HTEM - 36. kapitola

28. února 2010 v 23:40 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
Tak a máme tu premieru :) Vzhledem k tomu, že se na Edwardcullen.keynet.cz vyskytly další technické potíže, rozhodla jsem se založit si stránky věnované povídkám... Na ec.keynet je budu i nadále vkládat, najdete je ale i zde...
V 35. kapitolce jsme si znovu zavzpomínaly.. Sofia se už delší dobu nenachází v dobrém citovém rozpoložení a jediné, proč stále stojí pevně na nohou je její láska k rodině a Ethanovi... Její touha po pomstě pomalu sílí. Co jí osud postaví do cesty? Byl snad dárek od jejího bratra Ryana skutečně dárkem a nebo to byl jen vychytralý plán ? Dožene Sofiu její budoucnost ? Bude mít dostatek sil se postavit svému strachu ? Moc, moc prosím o vaše hodnocení :))

36. Kapitola

"Děláš si srandu?" vyhrkla a vykulila na mě své hnědé oči. Po chvíli na mě však nedůvěřivě pohlédla. Nevěřila mi.
"Ne, absolutně ne, Ash." Řekla jsem ji vážným hlasem a pohlédla ji zpříma do očí. Dala jsem ji chvíli na to, aby tento fakt strávila a pozorovala, jak se její výraz postupně mění. Sklopila hlavu k otcovo skici a pak si pozorně prohlédla můj obličej. Její oči byly najednou smutné. Uplynula dlouhá chvíle, než promluvila.
"Vypadá … sympaticky," pronesla po chvíli. Zasmála jsem se, jen co to vyslovila. Zmateně na mě pohlédla, ale raději to nekomentovala. Pokynula jsem jí, aby otočila na další stránku. Přisedla jsem si blíže k ní, abych na výkresy dobře viděla. Pohlédla jsem na nákres nádherného domu a okamžitě jsem si vzpomněla, že právě to byl můj domov. Dychtivě jsem chytila okraje skicáku a prohlédla si jej pozorněji. Před očima se mi vybavila jeho podoba se všemi barvami a naším parkem. Byla to honosná stavba. Velice stará, což jí dávalo nádech tajemna a majestátnosti. Vybavila se mi jedna zvláštnost. Dům byl stavěn ve viktoriánském stylu, přestože se nachází v severní Americe. Severní Amerika, přemílala jsem neustále v duchu. Bližší informace se mi však nevybavily. Smutně jsem si povzdechla. Ashley na mě zvědavě pohlédla. Povzdechla jsem si znovu, bude mít mnoho otázek. Když jsem však pohlédla do jejích očí, hřejivých a láskyplných, věděla jsem, že jí budu chtít odpovědět.
"To je náš dům," promluvila jsem po chvíli. "Tam jsem vyrůstala." Oči se jí rozzářily a z jejích úst zazněla otázka, kterou jsme očekávala.
"A kde to je?" Smutně jsem se zašklebila.
"To nevím. Nemohu si vzpomenout. Jediné, co se mi vybavuje je, že se nachází někde na severu." Odpověděla jsem jí upřímně a zpozorovala, jak se přes její tvář mihl stín zklamání. Sama jsem tedy otočila stránku. Byla jsem tam já, ještě malinká. Na mé tváři se rozlil úsměv, stejně tak Ash se culila.
"Byla jsi baculka." Zasmála se mi.
Když jsme zalistovaly dál, narazily jsme na portrét Ryana. Prohlížela jsem si pozorně jeho tvář. Mohlo mu zde být tak 9 let. Jeho obličej však neoplýval šťastným a zasněným úsměvem, který u dětí vídáme. Jeho tvář byla zamračená, v očích se mísil hněv se smutkem.
"Toho jsme viděly u školy," vyhrkla najednou Ashley, když si to uvědomila. Znovu jsem si povzdechla. Pokud jsem k ní chtěla být skutečně upřímná, byla právě vhodná chvíle k tomu, abych se jí svěřila.
"Ano." Odpověděla jsem prostě a pak jsem dlouho volila ta správná slova. Otočila jsem se k ní.
"Je to můj bratr," pověděla jsem tolik nechtěnou větu. Nebylo to tím, že bych se za něj styděla. Bylo to tím, že jsem ho již za svého bratra nechtěla. Nepovažovala jsem jej za něj. Notnou chvíli na mě jen zírala a pak vyhrkla:
"Co to plácáš?" zasmála se, ale její smích nebyl upřímný. Pohled mi klesl k nakreslené tváři.
"To ti nakecal nebo co?" nevěřícně na mě zírala. Má tvář však byla klidná. Podobnou reakci jsem očekávala. Ani jednou jsem se jí nezmínila, že bych si na něco vzpomněla. Věděla jsem, že až se jí s tímto faktem svěřím, spustí na mě příval výtek a nadávek.
"Ne Ash, nenakecal," pověděla jsem jí a můj hlas zněl unaveně. Hledala jsem ta správná slova a při své snaze si třela kořen nosu.
"Pamatuji si na něj," pověděla jsem, a i když jsme to tak neplánovala, hlas se mi mírně třásl.
"Cože?" vyprskla na mě. Neodpovídala jsem jí, jen jsem na ní zoufale pohlédla. Můj výraz ji po chvíli přesvědčil a přes její tvář prolétlo mnoho emocí.
"Ty si vzpomínáš," zašeptala po chvíli a tón jejího hlasu se mi vůbec nelíbil.
"Ano," odpověděla jsem upřímně. "Ale…" snažila jsem se namítnout, než mě utnula.
