HTEM - 7.-9. kapitola

28. února 2010 v 22:21 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

7. Kapitola


Spala jsem dnes velice neklidně. Neustále se mi ve snech zjevovaly cizí obličeje. Přišli mi tak zvláštně povědomé. Když jsem se ráno probudila, nepamatovala jsem si ani jedinou z nich. Byla jsem nevyspalá a unavená, rozhodla jsem se tedy, že dnes běhat nepůjdu. Vynahradím si to tím, že půjdu plavat, slíbila jsem si. Dnes bylo venku pochmurno. Dešťové kapky se v tlustých provazcích snášely k zemi a i na ráno bylo nezvykle šero. Alespoň počasí je na mé straně, řekla jsem si. Má smůla se však zas projevila. Když jsem scházela ze schodů, škobrtla jsem nohou a zahučela do nejbližší kaluže. Do školy jsme dorazila promočená na kost a ještě ke všemu špinavá. Dneska nebude dobrý den, říkala jsem si pro sebe. Ash utíkala za Angelou já se pomalu vydala do třídy. Cestou jsem narazila na Cullenovi, vystupovaly právě ze svých aut. Ethan na mě zavolal pozdrav a hromotluk na mě kývl. Třeba nejsou tak špatný, jak si lidé myslí. Hodinu historie jsem nějak protrpěla a při dalších dvou volitelných jsem se i prospala. Na obědě jsem si dala jen kafe. Dneska nebyl dobrej den. Když jsem se vydala ke svému stolu s očima sklopenýma k zemi, do něčeho jsem narazila a veškerý obsah svého kelímku na sebe vylila. Moje čistě bílá mikina měla do své původní podoby daleko. Z obličeje mi stékali zbytky kávy. Už tak jsem byla podrážděná, tohle byla poslední kapka. Podívala jsem se tedy na to nemehlo a naštvala se ještě víc, když jsem shlížela do pobaveného obličeje Ethana. Koutky úst mu cukali, jak zadržoval smích.
"To ti to přijde k smíchu?" vyjela jsem na něj. To už zřejmě nevydržel a začal se smát na hlas. Jak může být ten kluk takový idiot, nadávala jsem v duchu.
"P-ppromiň," vykoktal ze sebe. "Nechtěl jsem, měla jsi dávat pozor, kam jdeš."
"Myslím, že u tebe je to podobné. Příště se laskavě dívej, kam jdeš. Může to být tvoje mikina, která to odnese." Řekla jsem výhružně a mračila se čím dál víc. On mě tu bude ještě poučovat. Čemu se furt ten tupec směje? Zatnula jsem čelist ve snaze zadržet příval nadávek na jeho osobu.
"Vypadá jak křeček, když se mračí. Je vtipná." Řekl hromotluk, který se tam z ničeho nic objevil. Ethan se rozesmál ještě víc. Pokud je to vůbec možné, pomyslela jsem si. V tu chvíli už mi ruply nervy. Dnes už toho mám vážně dost. Vzala jsem z tácu jeho nesnědený salát a vyklopila mu ho na hlavu. V celé jídelně to ztichlo. Pak už jsem jen slyšela výbuch Ashleyinina smíchu. Pomalu jsem se uklidňovala. Podívala jsem se tedy do Ethanovi zamračené tváře a pronesla: "Promiň, já nechtěla, příště nedráždi hada bosou nohou." Otočila jsem se na podpatku a nechala ho tam stále ještě zaraženě stát. Emmet se v tu chvíli už téměř válel po zemi a popadal se za břicho.
Když jsem si sedala na své místo, byla jsem už úplně uklidněná. Zdá se, že ten malý incident si odnesl pryč i trochu mé podrážděnosti. Těsně se zvoněním vstoupil do třídy i on, mračil se, že i holky se od něj drželi dál. Sedl si hlučně vedle mě a ani se na mě nepodíval. Vlasy měl slepené majonézou. O ou , pomyslela jsem si. To jsem zas něco přepískla. Zadržela jsem úšklebek a přemýšlela jsem, jestli se mu mám omluvit. Přece jen jsem se zachovala velice dětinsky.
"Promiň, trochu jsem to přehnala. Byla jsem už tak dost vynervovaná a tamto mě dorazilo." Pošeptala jsem jeho směrem omluvu. Úkosem se na mě podíval a kývnul. To byla jeho jediná reakce. Dál se mračil a víc na mě nepromluvil. Fajn, buď si uražený. Naštvala jsem se zase. Achjo, vždyť já už jsem i sama sobě protivná.
Nálada se mi zlepšila až doma. Konečně jsem se mohla převléknout do suchého oblečení a měla jsem svůj klid. Šla jsem si do koupelny pro ručník, když jsem si všimla, že se má podoba pomalu vrací k normálu. Naši mi doma zásadně zakázali nosit kontaktní čočky. Tvrdili, že jim nevadí můj vzhled a tak jsem je nosila jen ven. Díky tomu jsem si mohla všimnout, že se mi zužili zornice a stříbro se pomalu vytrácelo. Zítra už bude má podoba zcela normální. Co si o tom asi pomyslí Ethan, až mě uvidí jinou? Hned potom mi však došlo, nad čím přemýšlím. Nejraději bych si jedna natáhla za takový myšlenky, houby je mi po něm, řekla jsem si zase podrážděně. Poslední dobou ty změny odcházeli stejně rychle jako přicházeli. Dřív jsem musela čekat celý dva týdny, než se mi můj normální vzhled vrátil. Mohla jsem s určitostí říct, že mi můj obyčejný zevnějšek vydrží tak dva dny. V neděli mě začne bolet hlava a v úterý přijde záchvat. Bylo, až morbidní, s jakým klidem jsem nad tím přemýšlela. Přišlo mi, jako by se mi snad můj nový vzhled líbil. O tom, že se mé periody zkracují, jsem však našim nic neřekla. Dlouho to však tajit nevydržím. Je to až moc okaté. S potřebou zbavit hlavu alespoň některým nepříjemných myšlenek, jsem vyrazila do bazénu a vrátila se až večer celá unavená. S rozbolavělým tělem jsem padla do peřin a usnula během okamžiku.
