Mischin svět Aneb jak to všechno začalo.

28. února 2010 v 23:53 | Mischa |  time to think
Hola

No tak jen na úvod, proč sem vůbec něco podobného vkládám. Jednou se mě jedna dobrá duše (i
když jich upřímně bylo víc, myslím těch duší) zeptala, kam chodím na ty své fantasijní představy. Neustále slýchám slova od lidí v mém okolí i neokolí, kteří nechápou, jak si "ty věci" vůbec dokážu vymyslet. A já nad tím neustále přemýšlím. Odpověď ale není tak jednoduchá, protože se skrývá uvnitř mě, i když asi poetičtěji by znělo v mém nitru. Na mou věru já jsem člověk velmi složitý, tak složitý, až jsem ve své podstatě triviálně jednoduchá. A tak i odpověď na tak záludnou otázku může být rozporuplná. Takže…


Jak? To je asi základní otázka. A tady nastává ten hlavní problém.
Začarovaný kolotoč. Odpověď je snadná, pouhá čtyři slova. Skrývá za sebou však velice komplikovaný problém, který mi znesnadňuje život.
Můj vlastní snový svět.
Je to už nějaký ten čas, co jsem si začala vymýšlet věci, ať už pro svou zábavu nebo jako obranný mechanismus. Dokázala jsem si ve své hlavě vykouzlit cokoliv. Přátele, sny, budoucnost, takovou jakou bych si přála mít. Celý svět, ve kterém bych chtěla žít. Nekladla jsem na to příliš velký důraz. Říkala jsem si, jsem ještě malá, můžu si to dovolit. Nedošlo mi, že je divné už jen to, že nad tím přemýšlím. Protože já už malá dávno nebyla. Já malou přestala být už ve svých jedenácti letech. A co že se stalo tak zásadního? Rozvedli se mi rodiče. Vím, asi to teď zní blbě, protože já skutečně nechci vypadat jako nějaký ufňukánek, ale rozchod lidí tak blízkých jak jen rodiče blízký být dokážou, vás poznamená. I když si to občas neuvědomíte. A přesně tenhle zásah do mého jinak stabilního světa mě vyvedl z rovnováhy. Ale já to neřešila, i když to třeba pak nebylo jako dřív, byla jsem až na pár krušných chvil v pohodě. Prožívala jsem to asi jako každé normální dítě, pláč, křik, stranění. Ale po čase to přestalo. Našla jsem si totiž svůj způsob, jak se před tím stresem ochránit. Zalezla jsem si do své nepropustné bubliny. Do světa, kde vše mohlo být tak jak jsem si přála. Jenže ten dokonale vysněný svět zas tak dokonalý nebyl. Když jsem zrovna nebloudila někde ve své mysli, byla jsem sama. Když mi bylo smutno, nebyl tu nikdo, aby mě utěšil, protože imaginární přítel vás nemůže obejmout. A takhle to šlo dál.
Jediný rozdíl, který od doby, co jsem si uvědomila, že je občas dobré mít okolo sebe reálné přátele, je v tom, že to dokážu ovládat. Jak? Knihy, to je ta kouzelná věc. Možná proto je tak miluju. Vše, co si přečtu, si totiž dokážu velmi živě a jasně představit, vždy do přesných detailů, vždy ve svém světě. Takhle já své snění koordinuju, žiju životy knižních hrdinů. Do nedávné doby jsem měla jasně stanovené hranice, které jsem za žádnou cenu nepřekračovala. Měla jsem špatné zkušenosti z dřívějška, jako jedna z mnoha jsem se vžila do světa Harryho Pottera. A já jim byla posedlá. Ty knihy mi nabízely něco neuvěřitelného. Ale teď už jsem alespoň trochu dospěla, pokud si něco takového vůbec můžu dovolit říct. A právě po svých zkušenostech s Potteromanií jsem si uvědomila, jak jsou ty hranice důležité. A možná za to mohu poděkovat panu učiteli Laitlovi. Tenhle neuvěřitelný človíček, který mě na střední učil literaturu, mě totiž naučil číst i jiné knihy. Ukázal mi promyšlený svět Hemingwaye, psychologické napětí pomocí Fukse, naučil mě plakat nad Sophiinou volbou. Naučil mě si jich vážit. Vidět v nich něco víc. Přečetla jsem již mnoho knih, ať už jakkoliv složitých. A vytvořila jsem si pro ně jistý cit. Možná proto je teď můj snový svět ještě dokonalejší. Prošla jsem si spolu se svými knižními hrdiny už velkou spoustou příběhů. Ale je velmi těžké vysvětlit to pouto, které mě s nimi svazuje. Občas, když mívám slabou chvilku a dočtu zrovna nějakou knihu, si připadám unavená a vyčerpaná. To jak je můj vlastní svět detailní, dokonalý mi dává možnost, si nejen jejich osudy představit, ale dokonce je s nimi prožívat. Když čtu zrovna nějakou smutnou pasáž, pláču. Naopak, když je veselá, směji se. Někdy mě řádky v knihách dokáží naštvat, rozrušit, nebo utěšit. Když umře nějaká má oblíbená postava, je to, jako by mi umřel přítel. A věřte, občas je mi z toho ouvej, i když tohle jsou skutečné extrémy, ale držela jsem se svých hranic, alespoň do nedávna. Všechno se zdálo v pohodě. Našla jsem si skvělého přítele, přátele, na které se mohu spolehnout. Ideální.
Do doby, než jsem přečetla Stmívání.

