Únor 2010

Web a Mischa - Mischa´s web

28. února 2010 v 23:55 | Mischa |  web me
»Vítejte na mém webu o všedním životě jedné obyčejné holky. Naleznete zde nejen moje výlevy ale hlavně mou spisovatelskou tvorbu. Už žádná fanfiction ale nezávislé story. Užijte si to tu, zanechte komentář a hlavně nekopírujte! «

Poznámky o Mische

28. února 2010 v 23:54 | Mischa |  about mischa
Poznámky o Mische

Mischin svět Aneb jak to všechno začalo.

28. února 2010 v 23:53 | Mischa |  time to think
Hola

No tak jen na úvod, proč sem vůbec něco podobného vkládám. Jednou se mě jedna dobrá duše (i
když jich upřímně bylo víc, myslím těch duší) zeptala, kam chodím na ty své fantasijní představy. Neustále slýchám slova od lidí v mém okolí i neokolí, kteří nechápou, jak si "ty věci" vůbec dokážu vymyslet. A já nad tím neustále přemýšlím. Odpověď ale není tak jednoduchá, protože se skrývá uvnitř mě, i když asi poetičtěji by znělo v mém nitru. Na mou věru já jsem člověk velmi složitý, tak složitý, až jsem ve své podstatě triviálně jednoduchá. A tak i odpověď na tak záludnou otázku může být rozporuplná. Takže…

Luciana: Zbloudilá ve stínech - 3. kapitola

28. února 2010 v 23:52 | Mischa |  Luciana: Zbloudilá ve stínech
POZOR: Opraveno, teda něco málo. Zjistila jsem pár chyb, nejvíce obsahových, ale už jsou opravené...
Tak konečně zas ponějaké době pokračování Luciany. Kapitolu jsme měla předepsanou už dávno, ale potom, co jsem nad tím dlouho neseděla, jsem se do děje už znovu nedostala. Jednoduše jsem to přepsala. A myslím, že jsem dobře udělala, protože podle mého je ta kapitola dokonalá. I když jsem možná trochu domýšlivá :D No nic, uznejte sami... Jsme zvědavá na vaše oomentáře :))

Luciana: Zbloudilá ve stínech - 2. kapitola

28. února 2010 v 23:46 | Mischa |  Luciana: Zbloudilá ve stínech
2. Kapitolka je na světě a musím přiznat, že jsem jí doslova vypotila. Na jejím začátku bylo téměř dvacet možných dějů, které jsem neustále přepisovala a mazala, a to samé neustále dokola. Můza se ode mě asi minulý týden odstěhovala, a já musím říct, že jsem neskutečně ráda, že je zpět. Tak jsem se s tím trápila, nic mi nešlo napsat. Ale uznávám, že to bylo k něčemu platné. I když někomu připadá tahle kapitolka nedokonalá, že se mu nelíbí styl, kterým byla napsána, hodím jeho názor za hlavu. Tím samozřejmě nechci říct, že netoužím po kritice :)) Ale tahle kapitolka je pro mě samotnou mým rekordem. Líbí se mi. Hodně se mi líbí a tak pro mě slova cizích nemusí mít takovou váhu. No jsem zvědavá jak s ní budete spokojeni vy. Prosím o komentáře.PS: Pro ty jež by pochybovaly, skutečně je to stopro má práce.

Luciana:Zbloudilá ve stínech - Prolog a 1. kapitola

28. února 2010 v 23:45 | Mischa |  Luciana: Zbloudilá ve stínech

Luciana: Zbloudilá ve stínech

Prolog a kapitola první

.
Pohlédla jsem dolů, na dno propasti. Vlasy mi plály ve větru, ale chladný vánek jsem na své kůži necítila. Byla hluboká noc a tak jediné světlo, které pronikalo skrz hustou černou oponu, pocházelo z pouličních svítilen. Vzhlédla jsem k temné obloze, která byla nyní mým jediným přítelem. Nastavila jsem tvář lehkým kapkám, jež se začaly pomalu snášet k zemi. Obdivovala jsem jejich trpělivost. Nikam nespěchaly. Díky koloběhu, který na planetě fungoval už stovky let, se deště vždy navracely. Jsou věčné. Stejně jako já.

Luciana: Zbloudilá ve stínech - Sumarizace

28. února 2010 v 23:45 | Mischa |  Luciana: Zbloudilá ve stínech
Ahojte všichni. Zariskovala jsem, to musím uznat, ale i přesto mám dobrý pocit z toho, že jsem poprvé napsala něco, co je jen a jen mé. A teď bych se s vámi o to chtěla podělit. A hned na začátek mám na vás velkou prosbu. Zkritizujte mi to, ohodnoťte, okomentujte. Protože bez vás pak ani nemá cenu to dál psát. Vím, že moje první kapitoly budou zmatené. Ale tak tomu bylo i u Hominem a já musím s potěším říct, že se tato povídka dočkala vaší přízně. Vím, tohle je něco jiného, říkáte si. To není Twilight, ale prosím, nedsuzujte mou fantazii hned na začátku, a já vám pak můžu slíbit, že vás to nadchne. Teda aspoň doufám. No, tak s chutí do toho ....

HTEM - 40. kapitola

28. února 2010 v 23:43 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Ahoj, tak jsem tu s další kapitolou:) Další jubileum. Jako vždy mě bavilo jí psát, jen mě mrzí, že jsem jí musela utnout. Měla být mnohem delší, ale jelikož je to ve škole teď celkem hektický, a já končim skoro každý den večer v pět hodin,ukončila jsem jí tady, abych vám sem po té odmlce aspoň něco dala. Pustím se teď hned do pokračování, pak ještě Lucianu, ale nejdřív si musim uspořádat čas. Je ho moc málo :/ Doufám, že se vám tahle kapitola bude líbit. I když je vlastně smutná :) Moc se těším na vaše komentáře :)

HTEM - Galerie

28. února 2010 v 23:42 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Tak jsem se konečně odhodlala k tomu stvořit ke své první povídce galerii. Bylo to těžké. Uf, ještě teď se mi potí dlaně xD Nejdříve jsem chtěla animované obrázky... Ale já jsem bohužel velmi náročná, samozřejmě nic nevyhovovalo mým představám... Takže jsem se zase vydala na návštěvu ke svému kamarádu googlu, a něco vyštrachala... Neuvěříte, jak bylo těžké, najít vyobrazení Ethana. Pro mě je to prostě pan božský... a takovej chlap na světě není... Tudíž i není žádná jeho fotografie, kterou bych k Ethanovi mohla přiřadit... No nicméně dílo je hotové, a já jsem zvědavá na vaše názory... Shodují se moje názory s těma vašima alespoň trochu??
Nikoho nenutím, aby si tu galerii prohlížel, takže pokud je tu někdo, kdo si chce nechat svou iluzi postav z hominem, je to jen na něm... Samozřejmě přirovnání není stoprocentní... To bych u toho strávila více jak 4 hodiny :D Ale jsem s tím spokojená... Sehnala jsem i fotografie domu, ve kterém Sofie(Clara) vyrůstala... Perfektně se mi to hodilo... Hledala jsem nějaké informace o Portlandu (jak už víte Sofiino rodné město) a narazila jsem na tamnější muzeum, které samo o sobě sídlí v historickém domě - Pittock Mansion. Jen co jsem ten dům uviděla, věděla jsem, že to bude on. No nicméně uvidíte... Jeho fotky by se správně měly objevit buď v další kapitole, nebo až dýl. Ale já vám to dám jako malou upoutávku už teď :)

HTEM - 39. kapitola

28. února 2010 v 23:42 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Tak, a je to tu. Se smutným povzdechem sem vkládám další pokračování. Se smutným proto, že právě dnešní kapitola započala sérii, která bude povídku hominem ukončovat. Nemám ještě rozhodnuto, na kolik dalších kapitol to vidím, ale právě by měla přijít etapa trochu rychlejšího spádu. Jak už jste si všimly, Sofii se vzpomínky vrací samovolně, plno věcí se jí při pomyšlení vybavuje... Nastala tedy podle mě chvíle, kdy by mělo na scénu přijít zhmotnění její minulosti - Ryane, Callem a spol. Je zapotřebí, aby se s tím, co ji trápí, utkala. A taky se nám začne rozuzlovat Ethanovo tajemství. Vzhledem k tomu, že jsme se přiblížily k finiši, začetla jsem se do prvních kapitol, aby mi neutekla žádná spojitost. A vzhledem k tomu, se chci omluvit, protože se příšerně stydím. Takových hrubek ! No, mohu jen slíbit, že je opravím, tedy až bude čas... a že si teď dám větší pozor při kontrolování. A teď k dnešní kapitolce. Byla náročná, uznávám. Ale s výsledkem jsem nicméně spokojená, protože její psaní mi šlo téměř samo.. Hlavní věc, o kterou v ní šlo, bylo vyjádřit emocionální zmatek, který Sofií cítí, a následné smíření... Dalo by se to nazvat jako stěžejní kapitola, protože v ní dojde ke zvratu v Sofiině myšlení. Já jen doufám, že se mi podařilo vše popsat, alespoň tak, že si to dokážete představit. V dalších kapitolách to bude mezi SaE krušné, nečeká je příjemné období... Přijde i odloučení... Ale je to přece SaE, ti spolu překonají všechno...

HTEM - 38. kapitola

28. února 2010 v 23:41 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Tak je tu první novoroční kapitolka hominem. Upřímně? Nelíbí se mi. Asi stokrát jsem to přepsala, takže to co tam bylo na začáku, tam vlastně už ani není. Ale nemyslím si, že by dnes bylo v mé moci to napsat lépe a tak prosím, přimhouříte oka? Velice vám děkuju za vaše komentáře. A vůbec mi nevadí, když mi povídku budete komentovat zde, na mých stránkách. mockrát děkuju za přízeň :))




HTEM - 37. kapitola

28. února 2010 v 23:40 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Tak konečně je to tu. Další kapitolka. Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale skutečně nebyl čas. Měla být původně o dost delší, ale dneska nám odešla televize a tak jsme se rozhodly si koupit novou. A neuvěříte, jak je těžké si nějakou mezi těma plazmama a lcd vybrat :// Tak k obsahu, měla to být zásadní kapitola s velmi důležitým podtextem ale moc se mi to nepovedlo. Napsala jsem to tak, jak mi to dnes šlo nejlíp, tak snad se vám bude líbit. Moc vám děkuji za minulé komentáře :)) Doufám, že i pro tentokrát přibudou.

