HTEM - 40. kapitola

28. února 2010 v 23:43 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Ahoj, tak jsem tu s další kapitolou:) Další jubileum. Jako vždy mě bavilo jí psát, jen mě mrzí, že jsem jí musela utnout. Měla být mnohem delší, ale jelikož je to ve škole teď celkem hektický, a já končim skoro každý den večer v pět hodin,ukončila jsem jí tady, abych vám sem po té odmlce aspoň něco dala. Pustím se teď hned do pokračování, pak ještě Lucianu, ale nejdřív si musim uspořádat čas. Je ho moc málo :/ Doufám, že se vám tahle kapitola bude líbit. I když je vlastně smutná :) Moc se těším na vaše komentáře :)


Hominem te esse, memento.
Pamatuj, že jsi člověk.
Kapitola čtyřicátá

600full-megan-foxeef.jpg


Byl to jen kratičký okamžik, přesto tak definitivní. Portland, přehrávala jsem si dokola ve své mysli. Tušila jsem, že to nebude lehké. Zamyšleně jsem si pohrávala s pramenem vlasů a zas a znovu ho omotávala na prst. Věděla jsem, co teď dělat, věděla jsem, že to musím udělat, ale je to tak správně? Zírala jsem na tu velkou chumelenici, dnes jsem místo oběda nemohla ven. Venku hustě sněžilo, silný vítr se téměř blížil vichřici. Zírala jsem nepřítomně ven a kousala se do spodního rtu. Pochybovala jsem o svém rozhodnutí, přesto jsem si byla jistá, že ho nezměním. Je čas se tam vrátit.
Z proudu mých zmatených myšlenek mě vyrušilo až jemné odkašlaní. Zhluboka jsem se nadechla a s úsměvem se otočila na anděla po mém boku. Tu vůni bych poznala kdekoliv. Opřel se o zeď vedle okna a upřeně mě pozoroval. Naklonila jsem hlavu lehce na stranu a rentgenovala ho pohledem.
"Copak?" zeptala jsem se. Usmál se.
"Nikdy jsem tě takhle neviděl. Tvoje oči tak podivně září. Máš v nich tak zvláštní jiskru…" vysvětloval mi a lehce mi prsty přejel po jizvách na spáncích. "Jen nevím, jestli je to dobře." Zasmál se pobaveně, ale mě neoblafnul. Přimhouřila jsem oči, je snad možné, že zas něco tuší? Povzdechla jsem si, s ním to bude nejtěžší. Odvrátila jsem se zas k oknu a pohlédla ven. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, ne teď.
Den utekl velmi rychle. Vždy, když jsem potřebovala trochu času navíc, si ze mě udělal blázna a letěl nevídanou rychlostí. Ani jsem se nenadála a už jsem stála před naším domem. Pohlédla jsem na Ethana.
"Děkuju," usmála jsem se na něj a naklonila se pro polibek. Omámeně jsem se mu opřela o čelo. "Uvidíme se zítra ráno." Poznamenala jsem, když jsem vystupovala. Zdálo se, že tento malý příslib mu vykouzlil úsměv na tváři. Mrzelo mě to, netušil, že se v tom skrývá ale. Jen kvůli němu jsem o svém rozhodnutí pochybovala. Netušila jsem, co bez něj budu dělat. Byl jako moje slunce, až odejdu, všechna světla zhasnou. Budu sama. Raději jsem se tedy vydala domů. Vyběhla jsem do svého pokoje a usedla k notebooku. Chtěla jsem mít vše naplánované do posledního puntíku. Zadala jsem tedy do vyhledávače adresu mého rodného domu a hledala tu nejrychlejší trasu. Povzdechla jsem si a promnula si kořen nosu. Cesta by měla trvat necelých šest hodin. Vyrazím brzy ráno, rozhodla jsem se, do večera budu tam. Vypnula jsem notebook a stoupla si k oknu. Rozhlížela jsem se kolem ve snaze si vše pečlivě zapamatovat. Popadla mě úzkost, když na mě dolehlo vědomí, že budu muset ze svého království odejít. Cítila jsem se tu tak příjemně, vzbuzovalo to tu ve mně dojem bezpečí.
"Ale já přece neodcházím." Vyhrkla jsem rozhořčená vlastními myšlenkami. "Vrátím se." Hlas se mi lehce třásl, přesto jsem si svým slibem byla jistá. Vrátím se, jen nevím kdy. Bolelo mě vědomí toho odloučení. Ale bylo to nutné, bylo to správné. Došla jsem tedy ke skříni a vytáhla cestovní tašku. Pak jsem začala třídit některé oblíbené kousky ze svého šatníku a snažila se tak zabavit mysl, která si zoufala. Zabavila jsem si jen pár věcí, troje kalhoty, jedny sportovní a dvoje džíny. Dvě mikiny, svetr, pár triček a zbylé druhy oblečení jen po střídmu. Dál jsem přibalila desky se svým životem, tak jsem nazývala těch pár papírů, které se týkaly mé existence. Byly to zprávy z nemocnice, od policie, potom co mě našli, doklady vystavené ke dni adopce. A své úspory, na ty jsem nesměla zapomenout. Zabalila jsem notebook a veškeré kabely, třeba se to bude hodit, pomyslela jsem si. Zbytek večera jsem strávila přípravou večeře. Potřebovala jsem si naše nějak udobřit. Raději jsem se ani neodvážila představovat si, jak budou reagovat. Prostě musí souhlasit. Stála jsem nad plotnou