Luciana: Zbloudilá ve stínech - 2. kapitola

28. února 2010 v 23:46 | Mischa |  Luciana: Zbloudilá ve stínech
2. Kapitolka je na světě a musím přiznat, že jsem jí doslova vypotila. Na jejím začátku bylo téměř dvacet možných dějů, které jsem neustále přepisovala a mazala, a to samé neustále dokola. Můza se ode mě asi minulý týden odstěhovala, a já musím říct, že jsem neskutečně ráda, že je zpět. Tak jsem se s tím trápila, nic mi nešlo napsat. Ale uznávám, že to bylo k něčemu platné. I když někomu připadá tahle kapitolka nedokonalá, že se mu nelíbí styl, kterým byla napsána, hodím jeho názor za hlavu. Tím samozřejmě nechci říct, že netoužím po kritice :)) Ale tahle kapitolka je pro mě samotnou mým rekordem. Líbí se mi. Hodně se mi líbí a tak pro mě slova cizích nemusí mít takovou váhu. No jsem zvědavá jak s ní budete spokojeni vy. Prosím o komentáře.PS: Pro ty jež by pochybovaly, skutečně je to stopro má práce.


Luciana: Zbloudilá ve stínech
2. Kapitola


Procházela se po pláži, nepřítomný výraz na tváři měla. Oči jí hleděly do dáli, ztraceny ve vzpomínkách. Zakázala si na to myslet, zakázala si vzpomínat. Přesto teď šla k útesům a mysl jí bloudila v dobách dávných. Hruď se jí stahovala a ona měla pocit, jako by se snad ani nadechnout nemohla. Bolest, která přišla, jí srážela do kolen, ale ona přesto setrvala. Šla dál, dál po své cestě životem. Nevnímala utrpení, které vzpomínky přinášely. I když to moc bolelo, byla ráda, že jí to bylo dopřáno. Tak moc v tuto chvíli toužila po slzách. Vzhlédla k obloze a smutně se usmála na stahující se mračna. Spolu s jejím pohledem k zemi padly i první kapky. Byla zmatená ze svých pocitů, věděla, že by to takhle nemělo být. Ona by neměla milovat. Bylo to zakázané, zapovězené. Připadala si jako by snad znovu umírala, přestože věděla, že to není možné. Ona už mrtvá byla. Bylo to velmi, velmi dávno, co její srdce přestalo být.

