HTEM - 35. kapitola

28. února 2010 v 23:39 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
35. Kapitola

Opatrně jsem pohlédla na obsah krabice a zavřela ji. Setřela jsem poslední slzu, důkaz mé chvilkové bolesti. Zvedla jsem krabici ze země a pomalu se s ní vydala k domu. Přemýšlela jsem jen, co bych Cullenovým řekla. Tušila jsem, že se asi budou ptát. Obzvláště Ethan. Jen jsem nevěděla, co říct. Vyšla jsem schody, když se otevřely domovní dveře. Vzhlédla jsem do Ethanovo zamračené tváře a zahlédla v ní výčitky. Zavedl mě do předsíně, kde jsem raději svůj dárek položila na zem a se sklopeným pohledem vešla do obýváku. Donutila jsem se zvednout hlavu, ale přece jen jsem raději koukala na koženou pohovku.
"Omlouvám se. Netušila jsem, že se mě chystá navštívit." Smotala jsem dohromady nějakou omluvu a v duchu se zasmála své formulaci.
"V pořádku," usmála se Esme. "Kdo to byl?" zeptala se opatrně.
"Hrozně smrděl," poznamenal znechuceně Emmet. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Přeci to nemohl cítit, ptala jsem se sama sebe. Na jeho tváři se objevil provinilý výraz. Jasně jsem slyšela Rosalie, která na něj rozzlobeně sykla. Raději jsem se tedy vrátila k Esmeině otázce. Mírně jsem se zamračila.
"Můj bratr," odpověděla jsem po chvíli pravdivě. Hlas jsem měla podivně klidný.
"Bratr?" zeptala se mě nechápavě Alice.
"Ano, bratr. Pravý, biologický bratr." Ujasnila jsem jim ten fakt.
"A co ti přinesl?" zeptal se Emmet zvědavě. Usmála jsem se na něj.
"Vzpomínky," odpověděla jsem. " Nic pro tebe, Emmete." Osvětlila jsem mu.
"No, já už budu muset do práce. Moc rád jsem tě poznal, Sofií. Doufám, že se ještě uvidíme." Pověděl mi Carlisle. Usmála jsem se na něj a rozloučila se s ním.
"My se už asi odpojíme," oznámil ostatním Ethan a chytil mě za ruku. Stihla jsem se s ostatními ještě rychle rozloučit. Dovedl mě do předsíně. Po celou dobu byl tiše, ani jednou na mě nepromluvil. Vzal do ruky krabici a dal ji do kufru auta. Už už jsem chtěla jít ke dveřím, když mě zastavil.
"Půjdeme se projít?" zeptal se a pokynul k lesu. Nedůvěřivě jsem pohlédla k potemnělým cestičkám. Úsměv na Ethanově tváři mě však přesvědčil. Chytla jsem tedy pevně jeho ruku a vykročila k tomu nehostinnému místu. Když jsme však prošli první řadou stromů, byl les prosvětlený. Po strachu nebylo najednou ani stopy. Působil kouzelně spolu s blyštivým sněhem.
"Vzpomínáš si, viď?" Zazněl do ticha jeho sametový hlas. Věděla jsem, co tím myslí. Se svou odpovědí jsem si však dala na čas.
"Ano, vzpomínám."
"Na všechno?" Pohlédla jsem na něj, propaloval mě pohledem.
"To netuším." Zamyslela jsem se na moment. "I když je možné, že to přijde. Věci se mi vybavují čím dál častěji a podrobněji. Párkrát se mi podařilo i nějakou vzpomínku vyvolat." Odpověděla jsem mu upřímně. Chvíli byl tiše a nejspíše přemýšlel.
"Neříkáš mi všechno, že?" zeptal se na rovinu a pohlédl mi do očí. Mírně jsem se zamračila.
"Ne." Odpověděla jsem.
"Vidím na tobě, že se trápíš. Jsi stále tak napjatá." Svěřil se mi a volnou rukou si protřel kořen nosu. Zhluboka jsem se nadechla.
"Nelíbí se mi to, na co jsem si vzpomněla, Ethane." Svěřila jsem se mu s tím, co mě tíží. I když to byl ve skutečnosti jen zlomek tíhy na mých bedrech.
