HTEM - 41. kapitola

19. března 2010 v 23:51 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Hola, hola :-)
Tak vám přináším dnešní slibovanou kapitolku. Bojovala jsem, abych ji sem mohla dát už dnes, už jen z principu :D

Co vám budu říkat, jsem s ní celkem spokojená, ale musela jsem jí utnout v 6. stránce, protože by to pak bylo zas moc dlouhé a hrozilo, že bych ji musela rozdělit jako minule KDN. Blížíme s epomalu k finiši, takže teď bude každá kapitola důležitá, každá ponese určité poselství. Jsou to důležitá, skrytá fakta, která nakonec vyformují Sofiinu postavu. Schválně, na co přijdete? Hodně částí už teď nebude formou vzpomínek, spíš Sofiiných myšlenkových pochodů. Doufám, že vám to ukáže cestu, po které se pak Sofií vydá, takovým způsobem, aby jste ji pochopily, aby jste si ji s ní sami zvolily. Tak dost řečí, pusťte se do čtení. Těším se na vaše názory, prosím zanechte komentáře :-) Příjemnou zábavu, vaše Mischa.
PS: Korektura stále probíhá, jen jsem chtěla, aby to tu bylo do půlnoci :-)
________________________________________________________________________________



Hominem te esse, memento

Pamatuj, že jsi člověk

Kapitola čtyřicátáprvní
htem galery




"Rozloučit?" šeptem po mě opakoval. Až panika, kterou jsem v jeho hlase zaslechla, mě donutila vzhlédnout. Nervózně jsem přešlápla z jedné nohy na druhou a kousala si ret. Chtěla jsem něco říct, vážně chtěla, ale najednou mi došla slova. Stačil jediný pohled do jeho očí a veškeré mé odhodlání zmizelo. Najednou jsem skutečně netušila, jestli je to správné. Když jsem znovu pohlédla do jeho očí ve snaze najít tam něco, co by mě donutilo vydat jedinou hlásku, bylo už pozdě. Zíral na mě, oči nepřirozeně vykulené a ve tváři strhaný výraz. Bože, to jsem to zase podělala, zoufala jsem si. V jednom koutku své mysli jsem si říkala, že s kýmkoliv jiným by to mohlo být jednodušší. Ethan je jen přehnaně paranoidní, říkala jsem si, protože se nezbavil přesvědčení, že ho opustím. Jenže jestli byl jen paranoidní, co znamenaly emoce na jeho tváři? Proč je to tak skutečné a tak děsivé? Ví snad něco, co já nevím? V tu chvíli se strach a bolest vepsané v jeho tváři stali i mou bolestí. Jeho rty se chvíli bezhlasně hýbaly, než skutečně promluvil.
"Odcházíš?" promluvil hlasem, který jsem u něj dříve neslyšela. Podivně tichý, vzdálený. Měla jsem problémy zaslechnout jeho slova. Vyděsilo mě to, ale byl to impuls, který jsem potřebovala.
"Ne! Neodcházím. Tak jsem to nemyslela." Přistoupila jsem k němu a sevřela v dlaních jeho ruce. Proč všechny napadá jen to jediné? Dala jsem jim snad nějaký důvod, proč by si měli myslet, že je chci opustit? Přistoupila jsem k němu co nejblíže, do jeho tváře jsem musela vzhlédnout. Takhle to nemělo být, znělo mi hlavou. "Já jen musím na nějaký čas odjet. Ale vrátím se. Nikam neodcházím." Až mě samotnou vyděsila naléhavost v mém hlase. Nerozhodně na mě pohlédl, ale jeho potemnělé oči prozradily, že mi stále ještě nevěří. Přistoupila jsem k němu ještě blíž, dychtivě se ke mně sklonil a já si tak čelo opřela o to jeho. Jeho vůně mě zrazovala a mě chvíli trvalo, než jsem si uspořádala myšlenky. "Neodcházím. Jak bych mohla?" lehce jsem se pousmála. "Už teď je mi úzko, když mám být bez tebe. Ale potřebuju odjet, potřebuju být chvíli sama." Šeptala jsem a sledovala, jak se s těmito fakty po chvíli smiřuje. Jeho tvář se nerozjasnila.
