HTEM - 37. kapitola

28. února 2010 v 23:40 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Tak konečně je to tu. Další kapitolka. Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale skutečně nebyl čas. Měla být původně o dost delší, ale dneska nám odešla televize a tak jsme se rozhodly si koupit novou. A neuvěříte, jak je těžké si nějakou mezi těma plazmama a lcd vybrat :// Tak k obsahu, měla to být zásadní kapitola s velmi důležitým podtextem ale moc se mi to nepovedlo. Napsala jsem to tak, jak mi to dnes šlo nejlíp, tak snad se vám bude líbit. Moc vám děkuji za minulé komentáře :)) Doufám, že i pro tentokrát přibudou.

37. KAPITOLA

Nechala jsem kapky vařící vody stékat po zádech a pomalu se probírala. Přemýšlela jsem, co bych jen mohla do odpoledne dělat. Dům byl tichý a proto mě ani vzkaz na stole nepřekvapil. Rodiče se s Ashley vrátí až večer, jeli k babičce. Neubránila jsem se kyselému úšklebku. Osušila jsem se a vylezla ze sprchy ven. Soustředěně jsem si pročesávala vlasy a zírala na svůj odraz v zrcadle. Neměnila jsem se, změny po posledním záchvatu neodezněly. Povzdechla jsem si a položila kartáč na umyvadlo. Jen na minutku jsem pomyslela, jaké by to mohlo být, kdyby žádné záchvaty neexistovaly. Udivilo mě poznání, které to přineslo. Mrzelo by mě to. Nikdy bych zřejmě nepoznala Wrightovi, tím pádem ani Ethana. Zamračila jsem se. Všiml by si mě vůbec, kdybych byla normální? Byla bych jako Jessika a spol.? Opřela jsem se o komodu a zhluboka se nadechla.
"Ne. Tohle jsem prostě já." Zašeptala jsem svému odrazu v zrcadle. Neměnila bych, dodala jsem si sama pro sebe. Otočila jsem se a odešla z koupelny. Trvalo mi necelou hodinku, než jsem si uklidila pokoj. Pan Buddy dostal své čestné místo na posteli, zbylé věci ze své minulosti jsem uložila do nočního stolku. Rozhodla jsem se, že po zbytek času si raději sednu nad tu matiku. Nechtěla jsem před Ethanem vypadat jako úplný tupec. Pohlédla jsem tedy na nyní probíranou látku a zhrozila se. Kombinatorika. Už jen to znělo strašidelně. Dlouhou chvíli jsem se proklínala samu sebe, že jsem nedávala pozor, ale nakonec jsem se do toho stejně pustila. Přestala jsem vnímat čas a po chvíli jsem skutečně rozeznala rozdíl mezi variacemi a kombinacemi. Trápila jsem se zrovna s permutacemi, když se rozezněl zvonek. Nadskočila jsem nad tím nečekaným zvukem a zmateně se rozhlédla. Pohled mi padl na budík na nočním stolku. Dvě hodiny odpoledne. Vystřelila jsem ze židle, ale pak jsem sama zarazila. Bože to bylo tak rychlé. Zmateně jsem pohlédla na své nohy. Pokusila jsem se udělat další krok, ale vše bylo v pořádku. Zatřepotala jsem hlavou, už mám halucinace. A s tímto pomyšlením jsem to hodila za hlavu. Seběhla jsem schody a těsně před tím, než jsem otevřela dveře, jsem na tváři vykouzlila nevinný úsměv. Ethan na mě zmateně pohlédl. Sjel mě pohledem.
"Ahoj," pozdravila jsem ho mírně nervózní. "Promiň, já … seděla jsem nad tou matikou a trochu se zapomněla." Vysvětlila jsem mu upřímně svou situaci a raději sklopila oči. Musím se ještě převléknout, zaskuhrala jsem v duchu. V momentě mě však napadlo jednodušší řešení. "Nevadilo by ti, kdybychom byly pro dnešek u nás? Dům je prázdný." Zeptala jsem se váhavě. Usmál se a konečně promluvil.
"Vůbec ne," usmál se ještě víc. Něco na jeho tváři mi však nesedělo. Jeho oči byly temné. Zlatavě hnědou vystřídala neproniknutelná čerň. Nechtěně jsem se zachvěla, když mi po páteři přejel mráz. Věděl, že ho pozoruji. Úsměv z jeho tváře vymizel úplně. Vypadal… nebezpečně. Okřikla jsem samu sebe.
"Děje se něco?" zeptala jsem se obezřetně. Roztěkaně se rozhlédl a pak se na mě zas usmál.
"Ne, ne." Přistoupil ke mně blíž a lehce mě políbil na čelo. "Odpusť, omlouvám se … já… měl jsem špatný den." Přiznal se a v hlase mu zazněl smutný podtón. Vzhlédla jsem k němu. Pohladil mě jemně po tváři. "Jsem rád, že už jsem s tebou." Zašeptal ke mně a vykouzlil tím úsměv i na mé tváři.
"Pojď," zatáhla jsem ho dovnitř. Zoufale jsem se snažila zahnat nepříjemný pocit u žaludku, který ještě zesílil, když jsem ho chytla za ruku. Nevěnovala bych tomu moc pozornosti, z dřívějška mě však trápily špatné zkušenosti. Začala jsem být nervózní. Dovedla jsem ho až ke svému gauči. Pozorně jsem na něj pohlédla.
"Copak se stalo?" zeptala jsem se jemně. Zamračil se. "Nechceš se mi s tím svěřit?"
"Rád bych se ti s tím svěřil." Odpověděl a na chvíli se odmlčel. "Ale jsem vázán tajemstvím, které není jen mé." Vysvětlil mi a zoufale na mě pohlédl. Skutečně vypadal nebezpečně, jeho pohled varoval a vábil zároveň. Stačilo však jen pohlédnout o trochu déle a veškeré skryté emoce vypluly na povrch. To, co jsme v nich spatřila, mě vyděsilo. Strach, bolest a zoufalství z něj přímo křičely. Prudce jsem vydechla.
"Ethane," zašeptala jsem a lehce ho pohladila po tváři. "Co se děje?" Uvěznil mou ruku v té své a políbil mě na ní.
"Bojím se o tebe," zašeptal a tím mě dostatečně vykolejil. Zamračeně jsem na něj pohlédla. "Alice viděla, jak … Nevěřím tomu, ale nemohu si pomoct. Ty obavy…" Mluvil ke mně tichým hlasem, ale jeho slovům jsem nerozuměla. Odmlčel se, a když na mě znovu pohlédl, jeho výraz byl pln emocí. "Skrýváš přede mnou hodně." Pověděl, a jakmile jsem se chystala něco namítnout, umlčel mě zdviženým prstem. "Chápu to." Zašeptal zlomeně. "Jak bys mohla důvěřovat někomu, jako jsem já. Někomu, kdo před tebou má sám tajemství." Přiznal a zas se odmlčel. Hruď se mi svírala, bolelo mě ho takto vidět. Nechtěla jsem, aby se trápil.