"Ty si vzpomínáš a nepřišlo ti důležité mi to třeba oznámit?" Zeptala se mě nevěřícně a bylo jasně slyšet, jak její hlas nabíral na výšce. "Sakra Sofií, co sis myslela? Víš, jak jsme se o tebe poslední dobou strachovaly? Víš, jak se o tebe máma bojí? Denně se mě ptá, jestli jsem už nezjistila, co tě trápí, nebo proč si se poslední dobou změnila. Stály jsme při tobě, kdykoliv jsi potřebovala a ty se nám takhle odvděčíš? Myslela jsem, že jsme k sobě upřímné, že mezi sebou nemáme tajemství. Snažila jsem se tě, co nejvíc podpořit. Nepočítala jsem s tím, že mě odstavíš na druhou kolej." Ukončila svůj proslov a její hlas byl postupně zoufalejší a smutnější. Dívala se na mě a v jejích očích se snadno daly rozpoznat výčitky. Mrzelo mě, co řekla. Mrzelo mě, že si takové věci myslí. Ale i přes všechny tyto pocity jsem věděla, že bych jí to stejně dříve neřekla. Nebyla jsem na to připravená. Nebyla jsem s tím smířená.
"Jak dlouho?" zeptala se po chvíli odevzdaným hlasem.
"Nevím, asi tak měsíc." Odpověděla jsem upřímně. Tušila jsem, že to nejhorší je za mnou, nechtěla jsem však příliš spěchat a tak jsem počkala, až se zas na něco zeptá. Nečekala jsem dlouho.
"Co… co všechno se ti vybavilo?" Zeptala se a já věděla, že je to pro ni těžké. V jejích očích byla stopa strachu.
"Není toho moc." Odpověděla jsem. "Znám své jméno. Znám Ryana. Pamatuji si na rodiče. Vzpomínám si na pár okamžiků z dětství a vybavují se mi určité útržky. Na hodně věcí si rozpomenu, pokud dostanu nějaké vodítko, jako teď náš dům. Některé věci jsou zmatené." Promlouvala jsem o svých vzpomínkách a ztěžka lovila každou větu.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se mě, i když se zdálo, že zrovna tuto věc nechce znát.
"Clara Rourx." Zašeptala jsem. "Přijde mi to tak cizí," svěřila jsem se Ash po chvíli. "Přijde mi to tak cizí a vzdálený. Znám už něco ze své minulosti, a jsem s tím tak nějak smířená, ale to jméno, to už nejsem já." Vysvětlila jsem jí, jak to cítím. Na její tváři se objevil úsměv.
"Takže nechceš, abych ti říkala Claro?" zeptala se a její hlas byl pevnější.
"Ne," odpověděla jsem a její úsměv se ještě více roztáhl. Zamračila jsem se, ale pak jsem to pochopila. Tak tohle jí trápilo.
"Ryan je tedy tvůj bratr?" zeptala se znovu s obavami.
"Nevlastní. Otec žil s jeho matkou, dokud nepoznal tu mou. Pak ji opustil. Myslím, že to Ryan nedokázal pochopit. Otcovo posedlost vyšla najevo až dlouho po tom, to už byl ale Ryan zapšklý a nevrlý." Promlouvala jsem nahlas o Ryanově dětství, o našem vztahu. "Ale vždy se ke mně choval hezky, tedy do určité doby. Otec mě měl raději. Po mém narození se Ryanovi přestal věnovat a veškerou pozornost soustředil na mě. Byla jsem ta jiná, výjimečná." Pověděla jsem poslední slova s opovržením. Kdyby otec nebyl tak mocichtivý, dnes by to vypadalo úplně jinak. "Brzy od nás odešel. Vlastně ho otec vyhodil."
"A tvoji rodiče?" zeptala se Ash opatrně.
"Ti jsou mrtví," zopakovala jsem již jednou dávno zmíněnou větu. "Byli zabiti," oznámila jsem jí věc, kterou jsem si sama vyhledala. "Tenkrát se Ryan vrátil, nějakou chvíli jsem s ním žila." Přestože věci, které jsem jí sdělila, byly smutné, její tvář se rozzářila.
"To znamená, že si můžeš vzpomenout na tu dobu předtím, než tě našli? Že ano?" zeptala se najednou.
"Ne." Odpověděla jsem po pravdě.
"Proč?" zarazila se.
"Protože jsem si už vzpomněla." Zazněla z mých úst prostá slova.
"Cože? A c-co?" koktala Ashley ze sebe. Povzdechla jsem si a promnula si oči.
"Ashley, můžu tě o něco poprosit?" zeptala jsem se jí nejdříve. Zmateně mi odkývla souhlas.
"Věci, které jsem ti dnes řekla, musí zůstat jen mezi námi. Nechci, aby se to doneslo k někomu jinému. Tohle není všechno, Ash, na co jsem si vzpomněla. Je plno věcí, které ti ještě musím říct. A u mnoha z nich se ti může zdát, že jsem se zbláznila, a proto počkám, až ti to budu moci nějak doložit. Nemyslím si, že by ale bylo dobré, se teď s něčím takovým svěřovat třeba rodičům nebo policii." Promlouvala jsem k ní naléhavým hlasem a pozorovala, jak se jí na tváři střídají různé emoce. Nechápala mě.
"Proč by to nebylo dobré?" zeptala se opatrně.
"Nevím, jak ti to teď vysvětlit." Zazoufala jsem. "Vzpomínáš si, jak Rose vyprávěla, jak mě našli? Že mě zřejmě unesli?" odkývala mi na souhlas. "Nevystihuje to přesně situaci, v jaké jsem byla, ale je to podobné. A ti lidé, kteří mě tam drželi, mě nepustili Ash. Utekla jsem." Snažila jsem se jí alespoň trochu přiblížit svou situaci. "Jsou nebezpeční a já nevím, co očekávat. Jediné, čím jsem si jistá, je, že vědí, kde jsem." Snažila jsme se jí situaci alespoň trochu objasnit. V její tváři se zračilo pochopení a strach.
"A proč to neřekneme policii? Oni by se o ně jistě postarali." Zeptala se.
"S tímhle by nám policie nepomohla." Ujistila jsem jí.

