Luciana: Zbloudilá ve stínech - 3. kapitola

28. února 2010 v 23:52 | Mischa |  Luciana: Zbloudilá ve stínech
POZOR: Opraveno, teda něco málo. Zjistila jsem pár chyb, nejvíce obsahových, ale už jsou opravené...
Tak konečně zas ponějaké době pokračování Luciany. Kapitolu jsme měla předepsanou už dávno, ale potom, co jsem nad tím dlouho neseděla, jsem se do děje už znovu nedostala. Jednoduše jsem to přepsala. A myslím, že jsem dobře udělala, protože podle mého je ta kapitola dokonalá. I když jsem možná trochu domýšlivá :D No nic, uznejte sami... Jsme zvědavá na vaše oomentáře :))


Luciana:
Zbloudilá ve stínech
3. Kapitola
Černé šaty jí plály, stejně tak jako vlasy, jež čechral vítr. Vypadala děsivě, jako noční přízrak. Její pomyslná křídla, jež vyjadřovaly potemnělou auru, kolem ní vířila v černých stínech. Žádné peří, žádné perutě. Jen temný kouř, jež pohlcoval okolní světlo, nepropustný a děsivý.

Dnes se schylovalo k bouři. Temnou oblohu, tak podobnou jejím očím, proťal blesk. Stejný záblesk měla i ve svých očích, tak prázdných a vzdálených. Na malou chvíli by bystrý pozorovatel mohl zahlédnout její tvář. Tvář zvrásněnou strachem a bolestí. Pohled na ní studil, bolel. Takhle vypadalo utrpení. Zatracení. Ozval se mohutný hrom, ale ona jakoby neslyšela, jakoby nevnímala.
Vzpomínala.
Vzpomínala na to, jak byla hloupá, jak byla naivní. Copak ona má právo být šťastná? Hlavou jí lítaly zmatené myšlenky a nitrem cloumala nerozhodnost. Stála nad útesy, jež se staly jejím domovem na věčnosti. Dříve to bylo místo, kde si připadala volná. Dnes se však i zde cítila svázaná a bezmocná. Přišlo jí to tak konečné a neměnné. Bála se, že je pozdě.
Měla jsem odejít, šeptala si vyčítavě, měla jsem odejít, dokud byl čas. Další mohutný blesk rozzářil oblohu a krátce po něm zlověstně zahřmělo. Cítila se zlomená, jako by ji uvnitř vše pálilo, jakoby celá hořela. Stejně jako voda pod ní bojovala s útesy, i ona sváděla boj, ten nejtěžší ve svém životě.
Kdo vyhraje, touha nebo láska?
Její tělo bylo zvyklé na rozkoš, žilo pro ní, jak by mu jí jen mohla odepřít? Věděla však, že pokud si vezme jeho, skončí tím i její existence. Netušila, jestli je dostatečně silná. Neměla tak pevné sebeovládání. Tak v tomhle spočívá můj trest? Tohle je peklo? Trpět pro ty, jež miluji?
Zlomeně padla na kolena a rozplakala se. Plakala bez slz, jen tiše vzlykala. Dnes ji ani obloha neslyšela. Nebyla s ní. Neplakala s ní.
Být člověk, nemusela by takto trpět. Dnes přišel den, kdy se poprvé proklínala. Proklínala svůj život, svou existenci.
Svou cestu si však zvolila, už není cesty zpět.

