HTEM - 34. kapitola

28. února 2010 v 23:38 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
34. Kapitola


Přetočila jsem se na druhý bok a zoufale vydechla. Byly tři ráno a já stále nemohla usnout. Převalovala jsem se ze strany na stranu. Zkoušela jsem všechno, i počítat ovečky, nic však nezabíralo. Do bezesného spánku jsem upadla až ránu. Proto, když jsem se v deset hodin vzbudila, třeštila mi hlava nesnesitelným způsobem. Rukou jsem si zakrývala oči, protože světlo, které zaplňovalo můj pokoj, mě bodalo do očí. Zahrabala jsem se tedy raději do županu a šla se osprchovat. Horká voda dokázala alespoň trochu uvolnit ztuhlé tělo, bolest hlavy však neodplouvala. Jen co jsem si uvědomila, co mě dnes čeká, zasténala jsem. Rozhodla jsem tedy, že si raději vezmu nějaký silnější prášek. Přece jen bych nechtěla být na Ethanovo rodiče nepříjemná. Oblékla jsem se do něčeho pohodlného, abych se cítila alespoň trochu příjemně a sešla jsem dolů na snídani. Tony seděl u televize s kafem, Ash si povídala s Clair v kuchyni. Vydala jsem se tedy k nim.
"Mami," zavolala jsem na Clair.
"Dobré ráno, zlato," pozdravila mě a usmála se na mě tím svým hřejivým způsobem. Byli si s Ashley tak podobné.
"Víš, chtěla jsem ti něco říct," začala jsem a trochu znervózněla.
"Jen do toho," usmála se na mě.
"Pamatuješ si na Ethana Cullena? Byla jsem s ním na plese." Zeptala jsem se jí pro jistotu. Clair se na obličeji rozlil pobavený a zároveň spokojený úsměv.
"Samozřejmě," souhlasila. Chvíli trvalo, než jsem byla schopná odpovědět.
"Chodíme spolu," kníkla jsem tiše. Clair chvíli trvalo, než zpracovala fakt, který jsem jí řekla. Zmateně na mě pohlédla, ale pak se jí na tváři objevil šťastný úsměv. Přešla ke mně a objala mě.
"Ach, Sofie. Mám takovou radost. Moc ti to přeju, holčičko." Pohlédla na mě, v očích starosti a radost. "Poprvé zamilovaná," zasnila se.
"Jeho sestra mě k nim dnes pozvala. Chtějí mě představit celé rodině. Přemýšlela jsem, že příští víkend bych ho mohla seznámit zas s vámi. Hodilo by se vám to?" zeptala jsem se jí. Nervozita ze mě opadla ve chvíli, kdy to tak dobře vzala.
"Samozřejmě, připravím na to tátu," hodila pohledem do obýváku.
"Děkuju," usmála jsem se. Ashley se spokojeně usmívala.
"Budeš chtít pomoc?" zeptala se mě.
"Ano, prosím," hodila jsem na ní štěněčí pohled. "Tak ve dvanáct abych se připravila." Oznámila jsem jí. Kývla na mě a tak jsem se vydala zpět nahoru. Hodinu jsem cvičila jógu, i když se mi to poněkud nedařilo. Jen co jsem se poprvé pokusila uvolnit, objevily se ony znervózňující pocity ze včerejška. Neustále jsem se ošívala, takže jsem nakonec svou snahu vzdala. V poledne ke mně Ash vpadla a společně jsme vybraly oblečení. Pak mě zatáhla k sobě. Poprosila jsme jí o něco decentního, přece jen šlo o setkání s rodiči.
"Ty už jsi měla zas záchvat?" zeptala jsem se mě z ničeho nic, když mi pudrovala obličej. Nervózně jsem na ní pohlédla, nedokázala jsem ovládnout svůj výraz.
"Ne," odpověděla jsem upřímně, neměla jsem důvod před ní něco skrývat.