HTEM - 36. kapitola

28. února 2010 v 23:40 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Tak a máme tu premieru :) Vzhledem k tomu, že se na Edwardcullen.keynet.cz vyskytly další technické potíže, rozhodla jsem se založit si stránky věnované povídkám... Na ec.keynet je budu i nadále vkládat, najdete je ale i zde...
V 35. kapitolce jsme si znovu zavzpomínaly.. Sofia se už delší dobu nenachází v dobrém citovém rozpoložení a jediné, proč stále stojí pevně na nohou je její láska k rodině a Ethanovi... Její touha po pomstě pomalu sílí. Co jí osud postaví do cesty? Byl snad dárek od jejího bratra Ryana skutečně dárkem a nebo to byl jen vychytralý plán ? Dožene Sofiu její budoucnost ? Bude mít dostatek sil se postavit svému strachu ? Moc, moc prosím o vaše hodnocení :))

HTEM - 35. kapitola

28. února 2010 v 23:39 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
35. Kapitola

HTEM - 34. kapitola

28. února 2010 v 23:38 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
34. Kapitola

HTEM - 33. kapitola

28. února 2010 v 23:37 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
33. Kapitola

HTEM - 32. kapitola

28. února 2010 v 23:37 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

32. Kapitola


HTEM - 31. kapitola

28. února 2010 v 23:35 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

31. Kapitola


Smutně jsem pohlédla na fotku v mých rukou. Takže Ryan je takový, jaký je, jen kvůli mně? Nenávidí mě, protože jsem mu vzala lásku otce? Smutné na tom bylo hlavně to, že ani já ji neměla. Otec mě nikdy nemiloval, miloval to, co jsem uměla. Netušila jsem, co je to rodina, dokud jsem nepoznala Wrightovi. "Ach Ryane," povzdechla jsem si. Takže jsem telekinetik. Pokusila jsem si vybavit, co o telekinezi vím, což bylo jen to, že dokážou hýbat předměty. To zcela nevystihovalo to, co umím. Je to jak začarovaný kruh, postěžovala jsem si. Jedno vím tedy jistě, musím se naučit ovládat své emoce, pronesla jsem zcela vážně. Z úst mi však unikl ironický smích. To bude těžší, než jsem si myslela, já a ovládat emoce. Musí ale přece existovat nějaké způsoby. "Jóga,"zašeptala jsem. O jogínech se přece říká, že dokážou plně ovládat své vnitřní rozpoložení. Dosedla jsem k počítači a dala vyhledat, zda se tu někde neprovozuje jóga. A měla jsem štěstí, skutečně ve zdejším sportovním centru jsou hodiny jógy. Opsala jsem si otevírací doby a rozhodla se, že tam zítra zajdu. Stejně nemám nic lepšího na práci, pomyslela jsem si a zalezla do postele. Ráno se mi konečně podařilo vstát bez jakýchkoliv problémů. Protáhla jsem se a zazoufala si, když jsem si uvědomila, že dnes neuvidím svého anděla. S velkou nechutí jsem se navlékla do oblečení, které mi jako první padlo do ruky a vydala se do školy. Venku na mne útočil velice silný vichr, který spolu se sněhovou přeháňkou ztěžoval moji normální chůzi. Je prosinec ve Forks, co jiného bych mohla čekat. S vítězným úsměvem, že jsem vánici překonala, jsem zaběhla do třídy a trochu se oklepala. Nebylo to tak hrozné, jak jsem čekala. Přesto to nebylo jednoduché ani příjemné. Bylo mi smutno. Bez Ethanovo přítomnosti jsem se však velice dobře soustředila na výklad učitele a konečně jsem se mohla plně zorientovat v probíraném učivu. Uvědomila jsem si, že teď školu velice zanedbávám a unikl mi menší podrážděný povzdech. Při filosofii jsem se přistihla, jak bezmyšlenkově zírám z okna. Pro jednou jsem se vydala na oběd a zamířila k Ashley. "Ahoj," pozdravila jsem tiše. Angela na mě mrkla a Ash mi odsunula židli. "Kde máš Cullena?" optala se Ash. "Někam odjel," pronesla jsem, aniž bych chtěla otráveným hlasem. Uslyšela jsem pobavený smích. "Tady je v tom někdo až po uši." Zasmála se Angela. Jen jsem se na ní zašklebila a dál to nijak nekomentovala. Měli pravdu, jen jsem netušila, jestli je to dobře. Dojedli jsme a zvedli se společně k odchodu. Jessika mi nepozapomněla věnovat jeden zhnusený pohled. "Stejně by mě zajímalo, jak jsi dokázala uhnat a sbalit nejhezčího kluka na škole." Poraženě jsem zasténala. "Já jsem nikoho neuhnala. Co s tím všichni máte." Osopila jsem se uraženě na sestru. Zamávala jsem usměvavé Alice, která se spolu se svým blonďákem zařadila za nás. "Tak promiň. Furt si na to nemůžu zvyknout, moje ségra a chodí s modelem první třídy." Zasmála se, já se na ní jen zamračila. "No dobře, už toho nechám." Omluvila se. "Máš asi pravdu. Vy nejste takový typický pár. Ty pohledy, které jeden druhému věnujete, nejsou stejné jako ty, které můžeš vídat tady." Zamyslela se a rozhlédla se po jídelně. "Vy jste takový vážnější, upřímnější. Je to asi vážné viď?" zeptala se. Zmateně jsem se po ní ohlédla. Jak se sem proboha dostala, pomyslela jsem si zděšeně. Přece jen jsem se zamyslela nad významem její otázky. Vážné. Vůbec netuším, jak to cítí Ethan. Okamžitě mi na mysli vytanula jeho tvář a jemné doteky. Srdce se mi smutně sevřelo, když jsem si uvědomila, že ho uvidím až v pátek. Jeho šťastný úsměv se mi vryl do paměti a mě pokaždé, když jsem si ho vybavila, zalilo podivné teplo. V jeho nepřítomnosti jsem byla podivně nejistá. Měla jsem strach, strach, že by se mu snad mohlo něco stát. Cítila jsem se nezvykle osaměle a znervózňovalo mě to. Myšlenky mi utíkaly, a já se nemohla na nic soustředit. Potřebovala jsem cítit jeho omamnou vůni, potřebovala jsem být s ním. Smutně jsem si povzdechla. Nevyznala jsem se v sobě. Všechny tyhle pocity mi byly donedávna cizí a já z nich byla zmatená. Přišlo mi velice necitlivé vzít mi jeho přítomnost, v hrudi mě podivně tížilo a nechtělo se mi smát. Vážné, ano se mnou to už asi bylo vážné. Až velice jsem se ponořila do svých myšlenek, zakopla jsem, ale někdo mě stačil zachytit za ruku. Vděčně jsem se otočila ke svému zachránci a přes obličej mi přelétlo překvapení. "Děkuju," pověděla jsem Jasperovi. Nemohlo mi uniknout, že mě sleduje velice zvláštním pohledem. Znejistěla jsem. V jeho tváři se mísilo překvapení s údivem, zvědavost, pochopení, strach. Propaloval mě svýma zlatýma očima. Nervózně jsem se ošila, nepřišlo mi to normální. "Za málo," pověděl stejně sametovým hlasem jako Ethan, jen poněkud hrubším. "Dávej na sebe pozor." Dodal a pak odešel. Zmateně jsem se po něm ohlížela. " Pojď ty nemehlo," probrala mě z transu Ashley. Protrpěla jsem zbylé dvě hodiny a vydala se domů pro věci na cvičení a poněkud nejistě jsem se vydala na své první hodiny jógy. Byla jsem však velice překvapená. I přes náročnost různých póz jsem se skutečně dokázala uvolnit ze ztuhlého držení a bylo snadné uklidnit i svou mysl. Podařilo se mi z hlavy vypustit jakékoliv myšlenky a relaxovat. Z dvouhodinovky jsem odcházela