a promíchávala zeleninovou směs. Koho by kdy napadlo, v jaké situaci se budu nacházet. Tak jako každý člověk jsem byla příliš zvědavá na to, abych do věcí nerýpala. Byla jsem až posedlá tím zjistit, kdo jsem. Je pravda, že po tom, co přišly komplikace mého zdravotního stavu, jsem svou snahu vzdala. Uniklo mi menší uchechtnutí, když jsem si vzpomněla, kolik doktorů jsme kvůli bolestem hlavy a přeměnám navštívily. Vždy jsem to považovala za nemoc, to, co se mi dělo. Pamatuji si na dr. Francise. Rodiče mě od něj po pár vyšetření odhlásili. Byl přímo posedlý jizvami na mé hlavě. Chodila jsem až příliš často na rentgeny a jiná vyšetření a teď musím s úsměvem přiznat, že ve svých zjištěních nebyl daleko. Tvrdil, že byla porušena moje báze lební a spánkové kosti, že takový zásah přece musí přinést následky. Měl pravdu, jenže to nebyly následky zákroku, byl to důvod, proč byl ten zákrok vůbec vykonán. Z mého zamyšlení mě vytrhl kouř. Zaklela jsem nahlas a připálenou zeleninu vyhodila do koše. Došla jsem k mrazáku a vyndala novou porci zeleniny. Rozpustila jsem máslo a obsah pytlíku tam vysypala. Soustředila jsem se na pravidelné míchání, myšlenky mě však neposlouchaly. Uvědomila jsem si, že o té operaci vlastně moc nevím. Váhavě jsem přešlápla z jedné nohy na druhou a přemýšlela, jestli si ty věci vybavit chci.I přesto jsem se rozhodla, zavzpomínala jsem. Vím, že to prostě udělali. Jednoduše mě uspali a odoperovali. Ale jak? Co udělali, abych byla schopná svou moc ovládat? Lehce se mi zatmělo před očima, když se mi zjevila mě už známá scéna.
"Co jste mi to provedli?" špitla jsem na Ryana zoufale a znovu pohlédla na dívku v zrcadle. To jsem přece nemohla být já. Vztáhla jsem ruku ke svým očím a odraz udělal totéž.
"Ne," zašeptala jsem. "Prosím ne." Pohlédla jsem do jejích očí, ve kterých nezbylo ani památky po původní tmavě modré. Teď se v nich zračilo průzračná, blankytná modř, ve které proplouvaly zvláštní stříbrné skvrny. Rozšířené zornice působily divoce, přesto však nezakrývaly tu divnou barvu. I když byly ty oči děsivé, zračil se v nich strach. Z té půvabné ostře řezané tváře nebezpečí přímo sálalo. Odraz v zrcadle byl podobou predátora, nebezpečného, neovladatelného. Tak to teď ze mě je? Prostoupil mnou takový hněv, až jsem si myslela, že snad uvidím rudě. Pevně jsem sevřela čelisti. Ruce mě začaly pálit, jakmile jsem však zlobně zavrčela a dala průchod svým emocím, žár zmizel. Jakmile mě vztek celou ovládal, nevšimla jsem si ani, jak se kolem mě vzduch zvlnil. Vzhlédla jsem k Ryanovi, k bratrovi, kterého jsem nenáviděla. Velice prudkým pohybem, který by mě za jiných okolností vyděsil, jsem se zvedla ze země a zamířila k Ryanovi. Nevěděla jsem, co mu udělám, ale z hloubi duše jsem si přála, aby to bylo bolestivé. Stačilo jen jedno malé pomyšlení a můj mozek ihned reagoval. Vzduch se okolo mne zvlnil a odrazil Ryana, který dopadl na protější stěnu se slyšitelným zaduněním. Došla jsem až k němu. Usměv na jeho tváři mě ještě více rozzuřil, nedokázala jsem se ovládat. Bylo až velice jednoduché obtáhnout kolem jeho krku neviditelnou smyčku. Zatáhla jsem a s uspokojením sledovala, jak se snaží bránit proti neviditelnému. Stáhla jsem smyčku ještě víc, když se ozval poplach. Jen periferně jsem zahlédla, jak ke mně běží skupina ošetřovatelů. Má mysl reagovala zcela instinktivně a vytvořila okolo mne neprostupnou bariéru. Jen já jediná dokázala vidět hranice té neviditelné stěny. Otočila jsem se zpět na Ryana.
"Jen to udělej, sestřičko. Zab mě." Sípal bratr z posledních sil. V jeho tváři se zračilo uspokojení. Náhlý popud zuřivosti však ihned vystřídalo zděšení. Proboha, šeptla jsem. Pocit moci mnou i nadále prostupoval a já nyní nevěděla, jak to ovládnout. Veškerá kontrola nad mými schopnostmi zmizela a já zmateně pozorovala své ruce, ve kterých tak příjemně pulsovalo. Pokusila jsem se tedy soustředit a stáhnout zpět veškerou energii. Netušila jsem, co mám dělat, ale pak se mi vybavila matčina slova. "Soustřeď se na své emoce. Jakmile budeš mít pod kontrolou své emoce, ovládneš i moc." Jenže ovládnout pocity, které mnou v tu chvíli procházely, byl téměř nesplnitelný úkol. Zkusila jsem se tedy uklidnit. Zavřela jsem oči, ruce sepla v pěst. Prohloubila jsem své nádechy a díky tomu se mi srdeční rytmus zpomalil. Vybavila jsem si matčinu tvář. Skutečně pak šlo velice jasně rozeznat centrum v mé mysli, kde se má moc nacházela. Soustředila jsem se tedy a pokusila se svou moc stáhnout zpět. Jakmile jsem se o to však pokusila, strhla mne na kolena bolest ve spáncích. Bodalo mne v nich a štípalo, až to bylo téměř nesnesitelné. Chytla jsem se za hlavu, v rukou mi však nepříjemně pálilo.