Páteční ráno už bylo jiné. Neměla jsem nepříjemnou náladu, dokonce ani nepršelo. Běhání jsem zase zavrhla, tělo jsem měla ještě rozbolavělé z včerejších koleček. Trochu jsem to s plaváním přehnala, řekla jsem si, když mě při protahování bolelo v zádech. V koupelně jsem nadšeně poposkočila, když jsem v zrcadle uviděla svůj vlastní odraz. Takové dny jsem vždy mělo dobrou náladu. Ostatní se mi tolik nevyhýbali.
Měla jsem takové zvláštní tušení. Párkrát se mi to už stalo a vždy se to vyplnilo. Nepomyslela jsem tenkrát, že je to divné. Nevěděla jsem, že to není normální. Měla jsem ten pocit ráda. Většinou se to stalo, když pro nás naši připravili nějaké překvapení. Celý den jsem byla podivně napjatá a plná očekávání. Když jsem vešla do třídy, setkala jsem se s nevěřícným pohledem Ethana a jeho sestry Alice. Tak přece jen nějaká reakce. Přesně takhle reagovali i ostatní. Nijak jsem to nekomentovala a jen ho pozdravila. Řekl strohé čau a dál už se mnou nepromluvil ani slovo a mě nijak nevadil klid s tím spojený. Když jsme vycházeli před školu, skutečně nás s Ash čekalo překvapení. A to v podobě usmívající se Rosemary.
"Půlroční kontrola," kývla jsem na Ash. Obě jsme se k ní vydali. Nakonec jsem jí skončila kolem krku. Měla jsem takovou radost, že jí vidím. Má první přítelkyně. Tolik mi chyběla. Když jsem jí konečně pustila, pozdravila se ještě s Ash.
"Co byste řekli na dámskou jízdu ve třech. Třeba v Seattlu?" Usmála se na nás Mary.
"Rose vážně a já můžu taky?" pískala sestra nadšeně. Usmála jsem se na Mary.
"Chyběla jsi mi." Rosemary mě znala a tak věděla, že tohle byl můj souhlas k čemukoliv po jejím boku.
"Co budeme dělat v Seattlu? " ptala se Ash.
"No mám lístky do kina, na módní přehlídku a myslím, že nákupy taky nepohrdneme."
Cítila jsem, jak se můj úsměv ještě roztahuje. Veškeré starosti šli za hlavu. Prohlížela jsem si tolik známou Maryinu tvář a všimla si odlišností. Nad obočím a kolem úsměvu měla vrásky a na jejím obličeji byl usazen starostlivý pohled.
"Děje se něco Rosemary?" zeptala jsem se se starostí v hlase. Rose se nadechla a pak protočila oči.
"Můžeš mi říct, jak to děláš?"zeptala se mě.
"Jak dělám co?" odpověděla jsem zmateně.
"Vždycky všechno víš. Tuším, že jsi i věděla, že tu budu čekat, podle výrazu jaký jsi měla. Někdy víš, na co se zeptám ještě dřív, než svou otázku vůbec vyslovím. Nebo jako teď. Vždycky poznáš, když se něco děje, když ti někdo něco tají." Ash vedle ní jen divoce přikyvovala a dívala se na mě. Tentokrát sem protočila oči já. Chtěla jsem tím tak zamaskovat, jak mě její vyznání zasáhlo.
"Prosím tě, nemel hlouposti a raději mi řekni, co se děje." Mary jen zavrtěla hlavou, zřejmě si chtěla pročistit myšlenky.
"Z nemocnice, kde jsme tě před 6 lety hospitalizovali po tom, co jsme tě našli, někdo ukradl tvojí složku. Díky našim příkazům byla uložena v zapečetěném trezoru, pod dohledem. Nikdo nepovolaný se tam neměl dostat. Nic méně tvá složka a veškeré záznamy týkající se tvé osoby zmizeli. Všechny ostatní zůstali." Vysvětlila mi starostlivě. "Dosadili jsme sem do Forks trvalého agenta a ty dostaneš tohle. To samé Ashley." A dala nám do rukou malé pagery. " Zelené tlačítko zmáčkneš v případě, že se v okolí bude dít něco divného, ale nebudeš v ohrožení života. Červené stiskneš, pokud ti o život půjde." Říkala mi smrtelně vážně a tím mě vyděsila. " Pokud to nebudeš moci udělat ty, nebo ti na tento pager přijdou, udělá to Ashley. Bohužel se nám nepodařilo nic vypátrat. Stále jsme se nepohnuli z místa."odpověděla na otázku, kterou mi zřejmě viděla na očích. Zmohla jsem se jen na tiché dobře a dál hypnotizovala tu věc ve svých rukou.