"Tak na to zapomeň. Vypusť to z hlavy. Zkus žít přítomností." Promluvil ke mně zapáleně a v půlce proslovu se zastavil. Otočila jsem se k němu a smutně se usmála. Vztáhla jsem ruku a lehce ho pohladila po tváři.
"Ráda bych, ale není to možné. Moje minulost si vybírá svou daň a já nemůžu věčně utíkat před tím, co jsem." Smutně odvrátil tvář.
"Mohu se na něco zeptat?" Kývnul mi na souhlas.
"Povíš mi někdy ty svá tajemství?" zeptala jsem se na něco, co mě již dlouho tížilo. Prudce se na mě obrátil a pohlédl mi do očí. Neodpovídal a já tušila, co to znamená. Snažila jsem se zabránit té dětinské reakci, přesto jsme však sklopila hlavu.
"Kdybych neměl svázaný jazyk, Sofií…" slova se mu zadrhla. "Chráním tě tím, věř mi prosím." Pronesl svá slova se zoufalým podtónem. Vzhlédla jsem k němu, jeho pohled byl upřený.
"Takže mě chápeš? Tušíš, jaké jsou mé důvody? Měj ve mně aspoň trochu důvěry." Poprosila jsem ho naléhavě. Tušila jsem, že jednou přijde den, kdy se budu muset s tím, co bylo, poprat. Ať už doslovně. Ví, kde jsem. Oni to ví, a jistě to tak Callem nenechá. Místo odpovědi se ke mně sklonil a uvěznil ve svém objetí. Jemně se otřel o mé rty a pak je spojil s mými do hlubokého polibku. Vychutnávala jsem si jeho jemné rty a toužebně se k němu přitiskla. Když mi docházel dech, líbla jsem ho na nos.
"Ty mi nepovíš, co je v té krabici?" zeptal se mě již s úsměvem. Zasmála jsem se.
"Možná," odpověděla jsem váhavě. "Možná ti to ukážu." Úsměv na jeho tváři se protáhl. "Ale ne dnes," usměrnila jsem jeho nadšení. Chytla jsem ho za ruku a donutila k pohybu. Hlavou mi vířila spousta vzpomínek a vědomí toho, co může přijít, mě tížilo čím dál víc. V uších mi zněla Ryanova slova, brzy se uvidíme… Neřekl to jen tak, zřejmě se skutečně brzy uvidíme. Ponořena ve svých úvahách jsem si ani nevšimla, kdy se setmělo. Z mých myšlenek mě vyrušil až Ethan.
"Měl bych tě už odvést domů."
"Hmm," povzdechla jsem si a zamračila se. Nelíbil se mi fakt, že ho budu muset pro dnešek zas odpustit. "A uvidíme se zítra?" zeptala jsem se s novou nadějí.
"Pokud budeš chtít?" zeptal se. Zasmála jsem se, nejspíš si ze mě dělal srandu.
"Samozřejmě," pronesla jsem okamžitě. Zamračila jsem se však, když jsem si uvědomila, že v pondělí mě čeká test z matematiky.
"Copak?" zeptal se mě Ethan, když si všimnul mého rozpoložení.
"Matika. Píšeme ten test, potřebuju se učit." Odpověděla jsem upřímně. Úsměv na jeho tváři mě překvapil.
"Žádný problém. Matika mi nedělá potíže, můžu ti jí vysvětlit, pokud chceš." Zeptal se. Nadšeně jsem kývla hlavou.
"Vyzvednu tě třeba po obědě, ve dvě." Pomalu jsme došli k autu a mě začínalo být smutno. Jeho přítomnost mě uklidňovala. Stačilo mi, aby stál vedle mě. Teď jsem však věděla, že se za chvíli znovu rozloučíme a mě čeká těžká zkouška. Najednou jsem už tu krabici nechtěla znovu otevřít. Povzdechla jsem si, když jsem si uvědomila, že stojíme před naším domem.
"Zítra se uvidíme, že ano?" ujistil se ještě jednou, když jsme stáli přede dveřmi. Potěšilo mě vědomí, že i já mu budu chybět.
