HTEM - 39. kapitola

28. února 2010 v 23:42 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Tak, a je to tu. Se smutným povzdechem sem vkládám další pokračování. Se smutným proto, že právě dnešní kapitola započala sérii, která bude povídku hominem ukončovat. Nemám ještě rozhodnuto, na kolik dalších kapitol to vidím, ale právě by měla přijít etapa trochu rychlejšího spádu. Jak už jste si všimly, Sofii se vzpomínky vrací samovolně, plno věcí se jí při pomyšlení vybavuje... Nastala tedy podle mě chvíle, kdy by mělo na scénu přijít zhmotnění její minulosti - Ryane, Callem a spol. Je zapotřebí, aby se s tím, co ji trápí, utkala. A taky se nám začne rozuzlovat Ethanovo tajemství. Vzhledem k tomu, že jsme se přiblížily k finiši, začetla jsem se do prvních kapitol, aby mi neutekla žádná spojitost. A vzhledem k tomu, se chci omluvit, protože se příšerně stydím. Takových hrubek ! No, mohu jen slíbit, že je opravím, tedy až bude čas... a že si teď dám větší pozor při kontrolování. A teď k dnešní kapitolce. Byla náročná, uznávám. Ale s výsledkem jsem nicméně spokojená, protože její psaní mi šlo téměř samo.. Hlavní věc, o kterou v ní šlo, bylo vyjádřit emocionální zmatek, který Sofií cítí, a následné smíření... Dalo by se to nazvat jako stěžejní kapitola, protože v ní dojde ke zvratu v Sofiině myšlení. Já jen doufám, že se mi podařilo vše popsat, alespoň tak, že si to dokážete představit. V dalších kapitolách to bude mezi SaE krušné, nečeká je příjemné období... Přijde i odloučení... Ale je to přece SaE, ti spolu překonají všechno...