"Dlouho jsem se trápil se svým osudem, a nenávist, kterou teď cítím vůči sobě samému, je ještě silnější. Neměla bys se mnou být. Už jen díky citům, které tobě chovám, bych se od tebe měl držet dál. Ale já to nedokážu Sofií. Nejsem tak silný, abych teď, když jsem tě našel, tě ztratil. Bolí mě být od tebe daleko." Hlas se mu chvěl, a přestože by mě jeho slova měla znepokojovat, hřála mě v hrudi. Nepříjemné pocity, které se objevily spolu s jeho příchodem, ale nezmizely. "Pověz mi jen, proč mě to vše tak znervózňuje? Je snad to, co mi tajíš tak závažné?" Zmateně jsem na něj zírala neschopna okamžité odpovědi.
"J-já…" zakoktala jsem se. "Já nevím." Odpověděla jsem zoufale. Najednou mi přišlo, jako by se jeho slova týkala jen mě. "Nevěřil bys…" zašeptala jsem věc, která mě nutila svá tajemství chránit před ostatními. Každý by mě považoval za blázna, kdybych mu pověděla o věcech, které umím.
Otočil se zpět ke mně. " Opustíš mě kvůli tomu?" pověděl hlasem, který mi byl u něj cizí. Nevěřícně jsem na něj zírala a snažila se urovnat v hlavě jeho slova. Zalilo mě zklamání, ale svými pocity jsem si jistá nebyla. Přehrávala jsem si jeho otázku neustále dokola. Opustím ho kvůli tomu? Ne, na to jsem odpověď znala okamžitě. Raději bych popírala samu sebe než ho kvůli tomu opustit. Proč ale ty nepříjemné pocity, které se ve mně usídlily, ještě zesílily, ptala jsem se sama sebe. Ruce jsem sevřela do pěstí, jen abych zmírnila jejich třes.
"Neopustím tě … kvůli tomu." Odpověděla jsem poněkud váhavě. A i když jsme si přála, aby má slova byla pravdivá, nešla mi snadno přes ústa. Prudce jsem vydechla a zanadávala sama sobě. Byla jsem zmatená svou vlastní reakcí. "Proč se na to ptáš?" zeptala jsem se. Povzdechl si a chvíli mlčel.
"Opustíš mě." Pronesl po chvíli. Jestli jsem byla zmatená předtím, teď už jsem vůbec nic nechápala.
"Proč to říkáš? To nemůžeš vědět." Nechtěně se mi do hlasu vetřel vyčítavý tón. Zmučeně si složil obličej do dlaní.
"Vím to." Odporoval mi. "A je jedno, jak to vím. Podstatný je, že je to pravda. Nevím, kdy přesně, ale jednou odejdeš." Nevím, čeho jsem se děsila víc. Jestli toho, co říká, nebo tónu, kterým to říkal. Podivně smířený tón, který snad vypovídal o tom, že svým slovům skutečně věří. Zírala jsem, neschopna jiné reakce a myšlenky se mi rozutekly všemi směry. Snažila jsem si v hlavě srovnat slova, která vyšla z jeho úst, ale nedařilo se mi to. Chtěla jsem se smát, skutečně jsem se toužila zasmát, a věřit, že to byl jen velice špatný vtip, ale jeho výraz mě znervózňoval. Je blázen, křičelo na mě mé vlastní já. Zbláznil se, znělo mi hlavou. Zhluboka jsem se nadechla a připravovala si v duchu různé argumenty. Nikdy bych od něj neodešla. A´t už to bylo jakkoliv naivní, nebo snad unáhlené, milovala jsem ho způsobem, který mi nedovoloval žít bez něj. Nitro mi krvácelo jen při pomyšlení, že bych snad o něj mohla přijít. I když jsem se podobným závěrům a emocím bránila, mé city byly definitivní. I když jsem se svých vlastních citů děsila, i když mě má rozhodnutí děsila, nedokázala jsem si nic vyčítat. Kolikrát jsem se smála hrdinům románů a jejich zamilované hlouposti, teď když jsem však měla možnost poznat to zvláštní pouto, se můj pohled změnil. Nepřišlo mi to hloupé, bylo