s velice příjemným pocitem a přihlásila se tak i na nedělní hodinu. S velice veselou náladou jsem došla domů. Rychle jsem se najedla a zaplula k sobě do pokoje. Na zem jsem si natáhla podložku a převlékla se do něčeho pohodlného. Sedla jsem sedu turecké sedu a ruce v pronaci položila na kolena. Prohloubila jsem dech a soustředila se jen na jeho pravidelnost. Nevnímala jsem nic jiného, dokud se mi nevybavila vzpomínka. Stejně jako před chvílí jsem seděla v tureckém sedu a prohlubovala své dýchání. Oči jsem měla zavřené, přesto jsem věděla, že matka sedí naproti mně. "Soustřeď se na dech. Prohlub ho. Brzy se už naučíš, že není potřeba jím plýtvat. Soustřeď se na tlukot svého srdce. Zaposlouchej se do jeho rytmu a sleduj, jak se i jeho frekvence zpomaluje. Soustřeď se nejprve na své tělo, pak můžeš uklidnit svou mysl." Poslouchala jsem její instrukce a pomalu se dostávala do stavu, který popisovala. Už minule mi chyběl jen kousek, pokazilo mi to nadšení, které jsme pocítila, když jsem zjistila, že se mi to konečně daří. Dnes si to však vzít nenechám. Můj dech již téměř nebyl slyšet a tep mého srdce se zpomaloval. Přišlo mi, jako bych ho slyšela z dálky a přitom velice silně. Údery se opakovaly v menších intervalech, zato byly velice slyšitelné. "Výborně, teď nech na popředí vystoupit své emoce. Soustřeď se na to, co tě zatěžuje. Ale nenech se tím vykolejit. Stále se musíš soustředit na svůj klid." Promlouvala na mě tichým hlasem. Stačilo na to jen pomyslet a zaplavil mě neuvěřitelný zmatek. Směs různých emocí, která se jedna druhou snažila přebít svou intenzitou. Bylo to něco jiného než normálně. Nezatěžovalo mě to, jako obvykle. Emoce byly mou součástí, a přesto ode mne byly odděleny. Dokázala jsem si jednu po druhé přebírat, cítila jsem její moc nade mnou, ale dokázala jsem to ovlivnit. "Tak to stačí pro dnešek. Vrať se zpět, Claro." Zhluboka jsem se nadechla a nechala své srdce, aby začalo být obvyklou rychlostí. Něco bylo ale jinak, netepalo rychle. Jeho prodlevy byly větší než normálně. Překvapeně jsem pohlédla na matku. "Nedělej unáhlené závěry, Claro. Dosáhla jsi určitého úspěchu, nejsi však na vrcholu. Jogínství to jsou roky tvrdé práce. To ale není to, co mi potřebujeme. Jednou možná nastane doba, kdy svou moc budeš muset využívat a pak nebude zrovna vhodné, sednout si a hodiny navozovat klid. Musíš si vytvořit automatismus." Pohlédla jsem na ni a čekala, zda řekne, že si dělá srandu. Vykulila jsem oči, když jsem si uvědomila, že to myslí vážně. "Není důvod se děsit. Stačí to jen trénovat. Pomalu začneme zkoušet tvé schopnosti hned po tom, co se takhle uklidníš. Bude to trvat dlouho, ale věřím, že jednou dosáhneme toho, že svou moc budeš ovládat nezávisle na emocích." Povzbuzovala mě matka a já po dlouhé době zahlédla na její tváři nějakou emoci. Věřila mi. S hlubokým výdechem jsem se vrátila zpět do reality. Tak proto mi hned právě jóga vytanula na mysl. Srdce mi radostně poskočilo, když jsme si uvědomila, že jsem to už jednou dokázala. Okamžitě jsem však posmutněla. Už jsem se ve svých vzpomínkách orientovala, a tak jsem věděla, že k procvičování mých schopností nikdy nedošlo. Krátce po tom má matka zemřela. Tahle práce zůstala na mě. A právě v tu chvíli jsem si slíbila, že budu trénovat. Poctivě a tvrdě. Znovu jsem tedy zavřela oči a srovnala svůj dech. Teď, když jsme věděla jak na to, bylo to až směšně jednoduché. Trvalo to dlouho, účinek se dostavil. Mé srdce zpomalilo i dech jsem měla pomalejší. Vše to bylo podivně uklidňující a naděje, která mě naplňovala vírou v to, že to jednou ovládnu, mě podivně popoháněla. S radostným smíchem jsem padla na postel a zírala do stropu. Znovu se mi však vybavila část mé minulosti. Seděla jsem na posteli a nohy jsem měla přitažené k tělu. Pevně jsem je objímala a hlavu na nich měla položenou. Měla jsem strach. Vymazat paměť, znělo mi hlavou. Proboha jak? To přece nemůžou. Prudce jsem vstala pod návalem emocí. Tohle není dobré, pomyslela jsem si, když se sklenička na mém nočním stolku otřásla stejně jako věci na psacím stole. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu se snažila uklidnit. Strach mě opustil a jeho místo nahradila zlost. "Tohle nedovolím," pronesla jsem do ticha pokoje. Jakmile mne druhý den ráno vyzvedli s tím, že mě odvedou do tréninkové místnosti, vplula jsem svižně jednomu ošetřovateli do mysli. Bylo to tak jednoduché. Lidská mysl byla primitivní, omezená a sortovaná. Bylo to jako přehrabovat se kartotékou. Vzpomínky a myšlenky od sebe byly lehce oddělitelné. Jsou tak snadno ovlivnitelní, ti lidé. Snažila jsem se ovlivnit své emoce, netoužila jsem přeci po nadřazenosti. Potřebovala jsem pomoc. Hledala jsem jen jedno. Pomalu jsem pátrala v jeho mysli po nějaké vzpomínce, která by dokazovala, že se v tomto zařízení nachází něco jako technická místnost. Ale skutečně mi to přišlo až příliš snadné. Myšlenky jeho myslí proplouvaly lehce jako jemně spřádaná pavučina. Snažila jsem se o co nejjemnější zásah, protože lidská mysl je přece jen velice křehká. Nechtěla jsem, aby se opakoval incident při mém posledním zásahu. Štěstí bylo na mé straně, skutečně tu taková místnost existovala. Centrální místnost, s řídícím počítačem, kamerami a plány. A David, jak se ošetřovatel jmenoval, do ní měl umožněný vstup. Vše zde zřejmě bylo zpřístupněno na čipové karty, a jak mi David sám nevědomky podstrčil svou vzpomínkou, i on jednu ve své náprsní kapse choval. Využila jsem své šance. Velmi jemným tlakem na jeho vědomí jsem ho nasměrovala. Udělal by cokoliv, co bych mu nakázala. Měla jsem plnou moc nad jeho osudem, bylo by tak jednoduché ho donutit se třeba zabít. "Najdi mi cestu," našeptala jsem mu. Nedokázal se vzepřít. Příkaz, jež jsem mu dala se usadil hluboko v jeho mysli. Byl teď jeho hlavní prioritou. Zabránila jsem spokojenému úsměvu, který se už už dral na povrch, a nasadila znovu tu lhostejnou masku. Nikdo nic netušil. Ani jeden z mých věznitelů nic nepoznal. Splnila jsem tedy i dnešní Callemovi úkoly a v klidu se vydala k sobě do pokoje. Dlouhé hodiny jsem seděla ve svém bílém vězení a zírala jen tupě do zdi. Vyrušilo mě až zavrzání dveří, když David vstoupil. Soustředila jsem se na jeho mysl a zjevila se mi mapa zařízení i s odlehlými pozemky. Vítězoslavně jsem se usmála, když jsem spatřila svou únikovou cestu. Převzala jsem si od něj svou večeři a pouhým pomyšlením jsem mu z paměti smazala veškeré vzpomínky na to, co pro mě udělal. Posadila jsem se ke stolu a pomalu začala plánovat svůj útěk. Celou mě naplnila euforie a já se výsměšným tónem zasmála. "Podcenil jsi mě Calleme," zašeptala jsem.