"Slib mi ještě jednu věc," vypálila jsem na ní. "Jestli někdy narazíš na Ryana, nezůstávej s ním sama. Pokud by tě někam lákal, nebo zval, nechoď s ním. Kdyby tě kontaktoval, nereaguj na něj a pokud možno, vždy mi zavolej. Je to důležité, Ash." Požádala jsem jí ještě o jednu věc. "Slíbíš mi to?"
"Ano," odpověděla mírně vyvedená z rovnováhy. "Ale proč? Je to snad tvůj bratr."
"Ne Ash, on už dávno není můj bratr. To on mě zradil. To on způsobil veškeré mé problémy. On je jeden z těch, kteří mě drželi v tom ústavu." Prozradila jsem jí ještě. Na tváři se jí objevila zloba.
"To nemyslíš vážně."
"Ale ano, myslím."
"Vždyť se tu potuluje kolem." Vytkla mi Ash. "A ty o tom ani nechceš říct policii!"
"S Ryanem si poradím. Situace se změnila v můj prospěch." Pověděla jsem jí věc, která nemusela být stoprocentní pravda. "Horší by to bylo, kdyby přijeli ostatní." Zašeptala jsem a před očima se mi vybavila Poulsenova tvář. Samu sebe jsem obelhat nedokázala. Nějak podvědomě jsme tušila, že brzo přijde okamžik, kdy se znovu setkáme. A já budu ta v nevýhodě. Má paměť je ještě stále děravá a já ani neznám své možnosti. Bála jsem se. Bála jsem se, že by tu snad byla možnost návratu do toho zařízení. Že by se ze mě stal znovu pokusný králík. Teď když jsme věděla, jaké to je žít, teď když už jsem znala pravý význam slova rodina, by můj postoj byl oproti minulosti jiný. Nenechala bych si nic podobného už znovu líbit. Před očima se mi vybavila Ethanovo tvář a mě zabolelo u srdce při představě, že bych ho měla opustit. Ne, svůj ráj si nenechám vzít, rozhodla jsem se pevně.
"Sofií," drcla do mě Ashley. Zmateně jsem se na ní otočila.
"Promiň, nevnímala jsem." Usmála jsem se na ní a ani mě neudivovalo, jak ztěžka to šlo.
"Ptala jsem se, jestli si ochotná mi slíbit, že mi to pak všechno vysvětlíš. Ale myslím skutečně všechno, ať už to bude cokoliv." Zeptala se mě tedy znovu.
"Ano," odpověděla jsem s povzdechem.
"No, myslím, že dnes už toho bylo dost. Jdu spát. Zítra jsi doma?" Zakroutila jsem záporně hlavou.
"Ve dvě jedu k Ethanovi, budeme se učit matiku." Ashley se hlasitě zasmála.
"To vyprávěj někomu jinýmu." Zakroutila jsem nad ní hlavou, ale přesto jsem byla potěšená její reakcí. Nezlobila se dlouho, zasmála jsem se pro změnu já. Osprchovala jsem se tedy a pak zapadla do peřin. Ani pro tentokrát to nebyla klidná noc, neustále jsem se budila. Ráno jsem tedy vítala s otevřenou náručí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bara.soldan bara.soldan | 28. února 2010 v 23:59 | Reagovat