" Pojďte, pojedeme. Dostala jsem povolení vás unést hned po škole. Potřebné věci máte v kufru. Čeká nás toho hodně." Mrkla na nás ve snaze rozehnat naši pochmurnou náladu. Na sestru to zřejmě zabralo, já se však topila ve svých myšlenkách. Sedla jsem si na zadní sedadlo a pozorovala dění venku. Hypnotizovali mně dva páry zlatých očí. Alice a Ethan se mračili, v obličeji starostlivý výraz. Už i oni, povzdychla jsem si. V tom mi však v hlavě zazněl znovu ten nakřáplý hlas, který jsem slyšela ve své vzpomínce na pláži. Ztuhla jsem ještě víc, když jsem si uvědomila, že se k tomu přidal i obraz. Vyděšeně jsem sledovala tu scénu a dech se mi zrychloval.
Byla jsem to já. Malá, ještě dítě. Běžela jsem v jakém si červeném oblečení, připomínajícím vězeňský mundůr. Běžela jsem lesem, bosa. Nohy jsem měla rozdrásané do krve. Vlasy slepené od potu se mi lepili na čelo a na tvářích mi stékali slzy. Běžela jsem, jako o život. Doslova. Málem jsem vykřikla, když se pár kilometrů za mými zády ozval známý hlas.
"Neutečeš mi a ty to víš. Tak proč si to komplikujeme. Oni ti nepomůžou." Mluvil klidně, možná trochu zadýchaně. Nekřičel. Věděl, že ho uslyším i na takovou dálku. Velice dobře jsem znala ten hlas a věděla jsem, že můj narůstající strach je oprávněný. Nesl jakýsi příslib nebezpečí. Dohání mě, došlo mi. Vždy jsem dokázala vycítit jeho přítomnost. Byli jsme nějak zvláštně propojení. I jeho vůni jsem rozpoznala daleko lépe než ty ostatní. A to i na takovou dálku. Přestože jsme byli v lese a on voněl po dříví, vynikala jeho vůně znatelněji. Psina, pomyslela jsem si. Dřevo a psina, tak přesně byl cítit. Panika už se chtěla prodrat na povrch, když jsem ji rázně utnula. Ještě ne, ještě se nevzdám. Už jen kousek, vím to. A přidala jsem ještě víc. Zvládnu to, přesvědčovala jsem sama sebe a dál letěla noční temnotou. Za mnou se ozývalo nesouhlasné vrčení, mě tolik povědomé. Už jen kousek, špitla jsem.
Probrala jsem se z jakého si transu a vyděšeně se dívala na své ruce. Snažila jsem se zklidnit svůj a dech a tím se i vypořádat se šokem, v kterém jsem se nacházela. Co to proboha bylo? Vzpomínka?


8. Kapitola


Celou hodinu a půl cesty jsem nevnímala. Ze svého stavu jsem se probrala, až když po mě Ash hodila kapesníčky. Podívala jsem se na ni stále ještě mimo a pomalu se srovnávla s realitou.
"Jsi v pohodě, ségra?" dělala si ze mě srandu. Ale pak si zřejmě uvědomila, že skutečně není něco v pořádku.
"Jo, jo. Jen se mi udělalo nevolno. Za chvíli to snad přejde." Zalhala jsem. Ještě štěstí, že jsem si tu výmluvu vymyslela. Díky tomu jsem se celý náš víkend nemusela přetvařovat. Řekla jsem prostě, že mi není dobře. Byla jsem ponořená ve svých myšlenkách. V noci mě osudná scéna z mé vzpomínky pronásledovala a já se budila zpocená a zmatená. Je to skutečně má minulost, ptala jsem se? Neblouzním jenom? Ne, bylo to tak živé. Tak skutečné. Neustále jsem si přehrávalala ten, teď už povědomý, hlas a snažila se k němu přiřadit tvář. K žádnému pokroku jsem nedošla. To, co jsem v tom výjevu uviděla, bylo velmi divné. Znamenalo to, že jsem toho člověka znala a to velmi dobře. Ostré smysly jsem také měla už dřív. Sakra, proč jen si nemůžu vzpomenout, nadávala jsem si. Ten hlas, komu patří? Proč jsem se ho tolik bála? Byl to můj únosce? Ne nebyl. Nějak podvědomě jsem věděla, že to nebyl on, kdo mě věznil. Ještě teď jsem z té vzpomínky cítila zvláštní vztah mezi námi. Podle hrubosti bych jeho majitele tipla tak na dvacet let, možní i víc. Ale proč mě honil? Byl to snad poskok? Měl mě jen chytit? A co teprve jeho zvláštní vůně?
Ani jsem nevnímala, na čem jsme byli v kině. Přehlídku jsem sledovala a neustále při tom přemýšlela. V neděli, když jsme jeli domů, už mě začala bolet hlava. Nevěděla jsem, jestli to mám tentokrát přiřazovat k pravidelným bolestem nebo jestli je to z toho, jak neustále přemýšlím. Smutně jsem si povzdechla, když jsem si uvědomila, že je můj společný víkend s Mary za námi. Asi stokrát jsem se jí omluvila za mé nevhodné chování a pak se s ní zas na půl roku rozloučila.