"Kam? A proč vůbec?" zakroutil nechápavě hlavou. "Chci jet s tebou." Jeho hlas byl stále tichý, spíše letmý šepot. Ale o to naléhavější a ostřejší jeho prosba byla. Pustila jsem jednu jeho ruku a pohladila ho po tváři.
"Vzpomněla jsem si na svůj bývalý domov, chci se tam podívat. Nějaký čas tam zůstanu, ale brzy se vrátím." Vysvětlila jsem mu své důvody. "Chci být sama, chci si všechno promyslet. Rozhodnout se, co dál. Ale na to všechno potřebuju čas. Musím se porvat se svými strašáky." Usmála jsem se. Ukřivděně se zamračil.
"A co Ashley?" zeptal se vyčítavě. Zamračeně jsem se otočila k autu.
"Jinak bych odjet nemohla. Je to můj dozor, jistota rodičů, že se vrátím." Vysvětlila jsem. Moje jistota, že se vrátím, napadlo mě na chvíli. Sakra, okřikla jsem se, jsem jak oni. "Nebude to trvat dlouho, brzy se vrátím. Jen chci, aby se moje minulost stala konečně uzavřenou kapitolou. A pak, až se vrátím…" odmlčela jsem se na chvíli a pohlédla mu do očí. Nebyl důvod pochybovat, neváhala jsem kvůli tomu. Váhala jsem jen proto, aby mým slovům uvěřil. "Pak ti vše ukážu." Řekla jsem a doufala, že pochopí, co tím myslím. A já to v tu chvíli myslela skoro doslovně. Zkoumavě se mi zadíval do očí. "Přemýšlela jsem, a myslím, že bych ti měla… že ti chci všechno povědět. Nezávisle na tom, s čím se mi svěříš ty. Ale nejdřív musím vše dostat pod kontrolu." Nepřišlo mi správně říct, dostat sebe pod kontrolu. Pokud to bude bezpečné, a já věděla, že má tajemství u něj budou v bezpečí, ukážu mu to. Jen si bude muset ještě chvíli počkat.
"Nechci, abys odjela." Pronesl se zaťatými zuby. Sevřel mě ve svém objetí a přitisknul si mě k sobě. Čelo si o mě opřel, výraz stále ztrápený. "Proč je to vždy tak složité." Zasyčel.
"Já to dělám složitě. Promiň, ale lépe to neum…" Omlouvala jsem se mu, zadržel mě ale prstem na mých ústech.
"Tak jsem to nemyslel," zakroutil hlavou. "Ty jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat, Sofií." Zašeptal jemně a pohladil mě po tváři. Tón jeho hlasu se měnil tak rychle, že jsem měla problémy v něm číst. Přála jsem si, aby tahle chvíle neskončila. Ne proto, že jsem odjet nechtěla, ale proto, že mě to už unavovalo. Neustálé starosti, tajemství. Jeho výraz se částečně srovnal, ale stále to byla ta smutná maska. Povzdechla jsem si. "Budeš muset jít. Chápu." Povzdechl si i on. " Ale vrať se mi brzy. A ozvy se mi, ano?" zeptal se hlasem, který více připomínal zraněné zvíře. Je možné, že bych pro něj byla skutečně tak důležitá? Že by to pouto, které vůči němu cítím, bylo oboustranné? Doufám, že ano. Doufám, že bude dostatečně silné.
Jely jsme po 109 severní, přesně do Portlandu. Byly jsme na cestě už hodinu a půl. Ashley seděla zavrtaná do sedadla, tichá a zamyšlená. Zčásti mne to děsilo. U Ash nebylo normální, aby mlčela. Obzvlášť když nehrálo ani rádio. Zčásti jsem jí byla vděčná. Potřebovala jsem klid, potřebovala jsem být sama, jak mi to jen naše situace dovolila. Když jsem od Ethana odcházela, když jsem nastupovala do auta, stěží jsem zadržovala slzy. Bojovala jsem proti tomu, snad proto, že jsem nechtěla být tou slabou. Nechtěla jsem si přiznat, jak moc jsem se k němu upnula, jak moc pro mě znamená. Svírala jsem volant pevně, jako by to měla být jediná věc, která mě v autě udrží, a raději urychleně odjela. V tu dobu mě Ash zvědavě a zamyšleně pozorovala. Když jsem na ní vyštěkla, co se děje, zakroutila hlavou a řekla, že nic. Od té doby se změnila na tichý doprovod a já se sem tam musela