HTEM - 32. kapitola

28. února 2010 v 23:37 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

32. Kapitola


Vstala jsem a dlouze zazívala. Celou noc mě pronásledovaly nepříjemné sny o podivných tvářích. Přišli mi známé, nedokázala jsem je však k nikomu přiřadit. Přistoupila jsem k dochovalé polovině zrcadla a zamračila se na svůj odraz. Stále beze změny. Štípla jsem se do tváře a usykla bolestí. Už dávno mělo dojít k odeznění vzhledu po mé proměně, má tvář však zůstávala stejná. Hraně jsem na sebe zavrčela a raději to vypustila z hlavy. Myšlenky jsem dnes měla až příliš roztěkané. Jen co jsem se oblékla, vyrazila jsem tedy raději do školy. Čtvrtek, čtvrtek, létalo mi neustále hlavou. Jen pár hodin a Ethan se vrátí. Cítila jsem se nesvá, když byl tak dlouho pryč. Pryč ode mě. Měla jsem neuvěřitelné nutkání poklepávat si prsty nebo dělat něco s rukama. "To vydržíš," říkala jsem si, ale dnes to bylo o hodně těžší. Čelo se mi zkrabatilo, nedokázala jsem se přestat mračit. Skutečně byl má droga, a já začala mít abstinenční příznaky. Neustále jsem poposedávala a různě se kroutila, až jsem se musela okřiknout. Dnešek teda pro změnu není dobrý den, zakroutila jsem hlavou. Neuvědomila jsem si, že začala hodina. Zmateně jsem se rozhlédla po třídě a pomalu se ke mně donesl učitelův výklad. Složila jsem si hlavu do dlaní a raději dělala, že neexistuji. A tak jsem protrpěla i další dvě hodiny, až do oběda. Okamžitě jsem však zamítla jídelnu. Vylezla jsem ven a ovál mě čerství, chladný vánek. Úlevně jsem vydechla a nechala své zmatené myšlenky, aby se rozutekly, kam jen chtěly. Dokud mne nevyrušily tiché kroky. "Je tu chladno," pronesl za mnou zvonivý hlásek. Jen co ke mně zavanula její vůně, poznala jsem ji. Byla charakteristická mnoha složkami a velice vábivá. Vdechla jsem znovu tu směsici máty a čokolády a nechala ji rozplynout na jazyku. "To ano. Ale hlavně je tu klid." Odpověděla jsem a s úsměvem se na ni otočila. I ona se usmívala. "Dnes jsi nějaká zamračená." Pronesla Alice, když se vedle mě postavila. Ušklíbla jsem se. Bylo by asi trapné jí povědět důvod mé podrážděnosti. Raději jsem tedy mlčela. "Chybí ti." Zaskočila mě svými slovy. Překvapeně jsem na ní pohlédla. Na tváři ji pohrával úsměv a v očích se jí odrážela podivná upřímnost a pochopení. "Znám ty pocity." Vysvětlila mi. "Vždycky to začíná nevině. Jsi šťastná a vznášíš se v oblacích. Jsi zmatená sama ze sebe, ale nedokážeš se tomu bránit. Vždy je to silnější." Pronesla zamyšleně a její oči směřovaly do dáli. "Láska je velice zvláštní věc. Rázem se s ní změníš, vše ti přijde jiné, nové a intenzivní." Promlouvala ke mně a já si se strachem uvědomovala, že chápu význam jejích slov. Afektovaně jsem se zamračila a unikl mi povzdech. Podívala jsem se na Alice, stále se usmívala a pozorovala mě se zvláštním výrazem na tváři. "Stýská se ti. Já sama často zažívám ty nepříjemný pocity, kdy si připadáš osamělá. Zní to velice pošetile, ale svět jakoby pro tebe ztratil barvy. Vždy se nemůžu dočkat, až se Jasper vrátí, i když vím, že to bude brzy. Je to až dětinské." Zamyslela se a na tváři se jí objevil úšklebek. Tiše jsem se zasmála. Ano, také mi to připadalo dětinské. Znovu jsem pohlédla na elfa vedle sebe. Alice byla velice zvláštní. Vskutku jako celá jejich rodina. Ale ona byla jiná, stejně jako Ethan. V jejím výrazu bylo něco, co u jiných nenajdete. Často se mi zdálo, že byla duchem nepřítomna, když jsme ji pozorovala. Oči ji shlížely do dálky. Do dálky, která nám nebyla