Byla jsem podrážděná z intenzivní bolesti hlavy, která neustále zesilovala. Připravila jsem si tedy horkou koupel. Byla to stoprocentní útěcha pro mou hlavu. Usnula jsem okamžitě, co jsem si lehla do postele. Bezesný spánek mě však zase nenavštívil. Neustále se mi ozýval hlas neznámého a zas a znovu mnou prostupovala ta děsivá atmosféra. Můj zběsilý útěk se mi za tuto noc přehrál několikrát. Probudila jsem se s bolestí hlavy ostrou jako střep. Jako kdyby nestačili tři bezesné noci a nepříjemné myšlenky. Raději se dnes budu všem vyhýbat, nechtěla jsem zas na někoho tak nemile vyjet. Ethan se přece jen se mnou od té doby nebaví. Oblíkla jsem si na sebe své nejoblíbenější věci, abych se alespoň v nějakém ohledu cítila pohodlně. Hlavně pozor na louže a schody, říkala jsem si cestou do školy. Škola pro mě byla skutečným utrpením. Ash poznala, co se děje a tak se raději držela dál. Správná reakce, zato Jessica mi lezla neskutečně na nervy. Dnešek si vybrala pro zjišťování informací o Ethanovi. Jejím zdrojem jsem měla být já. Celou přestávku před první hodinou do mě hustila jednu otázku za druhou. Ignorovala jsem její proslovy a čekala, až přijde Ethan a vyhodí ji ze své židle. Když se tak stalo, Jessica se nenechala odradit a zřejmě využívala situace, kdy mu může být blízko a opřela se o mou polovinu lavice. Povídala něco o nákupech, a že jsme spolu dlouho nikde nebyli. Omyl holka, my jsme spolu nikdy nikde nebyli. A já na tom nehodlala nic měnit. Jessicu jsem bytostně nesnášela a myslím, že z její strany bych se sympatií taky nedočkala. Byla jsem pro ní ta divná cizí holka. Udržovali jsme náš vztah na jednoduchých formalitách. Z mé strany se dočkala snahy jen kvůli tomu, že se k mé smůle řadila na Ashleinin seznam přátel.
"Tak co říkáš?"usmála se na mne sladce.
"Jessico, vypadni. Nemám na tebe absolutně náladu." Vybalila jsem na ní lhostejným tónem. Její obličej nabral divnou nachovou barvu. Střelila pohledem k Ethanovi a pak zas na mě. Hodila na mě nejošklivější obličej a pak uraženě odkráčela. Jak malé dítě, říkala jsem si.
Vedle mě se ozval andělský smích a najednou se ke mně naklonila bledá tvář.
"Tohle mě musíš naučit." Smál se Ethan ještě dobrou minutu. Ušklíbla jsem se a dál to nekomentovala. Další dvě hodiny pro mě byli přímo očistcem. Vůbec jsem se nemohla soustředit, prkenně jsem seděla a snažila se pomocí vůle zmírnit bolesti hlavy. Bezvýsledně. Na oběd jsem nešla, sedla jsem si místo toho venku na lavičku. Svěží a chladný vzduch byl přesně to, co má hlava potřebovala. Tato hodina však byla až nečestně krátká. Vydala jsem se tedy do třídy. Ethan už seděl na místě a usmíval se na mě. Pokusila jsem se mu za jeho snahu odvděčit úsměvem, ale nevěděla jsem, jestli se to neminulo účinkem. Můj obličej dnes neuměl nic jiného než se mračit. První hodinu jsem protrpěla, jak jen to šlo, ale ta druhá už pro mě byla utrpením. Bezmyšlenkovitě jsem čárala na desky sešitu ve snaze zastínit vnímání bolesti. Zase se mi to nedařilo. Zítra už to skončí, chlácholila jsem se. Ve předu se ozvalo nějaké prasknutí a to mě probralo natolik, abych začala vnímat, co se děje. Učitelka zase pleskla Tylera sešitem, nic zajímavého. Chtěla jsem se věnovat svému črtání, když jsem uviděla svůj výtvor. Propiskou jsem do desek vyryla čísla z mého tetování na šíji. 001 675. Už mnohokrát jsem se snažila zjistit, co to znamená. Bezúspěšně.
"Je ti dobře?"zeptal se mě zničehonic Ethan. Zmateně jsem na něj pohlédla. "Už chvíli tě pozoruju a nevypadáš, že bys byla ve své kůži." Páni, pozoruje mě. Přemýšlela jsem, co mu odpovědět. Zamračeně mě při tom pozoroval. Rozhodla jsem se, že pravda mi neuškodí.
"Bolí mě příšerně hlava,"zašeptala jsem zoufale.
"A nezkoušela jsi nějaký prášek?" Ach, kdybys věděl, kolik už jsem jich vyzkoušela. Zamračil se ještě víc.
"Ano, zkoušela. Ale nic mi na to nezabírá. Trpím tím hodně, víš. Zítra to přejde. Ale děkuju za starost." Pokusila jsem se na něj usmát.
"Za málo."