HTEM - 30. kapitola

28. února 2010 v 23:34 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
30. Kapitola

Roztěkaně jsem lítala po pokoji a hledala věci, které bych si mohla vzít na sebe. Myšlenky mi létaly všemi směry, ale velmi často mi sklouzaly ke včerejšku. Pokaždé mě v hrudi naplnil šimravý pocit a znervózňoval mě. Několikrát jsem se přistihla, jak zírám do prázdna a na tváři mám přiblblý úsměv. Nepoznávala jsem se, svou tvář. Byla tak veselá a šťastná, což jí dodávalo na půvabu. Zmateně jsem pohlédla na hodiny, nestíhala jsem. Sakra, jak je možné, že jsem zaspala? Nadávala jsem si. Rychle jsem tedy popadla pár věcí a navlékla jsem se do nich. Vzala jsem si tašku, obouvala jsem se ještě, když jsem za sebou zavírala dveře a málem narazila do Ethana. Zmateně jsem vzhlédla.
"Co tady děláš?" vyhrkla jsem.
"Myslel jsem, že bys třeba chtěla svést. A zdá se, že to byl dobrý nápad." Zasmál se, když jsem si dopínala kozačky. Konečně jsem se narovnala a mohla se mu podívat do očí.
"Normálně nezaspávám. Vykolejilo mě to." Obhajovala jsem se. Tváře mi mírně znachověly, jen co jsem si poměla, o čem se mi zdálo. Nechala jsem se hypnotizovat jeho pohledem. Zamračila jsem se, jeho oči byly téměř černé. Lehce jsem prstem přejela po modřině pod jeho okem, vypadal nemocně. Pohladila jsem ho po tváři, zračila se mu v ní zvědavost a očekávání. Dala jsem slib, že nebudu pátrat po jeho tajemstvích, zvědavosti jsem však nedokázala poručit. Ruku jsem položila na místo, kde bych měla cítit tlukot srdce, ale stejně jako na plese, po tlukotu ani slechu.
"Měli bychom jet, nebo skutečně přijedeme pozdě." Promluvila jsem, jen aby má zvědavost nedostala žádný prostor k otázkám. V jeho temných očích se zračil vděk, a já, jako téměř vždy, jeho pocity nechápala. Pomohl mi nastoupit a pak už jsme se vydaly ke škole. Celou dobu mě držel za ruku a prstem mě hladil na dlani. Jeho přítomnost byla tak omamná a příjemná. Klidně jsem oddechovala, dokud jsem si neuvědomila, že jedeme ke škole. Všichni ti lidé, Jessika. Kolika lidem už stihla Ashley vykecat tu novinu? Roztřeseně jsem se rozhlédla po parkovišti, když jsme přijížděly. Bude to chtít Ethan tajit nebo ne? Blesklo mi hlavou. Všechny pochyby o jeho rozhodnutí byly rozmeteny ve chvíli, kdy mě po vystoupení přitáhl k sobě a objal kolem pasu.
"Myslím, že by sis mě měl užít, dokud to jde. Dnes po škole mě najdeš v mrtvou v příkopě." Pronesla jsem.
"Cože?" zeptal se zmateně. Kývla jsem hlavou k Jessice na vysvětlenou. Ruce měla zatnuté do pěstí, v obličeji nevěřícný výraz, který se postupně měnil na nepříčetný. Ethan se zasmál.
"Neboj, nedovolím, aby se k tobě jen přiblížila." Zašeptal mi do ucha. Bylo mi velice nepříjemně. Lidé na nás zírali, šeptaly si nebo dokonce ukazovaly. Raději jsem sklonila hlavu, nechtěla jsem vidět jejich nevěřícné nebo nenávistné pohledy. Jen co jsme došli do třídy, ustal veškerý hovor. Dotáhla jsem Ethana do lavice a s vděkem vítala bezpečí, které mi přinášela.
"Tak tohle bylo divný. Co to s nimi sakra je?" zašeptala jsem zlobně k Ethanovi. Nebyl to však on, kdo mi odpověděl.
"Polovina jich závidí, polovina tě nenávidí. Jejich myšlení jen teď omezené jen na závist. Ale tohle nebude trvat dlouho, neboj. Zvyknou si a pak je přestane bavit vás pozorovat." Usmála se na mě Alice.
"A kdy to bude?" zeptala jsem se zoufale. Alice už zřejmě chtěla něco odpovědět, Ethan ji však utnul pohledem.
"Snad brzy." Odpověděla uklidňujícím hlasem. "Lidí, kteří ti závidí štěstí, by sis neměla všímat. Dokazuje to jen, že toho, co máš, by sis měla vážit. Chtěla jsem se zeptat, Sofií, nechtěla bys k nám o víkendu přijít na návštěvu? Esme by byla moc ráda a Carlisle, náš otec, by tě rád poznal. Přece jen jsi první dívka, která udolala Ethanovo srdce." Usmála se na mě. Její zlaté oči byly vřelé, přátelské a já k ní pociťovala důvěru.
"Velice ráda, Alice. Děkuju za pozvání a vyřiď Esme, že se na ni těším." Odpověděla jsem. Tvář se jí rozzářila a ona spěšně odtančila. Zvonilo. Pohlédla jsem na anděla vedle sebe, i na jeho tváři se dnes zračil šťastný úsměv. To mi ke štěstí stačí, pomyslela jsem si upřímně. Pod lavicí jsme se celou hodinu drželi za ruce a já odolávala nesmírné touze ho políbit. Snažila jsem se vnímat výklad učitele, ale moji mysl přitahoval anděl vedle mě. Jen co jsem na chvíli polevila ve svém snažení, zjevily se mi ty nádherné zlaté oči. Na mé tváři se okamžitě roztáhl úsměv a já se musela zase okřiknout. Zlaté oči, zamyslela jsem se. Byl to takový zvláštní odstín hnědé a zlaté, nikdy jsem podobný neviděla. A tady je měla hned celá Cullenovic rodina. Neohlídala jsem a tak mi pohled padl na Ethana. I on mě pozoroval. Hnědo černá barva jeho očí mě neděsila. Přesto jsem nějak podvědomě cítila, že to není dobře. Neměla by tam být. Pohled mi padl na naše spojené ruce. Dnes byl Ethan podivně napjatý. Jeho pohyby byly stále ladné, když jsem se však zadívala pozorněji, zjistila jsem, že jsou i zdráhavé a kostrbaté. Náš prozatímní společný čas skončil a mě čekaly celé dvě nesnesitelné hodiny bez jeho přítomnosti. Najednou však bylo až příliš jednoduché soustředit se na hodinu. Pohled mi spadl na prázdnou židli. Bylo mi smutno. Bylo až zvláštní, jak pro mě jeho společnost nabrala nový význam. Nevěřícně jsem nad sebou zakroutila hlavou. Jsou to jen pitomé dvě hodiny. Přesto jsem nedokázala zabránit své noze v nervózním vyklepávání. Jen co jsem zaslechla zvonek, jsem naházela všechny své věci do tašky. Ze třídy jsem vystřelila mezi prvními. Spokojeně jsem se usmála a počkala jsem, než mě můj anděl dojde. Všechny předešlé pocity zmizely a já cítila jen spokojenost. Lehce mě pohladil po tváři.
"Máš hlad?" optal se. Zamyslela jsem se. Vybavila se mi jídelna plná štěbetajících lidí, kteří si na nás budou ukazovat.
"Ne," vyhrkla jsem. "Vůbec nemám chuť na jídlo." Spojila jsem naše ruce a společně jsme se vydaly ven před školu.
"Brzo budou vánoce." Uvědomila jsem si, když jsem si prohlížela zasněženou krajinu kolem. "Nemám ani jediný dárek. To znamená nákupy." Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem teď trávit ani okamžik bez Ethana po svém boku. Přitáhl si mě k sobě a zezadu mě objal, ruce spojil na mém břiše a hlavu si položil na mé rameno. Na krku mě šimral jeho dech.
"O nákupech raději nemluv před Alice, podepsala by sis rozsudek smrti." Pronesl zamyšleným hlasem. Zasmála jsem se.
"Proč?"
"Je to maniak do nakupování. Celou rodina se děsí, kdy zas přijde s tím, že musím obnovit šatník." Zasmál se, když se mu vybavila nějaká vzpomínka. "Obzvláště Emmet trpí."
"Beru tvé varování na vědomí." Odpověděla jsem. Anděl vedle mě se prudce nadechl, když chtěl něco říct. Jeho tělo se však napjalo a já ani nedokázala postřehnout, kdy se odtáhl. Zmateně jsem se na něj otočila. Stál ode mě dva metry a třel si kořen nosu.
"Omlouvám se," pověděl mi. "Dnes mi není nejlépe." Vysvětlil. Zamračila jsem se a přistoupila k němu. Že by byl skutečně nemocný? Konečně se na mě otočil, vyděsilo mě, když jsem zahlédla jeho úplně černé oči.
"Je všechno v pořádku?"optala jsem se se starostmi v hlase.
"Ano," odpověděl a chytil mě za ruku, kterou následně políbil.
"Nechceš mi to říct, chápu. Ale kdyby to bylo vážné pov…" nenechal mě doříct větu, když mi prst přiložil na ústa.
"Všechno je v pořádku. Nemusíš se tím zatěžovat." Přistoupil ke mně blíž a lehce mě políbil na čelo. "Bohužel ale budu muset na pár dní odjet." Pověděl mi a já zaslechla v jeho hlase smutek. "Nechtěl jsem, ale budu muset." Vysvětlovali mi svou situaci.
"To je v pořádku, Ethane." Usmála jsem se. Nechtěla jsem, aby byl smutný. "Kdy se vrátíš?"
"Nejpozději v pátek." Pověděl a smutně mi pohlédl do očí. "Jsou to dva dny, ale pro mě to bez tebe bude jako věčnost." Zašeptal a mě jeho slova znovu vykouzlila úsměv na tváři. "Poprosím Alice, aby na tebe dala pozor."
"To není třeba, Ethane. Postarám se o sebe. Pojď, půjdeme dovnitř." Chytla jsem ho za ruku a zavedla do třídy. Židli jsem si co nejblíže přisunula k té jeho. Celé dvě hodiny jsem si hrála s jeho prsty a přemýšlela, co jen tu bez něj budu dělat. Jsem na něm tak závislá, hubovala jsem si. Smutně jsem si povzdechla, když odzvonilo i na poslední hodinu. Svorně jsem šla Ethanovi po boku a užívala si jeho přítomnost, dokud to šlo. Vdechovala jsem jeho vůni a užívala si jejího omamného působení. Smutně na mě pohlédl, kdy zaparkoval před naším domem. Povzdechla jsem si a vykouzlila úsměv na tváři. Byla jsem si však jistá, že se v mých očích neodráží. Už teď jsem se cítila osamocená, a to ještě ani neodjel.
"Vrátíš se mi brzo, že ano." Usmál se.
"V pátek jsem tu jak na koni. Byl bych rád, kdyby sis na večer nic neplánovala. Budu si muset svou nepřítomnost vynahradit." Pronesl a mě se na tváři objevil spokojený úsměv. "Opatruj se mi, ano?" zeptal se. Kývla jsem na souhlas. Naklonil se ke mně a jemně mě políbil. Přestože i tento polibek mi rozhodil srdeční rytmus, bylo na něm něco jiného. Jeho čelist byla napnutá a zdálo se, že snad ani nedýchal.
"V pátek," zašeptala jsem a chytla kliku, abych vystoupila. Bylo zvláštní, že mi Ethan nešel otevřít. Zpohodlnila jsi, pomyslela jsem si. Se smutným povzdechem jsem za sebou zabouchla domovní dveře.
"Co jen budu dělat?" pronesla jsem a vydala se k sobě. Tak zaprvé uklidit, pomyslela jsem si, jen co jsem ten nepořádek uviděla. Ani to však netrvalo moc dlouho a já měla pokoj vypucovaný. Udělala jsem si tedy úkoly asi na měsíc dopředu a s úlevou děkovala, že je už Ash doma.
"Co takhle nějaký film?" zeptala jsem se jí a opřela se o futra dveří.
"Proč ne," usmála se na mě. Strávila jsem alespoň příjemný večer s Ashley, i když jsme nakonec celý film prokecaly. Bylo příjemné si s někým zase takhle popovídat. Vyprávěla mi, jak jsem Jessice hnula se žlučí. Jak na mě všechny nadávaly. Musela jsem se smát, Alice měla pravdu. Jen závist, nic jiného v tom nebylo. Někteří lidé jsou skutečně povrchní.
Nechtělo se mi spát a tak jsem si sedla na gauč a otevřela rozečtenou knihu a do klína mi vypadla fotka mých rodičů. Lehce jsem přejela prstem po matčině tváři. Stýskalo se mi po ní. Clair mi byla maminkou a já ji milovala, ale nikdy u ní nenajdu to pochopení jako u své pravé matky. Ona jediná dokázala alespoň trochu pochopit, jak se cítím. Jen ona a Ryan, a ani jeden z nich už tu se mnou nejsou. Dokázala jsem už poznat, že přichází vzpomínka, před očima se mi zamlžilo. Když jsme znovu zaostřila, nebyla jsem ve svém pokoji ve Forks.
Můj dětský pokoj byl nádherný. Snadno šla poznat matčina ruka ve výběru barev nebo nábytku. Byl to její osobitý styl, co dokázala přenášet do věcí, jež udělala. Stěny byly oranžové a tmavý nábytek s nimi krásně ladil. Stála jsem u velkého francouzského okna a shlížela do naší obrovské zahrady. Nikdy mi to jako zahrada nepřišlo, byl to spíše park. S Ryanem jsem si tam velice ráda hrála na schovávanou. I když byl o hodně starší, rozuměli jsme si. Mě bylo teprve 5 let, jemu už táhlo na 16. Otec se k němu nechoval hezky, pokořoval ho a neustále mu dával najevo jeho nicotnost, malost, jak tomu říkával. Vyhýbala jsem se takovým chvílím. Má a Ryanova situace byla velice kontrastní. Jeho otec nenáviděl, mě miloval. Vynášel mě do oblak a očekával ode mne něco, co jsem mu nemohla dát. Vždy se velice rozzuřil, když jsem řekla něco nemístného.
"Ty nemáš být jako ostatní. Jsi výjimečná." Zakřičel na mě vždycky a tak jsem pro příště už raději nic neříkala. Když se ukázalo, že jsem nadanější než ostatní děti, otcovo naléhání zesílilo. Ve svých pěti letech jsem již chodila do školy a zvládala věci, které by jiní v mém věku nesvedli. Dokázala jsem plynule číst, psát i počítat. Ale tohle jsem nechtěla, nechtěla jsem být jiná. Přála jsem si mít přátele a hrát si s panenkami. Maminka mě vždy uklidňovala, ale přišlo mi, že její slova nejsou upřímná. Až se jednou na mé naléhání svěřila, že i ona měla stejné dětství. Že jsme prostě jiné a to, co je jiné lidi děsí. Je našim osudem stát na kraji společnosti, přesto je naše postavení povýšené. Nevidíme svět stejnýma očima. Vidíme stejné věci, ale náš pohled je jiný. Nechápala jsem její slova.