Ve chvíli, kdy jsem dopadla na kolena, vtrhl do místnosti Callem spolu s ošetřovateli. Odvedli Ryana a mě připoutali k lůžku. Uvědomila jsem si, že dříve tam ty okovy nebyly. Vzpírala jsem, kopala, kousala. A díky tomu jsem si uvědomila, že i veškerý pocit moci zmizel. Callem ke mně přistoupil a sedl si na židli vedle postele. Jeho tvář, jindy tak chladná a prostá jakýchkoliv emocí, teď byla zapálená. Žár jeho očí mě děsil, to nemohlo přinést nic dobrého. Prsty si promnul krátké strniště, které nosil, a se zájmem pozoroval mou tvář. Bylo mi to nepříjemné, ale nedokázala jsem uhnout. Jeho tvář se zvlnila profesionálním úsměvem, na kterém nebylo nic upřímného. Odvrátila jsem raději tvář a pozorovala stěnu nad sebou. Rozhodně ani to nebylo správné. Šokem jsem vydechla, když jsem si uvědomila, jak je můj zrak ostrý. Zmateně jsem pohlédla zpět na Callema, jehož úsměv se teď změnil na potěšený.
"Jistě máš mnoho otázek, Claro." Pronesl po chvíli a udělal to své nechutné, typické gesto. Olízl si rty a zamlaskal. "Byl bych ale velice rád, kdybych ti nejdříve mohl vysvětlit, co se stalo. Věřím, že v tom nalezneš mnoho svých odpovědí, pak bude čas na to, aby ses ptala."
"Jak jistě víš, jsi velmi výjimečný člověk. Byla jsi nadána potenciálem, který ti mi ostatní můžeme jen závidět. Jistě jsi už ale zjistila, co to obnáší. Tvé schopnosti spočívají v ovládání prostoru a to i lidské mysli. Lidé tomu nazývají telekineze nebo telepatie, no nicméně, je to skutečně zajímavý dar. Bohužel zdá se, že lidské tělo pro takovou moc není stavěné. Využívání těchto darů sebou přinášelo i nezměrnou bolest, kterou jsi vždy musela procházet. A bohužel se to neobešlo bez následků. Po každém jejím použití ti ubývalo nenahraditelné množství mozkových buněk, a tvoje centrum pro vnímání prostoru a času vždy utrpělo šok, po kterém ti regenerace trvala velmi dlouhou dobu." Vysvětloval mi můj stav. Jeho lehce nastárlý hlas sršel hranou moudrostí. Nezasvěcený člověk by si o něm snad mohl myslet, že je to člověk velmi dobrosrdečný. Ale i když jsem byla malá, věděla jsem, že tohle je jen dobrá kamufláž. Je to jen hra. Shlížela jsem do jeho chladných šedých očí, v kterých byla znatelná bystrost a stáří, a přemýšlela, jestli i takhle vypadá ďábel. Pod tou dokonale udržovanou fasádou se skrýval velmi chytrý, ale zlý člověk. Nevěřila jsem mu jeho starost. "Dlouho jsme tvou hlavičku studovaly," řekl lehkým tónem a hraně mi poklepal na spánky. "Zjistily jsme, že využíváš mnohem větší kapacitu svého mozku, než ostatní lidé. Víš, co je to mozek?" zeptal se. Kývnula jsem na souhlas a jinak to nekomentovala. "Mozek je takový náš řídící orgán, to díky mozku můžeš pohnout rukou, můžeš mluvit. On vysílá signály o tom, co chceš udělat do tvého těla. Ale existují části mozku, o kterých víme, že je lidé nevyužívají. Například taková šedá a bílá hmota mozková. Když jsme pozorovaly tvoje mozkové pochody, zjistily jsme, že malou částí využíváš i tyto jindy nevyužitá centra. Počet tvých nervových buněk milionkrát převyšoval počet než u jiného člověka. Třeba těch mých." Zasmál se ve snaze odlehčit atmosféru. Nereagovala jsem. "Potom, co jsme se utvrdily, že využívání tvých schopností, tě vlastně ničí, rozhodly jsme se jednat. Tak abys svou moc mohla používat a aby tě to už nebolelo." Usmál se na mě a cvrnknul mě do nosu. Vzhledem k tomu, že jsem byla připoutaná k lůžku, nemohla jsem uhnout. "Rozhodly jsme se tedy pro operativní zákrok. Pan doktor, který tě operoval, zjistil, že pokud ti určitou nervovou tkáň napojíme na centrum myšlení spolu s šedou hmotou, mělo by to odstranit všechny překážky, které ti byly kladeny. A tvojí hlavičce už to nebude ubližovat. Určitě jsi už zjistila, že tvůj otec byl také výjimečný. Stejně jako to po něm zdědil Ryan, i ty jsi po tatínkovi něco zdědila. Tím, že jsme určitá centra v tvé hlavince propojily navzájem mezi sebou, uvolnili jsme potenciál, který si po otci zdědila, aby vyšel dopopředí. Máš nádherná kukadla." Usmál se na mě. "A jak už jsi jistě zjistila, skutečně to zabralo." Zasmál se nahlas. Díval se na mě trpělivě, zřejmě čekal, že mu k tomu něco řeknu.