Neboj se a skoč, šeptal jí zlověstný hlas.
Neboj se a pojď za mnou, šeptal démon zas.
Skočila.
Věřila, že tím její život skončí. Věřila, že temná voda odplaví její trápení. Byla tak klidná, když se za ní uzavírala hladina. Ani na jedinou chvíli svého rozhodnutí nelitovala. Cítila bolest, ale zdálo se, jakoby jí nevnímala. Docházející vzduch jí bodal v hrudi a zmítaly jí závratě. Vzdálenost mezi ní a živými se čím dál víc prohlubovala, ale ona ji zkrátit nechtěla. Jen poklidně padala do temné pustiny, jež jí moře poskytovalo. Postupně se jí na tváři usadil úsměv a v očích měla smíření. Byla šťastná. Naposledy si vybavila bratrovu tvář a zašeptala tiché: Odpouštím ti. Pak se nadechla vody a vše se událo příliš rychle. Celou hruď jí prostupovala šílená bolest. Připadalo jí, jakoby jí někdo trhal na kusy, jakoby jí chtěl někdo vytrhnout plíce z těla. Stejná bolest zaplavila i celou její mysl, a pak…
… pak už byl konec.
Nic necítila.
Veškerá bolest zmizela. Byla volná.
Nic neviděla.
Celou její mysl prostupovala temnota.
Nic neslyšela.
Místo, ať už byla kdekoliv, leželo v absolutním tichu. Neozývalo se v něm nic. Ani její dech, ani tlukot jejího srdce. Ulevilo se jí, skutečně jsem mrtvá.
A pak si to uvědomila. Jak je možné, že vnímám? Neměla bych, n-neměla b-bych prostě přestat existovat? Pomalu začala panikařit. Co když takhle zůstanu na věky? Přinutila se pohnout rukou, ale protože nic necítila, nedokázala říct, zda se jí to podařilo. A jestli vůbec nějakou ruku má. Ta temnota okolo ní jí děsila, a když tak nad ní přemýšlela, něco jí napadlo. Přišlo jí to šílené, přece jsem skočila z útesu. Byla si pevně jistá tím, že ji nikdo nezachránil. Vzpomínala si na bolest, kterou cítila, když z ní vyprchal život. Musela být mrtvá. Ale udělala to.
Otevřela oči.
První, co zahlédla, byla azurová obloha. Alespoň si myslela, že je azurová. Vše vypadalo odbarveně, jakoby snad dokázala vidět jen černobíle. Prozatím to ale neřešila. Dál na ni jen zírala s očima vytřeštěnýma. Nedokázala to pochopit, kde to jsem, ptala se v duchu. Pootočila kousek hlavou, ale něco jí oslepilo. Ta bolest byla nesnesitelná. Pálila jí v očích, pálila jí na kůži. Hořela snad? Odvrátila okamžitě tvář a veškerá bolest zmizela. Splašeně dýchala a v náhlém popudu si přiložila ruku k hrudi. Dělala to vždy, když byla rozrušená. Snažila se uklidnit svojí mysl tím, že poslouchala, jak se uklidňuje její srdce. Teď, když si však přiložila ruku na srdce, nic necítila. Téměř okamžitě ztuhla, ale stále nic necítila. Žádný tep. Žádný splašený útěk, při kterém se jí srdce pokouší vyskočit z hrudi. Žádné buch, buch. Jen nyní už hrozivé ticho. Opatrně otevřela oči a posadila se. Ležena na oblázkové pláži. Zrovna byl příliv. Nohy měla ponořené ve vodě a v přívalech jí máčely zničené a špinavé bílé šaty. Zděšeně si sama sebe prohlédla. Ty šaty byly svatební.. Pak se jí vše vybavilo, všechno to, na co chtěla zapomenout. Její život, její svatební šaty. Ale nic necítila. Připadalo jí, jakoby od toho byla podivně oproštěná. Na vše se dívala zdálky, která jí říkala, že se jí to už netýká, už kvůli tomu nebude trpět. Právě tohle zjištění jí donutilo vstát, věřila, že se tomu, co přijde, dokáže postavit.
Naivně vykročila k neznámu.
