Luciana:Zbloudilá ve stínech - Prolog a 1. kapitola

28. února 2010 v 23:45 | Mischa |  Luciana: Zbloudilá ve stínech

Luciana: Zbloudilá ve stínech

Prolog a kapitola první

.
Pohlédla jsem dolů, na dno propasti. Vlasy mi plály ve větru, ale chladný vánek jsem na své kůži necítila. Byla hluboká noc a tak jediné světlo, které pronikalo skrz hustou černou oponu, pocházelo z pouličních svítilen. Vzhlédla jsem k temné obloze, která byla nyní mým jediným přítelem. Nastavila jsem tvář lehkým kapkám, jež se začaly pomalu snášet k zemi. Obdivovala jsem jejich trpělivost. Nikam nespěchaly. Díky koloběhu, který na planetě fungoval už stovky let, se deště vždy navracely. Jsou věčné. Stejně jako já.

Černá mlha okolo mého těla se lehce zvlnila, když jsem poklekla na okraj mrakodrapu. Kolik desítek let již uběhlo od doby, kdy jsem tu stála poprvé? Zelené mokřady nahradila mozaika mrakodrapů. Přišlo mi to zvláštní. Hlavu jsem naklonila lehce na stranu, jak jsem přemýšlela nad důvody, které člověka vedly k postavení těchto obludných budov. Byly obrovské, svou výši by se klidně mohli rovnat babylonu. Vstala jsem a pomalu přešla po okraji střechy na druhý konec. To byl snad ten důvod? Chtěly dosáhnout k nebi? Ironicky jsem se zasmála.
"To by nebe muselo existovat," pronesla jsem po dlouhé době nahlas své myšlenky a spolu s těmito slovy jsem nohou zašmátrala přes okraj budovy. Naposledy jsem pohlédla skrz mračna, která mému pohledu uhýbala, dokud jsem nezahlédla hvězdy, pak jsme překročila hranu i druhou nohou.


Procházela jsem potemnělou uličkou a rozhlížela se kolem. Nad podniky problikávaly neonové nápisy, jejich barvy mi však byly skryty. Lehce jsem se zamračila nad těmi ohyzdnými cedulemi a ignorovala polonahé ženy stojící pod nimi. Jak hluboko může upadnout lidská hrdost. Šla jsem tedy raději dál, dokud jsem nezahlédla svůj cíl. Pozorovala jsem to tu již dlouho. Velice snadno jsem prošla kolem vyhazovače, aniž by mě zaregistroval a vydala se po rudém koberci až ke schodům. Vystoupala jsem do posledního patra a zastavila jsem před jedinými dveřmi na chodbě. Tlumené světlo hrálo v můj prospěch, ale i bez něj bych si dokázala poradit. Nikdo by mě nezahlédl, pokud bych to nechtěla. Naposledy jsem nasála vzduch a ještě dlouho jsem si vychutnávala ty různorodé emoce. Tento dům byl jimi celý prosáknut. Vášeň, bolest, strach, vzrušení a mnoho dalších pocitů přicházely v nečekaných návalech a stejně rychle i odcházely. Otřepala jsem se pod jejich náporem a pokusila se ovládnout své tělo, které se v tom až příliš vyžívalo. Tvrdě jsem zaklepala na dveře, alespoň tolik slušnosti mi zůstalo. Svůdně jsem se usmála na bodyguarda, který mi otevřel. Přišla jsem k němu o trochu blíž, už se skláněl k polibku. V duchu jsem se smála nad jeho naivitou a pak jsem pomalu vydechla přímo do jeho úst. Černý kouř z mých rtů přešel do těch jeho a okamžitě zapůsobil. Barva jeho očí potemněla. Rukama se dramaticky chytl za hrdlo, dusil se. Znuděně jsem zabručela, bylo to tak typické. Prstem jsem ho odstrčila, až se skácel do rohu. Majitel nočního podniku seděl za svým mohutným stolem s deskou z mramoru. Nepovšimnul si nastalé situace, dokud jsem k němu nepřišla blíž. Ochromen seděl na své židli, jako by byl na místě přikován. Užívala jsem si tuto chvíli, můj krok byl pomalý. Zakroužila jsem hlavou, abych uvolnila napjetí postupující po mé páteři.
Uvolni se… Užij si to… Nespěchej… Cítíš ten děs? Podobná slova mi zněla hlavou a já neměla dost pevné sebeovládání, abych jim vzdorovala. Zlomyslně jsem se usmála, když už jsem ten tlak nedokázala udržet. Nebo jsem ho snad ani udržet nechtěla. Slastně jsem vydechla, když ze mě veškeré napětí opadlo. Touha mě prostoupila téměř do morku kosti, ale dala se ještě ovládat. Mé nitro se otřásalo pod návalem tužeb, které ovládaly i mé tělo. Má pomyslná křídla, jak je lidé vznešeně nazývaly, se zachvěla jen, co jsem ucítila skutečný děs muže před sebou.
V své skutečné podobě jsem dokázala zahlédnout jeho duši, nebo auru. Radostně jsem se zachichotala, když jsem zahlédla jiskru v jeho očích. Chtěl mi utéct. Dříve než se však ocitl u hrany stolu, stála jsem před ním. Naposledy jsem se na něj usmála a chytla ho pod krkem. Komicky zatřepotal nohama, které se najednou ocitly ve vzduchu. Vždy mi to přišlo vtipné. S návaly slasti jsem trpělivě sledovala místa, kde jsem se dotýkala jeho kůže. V místech, kde pod kůží protékala v žílách a vlásečnicích krev, se začaly linout černé linky. Místo krve se v jeho oběhu linula černá mízní tekutina a jeho žilky začaly praskat. Byla smrtelná. Sledovala jsem, jak se dáví, jak jeho zčernalá duše pohasíná a vyčkávala, až jeho utrpení budu moci skončit. Když v něm nezbyla už ani kapka krve, pustila jsem jeho krk a on tvrdě dopadl na zem. Mrtev.
Ještě dlouho jsem na něj zírala a užívala si to náhlé teplo, které se rozlévalo v celém mém oběhu a přinášelo slast mému tělu. Zde jsem už skončila a tak jsem se vydala k odchodu. Jen co jsem však prošla dveřmi, zahlédla jsem malou krčící se postavu. Schoulená v rohu na konci chodby na mě třeštila křišťálově modré oči. Zalil mne smutek, když mi myslí prolétla vzpomínka. I já je takové mívala.
"J-j… j-je mrtvej?" zeptala se mě slabým hláskem. Mohlo jí být nanejvýš šestnáct let, i když u dnešních dívek se to dalo jen těžce odhadnout. Líčení měla rozmazané od pláče, na tričku krev. Přes vyhublé tělo byly snadno viditelné modřiny, které ji hyzdily téměř na každém centimetru kůže. Byla by krásná. Neodpovídala jsem, jen jsem se na ni dívala s neproniknutelnou maskou.
"D-děkuju," vděčila mi a rozplakala se při tom. Z jejího nitra sálalo štěstí a uvolnění. Odvrátila jsem od ní tvář. Soucit, to byla věc, kterou jsem já už nějaký ten čas necítila. Takové emoce mi byly cizí. Nebyla jsem temný ctitel. Nebyla to má práce, brát život zlým. Bylo to mé potěšení, má zábava. Pomalu jsem odkráčela od trosky, která zbyla z mladé dívky a nevnímala její volání.
"Na tebe čeká osvícení," zašeptala jsem k ní, i když jsem věděla, že mě neuslyší. "To já jsem zatracená."

