HTEM - 31. kapitola

28. února 2010 v 23:35 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

31. Kapitola


Smutně jsem pohlédla na fotku v mých rukou. Takže Ryan je takový, jaký je, jen kvůli mně? Nenávidí mě, protože jsem mu vzala lásku otce? Smutné na tom bylo hlavně to, že ani já ji neměla. Otec mě nikdy nemiloval, miloval to, co jsem uměla. Netušila jsem, co je to rodina, dokud jsem nepoznala Wrightovi. "Ach Ryane," povzdechla jsem si. Takže jsem telekinetik. Pokusila jsem si vybavit, co o telekinezi vím, což bylo jen to, že dokážou hýbat předměty. To zcela nevystihovalo to, co umím. Je to jak začarovaný kruh, postěžovala jsem si. Jedno vím tedy jistě, musím se naučit ovládat své emoce, pronesla jsem zcela vážně. Z úst mi však unikl ironický smích. To bude těžší, než jsem si myslela, já a ovládat emoce. Musí ale přece existovat nějaké způsoby. "Jóga,"zašeptala jsem. O jogínech se přece říká, že dokážou plně ovládat své vnitřní rozpoložení. Dosedla jsem k počítači a dala vyhledat, zda se tu někde neprovozuje jóga. A měla jsem štěstí, skutečně ve zdejším sportovním centru jsou hodiny jógy. Opsala jsem si otevírací doby a rozhodla se, že tam zítra zajdu. Stejně nemám nic lepšího na práci, pomyslela jsem si a zalezla do postele. Ráno se mi konečně podařilo vstát bez jakýchkoliv problémů. Protáhla jsem se a zazoufala si, když jsem si uvědomila, že dnes neuvidím svého anděla. S velkou nechutí jsem se navlékla do oblečení, které mi jako první padlo do ruky a vydala se do školy. Venku na mne útočil velice silný vichr, který spolu se sněhovou přeháňkou ztěžoval moji normální chůzi. Je prosinec ve Forks, co jiného bych mohla čekat. S vítězným úsměvem, že jsem vánici překonala, jsem zaběhla do třídy a trochu se oklepala. Nebylo to tak hrozné, jak jsem čekala. Přesto to nebylo jednoduché ani příjemné. Bylo mi smutno. Bez Ethanovo přítomnosti jsem se však velice dobře soustředila na výklad učitele a konečně jsem se mohla plně zorientovat v probíraném učivu. Uvědomila jsem si, že teď školu velice zanedbávám a unikl mi menší podrážděný povzdech. Při filosofii jsem se přistihla, jak bezmyšlenkově zírám z okna. Pro jednou jsem se vydala na oběd a zamířila k Ashley. "Ahoj," pozdravila jsem tiše. Angela na mě mrkla a Ash mi odsunula židli. "Kde máš Cullena?" optala se Ash. "Někam odjel," pronesla jsem, aniž bych chtěla otráveným hlasem. Uslyšela jsem pobavený smích. "Tady je v tom někdo až po uši." Zasmála se Angela. Jen jsem se na ní zašklebila a dál to nijak nekomentovala. Měli pravdu, jen jsem netušila, jestli je to dobře. Dojedli jsme a zvedli se společně k odchodu. Jessika mi nepozapomněla věnovat jeden zhnusený pohled. "Stejně by mě zajímalo, jak jsi dokázala uhnat a sbalit nejhezčího kluka na škole." Poraženě jsem zasténala. "Já jsem nikoho neuhnala. Co s tím všichni máte." Osopila jsem se uraženě na sestru. Zamávala jsem usměvavé Alice, která se spolu se svým blonďákem zařadila za nás. "Tak promiň. Furt si na to nemůžu zvyknout, moje ségra a chodí s modelem první třídy." Zasmála se, já se na ní jen zamračila. "No dobře, už toho nechám." Omluvila se. "Máš asi pravdu. Vy nejste takový typický pár. Ty pohledy, které jeden druhému věnujete, nejsou stejné jako ty, které můžeš vídat tady." Zamyslela se a rozhlédla se po jídelně. "Vy jste takový vážnější, upřímnější. Je to asi vážné viď?" zeptala se. Zmateně jsem se po ní ohlédla. Jak se sem proboha dostala, pomyslela jsem si zděšeně. Přece jen jsem se zamyslela nad významem její otázky. Vážné. Vůbec netuším, jak to cítí Ethan. Okamžitě mi na mysli vytanula jeho