HTEM - 33. kapitola

28. února 2010 v 23:37 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
33. Kapitola


Zkoumavě se na mě zadíval a na jeho tváři přelétl stín emocí. Od smutku, pochopení, k radosti. Přistoupil ke mně blíž a pohladil mě po tváři. Cítila jsem úzkost z našeho dlouhého odloučení, stahovala mi nitro a ztěžovala dýchání. Přesto bylo, až kontrastní jakou euforii jsem z jeho návratu pociťovala. Připadala jsem si jak na pranýři, tolik emocí. Objal mě a přitáhl si mě na svou hruď. Slastně jsem si povzdechla, jen co jsem ucítila jeho vůni. Po takové době a s takovou intenzitou mě přímo omámila a já s podivným uspokojením vítala pocity, které zahalovaly moji mysl. Zkonil se ke mně a lehce mě líbnul do vlasů. Spokojeností bych snad i předla, mít tu možnost. Trochu jsem se od něj odtáhla a pohlédla mu do očí.
"Taky se mi stýskalo," pronesl zapáleným hlasem. "Přísahám, že už mě od tebe nikdo nedostane. A to na pěkně dlouho." Usmál se na mě a já mu to náležitě oplatila. "Počítáš dneska se mnou?" zeptal se. Horečnatě jsem přikývla. "Výborně, ale myslím, že bychom už měli jít dovnitř," pronesl a já se zmateně rozhlédla po okolí. Zůstaly jsme tu samy. Chytl mě tedy za ruku a dovedl do třídy. Hřálo mě, když jsem se dívala na obsazenou židli vedle sebe.
"Tak co si dělala, těch pár dní?" zeptal se mě potichu po začátku hodiny. Zhluboka jsem se nadechla a zamyslela se.
"Teoreticky vzato, jsem se jen nudila." Odpověděla jsem popravdě a výlety do své minulosti jsem raději ztajila. "Začala jsem dělat jógu," zasmála jsem se. "A včerejšek mi díky tvojí sestře rychle utekl. Je vážně skvělá." Usmála jsem se na něj.
"Ano, to je. I když by to tak nemělo být, mám ji nejraději. Ale občas umí být otravná." Zašklebil se. Potichu jsem se zasmála.
"Je hrozně zvláštní," vyslovila jsem svůj názor na hlas. "Mluví v hádankách, jakoby věděla něco víc." Pověděla jsem nevěřícně. Chápavě se na mě usmál.
"Ano, Alice je zvláštní." Na chvíli jsem se zamyslela, je Alice stejná jako Ethan? Její pokožka je stejně bledá, chladná. I barva jejich očí je totožná. Znamená to tedy, že i její srdce nebije? Bylo by jednoduché to zjistit. Ethan se na mě zkoumavě zadíval. Ach, co to žvatlám, okřikla jsem se.
"Máš na dnešek nějaké speciální plány?" zeptala jsem a donutila se myslet na něco jiného.
"Ostatní odjíždí na předvánoční nákupy. Myslel jsem, že bychom mohli jet k nám. Bude tam dostatek soukromí." Jen, co to dořekl, tváře mi jemně znachověly a pohled mi spadl na jeho rty. Okamžitě jsem odvrátila hlavu a v duchu si zanadávala. Tělo mě však zrazovalo, až bytostně jsem toužila okusit tu chuť ráje. Bylo to tak dlouho, kdy mě naposledy políbil. Okřikla jsem se znovu za své myšlenky a raději jsem své ruce zatnula v pěst. Málem jsem nadskočila, když mě za jednu chytil.
"Jsi dnes nějaká napjatá. Děje se něco?" zamračila jsem se. Skutečně jsem dnes byla nějaká roztěkaná.
"Ne, ani ne. Tedy já nevím. Cítím se zvláštně, ale ráno bylo vše v pořádku. Byla jsem jen nedočkavá." Vyslovila jsme nahlas své myšlenky. A skutečně, po zbytek dne se to ještě zhoršilo. Neustále jsem se vrtěla a poposedávala. Chvílemi jsem se dokonce přistihla, že si koušu nehty. Zděsila jsem se, to u mě není normální. Ethan mě se starostmi pozoroval, neřekl však nic. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Dnešní den jsem si představovala trochu jinak. Odpočívala jsem proto každou minutu poslední hodiny. Doufala jsem se, že za nepříjemný pocit, který se ve mně usadil, může právě školní prostředí. Rychle jsem si spakovala věci a počkala, až i Ethan bude hotový.
"Nemám tu auto, svezeme se s Alice, ano?" Zeptal se a já mu odpověděla kladným kývnutím.