Když jsem došla domů, okamžitě jsem zalezla k sobě do pokoje. Pustila jsem si svou oblíbenou muziku a snažila se uvolnit. Usnula jsem až pozdě večer ale s příjemným pocitem vědomí, že zítra už to skončí. V noci se mi kupodivu nic nezdálo, přesto jsem se moc nevyspala. Jsem zřejmě moc unavená. Uvědomila jsem si však nepříjemnou věc, bolest hlavy tu stále byla. Před záchvatem mě nikdy nebolela. Že by to nebylo až tak pravidelné? Ach, zaskučela jsem. To znamená další den s bolavou palicí. Raději bych brala ten záchvat, pomyslela jsem si. Ten aspoň po hoďce přejde. S velice špatnou náladou jsem se tedy vypravila do školy. Lidi můj výraz odpuzoval na tolik, že se neodvážili mě ani pozdravit. Byla jsem jim za to však velice vděčná, hlava bolela jak čert. Zapadla jsem do lavice a tvář si dala do dlaní. Nebudu přece fňukat, nejsem malá, napomenula jsem se. O mé rameno se otřela něčí ruka. Pohlédla jsem, komu ten motýlí dotek patřil a podívala se do Ethanovi tváře plné starostí. Proč se tak tváří? Ptala jsem se. Úsměv mu sluší mnohem víc. A kupodivu se skutečně usmál. Jeho oči však byly nadále plné obav.
"Stále ti není dobře?" Zakroutila jsem jen bezmocně hlavou.
"A nechtěla bys zajít k doktorovi? Otec je lékař, mohl by ti …." Nabízel mi pomoc, já mu však skočila do řeči.
"Jsi hodný, ale já už byla u doktora. U hodně doktorů. Nic se tím nevyřeší. A brzo to přestane. Jen si teď na mě musíš dát pozor, jsem velice nepříjemná." Usmála jsem se.
"Dobře," usmál se také. Je to anděl, pomyslela jsem si. Dokonce má o mě snad i starost. To vědomí mě podivně zahřálo u srdce. " Ale kdyby něco, stačí říct, ano?" Přikývla jsem. Na další dvě hodiny si na nás vyučující připravili promítání. Bylo to pro mne jako dar z nebes. Pohodlně jsem se rozvalila na lavici a uvolnila se, jak mi to má situace umožnila. Na mé utrpení to nemělo vliv. Plačtila jsem v duchu sama nad sebou. Mám já to ale smůlu, vzdychla jsem. Začínám být jako nějaký pesimista. Sebrala jsem se a z posledních sil jsem se vláčela na oběd. Musím do sebe dostat nějaké tekutiny. V davu před sebou jsem uviděla povědomou blond hřívu. Vydala jsem se za ní a zavolala.
"Ash." Přidala jsem do kroku. Znenadání se mi však zamotala hlava a já musela zpomalit. Šla jsem dál. Po chvilce se mi však začalo zatmívat před očima a já věděla, že je zle. Ne, kuňkla jsem, ne tady ve škole. Ne před lidmi. Dech se mi však stále zkracoval a tep zrychloval.
"Ashley!" křičela jsem. "Ashley!" křičela jsem z posledních sil. Sestra se ohlédla. Na tváři se jí objevil vyděšený výraz, když zahlédla, jak se podél stěny kácím dolů. Poslední, co jsem viděla, bylo, jak ke mně Ash spěchá. Pak už mě pohltila temnota. Srdce mi divoce tlouklo. Bolel mě každý jeho úder. Zatnula jsem čelisti a pěsti. Hlavně neslyšně, modlila jsem se.
"Sofií, zlato!" křičela na mě Ash neuvěřitelně blízko mého obličeje. Proboha nekřič, prosila jsem jí v duchu. Vše jsem teď vnímala velice intenzivně. Snažila jsem se dýchat pravidelně, ale něco mi jako vždy bránilo.
"Zlato, dýchej zhluboka. Dýchej, bude to v pohodě. Zvládneme to. Hlavně se snaž dýchat co nejvíce, ano?" Povzbuzovala mě sestřička. Kupodivu to pomáhalo. Stačilo, když jsem se soustředila na její hlas. Hladila mě po vlasech. Slyšela jsem, jak telefonuje našim, aby pro nás přijeli. Proč se mi to muselo stát zrovna tady? Proklínala jsem se. Mohla jsem to přece tušit. Mělo mě to napadnout. Bojovala jsem o každý nádech a můj sípot se rozléhal po celé chodbě. Co si teď lidi pomyslí?
Pomalu mi začínalo hučet v uších, než se to stalo, zaslechla jsem hlas anděla.
"Sofie!" zakřičel hlas o několik oktáv vyšší než obvykle. "Proboha, co se jí stalo?"
Pak už jsem neslyšela dočista nic. Hučení převládalo nad ostatním. Ať už to skončí, pomyslela jsem si, ale věděla jsem, že to bude ještě chvíli trvat. Zatím mám čas vymyslet, co povíme ostatním. Když se mě do teď stranili, co budou dělat teď? Ucítila jsem, jak pode mnou zmizela pevná zem. Náručí, v které jsem se nacházela, bylo chladné a pevné. Člověk, jemuž patřilo, mě nesl jako bych byla lehká jak pírko. Zase jsem se zhluboka nadechla a ucítila tu omamnou vůni. Záchvat se v tu chvíli stal snesitelnějším. Snažila jsem se plnými doušky vdechovat tu úžasnou esenci a zapomněla na bodání v hrudníku a hučení v uších. Přesně takhle voní ráj, pomyslela jsem si. Ethan voní jako ráj.


9. Kapitola


Vše se okamžitě vrátilo, jakmile jsem pod sebou ucítila pevnou podložku. O to horší to bylo. Bodání ve spáncích pomalu sestupovalo k temeni. V uších mi hučelo jako bych stála vedle parní lokomotivy. Hlava se mi motala jako na kolotoči.