tvář a jemné doteky. Srdce se mi smutně sevřelo, když jsem si uvědomila, že ho uvidím až v pátek. Jeho šťastný úsměv se mi vryl do paměti a mě pokaždé, když jsem si ho vybavila, zalilo podivné teplo. V jeho nepřítomnosti jsem byla podivně nejistá. Měla jsem strach, strach, že by se mu snad mohlo něco stát. Cítila jsem se nezvykle osaměle a znervózňovalo mě to. Myšlenky mi utíkaly, a já se nemohla na nic soustředit. Potřebovala jsem cítit jeho omamnou vůni, potřebovala jsem být s ním. Smutně jsem si povzdechla. Nevyznala jsem se v sobě. Všechny tyhle pocity mi byly donedávna cizí a já z nich byla zmatená. Přišlo mi velice necitlivé vzít mi jeho přítomnost, v hrudi mě podivně tížilo a nechtělo se mi smát. Vážné, ano se mnou to už asi bylo vážné. Až velice jsem se ponořila do svých myšlenek, zakopla jsem, ale někdo mě stačil zachytit za ruku. Vděčně jsem se otočila ke svému zachránci a přes obličej mi přelétlo překvapení. "Děkuju," pověděla jsem Jasperovi. Nemohlo mi uniknout, že mě sleduje velice zvláštním pohledem. Znejistěla jsem. V jeho tváři se mísilo překvapení s údivem, zvědavost, pochopení, strach. Propaloval mě svýma zlatýma očima. Nervózně jsem se ošila, nepřišlo mi to normální. "Za málo," pověděl stejně sametovým hlasem jako Ethan, jen poněkud hrubším. "Dávej na sebe pozor." Dodal a pak odešel. Zmateně jsem se po něm ohlížela. " Pojď ty nemehlo," probrala mě z transu Ashley. Protrpěla jsem zbylé dvě hodiny a vydala se domů pro věci na cvičení a poněkud nejistě jsem se vydala na své první hodiny jógy. Byla jsem však velice překvapená. I přes náročnost různých póz jsem se skutečně dokázala uvolnit ze ztuhlého držení a bylo snadné uklidnit i svou mysl. Podařilo se mi z hlavy vypustit jakékoliv myšlenky a relaxovat. Z dvouhodinovky jsem odcházela s velice příjemným pocitem a přihlásila se tak i na nedělní hodinu. S velice veselou náladou jsem došla domů. Rychle jsem se najedla a zaplula k sobě do pokoje. Na zem jsem si natáhla podložku a převlékla se do něčeho pohodlného. Sedla jsem sedu turecké sedu a ruce v pronaci položila na kolena. Prohloubila jsem dech a soustředila se jen na jeho pravidelnost. Nevnímala jsem nic jiného, dokud se mi nevybavila vzpomínka. Stejně jako před chvílí jsem seděla v tureckém sedu a prohlubovala své dýchání. Oči jsem měla zavřené, přesto jsem věděla, že matka sedí naproti mně. "Soustřeď se na dech. Prohlub ho. Brzy se už naučíš, že není potřeba jím plýtvat. Soustřeď se na tlukot svého srdce. Zaposlouchej se do jeho rytmu a sleduj, jak se i jeho frekvence zpomaluje. Soustřeď se nejprve na své tělo, pak můžeš uklidnit svou mysl." Poslouchala jsem její instrukce a pomalu se dostávala do stavu, který popisovala. Už minule mi chyběl jen kousek, pokazilo mi to nadšení, které jsme pocítila, když jsem zjistila, že se mi to konečně daří. Dnes si to však vzít nenechám. Můj dech již téměř nebyl slyšet a tep mého srdce se zpomaloval. Přišlo mi, jako bych ho slyšela z dálky a přitom velice silně. Údery se opakovaly v menších intervalech, zato byly velice slyšitelné. "Výborně, teď nech na popředí vystoupit své emoce. Soustřeď se na to, co tě zatěžuje. Ale nenech se tím vykolejit. Stále se musíš soustředit na svůj klid." Promlouvala na mě tichým hlasem. Stačilo na to jen pomyslet a zaplavil mě neuvěřitelný zmatek. Směs různých emocí, která se jedna druhou snažila přebít svou intenzitou. Bylo to něco jiného než normálně. Nezatěžovalo mě to, jako obvykle. Emoce byly mou součástí, a přesto ode mne byly odděleny. Dokázala jsem si jednu po druhé přebírat, cítila jsem její moc nade mnou, ale