Hominem te esse, memento.
Pamatuj, že jsi člověk.
39. Kapitola


600full-megan-foxeef.jpg

"Hm," zamručela jsem, stále uvězněná v jeho objetí. Na tváři měl zamyšlený výraz. Obávala jsem se toho, o čem teď přemýšlí, že ta dálka, do které shlíží, je pro mě nedostupná. Netušila jsem, co si pomyslí o věcech, se kterými jsem se mu svěřila. Tvář se mu po chvíli vyjasnila a on na mě pohlédl s velice zvláštním odleskem v očích. Nevěděla jsem, co říct, jak reagovat. Ticho, které mezi námi propuklo, však po chvíli on sám narušil. Povzdechl si a pohladil mě po tváři. Vypadalo to, jako by snad nevěděl, kde začít.
"Kdybych se ti svěřil…" promluvil po chvíli nerozhodně a odmlčel se. "Kdybych ti pověděl svá tajemství, dokázala bys mi odkrýt ta svá?" zeptal se se zvláštní intonací. Nevěřícně jsem na něj pohlédla, nechápala jsem, o čem teď mluví.
"Nerozumím," zašeptala jsem a přitom kroutila hlavou. Odtáhl se ode mě a sedl si naproti mně.
"Myslím, že už vím, proč se mi nesvěřuješ." Vysvětlil mi a já na něj zkoumavě pohlédla. "A také si myslím, že pokud…" zhluboka se nadechl. "Pokud bych byl já schopen ukázat ti to, co před tebou tajím, získal bych tvou důvěru."
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Nechápala jsem, jak k takové věci došel. Zamyslela jsem se nad tou lákavou nabídkou. Žádná tajemství, pomyslela jsem si a tato vidina pro mne byla skutečně velmi lákavá. Zahleděla jsem se do jeho tváře a přemýšlela, jestli mi důvěřuje natolik, aby se mi se vším svěřil. Byl si jistý svým rozhodnutím, odráželo se mu to na očích. Myšlenky mi zabloudily k mým vzpomínkám, k těm, které jsem před ostatními mermomocí tajila. Celou mě naplnilo zoufalství a úzkost. Copak bych se mu s tím mohla svěřit? Copak by mi věřil? Něco ve skrytu duše mi však našeptávalo: On přece není jako ostatní. Povzdechla jsem si a pohled mi padl na jeho hruď. Jeho tajemství mohou být stejně nebezpečná jako ta má, pomyslela jsem si, vždyť mu ani nebije srdce. Jak je možné, že tu se mnou je a dýchá? Hlavou mi zmateně hýřily podobné otázky a posupně jsem se posouvala k rozhodnutí, které by mohlo být pro nás dva zásadní. Byla jsem na vážkách, netušila jsem, co bych mu řekla. Ehm, Ethane, víš, já jen tak dokážu myslí zvedat věci do vzduchu. Jo a jen tak mimochodem, jednoho člověka jsem už zabila. Hruď se mi stáhla, na podobné věci jsem si přece zakázala myslet.
"Rozmysli si to, Sofií. Netlačím na tebe. Nemusí to být dnes. I já si o tom musím nejprve promluvit s rodinou, netýká se to jen mě." Mluvil ke mně a unaveně si třel kořen nosu.
"Nechci, abys přede mnou něco tajila jen proto, že si myslíš, že bych ti nevěřil. Vzhledem k situaci, ve které se nacházím, a která se už nikdy nezmění, je to celkem směšné. Myslím, že spíše nebudeš věřit ty mě. Třeba ode mne s křikem utečeš. A třeba má Alice pravdu a změním tím tvé rozhodnutí." Promlouval ke mně a jeho hlas byl podbarven zoufalstvím. Zamračeně jsem ho hypnotizovala, mluvil, jako by snad něco tušil. Jakoby snad něco věděl. Ale to přece nebylo možné, nikdy jsem před ním neztratila kontrolu. Vlastně od své nehody se zrcadlem jsem neztratila kontrolu vůbec. Neexistuje nic, podle čeho by mohl usuzovat, že mé situaci rozumí. "Budu muset jít. Mrzí mě, že jsme matiku nestihly. Kdybys s ní potřebovala pomoct, stačí říct a podíváme se na ní spolu." Omluvil se mi, jeho tvář byla zas mírně zamyšlená. Doprovodila jsem ho bez jediného slova ke dveřím, a tam se s ním rozloučila. Políbil mě něžně na čelo, a povzdechl si.