Psalo se tehdá 12. století, když se jedné zamračené noci narodila. I když by to správně měl být den radosti a požehnání, lidé plakali a nebe s nimi. Ve chvíli, kdy její matka naposledy vydechla, se strhla nevídaná bouře. Otec na ni shlížel očima, jež byly rudé od pláče, ale ona se usmívala. Byla jako jejich osobní slunce. Slunce, které odežene mraky a bolest, kterou skrývají. Zaslíbil jí všechno. Tolik se podobala ženě, kterou miloval, tolik se podobala své matce. Díky tragédii, která ji v den jejího narození postihla, dostala život v blahobytu. Žili šťastně na svém zámku, otec jako šlechtic jim dopřál veškeré pohodlí. Na první pohled se zdálo vše v pořádku.
Jednoho dne se udála věc, díky které nabral její dosavadní život odlišný spád. Otec byl zabit. V den jejích 18. narozenin. Zůstala sama, sama se svým bratrem, svým nejlepším přítelem. Ale věci se změnily. Bratr musel na svá bedra přijmout dědictví po otci a ona se začala cítit opuštěná. Srdce měla prolezlé bolestí a tak po nocích smáčela polštáře jen, aby mohla své ztrápené duši alespoň trochu ulevit. Brzy to však přestalo stačit. V jejím nitru se usídlila úzkost a pověstný úsměv se jí na tváři již nikdy víc neobjevil. Neměla důvod se smát. Tak jak to v mnoha příbězích bývá, její osud již nikdy nemělo naplnit štěstí. Byla jen další smutkem zbloudilá duše, naplněná utrpením.
Doba, ve které se narodila, byla krutá. Krutá a nelítostná, a ona jako žena neměla právo se vzepřít. Dlouhou dobu před jejím narozením podepsali její předci smlouvu. Jako poslední žena v rodě byla povinna provdat se za šlechtice z rodu Liviru. Její bratr věřil, že to nebude tak zlé, Viktor byl přece jen mladý, přitažlivý muž, který měl srdce na pravém místě. Odkládal tedy chvíli, kdy ji bude muset připomenout její povinnosti. Viděl smutek v jejích očích, cítil její bolest. Ale nechápal to. I on oplakal smrt rodičů, ale dokázal se přes tu tragédii přenést. U ní to bylo něco jiného, něco hlubšího. Nelíbilo se mu to. Občas v její tváři zahlédl podivný stín. Okolnosti se však brzy změnily. Viktor náhle onemocněl a své chorobě podlehl. Měsíc po jeho smrti se však do čela rodu dostal Viktorův bratranec Vincent. Bratra tato novina zasáhla jako otrávený šíp. V tu chvíli si skutečně myslel, že je jejich rod prokletý. Vincent, nechutný a oplzlý tlusťoch, tak ho nazýval. Brzy dostal oznámení, že se Vincent ujímá veškerých bratrancových záležitostí, a že si vyhrazuje právo oženit se s jeho sestrou. Opil se tenkrát, opil se téměř do bezvědomí, ale ani to mu nepomohlo oddálit skutek, který jeho sestru odsoudí k životu bez lásky, smyslu a naděje. Věděl, že ji tím ranní, kdyby však neuposlechl, mohl by rozpoutat válku, a pak by trpělo mnohem více nevinných. Rozhodl se to tedy oznámit. Plakala, prosila, vyhrožovala… Nebylo ji to však k ničemu platné. Bylo rozhodnuto. A tehdá to přišlo poprvé, ty hlasy…
"Zradili tě. Všichni zradili." Šeptal jí ochraptělý hlas, jež neznala. "Sam jsi zůstala. Slibovali, lhali…" Nejdřív se bála, bála se sama sebe. Myslela si, že ji snad posedl ďábel.
"Není to tak zlé, není to tak zlé." Šeptala si neustále dokola a rukama si tiskla kolena k hrudi. Lhala si, jen aby si nepřiznala pravdu. Ona přece neblouzní. Jednoho dne ale přijel Vincent, její nastávající. Doufala snad, že to nemůže být tak hrozné, doufala, že bude možné jej milovat. Jak naivní tenkrát byla! Po měsíci, kdy ji bratr tuto novinu oznámil, přijel Vincent na oficiální zásnuby. Bála se, až ho uvidí. Když ho zahlédla, veškeré její naděje byly zadupány v nicotný prach. Obtloustlý třicetiletý muž měl vlasy z půli vypadané, a jeho mastný obličej hyzdila vyrážka. Krása není vždy vidět, opakovala si uklidňující slova. I v tom se však mýlila. Její snoubenec se k ní choval povýšeně, jako by snad byla jeho majetek. Přála si svatbu na craských útesech, jako její maminka s otcem, Vincent ale naplánoval svatbu v kostele, míle od jejího domova. Nechtěla to, nechtěla se ani stěhovat. Neměla však na výběr. Vincent jí nařídil věci, jež musí zařídit, vybral jí šaty, které bude mít, slib, který bude číst.
Znenadání ztratila důvod žít. Tehdá se v ní vše zlomilo. Postupem času začala hlasům naslouchat. Žila sama ve světě, který si vysnila, ve své mysli, tam, kde měla přátele. Věřila, že tomu, jehož hlas slyší, na ní záleží. Sliboval ji vykoupení z toho strastiplného života. Netušila, že jí lže. Nevěděla, že jí ďábel našeptává.
Nastal svatební den. I tento den měl být pln štěstí a radosti, ale nevěsta plakala a nebe s ní. Vše bylo honosně vyzdobeno, i její šaty byly překrásné. Pohled na ně ji však pálil, nenáviděla je. Když ji do nich navlékly, korzet ji stáhl žebra tak, že se téměř nemohla nadechnout. Pokoušely se o ni mdloby, byla nevyspalá, dlouho nic nejedla. Hrdě však vešla do kostela s hlavou vztyčenou. Bratr se na ní smutně avšak povzbudivě usmál. Nepohlédla na něj, bolelo by ji to. On byl…