přístupna. Alice je zvláštní, ale sama sobě jsem musela přiznat, že mi byla velice sympatická. "Bude zvonit, měli bychom jít do třídy." Pronesla do ticha, které nastalo. Vydala jsem se tedy po jejím boku do třídy a se smutným povzdechem se posadila do prázdné lavice. Pomalu jsem se vydala domů, neměla jsem kam spěchat. Pozorovala jsem lidi okolo sebe. Po dlouhé době jsem si připadala jako bych k nim patřila. Po dlouhé době mě trápily obyčejné starosti. Podivný pocit v mém nitru mi však našeptával, že tak to být nemá. Já stejná nejsem. Nahlas jsem zaskuhrala, vážně potřebuju, aby se už vrátil. "Sofií," zavolala na mě Alice a pomalu ke mně přiběhla. Tázavě jsem se na ni podívala. "Víš, přemýšlela jsem. Jasper teď odjel a vrátí se až večer. Vím, že máš volno, tak jsem myslela, že bychom spolu mohli něco podniknout." Zeptala se mě a nasadila prosebný výraz. Zamyslela jsem se, na mysl mi vytanula Ethanova slova, nakupovací maniak. "Co přesně máš na mysli?" zeptala jsem se opatrně, tvář se mi stáhla do úšklebku. "Myslela jsem, že bychom mohli jet třeba k vám, popovídat si a tak. U nás je moc narváno." Zeptala se. Ještě chvíli jsem zpracovávala její slova, až jsem se zaskočeně usmála. "No … proč ne." Odpověděla jsem trochu vykolejeně. Zařadila se po mém boku a vydaly jsme se spolu k nám. Nevěděla jsem, co říct, ale mé obavy z trapného ticha Alice hned zahnala. Vyprávěla mi o všem možném a obstarala celou konverzaci. Popsala mi svůj pobyt v Paříži, cesty po mé vysněné Evropě. Povídala mi o Jasperovi, o Rosaliině ješitnosti. Její vyprávění bylo zvláštní. Se zájmem jsem jí poslouchala a zamýšlela se nad tím, kolik toho zažila. Znala věci, které neodpovídaly jejímu věku. Názory měla velice dospělé, rozumné. Pobaveně mi popisovala Emmetovi vtípky a ze způsobu, kterým o něm mluvila, šlo poznat, jak moc ji na rodině záleží. Jejich vazby byly velice pevné. Pokaždé, když jsem se neovládla a pozorovala je, šlo poznat, jak moc jsou svým chováním odlišní. Třeba na Jasperově vztahu k Alice se to dalo odvodit. Byli spolu tak zvláštně propojení. Zvedla se Alice, okamžitě stál po jejím boku. Následoval ji kamkoliv by jen šla. Všechno to bylo patrné z jeho gest, pohledů. Miloval ji, a ona jeho. Tiše jsem záviděla tomu úžasnému poutu, jež je spojovalo. U nikoho jiného to tak viditelné nebylo. Ano i Emmet s blondýnou byly svým vztahem odlišní od ostatních, u nich ale na pohled převládala spíše fyzická podoba lásky. Zatřepala jsem hlavou, myslím nad věcmi, do kterých mi nic není. Pohlédla jsem na Alice s provinilým úsměvem, přestala jsem se ji absolutně věnovat. Napadlo mě, jestli se na její tváři zračí něco jiného než úsměv. "To je v pořádku," odpověděla dříve, než jsem se jí začala omlouvat. Zmateně jsem odvrátila tvář a raději odemkla dveře. Pocítila jsem lehkou nervozitu, když jsem otevřela dveře do svého království. Nikdy bych nečekala, že si sem budu někoho zvát, zakroutila jsem nad sebou pobaveně hlavou. "Páni," pronesla Alice jen, co vstoupila do pokoje. Otočila se kolem své osy. "Máš to tu nádherné. Konečně někdo se vkusem. Esme by se to moc líbilo." Rozhlížela se kolem a prozkoumala mou knihovnu. Až došla k zrcadlu. Zkoumavě na mě pohlédla. "Ehm, menší nehoda," vysvětlila jsem rozbité střepy na podlaze. Uklidit je by znamenalo 7 let smůly. Zahanbeně jsem sklopila pohled k zemi. Byla jsem mírně nervózní, Alice však byla uvolněná. Došla ke gauči a posadila se. "Máte s Ethanem hodně společného, že?" Usmála jsem se na ní. Přisedla jsem si k