HTEM - 38. kapitola

28. února 2010 v 23:41 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Tak je tu první novoroční kapitolka hominem. Upřímně? Nelíbí se mi. Asi stokrát jsem to přepsala, takže to co tam bylo na začáku, tam vlastně už ani není. Ale nemyslím si, že by dnes bylo v mé moci to napsat lépe a tak prosím, přimhouříte oka? Velice vám děkuju za vaše komentáře. A vůbec mi nevadí, když mi povídku budete komentovat zde, na mých stránkách. mockrát děkuju za přízeň :))







38. Kapitola


Podala jsem mu pana Buddyho a pozorovala, jak ho nechápavě drží ve vzduchu. Zmateně se na mě podíval. Upřímně jsem se zasmála, vypadal tak legračně.
"To je pan buddy," ukončila jsem jeho trápení. Převzala jsem ho od něj a prstem ho pohladila na jizvách. "Je to můj nejlepší kamarád z dob, kdy jsem ještě žila se svou skutečnou rodinou." Vysvětlila jsem mu po chvíli. " Stál mi po boku při všech těch hádkách a bojích, které doma probíhaly. To k němu jsem vždy běžela, když jsem se potřebovala vyplakat. Jediný mě vždycky poslouchal. Podle otce byly slzy znakem slabosti, v rodu Rouxů pro slabost není místo." Mluvila jsem zahořklým hlasem. Vyvolávalo to ve mně různé pocity. "Měla jsem ho ráda, pořád mám. Byl to můj jediný a nejlepší přítel. Nikdo jiný nebyl. Cizí děti ke mně nemohly. Nebyly dostatečně…" nevěděla jsem, jak to dokončit. Slovo výjimečný jsem použít nemohla. "Ehm… na dostatečné úrovni. K otci jsem si nikdy nevyvinula vztah. Nebyl pro mne autoritou, jakou rodiče bývají. Bála jsem se ho. A maminka…" zarazila jsem se na chvíli. Teď už jsem jí chápala. Všechny ty její nesmyslné narážky. Chránila mě, před otcem i přede mnou samotnou. "Maminka mě měla ráda. Jen měla zvláštní způsoby, jak to dát najevo. Ale muselo to tak být, ona mě jen chránila." Odvážila jsem se na Ethana pohlédnout, jeho výraz mě nepřekvapil. Jak jen mu to vysvětlit, abych neprozradila příliš mnoho? Podobné otázky mi lítaly hlavou a já se sama sebe ptala, jestli by to skutečně bylo tak zlé, kdybych mu to prozradila. Zatřepotala jsem hlavou, jen abych podobné myšlenky vyhnala.
"Před čím tě chtěla chránit?" zeptal se jako by nic, v jeho temných očích šla ovšem vidět jiskra, která napovídala, že něco tuší. Usmála jsem se, byl vnímavý.
"Přede mnou," zašeptala jsem. Vyhnula jsem se jeho pohledu, i když jsem cítila, jak mě jím propaluje. Jestli budu ještě chvíli takhle naznačovat, bude si myslet, že jsem blázen, co utekl z ústavu. Nechtěně mi ulétlo odfrknutí. A není to tak ve skutečnosti? Nejsem jen blázen, co utekl z nějakého ústavu? Poklekla jsem k nočnímu stolku a otevřela dolní dvířka klíčem, který byl nalepený zespoda šuplíku. Vytáhla jsem krabičku se svými poklady a skicák po mamince, a zase stolek zavřela. Sedla jsem si na postel v tureckém sedu a věci položila před sebe. Sáhla jsem po krabičce a její obsah vysypala na postel.
"Otec byl majitelem textařské korporace. Zdědil ji po svých rodičích, byl to rodinný podnik. Měly jsme nádherný dům," zasnila jsem se, když se mi vybavila ta honosná stavba. "Skoro jako z nějaké pohádky. Okolo nechal vybudovat rozlehlý park. Ráda jsem si v něm hrála, obzvláště v zadní části. Bylo tam vybudované jezírko s potůčkem, který procházel i lesem. Tam jsem trávila většinu svého volného času. Byl tam klid a šum vody mě vždy dokázal uklidnit." Svěřila jsem se a podala mu oblázek z mého potůčku. S každým mým nádechem přicházel zvláštní pocit na hrudi. Nebyl nepříjemný, právě naopak. Líbilo se mi vzpomínat, alespoň na takové věci, které jsem měla ráda. Bylo to podivně vzdálené, přesto jsem věděla, že to ke mně patří. Uklidňovalo mě to a já si přišla po těch několika dnech celá. Každá bolestivá vzpomínka do mě zasázela střípky strachu a nejistoty, a tak mě teď ty radostné zas slepovaly dohromady. Byl to zvláštní pocit, ale cítila jsem se jistá sama sebou a proto jsem nebyla nervózní. Odechla jsem si trochu více nahlas a pohlédla na anděla naproti mně. Propaloval mě pohled podivně strnulý. Zamračila jsem se a zamávala mu rukou před obličejem. Až pak se probral z podivného transu a zmateně na mě pohlédl.