"Ahoj Alice," pozdravila jsem ji. Zastyděla jsem se, když jsem si uvědomila, že jsem ji dnes nevěnovala ani špetku pozornosti.
"Ahoj Sofií," pozdravila mě a zářivě se usmála. "Myslela jsem, že až se můj povedený bratříček vrátí, uvidím na tvé tváři zase ten spokojený úsměv." Zašeptala mi, když jsme nastupovaly. Smutně jsem na ni pohlédla.
"Nejsem dnes ve své kůži," odpověděla jsem upřímně. Celou cestu jsem mlčela. Pobaveně jsem sledovala, jak se Ethan s Alice neustále pošťuchují. Na chvilku jsem zesmutněla, když jsem si neudržela myšlenky. My s Ryanem jsme takoví nikdy nebyly. Odvrátila jsem tedy od nich tvář a raději se zadívala ven z okénka.
"Ahoj zítra, Sofií," usmála se na mě Alice, když nás vysadila. Zamávala jsem ji a spolu s Ethanem jsem se vydala k tomu nádhernému domu. I po několikáté jsem k němu pociťovala obdiv. Došli jsme až k němu do pokoje, který se jako jediný zdál zabydlený. Sedl si na pohovku a mě si stáhnul k sobě. Úlekem jsem vydechla. Přivinul si mě k sobě a já si opřela hlavu o jeho rameno. Nepříjemné pocity, které mnou celý den lomcovaly, se alespoň trochu zmírnily.
"Copak je to dnes s tebou?" zeptal se mě a pohladil mě po tváři. Vzhlédla jsem k němu a smutně si povzdechla.
"Já nevím. Něco mě neustále znervózňuje." Zamyslela jsem se. Ty emoce jsem znala, nebo mi spíše začínaly být čím dál více povědomé. Tušila jsem, že se něco stane. A zároveň jsem věděla, že to nebude nic příjemného.
"Pusť to z hlavy, ano?" usmála jsem se na něj. S ním to šlo snadno. Rukama mě chytl za pas a donutil mě tak se na něj posadit. Rozpačitě jsem na něj pohlédla, ale on jen položil ruku na můj zátylek a přitáhl si mě blíž. Celá jsem se rozechvěla, když mi došlo o, co se pokouší. Dech se mi zadrhával a jako na potvoru se mi srdce rozbušilo tak, že i já to slyšela. Proto jsem raději pohlédla do jeho očí. Věděla jsem, že mě pohltí, že rozpaky odplují. A skutečně se tak stalo. Toužebně jsem pozorovala, jak se zlatá barva postupně mění na tmavě hnědou až černou. Téměř jsem nedýchala, když byly naše tváře jen pár centimetrů od sebe. Cítila jsem napětí, které mezi námi proplouvalo, bylo to příjemné. Jemně se otřel svým nosem o ten můj a pak naše rty konečně spojil v polibku. Nedokázala jsem zabránit slastnému povzdechu a to jak se zdálo, ho ještě více vyburcovalo. Prudce si mě k sobě přitáhl, až jsem se musela rukama zapřít o jeho hruď. Téměř celá jsem na něm ležela. Tenhle polibek byl jiný než ostatní. Nebyl tak něžný, byl spíše naléhavý. Poddávala jsem se pocitům, které mě v tu chvíli ochromovaly. Touha po polibku byla ihned nahrazená jiným chtíčem, mě doposud neznámým. I Ethan to cítil, věděla jsem to. Tušila jsem, že to byla právě ta příčina, proč jeho oči tmavnou. Napětí, které před polibkem zavládlo, bylo v tu ránu pryč. Vystřídala ho vášeň, která z nás sálala. Žár námi prostupoval a měla pocit, že nás oba spálí. Odtáhla jsem se, docházel mi dech. Opřela jsem se čelem o to jeho a zhluboka dýchala. Shlížela jsem do těch temně černých očí, a jejich barva mě znovu rozechvěla. V hrudi se mi usadila směs různých emocí, což způsobovalo, že se mé ruce jemně třásly. Lehce mě líbnul na spodní ret a já se musela zasmát. To se mi však stalo osudným, znovu si mě na sebe přitiskl a polibek, jež následoval, byl snad ještě více prosycen touhou. Užívala jsem si ho. Nedokázala jsem se však plně ovládat. Chtíč byl příliš silný a já se mu poddávala. Nevadilo mi to. Ethan mě hladil po zádech a místa, kde jeho ruka přejela, mě zvláštně pálila. Jemně jsem ho kousla do spodního rtu. Nepoznávala jsem samu sebe, ale jemu zdá se, to vůbec nevadilo. Z úst se mu prodral slabý sten. Pak se ale odtáhl. Zhluboka jsem rozdýchávala všechny ty emoce a svalila se na pohovku vedle něj. I jeho dech byl hluboký. Zkoumavě se na mě zadával, ale já raději uhnula pohledem. Jeho černé oči ve mně vyvolávaly touhu a já bych se nemusela ovládnout. Přitáhl si mě ke svému boku.