"Jsi pro mě vším, Sofií. Prosím, popřemýšlej o tom. Naše světy jsou si velmi podobné, nemusíš na to vše být sama, dovol mi tě chránit. Nechci o tebe kvůli tomu přijít. I kdyby mě to mělo stát cokoliv jiného, tebe ztratit nesmím. Zabilo by mě to, znovu." Zašeptal mi do vlasů. Srdce se mi rozeběhlo z jeho slov o trochu rychleji. Než jsem však stihla zformulovat jakoukoliv větu, líbnul mě do vlasů a odjel. Stála jsem na prahu našich dveří, přikovaná na místě. Rozhodnout se hned nemusím, pomyslela jsem si a vydala se k sobě do pokoje. Uklidila jsem věci ze svého dětství a stoupla si k oknu. Venku se zvedal silný vítr. Zasněžené větve se v jeho poryvu nakláněly k zemi. Blížila se chumelenice. Došla jsem ke knihovně a namátkově vytáhla nějakou knihu. Potřebovala jsem se uvolnit, alespoň na chvíli zapomenout na realitu. Ponořila jsem se do smyšleného světa a vítala tak uvolnění, které mi to přineslo. K večeru jsem šla dolů připravit něco k večeři a počkala, až naši přijedou. Ignorovala jsem Ashleyinino provokování a po nějakém čase se odebrala k sobě. Opřela jsem se o dveře svého pokoje a unaveně si promnula oči. Roztáhla jsem si na zemi podložku a sedla si do tureckého sedu. Po krátké chvíli začal být můj dech mělčí a tlukot srdce se mi zpomalil. Každou buňkou svého těla jsem se soustředila, tak zoufale jsem se toužila oprostit od pocitů, které mnou lomcovaly. Tlukot mého srdce slábl, ale já se i nadále cítila silná, možná ještě silnější. Úzkostlivě jsem toužila dosáhnout nějakého úspěchu a má snaha byla skutečně odměněna. Prudce jsem rozevřela oči ve chvíli, kdy se mé emoce oprostily ode mne samotné. Stále jsem cítila, ale vnímala jsem je především svou myslí. Pozorovala jsem ten zmatek, který ve mně byl usídlen, a sama se divila, jak s ním mohu normálně fungovat. Byla jsem naplněna tolika emocemi, které se mezi sebou proplétaly, že jsem se už sama nedivila své nervozitě. Připadala jsem si jako na pranýři, jako v ringu. Vše na mě křičelo, vše do mě naráželo. Věděla jsem, že takhle to dál nepůjde. Soustředila jsem se na ty pocity, které byly nejintenzivnější, a rozpoznala mezi nimi strach, zoufalství, úzkost. Tito tři pomyslní útočníci jakoby kolem mé hlavy přímo kroužili. Věděla jsem, že se nejprve musím poprat s nimi a neviděla jsem v tom až takový problém. Bylo už přeci na čase se se všemi problémy smířit. Nejsem už dítě, nemůžu utíkat do kouta a plakat. Nemohla jsem se před tím schovat. A proto mě ještě intenzivněji zasáhl strach. Bála jsem se, bála jsem se všeho, i sama sebe. Vidina toho, že můžu o vše přijít, mě přímo děsila. Zhluboka jsem oddechovala, jen abych v tomto stavu mohla vydržet. Stačilo nechat se trochu vykolejit zmatkem emocí, kterými jsem byla naplněna, a veškerá má snaha o uvolnění by přišla v niveč. Nesmím se nechat tak snadno rozhodit, znělo mi hlavou. Nedokázala jsem ale přijít na žádné řešení, a proto zesílilo i zoufalství. Slova typu není čeho se bát, už na mě neměly žádný účinek a já se cítila pro změnu čím dál víc zoufalejší. Zvolila jsem proto jinou taktiku a celou mě naplnilo odhodlání. Nesmím dovolit svým emocím, aby mě ovládaly, musí mě vést. Znovu jsem otevřela oči a pomalu vstala. Věděla jsem, že to byl úspěch, kterého jsem ještě nedosáhla. Přešla jsem k oknu a nedovolila pocitu vítězství a pýše, aby mi mou snahu zkazili. Když jsem skutečně dokázala vydržet v tomto stavu více než půl hodiny, odvrátila jsem se od okna.
"Budu bojovat." Zašeptala jsem a i přestože to bylo mírně pošetilé, má slova nesla váhu odhodlání. Můžu vše ztratit jedině v případě, že jim dovolím mi to vzít. A to já nedopustím, pomyslela jsem si. Pokud se naučím ovládat, přestanu se bát sama sebe. Na mé tváři se pomalu rozlil úsměv. Soustřeď se, promlouvala jsem sama k sobě. Pohlédla jsem na polštáře poválené na zemi. Soustřeď se, notak. Věděla jsem, že pokud se mi ten pokus nepodaří, prohraju. Prohraju vše, na čem mi záleží. Frekvence mého tepu se poněkud zrychlila a žilami mi proudil adrenalin, stále jsem však byla uvolněná a klidná. Jako nikdy předtím. Netušila jsem, jak toho mohu docílit a tak jsem se nechala ovládat instinkty. Stačilo jediné pomyšlení, jediný příkaz skrytý v mé myšlence, a polštáře na gauči se vznesly do vzduchu. S údivem jsem pozorovala svůj čin a divila se, jak snadné, jak přirozené to bylo. Držela jsem je ve vzduchu, a přitom jsem na to nemusela vyvíjet žádnou zvláštní