Postupem času se můj vztah s Ryanem změnil. Byl odtažitý, vyhýbal se mi, nemluvil se mnou. Mrzelo mě to, ale očekávala jsem to. Věděla jsem, že dříve nebo později otcovo chování u něj vyvolá vůči mně nenávist. Já byla ta lepší, milovaná. I když jsem o to nestála. Já jsem byla důvod, proč ho od sebe otec odháněl. Zlom nastal na mé šesté narozeniny. Tehdá se poprvé projevilo, co jsem ve skutečnosti zač. Tehdy jsem si uvědomila, proč mám otcovu náklonnost. Rozbalovala jsem si dárky, o které jsem nestála. Byly naskládány jeden na druhém a tak jsem měla problém se k tomu svrchnímu dostat. Natahovala jsem k němu ruce, ale byl příliš vysoko. Zahlédla jsem, jak mě otec v očekávání pozoruje, a tak jsem si mylně myslela, že tento dárek bude něco speciálního. Pojď ke mně, zašeptala jsem bezúčelně pro sebe. Dárek se však vznesl do vzduchu a přistál přímo v mých rukách. Zmateně jsem se na to dívala, ale nadále jsem to neřešila. Prostě mi spadl do ruky. Otec se však nadchnul a začal pronášet věty, jejichž významu jsem nerozuměla.
"Takže o tohle ti šlo," pronesla matka se slyšitelnou nenávistí. Zmateně jsem se na ní otočila. "Je to dítě Williame, jenom dítě." Pohlédla na mě a v očích se jí zračila prohra se smutkem. Děsila mě bolest, kterou jsem tam zahlédla. Ryan si posměšně odfrknul.
"Nikdy mu nejde o nic jiného než o zisk. Toho sis ještě nevšimla, Danielo? Není zas tak dobrý lhář." Pronesl s výsměchem.
"Mlč, Ryane, nikdo na tebe není zvědavý." Osopil se na něj otec a tehdá se odehrála snad největší hádka v naší rodině. Schovala jsem se za obrovského plyšáka, kterého jsem dostala od svého bratra a zacpala si uši, abych to už nadále nemusela poslouchat. Vzlykala jsem, ale mě si nikdo nevšímal. Zvedla jsem se, že odejdu, když jsem zaslechla ta slova.
"Vypadni, Ryane. A už se nikdy nevracej. Nechci tě tu už nikdy vidět." Pronesl otec slova, která se nejen bratrovi zabodla do srdce. Jestli jsem se někdy bála, že by mě mohl nenávidět, stalo se tak. Pohlédl na mě v očích zlobu.
"Promiň bratříčku," zašeptala jsem a utekla. To bylo naposledy, co jsem ho do smrti rodičů viděla. Ten den se spousta věci změnila. Otec na mne tlačil, abych zopakovala, to co se odehrálo na mé narozeniny. Já jsem však netušila jak. Od toho dne mne má matka už nikdy neobjala, nikdy mi už neřekla, holčičko. Stranila se mi. Ztratila jsem jí a to mě bolelo ze všeho nejvíce.
Stála jsem u okna a shlížela na ten nečas venku. Krupobití zesilovalo a blesky protínaly potemnělou oblohu. Nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem, to co jsem. Nedokázala jsem tomu však odolávat. Má moc byla příliš lákavá. Cítila jsem, že můj potenciál roste. Přišlo mi, že bych byla schopná dokázat cokoliv. Vybavovala jsem si matčina slova.
"Moci se nesmí zneužívat, kazí nás. Je to to, co nás nejvíce odlišuje od normálních lidí. Je proto důležité si zachovat alespoň jednu lidskou tvář." Chápala jsem její slova, ale ani to mi nedokázalo pomoci najít způsob, jak svou moc ovládat. Byla nestabilní a nepředpovídatelná a já netušila, kde je chyba.
"Jak, jak se to mám naučit ovládat, když ani nevím, co dokážu?" vzbouřila jsem se tenkrát proti matce.
"Na to musíš najít odpověď sama. I když jsou naše schopnosti podobné, ta tvá je mocnější, silnější a rozsáhlejší. Nedokážu ti to vysvětlit. Tvůj potenciál je prakticky neomezený. Jediný problém je, že je tvá schopnost z části usazená v podvědomí a je tedy ovlivňována tvým citovým rozpoložením. Nejprve se musíš naučit ovládat samu sebe, pak tvou moc." Radila mi. "Claro, tvá moc je velká, nebezpečná. Nejen pro okolí, i pro tebe samotnou. Mé schopnosti jsou oproti těm tvým uboze jednoduché. Ale já nikdy netrpěla bolestmi. Tvůj mozek nezvládá nátlak, který je na něj vyvíjen. Ty incidenty," připomněla mi mé problémy ve škole. "Ty byly ještě nic, oproti tomu co může přijít. Musíš se naučit nalézt vnitřní klid." Poučovala mě o možných nebezpečích matka. "Nevím, jak bych ti mohla vysvětlit princip toho, co umíš. Lidé by tě nejspíše nazvali telekinetikem. Nejen, že vidíš mysl ostatních a že ji velice hravě dokážeš ovládat, stejně jako já. Ty na rozdíl ode mě nevidíš prostor, ty vidíš skrz něj. Vidíš to, co je ostatním skryto. Dokážeš ho ovládat, manipulovat s ním stejně hravě jako s lidmi. Musíš se to jen naučit, Claro.
Stála jsem v bíle vymalované strohé místnosti. Mé vězení, pomyslela jsem si. Jak dlouho tu již jsem? Zima již dávno začala a znovu skončila, musí to být tedy více než rok, co moji rodiče skonali. Už rok tu jsem zavřená. Vzhlížela jsem stropním oknem ven a pozorovala dešťové kapky, které na něj dopadaly. Už ani nevím, jak to venku vypadá. Kovové dveře do mé cely vrzly a ostraha neboli ošetřovatelé, vstoupili, aby mě odvedli na další cvičení. Kolikrát ještě, ptala jsem se sama sebe. Ztratila jsem jakýkoliv smysl. Došla jsem tedy po boku těch lidí do polstrované místnosti a čekala, až mi Poulsen udělí další úkol. Od osudného zákroku, jsem svou moc dokázala využívat lépe než kdy předtím. To se však oni nesmí dozvědět. Už mi mé tělo nestavělo žádné bariéry, kdykoliv jsem svou schopnost chtěla využít. Nepřicházeli žádné bolesti, které by mi v tom měli zabránit. Naopak je vystřídaly jiné, mnohem větší. Nedokázala jsem svou moc plně kontrolovat. Pokaždé, když jsem chtěla přestat, mě na kolena skolila nesnesitelná bolest. Bolest, která mi zabraňovala mé schopnosti vypnout, která mi znesnadňovala kontrolu nad sebou samotnou.
"Pokus se vznést ty předměty do vzduchu." Nakázal mi a ukázal na hromadu věcí přede mnou. Jednou jednoduchou myšlenkou jsem rozvlnila prostor okolo sebe a předměty se okamžitě vznesli do vzduchu. Znovu jsem se snesla k zemi. Připravila jsem se na bolest a stáhla ty příjemné pocity do svého nitra. Jakmile jsem to udělala, dostavila se nesnesitelná bolest hlavy. A tak to probíhala celý den, týden, možná i měsíc. Dokud jsem nezaslechla rozhovor Ryana s Callemem.
"Dokázali jsme to, Calleme. Její potenciál teď již nic neomezuje. Pokud bude i nadále trénovat, zmizí podle mne i tyhle bolesti." Pronesl Ryan spokojeně.
"To není zrovna ta věc, která mi dělá starosti. Mě i vedení znepokojuje, jakým směrem se to odvíjí. Všimnul sis jak jednoduché je pro ní manipulovat s ostatními, jak jednoduše vyzvedne do vzduchu tunu vážící plech? Ten poslední muž, kterého donutila šplhat na strop, byl cvičený voják. Byl mučen a vězněn, ale ona se do jeho hlavy dostala jako mávnutím proutku. Byl to tvrdý chlap, ale jí to nedělalo žádný problém. Je jen otázka času, kdy se vzbouří, a pro nás to může nést katastrofální následky." Poučil ho Poulsen.
"A co chcete dělat? Vymazat jí paměť?" ptal se Ryan nevěřícně.
"Pokud nám nezbude jiná možnost, ano. I toto je řešení."
"Pochybuju, že by to zabralo."
Zhluboka jsem se nadechla. Vymazat paměť, jak? Ptala jsem se nevěřícně. Ale více než po měsíci jsem pocítila i něco jiného než lhostejnost. Vztek a strach mnou prostupoval. Chtějí mi vzít to poslední, co mi zbylo.