"Takže…" začala jsem po tichu, ale musela jsem si odkašlat, hlas jsem měla hrubý. Přišel mi cizí, tak chladný. "Takže jste ze mě udělaly zrůdu." Pronesla jsem a stále pozorovala jeho oči. Na chvilku, na malou chvilinku, mu jimi probleskl hněv. Hned na to se však ovládnul a schoval veškeré své emoce za profesionální masku.
"Ale notak, Claro. Buď hodná. Nejsi žádná zrůda. A incidenty, které by se minulým cvičením mohly podobat, už se nikdy nestanou. Díky tomu, že teď využíváš veškerou kapacitu tvého mozku, budeš moci svou moc ovládat. Nemělo by ti to dělat žádné problémy. A nikdy už tě to nebude bolet." Zaslechla jsem jeho poslední slova jakoby z dálky. Jak se jen mýlil. Do nosu mě zaštípal zápach spáleniny. Pohlédla jsem na svou pánev.
"Sakra!" vykřikla jsem nahlas a okamžitě přendala celou pánev do umyvadla, kde jsem na ni pustila proud vody. Seškvařený olej pod studenou vodou zasyčel. Vypnula jsem vodu a spálený obsah pánve vysypala do koše. Znovu. Vyndala jsem tedy třetí, poslední, pytlík zeleniny a hodila ho na rozpálené máslo. Protentokrát jsem se na svou činnost soustředila. Do orestované zeleniny jsem přidala předvařené maso a hořčici rozmíchanou se zakysanou smetanou a vše nechala podusit. Opřela jsem se o linku a jako už dnes po několikáté si promnula kořen nosu. Unaveně jsem si povzdechla. Takže jsem měla pravdu s tím prostorem, který jsme ve své hlavě cítila. Uchechtla jsem se, měla bych vlastně Callemovi poděkovat. Připravila jsem si tedy i zbytek večeře a nechala své myšlenky bloudit zbylými vzpomínkami. Doufala jsem, že až si vzpomenu, až si budu moct vzpomenout, to prázdné místo, které jsme ve své hlavě a ve svém srdci cítila, zmizí. Nebo se alespoň z části naplní. Nic takového se však nestalo, úleva nepřicházela. Prostřela jsem stůl a připravila jídlo k podávání. Rodiče by brzy měly přijít. Doufala jsem, že dorazí i Ashley. Chtěla jsem to mít co nejdříve za sebou a nevěděla jsem, jak bude reagovat. Stačí, že mě zítra bude čekat vysvětlování Ethanovi. Jen co jsem na něj pomyslela, smutnila jsem.
"Klid, klid, klid. Všechno bude ok." Uklidňovala jsem samu sebe. Je to tak správně. Před domem zaparkovalo auto a chvíli potom už jsem slyšela, jak bouchly domovní dveře.
"Jsem v kuchyni." Křikla jsem na ně do předsíně. Za chvíli už Clair byla v kuchyni a Tony strkal hlavu do dveří.
"Co to tu voní? Nebo bych spíš měl říct smrdí?" zeptal se zvědavě a culil se na mě ode dveří. S Clair jsme se nahlas zasmály. Přišla k míse a nakoukla do ní.
"Teda," pronesla uznale a pak se posadila na židli a založila si ruce. Musela jsem se zasmát jejímu gestu.
"To, co by tu správně mělo vonět, je večeře. Podařilo se mi to až na poněkolikáté, vždycky jsem na chvíli někam odběhla, a ono se to spálilo." Usmála jsem se na ně.
"Samo se to spálilo." Rýpal si do mě táta. "Tak sem s tím, jsem hladový jako vlk." Sedl si ke stolu. Promnula jsem si lehce ruce, začínala jsem být nervózní.
"Ash dneska nebude doma na večeři?" zeptala jsem se.
"To bys nám měla říct spíš ty." Zasmála se Clair. Jen co to dořekla, bouchly domovní dveře.
"V kuchyni." Křikla jsem na ní. Jen co byla ve dveřích, spustila.
"Co to tu tak smrdí?" nakrčila nos.
"Všichni do mě," zanaříkala jsem. "Večeře se nepovedla hned na poprvé, sedni." Navigovala jsem jí. Jen co jsem ostatním nandala jídlo, sedla jsem si na své místo mezi Clair a Ashley. Pozorně jsem si je prohlédla. Všichni vypadali na to, že by mohli mít dobrou náladu. Povzdechla jsem si a taky se pustila do jídla. Snažila jsem se tu chvíli, co nejdále oddálit. Modlila jsem se, aby si táta ještě přidal, aby Ashley jedla pomaleji a neházela to tak do sebe. Jen co jsem si uvědomila, že se chovám dětinsky, odložila jsem svůj příbor.
"Vlastně jsem vám chtěla něco říct. Proto jsem chtěla, abychom se tady všichni dnes sešli." Začala jsem pozvolna ale ani mně neušel ten zvláštní podtón v mém hlasu. Ashley se na mě podívala s plnou pusou, Clair na mě pokukovala. Jediný Anthony si mě pozorně prohlížel a odložil večeři.
"Děje se snad něco?" zeptal se opatrně.