snahu. Už dříve mi přišlo trochu zvláštní, kolik prostoru ve své mysli mám, a tak mě to teď nemohlo vyvést z rovnováhy. Mohla jsem si jít klidně sednou ke stolu, a dělat si domácí úkoly, polštáře by se nad mým gaučem stále vznášely. Neunavovalo mě to, naopak. Na chvíli mě tato zjištění vyděsila, vzepřela jsem se však strachu. Patří to ke mně, pokud se nenaučím žít s tím, nemohu žít vůbec. Místo strachu mě naplnila radost. Radost z toho, že to mohu dokázat. Že jsem natolik silná, abych se konečně smířila se svým osudem. Nechala jsem polštáře spadnout na zem, vysvlékla jsem se ze svého oblečení a zalehla do postele. Vzpomněla jsem si na matčina slova, že jednou se své schopnosti naučím ovládat. Říkávala, že přijde chvíle, kdy se jich přestanu děsit, kdy se stanou mou součástí. Konečně jsem pochopila význam jejích slov. Hominem te esse, zašeptala jsem do tmy. Pochopila jsem, proč bylo tak důležité si je zapamatovat. Musela jsem pochopit samu sebe, smířit se. Nejsem zrůda, zašeptala jsem sama sobě, když se mi vybavily mé vzpomínky. Kolikrát jsem si to o sobě myslela. Jsem jen člověk, který to má o trochu těžší než ostatní. Ale stejně jako to věděla má matka, i já vím, že jsem dostatečně silná na to nést svůj úděl.
Vím, kdo jsem. Vím, kde je mé místo. Po boku lidí, které miluji a které budu chránit.
Ten večer se toho tolik změnilo.
Když jsem se ráno probudila, cítila jsem se stále klidná a vyrovnaná. Vydala jsem se tedy do koupelny s úsměvem na rtech a po chvíli jsem už vyrážela do školy. Ethan mě nevyzvednul, ale nepřikládala jsem tomu nějaké zvláštní důvody. Šla jsem do školy po boku Ashley, která na mě neustála zvědavě pokukovala. Na chvíli jsem si pomyslela, že mě snad mé včerejší rozhodnutí nějak poznamenalo. Hned jsem se však svým naivním myšlenkám zasmála.
"Co?" zeptala se Ash. Zakroutila jsem jen hlavou a nadále se usmívala. Zkoumavě se mi zadívala do očí. Mírně jsem nakrčila obočí, až se i ona zasmála. Došly jsme spolu ke škole, a já zahlédla jak Ethan teprve vystupuje z auta. Rozloučila jsem se tedy se sestrou a šla za ním. Mračil se a jeho obličej dnes postrádal ten veselý úsměv. Ve chvíli, kdy jsem k němu došla, zaparkovala vedle něj Rosalie.
"Ahoj," pozdravila jsem ho, když zamykal. Vzhlédl ke mně a jeho obličej se rozjasnil.
"Ahoj," usmál se na mě a jemně mě políbil na rty. Chytl mě za ruku a společně jsme se vydaly ke škole. Když jsme však procházely okolo auta jeho sestry, uslyšela jsem zvuk podobný vrčení. Zmateně jsem se otočila směrem, odkud jsem to zaslechla a setkala jsem se s pohledem plným nenávisti. Netušila jsem proč, ale nějak podvědomě jsem cítila, že byl adresovaný mě. Blbost, křičelo na mě mé racionální já, nic jsem Rosalie neudělala. I nadále se však v jejích očích zračila ta samá nenávist, stále mě svým pohledem hypnotizovala. Co jsem jí proboha udělala, pomyslela jsem si. Po chvíli přece jen uhnula očima, pro změnu však pohlédla na Ethana a odfrkla si. Sledovala jsem její záda, jak kráčí ke škole.
"Co to, sakra?" ulevila jsem si nahlas a ani jsem nečekala odpověď. Takovýhle pohled by jí mohl i Ryan závidět, pomyslela jsem si a otřásla se. Rozhodně to nebylo příjemné.
"To kvůli mně." Povzdechl si Ethan a sklopil pohled k zemi. Nevěřícně jsem na něj pohlédla.
"Co jsi jí provedl tak hrozného? Spálil její šatník? Vyhodil šminky z okna? Utrhl si jí šňůru od kulmy?" ptala jsem se s notnou dávkou sarkasmu a pomalu se vydala ke škole. Anděl vedle mě se pobaveně uchechtl.
"Rosalie není tak povrchní, jak na první pohled vypadá." Zastal se jí. Nechápala jsem jeho snahu.
"Máš pravdu, je ještě povrchnější." Znovu se pobaveně zasmál.