HTEM - 28.-29. kapitola

28. února 2010 v 23:33 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

28. Kapitola


"A-ahoj," vykoktala jsem po chvíli. "Co tu děláš?" vypadlo ze mě dříve, než jsem se mohla zastavit. "Naše Alice nám naplánovala rodinný výlet, skončily jsme tady." Obeznámil mě. Spolu s Emmetem seděl v třetí řadě. Uff, ještě že tak. "Doprčic. To je ale vejška. Sakra, Sofií mě je blbě." Křičela na mě zoufale Ashley. Stála na okraji a shlížela dolů. Ruce jí křečovitě svíraly zábradlí. Ta holka je nenapravitelná, pomyslela jsem si a vydala se k ní. "Zavři oči, Ash." Pošeptala jsem jí. "No tak zavři je a dej mi ruku." V panice na mě pohlédla, přesto uposlechla. Opatrně jsem ji objala kolem pasu a dovedla až ke schůdkům. Posadila jsem jí na pravé sedadlo a nechala toho mladíka, aby ji pevně upoutal. To samé pak udělal se mnou. "Už je můžeš otevřít." Oznámila jsem jí a pevně jí chytla za ruku. "Hlavně dýchej zhluboka a nemluv." Poučila jsem ji. Roztřeseně kývla. "To je naposledy, co jsem tady." Pověděla mi rozhořčeně, tak jako pokaždé, když jsme tady byly. "Samozřejmě," souhlasila jsem s ní jen, abych ji trochu uklidnila. Pořadatelé oznámili začátek jízdy a Ash mi drtila ruku v návalu strachu. Usmála jsem se na ní a pak už jsem se dívala jen před sebe. První místa máji své plus i mínus. Nikdo před vámi nesedí a tak nejsou žádná rizika. Problém je v tom, že všechno vidíte jako první a velice přesně, jakýkoliv záhyb a sesuv máte přímo před očima. Sjížděly jsme zrovna první prudký pokles, když začala má sestra zděšeně křičet. Musela jsem se tomu uchechtnout, sama jsem však měla, co dělat, abych ustála nával adrenalinu. Vysely jsme zrovna hlavami dolů, když vedle mě začala Ash hystericky křičet. "Panebože, panebože," vzlykala vedle mě. "Zavři oči a nemluv." Řekla jsem jí se značnými obtížemi. Ve spáncích mi pulsovalo a tak jsem pevně svírala své pásy. Nikdy jsem zde problémy neměla a tak mě to trochu vyplašilo. Pevně jsem sevřela víčka ve snaze se uklidnit, ale dech se mi zadrhával čím dál víc. Sakra, fňukla jsem si pro sebe, nechtěla jsem Ash vyděsit ještě víc. Ruce mě nepřirozeně pálily. Žár, který z nich vystupoval, sílil a já na chvíli skutečně myslela, že mi snad hoří. Zhluboka jsem dýchala, oči zavřené, takže jsem málem nepoznala, že jsme zastavily. Úlevně jsem vydechla a snažila se srovnat třes ve svých rukou. Počkala jsem, až mě odepnou a pak jsme pomohla vylézt Ashley ven. Sama jsem však mělo nohy jako ze želatiny, rychle jsem se opřela o zábradlí. Mysl jsem měla zahalenou v jakési mlze, ale bylo to příjemné. Cítila jsem se uvolněně, neohrozeně. Ruce jsem položila na kolena a snažila se srovnat dech. "Copak prcku, snad ti není špatně." Smál se mi Emmet. Chtěla jsem se zasmát také, ale nešlo to. Zvedla jsem se tedy a vydala se spolu s Ash dolů. Koupila jsem si vodu a okamžitě jí vypila. "To bychom měli." Pronesla jsem. Oběhala jsem s Ashley ještě pár menších atrakcí, než jsme skončily u karavanů. Ash si nechala věštit z dlaně. Zakroutila jsem nad tím hlavou, nevěřila jsem podobným blbostem. "Vystřel mi něco Sofií," zasmála se Ash, když jsme stály u střelnice. "Zkusíme to," zasmála jsem se. Zaplatila jsem tři rány a vzala si vzduchovku. Nabili mi jí a pak už jsem se soustředila. Plechovky byly velké, jen hlupák by je minul, pomyslela jsem si. Ruce jsem si položila na pult, pevně jsem zablokovala hlaveň, aby se nevychýlila. Okem jsem odhadla směr po dráze zbraně a vystřelila. Přesný zásah. Zopakovala jsem to ještě dvakrát a Ash si odnášela metr a půl velkého medvěda. "Kde ses to naučila?" ptala se mě a mačkala v náručí plyšáka. "Sama nevím," odpověděla jsem zadumaně. Byl již večer a my jsme chtěli s našima ještě zajít na večeři ve Forks, byl tedy nejvyšší čas vyrazit. Pomalu jsem se courala za našima k autu a přemýšlela, co mělo znamenat to na dráze. Ten žár v rukou, tak nepříjemný a povědomý. Podivně příjemný pocit otupělosti z mysli zmizel, vzpomínka na něj však zůstala. Snažila jsem si vzpomenout, kdy jsem ho zažila. Rukou jsem si masírovala spánek, ve kterém se ozvalo nepříjemné bodání. Před očima mi zčernalo a já poznávala ty bílé stěny. Bylo zhasnuto a noční čerň pohltila celý pokoj. Choulila jsem se v rohu, rukama jsem objímala kolena. Hlavu jsem měla složenou v klíně a snažila se uklidnit. Žár z rukou vymizel, přesto mi v nich pulsovalo. Nesmím se přestat ovládat, ale je to tak návykové. Je to jako droga, pořád chcete víc a pak ztrácíte kontrolu sami nad sebou. A já jí ztrácela pořád, stejně jako před chvílí. Otupělost prostupovala moji mysl a já proti ní bojovala. Jako každá bitva i ta má nesla oběti. Jakmile jsem se bránila proti těm příjemný pocitům, hlava mě rozbolela způsobem, který mě dezorientoval. Vždy, když jsem se snažila stáhnout žár ze svých rukou, následoval trest. Bolest mě téměř pokaždé skolila do kolen a já si nadávala, že jsem to vůbec dovolila. Kdybych se uměla lépe ovládat, nikdy by se to nemuselo dít. Jenže jakmile jsem dala průchod svým emocím, nedokázala jsem už regulovat jejich sílu, hloubku. Zakroutila jsem hlavou. Copak jsem nějaký stroj na ovládání? Po tvář mi stekla slza. Kolik jsem jich už proplakala? Poslední dobou jen pláči. Jsem zbabělec, nadávala jsem si. Kdyby mě viděla maminka, jak ta by mnou byla zklamaná. Kde jsou ty hodiny tvrdého tréninku. Jenže nikdo z nás nepočítal s takovouto situací. Zoufale jsem si otřela slzy z tváří. Nechci brečet, okřikla jsem se. Narazila jsem do něčeho tvrdého a to mě vrátilo zpět do přítomnosti. Málem jsem upadla, kdyby mě pevné paže nezachytily. Dezorientovaně jsem vzhlédla a setkala se se starostlivým pohledem. "Jsi v pořádku?" zeptal se mě Ethan. "J-j-jo," vykoktala jsem. "Jen, jen jsem se trochu zamyslela." Opověděla jsem a roztěkaně se rozhlédla. Pustil mě ze svého sevření a to už vedle mě poskakovala Ash. "No tak Sofií, nestihneme večeři." Hudrovala mě. "Ehm promiň. Musím jít. Uvidíme se zítra?" otočila jsem svou větu v otázku. Anděl se na mě usmál. "Zítra," rozloučil se. Nastoupila jsem do auta a téměř celou cestu jsem nevnímala. A stejně tak i večeři. V hlavě jsem měla pusto, ale já to příjemné ticho vnímala. Jakmile jsem však zapadla k sobě do pokoje, myšlenky mě dohnaly. Paměť se mi již jistojistě vrací, pomyslela jsem si, když jsem stála u okna a zírala ven. Rukou jsem pevně sevřela přívěšek na hrudi. A zdá se, že si už dokážu vzpomenout silou vůle, zazněl mi v hlavě nejistý hlásek. Nerozhodně jsem přešlapovala z jedné nohy na druhou. Ve stejnou chvíli, kdy padlo rozhodnutí, mě naplnily zmatené pocity. Před očima se mi zjevil výjev. "Co jste mi to provedli?" špitla jsem na Ryana zoufale a znovu pohlédla na dívku v zrcadle. To jsem přece nemohla být já. Vztáhla jsem ruku ke svým očím a odraz udělal totéž. "Ne," zašeptala jsem. "Prosím ne." Pohlédla jsem do jejích očí, ve kterých nezbylo ani památky po původní tmavě modré. Teď se v nich zračilo průzračná, blankytná modř, ve které proplouvaly zvláštní stříbrné skvrny. Rozšířené zornice působily divoce, přesto však nezakrývaly tu divnou barvu. I když byly ty oči děsivé, zračil se v nich strach. Z té půvabné ostře řezané tváře nebezpečí přímo sálalo. Odraz v zrcadle byl podobou predátora, nebezpečného, neovladatelného. Tak to teď ze mě je? Prostoupil mnou takový hněv, až jsem si myslela, že snad uvidím rudě. Pevně jsem sevřela čelisti. Ruce mě začaly pálit, jakmile jsem však zlobně zavrčela a dala průchod svým emocím, žár zmizel. Jakmile mě vztek celou ovládal, nevšimla jsem si ani, jak se kolem mě vzduch zvlnil. Vzhlédla jsem k Ryanovi, k bratrovi, kterého jsem nenáviděla. Velice prudkým pohybem, který by mě za jiných okolností vyděsil, jsem se zvedla ze země a zamířila k Ryanovi. Nevěděla jsem, co mu udělám, ale z hloubi duše jsem si přála, aby to bylo bolestivé. Stačilo jen jedno malé pomyšlení a můj mozek ihned reagoval. Vzduch se okolo mne zvlnil a odrazil Ryana, který dopadl na protější stěnu se slyšitelným zaduněním. Došla jsem až k němu. Usměv na jeho tváři mě ještě více rozzuřil, nedokázala jsem se ovládat. Bylo až velice jednoduché obtáhnout kolem jeho krku neviditelnou smyčku. Zatáhla jsem a s uspokojením sledovala, jak se snaží bránit proti neviditelnému. Stáhla jsem smyčku ještě víc, když se ozval poplach. Jen periferně jsem zahlédla, jak ke mně běží skupina ošetřovatelů. Má mysl reagovala zcela instinktivně a vytvořila okolo mne neprostupnou bariéru. Jen já jediná dokázala vidět hranice té neviditelné stěny. Otočila jsem se zpět na Ryana. "Jen to udělej, sestřičko. Zab mě." Sípal bratr z posledních sil. V jeho tváři se zračilo uspokojení. Náhlý popud zuřivosti však ihned vystřídalo zděšení. Proboha, šeptla jsem. Pocit moci mnou i nadále prostupoval a já nyní nevěděla, jak to ovládnout. Veškerá kontrola nad mými schopnostmi zmizela a já zmateně pozorovala své ruce, ve kterých tak příjemně pulsovalo. Pokusila jsem se tedy soustředit a stáhnout zpět veškerou energii. Netušila jsem, co mám dělat, ale pak se mi vybavila matčina slova. "Soustřeď se na své emoce. Jakmile budeš mít pod kontrolou své emoce, ovládneš i moc." Jenže ovládnout pocity, které mnou v tu chvíli procházely, byl téměř nesplnitelný úkol. Zkusila jsem se tedy uklidnit. Zavřela jsem oči, ruce sepla v pěst. Prohloubila jsem své nádechy a díky tomu se mi srdeční rytmus zpomalil. Vybavila jsem si matčinu tvář. Skutečně pak šlo velice jasně rozeznat centrum v mé mysli, kde se má moc nacházela. Soustředila jsem se tedy a pokusila se svou moc stáhnout zpět. Jakmile jsem se o to však pokusila, strhla mne na kolena bolest ve spáncích. Bodalo mne v nich a štípalo, až to bylo téměř nesnesitelné. Chytla jsem se za hlavu, v rukou mi však nepříjemně pálilo. "Ach," vydechla jsem hned, jakmile jsem rozeznala stěny svého pokoje. Ještě trochu dezorientovaně jsem se rozhlédla. Tep jsem měla zrychlený. Posadila jsem se na polštáře a zírala na své ruce. Musím se naučit to ovládat, zařekla jsem se. "Pokusíš se zvednout tu židli do vzduchu, ano?" dával mi Callem instrukce. Stála jsem uprostřed tréninkové místnosti s vypolstrovanými zdmi. Hned po tom, co jsem téměř zardousila Ryana si mě sem Callem zavolal. "Ale já to neumím ovládat," zvolala jsem k němu zoufale. "Teď už ti tvůj mozek nebude stavět zábrany k uvolnění tvé moci. Naopak by měl být tvůj potenciál ještě zesílen." Promlouval ke mně svým uklidňujícím hlasem. Už dávno jsem mu nevěřila. "Stačí se jen soustředit." Nechtěla jsem příliš odmlouvat, už tak jsem se divila, že mne zatím nepotrestali. Pokusila jsem se tedy stejně jako dřív soustředit na židli, která stála přede mnou. Prostor se okolo mne zvlnil až nepřirozeně rychle. Zalekla jsem se toho. Prohrábla jsem tu hmotu okolo mne. Nepříjemný šum mi tlačil na uši a tak jsem si je přiklopila rukama. "Dokáže to." "Zbytečná ztráta času." "Co asi dnes Samantha uvaří?" "Za pět minut je polední pauza," znělo mi v hlavě a nepříjemný tlak se zvětšoval. "Dost, přestaňte. Mlčte!" křičela jsem. Bzučivé zvuky nemizely, naplňovaly celou moji mysl. "DOST!" zakřičela jsem. Vše okolo ztichlo, jediné, co jsem slyšela, byl zběsilý tlukot mého srdce. Zmateně jsem se rozhlédla, všichni na mě zíraly, ve tvářích nepochopení. Pomalu jsem se zvedla ze země a roztěkaně shlížela na své okolí. "Claro, soustřeď se. Tu židli," poučoval mě Polsen. Pohlédla jsem znovu na tu židli a soustředila se na ní. Vyvinula jsem stejnou sílu, jako při každém tréninku. Bez jakékoliv námahy jsem jí odlepila od země, zřejmě jsem však příliš přitvrdila, jelikož se roztříštila o strop. V úžasu jsem zírala na tu spoušť, bylo to tak jednoduché. Tak přirozené a příjemné. V rukách mi příjemně pulsovalo, ani stopy po žáru. Pohlédla jsem na své dlaně a spokojeně se usmála. Prudce jsem vydechla a prohnula se v zádech. Tak to by bylo, pomyslela jsem si.