to… krásné, trvalé a nekonečné. Znamenal pro mě příliš na to, abych od něj sama odešla. Bylo to absurdní, zasmála jsem se v duchu. Nikdy bych k takovému rozhodnutí nedošla, jen pokud… Strnula jsem. Nepříjemné pocity mě okamžitě pohltily. Pokud… pokud… ozývalo se mi neustále v hlavě. Existovala možnost, že bych snad někdy odešla. Uvažovala jsem nad ní už dlouho. Možnost, která se doposud vztahovala jen na mou rodinu. Věděla jsem, že pokud mě má minulost dostihne, pokud by se pro mě Poulsen skutečně vrátil, nedokázala bych svou rodinu ohrozit. Teď když už jsem znala pravou povahu mých věznitelů, nemohla jsem si být ničím jistá. Nevybavovala jsem si doposud mnoho informací o organizaci, která ústav vlastnila, znala jsem ale dostatečně Poulsena. Moc dobře jsem věděla, čeho všeho je schopný. Neděsilo mě to tak jako na začátku. Teď už jsem věděla, co očekávat. Znovu jsem pohlédla do jeho bolestných očí. To přece nemůže vědět, říkala jsem si v duchu. Jak by mohl vědět, že odejdu?
Nemůže vědět, že jsem se takto rozhodla. A navíc, zatím se nic neděje, uklidňovala jsem se v duchu.
"Ethane," oslovila jsem ho pevným hlasem. "To přece nemůžeš vědět. Nemám důvod odcházet." Prozatím, dodala jsem v duchu. Má slova se zřejmě minula účinkem, jeho tvář se stáhla do bolestivého úšklebku. Chytla jsem ho za ruce.
"Slibuju ti…" chtěla jsem dodat, když mě přerušil mými vlastními slovy.
" … že tě neopustím. Nedokázala bych to. Proč bych se okrádala o to štěstí být s tebou?" dopověděl věty, které jsem se chystala říct. Strnule jsem na něj zírala.
"J-jak?" vykoktala jsem ze sebe.
"To je jedno." Zakroutil hlavou. Vstal a přešel k oknu. "Rosalie měla možná pravdu. Možná by bylo lepší to skončit na začátku. Bolelo by to míň…" odpověděl zastřeně. Hruď se mi stáhla a srdce se mi panikou zachvělo.
"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se zoufale a pomalu přešla k němu. Má reakce byla přehnaná, věděla jsem to, přesto jsem se nedokázala ovládnout. Oči mě pálily, ale dokázala jsem proti slzám bojovat. Pohlédl na mě a prudce vydechl.
"Odpusť," zašeptal a pohladil mě konečky prstů po tváři. "Nemyslel jsem to tak, nedokázal bych…" Přitáhl si mě na hruď.
"Někdy mě děsíš." Přiznala jsem tiše. Vzápětí jsem se musela zasmát. Jeho hruď chladila. Zvedala se v pravidelných intervalech, z místa, kde se mělo nacházet srdce, se však nic neozývalo.
"Co?" Zakroutila jsem hlavou.
"Nic, já jen… Jsi tak zvláštní." Zašeptala jsem. "Ale místo toho, aby mě děsilo, že tvé srdce nebije, děsí mě tvá slova. Nebo snad jen pomyšlení, že bych o tebe měla přijít." Pevněji mě objal a políbil mě do vlasů. Vymanila jsem se z jeho náručí.
"Pojď," zašeptala jsem a za ruku ho dotáhla až k posteli, kde jsem ho donutila si sednout. "Ještě pořád chceš vědět, co bylo v té krabici?" zeptala jsem se. Odkýval mi souhlas. "Nerada skrývám tajemství. Ale někdy se jedná o věci, které by ostatní znát neměli. Chráníš je tím." Vytáhla jsem na postel obsah krabice z nočního stolku. Sedla jsem si vedle něj do tureckého sedu. "Proto jsem ještě víc ráda, když ti některé věci ukázat mohu." Usmála jsem se na něj, jeho tvář vypadala klidnější.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bara.Soldan Bara.Soldan | 1. března 2010 v 0:01 | Reagovat