Skutečně stála na kamenité pláži. Vyplavilo mě zde snad moře? Nechápala, jak se zde mohla ocitnout. Nemohla se ani pořádně rozhlédnout. Bála se, že když se znovu ohlédne vlevo, ucítí zas tu spalující bolest. Otočila se tedy vpravo a spatřila útesy. Cítila k nim podivný vděk, jen pohled na ně jí dokázal uklidnit. Vydala se k nim. Pohlédla na své bosé nohy. Měla je špinavé a trochu zakrvácené od zběsilého útěku. Došlapovala na malé, ale ostré kamínky a divila se, jak to, že to nebolí? Viděla, jak se zvedá vítr. Viděla, jak jí v poryvech vlají vlasy, ale nic necítila. Bylo to, jako by pro ni žádný vítr neexistoval. Nechtěla o tom přemýšlet. Neustálý přísun otázek, na které neměla odpovědi, jí začínal děsit. Vzhlédla, chtěla pokračovat v cestě. To co zahlédla, ji vyděsilo.
Přicházeli.
Pomalu se k ní přibližovaly dvě postavy, příliš vzdálené na to, aby si je mohla prohlédnout. Jak se přibližovala, dokázala rozeznat některé rysy. Byli to dva muži. Jeden oblečený celý v bílém, druhý v černém. Netušilo proč, ale v tu chvíli jí to přišlo morbidní. Cítila v tom určitý skrytý význam, jen netušila jaký. Prozatím. Čím jí byli blíže, tím se jejich tváře vyjasňovaly. Byli to dvojčata. Netušila jestli totožná, ale ta podoba byla stejná jako odraz v zrcadle. Oni byli jako odraz v zrcadle, jen každý v jiné barvě. Oba dva měli delší černé vlasy, nedbale rozcuchané. Oba měli tvrdé rysy ve tvářích, ostré a přesně řezané. Tenké bezbarvé rty, rovný nos, stejně symetrické oči a husté obočí. A pak ho zahlédla, ten hlavní rozdíl.
Jejich oči, ty byly to, co je od sebe odlišovalo. Muž v bílém je měl hnědé. Velmi se podobaly čokoládě, hřejivé a čestné. Takové oči musel člověk milovat. Nesl se v nich příslib něčeho lepšího. Ano, nedokázala to říct jinak, než že byly dobré. Divila se, jak je možné, že jejich barvu vidí. Doposud se jí zdálo, jakoby svět okolo ní barvy ztratil. Muž v černém byl přesný opak. Jen, co do jeho očí pohlédla, nedokázala se z nich vymanit. Pohled do nich jí děsil, nedokázala však uhnout. Síla, kterou jí k sobě přikovaly, byla nepřekonatelná. Ještě však jí vyděsilo to, co cítila. Něco uvnitř, něco, co do této doby neznala, jí říkalo, že k němu patří. Říkalo jí to, že ona se jeho očí nemusí bát. To pro ni jsou stvořené. Nevěděla, zda je vůbec očima může nazývat. Bělmo se v nich téměř nenacházelo, jen snad slabý náznak při okrajích. Duhovky nebyly nijak zabarvené, stejně jako bělmo a vše ostatní v nich bylo temné, temně černé. Dech se jí zadrhl. Když došli až k ní, zastavili se. Oba na ni shlíželi mírně z vrchu, oba stejně vysocí. Když se konečně odpoutala od temnot skrývající se v jeho očích, všimla si něčeho téměř stejně děsivého. Jejich záře. Okolo obou mužů se vznášel podivný dým, který zářil až k ní. Na pohled byl hustý, jakoby nepropustný. Neustále se pohyboval a měnil tvar. Na malou chvilku si snad myslela, že jsou to křídla. Okamžitě se za ten hloupý nápad okřikla. V náhlém popudu ucukla a popošla od nich o několik kroků dál. Stejně tak jako oči i obleky mužů, i jejich záře se lišily. Muž v bílém ji měl jak jinak nežli bílou, tedy alespoň jí tak připadala. Byla tak světlá a sálalo z ní teplo, že ji až pálilo. Jako by snad vystupovala přímo z něj, jako by byla jeho součástí. Nedokázala na ní pohlédnout zpříma. Kdykoliv soustředila svůj zrak přímo na ní, pocítila v očích a těle tu samou spalující bolest, jako když se probrala. A pak to pochopila. To první, co zahlédla, ta první zář, která jí oslepila, bylo slunce. Afektovaně se k němu ohlédla, a ve stejnou chvíli ji zaplavila zas ta samá agonie bolesti, která ji chtěla celou spálit. Vyděšeně se otočila k tajemným osobám. Pohlédla na muže s temnýma očima a spatřila jeho zář. Nevěděla, jestli ji tak může nazvat. Byl to temný stín, který zahaloval vše, co se okolo něj nacházelo. Hýbal se rychleji a vycházelo z něj něco zlověstného. Na rozdíl od světlého, který světlo vyzařoval, se zdálo, že temný naopak světlo pohlcoval. Děsil ji. Znovu se mužům zadívala do očí, doufala, že by jí to mohli vysvětlit. Ona přece potřebuje vysvětlení!