začíná to být napínavé...zajá mě, co se všechno ještě stane... a tak trochu doufám, že z té situace jí pomůžou Culenovi... :-)))

2 Sofia Sofia | 28. února 2010 v 23:59 | Reagovat

Jů, to je super, že jsi si založila vlastní web. Kapitolka jako vždy úžasná :)) Hrozně nás napínáš :)) jsem zvědavá, jak to se Sofií dopadne... Mám takové tušení, že se tam ten Poulsen brzo oběví :))

3 Sima_Alice Sima_Alice | 28. února 2010 v 23:59 | Reagovat

Paradna kapitolka!! :)) som strasne zvedava jak to bude so Sofii :)) velmi sa tesim dalej !!! dufam ze coskoro :)

4 Dara Dara | 1. března 2010 v 0:00 | Reagovat

Už som sa nemohla dočkať pokračovania, ale ako vždy je aj teraz úžasné....teším sa na ďalšiu kapitolu...x))

5 Ája Ája | 1. března 2010 v 0:00 | Reagovat

jůůů, paráda :) kdypak bude další?

6 JanaJ JanaJ | 1. března 2010 v 0:00 | Reagovat

Moc pěkná povídka. Je to zajímavé. Hezky se to čte. :-) Těším se na pokračování. ;)

7 Monči Monči | 1. března 2010 v 0:00 | Reagovat

Úžasná poviedka... nemám slov, takto dobre napísanú poviedku som ešte nečítala. Nemôžem sa dočkať pokračka...:-)

8 Nikulka Nikulka | 1. března 2010 v 0:01 | Reagovat

Parádní povídka :)) narazila jsem na ní jen náhodou ale shltala jsem ji jednim dechem :)) krása :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.