podívat, zda je vůbec se mnou v autě. Nezeptala jsem se, co se děje. Nechtěla jsem to vědět. Chtěla jsem to uklidňující ticho a postupně narůstající klid. Čím blíže jsme Portlandu byly, tím víc jsem se cítila klidná. Nebo svobodná. Byl to zvláštní pocit, a já si nebyla jistá, zda jsem ho už někdy v životě cítila. Těšila jsem se domů. Jen, co jsem si to pomyslela, vyděsila jsem se. Ale byla to pravda, vracela jsem se domů. Přepadaly mne různé otázky, hlavou mi blýskaly dávné vzpomínky. Ztráta paměti mě vždycky trápila, ale teprve teď, když jsem vzpomínala, jsem si uvědomila, o co všechno jsem díky tomu přišla. Některé věci bolely, některé mi vykouzlily úsměv na tváři. Ale byla to minulost, té se nelze bránit. Bylo by to jako bránit se sobě samé. Dnes jsem taková, jaká jsem jen díky tomu, co se událo, i když to třeba nebylo příjemné. Doufala jsem, že v Portlandu naleznu zbylé odpovědi na otázky, které se ani tak netýkaly mé minulosti, jako mě samotné. Doufala jsem, že tam najdu věci, které by mi pomohly postavit se budoucnosti. Jedu domů, do mého skutečného domova. Dříve jsem se tam cítila bezpečně, bylo to mé útočiště. Stojí náš dům ještě? Koupil ho někdo nebo pustoší? Co se stalo se našimi věcmi, co náš majetek? Moji rodiče si nežili špatně, ba naopak. Co když mě dovnitř nepustí? Nemám žádný důkaz, že jsem, kdo jsem. V mém občanském průkazu stálo Sofia Wright, nikoli Clara Roux. Pokud po mě vůbec někdy někdo pátral, pochybuji, že by mě poznali, nebo že by mě snad ještě hledali. Nepamatovala jsem si nikoho, kdo mi byl kromě rodičů a bratra blízký. Kromě nich jsem neměla nikoho.
Silnice byla jako bílá pustina. Pozorovala jsem monotónní obraz a dávala pozor na řízení, ne proto, že bych se bála, ale proto, že jsem se potřebovala zabavit. Povrch silnice byl namrzlý a pod náporem slunce se blýskal a házel barevné odrazy. V autě nám běžela klimatizace, takže zima, která venku panovala, na nás nedosáhla. Byl prosinec a vánoce se blížily tiše, avšak nezadržitelně. Bylo to mé nejoblíbenější období v roce. Vždy jsem striktně odmítala, aby rodiče na vánoční svátky pracovali. Musely jsme být spolu jako rodina. A já místo toho, abych se starala o vánoční nákupy, odjíždím pryč. Nevěřila jsem, že bych to domů do vánoc stihla, nebo jestli to tentokrát vůbec chci. Přímo bolestně jsem toužila po tom být sama. Pokud to tak skutečně bude a já vánoce nestrávím ve Forks ale v Portlandu, pošlu Ash domů. Nějak už to prostě vymyslím.
"Zastavíme na jídlo?" zeptala se z ničeho nic do hrobové ticha Ash. Lehce jsem nadskočila, byla jsem příliš ponořená do svých myšlenek. Musela jsem si odkašlat, než jsem znovu našla hlas.
"Dobře, v nejbližším městě najdeme občerstvení," souhlasila jsem, a tak se taky stalo. V Kenntacky Brans byl celkem slušně vypadající motorest. Jídlo jsme si nechaly zabalit sebou, nechtěla jsem se víceméně zdržovat. Vegetace okolo nás se téměř nepostřehnutelně měnila. Jakmile byla silnice lemovaná stromy, působila má jízda rychleji. Jela jsem tak, jak mi to dopravní předpisy dovolovaly, ale prostředím byl dojem ještě umocněn. Věděla jsem, že už máme více méně polovinu cesty za sebou a tak jsem se i nadále věnovala řízení a přírodě, jen aby mi to co nejrychleji uteklo. Pustila jsem si rádio a broukala si spolu s ním známé písničky. Bylo mi příjemně, za to Ashley se zdála každým ujetým kilometrem nejistější. Třeba si to ještě rozmyslí, napadlo mě.