"Ashley to už ví, ale vás jsem tím doposud nechtěla zatěžovat." Vyslovila jsem větu, která byla jedna z těch jednodušších. Ashley se po mě blýskla pohledem, a zřejmě už pochopila, že tohle není jeden z těch běžných rozhovorů. "Ale to, co budu muset udělat, se neobejde bez toho, aniž bych vám to alespoň trochu vysvětlila." Zamyslela jsem se a hledala vhodná slova, kterými bych mohla začít. "Už jsem vám jednou vyprávěla o tom, jak jsem si vzpomněla na své rodiče." Upozornila jsem na skutečnosti, o kterých již všichni věděli. Rozhlédla jsem se a setkala se s jejich zamyšlenými pohledy. Ashley pochopila. Šlo to lehce poznat z jejího výrazu. Mračila se, což u ní vypadalo dost komicky. Její obličej na to nebyl zvyklý a tak z toho vznikl vtipný škleb. Nervózně poťukávala nohou o zem a střílela pohledem ode mě k mámě a tátovi. Tony kývnul a to pro mě byl signál, abych pokračovala.
"Od té doby," zadrhla jsem se a zhluboka se nadechla. "Od té doby si vzpomínám." Vyslovila jsem tak obtížnou větu a čekala, jak budou moji rodiče reagovat. Své oči jsem proto raději upnula na ubrus stolu a pozorovala složitý květinový vzor. Clair milovala květiny. Každé léto jste na stole mohli nalézt čerstvě nařezanou kytici. I její vůně byla květinová, těžká ale zároveň svěží.
"Vzpomínáš si?" opakovala po mě Clair, jakoby tomu nemohla uvěřit.
"Ano."
"A to jsi nám to nemohla říct?" zeptala se mě ukřivděně s nádechem paniky. Přesně této reakce jsem se obávala.
"Ne. Mami, pochop, já jsem k tomu měla své důvody." Prosila jsem jí zapáleně. "I kdybych teď mohla měnit, neudělala bych to jinak. V mé minulosti jsou věci, před kterými vás chci ochránit, které nesmíte vědět. Nemusíte mi věřit, vím, že je pošetilé to od vás žádat, ale skutečně vše to, co dělám, dělám proto, abych ochránila sebe a vás. Bylo to zlé," zašeptala jsem svá poslední slova k ní. Nemohla jsem jim o tom vyprávět, proto pro mě bylo tak těžké jim to vysvětlit. Jak jim mám vysvětlit, že je to nebezpečné, když jim nemohu nic říct. Tony nás celou dobu pozorně sledoval.
"Jak zlé?" zeptal se starostlivým hlasem. "Ublížil ti někdo?" zeptal se. Pohlédla jsem mu do očí, jako bych snad doufala, že mě pochopí.
"Zlé. Když byli moji rodiče mrtví, staral se o mě bratr. Přivedl mě kvůli určitým okolnostem do ústavu, kde mě drželi. A operovali. Proto ty bolesti, proto ty záchvaty." Snažila jsem se mu to alespoň nějak vysvětlit. Jeho výraz se nezměnil. "Ale to je stejně jedno. Víc vám říct nemohu, je lepší, když toho víte, co nejméně. To, proč jsem vás tady dnes chtěla mít, je kvůli něčemu jinému. Za posledních pár dní jsem si vzpomněla už na všechno. Vzpomněla jsem si na svou rodinu, na svůj bývalý domov. A chci se tam vrátit." Oznámila jsem jim své rozhodnutí. Tentokrát můj pohled padl na Clair. Nejdříve ji význam mých slov nedošel, po chvíli však na mě své modré oči vykulila. Po obličeji se jí mihnul strach a bolest, stáhl se jí v panice.
"Chceš se vrátit domů?" zeptala se mě plačtivým hlasem, až mě to samotnou bolelo.
"Mami, mami, mami." Vyskočila jsem ze židle a klekla jsem si k ní. Chytnula jsem její ruce do svých. Měla je studené a zpocené, i v mém sevření jsem cítila, jak se jí klepou. Stiskla jsem je tedy o to víc. "Mamí,"zašeptala jsem a pohladila ji po vlasech. Vždy jsem je obdivovala. Jemné, jak vlákno pavučiny. Lesklé a hebké. "Já neodcházím." Uklidňovala jsem jí pomalu. "Jen se tam chci podívat, na nějaký čas se tam vrátit. Ale můj domov je tady u vás, s vámi. Já se vrátím." Mluvila jsem k ní pomalu, abych zahnala ten záchvat paniky. Výraz jejích očí se postupně měnil z vyděšeného na smutný. Pohlédla na Tonyho a ten se na ni usmál. Pocit úlevy mě okamžitě prostoupil a já se na Tonyho vděčně usmála. Upřela na mě znovu své studánky.
"Na jak dlouho?" Povzdechla jsem si.
"To nevím, pár dní, týdnů, měsíc… Potřebuji zjistit pár věcí, urovnat si to v hlavě. Chci se podívat i na hrob rodičů."
"Neměly bychom kontaktovat Rosemarry?" Dělal si Tony starosti.
"No, možná by chtěla, abychom jí to řekly. Já bych však byla raději, kdybychom ji nevolaly." Přednesla jsem opatrně svůj názor a hypnotizovala Tonyho očima. Kývnul, ale nic jiného mi k tomu neřekl. Nelíbilo se mu to.
"Kdy chceš odjet?" zeptala se mě ještě třesoucím hlasem Clair.
"Zítra, odjedu už zítra."
"Už?" zalapala po dechu. "A nechceš to ještě odložit, třeba až po vánocích?" snažila se zviklat mé rozhodnutí. Smutně jsem se na ni usmála.
"Ne mami, chci to mít za sebou."
"A řekneš nám alespoň, kam pojedeš?" zeptal se pro změnu Tony. On byl rozumný. Zvážila jsem své možnosti, ale nenašla jsem důvod, proč bych jim tohle nemohla říct.
"Do Portlandu, v Oregonu."
"Budeš chtít auto?" překvapeně jsem na otce pohlédla. Auto jsem měla v plánu si půjčit, ale to naše bych vítala. SUW se mi v tomhle počasí bude hodit a navíc, nebudu muset shánět půjčovnu.