"Ach,"uteklo mi přes mé pevně semknuté rty, když mi začal docházet dech. Cítila jsem se neuvěřitelně vysílená a stará. Celé mé tělo bylo zalito nepříjemným studeným potem. Soustředila jsem se na dýchání. Nechtěla bych ještě omdlít z nedostatku kyslíku.
Ruce jsem zatnula do nějaké látky pode mnou a neustále bojovala s pocitem vdát se. Po bůh ví kolika minutách se mi dech pomalu začal zklidňovat a dostat tak potřebný kyslík do plic bylo mnohem jednodušší. I své srdce jsem pomalu dostala do normálu. Trvalo jen několik málo minut, než nepříjemná čerň odstoupila a sluch se mi zbystřil. Celým mým tělem prostupovala euforie z vědomí, že to mám za sebou. Soustředila jsem se na své reakce. Tušila jsem, že tu někde možná budou rodiče a nechtěla jsem je zbytečně víc děsit. Myslela jsem si, že až se můj čich rozvine, budu omámená těmi vůněmi okolo. Jediné co jsem však ucítila, byla desinfekce. Nic jiného zde nebylo cítit. Veškeré pachy ten etanol okamžitě zničil. Otevřela jsem prudce oči, abych se ujistila, že je můj první odhad mylný. Nejsem v nemocnici, rodiče nejsou hloupý, nevzali by mě tam. A skutečně. Místnost se nemocničnímu pokoji velice podobala. Bílé stropy lemovaly zelené stěny. A ten zápach. Instinktivně jsem odsud chtěla utéct. Školní ošetřovna, došlo mi. Posadila jsem se, ale neodhadla jsem rychlost. Vzduch okolo mě prosvištěl. Upřela jsem své oči na nejbližší postavu a poznala v ní Clair. Zděšeně se krčila před mým upřeným pohledem, ale nebyla schopná se odvrátit. Uvědomila jsem si, co dělám, až když na mě Tony promluvil.
"Sofie, jsi v pořádku? Všechno v pohodě?" Pohlédla jsem na něj a raději rychle sklopila hlavu. Najednou mě někdo drtil v náručí. Z té blízkosti jsem podle vůně velice jednoduše poznala sestru.
"Tohle už mi nikdy, ale nikdy nedělej. Slyšíš." Křičela na mě a dál mě drtila. Její hlas byl podbarven zoufalstvím a úlevou zároveň. Nechtěla jsem, aby tohle někdy viděla.
"Ššš to je v pohodě. Vidíš, hned to přestalo. A navíc mi můžeš zas říkat strašidlo." Utěšovala jsem ji. Zabralo to a Ash se zasmála.
"Nemá to být naopak? Nemam já utěšovat tebe?" smála se. Ale starosti z jejích očí nezmizeli. Věděla, že to dobrý není. Tohle nebylo přirozený. Velice mě však těšilo, že ani jednou před mým pohledem neuhnula. Zřejmě si zvykla.
"Ehm a jen tak mimochodem, na chodbě čeká Ethan. Myslím, že se o tebe bál. Když tě viděl, vypadal na infarkt." Chichotala se sestřička. Mě to poznání však zděsilo. Ne, nesmí mě takhle vidět. Moje oči.
"Asi vás nenapadlo mi vzít čočky, že?" Clair jen bezmocně zavrtěla hlavou. Usmála jsem se na ni. Není to její vina, nikdo z nás tohle nečekal.
"Nějak to zvládnu. Pojedeme domů?" Rodiče kývli a odešli podepsat nějaké papíry k sestřičce. Ash na mě mrkla a šla čekat ven. Zvedla jsem se tedy a snažila se, aby mé pohyby byly co nejvíce přirozené, lidské. Vešla jsem do čekárny. Seděl tam, jak nějaká éterická bytost. Jeho krása na mě přímo dýchala. Sakra, nad čím to přemýšlím, okřikla jsem se. Jdu mu jen slušně poděkovat za pomoc. Jeho hlava vylétla mým směrem. Vypadalo to, jako by si oddychl. Zvedl se a já k němu přistoupila. Podívala jsem se mu do očí. Okamžitě ztuhl. V jeho tváři se zračil šok a zděšení. Přesně takovou reakci jsem čekala. Neuhnula jsem však pohledem a dala mu čas, aby ten šok vstřebal. Dál na mě zíral, nechopen slova s otevřenou pusou. Dovolila jsem si malý pobavený úsměv. Takhle vypadá zaskočený bůh. Jeho ruka zničehonic vylétla k mému obličeji a dotkala se mé kůže těsně pod očima. Nedokázala jsem zabránit chvění, když se jeho ruka dotkla mé kůže. Dotyk byl příjemně chladivý.
"Jak? Co to?" zeptal se velmi tiše a pomalu svěsil ruku podél pasu. Zřejmě jen konstatoval, přesto jsem mu na to odpověděla.
"To je úplně normální, Ethane. Mám velice zvláštní nemoc, která vyvolává záchvaty. Po nich vždy přijde na nějaký čas taková to změna." Pověděla jsem mu lež, jež jsme s rodiči vymysleli pro veřejnost. Najednou uhnul pohledem a sklopil hlavu.
"Promiň," omlouval se.
"Za co?" zeptala jsem se zmateně.
"Za mou reakci. Musíš to mít těžké a já se chovám jak hlupák. Už to chápu," pronesl.
"Ehm, co chápeš?"zeptala jsem se ještě zmateněji.