začíná ně ten příběh děsit... a to docela dost... uff, musím to rozdýchat...
já nechci, aby se rozešli, ikdyby se pak třeba zase dali dohromady... to bych asi nepřežila...

jinak moc hezky apsané, vážně.... :-)

2 Nikulka Nikulka | 1. března 2010 v 0:02 | Reagovat

no teda zírám :) tohle nesmíš, málem jsem měla infarkt. Musí zůstat spolu. SaE forewer :))

3 Alyssa Alyssa | 1. března 2010 v 0:16 | Reagovat

Tvoje povídka mě uchvátila už na začátku a od té doby jsem se od ní prostě neodtrhla.Vždycky napjatě čekám až přidáš další kapitolku.Doufám,že ti nebude vadit,když ti budu psát komentáře sem a né na edwardcullen.key.cz :).Doufám,že tvoje povídka bude přibívat rychleji,protože já už se nemůžu dočkat!

4 dablinka dablinka | 1. března 2010 v 0:17 | Reagovat

moc moc moc se mi to líbí, jen se děsím toho jak to bude pokračovat, honem další dílek prosíííím

5 Melanie Melanie | 1. března 2010 v 0:17 | Reagovat

To snáď nemyslíš vaážne!! Nesmú sa rozísť musia zostať spolu.... !

6 JanaJ JanaJ | 1. března 2010 v 0:17 | Reagovat

jejda... jsem jak na trní, co bude dál... ale hezký, moc hezký :-)

7 Sofia Sofia | 1. března 2010 v 0:17 | Reagovat

Jé konečně jsem se dostala k tomu, abych si to přečetla :) Teda Mišul, to nám nesmíš dělat tohle... Oni musí zlstat spolu, to by si nám neudělala, že ne? Jinak skvělá práce tahle kapitolka, ty lehký narážky, to jak si popsala ty emoce. Musím zas jedině tleskat nad tvojí fantasií :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.