"Trvá to dlouho že?" zeptala se. Jen jsem kývla jako odpověď. " No, každopádně to není nic, kvůli čemu bychom se měly zatěžovat. Taková prostě jsi." Odpověděla a tím mi vykouzlila úsměv na tváři. Mrkla na mě a já ji nechala dělat to, co umí nejlépe. Výsledek mě ochromil. Zprvu vypadal culík, který mi na hlavě vytvořila velice jednoduše. Ze strany jsem však měla vlasy vypletené v copáncích a ofinu ještě s dalšími vlasy jsem měla vyčesanou nahoru, aby odstávala. Rozcuchaný ohon v gumičce tomu dodával osobité kouzlo. Líčení také bylo jednoduché. Na první pohled. Oči jsme měla obtáhlé černou linkou, která byla na koncích očí vytažená a působila tak velice divokým, přesto decentním dojmem. Černá řasenka a lesk na rty a růž na tvářích byly jediné další zásahy. Vděčně jsem na ni pohlédla a šla se obléknout. I oblečení nebylo přehnané. Úzké, černé bokovky zvýrazňovaly moji postavu. Do nich zastrčená bílá košile spolu s šedou vestičkou působily ležérně, výsledný dojem byl skvělý. Kolem krku jsem si uvázala hnědý šátek. Vypadala jsem dobře, pochválila jsem se. Ještě jednou jsem tedy Ash poděkovala a vydala se pro pár důležitých věcí. Bylo krátce před jednou, když mě znovu ochromily ty nesnesitelné pocity. Z transu mě probral až zvonek. Rychle jsem si tedy obula conversky a kabátek a vešla ven. Spokojeně jsem se usmála, jen co jsem ho zahlédla.
"Ahoj," pozdravila jsem ho, když jsem k němu došla. Přivinul si mě k sobě a lehce políbil. Zaskočená jeho gestem jsem na něj vykolejeně zírala.
"Ahoj," pozdravil mě pak pobaveně. "Můžeme vyrazit?" kývla jsem.
Vyjížděly jsme na mě známém paloučku a já s radostí očekávala, až zahlédnu ten skvostný dům. Usmála jsem se na Ethana, když jsme zastavily před domem. Jako vždy jsem počkala, až mi dojde otevřít a až pak vystoupila. Uvěznil mou ruku v té své.
"Těšíš se?" zeptal se, když zahlédl spokojený úsměv na mé tváři.
"Docela jo," odpověděla jsem a rozhlédla jsem se po okolí. Zrak mi padl na potemnělý plac na levé straně domu. Všude byl sníh, a ten jakoby místo prosvěcoval, jediný tenhle úsek byl temný. Nervozita, strach a podivné očekávání se znovu draly na povrch a já se otřásla.
"Půjdeme?" zeptal se Ethan a já se na něj zmateně ohlédla.
"A-ano," dostala jsem ze sebe a spolu s ním se vydala k domu. Pohled mi však znovu padl k potemnělému lesu. Vyděsil mě. Jen jediný pohled na les mě děsil a znervózňoval. Věděla jsem, že je něco špatně, nehodlala jsem to však dát najevo. Mlčky jsem kráčela Ethanovi po boku, a snažila se ovládnout svůj výraz. Prošli jsme předsíni, kde mi Ethan pomohl z kabátku až do jejich obýváku. Seděly tam. Všichni. Nervózně jsem se ošila, ani tohle nebylo nejpříjemnější. Trochu víc jsem stiskla Ethanovu ruku a on se na mě povzbudivě usmál. Takhle, když jsem je viděla pohromadě a samotné, vypadaly jako andělé, jako antičtí bohové. Jejich bledá pokožka snad jakoby zářila a zlaté pohledy mě pozorně sledovaly. Jako první se ke mně vydala Alice.
"Ahoj Sofií," téměř ke mně přitančila a objala mne. Její gesto jsem opětovala a do ucha jí tiše zašeptala.
"Ráda tě zase vidím, Alice." Usmála jsem se na ni.