Čas si ze mě vždycky tropil blázny, ale dnes jsem za to byla vděčná. Po necelých šesti hodinách se na našem horizontu objevily první známky civilizace, jež patřila Portlandu.
"Jsme blízko?" zeptala se Ash.
"Jsme na místě, zlato." Usmála jsem se na ní a ona mi to trochu nejistě oplatila.
"Zajedu nejdřív do hotelu, necháme si tam věci a pak hned vyrazíme. Můžeme se cestou ještě najíst, pokud budeš chtít."
"To je dobrý, zatím nemám hlad. Jakej je to hotel?"
"Nevím, žádná extra třída, ale je to tam čistý a snad i kvalitní. Včera večer jsem přeobjednala svůj zamluvený pokoj na dvoulůžkový s vlastní koupelnou. Je to poblíž centra." Charakterizovala jsem náš hotel tím, co jsem o něm věděla.
Čím blíže jsme byly, tím více jsem byla nervózní. I když takovéto tvrzení by bylo trochu zbabělé, spíše než nervózní jsem byla nedočkavá. Ale bála jsem se. Nebyl to nějaký panický strach, jen očekávání neznámého a přitom tak povědomého. Bylo to velmi dětinské, ale komu by nebylo příjemné vracet se do míst, které nesou šťastné a bohužel i bolestné vzpomínky. Byla to jediná věc, která mi po rodičích zbyla a zároveň ta nejhezčí. Všechny moje vzpomínky byly spjaté s tímto místem. Neotočila jsem a neujížděla od města, jela jsem dál. Už to pro mě byl hrdinský čin, protože to znamenalo postavit se svým bubákům. Město se změnilo, ale i to se dalo čekat. U nás ve Forks ani v bližších městech to podobně nevypadalo, a ani vypadat nemohlo. Jen co jsme projely okolo tabule: Vítejte v Portlandu, sjela jsem k hlavní silnici. Zasněženou cestu vyměnily mrakodrapy a obchodní centra. Jediné, co jsem si k tomu mohla v duchu dodat, bylo, že jsem si sama podepsala rozsudek smrti. Být tady v tom městě, kde téměř na každém rohu spočívá obchodní centrum, byla sebevražda. S Ashley to bude sebevražda. Nepatrně jsem po ní koukla a její zamračená tvář se lehce rozjasnila. Bude se jí tu líbit. Zasněžené stromy nám z cesty zmizely, nahradily je pouliční lampy a billboardy s vánoční tématikou. Vánocemi to tu téměř dýchalo. Trvalo mi skoro celou další hodinu, než jsem náš hotel našla. Byl v centru ale né v těch rušných částech. Nebyl to žádný prosklený kolos, ale trošku větší dvojdomek. Zaparkovala jsem nedaleko vchodu a spolu s Ash se vydala dovnitř. Bylo těžké pobrat všechny věci. Myslím, že má zavazadla by mi problém nedělala. Ta Ashleyina mohla. Chvíli nám trvalo, než jsme se dopotácely dovnitř. Vchod ústil hned do recepce, v které seděl postarší sympatický pán. Zaplatila jsem ubytování na dva týdny s tím, že pokud budeme chtít zůstat déle, s radostí nám náš pobyt prodlouží. Dostaly jsme pokoj v druhém patře s balkónem, který vlastnil výhled na Mackenzieův park. Alespoň tak nám to pan Thomson prezentoval. Doplazily jsme se až nahoru, Ash pod náporem svých kufrů pomalu rudla. Pokoj skutečně nebyl špatný, jednoduchý, ale čistý a skoro nově zařízený. Lehounce žluté stěny ladily s tmavým nábytkem v pokoji. Koupelna se skládala jen ze záchodu a sprchového koutu, ale věřila jsem, že to s Ash přežijeme. Stačí, když se tam ráno dostanu dřív než ona. Ashley sebou plácla na jednu postel a náležitě se na ní rozvalila.
"Necháš mě chvíli vydechnout? Ráno jsme vstávaly tak brzo a teď ještě ta cesta. Prosím, aspoň půl hodinky!" Škemrala.
"Dobře." Ustoupila jsem jejím prosbám. "Zatím vybalím."
