
O jaře mi vůbec nemluv. Já už jsem se svou energií poněkud v mínusu a pořád mi nějak nejde se dobít. Já to přisuzuju jarní únavě, nechceme se mi veřejně prohlásit, že jsem líná :-D

4 Andy Andy | E-mail | Web | 13. srpna 2010 v 15:53 | Reagovat

krásné :)
A u té ankety bych spíš zvolila několik odpovědí najednou a spojila bych je do jedné věty ;)
To strašné - kdo si má vybrat jen jednu?

5 Mischa Mischa | Web | 13. srpna 2010 v 19:02 | Reagovat

[4]: No brzo už se dozvíme, kdo z hlasujících měl pravdu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.