"Ještě pořád jsi nervózní?" zeptal se pobaveně. Posadila jsem se zpříma, tvář měl roztáhlou uličnickým úsměvem. Hraně jsem ho plácla do ramene.
"Myslím, že jo, ještě pořád jsem nervózní." Zahrála jsem menší divadélko a zasmála se. Stáhl si mě k sobě a dloubnul mě do žeber.
"Hej," ozvala jsem se ublíženě a zasmála se. Nebyla jsem lechtivá. Jeho dotyky ve mně však vyvolávaly bouře pocitů. Pobaveně jsem se podívala do jeho, nyní už zlatých, očí a dlouho tak setrvala. Naplňovalo mě to. Jeden jediný pohled do jeho očí mě dokázal naprosto uklidnit. Ruce jsem mu položila do míst, kde by se mělo nacházet srdce a pohlédla na jeho hruď. Neočekávala jsem, že bych snad něco ucítila. Chlad z jeho pokožky přímo sálal i přes tričko, ale mě to bylo příjemné. Má pokožka hořela a on ji tou svou chladil. Doplňovali jsme se. Pobaveně a trochu nevěřícně jsme pohlédla do jeho očí, které mě se zájmem pozorovaly.
"Co jsi to se mnou udělal?" zeptala jsem se stopou smíchu v hlase. Přesto nešlo přeslechnout štěstí, které ze mě přímo sálalo. Byla jsem šťastná. Spokojeně se usmál.
"Netuším," zasmál se.
"Jak můžu milovat člověka, kterému nebije srdce?" zeptala jsem se nevěřícně a pozorovala reakci, kterou to u něj vyvolalo. Jeho tvář posmutněla a v očích se mu objevila bolest.
"Nemělo by to tak být." Pronesl tiše, ale jeho sevření spíše zesílilo. "Bylo by přirozenější, kdybys chtěla odejít. Bylo by to i správné," sklopil hlavu. Prstem jsem mu zvedla bradu, tak jak to on často dělával mě.
"Oba víme, že bych to nedokázala." Pověděla jsem mu upřímně a pohlédla mu do očí. "Příliš by to bolelo, a to není správné." Zdůraznila jsem poslední slova. Sevřela jsem jeho obličej ve svých dlaních. Na mé tváři nebyla ani stopa po smutku. Věděla jsem, že od něj bych nikdy nedokázala odejít. "Nedokázala bych to, Ethane. Nemohla bych odejít," zakroutila jsem hlavou. "Ani ty to nedokážeš." Dodala jsem spokojeně a pozorovala lehký úsměv na jeho tváři. Netušila jsem, kde se ve mně ta jistota bere, ale vítala jsem ji. Mohl zato snad pohled do jeho očí, které nyní byly tak upřímné a plály citem, který mé srdce zahříval. Zdá se, že srdce nemusí bít, aby bylo schopno lásky. Pohladila jsem ho po tváři. "Teď už s jistotou mohu říct, že ještě nikdy jsem nebyla šťastnější. A nenechám si to za žádnou cenu vzít." Chtěla jsem ještě něco říct, anděl si mě však k sobě přitáhl a zahnal má slova polibkem. Byl naléhavý, ale ne vášnivý. Zoufalý a přesto šťastný. Emoce, které z něj vystupovaly, mě ochromovaly, a přesto byly příjemné. Prudce jsem vydechla jen, co se odtáhl a znovu se opřela o jeho čelo. Celý zbytek dne jsme strávily podobným způsobem, ale více slov už nebylo potřeba.
Odvezl mě domů, tentokrát svým autem a doprovodil mě ke dveřím.
"Mám se zítřka obávat?" zeptala jsem se nejistě. Uslyšela jsem sametový smích, otočila jsem se k němu.
"Nemáš se čeho obávat," řekl a lehce mě pohladil po tváři. "Vyzvednu tě v jednu, ano?" zeptal se. Jen co jsem se na zítřek trochu víc soustředila, naplnily mě zas ty nepříjemné pocity, nyní mnohem silnější. Trochu jsem znejistěla. U cullenových mě přece nic špatného nemůže potkat, uklidňovala jsem se. Rozloučila jsem se tedy s Ethanem a vydala se do svého pokoje.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.