"Luciano," ozvalo se jí v hlavě. Nejprve si myslela, že se vrátil onen tajemný hlas, který dříve slýchala. Nebylo tomu tak. Tenhle byl jiný, lepší. Zněl líbezně a hebce, hladil ji na duši. "Luciano, dovol, abych nás představil." Promluvil znovu. Tohle, tohle nemůže být pravda, že ne? ptala se sama sebe, když se na ni muž v bílém usmál. Roztěkaně se rozhlédla.
"T-to vy?" vykoktala ze sebe slabým hlasem a upřela svůj pohled na muže v bílém.
"Ano," ozvalo se jí v hlavě, aniž by ho zahlédla pohnout rty. Muž se světlou září se na ni znovu přívětivě usmál. "Mé jméno je Natiel a toto je můj bratr Nathanael," představil se zdvořile a pokynul rukou k muži po svém boku. Na chvíli se odmlčel. "Jsme tvými stvořiteli a přišli jsme tě přivítat do nového života."
Pohlédla na něj, moc dobře nechápala, co tím myslel. Uklidnilo ji snad jen to, že dostane odpovědi.
"Stvořiteli?" zeptala se skepticky po delší době.
"Ano, stvořiteli. Jistě si velmi dobře vzpomínáš, že jsi zemřela." Upřel na ni své hnědé oči. Odkývla mu to. "Pak si tedy stejně dobře pamatuješ, jak k tomu došlo. Spáchala jsi sebevraždu." Pronesl poněkud hrubým hlasem, ve kterém rozpoznala výčitky. Netušila, proč to na ni tak působí, přesto zahanbeně sklopila hlavu a kývla. "Stejně tak jsi už sama zjistila, že stále ještě žiješ. Alespoň jistým způsobem. Rád bych tě tedy nyní seznámil, hm budeme to nazývat posmrtný život. Rád bych tě tedy nyní seznámil s posmrtným životem. Musíš být jistě zmatená. Přece jen pojetí života po smrti má na zemi různé způsoby nahlížení. Bohužel ani jedno není blízko k pravdě. Mohu se zeptat, jaké náboženství jsi uctívala?" zeptal se ji stále zdvořilým hlasem. Chvíli na něj nepřítomně zírala, vykolejená jeho slovy, které nechápala. Teprve po nějaké době jí došlo, že se jí na něco ptá.
"Ehm, naše rodina patřila ke křesťanské církvi." Odpověděla ostýchavě. Přišlo jí to divné, a šílené. Bože, co se to děje, zaskuhrala v duchu.
"Boha nevolej. Žádný není." Ozval se jí v hlavě další hlas. Byl tolik podobný Natielovu, a přesto tak odlišný. Stejně hebký, stejně líbezný. Něco však, nedokázala přesně popsat co, na něm bylo jiného. Snad ten smutek, jež v něm slyšela, nebo snad bolest, zlost, nenávist? Zněl ostře, téměř řezavě, se skrytou ironií. Bylo v něm tolik emocí. Litovala ho, ale bála se ho. Pohlédla na jednoho z bratrů, Nathanaela, a setkala se s jeho upřeným pohledem. Nějak podvědomě tušila, že hlas patří právě jemu. Natiel pohlédl na svého bratra, tvář měl přísnou.
"Je to pravda?" odhodlala se promluvit. Nevěděla, jestli má začít křičet, nebo se smát. Toužila odsud utéct. Všechno jí přišlo tak šílené, nemůže tomu přece věřit. Pak si ale vzpomněla, jak skočila, jak umírala… Můžu si za to sama, vzdychla si. "Skutečně není? Myslím, skutečně není Boha?"
"Ano, žádný Bůh neexistuje. Stejně tak jako nebe nebo peklo. I ďáblovo postava je smyšlená."
"Pak, kde to tedy jsem?"
"Jsi na rozhraní světů," odpověděl po chvíli Natiel na její otázku a bedlivě pozoroval, co s ní tento fakt udělá. Ale ona jen nadále stála, ramena shrbená s podivně smířeným výrazem ve tváři.
"Světů? Jakých světů?" zeptala se znovu váhavým hlasem. Nic nechápala. Nedokázala tomu porozumět.