"Ona se jen bojí, Sofií. Ta její ignorace, ten její odstup, to vše je jen způsob obrany. Nemyslí si, že by byla natolik silná, aby si k sobě dokázala pustit někoho cizího. Lidé, kteří ji nepoznali jako my, nemůžou vidět, že žije jen pro rodinu. Včera jsem si se všemi promluvil." Oznámil mi. Zamračila jsem se. "Chtěl jsem vědět, co by řekli na to, kdybych tě zasvětil do našeho světa, kdybych ti o nás pověděl. Většina se shodla na tom, že je to jen mé rozhodnutí, že pokud to považuji za bezpečné, nevidí v tom problém. Jen Rosalie byla proti. A myslím si, že jsem zároveň jediný, kdo ji chápe. Ona tě považuje za nebezpečí. Podle ní jsi jen narušitel, který ohrožuje rodinu. Vím, že má pravdu, alespoň z části. Jsi člověk, tím, že ti ty věci povím, ohrožuji nejen nás dva, ale i celou rodinu. Nechápe mě, protože si myslí, že mezi námi už nemůže být nic, co by nás spojovalo. Její povaha jí to nedovolí pochopit. Rozumím ji, přesto to můj názor nezmění." Dokončil svůj proslov a dal mi tak spoustu námětů k zamyšlení. Nějak jsem tušila, že mi prozradil mnohem víc, než kdykoliv předtím. Stále jsem nerozuměla některým jeho slovům. Přišlo mi, jakoby má nevědomost způsobovala, že nechápu jejich význam. Třeba přece jen není tak povrchní, přemýšlela jsem o Rosalie.
A pak jsem si to uvědomila.
"Ty-ty mi to tedy povíš?" zeptala jsem se vykolejeně. Zamračeně na mě pohlédl.
"Ano," odpověděl prostě. "Ale né hned."
Vyjeveně jsem na něj zírala a srovnávala si význam jeho slov. Nebýt anděla vedle sebe nejspíš bych i narazila do dveří, kdyby mi je neotevřel. Byla jsem v šoku. Došly jsme až do třídy, kde na mě mávala usměvavá Alice. Zajímalo by mě, jestli se někdy mračí. Zapadla jsem do své lavice a usmála se na Ethana. Zazvonilo však a tak jsme nemohly navázat rozhovor. Učitelův výklad mě nedokázal zaujmout, ponořila jsem se do chaosu svých myšlenek. Vzpomněla jsem si na Ethanova slova, jsi člověk, tím, že ti ty věci povím, ohrožuji nejen nás dva… Jsi člověk, znělo mi v hlavě jako ozvěna. Díky způsobu, jakým to pověděl, to vyznělo, jakoby mezi námi snad byl rozdíl. Pobaveně jsem si odfrkla, jakoby snad on člověk nebyl. V zápětí jsem si však uvědomila svá slova a zmateně na něj pohlédla. Jeho zlaté oči mě propalovaly smutným pohledem, jakoby snad slyšel mé úvahy, jakoby mi snad dával za pravdu. Jen co jsem si tato slova pomyslela, svou hlavu odklonil. Asi jsem se včera večer zbláznila, pomyslela jsem si ironicky. Do smíchu mi zrovna nebylo. Nadávala jsem si, že jsem nad tím začala vůbec přemýšlet, protože mou hlavou začaly lítat znepokojující myšlenky.
Barva jeho očí se mění, byla jedna z mnoha těch myšlenek. To moje taky, ale člověk jsem, snažila jsem se samu sebe uklidnit. Jenže jemu nebije srdce, oponovalo mi mé vlastní já. Rozumné já. Nedokázala jsem ubránit lavině, která se v mé hlavě strhla, protože na to jsem žádné logické vysvětlení neměla. Chlad jeho pokožky, její barva. Posmrtná bledost, vybavilo se mi. Posmrtná bledost, která je vyvolána tím, že krev v těle mrtvého člověka již nekoluje, tělo vychladne. Ale Ethan přece není žádná oživlá mrtvola, zasmála jsem se svým úvahám, když jsem si vzpomněla na řádku zombie horrorů, které jsme s Ashley shlédly. Dost, dost, dost, okřikla jsem sebe a své pitomé myšlenky. Stejně se brzy dozvím pravdu, pomyslela jsem si a ukončila tak vášnivé diskuze ve své hlavě. Zvonek ohlásil konec hodiny a já osaměla. Zírala jsem z okna a téměř nevnímala učitelův výklad. Venku chumelilo tak hustě, že přes clonu sněhových vloček nešlo téměř vidět. Z ničeho nic se mi vybavily vzpomínky na zimy u nás, v Portlandu. Zimy tam bývaly podobné, stejně bílé. Ale nikdy tam takhle hustě nechumelilo. Jen v horských oblastech. Povzdechla jsem si, vzápětí jsem se však prudce narovnala, jen co jsem si uvědomila, nad čím to vlastně přemýšlím. Tupě jsem zírala do desky stolu před sebou. Portland, Portland, říkala jsem si v duchu a spolu s tím se mi vybavovalo čím dál více informací. "Portland?" zaskučela jsem a šokovaně se usmála.
"Portland," zašeptala jsem znovu trochu připitomněle. Můj bývalý domov, uvědomila jsem si s radostí. Otočila jsem se znovu k oknu a usmála se.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alyssa Alyssa | 1. března 2010 v 0:23 | Reagovat