"Děje se něco?" zeptala jsem se opatrně. Na jeho tváři se objevil úsměv. Konečně ten upřímný, nádherný úsměv, který jsme milovala.
"Ne, vůbec ne. Všechno už je v pohodě." Odpověděl mi a já se raději snažila ignorovat jeho podivnou formulaci. Vzala jsem tedy další předmět z mých pokladů a zapískala na píšťalku.
"Ta je z pouti. Byla to první, a vlastně i poslední pouť, na které jsem s rodiči byla. Možná proto je teď tak miluji." Zasmála jsem se, ale pak se mi před očima zatmělo. Okamžitě se mi zrak navrátil, nebyla jsem ale ve svém pokoji s Ethanem. Kolem mě pobíhaly malé děti s cukrovou vatou a křičely na své rodiče slova, která jsem nejprve neslyšela. Zatahala jsem matku za ruku a ukázala na horskou dráhu.
"Prosím," zavýskla jsem k ní a doufala, že mě slyší. Matka odběhla k otci a spolu s Ryanem jsme se všichni vydaly na horskou dráhu. Seděla jsem ve svém sedadle a usmívala se. Děti kolem mě plakaly a naříkaly, já jediná jsem si ten pocit adrenalinu užívala. Zakřičela jsem, když jsme vyjely ale ne strachem. Líbilo se mi to. Spokojeně jsem se umívala, když jsme vystupovaly. Vydaly jsme se k restauraci a já si po dlouhé době připadala normálně. Normální rodina na výletě. Vycházely jsme z objektu a já ukusovala cukrovou vatu, když se náhle ozvala prudká rána a hrozivé zavrzání. Zmateně jsem se rozhlížela jako ostatní a hledala v davu matku. Zahlédla jsem ji, jak se strachem vzhlíží vzhůru. Teprve po chvíli si všimla mě. Zpanikařila.
"Claro, CLARO!" křičela na mě, ale já ji nechápala. Až když se ozvaly další rány, vzhlédla jsem k původci toho zvuku. A přimrzla jsem na místě. Horská dráha se řítila k zemi, její nosné sloupy byly příliš zrezivělé, aby udržely váhu toho kolosu. Pozorovala jsem, jak se jedna opěrná tyč hroutí za druhou a nebyla schopna pohnout se z místa. A pak mi to došlo. Pod posledním nosníkem jsem stála já a skupina dalších malých dětí. Pohlédla jsem znovu na místo, kde před chvílí stála máma, ale nenašla jsem ji. Lidé se v panice hnali ven a já ji v tom davu ztratila. Pokusila jsem se utéct, ale lidé mě neustále odstrkovali zpět.
"Mami,mamí!" křičela jsem a začala plakat. Drala jsem se tím davem, ale přišlo mi, jako bych se z místa vůbec nepohla. A pak jsem ho zahlédla. Ryan se ke mně dral skrz dav a křičel na mě, ať běžím k němu. Rozeběhla jsem se tedy, stál o pár metrů dál, pod bortícím se kolosem. Bylo to chytré, lidé odtamtud utíkali, neshromažďovali se v místě nebezpečí a tak zde byla cesta úniku. Musely bychom však být dostatečně rychlý. A to jsme nebyly. Byla jsem už téměř u něj, když sloup, u kterého jsme byly, praskl. Vše se pak seběhlo tak rychle, že i kdybych chtěla, nedokázala bych jinak reagovat. Prudce jsem se nadechla a nehnutě pozorovala, jak se na nás bortí. Na Ryana, na mě. Na všechny ty děti okolo. Plakaly, křičely. Některé byly od krve, jak je dav strhnul na zem. Pohlédla jsem na trám, který byl jen pár metrů nad námi, a pozorovala tlakovou smršť, která se k nám blížila. Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem jednala velice afektovaně. Nevědomky jsem se soustředila na místo hlavě, kde mi tlak pulsoval a pokusila se ho uvolnit. Pod návalem adrenalinu to šlo velice snadno. Vzduch okolo mne zhoustnul. Stačilo si jen pomyslet, co udělat a ono se to stalo. Dopomohla jsem si rukama, které jsem nakrčila před sebe v obraném gestu, a celá má mysl se kolem sloupu ovinula tak, aby už nemohl klesat dál. Netušila jsem, co se pak stane a tak jsem náraz na mou hlavu nečekala. Podařilo se mi však trám udržet a já najednou věděla, že stačí, když odolám. A má mysl byla pevná. Dala jsem tedy všem lidem čas, aby se mohli vzdálit z místa dopadu. Nikdo netušil, co se děje jen Ryan pochopil. Když už nehrozilo nebezpečí, povolila jsem svůj tlak na nosný sloup a odsunula ho o kousek dál, jen aby nespadl na mě. Ještě chvíli jsem zírala na místo, kam dopadl a nedokázala tomu uvěřit. Rozhlédla jsem se, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Všichni se soustředili jen na to, jak se odsud co nejrychleji dostat. Zaplnila mě euforie z toho, co jsem dokázala a ani to nebolelo. Mýlila jsem se. Jen jak opadl adrenalin, rozbolela mě hlava nesnesitelným způsobem. Dopadla jsem na kolena, držíc si hlavu rukama a prosila, aby to přestalo. Z očí mi vyhrkly slzy a já z paniky přestávala dýchat. Obraz před očima se mi motal, zvuky se mi smísily. Přesto jsem byla schopna rozeznat, že ten kdo mě vzal do náručí, byl můj bratr. Nesl mě pryč a mě ještě jednou padl pohled na tu katastrofu. Prach už opadl a tak jsem měla možnost pohlédnout na spoušť, kterou to způsobilo.
"Ne, ne, ne…" plakala jsem, když jsem ji zahlédla. Pod jednou tyčí, která z nosníku trčela, ležela mladá dívka. Váha, která na ní dopadla, ji musela rozdrtit. Všude kolem byla krev. Lidé se kolem ní začali shromažďovat. "To né," zakřičela jsem, když jsem si uvědomila, co jsem způsobila.
Prudce jsem vydechla, když tato má vzpomínka skončila. Ruce jsem měla zatnuté do pěstí a slzy se mi draly ven. Když se můj pohled zaostřil, zahlédla jsem Ethana, jak na mě vyděšeně zírá. Pokusila jsem se tedy zklidnit svůj tep a povolila své sevření.
"O-omluv mě na moment," poprosila jsem ho, ale na odpověď jsem nečekala. Vyběhla jsem z pokoje a zamířila do koupelny. Opřela jsem se o umyvadlo a zhluboka rozdýchávala to, co jsem viděla. Čekala jsem, že přijdou výčitky svědomí, ale nic se nedělo. Připravovala jsem si různá ospravedlnění, která by očistila mé špatné svědomí, ale nic takového nebylo potřeba. Pohlédla jsem do zrcadla a uviděla svou zpocenou tvář. Opláchla jsem si tedy obličej studenou vodou. Zachránila jsem jich mnohem víc, mluvila jsem k sobě. Ruce se mi netřásly, to bylo skutečně dobré znamení. Usmála jsem se na sebe v zrcadle, ale můj úsměv okamžitě pohasl, jen co jsem si uvědomila, že na mě nahoře čeká Ethan. Nahlas jsem zaskučela, co jen mu řeknu. Pravdu, přikrášlenou, ale pravdu. Vydala jsem se tedy po schodech zpět do svého pokoje a psychicky se připravovala na nával otázek. Nic takové ho však nepřišlo. Stále seděl na mé posteli a hlavu sklopenou k zemi. Mračil se a nevypadal, že by si všimnul mé přítomnosti. Potichu jsem k němu vykročila. Vzhlédl, když už jsem byla téměř u něj. Jeho zamračená tvář odrážela různé pocity. V obličeji šel velmi dobře vidět boj, který se v něm odehrával. Nechápala jsem to. Trvalo mu dlouho, než svůj výraz srovnal. V jeho očích se odrážel strach a porozumění. Tohle byla jedna z těch děsivých chvil, kdy mi připadalo, jako by do mě viděl. Jako by věděl, že mu teď budu lhát, jako by to snad chápal. Nervózně jsem si k němu přisedla. Prsty jsem si hrála s přehozem.
"Co se stalo?" zeptal se s hranou starostí v hlase. Nebylo to přesvědčivé.