Šly jsme po Satture´s Avenue, každá jsme měly v ruce pořádnou porci z Mc´Donaldu. Ash do sebe házela už druhý big Mac. Její odpolední pauza nakonec trvala skoro dvě hodiny, jelikož se jí věci, co si přivezla, nevešly do skříně. Téměř půl hodiny jsem s ní bojovala alespoň o malý prostor potřebný k životu, chtěla si totiž zabrat i moje fochy ve skříni. Šly jsme pomalu k autu, který jsme zaparkovaly nedaleko fast foodu a já si cestou snažila vybavit cestu. Hlavou mi svištěly různé vzpomínky. Bylo to jako mít hlavu na pranýři, jedna rána za druhou. Neustále jsem si mnula spánky ve snaze tomu napětí trochu ulevit. Cesta k domu by měla trvat přinejmenším hodinu, jelikož nestál v centru. Tyčil se nad městem, daleko od nejbližší civilizace. Když jsme z centra vyjely, nedělalo mi téměř žádné problémy dostat se na cestu, která k našemu domu vedla. Dostat se z hlavní části města nám chvíli zabralo, pak už jsem našla odbočku rychle. Cesta byla klikatá a strmá, stoupaly jsme rychle. Silnice byla lemovaná nejrůznějšími jehličnatými stromy pokrytými sněhovou přikrývkou. Holé větve keřů byly namrzlé a proti slunci házely lesklé odrazy. Za normálních okolností by to bylo kouzelné. Dnes jsem se však na pozorování přírody nedokázala soustředit. Nebyla jsem nervózní, možná jen trochu, ale spíše plná očekávání. Nevěděla jsem, co od toho mohu očekávat, ale doufala jsem, že mi to přinese odpovědi. Možná v to doufat bylo naivní, přesto jsem věřila, že dnešní setkání s mojí minulostí tváří v tvář bude rozhodující. Že by mi snad mohlo přinést klid.
A jedna má část se bála. Bála se, že by se jí to, co by mohla vidět, líbilo. Bála se zůstat…
Rychle jsem pohlédla na sestru vedle sebe. Tak moc jsem jí milovala, miluji. Celou moji adoptivní rodinu. Ale v hloubi duše jsem už teď věděla, že s nimi nemohu zůstat, ne tak dlouho, jak bych chtěla. Potom, co jsem zjistila, co všechno dokážu, ve mně zůstaly pochyby. Byly to jen nepříjemné myšlenky, které na mne útočily čím dál častěji. Co když bude lepší zůstat? Lepší pro mě nebo pro mou rodinu?
Celá situace okolo mé minulosti byla mnohem nebezpečnější, než jsem si myslela. Než jsem si kdy myslet mohla. Moje vzpomínky na Callema mě varovaly, mobilizovaly mě. Věděla jsem, že to, že je tu Ryan, musí něco znamenat a rozhodně to pro mě bude mít nepříjemné následky. Netušila jsem, jestli jeho přítomnost vyvolala to, že si zas vzpomínám, nebo to byla jen shoda okolností. Ale věděla jsem, že něco, co se se vzpomínkami vrátilo, se ve mně usadilo a hlodalo mě to ze vnitř. Nebyl to strach. Byla to touha žít. Přežít. To, co mi provedli, ve mně zanechalo následky. Zůstaly tu jizvy, které byly schované hluboko pod povrchem, a já věděla, že udělám cokoliv, abych zabránila jejich opětovnému otevření. Už nikdy víc nechci krvácet, ne takovýmhle způsobem.
Ale pokud si sama nejsem jistá svým bezpečím, jak bych pak mohla chránit svoji rodinu? I když jsem si to nechtěla přiznat, stali se mým slabým článkem a Ryan mi to dal dost jasně najevo. To že navštívil náš dům, že mu nedělalo problém dostat se k Ashley do pokoje, mě nejen znepokojovalo, přímo mě to štvalo. Udělal mi toho tolik, tolik mi ublížil. Rukama jsem pevně sevřela volant, klouby mi zbělaly. Už se mi kvůli tomu nechtělo plakat. Vzpomínky teď byly čerstvé a ve mně se tak nahromadila ještě větší zlost. Už nezbyl prostor pro lítost, pro smutek, protože to zašlo příliš daleko. Nenávidím ho, šeptala jsem si v duchu dokola, nenávidím. Zakroutila jsem bezmocně hlavou. Bála jsem se jen toho, co by se mohlo stát Ash, nebo mámě a tátovi. Bála jsem se, že je ztratím. Můj osud mi byl v tu chvíli víceméně volný. Mě už to nejhorší, co mi udělat mohli, udělali. Já už budu na pořád zjizvená, na povrchu i uvnitř. Mohu už jen získat.