"Proč se s tebou lidi nebaví. Proč se od tebe drží dál. Myslel jsem si, že to z tvé strany musí být chtěné, ale když jsem tě viděl s Ashley, uvědomil jsem si, že i ty bys ráda měla přátele. Že tě ta izolace mrzí. Nechápal jsem. Teď už vím. Lidi jsou tak úzkoprsí." Pověděl mi svou dedukci. Ohromená jsem na něj zírala. Jak tohle může všechno vědět?
"Sofií, pojedeme už? Vykoukla za rohem tátova hlava.
"Jo jasně. Už jdu." Podívala jsem na Ethana. Už hlavu neklopil, díval se mi přímo do očí. Hleděla jsem zaraženě do toho tekutého zlato a snažila se přijít na to, co že jsem vlastně chtěla říct. Zamračil se.
"Ehm tak já už tě nebudu zdržovat. Uvidíme se zítra Sofií," houkl na mě už a odchodu.
"Ahoj," zvolala jsem a šla za našima. Je zvláštní, on je tak zvláštní ten kluk.
Zbytek dne už proběhl bez problémů, udělali jsme si s našima rodinný večer. Dívali jsme se na filmy. Pomohli jsme mamce připravit večeři.
Večer jsem byla unavená, usnula jsem brzo. A po dlouhé době to byl vskutku příjemný spánek, při kterém jsem si i odpočinula. Ráno jsem vstala uvolněná a s dobrou náladou. Podívala jsem se na kalendář, který mi Ash dala k vánocům. Byli na něm naše fotky, na kterých jsme dělali různé blbosti. Kde jsou ty časy, pomyslela jsem si. Dnes bylo 1. listopadu. Páni za dva měsíce jsou vánoce. Oblékla jsem se do teplejší soupravy, venku bylo chladno. Běhala jsem přesně hodinku. Doma jsem se stihla ještě vysprchovat a pak jsem se vydala do školy. Byla jsem nervózní a měla jsem strach z toho, co o mě dnes asi budou lidi říkat. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem došla na parkoviště. Lidé byli rozprášení po celé ploše. Nešlo se jim vyhnout úplně. Vzala jsem to tedy tou snazší cestou a kličkovala mezi auty.
"Ahoj," zvolal na mě zničehonic Mike Newton. Vykolejeně jsem mu odpověděla a přidala do kroku. Zrovna jsem míjela usmívající Angelu s Erikem a Benem, když mě také sborově pozdravili. Co se jim stalo, ptala jsem se. Když mě zdravili i další lidi, jejichž jména jsem si ani nepamatovala, panikařila jsem. Co se to děje? Rychle jsem vplula do třídy a snažila jsem se být neviditelná.
Anděl seděl na svém místě a pobaveně si mě prohlížel. Zafuněla jsem slabé ahoj a dopadla na své místo.
"Copak se děje?"ptal se mě. Podívala jsem se na něj a nenalézala ty správná slova, kterými bych svou rozrušenost vysvětlila.
"Lidi si mě všímají. Zdraví mě,"pověděla jsem. Stále ještě vyděšená tou nenadálou změnou. Anděl vedle mě se začal smát a já na malou chvíli byla okouzlena tím zvukem. Podívala jsem se na něj, ale zapomněla jsem se vyhnout jeho očím. Byla jsem znovu polapena jeho usměvavým pohledem. Pohoda z něj přímo sálala. V tu chvíli pro mě snad ani svět neexistoval. Nechtěla jsem, aby tahle chvíle skončila a zřejmě i on na tom byl stejně. Zírali jsme si navzájem nepokrytě do očí, když se přes jeho obličej mihl stín poznání.
"Tvoje oči," zašeptal a stále si mi do nich díval. Usmála jsem se.
"Kontaktní čočky,"poučila jsem ho. "Tohle je moje pravá barva. Nosím je ve škole. Nechci děsit lidi ještě víc. Pamatuji si den, kdy jsem poprvé přišla do školy. Ještě dnes mě jejich pohledy pronásledují," zasmála jsem se.
"Chápu." Měli jsme zrovna hodinu historie, když učitel vyrukoval se seminární prací. Mohli jsme ji zpracovávat ve dvojicích. Jessika se otočila naším směrem. Ethan se ke mně okamžitě naklonil a zašeptal:
"Přeješ si to zpracovat sama nebo ti má přítomnost vadit nebude?" zeptal se. Ušklíbla jsem se a znovu pohlédla na Jessiku. Stále zírala našim směrem.
"Neboj, zachráním tě." Rýpnula jsem si. Oddechl si a hraně se chytl za srdce.
"Budu tvým dlužníkem." Usmála jsem se, bylo tak jednoduché se s ním bavit. Podívala jsem se na Jess, a zamávala jí. Ta se, se zlobným výrazem, odvrátila. Zachichotala jsem se.
"Myslím, že se budu držet ve tvé společnosti. Pak za mnou Jessika nebude věčně dolézat." Řekl mi Ethan vážně. To už jsem se musela zasmát skutečně nahlas. Chudák, dokážu si to představit. Jessika umí být velice tvrdohlavá. Anděl ze mě nespustil oči a díval se na mě se zvláštním výrazem. V jeho očích se nacházel zvláštní cit, který jsem nedokázala identifikovat.
"Co?" zeptala jsem se. Jen zatřásl hlavou.