"Vzpomněla jsem si na něco," odpověděla jsem upřímně a pohlédla na něj tak, aby pochopil, že dál se ptát nemá cenu.

"Takže to, že máš ráda poutě, platí ještě z dřívějška?" zeptal se neohrabaně, jako by snad chtěl znovu zavést řeč.
"Teď už nevím," odpověděla jsem trochu zaskočená jeho otázkou. Teď už jsem skutečně nevěděla, jestli mám poutě ráda. Šáhla jsem do krabičky a vytáhla fotku mě a Ryana. Hlava mě mírně zabolela pod návalem otázek, které mi zněly hlavou. Můj názor na něj se neměnil, i když jsem věděla, že kvůli mně málem zemřel. Všechny jeho hezké skutky, jeho dobré chování vůči mně, to vše bylo poskvrněno tím Ryanem, kterého znám dnes. Zapšklým a nelítostným. Unaveně jsem si povzdechla. Neustále se to točilo jen kolem mé minulosti a Ryana. Nejspíš by bylo na čase uvažovat o přítomnosti a o tom, co teprve přijde. Jinak se z té smyčky nikdy nevymotám. Na mé tváři se usadil menší úsměv, když se mi vybavila další vzpomínka. Nebyla tak intenzivní, jako ta předchozí. Prostě se mi jen vybavila.
Otec slavil narozeniny, ale nebyla to rodinná oslava. Stály jsme s Ryanem v koutě a nuceně se usmívaly na každého, kdo prošel kolem. Bylo to od nás vyžadováno. Lidé, kteří otci přáli a tvářili se jako jeho přátelé, byla místní smetánka, i když někteří přijely i zdaleka. Zatahala jsem Ryana za rukáv, byla jsem ještě malá.
"Vyfoť se se mnou, Lyane," poprosila jsem ho. Na jeho zamračené tváři se objevil upřímný úsměv, který se ovšem snažil potlačit. Věděl, že nemám ráda, když se mi směje. Neuměla jsem ještě vyslovovat r a on se mi posmíval.
"Běž se vyfotit s matkou," odpověděl. Zamračila jsem se.
"Ne, já chci s tebou." Záporně zakroutil hlavou. To už vedle nás stál otec.
"Clara ti něco řekla, Ryane." Pověděl autoritativním hlasem, jeho tón se mi nelíbil. Přikazoval, vždy a každému jen přikazoval.
"Ne," vložila jsem se do toho. "Nic jsem mu neřekla. Poprosila jsem ho." Uvedla jsem vše na pravou míru a vyplázla na otce jazyk. Doufala jsem, že tím Ryana alespoň trochu pobavím. Vždy se proti otci vzpouzel. Otcova tvář zbrunátněla vzteky. Před tolika lidmi se však neodvážil mě potrestat. Jen co odešel, se Ryan zasmál.
"To jsi neměla dělat. Potrestá tě." Zašeptal ke mně, ale já se na něj jen nevině usmála.
"Prosím?"
"Tak pojď," řekl a vzal mě za ruku.
Usmála jsem se, jen jedna vzpomínka mě dokázala rozveselit. Ethan mě se zájmem pozoroval.
"Nebyl vždy tak špatný. Byla s ním i legrace." Pověděla jsem, ale Ethan zřejmě nepochopil, o čem mluvím. "Můj bratr. Ryan." Dodala jsem na vysvětlenou. Dala jsem fotku zpět do bedýnky a vyndala náramek a kapesníček s mými iniciály.
"Měla jsem chůvu. Rodiče neměly čas mě vychovávat. Trávila se mnou hodně času, ale většinou byla jen mým tichým dozorcem. Zřejmě se bála mého otce. Ani nevím, co se s ní stalo, po jeho smrti." Zamyslela jsem se. Odešla jsem dřív, než jsem se s ní stihla rozloučit. "Vždycky se mě snažila naverbovat do nějakých ručních prací. Říkala, že když ruce pracují, mozek spí. Ale nebylo to to pravé ořechové. Vůbec mi to nešlo," zasmála jsem se a rukou přejela po kostrbatých iniciálech na kapesníčku. Sama jsem se je vyšívala. "Když s tím za mnou přišla, nejčastěji jsem reagovala tak, že jsem utekla. V lese byl jeden zapomenutý posed a já se tam s panem Buddym schovávala. Chodila jsem si tam hrát." Vyprávěla jsem své příhody a Ethan mě se zájmem pozoroval.