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sofia Sofia | 1. března 2010 v 0:36 | Reagovat

To je teda ale skutečně něco jiného :)) Páni, kam na takové věci chodíš? Je to úžasné! Prosím, kdypak bude další kapitolka, protože prozatím jsem apsolutně zmatená ! Ale je to tak skvěle napsaný, všechno jsem si to živě představila a ještě teď mám husinu :)))

2 Melanie Melanie | 1. března 2010 v 0:36 | Reagovat

Waaaaw.... to už je ,,iná káva" ... Asi nikdy nepochopím, kam na to chodíš... Začína to vážne dobre.... Kedy bude ďalšia kapitola?? :D

3 Nikulka Nikulka | 1. března 2010 v 0:36 | Reagovat

Fííííha :-) tak tohle byla teda silná káva :DD Jak tohle dokážeš vůbec vymyslet ? Je to něco úžasnýcho :-) jsem velmi zvědavá na další kapitolu, jak bud vypadat pokračování. Ty narážky, ona je anděl bo co ?

4 Bara.Soldan Bara.Soldan | 1. března 2010 v 0:36 | Reagovat

noo, je to zajímavé, hodně zajímavé, tajemné.... určitě budu číst dál, jen jak sem hodíš další kapitolu.... :-) píšeš tak dobře, že člověk velice rád čeká na další pokračování... :-)))

5 Malika Malika | 1. března 2010 v 0:37 | Reagovat

trošku si dovoluji nesouhlasit s úředchozím komentem.. člověk nerad čeká, člověk chce hned!!! (já mám to štěsatí, že mi ještě zbývá 1.kapitola :P :D). tím jsem jen chtěla vyjádřit, že jsem z té povídky opravdu nadšená a i když zatím pranic nechápu, těším se na další.. no už dost výkeců, jdu číst dál :D

6 chuckyna chuckyna | Web | 4. března 2010 v 22:35 | Reagovat

Aloha...
Přečetla jsem si tuhle kapitolu, na ostatní se vrhnu co nejdřív.
Páni, jsem fakt mega zvědavá a děsně se mi to líbí :)
Těším se, co se z toho vyvine :) HTEM má velkýho konkurenta :))

7 Mischa Mischa | Web | 5. března 2010 v 17:18 | Reagovat

[6]: Chachá, mám radost :D Mám velkou radost :D Jsem ráda, že se ti to líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.