"Pokud by vám to nevadilo, ano." Odpověděla jsem.
"Budu si jistější, když si ho vezmeš. V kolik vyrazíš?"
"Ráno, před osmou. Cesta mi bude trvat asi tak 6 hodin. Cestu znám, ale nejsem si jistá, jestli nenastanou komplikace. Mohlo se něco změnit, přestavět silnice nebo tak. Ráda bych si nejdříve zajistila ubytování, teprve potom tam chci jet." Vysvětlila jsem Tonymu svůj plán. Místo v hotelu jsem už měla zamluvené, a byla jsem si celkem jistá, že ho ve městě najdu. Zdá se, že byl spokojený, když zjistil, že mám svůj výlet dobře promyšlený.
"Dobře," řekl jen a usmál se na mě.
"Děkuju, tati," opětovala jsem mu jeho úsměv.
"Doufám, že víš, co děláš. Kdyby se cokoliv stalo, okamžitě nám zavoláš." Upozornil mě a z jeho hlasu čišela čirá autorita. Clair vstala.
"Udělám ti jídlo na cestu a zabalím ti pití." Oznámila mi a nenápadně si stírala slzy, které ji stékaly po tvářích. Smutně jsem to pozorovala, ale nic víc jsem udělat nemohla. Teprve potom jsem pohlédla na Ashley a to byla chyba. Její výraz mě vyděsil. Tvář měla chladnou, bez jakýchkoliv emocí. Ale její oči, ty oči metaly blesky.
"Ashley," začala jsem opatrně. Zřejmě jsem to ale neměla dělat. Utnula mě pohledem.
"Jak můžeš." Chtěla něco říct, ale musela se nadechnout. V jejím hlase byl lehce rozpoznatelný vztek. Využila jsem chvilky ticha.
"Ash, pochop mě. Musím se tam vrátit."
"Nemluvím o tom, že tam jedeš. Mluvím o tom, jak jsi mě odstavila na druhou kolej. Něco si mi slíbila, Sofií. Slíbila jsi, že mi řekneš všechno. A teď se vracíš domů a ani tě nenapadlo… Ani jednou tě nenapadlo, vzít mě sebou?" zeptala se mě s hlasem plným výčitek. "Sofií, jsme ségry. Jsme nejlepší kámošky. Myslela jsem, že mám tvojí důvěru." Dívala jsem se na ní, překvapená její reakcí a neschopná slova. Myslela jsem, že jí mám přečtenou. Hypnotizovala jsem ji stejně tak jako ona mě. "Jedu s tebou," pronesla ve chvíli, kdy vstala od stolu. Chtěla jsem něco namítnout, utnula mě však zdvihnutou rukou. Chtěla jsem hledat oprou u rodičů, ti ji ale sledovali se stejným překvapeným výrazem jako já. Ashley se na ně dívala se zdviženým obočím. "Myslím, že naši budou rádi, že pojedu s tebou. Nebudeš úplně sama, a můžu zaručit, že tě přivedu zpět." Clair se očividně tahle verze líbila ještě míň, nechtěla, aby Ash odjela. Nechtěla tu být sama. S Tonym to však bylo přesně naopak. Na první pohled se mu to líbilo. A tak dřív, než Clair něco namítla, souhlasil.
"To je dobrý nápad. Budeš jí tam hlídat." Pronesl žertem, svá slova však myslel vážně. Těkala jsem pohledem mezi nimi a vše mi utíkalo mezi prsty. Místo toho, abych protestovala, mě však naplnila úleva. Samotnou mě to překvapilo, ale bylo ulevující vědět, že v tom nebudu sama. A já to přece Ash chtěla říct, jí věřit můžu. Ona totiž bude věřit mě.
"Dobrá," resignovala jsem až podivně rychle. Ale nemohla jsem si pomoct, byla jsem ráda, že pojede se mnou. Její výraz se okamžitě změnil. Z ublíženého se změnil na nadšený.
"Co si mám sbalit?" zeptala se mě radostně. Povzdechla jsem si.
"Pomůžu ti. Jdi nahoru, připrav si tašku, doklady a věci, které nutně musíš mít sebou." Okamžitě poposkočila a vyběhla nahoru. Musela jsem se jí zasmát. Clair došla až ke mně a pevně mě objala.
"Dej na sebe pozor, zlato. I na Ashley. A vraťte se mi brzo." Vzlykla mi do ramene.
"Neboj, mami. Dám pozor, na nás obě." Hladila jsem ji po zádech. Tony k nám přišel a pohladil mě po vlasech.
"Zítra zavolám do školy, a pokusím se to zařídit. Jste teprve ve druhém ročníku, takže by to snad neměl být problém."
"Děkuju," špitla jsem znovu. Pak už jsem se odebrala k Ash nahoru. Vyděsil mě pohled na její pokoj. Všechno oblečení měla vyházené na zemi, což znamenalo chaos v podobě čtyř vysypaných skříní.
"Panebože." Zašeptala jsem a rázně vkročila do pokoje. Balily jsme v kuse snad čtyři hodiny, než se mi podařilo Ash přemluvit, že skutečně nepotřebuje dvacet kalhot a pět bund. Uskromnila se na dvě cestovky a příruční zavazadlo. Připravila jsem jí doklady, co bude potřebovat a dala instrukce na zítra.
"V kolik vyrazíme?" zeptala mě, když si připravovala věci, které si vezme zítra na sebe.
"Brzy, nejlépe v sedm. Ještě se potřebuju někde stavit." Pronesla jsem zamyšleně. Lekla jsem se, když vyskočila na nohy a plácla se do čela.
"No, jo!" zakřičela. "Ethan!" pohlédla na mě. "Co mu řekneš?"
"On ví, jak na tom jsem. Vysvětlím mu to, a budu doufat, že to pochopí." Oznámila jsem jí smutně. Přišla ke mně a sedla si ke mně na zem. Hlavu mi složila do klína a já se jí začala probírat vlasy. Měla je stejně jemné a hebké jako Clair. Jen se jí jemně vlnily.