"Neměla jsi moc přátel." Konstatoval. Zakroutila jsem hlavou.
"Ne, to neměla." Povzdechla jsem si. "Otec mi je buď neschválil, nebo jsme je sama omylem odradila. Ve škole jsem byla vyvrhel. Nejdřív mě považovaly za zbohatlického, arogantního fracka a pak jsem byla ta divná." Zašeptala jsem poslední slova. "I tady tomu tak bylo. Teda krom Ash. Ta mi to všechno vynahradila. Jenže potom, co se začaly dít ty podivnosti, se lidi začali odtahovat. I když to má občas své výhody, viď, například Jessika." Zasmála jsem se jeho znechucenému výrazu. "Neměla jsem nikoho kromě rodiny. Dokud jste nepřišly vy. Asi skutečně platí, že vrána k vráně sedá." Zasmála jsem se znovu a sametový hlas se mnou. Odložila jsem důkazy své nešikovnosti stranou a šáhla po poslední důležité věci mezi poklady. Přisedla jsem si k Ethanovi a položila mu skicu do klína. Vzal ji do svých rukou a lehce přejel prstem po tazích tužky.
"Kdo to maloval?" zeptal se. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a on mě objal kolem boků.
"Maminka. Malovala. Tohle nakreslila těsně před smrtí. Říkala, že bych na ní měla mít nějakou památku. Nakreslila mě takovou jakou mě vidí ona, jen abych věděla, co jsem pro ní znamenala." Pověděla jsem mu její slova a hlas se mi na konci lehce třásl. Byl to můj věrný portrét, ale má tvář byla trochu jiná. Byla šťastná. Otočil papír a přečetl citát, co byl na zadní straně.
"Hominem te esse. Memento, Clara. Víš, co to znamená?" zeptal se.
"V alveliánském překladu by to bylo hrubě přeloženo jako: Pamatuj, že jsi člověk, Claro." Souhlasně zakýval hlavou a já jen nevěřícně vydechla. Umí snad i latinsky? Upřímně bych se tomu ani nedivila.
"Proč ti tam napsala zrovna tohle?" Povzdechla jsem si.
"To ještě nevím. Ale hrozně často mi to říkávala. Je prý moc důležité abych si to zapamatovala." Pověděla jsem. Do ruky jsem vzala zapínání svého přívěšku a položila si ho na dlaň.
"Ten je od maminky," vysvětlila jsem mu. "Občas mě napadá, že byla příliš vnímavá. Jako by tušila, co se stane. Jakoby mě na to připravovala. To já jsem to zvorala. Kdybych ji tenkrát poslechla. Kdybych si ho nesundala." Nadávala jsem si. Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že má čarovnou moc. Šlo o to, co vyjadřoval, to kým jsem. "Říkávala, že ji připomínám divoké kotě, chycené v kleci. Prý jen prskat neumím." Usmála jsem se nad jejími slovy. Otočila jsem přívěšek a na jeho zadní stranu a tam stálo to pofiderní hominem… Odfrkla jsem si. "Bylo to i na jejich hrobě," přiznala jsem Ethanovi a připadala si jako by mi něco utíkalo mezi prsty. Nemyslím tím jméno, vybavila se mi matčina slova. Nemyslím jméno, myslím tím, kde je tvé místo. Zatřepotala jsem hlavou, lámat si ji tím můžu později. Opřela jsem se o Ethana a slastnými doušky jsem si vychutnávala jeho vůni. Vzhlédla jsem k němu a setkala se s jeho pohledem. Miluji ho, uvědomila jsem si už po sté, ale bylo zvláštní přiznat si to takto přímo. V jeho očích se objevil úžas a rysy mu lehce zjihly.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Melanie Melanie | 1. března 2010 v 0:20 | Reagovat