"Mého přítele Jaspera už znáš, že?" zeptala se a ukázala na chlapce se lví hřívou. Přistoupil ke mně blíž. Pozorovala jsem jeho napjatý a zatnutý výraz a pak jsem si toho všimnula. Celý jeho obličej hyzdily jizvy zvláštního tvaru půlměsíce. Aniž bych chtěla, napjala jsem se a tělo mi ztuhlo. Podvědomí na mě křičelo, varovalo mě. V ostrém světle zářivek se jeho pokožka lehce třpytila. V kombinaci se zjizvenou tváří to vypadalo děsivě. Obezřetně jsem mu pohlédla do očí, nevypadalo to, že by mě chtěl něčím ohrozit. Pokusila jsem se tedy ovládnout svůj výraz a sledovala jeho upřený pohled. Natáhl ke mně ruku v přátelském gestu a já na ni pochybovačně pohlédla. Donutila jsem se tedy k tomu, abych jeho ruku přijala. Přívětivě se na mě usmál, ale jeho oči byly obezřetné, překvapené. Nedokázal ovládnout svůj údiv. Pocítila jsem zvláštní tlak na těle a pak se stalo něco velice divného. Celé mé tělo zahalila podivná, těžká mlha. Cítila jsem se klidná, otupělá. Ale nebylo to přirozené, ty pocity nevycházely ze mě. Problém byl, že jsem ten náhlý pocit klidu nedokázala nijak ovlivnit. Otřásla jsem se ve snaze to ze sebe setřást, nepodařilo se však. A pak, stejně rychle jako přišla, mlha zmizela. Okamžitě jsem pustila Jasperovu ruku a o kousek odstoupila. I on se prudce narovnal, cítil snad to samé? Z transu, který moje myšlenkové pochody vyvolaly, mě probudil až Emmet svým zdvořilým odkašláním. Zastoupil Jaspera svou mohutnou postavou a culil se na mě od ucha k uchu.
"Ahoj Sofii," pozdravil mě a pak mě sevřel ve svém medvědím objetí. Vyjeveně jsem mu zírala do ramene. Můj mozek nedokázal pracovat tak rychle, aby všechny události hned zpracoval. Poplácal mě na zádech, až jsem bolestí vydechla. Kousek ode mě odstoupil a na jeho místo přistoupila Rosalie. Musela jsem se ovládnout, jen abych obdivně nevydechla a neustoupila. Její krása zastínila vše ostatní. Pocity, které mě ovládaly od chvíle, kdy jsem zahlédla Jasperovi jizvy, zmizely, nahradil je jen obdiv, snad i závist. Je tak nádherná, povzdechla jsem si v duchu.
"Myslím, že vás ještě nikdo nepředstavil," pronesla Alice svým zvonivým hláskem. "Tohle je Rosalie," oznámila mi a božská bohyně ke mně vztáhla ruku. Její obličej byl krásný, ostře řezaný. Z očí jí však čišel chlad. Bradu měla vyvýšenou a ve tváři se jí usadil výraz, který bych já sama označila za povýšený. Takže řeči, jež o ní kolovaly a tvrdily, že je to jen arogantní, namyšlená dívka, byly zřejmě pravdivé. Narovnala jsem se tedy, i když mě místa od Emmetova poplácání bolely. Vytyčila jsem bradu na znamení toho, že se od ní nenechám zastrašit či urazit. Přijala jsem její ruku a dlouhou chvíli jsem jí nechala, aby mi tu mou v jejím sevření drtila. Páni, ta holka má páru, unikla mi myšlenka, když už mě bolely prsty. Brala jsem jako vysvobození, když mě konečně pustila. Strašně jsem toužila si promnout prsty, přišlo mi však, že bych tím uznala jakousi porážku a tak jsme je jen napnula a nechala je uvolnit. Bylo mi jasné, že s Rosalie spolu nebudeme vycházet.
"Těší mě, Rosalie." Ať už úmyslně, či nikoliv, byl můj hlas chladný, bez jakékoliv emoce.
"Mě také," odpověděla stejným tónem. Ještě dlouhou chvíli jsme si vzájemně zíraly do očí. Dokud mi do mého zorného pole nevstoupila usměvavá Esme. Přistoupila ke mně a jemně mě objala.
"Ráda tě tu zas vidím, Sofií," zašeptala mi do vlasů. " A z Rose si nic nedělej, je taková pořád." Mrkla na mě, když se dotáhla. Usmála jsem se na ni a pak mi pohled padl na muže stojícím po jejím boku. Netuším, zda jsem svůj výraz dokázala ovládnout, obočí mi však vyletělo nahoru. Překvapeně jsem polkla a přijala nabízenou ruku od muže, který spíše než člověku byl podobný andělům. Blond vlasy měl sčesané na pěšinku, téměř bílé. Jeho pleť byla snad ještě bledší než u ostatních, ale nevypadala tak tvrdě, spíše jako sametově jemná. A tak tomu skutečně bylo i na dotek. Zlaté oči působily velmi přívětivým dojmem. Úsměv na jeho tváři vytvářel dokonalý obraz. Ano, tento muž byl jak dokonalá postava z nějakého Da Vinciho obrazu.