Z nějakého velice divného popudu jsem si do svého mobilu stáhla film Twilight. Bylo před maturitou, a já se na hodinách, kde jsme opakovaly furt to samé dokola, neuvěřitelně nudila. Proto jsem si tajně pod lavicí a se sluchátky v uších pouštěla Twilight. Nějak moc mě titulek filmu nezaujal, věděla jsem jen, že je to podle knihy nějaké nově opěvované spisovatelky. Obzvláště ten příběh, v hlavní roli upír. Brr, upír. Jak já je nesnášela. Upíři a vlkodlaci, příšery, kterých jsem se neuvěřitelně bála už od dětství, moji osobní strašáci. Zásadně jsem se nedívala na horrory, v kterých vystupovaly. Nevěřila jsem, že by mě ten film nějak zaujal, ale byl to dobrý způsob jak zahnat nudu. Ok, film dokoukala. A i přestože to byl slaďák, po kterém jsem týden nejedla čokoládu, zaujalo mě to, hlavně ten námět. Již z dřívějška jsem věděla, že filmy vycházející z knižních předloh jsou většinou upravené tak, aby zaujali co nejvíce populace- pubertální adolescenci. A pak jsem šla "náhodou" okolo knihkupectví, a úplně "náhodou" tam měly knihy Twilight. Koupila jsem si ji. Jen na zkoušku. Co kdyby se mi to líbilo … Co kdyby …
Nedokážu popsat, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že kniha a film, jsou v podstatě dvě úplně jiné věci. Mile překvapena.