ní. "Zdá se, že ano. Nikoho podobného jsem doposud nepotkala." Zamyslela jsem se s úsměvem na rtech. "Těším se na víkend. Až budeme všichni pohromadě." Zasnila se Alice. A tak začal velice zajímavý den. Povídali jsme si s Alice dlouho do večera. Obvykle jsem nebyla více méně upovídaná ale s Alice šlo všechno hladce. Kladna mi otázky, na které bych zřejmě někomu jinému neodpověděla. Zpovídala jsem se jí ze svého života ve Forks, své minulosti před ztrátou paměti jsem se však striktně vyhýbala. "No myslím, že je na čase, abych vyrazila domů." Oznámila Alice dlouho po setmění. Doprovodila jsem jí ke dveřím. "Musím ti poděkovat za skvělé odpoledne, Sofií. Dlouho jsem si tak příjemně nepopovídala a moc ráda jsem tě poznala trochu blíže. Doufám, že si to brzy zopakujeme?" zvedla svou poslední větu do otázky. "Moc ráda, Alice. Co nejdříve." Odpověděla jsem jí upřímně. Přitančila ke mně a lehce mě objala, čímž mě mírně vykolejila. "Děkuju, Sofií," zašeptala mi do vlasů. Nastoupila k Jasperovi a odjela. Pohlédla jsem na hodiny, půl desáté. Uteklo to rychle, poznamenala jsem. Došla jsem si tedy napustit vanu a na další hoďku jsem se naložila. Nechala jsem své tělo uvolnit a mysl mi zaplavily vzpomínky na dnešní den. S úsměvem na rtech jsem vylezla, když jsem byla už dostatečně unavená, abych usnula. Efekt byl okamžitý. Zabořila jsem se do peřin a v tu ránu jsem byla tuhá. Ráno jsem vylezla o něco dříve. Chtě nechtě jsem byla celá nervózní a napjatá. Snažila jsem se uvolnit svůj ztuhlý postoj, ale nic nepomáhalo. Půjde vůbec do školy? Přijede pro mě? Hlavou mi lítaly různé myšlenky a já byla celá roztěkaná. I při výběru oblečení jsem byla nerozhodná. Vybrala jsem tedy jednu z předpřipravených kombinací od Ashley, tím jsem nic zkazit nemohla. Vlítla jsem k Ash do pokoje a půjčila si její kulmu. Času nebylo nazbyt a tak jsem si jen podtočila konečky. Kriticky jsem na sebe pohlédla do zrcadla. Lehce jsem si obtáhla řasy a nanesla lesk. "Aspoň něco," zamumlala jsem. Byl nejvyšší čas vyrazit. Popadla jsem tašku, kabát a rychle se obula. Nervozita mě rozechvívala. Byla jsem naštvaná sama na sebe, nedokázala jsem své emoce ovládnout. Raději jsem tedy klopila oči, když jsem za sebou zavírala dveře. Přestaň, okřikla jsem se a donutila se zvednout zrak od země. Jaké zklamání mě naplnilo, jen co jsem zjistila, že zde stojím sama. Smutně jsem sklopila hlavu. Oči mě pálili. Káčo jedna, nadávala jsem si a připadala si jak malé dítě. Se smutným povzdechem jsem se pomalu vydala ke škole. Hruď mě podivně tížila. Zakazovala jsem si na cokoliv myslet. Bylo mi mizerně. Nadávala jsem si, ale ani to nedokázalo moje dětinské pocity zahnat pryč. Kopala jsem naštvaně do kamínků, jako kdyby oni byli těmi viníky. Zkoumavě jsem se rozhlédla po parkovišti, zda tu třeba nenajdu jeho auto, ale i nyní mě čekalo jen zklamání. Zabodla jsem tedy svůj pohled do cesty a vydala se do školy. Dneska bych se nejraději ulila, pomyslela jsem si. Smutně jsme si povzdechla, když jsem otvírala dveře do školy, když v tom mi na očích spočinuly ledové ruce. "Copak tak sklesle?" zašeptal mi do ucha sametový hlas. Srdce se mi rozbušilo závratnou rychlostí a hruď mi naplnil onen známý pocit tepla. Tělo mi blahem zabrnělo. Prudce jsem se otočila a pohlédla do nádherných, zlatých očí tolik milovaného člověka. Spokojeně jsem vydechla. Teprve teď jsem se cítila kompletní a veškeré obavy zmizely. "Chyběl jsi mi," zašeptala jsem zoufale.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.