"Ráda bych ti představila svého manžela, Carlisla." Promluvila na mě Esme, a mě ještě chvilku trvalo, než jsem si dokázala urovnat její slova. Pak mi konečně došlo, že muž, kterého mi právě představila, je Ethanův otec. Okamžitě jsem se zastyděla za své myšlenky, které mi při pohledu na jeho andělskou tvář, létaly hlavou. Probrala jsem se z toho omámeného stavu a stiskla jeho ruku. Mírně jsme si odkašlala, abych dokázala ovládnout svůj hlas.
"Ráda vás poznávám, pane." Pronesla jsem. Znovu se usmál.
"Pro tebe Carlisle, Sofii." Pověděl mi a já se na ně též usmála. Vrátil se ke své ženě a já se neubránila poraženému úšklebku. Tahle rodina by nikdy nemohla být normální. Úlevně jsem si oddechla, když na mém pase spočinula chladná ruka. Vděčně jsem na Ethana pohlédla a málem se utopila v jeho zlatých očí, které odrážely štěstí. Usmála jsem se. Pro tenhle pohled bych udělala cokoliv.
"Neposadíme se na chvíli v obýváku?" zeptala se Esme. Přikývla jsem a vydala se k sedačce, na které dosud nikdo neseděl. Cullenovi se po párech rozsadily po ostatních křeslech a pohovce. Ethan se posadil vedle mě a povzbudivě mi stisknul ruku. Pohled mi padl na spokojený úsměv Esme, v její přítomnosti se nešlo cítit nepříjemně.
"Bydlíš tu odjakživa, Sofií?" zeptal se mě Carlisle se zájmem. Esme přede mě postavila hrnek s kakaem, vděčně jsem na ni pohlédla. Zapřemýšlela jsem nad tou obyčejnou otázkou. I takový prostý dotaz je pro mě velice obtížný.
"Ehm ne." Odpověděla jsem krátce a rozmyslela jsem si svá další slova. " Do Forks jsem přijela před 5 lety. Wrightovi mě adoptovaly." Zvolila jsem raději pravdu.
"Ach, to mě mrzí, nechtěl jsem se ptát na nic osobního." Omluvil se Carlisle. Usmála jsem se.
"To nemusí. Anthony s Clair jsou mi skvělými rodiči." Ujistila jsem ho. Přišlo mi lepší říci všechno a vyhnout se tak nepříjemným otázkám. Teď jen zvolit správná slova, pomyslela jsem si. "Moji skuteční rodiče již zemřeli a já si na ně stejně moc nepamatuji. Do Forks jsem přijela se ztrátou paměti a přestože by se to mnohým mohlo zdát smutné, pro mě to nebylo příliš těžké. Podvědomě jsem tušila, že si vzpomenout nechci. A Wrightovi mi pomáhaly. Svou rodinu mám." Odpověděla jsem po pravdě. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že chci být litována.
"Ale jméno sis pamatovala, ne?" zeptal se mě Emmet vyjeveně. Pobaveně jsem se zasmála.
"Ne, ani jméno ne."
" A vybavila se ti doposud nějaká vzpomínka?" zeptal se Carlisle. Sklopila jsem na vteřinu hlavu, jen abych ovládla svůj výraz. Na mysl mi vytanula poslední vzpomínka, plány mého útěku.
"Ano, některé útržky se mi již vybavují. I když to jsou spíše celé situace." Odpověděla jsem poněkud zmateně.
"S Clair se znám, je to skutečně milá žena. Často k vám chodíme nakupovat." Odvedla Esme řeč jinam a já se na ni, dnes již po několikáté, vděčně usmála. Vzala jsem si hrnek a usrkla teplého kakaa. Nešlo si nevšimnout, jak si mě Carlisle se zájmem prohlíží, obzvlášť mé oči. Raději jsem tedy uhnula s pohledem.