"Mezi vámi," začala Ash tichým hlasem. "Mezi vámi je to vážné, že? On není, jako ti ostatní. Je jiný." Nezabránila jsem úšklebku.
"Ano, je jiný," souhlasila jsem.
"A ty? Co k němu ty cítíš?" Zeptala se a natočila se tak, aby mi pohlédla do očí. Znejistěla jsem. Věděla jsem, na čem jsem. Jen bylo těžké to přiznat na hlas. Uhnula jsem tedy pohledem, abych si to alespoň trochu ulehčila.
"Nemůžu bez něj být. Miluju ho." Zašeptala jsem do přítmí pokoje. V místnosti byly zapáleny jen dvě svíčky. Větší půlkruhové a házely zvláštní stíny na zdi. Dřív jsme s Ash takhle sedávaly častěji. Pak jsme ve stínech, které plameny svíčky házely na zdi, hledaly různé obrazce. Usmála jsem se této vzpomínce.
"Vidíš tu labuť?" ukázala jsem na jeden stín.
"Prdlajs labuť, je to auťák." Hádala se.
"Prosím tě, jak jsi přišla na auťák?" smála jsem se jí. A podobným způsobem jsme strávily asi ještě další hodinu. Do postele jsem šla s příjemným pocitem. Věděla jsem ale, že to nejhorší přijde až zítra. Zítra to bude nejtěžší. Nařídila jsem si pro tentokrát raději budíka a ulehla do postele.
"Ehm," zahuhňala jsem, když mě ten otravný pisklavý zvuk vzbudil. Plácla jsme k němu rukou a tím ho umlčela. Po chvíli jsem se donutila i vylézt z postele. Cestou jsem viděla, že o podobnou věc jako je vstávání se snaží i Ashley. Zapadla jsem tedy do koupelny dřív než ona a dopřála si horkou sprchu k úplnému probuzení. Vyfénovala jsem si vlasy do sucha a stáhla je do hladkého ohonu. Jen co jsme vylezla z koupelny, zapadla do ní sestra. Oblékla jsem si teplou šusťákovou soupravu hnědé barvy a vzala tašku s batohem, abych ji mohla odnést dolů. Máma i s tátou seděly u stolu, kde byly připraveny dvě snídaně. Vděčně jsem se na Clair usmála a pustila se do jedné porce. Po hodině přišla i Ash a začala do sebe jídlo házet nevídanou rychlostí. Já jsem mezitím dostávala instrukce. Clair nám připravila jídlo i pití, Tony nám dal peníze na tankování. Po půl hodině už jsme nosily tašky do kufru. Vděčně jsem se na tátu usmála, když jsem zjistila, že nám dal na kola řetězy.
"Dejte na sebe pozor, ano? A volejte, pravidelně. Dělej si pauzy, Sofií, ať neřídíš nonstop. V tomhle počasí je to nebezpečné."Poslouchala jsem trpělivě tátovo kázání a po další půlhodině loučení jsme mohly vyjet. Bylo teprve sedm hodin, příliš brzo na to, abych na něj čekala před školou. Proto jsem se vydala po známé cestě k nim domů. Postupně jsem začínala být čím dál nervóznější. On to nepochopí, křičelo na mě jedno mé já. On nepočká. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Měla jsem téměř nesnesitelné nutkání přejet tu zapadlou odbočku, nakonec jsem ho ale přece jen překonala. Ash na mě rozverně pokukovala a pozorovala moje prsty, které v čím dál rychlejších intervalech bubnovaly o volant.
"Uklidni se, bude to v pohodě." Zkusila to.
"Ne, to nebude v pohodě." Sakra, vždyť ta cesta má trvat déle jak půl hodiny, proč to tak rychle utíká? Po chvilce, která podle mého úsudku měla být delší, se před námi vynořila noblesní vila.
"No doprčic." Slyšela jsem překvapeně po svém boku. Musela jsem se tomu usmát.
"Jo, doprčic." Uznala jsem její reakci.
"Oni jsou dost prachatý, co?" zeptala se. Na to jsem raději neodpovídala.
"Počkáš v autě, ano? Nevím, jak dlouho to bude trvat."
"Mě tam nedostaneš." Zasmála se Ash. Naposledy jsem na ní pohlédla a pak vystoupila, velice neochotně. Bylo to pitomých šest metrů, ale pro mě se ta vzdálenost rychle zkracovala. Pod schody jsem se zhluboka nadechla a vyběhla je po dvou. Zazvonila jsem dříve, než bych si to mohla rozmyslet. Téměř okamžitě se dveře otvíraly a v nich stanula Esme. Dívala se na mě překvapeně, téměř zaskočeně. Její oči nebyly tak zlatavé, jak jsem si je pamatovala, byla to zvláštní tmavě hnědá spolu s okrovou.
"Dobrý den, potřebovala bych…" dříve než jsem to stihla doříct, stál za jejími zády. Nevědomky jsem se narovnala. Vždyť tohle nezvládnu. Jen co mě spatřil, usmál se. Pak se jeho obličej zvlnil do zamračeného výrazu.
"Sofií, co tu děláš?" zeptal se starostlivě. "Stalo se něco?"
"Ehm, ahoj." Zamumlala jsem téměř neslyšně a hlavu sklopila dolů. Esme se vytratila. "Slíbila jsem ti, že se dnes uvidíme. Přišla jsem se rozloučit…"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeane Jeane | 1. března 2010 v 0:26 | Reagovat