Neviem sa dočkať ďalšej kapitoly.... :D :D :D (musia byť aj také kapitoly, ktoré sa ti nepáčia... :D to preto, aby si ďalšiu napísala lepšiu..:D )

2 JanaJ JanaJ | 1. března 2010 v 0:20 | Reagovat

Se zas opakuju, ale nemůžu se dočkat další kapitoly. :-))) Jde ti to. :-)

3 mamka mamka | 1. března 2010 v 0:20 | Reagovat

teda dceruško moje ty dovedeš ale napínat...chci pokračování....
apropó....3. a 4.kapitola je úplně stejná...to je úmysl?

4 marcea marcea | 1. března 2010 v 0:21 | Reagovat

teda s tím, že ta kapitolka není hezká nesouhlasím, mě se líbí ostatně jako všechny...xD..doufám že brzo bude další!!..

5 Lyssa Lyssa | 1. března 2010 v 0:21 | Reagovat

Taky doufám,že brzy bude další,protože tuhle povídku ač byla ze začátku chaotická tak dostává jasné rysy a získala si mě.Moc hezky píšeš a dokážeš zaujmout;) Prostě moc pěkný a těším se na další díl.

6 Chuckyna Chuckyna | 1. března 2010 v 0:21 | Reagovat

Aloha, Mischo..
Stydím se, ale musím ti přiznat, že jsem HTEM začala číst až včera v noci. Právě jsem dočetla 38. kapču a asi mam další drogu :D
Přemýšlím nad přívlastky, který bych tomu mohla dát, ale napadají mě samý otřepaný, jako je skvělý, dokonalý, úžasný, famózní.. Ale tohle nestačí na tak originální příběh.
Hrozně se mi líbí záměna Eda za Ethana a líbí se mi i Sofií, to jaká je, i že je jiná. Plánuješ taky galerii k povídce? /pokud někde je, naveď mě :D/ Nevím, co ještě dodat, snad jen: Těším se na další :)

7 Melanie Melanie | 1. března 2010 v 0:21 | Reagovat

Súhlasím.... Mischa je asi jedinou ktorej sa to nepáči... :D

8 Sofia Sofia | 1. března 2010 v 0:22 | Reagovat

Pravda pravdoucí , mě se teda ještě nestalo, že by se mi od tebe nějaká kapitolka nelíbila... Píšeš skvěle a na úrovni, umíš zamotat příběh, vytvořit zápletku, to jen tak někdo( z těch co píšou povídky) neumí...

9 Bara.Soldan Bara.Soldan | 1. března 2010 v 0:22 | Reagovat

Řekla bych, že se kapotolka nelíbí jen tobě ..
akorát už jsem nedočkavá, jak se všechno vyvine a kdy se konečně o sobě dozví pravdu... už je to na mě dlouhé.. jsem opravdu nedočkavá... :-)))

10 Andy Andy | E-mail | Web | 13. srpna 2010 v 14:06 | Reagovat

Nádhera - jednoznačně nádhera :-D

11 Mischa Mischa | Web | 13. srpna 2010 v 18:59 | Reagovat

[10]: Děkuju moc! To potěší :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.