Úlevně jsem si oddechla, když po chvíli Alice promluvila. Byla jako uragán, brebentila a brebentila. Dokázala však, že se do rozhovoru zapojili téměř všichni. Až na Rosalie. Plánovala nákupy, rodinné sešlosti, vánoce. Skákala z jednoho tématu na druhé, až jsem po chvíli vzdala snahu ji stíhat. Ethan si mě k sobě přitáhnul a políbil mě jemně do vlasů. Musela jsem se smát, když jsem pozorovala Emmeta, jak si Alice dobírá. Nevypadaly jako rodina, oni jí skutečně byly. Se spokojeným úsměvem jsem je pozorovala. Alice se mě zrovna ptala, zda s ní pojedu nakupovat, přičemž na mě Ethan záporně kroutil hlavou, když jsem se napjala. Po mé levici bylo mírně pootevřené okno, kterým do místnosti proudil čerstvý, chladný vzduch. Prudce jsem se nadechla a skutečně jsem ho ucítila. Byl to jen jemný závan, leckdo by si ho mohl splést s dřevinou, ale já jsem to dokázala oddělit. Další nádech mou domněnku potvrdil, i když jen slabě, byla tam cítit psina. Prudkým pohybem jsem svou hlavu otočila směrem k oknu. Pohled mi padl na potemnělý úsek, kterého jsem se předtím tak obávala. Byla jsem tak blbá, zaskuhrala jsem. Tohle jsem mohla tušit.
"Sofií," uslyšela jsem Alice. Zmateně jsme se na ní otočila. Zapomněla jsem, že tu nejsem sama. Na obličeji měla zamračený výraz. Pohled mi padl na Ethana, on musel vědět, co to znamená. Starostlivě si mě prohlížel, dokud nepohlédl k oknu. Otočila jsem se tedy zpět.
Stál tam. V tom svém smrdutém plášti a v pravé ruce držel velkou krabici. Dech se mi mírně zadrhával. Díval se na mě a já pomalu začínala panikařit. Nedokázala jsem se ještě dostatečně ovládat. Prudce jsem se postavila, když vykročil směrem k domu. Nechtěla jsem, aby se ke Cullenovým jen na chvíli přiblížil. Otočila jsem se k nim.
"Omluvte mě prosím na moment." Řekla jsem a vydala se urychleně ke dveřím. Kabátkem jsem se nezabývala a vyšla ven. Sešla jsem schody a vydala se k palouku. I on mi vyšel naproti. Zastavila jsem se tak, abych mezi námi vytvořila dostatečný prostor. Tělo jsme měla ztuhlé, napjaté. Obezřetně jsem ho pozorovala. Teď už jsem věděla, co od něj můžu čekat. Věděla jsem, že je nepředvídatelný. Úsměv na jeho tváři mě provokoval. Bylo až zvláštní, jak se v jeho přítomnosti můj strach snadno změnil v nenávist. Zhluboka jsem dýchala, jen abych ustála ten nával emocí.
"Co tady chceš, Ryane." Zeptala jsem se ho, i když můj dotaz nevyzněl jako otázka. Snažila jsem se o vyrovnaný tón, můj hlas však byl příliš hrubý. Ruce se mi vzteky mírně chvěly a já se za každou cenu snažila ovládnout. Pohled mi zabloudil k oknu, u kterého byly rozestoupeni Cullenovi a pozorovaly nás. Před nimi ne, zařekla jsem se v duchu.
"Nonono," zamlaskal na mě. Celou dobu mne pozoroval, a když zjistil, kam se dívám, usmál se. "Nemyslíš, že bychom se k sobě mohli chovat trochu přívětivě? Je to už přece tolik let." Promluvil ke mně a já snadno z jeho pobaveného tónu poznala, že svá slova nemyslí vážně. Zatnula jsem tedy čelist a dýchala nosem ve snaze se uklidnit.

"Jen jsem ti přinesl předčasný dárek k vánocům, sestřičko." Pronesl jakoby nic. Pohled mi padl na krabici v jeho ruce. Přišel ke mně o trochu blíž a položil ji na zem. Odstoupil o několik metrů a pozoroval mě. Došla jsem tedy ke krabici a otevřela ji. Skutečně jsem nic nečekala. Doufala jsem, že bude třeba prázdná a tohle bude jeden z jeho vtípků. To, co jsem v ní zahlédla, mi však vyrazilo dech. Zmateně jsem na něj pohlédla.
Do očí se mi drali slzy a já se proti nim snažila bojovat. Nechtěla jsem vypadat jako slaboch. Ne před ním.
"Proč?" zašeptala jsem a hlas se mi chvěl. Po tváři mi stekla jedna teplá slza a za ní putovaly i další. Jeho výraz byl neutrální, nepropouštěl ani jedinou emoci.
"Teď jsme vyrovnáni." Pronesl jen a vydal se na odchod. Na kraji toho potemnělého lesa se však na chvíli zastavil.
"Užívej svobody, sestřičko. Brzy na viděnou." Byla jeho poslední slova, než zmizel v lese. Ještě dlouhou chvíli jsem zírala na místo, kde zmizel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.