"Nic. Sluší ti to, když se směješ." Pronesl. Odvrátila jsem hlavu, ještě by hrozilo, že se budu červenat. Další dvě hodiny mi utekly celkem rychle. Cestou ke stolu na mě v jídelně začal přes celou místnost mávat hromotluk. Podívala jsem se tedy za sebe, jestli je to skutečně na mě a to u něj vyvolalo záchvat smíchu. Zaraženě jsem mu tedy zamávala také a raději spěchala ke svému stolu. Jakmile jsem dosedla, spustila na mě Ash.
"Takže budeš seminárku dělat s Cullenem, jo?" culila se na mě. Pokusila jsem se na ní zamračit, přesto jsem nedokázala skrýt úsměv.
"Jo, už to tak vypadá. Soucítím s ním a tak ho zachráním pře Jessičinými pařáty." Připustila jsem pobaveně. Angela se vedle mě tiše zachichotala.
"A to neví, že se na něj chystá ještě Lauren."pověděla mi pobaveně. Zamračila jsem se. Ano, to by bylo Lauren podobné. Byla jako Jessiky dvojče v blond barvě.
"To abych se od něj nehla ani na krok, co?" pronesla jsem žertovně.
"Víc času v jeho přítomnosti by ti mohlo přinést trvalé následky," pronesla Ash. "Všichni ostatní kluci by ti potom připadali příliš obyčejní." S Angelou jsme se jejímu vtipu zasmáli. Zvedla jsem se a vydala na hodinu matematiky. A skutečně, před sebou jsem zahlédla Lauren, jak se snaží dohonit uhánějícího Ethana. Bylo mi ho líto, a tak jsem se rozhodla, že mu pomůžu.
"Ethane,"zvolala jsem dostatečně nahlas. "Ethane, počkej, potřebuju se s tebou domluvit na tu seminárku." Laurenina hlava vystřelila mým směrem, zlobně si mě měřila, ale stejně mi neuvěřila. On se však zastavil a počkal, dokud ho nedojdu. Propalovala jsem ho pohledem.
"Chtěla jsem se domluvit, kdy si nad to teda sedneme? A přemýšlela jsem, kde." To už Ethan pochopil, o co se snažím. Dali jsme se znovu do kroku.
"Taky jsem nad tím přemýšlel." Pronesl dostatečně nahlas, aby nás ostatní slyšeli.
"Hm a co třeba zítra po škole u nás?" usmála jsem se.
"Skvělý nápad, zítra nic nemám." To už jsme došli před třídu a zapadli do naší lavice. Lauren seděla v první řadě.
"Teda, děkuju. Myslím, že jsem tvým dlužníkem až do konce věků. Myslel jsem, že jí už neuteču." Zasmála jsem se.
" K tvým službám," pronesla jsem stále ještě pobaveně.
"Ale asi by vážně nebylo špatné si nad to sednout. Skutečně bys zítra neměla čas?" zeptal se najednou. Podívala jsem se, jestli to myslí vážně.
"Klidně, nemám nic v plánu. Takže zítra po škole k nám?" zeptala jsem se rychle, nežli ho napadlo jít k nim.
"Fajn, zítra po škole." Usmál se. No páni, hvízdla jsem si a poťouchle jsem se usmála. Tělocvik jsem přežila bez úhony a čekala jsem na Ashley. Pomalu jsme se spolu vydali domů, když jsem ztuhla na místě. Ta vůně, řekla jsem si, když jsem se znovu nadechla. Sakra, tu vůni znám. Snažila jsem si rozpomenout, odkud je mi povědomá. A pak do mě uhodilo. Ta vzpomínka, uvědomila jsem si. Ano je to přesně jeho vůně. Dřevu a jehličí ubíjel na kráse smrad zpoceného psa. Přesně tak bych to popsala. Hlava mi vylítla směrem k místu, kde byla vůně nejintenzivnější. A tam stál. Černé vlasy ostříhané na ježka. Kotlety se mu spojovaly s krátkými vousy a působili tak divoce. Typovala bych ho tak na třicet let. Rozšířené černé zornice mě ukovali na místě. Černý plášť vlál ve větru a působil záhadně a hrozivě. Stál tam na kraji lesa a díval se na mě. Ten, jemuž patří hlas z mých vzpomínek.
"Vidíš ho?" vyhrkla jsem na Ashley, abych se ujistila, že skutečně nejsem blázen. Podívala se zaraženě směrem, kam jsem se dívala. Lehce se otřásla, když ho uviděla. Je to pravda, skutečně existuje. Prolétl mnou strach.
"Jo, proč? Kdo to je?" Podívala jsem se na něj znovu. Stál vzpřímeně a nadále mě hypnotizoval. Mé tělo pocítilo podivnou touhu vydat se za ním, můj mozek se tomu však vehementně bránil. Udělal krok kupředu a já se otřásla. Vyrazila mi husí kůže. Srdce mi bušilo strachy jako zběsilé. Uteč, volal na mě můj mozek. Já přesto nehnutě stála. Podívala jsem se na něj znovu a strach z toho, že by se snad vydal mým směrem, mě plně ochromil. Byl ke mě otočený zády, když se zničehonic zasmál. Zasmál se tak hlasitě, že snad i má sestra to musela slyšet. Ten zvuk byl tak hrozivý, že se mi chloupky zježili ještě víc. A pak byl pryč. Zmizel v lese. Ještě dlouhou chvíli jsem zaraženě hleděla na místo, kde zmizel.
"Kdo to sakra byl?" zeptala se mě nevrle Ash.
"Ryan," vypadlo automaticky z mých úst.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.