"Zrádce," ozýval se šepot v její hlavě. "Podívej, jak se směje tvému utrpení." Poslouchala lži, jež jí byly podsouvány. Uzavřela se ve své skulince, věděla, že stačí, když ve správnou chvíli řekne ano.
Štítila se ho. Nevědomky se otřásla, když si uvědomila, že ho musí políbit. Přiblížila se tedy k němu a na zlomek vteřiny se dotkla jeho úst. Ze všech stran se ozval bujarý jásot a potlesk.
"Takto jsem si svůj první polibek nepředstavovala." Promluvila ke svému tichému příteli.
"A to je teprve začátek má milá. Ode dneška s ním budeš muset sdílet jedno lóže." Šeptal k ní.
Otřásla se znovu, teď již plně vědoma si svého gesta. Ne, ne, ne, křičelo její nitro, nedokázala však svůj protest vyslovit na hlas, nesměla. Po obřadu následovaly oslavy s hostinou. Desítky lidí jí chodili gratulovat, ani jednoho z nich však neznala. Hleděla do těch cizích tváří a proklínala boha za osud, jež jí připravil. Toužila utéct, chtěla pryč. Vincent ji však pevně držel a ona se ze svého vězení nedokázala vyprostit. Arogantně se usmíval a šeptal jí slova, která se jí ani v nejmenším nelíbila. Věděl, že ho nenávidí. Nevadilo mu to, naopak, jako by ho snad bavilo ji trápit. Šeptal ji do ucha nechutná slova, prozrazoval jí, co s ní dnes večer vše udělá a při tom všem si užíval blažené spokojenost, když zahlédl její bolestný výraz. Dělalo se jí špatně, už jen při pomyšlení, že by na ní měl šáhnout. A pak k nim přistoupil její bratr. V očích se mu odrážela téměř stejná bolest, jakou nosila ve svém nitru. Pozoroval sestřinu tvář a proklínal se za to, co ji způsobil. Tolik se změnila. Se strachem zjišťoval, že její tvář už není tak nádherná. Nebylo to však tím, že by snad její krása upadala. Bylo to tím výrazem, tím pohledem, který ho děsil. Předvídal, tušil, že ho bude obviňovat, proklínat. Nikdy by však nečekal, že jej bude nenávidět. Bývali jako jedna duše, spřízněni a on ji miloval. Jeho přání však musely ustoupit před povinnostmi a on již dlouhou dobu pozoroval, jak se jeho sestra ztrácí. Teď na něj shlížela, rysy ztvrdlé a rty pevně semknuté. Viděl tu zlobu, bolelo ho to. Když zahlédl ten šílený výraz v jejích očích, zděsil se. Už nebyly tak průzračně, blankytně modré. Podlité krví ztratily své kouzlo a zíraly na něj s čistou nenávistí.
"Doufám, že mi někdy dokážeš odpustit." Zašeptal jí a políbil ji na čelo. Odešel, nedokázal se dívat na to, jak trpí. Už tak trpěl s ní.
A ona skutečně trpěla. Snažila se to zamaskovat, snažila se být silná. Bojovala o tu poslední špetku hrdosti, jež jí zůstala. Svou bitvu však prohrávala. Její manžel jí neustále potupoval před gratulanty, ponižoval ji, smál se jí.
Vláčel ji za sebou jako kus hadru. A jí připadalo, jako by na ní vše padalo. Zdi jejich sálu se k ní nebezpečně přibližovaly. Nedokázala se pořádně nadechnout. V uších jí hučelo a tak ani nevnímala slova lidí, kteří se kolem nich uskupili.
"A tohle tě bude čekat každý den po zbytek tvého života. A věř, že se ti bude zdát věčný." Promlouval k ní tolik známý tichý hlas. Veškeré její obrané zdi se bortily stejně rychle, jako jí docházely síly. Korzet ji stahoval tak silně, že se nedokázala nadechnout.
"Pojď se mnou. Utečeme. Utečeme od toho chlípníka, utečeme od toho zrádce, který si říká bratr."
"A kam bych měla jít?" zeptala se z posledních sil.
"Pojď za mnou do míst, kde již nikdy neucítíš smutek, kde již nikdy nebudeš truchlit. Budeš … šťastná." Promlouval k ní.
Vincent k ní přistoupil a ptal se, co se stalo. Pověděla mu, že je jí špatně, že nemůže dýchat. Jediné, co udělal, bylo, že se jí vysmál. Prý je příliš tlustá, proto jí to škrtí. Odešel, nepomohl jí. Na jeho slovech nebylo ani snítko pravdy. Byla hubená, téměř se ztrácela před očima. Vyběhla tedy ven z domu, potřebovala se nadýchat čerstvého vzduchu. Kostel stál u lesa, na jehož konci byly útesy. Zahlédla je v dálce a tak se k nim s nenadálou radostí vydala. Nikdo neví, jestli to již tenkrát měla v plánu. Stála na konci skal, o jejichž hroty se tříštila temně černá voda. Moře se bouřilo, vysoké vlny narážely o útesy ničivou silou. Pozorovala tu černou vodu a toužila se jí odevzdat. Být tak volná jako ona. Plout si, kam se jí jen zamane. Jen na malou chvíli pomyslela na to, jaké by to bylo, kdyby skočila. Šepot v její hlavě se změnil na bouřlivý křik.
"Pojď za mnou. Pojď do mého království. Budeš šťastná. Skoč. Neboj se. SKOČ!" křičel na ní ten tajemný hlas zas a znovu. Nevzdorovala mu, neměla důvod bránit se. Sliboval volnost. Věděla, že ji již nic lepšího nečeká. Věděla, že její život dnes stejně skončil. Vypadala jako anděl, jako padlý anděl, když tam stála nad propastí. Krásné bílé šaty jí plály ve větru, špinavé od hlíny. Temné mraky se nad ní roztrhly a dešťové kapky se k zemi snášely v tlustých provazcích.