"Zítra ahoj," rozloučila jsem se s ním a postavila se na špičky, abych ho mohla políbit. Jemně jsem se otřela o jeho rty. Sledovala jsem, jak odjíždí a pak mi pohled padl na krabici u mých nohou. Zhluboka jsem se nadechla a odnesla ji k sobě do pokoje. Byla jsem ráda, že nikdo není doma. Vyhnula jsem se tak nepříjemným otázkám. Udělala jsem si teplý čaj a zapálila svíčky. Téměř bytostně jsem se snažila oddálit chvíli, kdy znovu odklopím víka toho nechtěného balíčku. Pustila jsem si tedy nějakou uklidňující hudbu a sedla si na gauč. Ještě dlouho chvíli jsem tu bednu hypnotizovala, než jsem se odvážila ji otevřít. Nervózně jsem si poposedla, ale pak už jsem konečně chytla jeden cíp a rozevřela víko. Připravovala jsem na smršť pocitů, jediné, co jsem však pocítila, bylo smutné smíření. Na tváři se mi rozlil úsměv, po chvíli se však změnil v bolestný úšklebek. Jen co jsem pana Buddyho vyndala, sevřela jsem ho nostalgicky v náručí. Pan Buddy mi byl nejlepším přítelem po celé dětství. Velkého medvěda s červenou stuhou jsem dostala od Ryana k narozeninám. Byl to můj jediný a nejlepší kamarád. Vylévala jsme mu své srdce, máčela ho svými slzami. V noci mi sloužil jako polštář a ochrana před nočními můrami. Vzpomínky na mého plyšáka se mi vybavovaly lehce, jako mávnutím proutku. Prohrabovala jsem se jimi a s úsměvem zjistila, že jsem byla velice zvláštní dítě. Ještě v jedenácti letech jsem si povídala s plyšákem. Zakroutila jsem nad sebou hlavou a pana Buddyho odložila stranou. Na pravém boku měl zašitý škrábanec. Lehce jsem přejela prstem po tlusté hnědé niti, zamračila jsem se. Netušila jsem, kde se ten škrábanec vzal. Nebylo to však tím, že bych si nemohla vzpomenout, tohle jsem skutečně nevěděla. A kdo ho spravil? Naposledy jsem svého plyšáka viděla ve svém vězení. Nechala jsem ho tam. Odpoutala jsem tedy od svého medvídka pohled a naklonila se ke krabici. Další věc, kterou jsem uchopila, byla moje tajná krabička. Schovávala jsem si ji pod uvolněné prkno ve svém pokoji a dávala do ní věci, které pro mě měly určitou hodnotu. Oblázky, které jsme našla v potoku u nás v parčíku a které se v paprscích světla různě třpytily. Píšťalku, kterou jsem dostala od maminky na pouti. Fotka mě a Ryana z otcovo narozenin. Náramek, který jsem vyrobila spolu s chůvou. Kapesníček s mými iniciály. Prstýnek, který jsem dostala od babičky. Plno drobností, které pro mě dnes měly nezměrnou hodnotu. Rukou jsem si zakryla ústa, když mi do ruky padl portrét, který mi maminka namalovala pár dní před svou smrtí. Po tváři mi stekla první slza zoufalství, aby alespoň trochu ulevila mému rozbolavělému nitru. Hominem te esse. Memento, Clara, stálo na zadní straně. Ta slova mi nebyla cizí. Matka mi je často říkávala a já znala jejich překlad. Netušila jsme však jejich skrytý význam. Pamatovala jsem si velice přesně, s jakou naléhavostí se mi je maminka snažila vštípit. Zatřepotala jsem zmateně hlavou a všechny nalezené předměty vrátila do krabičky. Zaklapla jsem její víko a doufala, že tím do ní zavřu i úzkost, která mě tížila. Složila jsem si hlavu do dlaní ve snaze si alespoň trochu ulevit. Hlava mě bolela z nenadálého návalu informací. Bylo tak zvláštní vzpomínat. Z části snadné, z části obtížné. Přesto se mi vybavovalo bolestně málo vzpomínek.
"K čemu mi sakra jsou vzpomínky na podělanou píšťalku," ulevila jsem si nahlas. Chtěla jsem znát více ze svého života. Toužila jsem si vzpomenout na něco krásného, radostného.
"Chci tak moc?" ptala jsem se sama sebe. "Jen jednu krásnou vzpomínku," zašeptala jsem zoufale do ticha pokoje.