"Mezi světem živých a světem mrtvých. Existují tři dimenze, Luciano. Rád ti vše vysvětlím, jen tě chci poprosit, abys mě poslouchala. Je velmi důležité, abys vše pochopila." Pronesl přísně svá slova.
"Poslouchám," zašeptala. Kývnul, a začal vyprávět. Nathanael dál mlčel. Celou dobu ji sledoval, ani na chvíli svůj pohled neodvrátil. Na té dívce mu přišlo něco zvláštního, něco nebylo v pořádku. Jen nemohl přijít na to co.
"Jak už jsem řekl, existují tři dimenze. Svět živých, ve kterém jsi doposud žila a rozhraní světů, ve kterém se právě nacházíš. Poslední svět se nazývá světem mrtvých. Je velmi jednoduché je od sebe rozdělit. Ten první, který jsi již poznala, je světem živých, světem lidí. Ty zbylé dva jsou místa určené pro mrtvé, jen s nepatrným rozdílem. O tom, kam budeš po skonání putovat, rozhodne způsob, kterým tvůj život skončil. Pokud byl již tvůj čas, zemřeš věkem, či na nějakou chorobu, jež lidstvo sužují, odejdeš do světa mrtvých, kde se tvá duše dočká klidu. Pak skutečně zemřeš. Již nikdy dál nebudeš. Co se tam přesně děje nikdo neví, není odtamtud návratu. Pokud je tvůj život ukončen předčasně nějakým jiným způsobem, změní se tvá existence a spočineš na rozhraní světů. Ty ses stala zatracenou, Luciano, jednou z temných přízraků…" Zašeptal smutně Natiel slova, která bolela i jeho. Sledoval tu dříve křehkou dívku, jak na něj zírá s děsem. Stále ještě mu nevěřila. Věděl, že jeho slova nechápe, že mu nevěří. "Pohlédni na sebe, Luciano." Pověděl, aby jí mohl ukázat důkaz. Poslechla ho téměř okamžitě. Pohled jí padl na její ruce a mírně je pozvedla. Jen co tento letmý pohyb udělala, vytvořil se okolo jejích rukou temný stín a už nezmizel. Otočila se vyděšeně okolo své osy a spatřila temný kouř, stejný jako měl Nathanael. Projel jí děs. Netušila, co znamená být… zatracená, vyslovila z těžka to divné slova, věděla ale určitě, že nic dobrého to není. Vždyť kdo byli zatracenci? Zplozenci pekla, tak je to učili. Ale peklo neexistuje, to jí přece Natiel před chvílí vysvětlil.
"C-c to, co přesně to znamená?" zeptala se hlasem, který se jí třásl. Bála se odpovědi. Nevěděla, zda ji dokáže unést.
"Stal se z tebe přízrak, Luciano. Temný tvor. Jsou dva způsoby existence ve světě na rozhraní. Pokud by ti bylo násilím odejmuto právo žít, stala bys ses osvícenou, alespoň tak to nazýváme. Vy lidé nás pro změnu nazýváte anděly. Jsme vaši strážci, zrozeni ze světla, abychom na vás mohli dohlížet, abychom vám mohli svítit na cestu. Udržujeme na světě rovnováhu mezi životem a smrtí. Pokud si však život odejmeš sama, je to skutek proti přírodě, o to strašlivější, že jej podstoupíš dobrovolně, staneš se zatraceným. Od nynějška budeš žít ve stínech, již nikdy nespatříš světlo, nepoznáš barvy. Stala si se parazitem na životech jiným. Budeš bloudit ve světě lidí a živit se jejich bolestí. To vy děláte. K vlastní existenci potřebujete přísun temných pocitů. Už nikdy nepocítíš žízeň, už nikdy nepocítíš hlad. Bude tu jen neustálá a nenaplnitelná touha po síle. Budeš muset brát životy jiným, jen abys ty sama mohla žít. Ten temný stín, jež se okolo tebe vznáší, je tvá aura. Skutečně je to něco jako křídla, ale takovýto přenesený výraz stvořili lidé, kteří nás na pokraji smrti mohli zahlédnout. V podstatě je to odraz toho, čím jsi. Zvolila sis cestu bez světla, budeš se muset naučit žít ve tmě, Luciano." Zalapala po dechu. Tohle není pravda, to co on tvrdí. Je to tak absurdní a nemyslitelné. Tomuhle jí přeci neučili. Temná aura okolo jejího těla ještě zesílila.