29. Kapitola


Zírala jsem z okna, ruce zatnuté do pěstí, jen abych si už nekousala nehty. V hlavě mi to šrotovalo a já si snažila urovnat myšlenky. Stále dokola jsem si přehrávala věci, které jsem o sobě zjistila. Bylo to jako by vám někdo napsal scénář, velice nepochopitelný scénář, a vy podle něj prostě musíte hrát. Zmatek, který mě na začátku mého rozpomínání ochromoval, teď ustoupil a já byla zvědavá. Přestože mě některé vzpomínky překvapovaly a vyváděly z rovnováhy, dokázala jsem se s nimi smířit rychleji než na začátku. Netušila jsem, čím to bylo způsobeno. Nervózně jsem se zavrtěla. Nebyla jsem zmatená z mé minulosti, byla jsem zmatená sama ze sebe. Zdálo se, jakoby do sebe zapadaly poslední díly skládačky. Poznávala jsem sebe samu, konečně. Teď už stačí porozumět svých schopnostem. Došla jsem k zrcadlu a pomalu objela rukou jeho okraj. Pamatovala jsem si dobře pocit uvolnění, moci. Neměla jsem však dostatek odvahy, abych se to pokusila vyvolat. Ani jsem nevěděla jak. Tušila jsem, že se to pojí s mými pocity, náladou či rozpoložením. Znamenalo to tudíž, že se budu muset velice ovládat. Dokud nebudu schopna kontrolovat své schopnosti, nemohu pokoušet osud. Na mysl mi vytanul obraz mrtvých očí, plných zděšení a bolesti. "Dost," okřikla jsem samu sebe. Nic podobného se už nestane. Pohlédla jsem na hodiny, byly čtyři ráno, to nemá cenu jít spát, pomyslela jsem si. Usedla jsem tedy ke stolu a přepisovala si výpisky z hodin, a tím se i učila. Často mi však utekly myšlenky, nejčastěji k plesu. Netušila jsem, jak se mám k Ethanovi chovat. Jestli se něco změnilo. Bude to poprvé, co spolu budeme od plesu, když nepočítám setkání na horské dráze. Začínala jsem být nervózní. Od stolu jsem vstala dříve, než bych normálně vstávala, a zapadla jsem do koupelny. Dopřála jsem si osvobozující sprchu a rychle se vydala k sobě. Měla jsem v plánu se trochu zkulturnit. Vybrala jsem si tedy nějaké oblečení, při jehož výběru byla přítomna Ashley. Zrak mi padl na úzké roury ze světlé džínsoviny a bledě modrou košili. Vlasy jsem si rozčesla a sepla do neposedného culíku. Podtočila jsem si řasy a rty lehce přejela leskem. Nikdy jsem takové věci nedělala, pomyslela jsem si vykolejeně. O to více mě potěšil výsledek. Zašla jsem si dolů udělat kakao a pak počkala na Ashley. Společně jsme vyrazily ke škole a já se neubránila nechtěnému ošívání. Byla jsem vážně nervózní. Ashley se mi posmívala. "Prosím tě, neboj se. Byl by hlupák, kdyby si tě nechal utéct," uklidňovala mě, moc mi to ale nepomáhalo. Netrpělivě jsem ho vyhlížela. Nohy mi ztěžkly jen, co jsem ho uviděla. "Všechno bude v pořádku," slibovala Ashley. Dost, okřikla jsem se, když jsem začala panikařit. Jen co jsem zahlédla jeho úsměv, má nervozita alespoň trochu opadla. "Ahoj," pozdravila jsem ho nesměle. Úsměv na jeho tváři byl šťastný, i jeho oči jiskřily. Úlevně jsem si oddychla. "Ahoj," opětoval můj pozdrav a dál mě potěšeně pozoroval. Nastala velice trapná chvíle a já sama cítila, jak moje tváře hoří. Parkoviště už bylo prázdné, stály jsme tam samy. "Ehm, myslí, že bychom už měly jít. Bude zvonit." Pronesla jsem nervózně. Zmateně se rozhlédl kolem. "Hm, asi ano." Odpověděl. Chytl mě za ruku a lehce ji stiskl v té své. Spokojeně jsem se usmála a u srdce mě zahřálo. Jakmile jsme se však přiblížily ke třídě, znovu jsem znervózněla. Jen co otevřel dveře, nedokázala jsem své ruce zabránit, aby se vysmýkla z té jeho. Zmateně se po mě otočil. Pokusila jsem se na něj usmát, vyšel z toho však jen nějaký nervózní škleb. Rychle jsem se posadila do lavice a raději po zbytek hodiny vnímala vyučujícího. Měla jsem nutkání podívat se na Ethana, raději jsem však zarputile sledovala tabuli. Co se to děje, sakra, honilo se mi hlavou. Zoufale jsem si oddychla, když se většina třídy přestěhovala. Snažila jsem si urovnat své pocity celé dvě hodiny, k žádné změně jsem však nedošla. Mrzela mě má reakce. Byla jsem tak zoufale nezkušená, nevěděla jsem, jak se mám chovat. V polovině cesty do jídelny jsem se rozhodla, že tam nakonec nepůjdu. Vydala jsem se tedy směrem ke své oblíbené lavičce, když jsem zaslechla dva zapálené hlasy. "A nemyslíš si, že právě to chce slyšet?" uslyšela jsem zvonivý hlas Alice, který byl plný nechápavosti. "My holky to potřebujeme slyšet." "Ale vždyť je to tak neromantické, neosobní." Odporoval jí Ethan rozhořčeně. "Tak to romantické udělej. Vytvoř nějakou příhodnou chvíli. Do té doby ale nečekej, že se bude chovat jinak." Poučil ho skřítek, jehož záda jsem zahlédla na odchodu. Přišla jsem tedy blíže k Ethanovi. Jednou rukou si mnul kořen nosu a druhou se opíral o stěnu. "Ahoj," pozdravila jsem ho slabě. Jeho oči ke mně automaticky pohlédly a tak jsem mohla spatřit ty starosti a smutek, které ho sužovaly. Zamračila jsem se, nechtěla jsem, aby se trápil. "Je všechno v pořádku?" zeptala jsem se. Na jeho tváři se objevil úsměv, postrádal však to kouzlo, které jsem tam ráno zahlédla. "Ano. Jen si potřebuji něco ujasnit s Alice. Uvidíme se na hodině." Odpověděl prostě a pak se vydal pryč. Smutně jsem shlížela na jeho záda. Rozhodla jsem se raději vrátit zpět do třídy. Zapadla jsem do své lavice. Myšlenky mi létaly různými směry, dokud jsem nezahlédla svého anděla po boku jeho sestry. Usmála jsem se, jakmile jsem spatřila jeho rozjasněnou tvář. Alice na mě přes jeho záda zamávala a já ji pozdrav opětovala. Židle vedle mě vrzla a anděl se na mě usmál. "Neměla bys dnes po škole čas?" Usmála jsem se a kývla. " A můžu vědět, do kolika máš večerku?" Zamračila jsem se, nic takového jsme doma neměli zavedené. Snažila jsem se vzpomenout v kolik tak asi nejdéle chodí domů Ashley. "Tak v jedenáct?" nechtěně jsem ze své odpovědi učinila otázku. "Dobře," usmál se spokojeně. "Vyzvednu tě tak v pět, ano?" zeptal se, znovu jsem souhlasila. Nervózně jsem ťukala prstem do lavice a čekala jsem, až ty zbylé dvě hodiny utečou. Cestou domů jsem narazila na Ashley a Angelu, které podle všeho mířili k nám. "Dnes s Cullenem nejdeš?" zeptala se Ash zvědavě. "Až večer." Osvětlila jsem jí naší situaci. "Takže rande?" zeptala se Angela a oči jí zářily. Zarazila jsem se. Jak bych měla poznat, jestli to je rande. "Ehm asi nejspíš ne." Zakoktala jsem se. Dorazila jsem s holkami domů a chvíli jsem se s nimi dívala na nějakou komedii. Ve čtyři hodiny jsem se spakovala k sobě a připravila si věci na příští den. Sešla jsem dolů a nervózně vyhlížela z okna. Ash s Angelou se mi posmívaly, což mi na uklidnění nepřidávalo. Konečně jsem uslyšela povědomé předení motoru. Vběhla jsem do chodby a navlékla se do zimní bundy, venku se přece jen setmělo a mohlo by být chladno. Srdce mi bušilo jako splašené a já se snažila se alespoň trochu uklidnit. Váhavě jsem vztáhla ruku ke klice a raději rychle otevřela. Vzhlédla jsem a uviděla, jak se na mě usmívá. Došla jsem až k němu a také ho obdarovala úsměvem, i když jsem věděla, že na něj to nemá takový účinek jako na mne. "Konečně," zašeptal. "Ahoj," pozdravil