Konečně! To víš už jsem se nemohla dočkat. Každý den jsem tu byla a koukala jestli tu není nová kapitola a dneska už jen ze zvyku jsem sem šla a ona tu byla! Úžasný. Jsem ráda, že si začíná vzpomínat a že už se začíná všechno vysvětlovat.

2 Sofia Sofia | 1. března 2010 v 0:23 | Reagovat

Ještě teď tajím dech ! Teda, páni, sakra... To jsem teda nečekala... Takže Ethan jí to nakonec poví? To mi na tebe přijde nějak moc jednoduchý, ty to určitě zamotáš :D Jinak si to zas napsala bravurně. Nejvíc se mi líbila ta pasáž, kde si popisovala ten Sofiin souboj, jak se vyrovnávala sama se sebou, to bylo skutečně fantastický. A jsem moc ráda, že se konečně přestala bát toho co umí. Třeba začne svou moc používat :o)) Takže Portland? To v reálu není daleko od Washingtonu vid? Jsem ráda, že si vzpoměla, a že už se svých vzpomínek nebojí... Jinak se připojuju k Chuckyně, Ethan umí číct myšlenky? Přijde mi, že už jsi to tam několikrát naznačovala... Ale Chucky má pravdu, kdyby jí je uměl číst, tak by věděl, kým Sofií je... No nechám toho, uvidím, čím nás zase překvapíš :))

3 Sofia Sofia | 1. března 2010 v 0:23 | Reagovat

Až jednou Hominem skončí, tak sand budu brečet :D:D Tak moc jsem si tu povídku oblíbila, že se s ní budu jen těžko loučit :D :(

4 Empara Empara | 1. března 2010 v 0:24 | Reagovat

páni tak to je fantastický až tahle povídka bude končit tak si budu muset opatřit balení papírových kapesníčků....strašně sem si jí zamilovala a píšeš to fakt skvěle, ten souboj mezi ní samou, jsem zvědavá jakou schopnost má Ethan nejprve jsem si myslela, že čte myšleky, ale to jsem zavrhla.Tak jsem krásně napnutá.Rychle pokráčko!!!