Seděla při západu slunce,
hlavu k zemi skloněnou.
Již nespatří plamen svíce,
vzpomínky na světlo vyblednou.
Dlouho již po světě chodí,
ve stínech ztracená,
tiše si bere životy lidí,
svou pomstou spálená.
Jak příznak bloudí temnotou,
černá ji plaje svatozář,
duše, jež oplývá prázdnotou,
vražedně krásná je její tvář.
Aniž by chtěla,
hraje si se smrtí.
Vrahem se teď stala,
krví se mstí.
Mstí se za osud, který si vybrala,
zrazena světlem, jemuž věřila.
Svědomí nevlastní, lidskost ztratila,
snivá duše se v prokletou změnila.
Věčností proplouvá, chladná jako sníh,
ona prokletá, platí za svůj hřích.
Vrah nevinných duší,
tím ona teď je,
ze stínů vychází,
vždy na sklonku dne.
Zjeví se náhle a krade naději,
krutá a krásná,
uteč raději!
K životu v temnotě,
sama se odsoudila,
bez barev, bez světla,
jež milovala.
Nic nezbylo,

i vzpomínka vybledne,
bezmocná, bez křídel,

k slunci již nevzhlédne.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Melanie Melanie | 1. března 2010 v 0:39 | Reagovat

Prosím, prosím ďalšiu kapitolu!! Bolo to dokonalé. Ako začnem na začiatku, jedným dychom to celé prečítam. Básnička na konci bola úplne dokonalá... :D Určite tomu venuj pozornosť... :)

2 Mischa Mischa | 1. března 2010 v 0:39 | Reagovat

[1]: Děkuju Mel, budu se tomu věnovat i nadále :)

3 alicecullenhale alicecullenhale | 1. března 2010 v 0:39 | Reagovat

tak toto bola úpla BOMBA a už sa strašne teším na pokračko8oD

4 Mischa Mischa | 1. března 2010 v 0:40 | Reagovat

[3]: Děkuju, snad bude brzo, pracuju na tom :)

5 Sofia Sofia | 1. března 2010 v 0:40 | Reagovat

Já nedýchám, já nedýchám !!! Tohle bylo DOKONALÝ! já vím že je ti to píšu témšř u každé kapitoly ale tohle bylo skutečně dokonalý! Já fakt nechápu, jak můžeš na něco takového přijít. Ale je to prostě úžasný, já si nemůžu pomoct, nenapadají mě jiná přídavná jména, asi jsem vyčerpala všechny co jsem znala. A za to můžeš jenom ty! Ten začátek, to je něco nepopsatelnýho, jak nás do toho vždycky vtáhneš :)) A pak oni dva, muž v bílém a ten s černýma očima, to jsi tak dokonale popsala. Přijde mi jako by to snad bylo alegorie, jako bůh a ďábel, ale to jsou samozřejm jen mé dohady. Básnička na konci je jak už tu zaznělo dechberoucí. Nemám co k tomu víc dodat. Asi jsem se do téhle povídky zamilovala :))) Prosím další !!!