Byl týden před maturitou, tzv. svatý týden. Týden, kdy ostatní z mé třídy seděly zavalený knihami. Doháněly to, co za čtyři roky zapomněly. Já ne. Já seděla na posteli, maturitní otázky vypracované jen z poloviny, a četla twilight. Zas a znovu, dokola. A tak je tomu do dnes. Moje hranice, které jsem si tak pečlivě vytvořila, padly. Vytvořila jsem si svůj paralelní svět, v kterém jsem se jmenovala Bella (i když se přiznávám, že jsem si ji v mnoha ohledech upravila) a nevnímala, co mě to může stát. Ale odmaturovala jsem. Na konci mého zdlouhavého proslovu v psychologii mi ředitelka tleskala se slzami v očích. Dobrá, ty slzy jsem si vymyslela. A já si mohla oddechnout.
Pak jsem zas úplně "náhodou" narazila na web stmivani.eu. A to se stalo mým prokletím. Jen tak z legrace, a hlavně proto že jsem se neuvěřitelně nudila, jsem si zkusila přečíst jednu povídku. Nikdy jsem na to moc nebyla. Přísahám, že tím nechci nikoho urazit, ale představy ostatních lidí, kteří v podstatě kradou příběhy jiných, mi přišli značně omezené a nedokonalé. Alespoň jsem je za takové považovala. Doteď si přesně pamatuji název- Cesta osudu. A já musela uznat, že jsem se mýlila. V návalu euforie jsem začala číst téměř všechny povídky, které se na netu vyskytly. Po čase mě to však přestalo bavit. Znovu apeluji, že to nemyslím zle, ale některé měly do osobité tvorby velmi daleko. A tak jsem začala navštěvovat jen některé stránky, vytříbila si vkus, našla si oblíbené "autorky". Stačil dobrý příběh, ani k tomu nemusel být nějaký brilantní styl psaní a já jsem si ve své hlavě dokázala povídku upravit do rozměrů knih. Plně jsem se do toho ponořila. A podívejte, kam mě to dovedlo. I já sama píšu. Já, která jsem měla s češtinou, i když jsem byla premiant a to se nechci vytahovat, neuvěřitelné problémy. Byla jsem dyslektik, dysgrafik. Dřív mě všichni shazovali, s tím přece nemůžete na gympl! - říkala mi pedagogická poradkyně. Ale já na gympl šla, a excelovala jsem. A tak mi i tohle psaní přináší určité uspokojení. Přenáším svět, který jsem si vysnila, na papír a dávám mu tak alespoň malou možnost býti reálným. Naplňuje mě to, baví mě to. Můžu si totiž žít ve svém světě a nikomu to nepřijde divné. Ještě teď vzpomínám s úsměvem na tváři, jak mě můj přítel neustále napomínal, abych ho poslouchala, jak se mi smál, když jsem hodiny zírala do blba. Slýchávala jsem od něj: "Ty už zase nevnímáš!" nebo "Ty už si zase někde jinde." Teď už se při tom nemusím cítit blbě. Vezmu si jednoduše sluchátka a na hodiny vypnu.
Nevnímám to, co se děje tady. Vnímám to, co se děje tam. V mém světě, ve světě bez hranic. Tam, kde i upíři existují, tam, kde existuje i dokonalý Edward Cullen. Je to velice nebezpečné, velice návykové. Ale jak už jsem řekla, taková já prostě jsem. Složitě jednoduchá. Psychicky labilní. Říkejte si tomu, jak chcete. Jsem normální člověk, který žije v tom dnešním šíleném světě.

I když musím dodat, že jsem i neuvěřitelně ukecaná, jak jste teď asi zjistili. Možná jsem měla být filosof :D Asi to mnozí z vás nepochopí, to co jsem tady teď napsala, ale snad jsem vás alespoň pobavila. Doufám, že i nadále budete číst mé povídky. Že i nadále budete psát komentáře. Přiznávám, že na začátku jsem nadskakovala, když mi někdo napsal krásnou kritiku. Teď se vždy musím usmívat, když vidím, jak moje příběhy prožíváte. Je to neuvěřitelná odměna, každý komentář. Každý je jiný, každý pohladí. Obzvlášť teď, když se do čtení mé tvorby zapojilo i moje okolí. Třeba moje mamka. Asi má pravdu, když říká, že to ve mně vždycky bylo. A ono skutečně bylo. Nevíte, jaká je to pocta, když mi to pochválí. Když mi to chválíte vy. Mockrát děkuju.
Vaše Mischa

PS: Kolik takových magorů je mezi námi ? :D
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sofia Sofia | 1. března 2010 v 0:43 | Reagovat

Docela zajímavé počtení :D Myslím, že teď se v tobě nevyznám ještě víc :D Ne, napsala jsi to skvěle. Taky bych chtěla být takhle ukecaná, ty všechno dokážeš rozvést... I já jsem hodně velkej snílek... I když teda ne takového kalibru :D Ale u knížek taky brečim :D

2 Mischa Mischa | 1. března 2010 v 0:43 | Reagovat

[1]: Sofií, myslím, že se sama v sobě nevyznám ani já sama :D Ale máš pravdu, já z jakýkoliv pitomý prkotiny dokážu udělat světovej problém... Většinou je to výhoda, třeba u zkoušení, když musim mluvit k davu... Ale doma je to k ...