Po tom, co se mi má minulost vrátila, se mi myšlení změnilo. I když to by asi nebylo správné vysvětlení, nebylo by dostačující. Jakoby věci v mé hlavě zapadly na správná místa, jakoby v mé hlavě chyběla nějaká důležitá část skládanky. Teď už byla skládanka kompletní. Já jsem byla kompletní, bolavá, ale kompletní. To prázdné místo v mé hlavě, nikoliv v srdci, se vrátilo. A to možná byla věc, která mě děsila nejvíc. Já samotná. To jak rychle jsem dokázala myslet, to jak klidně a prostě jsem dokázala přemýšlet nad věcmi, které si nikdo jiný nedokázal ani představit. Jak moc jsem si přála, aby trpěli ti, co mi to udělali. Jak moc jsem si přála Ryana mučit. Zabít. Tak moc jsem si přála, aby z jeho tváře zmizel ten výsměšný úsměv a aby se objevil na té mé, až mu budu působit bolest. Jak moc jsem si přála se pomstít. Přesně tohle mě děsilo, to jak se velká nenávist se ve mně dokázala nahromadit. Bála jsem se, že už pak mezi námi nebude rozdíl. Mezi mnou a Ryanem, protože to, co jeho popohánělo, byla také nenávist. Možná krutější než ta má, protože já bych takové věci, jaké on udělal, nebyla schopna uskutečnit. Nebo jsem v to aspoň doufala. Moje myšlení se nezměnilo, jen se vrátilo k normálu. Skládanka byla kompletní a spolu s chybějícími díly se vrátila i má nenávist, má touha po pomstě. Přesto bylo m mé sebeovládání silné. Nepodniknu nic, dokud se Ryan bude držet dál ode mě i mé rodiny. Jakmile se ale rozhodne zničit mi život, udělám, co je v mých silách proto, abych mu v tom zabránila, abych mu to vrátila stejnou měrou. V tu chvíli jsem věděla, že jsem dostatečně silná proto, abych to udělala. Budu chránit své blízké, slíbila jsem si. Bylo až zvláštní, že mě ani jednou nenapadlo pomyslet na Ethana. Podvědomě jsem tušila, že on mou ochranu nepotřebuje. Byla jsem si jistá, že se o sebe dokáže postarat sám. Jela jsem dál po klikatých ulicích, aniž bych silnici věnovala zvláštní pozornost. Moje reflexy byly dost rychlé, abych si to mohla dovolit. Čím výše jsme jely, tím blíže jsem svému domovu byla. Domov, šeptala jsem si. Byla jsem šťastná, že se sem vracím. Opatrně jsem pohlédla na Ashley. Pokud tu byl ještě někdo, kdo by se toho, že zde zůstanu, bál víc než já, byla to právě Ashley. Celou dobu mě pozorovala vyděšeným ale zčásti smířeným pohledem. Zraňovalo mě vědomí toho, že mi nevěří, ale neměla jsem právo jí to vyčítat. I já sama jsem o sobě pochybovala. Usmála jsem se na ní a slíbila si, že udělám cokoliv, abych se s ní mohla vrátit. Díky tomu mě trápilo svědomí. V hloubi svého nitra jsem věděla, že hlavní důvod proč se chci vrátit, není ona, má sestra a nejlepší kamarádka, ale Ethan. Byl to on, koho jsme milovala nejvíce. Cítila jsem se zvláštně klidná a se spokojeným povzdechem jsem si uvědomila, že je to proto, že pokud by se něco stalo, měla jsem jistotu, že se o sebe Ethan postará. A pro mě o jednu starost míň. Točila jsem volant na prudké zatáčce a přede mnou se objevila mohutná kovová brána, která se jako mávnutím proudku začala otvírat, když jsme se k ní přiblížily. Na horizontu silnice se tyčila Vile De Roux, můj domov.
"Do prdele," ozvalo se na sedadle vedle mě.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sofia Sofia | 19. března 2010 v 23:57 | Reagovat