Ahoj, nedávno jsem začala číst tuhle povídku... moc se mi líbí jak píšeš a těším se na další kapitolu, tahle byla suprová! ;)

2 Sofia Sofia | 1. března 2010 v 0:27 | Reagovat

Tak, konecne jsem se dostala k ttomu ti napsat komentar. Tahle kapitolka byls uzasna, moc se ti povedla. Ja ani nevim, co ti k tomu napsat. Precetla jsem to jednim dechem hned nekolikrat.Mas pravdu, je to smutna kapitolka. Ethan s ni asi nepojede vid :( Ale Ashley je proste muj favorit. Ona je uzasna. Jsem zvedava, co se ted bude dit. Jak se Sofii bude citit doma. A jsem moc rsda, ze si vzpomina. Citim asi stejnou ulevu jako ona. Tahle kapitolka byla vazne skvela. Byylo v ni vsechno. Slzy, smich, naplneni. Moc se tesim na dalsi pokracovani, ne primo horim zvedavosti. Jak Ethan zareaguje? Prosim, udelej si na psani cass co nejdriv.

3 Melanie Melanie | 1. března 2010 v 0:27 | Reagovat

Nebolo veľmi pekné ukončiť to tak... - ty ma chceš dostať do šialenstva... :D Ale kapitola sa ti vážne podarila. Som rada, že som ju tu konečne našla.. po tak dlhom čase...
Ináč dosť ma prekvapilo, že Ashley vzala so sebou. Mám ju rada, no myslela som si, že Sofii bude chcieť ísť sama... :)
P. S.: Prosím... čo najskôr si urob čas na písanie. Som veľmi zvedavá ako zareaguje Ethan.

4 Poppy Poppy | 1. března 2010 v 0:28 | Reagovat

Wow ... naprosto dokonalé a skvelé. Minule som zabudla napísať komentár, tak sorry. Ja túto poviedku proste zbožňujem, patrí k mojim najobľúbenejším. Ale takto to ukončiť???!!! Prosím, prosím, prosím, pridaj pokračovanie čo najskôr, lebo inak to nevydržím. Love4ever.Poppy:)

5 Iwuushkaa Iwuushkaa | 1. března 2010 v 0:28 | Reagovat

Tyo, to se divim, že Ash jede taky... Myslela jsem, že Sofií bude chtít jet sama :-) Jinak doufám, že to Ethan pochopí, protože ten jejich vztah je moc hezkej, líbí se mi :-) Líbí se mi, jak to píšeš :-) Pokračuj tak dál :-)

6 Chuckyna Chuckyna | 1. března 2010 v 0:29 | Reagovat

oh my gosh..
Tohle je naprosto skvělá, dokonalá a úžasná kapitola.. :)

Jsem děsně ráda, že si vzpomněla, ale štve mě, že chce odjet. Proč ho prostě nevezme s sebou jako Ash? To by byla paráda.. :)
Doufám, že Ethan na ni počká a všechno bude ok.
Musíš psát co nejrychleji!! Já to nevydržím, chodím sem denně několikrát, zkontrolovat to :D

7 Nikulka Nikulka | 1. března 2010 v 0:29 | Reagovat

Tak tohle bylen odcho úplně boží ! já tě miluju :) Tohle byla tak nádherná kapitolka. Ty to tak skvěle píšeš :)) já vím že se neustále opakuju, ale u tebe to jinak nejde :) tleskám :) dokonalost sama :) Kdypak bude další díl?

8 Empara Empara | 1. března 2010 v 0:29 | Reagovat

Tahle kapča se mi fakt moc líbí...píšeš to fakt skvěle vím, že se opakuju, ale vždyťje to pravda....Jsem opravdu zvědavá co se stane v tom domě a jak vezme její odchod Ethan takže další kapču co nejdřív prosím
P.S. Ještě otázečka kdy bude další kapitolka Luciany...

9 Ája Ája | 1. března 2010 v 0:29 | Reagovat

ÁÁÁa konečně jse se sem zas dostala... Rozbil se nám comp... Úplně nádherná kapitolka :) Myslím že mám oslintaný monitro :))) Kdypak bude další ????

10 Monči Monči | E-mail | 16. března 2010 v 19:55 | Reagovat

Krásna kapitola, ale pls pridaj pokračko... :-)  :-)  :-D

11 Andy Andy | E-mail | Web | 13. srpna 2010 v 14:53 | Reagovat

Ooo neeeeee...

12 Mischa Mischa | Web | 13. srpna 2010 v 19:01 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.