3 JanaJ JanaJ | 1. března 2010 v 0:43 | Reagovat

Napsala jsi to moc krásně...

4 Mischa Mischa | 1. března 2010 v 0:43 | Reagovat

[3]: Děkuju Jani :) Jsem ráda, že mě teď nepovažujete za blázna... I když vlastně, já tak trochu blázen jsem...

5 Chuckyna Chuckyna | 1. března 2010 v 0:44 | Reagovat

Aloha :)
Tak jsem to přelouskala a musím říct, že jsme na tom dost podobně ..
Tedy když vynechám pár odstavců :D
Taky se mi rozvedli rodiče, i když v mým případě to spíš bylo vykoupení.. Měla jsem ještě spousty dalších problémů a v posledních několika letech jsem na všechno kašlala, dokonce jsem přestala i číst a psát - asi tak na tři roky.. a pak bum - klip od Paramore, který jsem úplně žrala už odjakživa, přečtení Stmívka a už to jelo. Zezačátku úplná posedlost. Pak Stmívaní.eu. :D Jedna povídka na zkoušku a pak všechny, na který jsem narazila. Zjistila jsem, že některé prostě nejsou dobré, vytřídila jsem to na oblíbený autorky a pak kvůli nedostatku informací jsem obnovila blog a začala i sama psát :D
Teď už je to rok, troufám si tvrdit, že posedlá nejsem, ale - teď to bude znít fakt děsně sentimentálně - změnilo to muj život :D
A abych to nějak ukončila, vážně mě iritujou lidi, který se mě ptaj, kam na ty nápady chodím. :D Řekla bych, že patřim /a řekla bych že i ty :D/ k lidem s mega obrovskou fantazií. I když u mě se to spíš už projevuje psychopatismem a paranoiou :D /dopracovala jsem to tak daleko, že se v noci bojim jít na záchod, protože jsem do jedný povídky vymyslela úplnou zrůdu :D/
Tádydá, radši jdu spát.. :)
A ještě jednou gratuluju k chemii, doufám, že sis pochutnala na čokošce:)

6 Mischa Mischa | 1. března 2010 v 0:44 | Reagovat

[5]: To louskání ti asi muselo trvat :D Ne, já vím, jsem ukecaná, to už je taková moje chronická nemoc :D Je zvláštní, jak se to všechno na sebe nahromadí, co? A je taky vtipný, že věci, kvůli kterým jsem se dřív smutnila, teď se jim jen směju. Po čase se věci naučíš brát s nadhledem.. To je to správné slovo, vytřídila :D Já neustále třídím, a přiznávám se, že mě to občas přestává bavit a tak zavrhnu i povídky, který by být dobré mohly :D Tak krutý holt život je :D A Chucky, vážně to znělo sentimentálně :D Ale přidávám se k tobě, určitě mě to poznamenalo :D Nebýt stmívání, učila bych se na maturitu, mohla jsem mít vyznamenání u maturity, mohla jsem dostat body u přijímaček, mohla jsem ted byt na UK a studovat psychologii a ne podělanýho nutričního terapeuta a každému vysvětlovat, co to vlastně je. Ale já toho nelituju :D to bych furt jen ronila slzy nad kdyby ... Máme to my lidi s velkou fantasií těžké :D Lidi nás vždycky budou považovat za psychopaty :D Ale s tim chozením na záchod jsme na tom stejně :D Obvzláště se bojim tmy, takže na záchod zásadně sama nechodim :D Ještě ke všemu mam pokoj udělanej z bývalé garáže(nesmějte se, je vážně hezkej:D) a do toho se chodí přes uzavřenou mini chodbičku, u které jsou schody do sklepa a ještě na té chodbičce není světlo :D Asi bych měla končit :D Děkuju za gratulaci, na čoko jsem si smlsla a ještě jsem byla tak troufalá, že jsem si na tebe vzpoměla :) Zítra dokonce uskutečním výpravu do meka :D