5 Bara.Soldan Bara.Soldan | 1. března 2010 v 0:24 | Reagovat

tak to jsem zvědavá na pokračování... sice se vůbec netěším na nějakou tu rozchodovou scénu, ale tak snad to nebude trvat dlouho... už přemýšlím nad něčím, co se ještě ani nestalo...
přiznám se, že mě tyhle poznávací kapitolky moc neberou... alr to přežiju... :-)))

6 Chuckyna Chuckyna | 1. března 2010 v 0:25 | Reagovat

Skvělá kapitola!!! :)
Jsem děsně zvědavá, jak Sofií zareaguje, až ji to Ethan řekne.. Chápu teda dobře, že on čte myšlenky? Protože kdyby to tak bylo, tak by přece dávno věděl, co mu skrývá, ne? :)
A jsem ráda, žes ji konečně nechala vzpomenout :))

7 Mischa Mischa | 1. března 2010 v 0:25 | Reagovat

[6]: Díky, díky Chucky :) Já bych ti to vysvětlila, ale asi to nechám až na dalších kapitolách... Myslím, že tam problém Ethan ála jeho schopnosti stejně vysvětlím, aby to chápaly všichni a ne jenom já xD

8 Chuckyna Chuckyna | 1. března 2010 v 0:25 | Reagovat

[7]: už se těšim.. posunula bych čas někam dva dny po tvojí poslední zkoušce - jsem milosrdná, jeden den bych ti nechala jako oddechovej :D .. :D

9 Nikulka Nikulka | 1. března 2010 v 0:25 | Reagovat

Tak tahle kapitolka byla super :) nemám slov a už mi dochází přídaný jména:) musela bych se furt opakovat... je to prostě úžasný, skvělý, suprový, originální, dechberoucí, prostě takový, jaký to dokážeš napsat jenom ty :) kdypak bude pokračovánííí ???? No stejně sem budu chodit každej den a kontrolovat. Přeju hodně štěstí u zkoušek :)))

10 Melanie Melanie | 1. března 2010 v 0:26 | Reagovat

Človeče! Až teraz som si všimla, že som tu nedala komentár... :) Takže: hominem.... to mi bude veľmi chýbať.... :( táto kapitola bola veľmi pekná.... (ja viem, že sa stále opakujem, lenže to je tvoja chyba - ty tak dobre píšeš :P )

11 Mischa Mischa | 1. března 2010 v 0:26 | Reagovat

Děkuju moc !!! Jste neuvěřitelná vzpruha pro člověka. Ani nevíte, jak dokáže nějaký komentář potěšit... Vždycky se sem zajdu mrknout, jestli tu není něco nového a musím se usmívat, když tu od vás najdu vzkaz... A vaše reakce, jenom díky vám můžu být na své povídky hrdá. i mě bude hominem moc chybět... Hodně mi to přineslo... Stalo se to mým novým koníčkem a poznala jsem díky tomu spoustu skvělých lidí. Doufám, že se mnou vydržíte až do konce... A také že se i Lucina dočká vaší přízně :-) Ještě jednou děkuju :)

12 Andy Andy | E-mail | Web | 13. srpna 2010 v 14:25 | Reagovat

To je bezva, že si vzpomněla, kde to aspoň zhruba bylo :D
Sakry - chybí mi tu tleskající a slintající smajlík :D

13 Mischa Mischa | Web | 13. srpna 2010 v 19:00 | Reagovat

[12]: Děkuju Andy :-) Pustila jsi se do toho s vervou teda :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.