6 Mischa Mischa | 1. března 2010 v 0:40 | Reagovat

[5]: Děkuju, Sofií! Tvoje komentáře mě vždycky moc potěší :)) Máš i dobré postřehy ,) děkuju, snad bude brzo :))

7 Empara Empara | 1. března 2010 v 0:40 | Reagovat

Jůů Fíha...TO JE PROSTĚ BOMBA!!!!!!Takže temný přízrak, jo?Tak jak to bude dál??Jsem napnutá jak kšanda xD kdy bude další kapča?A ta básnička na konci....děsivě dechberoucí xD

8 Mischa Mischa | 1. března 2010 v 0:41 | Reagovat

[7]: Děkuju :) Jsem ráda, že jste napnutý :)) Pokusím se psát rychleji, uvidíme jak to půjde. Ještě se nám to dost zamotá.

9 Malika Malika | 1. března 2010 v 0:41 | Reagovat

to bylo....ehh, prostě napsaný naprosto dokonale!! krásný, děsivý, božsky vykreslený... básnička v endu perfektní:)))))
jinak je to pěkně drsné... jsem zvědavá co se bude dít. co přesně bude dělat dál jakožto přízrak..

10 Mischa Mischa | 1. března 2010 v 0:41 | Reagovat

[9]: Konečně si se dočkala co? :D Děkuju, tvoje kritika je pro mě ta nejlepší odměna :)) Bude to ještě drsnější :D

11 Nikulka Nikulka | 1. března 2010 v 0:41 | Reagovat

To bylo zas úžasnýýý :) já chci další! prosím přidej co nejdřív pokračování !!!

12 Jeanne Jeanne | 1. března 2010 v 0:42 | Reagovat

Ahoj, tak včera jsem si ty tři kapitoly přečetla a musím říct, že se mi to líbí víc než Hominem te esse, memento. Celkově jsem pro to, abys psala povídky s vlastním nápadem :)
Jinak jsem mírně zmatená, ale to jsem vždycky na začátku povídek, takže se těším až se to rozjede! A doufám, že budeš pokračovat, byla by škoda, kdybys skončila :(

13 chuckyna chuckyna | 9. března 2010 v 11:43 | Reagovat

tákk. :)
Dočetla jsem to už v pátek u kámošky na mobilu, bohužel mi nešel postnout koment. :D
Jsem z toho fakt nadšená, nic podobného neznám, takže se mi to moc moc líbí :) Jak říkám, HTEM má velkého konkurenta. Už napiš další ! :D

14 Mischa Mischa | Web | 9. března 2010 v 17:59 | Reagovat

[13]: Děkuju :) Mám radost :)

15 Drow Drow | Web | 12. ledna 2011 v 20:22 | Reagovat

Úplně fenomenální, originální a naprosto skvělý. Ten příběh, ta atmosféra, který se i povedla vytvořit...

16 Mischa Mischa | 1. dubna 2011 v 11:41 | Reagovat

[15]: Juj, už se červenám :-D Děkuju moc!

17 lucka lucka | 9. května 2011 v 18:43 | Reagovat

je to super!! ale jenom by mě tak zajímalo kdy bude další kapča?? jak tak na to koukám už rok jsi sem nic nepřidala... :-D  :-D

18 Mischa Mischa | 8. června 2011 v 12:53 | Reagovat

[17]: S Lucianou to bude trvat, bohužel :-( Na její dopsání potřebuju mít tu správnou náladu, a tu poslední dobou nemohu naladit. Prioritou pro mě bude dokončit HTEM. Ale přesto děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.