7 Chuckyna Chuckyna | 1. března 2010 v 0:44 | Reagovat

[6]: :D To víš, sentimentalita, to je moje :D
To je dobrý, já radši žádný kdyb y neřešim :D Nějak tak všechno plánuju z minuty na minutu a co se stalo, házim za hlavu :D
Já se nebojim tmy. Bojim se toho, co tam může bejt schovanýho :D U mě v pokoji je tma nonstop. Jednou jsem asi po roce vytáhla žaluzie a když jsem se zvedala od počítače, šíleně jsem se lekla lampy, která je před oknem, protože jsem zapomněla, že tam něco takovýho vůbec stojí :D
Já mam zase všude po bytě zrcadla a v každym se vidíš ještě v dalším zrcadle a v tom ještě jednou někde jinde v zrcadle.. :D taková chodba hrůzy :D Takže ze záchoda utíkám poslepu do pokoje :D Dokonce jsem se už naučila vyhnout bráchovo kolu, který mi zaparkoval před dveře.. :D
Nebudu se tady rozepisovat, ještě jdu čeknout galerku.. :D
Zatím :)

8 Nikulka Nikulka | 1. března 2010 v 0:45 | Reagovat

Teda, ty píšeš fakt úžasně :) dokážeš napsat cokoliv :) Ale smekám před tvojí vzpovědí :) A možná tě už i chápu :) Vidíš věci jinak , máš moc velkou fantasii. A taky jde poznat, jak si knížek vážíš. To třeba já zas tolik nečtu, jen věci který se mi fakt moc líbí a který se čtou lehko. A nahodou píšeš skvěle, neříkám, že dokonale, ale čím dál víc se k tý dokonalosti přibližuješ :) Každopádně ti budu fandit dál :)

9 Mischa Mischa | 1. března 2010 v 0:45 | Reagovat

[8]: Díky Niki :D Aspoň si tak melné moc nepřipadám jak blázen :D Knihy mají neodmyslitelné místo v mym životě, miluju je. Děkuju za upřímnou kritiku :)

10 Elá Elá | Web | 2. března 2010 v 21:40 | Reagovat

Upřímě? Jsem tady náhodou a dlouhý články mě nezajímají. Ale to jak píšeš je tak neuvěřitelně zajímavý že jsem to hltala jedním dechem. Taky zbožňuju knížky, i když jsem nikdy nečetla nic náročnějšího než France Kafku  :-D ale čeká mě to. Zbožňuju knížky pro ten únik z reality. Všechno je lepší než realita. A mimochodem, taky se mi v jedenácti rozvedli rodiče, ale v tu dobu to nebylo tak zlý, zato teď musím lítat po soudech. To jsem odbočila  :-D
Každopádně závidím ti tvou fantazii, já si dokážu v hlavě živě přehrát cokoli, co kdo napíše, ale můj mozek není natolik kreativní aby něco vyprodukoval sám. Kéž bych to dokázal. Až vydáš knížku, dej mi vědět  :-)
Jen tak dál... :-)

11 Mischa Mischa | Web | 5. března 2010 v 15:51 | Reagovat

[10]: Upřímně? mě dlouhý články taky neberou, co se čtení týče, ale psát mě je baví... Prokletí ukecanýho člověka :D Franz Kafka? Tak na toho jsem si ještě netroufla :D Ale máš pravdu, všechno je lepší než realita. Svůj vysněný svět miluju.  Určitě dám vědět, a děkuju !!!