Uuuuuuuaaaaaaaaa!!!!!!!!!!!
Já mam asi infarkt, pokračování hominem :))))))
Jdu číst, hned . Ach, díky bože :-))))))

2 chuckyna chuckyna | Web | 20. března 2010 v 8:28 | Reagovat

Velice milé překvápko, takhle po ránu :)

Páni, už jsem začínala mít Hominem absťák :D Kapča je úžasná, jenom jsem děsně zvědavá, co se bude dít dál. Navíc ještě ta anketa *povzdechla a čeká se svěšenými rameny na jakýkoliv spoiler*

:D Je moc brzo na to, abych psala duchaplněji :D
Dodám jen to, že mám nějaké výčitky svědomí z mojí pisatelský neaktivity :DD

3 Poppy Poppy | 20. března 2010 v 8:37 | Reagovat

no páni ... konečne pribudlo pokračovanie ... ja sa tak teším ... naprosto super kapitolka ... čo sa týka Sofií, podľa mňa sa zmieri s tým čím je a bude bojovať proti Callemovmu inštitútu ... či bude bojovať proti bratovi??? asi len ak ohrozí jej rodinu ... uvidíme ... už sa neviem dočkať pokračka, ktoré tu bude dúfam, čo najskôr. Love4ever.Poppy:)

4 Sofia Sofia | 20. března 2010 v 14:03 | Reagovat

Tááákže jsem tu :-) pardon včera jsem už usla :-D Mischo, Mischo, co bych ti k tomu mohla říct? Přijde mi, jako by jsi se každou kapitolou zlepšovala. A myslím to vážně :-) První kapitoly byly pěkný, dobře se to četlo, ale teď ty nový, přímo hltám. Je to jako by si ses zdokonalovala. Nejvíce se mi na tý kapitole líbil konec, to když jeli nahoru k domu. Nechápu, jak dokážeš tak přesně popsat něčí myšlenkové pochody. Bylo to, jako být na chvíli v její hlavě a ne si o tom číst. Miluju Sofií, a navěky bude hominem moje nejoblíbenější povídka, tak přísahám :-) Prosím, vážně bych si přla brské pokračování. Je to až bolestivé, tak dlouho čekat :D

5 Iwuushkaa Iwuushkaa | Web | 20. března 2010 v 15:27 | Reagovat

Jejda, jsem zvědavá, co Ash viděla, když zanadávala :D A co se bude dít dál... Rychle další pokráčko :-)

6 Monči Monči | 20. března 2010 v 20:55 | Reagovat

Huráááá... už som sa nemohla dočkať, ale dočkala som sa ... :-D  Som vážne zvedavá čo nakonci uvidela Ash... :-P Pls pridaj rýchlo pokračovanie bo sa pomaly ale iste dostanem do blázninca... :-D

7 Nikulka Nikulka | 20. března 2010 v 21:18 | Reagovat

Aaaaa :-) jupí, pokračování hominem :-) Myslím, že jsme se už všichni nemohli dočkat :-) Já tak zbožňuju tvuj stl psaní, tohle bylo úžasný :-) Honem sem s pokračováním !!!