Skrz temné mraky prosvitla slunka zář,
skrz černé vlasy havraní, osvětlila její zoufalou tvář.
Nastavuje svou tvář dešťovým kapkám,
anděl s kůží bledou jako sníh,
a doufá, že dokážou smýt jeho hřích.
Vítr šeptal její jméno, "Luciano, Luciano…"
Černé vlasy větrem plály,
smutné slzy zakrývaly.

Blankytná modř se v mrtvou čerň změní,
na ni nečeká vysvobození.
Naposledy se rozhlédla, zda nikdo tu není,
pak už jen skočila do zapomnění.
Skočila do propasti, jež klid jí slibovala,
že smrt ji nečeká, netušila.

Teď znovu stojí nad útesy, temná noc se nad LA sklání.

Zas a znovu umírá nad propastí, teď však už ví, že chyba to není.
Litovat toho nedokáže, jinak by jej nepoznala, milovaného muže.
Hrdě svou hlavu vztyčí, přestože nitro bolestí křičí.
Nechce se vzdát, teď když ví, že je to možné.

Bude bojovat. Pro něj, pro lásku, pro spásu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mamka Mamka | 1. března 2010 v 0:37 | Reagovat

Kočí,docela jsem ztuhlá v úžasu a čekání na další pokračování

2 Nikulka Nikulka | 1. března 2010 v 0:38 | Reagovat

Teda Mischo, teda ten konec. Tohle bylo něco. Ty to tak perfektně píšeš. jejky ja se tak tesim na pokracko :) jsi uzasna :)

3 Sofia Sofia | 1. března 2010 v 0:38 | Reagovat

Absolutně perfektní ! Co jiného dodat? Pokaždé, když čtu tvojí další kapitolu si myslím, že mě už nemůžeš ničím překvapot, ale ... Ten konec je něco totálně úžasnýho, skvěle si to zakomponovala a jak odkazes vystihnout ten duraz v dulezitych castech. Nevim co bych ti na to mela zkritizovat, zboznuju tvoje povidky :))

4 Melanie Melanie | 1. března 2010 v 0:38 | Reagovat

Waw.... je to úžasné. človek by si myslel, že lepšie to už byť nemôže - a ty stále prídeš s niečím lepším. Ten koniec bol perfektný... a aj začiatok. Nemôžem sa dočkať ďalšej kapitoly . :D

5 Pete Pete | 1. března 2010 v 0:38 | Reagovat

Námět je velice zajímavý.

6 Malika Malika | 1. března 2010 v 0:39 | Reagovat

!!! kruci co napsat jako první...že je to božský? že chci OKAMŽITĚ pokračování, aby se moje oči měly na čem pást? že jsem ráda za nulový gramatický chyby? že.... (sedí tu do půlnoci). great work!

7 siis siis | 7. února 2011 v 19:42 | Reagovat

tY JO...TY SEŠ FAKT DOBRÁ! MOC SE MI TO LÍBÍ A UŽ DU NA DALŠÍ .)

8 Mischa Mischa | 1. dubna 2011 v 11:15 | Reagovat

[7]: Děkuju moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.