12 Terka Terka | 16. března 2010 v 18:04 | Reagovat

Ahojky, kdybys vynechala maturitu, tak mi mluvíš z duše. Táta mě naučil jak číst knížky, jak se vžít do postav a jak s nimi prožívat jejich fantastický svět. Lidi mě mají za blázna :D Hodně často, ale zvykla jsem si. Protože knížky mě ještě nikdy nezklamaly a nemyslím, že by to měly v plánu tak jsou to mé nejlepší kamarádky :) Jen mě mrzí, že takových snílků jako jsme my moc není, já teda ve svém okolí nikoho nemám. :( Hodně štěstí při psaní, máš skvělý styl psaní, je stejně složitě jednoduchý, jako ty :)

13 Mischa Mischa | 16. března 2010 v 19:46 | Reagovat

[12]: Ahoj Terko :) Jsem ráda, že v tom nejsem sama a že existují setjný snílci jako já :)Přesně :) Zrovna teď čtu knížky přímo v enormním množství, všechno je lepší než realita... Taky v mém přímém okolí nikdo takový není ... Moc ti děkuju :) A když nebudeš mít co číst, můžeš sem vždycky zabloudit :)

14 Kagome/Kurama Kagome/Kurama | E-mail | Web | 28. května 2010 v 21:04 | Reagovat

No, tomu tedy říkám zpověď :D sestro spisovatelko. Určitě tady ještě někdy zabloudím a něco si přečtu. Jen se obloukem vyhnu Twilight :) Tato mánie už mě dávno opustila. Bohužel jsem nejprve četla knihu, ze které jsem byla takříkajíc paf, ale pak přišel film a s ním šel veškerý můj zájem do kytek. Hlavně, když jsem viděla krásného Edwarda v podání někoho, jako je...Pattison =__= No nic, nebudu se tady vykecávat ještě já xD Už jen po přečtení tohohle mám pocit, že tvoje povídky se mi budou číst velmi dobře :)

15 Kagome/Kurama Kagome/Kurama | E-mail | Web | 28. května 2010 v 21:06 | Reagovat

Já naštěstí ve svém okolí mám podobné "blázny", jak nás lidi nazývají :) Ale horlivých čtenářů je více, než se na první pohled může zdát...:) nejsme na světě jediní :D

16 Mischa Mischa | 26. června 2010 v 20:16 | Reagovat

[14]: Děkuji :-) Mě už taky pomalu opouští, ale HTEM mám ráda, není tam ani E ani B, jen moje postavy a je to moje první děťátko :-) No hele tak to sdílíme názor, já to jen měla naopak :-)

[15]: To je dobré vědět :-)

17 Kajla Kajla | 13. září 2010 v 19:05 | Reagovat

Jednu etapu svého života jsem prožívala v tom, že mi stačí číst pouze tenké knihy a krátké popisy, tutíž vše co mělo moc řádků mě odradilo, bohužel i některé knihy s mnoha stránkami. Teď vím, že je to hloupost a že jsem se svým rozmarem zbytečně připravila o spoustu zajímavých věcí. A jsem moc ráda, že už jsem zmoudřela, protože každé další slovo, které tu čtu mě víc a víc vtahuje do jiné dimenze a potřebuju víc. Já osobně se řadím do kategorie závislák/blázen seberte mi dům OK, seberte mi knihu nebo rozečtenou povídku nepřežijete...

18 Mischa Mischa | 14. září 2010 v 20:16 | Reagovat

[17]: Tak takovou já jsem neměla. Přesto znám hodně lidí, kteří stejně jako ty knížkám propadli postupně :-)

Ta tvoje poslední věta, přesná! Bez knížek se nedá číst. Pes není nejlepší přítel člověka, to kniha. Osobně mám ráda citáty, ale jedne prostě miluju: "Čteš-li knihu poprvé, poznáváš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáváš starého."
Já sama si říkám zavislák, ostatní mě nazívají zasněným bláznem. ale proč ne??
Třeba teď poslední dobou byly knihy mým útočištěm. Pokaždý když mi bylo naprd, vzala jsem si nějakou svou oblíbenou knihu a utekla před problémy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.