mne už mnohem hlasitěji. "Ahoj," pozdravila jsem ho. Otočil se ke dveřím a otevřel mi je. "Kam jedeme?" optala jsem se zvědavě, když jsme odjížděly od našeho domu. "Na žádné zvláštní místo," odpověděl prostě, na tváři mu však pohrával uličnický úsměv. Zastavily jsme na známém místě a já zahlédla uličku skrz lesní porost, která vedla k jezírku. Zmateně jsem na Ethana pohlédla. "Nebuď zvědavá." Zašeptal mi a pomohl mi vystoupit. Jemně mě uchopil za ruku a vedl mě do potemnělého lesa. Zrak mi nedělal problémy, přestože se již setmělo. Nechápala jsem, co by zde chtěl v tuto dobu dělat. Zastavil se tak v polovině cesty. "Tak a teď oči." Promluvil, ale já význam jeho slov nepochopila. "Zavři oči." Zeptal. "Proč?" zeptala jsem se zmateně. "Neboj se a zavři oči." Přemlouval mě a já ho uposlechla. "Jestli se někde rozplácnu." Utrousila jsem. Anděl se jen zasmál a chytl mě okolo pasu. Opatrně mě vedl, a já, i když jsem nic neviděla, jsem se cítila v bezpečí. Nešli jsme dlouho, než jsme zastavily. Rukama mi zakryl oči a postavil se za mě. "Doufám, že nepodvádíš." Zasmál se mi do ucha a mě ovál jeho omamný dech. Pomalu stáhl ruce z mých očí a objal mě v bocích. "Už můžeš." Zašeptal. Bezokolků jsem otevřela oči a zůstala zírat v němém úžasu. Zmateně jsem se rozhlížela kolem. "Panebože," vydechla jsem na hlas a rukou si zakryla ústa. Stály jsme u jezírka, kam mě vzal Ethan bruslit. Celá jeho zamrzlá hladina byla pokryta svíčkami a trochou okvětních lístků rudých růží. Nebylo jich mnoho, nepůsobilo to přehnaně, přesto to bylo okouzlující. Na lavičce ležela kytice rudých růží, okolo plno svíček. Překvapeně jsem se otočila na Ethana. Potěšeně se culil. Netušila jsem, co říct. Už už jsem otevírala pusu, když mě zastavil zdviženým prstem. Polapil mě svým pohledem a já nebyla schopna se odvrátit. Mírně se ke mně naklonil a mé srdce se vydalo na zběsilý maraton. Přišlo mi až trapné, jak hlasitý jeho tlukot byl. Dech se mi zrychlil a já reakce svého těla nedokázala ovládat. Jemně jsem se k němu přiblížila, tak moc jsem toužila po polibku. Potřebovala jsem nějaký důkaz, že jsem si ten večer jen nevysnila. Objal mě v pase a přitáhl si mě blíž. Jeho blízkost pro mne byla omamná. Plnými doušky jsem vdechovala tu nádhernou vůni. Velice jemně se otřel o mé rty, a přesto ve mně tento letmý dotek vyvolal bouři. Slastně jsem vydechla a objala ho za krkem. Nemínila jsem se nechat tak lehce odbít. Přitáhla jsem se k němu a naše rty se spojily v lačném polibku. Vychutnávala jsem si každou jeho odezvu, dokud jsem stačila s dechem. Ruce jsem mu zabořila do vlasů a užívala si tu bouři pocitů ve svém nitru. Dech mi však došel příliš brzy a já se musela odtáhnout. Zhluboka jsem oddechovala, abych do těla dostala potřebný kyslík. Opřela jsem si své čelo o jeho a nadále ho objímala za krkem. Nohy mě neposlouchaly a já se bála, že bych mohla skončit na zemi. Roztřeseně jsem vydechla a pohlédla na anděla přede mnou. "Víš, přijde mi to směšné, ale asi bude skutečně lepší, když se tě zeptám." Promluvil podivně nakřáplým hlasem a těkal očima. "Chtěla bys se mnou chodit Sofií?" zeptal se a hlas se mu nervozitou silně chvěl. V úžasu jsem na něj zírala a nebyla schopna vydat ani hlásku. Můj mozek odmítal zpracovat fakta, která slyšel. "M-myslíš to vážně?" vyhrkla jsem, když už mi přišlo nemístné mlčet a zírat ve chvíli, kdy je očekávána odpověď. "Absolutně, vážně." Pronesl stále se chvějícím hlasem. "Eh, teda." Vypadlo ze mě. Stále jsem na něj zírala. Panebože, znělo mi hlavou. Chyběl jen kousek a já bych skutečně zpanikařila. Pak mi ale došlo, co znamená to, oč mě žádá. Celé mé tělo se při tom zjištění zachvělo a v hrudi se mi usadil velice zvláštní, přesto nádherný pocit a ten mě hřál u srdce. Znamená to snad tedy, že mu na mně záleží, že pro něj znamenám něco víc? Jako ve zpomaleném filmu mi docházel význam jeho slov a postupně s poznáním se na mé tváři rozléval spokojený a zároveň připitomělý úsměv. JO, sakra! Křičelo na mě moje já. "Ano, ráda bych." Vysoukala jsem ze sebe s obtížemi. Protože ve chvíli, kdy zazněl můj souhlas, mě Ethan lačně políbil. Neprotestovala jsem a užívala si ten šimravý pocit v mém nitru. Znovu jsem na něj pohlédla. Nedokázala jsem tomu uvěřit. "Tohle se mi nezdá, že ne?" pronesla jsem zoufale, přesto jsem se cítila nesmírně šťastná. "Ne. Díky bohu tohle není sen." Pronesl a nadále mě hypnotizoval svým pohledem. Stále jsem shlížela do těch nádherných, zlatých očí. Je tak krásný, pomyslela jsem si a oči mi zahltila náhlá vláha. Tam uvnitř je tak krásný, šeptala jsem si v duchu. A je jen můj, znovu jsem se musela usmát. Můj anděl už oficiálně. Chytl mě za ruku a dovedl na led. Bylo to tak nádherné a on to skutečně připravil jen pro mě. "Děkuju," zašeptala jsem, když si mě stáhl k sobě. Jemně jsem ho pohladila po tváři. Zdálo se, jako by přesně tohle bylo to, co jsme si tolik přála. Tak takhle vypadá první láska? Tolikrát jsem o tom slyšela, četla. Netušila jsem, že to může být tak silné. Bylo by velice bolestivé, ztratit to, co jsem nyní získala. Hruď se mi svírala jen, když jsem na to pomyslela. Nedokázala bych bez něj být, nebyl by důvod žít. Každý další nádech by byl zbytečný. Dřív jsem tyto slova označovala jako sentiment, teď pro mě však nesly nesmírnou váhu. Znovu jsem pohlédla do těch nádherných očí. Ztratit ho, by pro mne znamenalo zemřít, uvědomila jsem si a děsilo mě to poznání. Přesto jsem však nedokázala ničeho litovat. Ať už jsem si protrpěla cokoliv, tohle za to stálo. Teď už jsme chápala své pocity. Věděla jsem, co znamená to zvláštní chvění. Proč se mé srdce rozbuší kdykoliv se mne dotkne. Ty zlaté oči pro mě představovaly svět. Patřily člověku, kterého jsem celou svou bytostí milovala. Zmateně pozoroval výrazy v mé tváři. Hned jak jsem poznala, že chce něco říct, umlčela jsem ho. Lehce jsem ho políbila a užívala si tu euforii. "Je pozdě," pronesl po chvíli. "Měl bych tě odvést domů." Povzdechla jsem si. "Pojď, zítra je taky den." Zasmál se mé reakci. Přinesl mi onu kytici růží, voněly nádherně. "Ehm, necháš to tu tak?" zeptala jsem se. "O to se postarám později." Odpověděl mi a přivinul si mě k sobě. Tiše jsme spolu kráčely k autu. Nebylo potřeba slov. Užívaly jsme si přítomnost toho druhého. Smutně jsme pohlédla na vchodové dveře našeho domu. Počkala jsem, až mi Ethan otevře dveře. Pevně jsem stiskla jeho ruku. "Neuteklo to nějak rychle?" zeptala jsem se smutně. Andělský smích pošimral mé uši. "Uvidíme se ráno, ano?" ujistil se. Okamžitě jsem přikývla. Jemně mě pohladil po tváři a věnoval mi lehké polibek. "Ahoj zítra." Zašeptal a pak odešel. Jako omámená jsme vešla do domu. "ASHLEY, Ashley!" zakřičela jsem hned, jak za mnou zabouchly dveře. Blonďatá hříva okamžitě přiběhla dolů. Jen jak spatřila můj výraz, začala poskakovat po chodbě. Potěšeně jsem se usmála, i já bych nejraději začala skákat. Štěstím a radostí.





Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.