"Byly vůbec nějaké?" ptala jsem se po chvíli dál a bolest v mém hlase byla téměř hmatatelná. Odhodila jsem svou malou pokladnici v popudu vzteku do rohu pokoje, kde se rozsypala. Ještě dlouho chvíli jsem strnule zírala do temné noci skrz okno a snažila se na nic nemyslet. Zvědavost však byla přece jen silnější a já znovu pohlédla do krabice. Zbývala tam jediná věc. Prsty se mi mírně klepaly, když jsem vytahovala tu věc. Po tváři mi stekl další proud slz jen, co jsem si uvědomila, co to je. S posvátnou úctou jsem rozevřela maminčin skicák. Shlížela jsem do očí svého otce, tak věrohodných, že dodat tomu obrazu barvy, mohl by si jej někdo snadno splést s fotkou. Přesto na něm bylo něco jiného. Jeho rysy nebyly tolik divoké, výraz v jeho očích nebyl zuřivý. Odrážela se v nich radost a láska. Na této skice nebyla tvář mého otce, byla to tvář člověka, který miloval. S údivem jsem na to přímo zírala. V rohu bylo napsáno datum: 16. 9. 1984. Portrét byl namalován dávno před mým narozením, přesně 6 let. Je snad možné, že byla otcova tvář dříve skutečně tak krásná, nebo je to jen odraz toho, co v mém otci matka viděla? Prsty jsem opatrně přejela po rýhách tuhy. Naplnil mě vděk a radost, tohle byl pro mě skutečný poklad. Pohlédla jsem znovu na věci, které jsem dostala a musela jsem uznat, že to byl ten nejlepší dárek, jaký jsem mohla dostat. Jakou za něj ale zaplatím cenu? A co Ryan sledoval tím, že mi je dal? Nechápala jsem pohnutky, které ho k tomu vedly. Snažila jsem se najít nějaký logický důvod, proč si ty věci vůbec nechával. Musel tušit, jakou pro mě mají hodnotu. Duchem jsem byla nepřítomna a tupě jsem zírala na plápolající plamínek nejbližší svíčky. Neuvědomila jsem si, že se prudce zachvěl, když se otevřely dveře. Jen jsem na něj dál tupě zírala.
"Sofií," oslovila mě Ashley a já k ní vzhlédla. Pomalu ke mně došla. "Co to máš?" zeptala se zvědavě, když zahlédla rozházené věci okolo mě.
Sofií, Sofií, znělo mi hlavou a přišlo mi to tak vzdálené, přesto ne cizí. Věděla jsem, že právě Sofia je mé pravé jméno. Pohled mi padl na věci u mých nohou a na iniciály C. R. Znovu jsem vzhlédla k Ashley.
"Pojď si sem sednout na moment. Chci ti něco ukázat." Pověděla jsem jí a udělala jí místo vedle sebe. Dřepla si vedle mě a nechápavě se rozhlédla kolem. Do rukou jsem ji vložila maminčin skicák.
"Tohle je můj táta," pověděla jsem jí tiše a setkala se s jejím nevěřícným pohledem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čau čau Čau čau | E-mail | Web | 28. února 2010 v 23:42 | Reagovat

prosím prosím podívej se na můj blog

the-absolut-best.blog.cz

je tam nová soutěž SONB

1 cena
tu se dozvíš na the-absolut-best.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.