8 Michalka Michalka | 20. března 2010 v 23:34 | Reagovat

Ahoj :) na tvuj blog jsem narazila jen tak nahodou a uz jsem se odtud nedokazala hnout. Chci ti jen rict, ze pises moc pekne a tvoje povidky se mi libi. Jen tak dal :) Tesim se na pokracovani :)

9 dablinka dablinka | 21. března 2010 v 17:31 | Reagovat

fíha, super díl, honem pokračuj prosíííím

10 bara.soldan bara.soldan | 22. března 2010 v 14:17 | Reagovat

Naštěstí jsme se dočkaly pokračování...Hurá...
Povedlo se ti to.. Jako obyčejně...No, co k tomu napsat... Někdy jsou pro mě ty myšlenkové pochody trochu zdlouhavé a někdy se opakují...
Ale jinak je to výborný... :-) Ostatní tvé povídky nezačnu číst dřív, než dočtu Hominem... Tak šup šup... ;-)

11 Jeanne Jeanne | Web | 22. března 2010 v 15:44 | Reagovat

Moc hezká kapitola, těším se na další! ;)
Taky doufám v pokráčko Luciany xD

12 Bellla-Kazumi Bellla-Kazumi | Web | 22. března 2010 v 22:52 | Reagovat

ahojky rozjela jsem novou povídku tak trochu o upírech tak jestli máš zájem:)

13 Mischa Mischa | 23. března 2010 v 11:28 | Reagovat

[2]: Kvalitní komentář, když byl psán po ránu, smekám :D No jen čekej, čekej :D Měla by jsi se stydět Chucky :D *S povzdechem doufá, že tě donutila psát*

[3]: Děkuju Poppy :-) Uvidíme, co se z toho nakonec vyklube, jak se Sofií zachová :-)

[4]: Uu Sofií, děkuji za krásně dlouhý komentář :-D Musim se vracet nahoru abych věděla na co ti odepsat :D:D Ne ze bych si stezovala :D Moc ti děkuju za tvé mínění o mé osobě, moc mě to potěšilo. Zároveň doufám, že máš pravdu :-)
Brzy, brzy. Děkuju Iwus :-)

[6]: Neboj Mončo, tentokrát to bude brzy :-) Děkuju :-)

[7]:Děkuju Niky, pracuju na tom :-)

[8]: Dekuju Michalko :-) Jsem ráda, když se tu objeví nový návštěvník a další štenář :-) Doufám, že tě tu uvidím častěji :-)

[9]: Děkuju, makam na tom :-)

[10]: Dočkaly jste se :-) No, to se načekáš :-D Je málo času, takže to bude přibývat pomaleji. A budu se věnovat i ostatním povídkám, takže díly budou přibývat pomaleji ...

[11]: Děkujuu :-) Ještě teď pracuju na kapitole Hominem ale hned pak se vrhnu na Lucianu. Jde to všechno pomalu, ale snažím se :/

[12]: Ahoja, jasně, mrknu se :-)

14 Empara Empara | 23. března 2010 v 19:17 | Reagovat

....Páni Já nemám slov..tohle..je úžasný.A nejlepší je ten konec!!!Doufám, že co nevidět přibude další kapča.

15 Ája Ája | 26. března 2010 v 8:18 | Reagovat

Moc pěkná kapitola :) těším se na pokračování :)

16 LCF LCF | 26. března 2010 v 17:16 | Reagovat

Kráááásná kapitolka!! :-) Moc se mi líbí už se strašně moc moc těšim na další!! :-) Píšeš strašně hezky!

17 Mischa Mischa | 26. března 2010 v 18:56 | Reagovat

[14]: Snažím se, snažím. A děkuju :-)

[15]: Díky Ajko ! :-)

[16]: Děkuju moc, jsem ráda, že se ti to líbí :-)

18 mamka mamka | 2. dubna 2010 v 20:19 | Reagovat

holka ty se prostě překonáváš....a co teprve co děláš s mou fantazií.... ???  :-D  :-D  :-D  :-D

19 Andy Andy | E-mail | Web | 13. srpna 2010 v 15:28 | Reagovat

Ashley a její rekce - ta její poslední je podle mě i na místě :-D :-D  :-D

20 Mischa Mischa | Web | 13. srpna 2010 v 19:01 | Reagovat

[19]: Miluju Ashley :-) Potřebovala jsem někoho nezodpovědnýho :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.