dokázala jsem to ovlivnit. "Tak to stačí pro dnešek. Vrať se zpět, Claro." Zhluboka jsem se nadechla a nechala své srdce, aby začalo být obvyklou rychlostí. Něco bylo ale jinak, netepalo rychle. Jeho prodlevy byly větší než normálně. Překvapeně jsem pohlédla na matku. "Nedělej unáhlené závěry, Claro. Dosáhla jsi určitého úspěchu, nejsi však na vrcholu. Jogínství to jsou roky tvrdé práce. To ale není to, co mi potřebujeme. Jednou možná nastane doba, kdy svou moc budeš muset využívat a pak nebude zrovna vhodné, sednout si a hodiny navozovat klid. Musíš si vytvořit automatismus." Pohlédla jsem na ni a čekala, zda řekne, že si dělá srandu. Vykulila jsem oči, když jsem si uvědomila, že to myslí vážně. "Není důvod se děsit. Stačí to jen trénovat. Pomalu začneme zkoušet tvé schopnosti hned po tom, co se takhle uklidníš. Bude to trvat dlouho, ale věřím, že jednou dosáhneme toho, že svou moc budeš ovládat nezávisle na emocích." Povzbuzovala mě matka a já po dlouhé době zahlédla na její tváři nějakou emoci. Věřila mi. S hlubokým výdechem jsem se vrátila zpět do reality. Tak proto mi hned právě jóga vytanula na mysl. Srdce mi radostně poskočilo, když jsme si uvědomila, že jsem to už jednou dokázala. Okamžitě jsem však posmutněla. Už jsem se ve svých vzpomínkách orientovala, a tak jsem věděla, že k procvičování mých schopností nikdy nedošlo. Krátce po tom má matka zemřela. Tahle práce zůstala na mě. A právě v tu chvíli jsem si slíbila, že budu trénovat. Poctivě a tvrdě. Znovu jsem tedy zavřela oči a srovnala svůj dech. Teď, když jsme věděla jak na to, bylo to až směšně jednoduché. Trvalo to dlouho, účinek se dostavil. Mé srdce zpomalilo i dech jsem měla pomalejší. Vše to bylo podivně uklidňující a naděje, která mě naplňovala vírou v to, že to jednou ovládnu, mě podivně popoháněla. S radostným smíchem jsem padla na postel a zírala do stropu. Znovu se mi však vybavila část mé minulosti. Seděla jsem na posteli a nohy jsem měla přitažené k tělu. Pevně jsem je objímala a hlavu na nich měla položenou. Měla jsem strach. Vymazat paměť, znělo mi hlavou. Proboha jak? To přece nemůžou. Prudce jsem vstala pod návalem emocí. Tohle není dobré, pomyslela jsem si, když se sklenička na mém nočním stolku otřásla stejně jako věci na psacím stole. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu se snažila uklidnit. Strach mě opustil a jeho místo nahradila zlost. "Tohle nedovolím," pronesla jsem do ticha pokoje. Jakmile mne druhý den ráno vyzvedli s tím, že mě odvedou do tréninkové místnosti, vplula jsem svižně jednomu ošetřovateli do mysli. Bylo to tak jednoduché. Lidská mysl byla primitivní, omezená a sortovaná. Bylo to jako přehrabovat se kartotékou. Vzpomínky a myšlenky od sebe byly lehce oddělitelné. Jsou tak snadno ovlivnitelní, ti lidé. Snažila jsem se ovlivnit své emoce, netoužila jsem přeci po nadřazenosti. Potřebovala jsem pomoc. Hledala jsem jen jedno. Pomalu jsem pátrala v jeho mysli po nějaké vzpomínce, která by dokazovala, že se v tomto zařízení nachází něco jako technická místnost. Ale skutečně mi to přišlo až příliš snadné. Myšlenky jeho myslí proplouvaly lehce jako jemně spřádaná pavučina. Snažila jsem se o co nejjemnější zásah, protože lidská mysl je přece jen velice křehká. Nechtěla jsem, aby se opakoval incident při mém posledním zásahu. Štěstí bylo na mé straně, skutečně tu taková místnost existovala. Centrální místnost, s řídícím počítačem, kamerami a plány. A David, jak se ošetřovatel jmenoval, do ní měl umožněný vstup. Vše zde zřejmě bylo zpřístupněno na čipové karty, a jak mi David sám nevědomky podstrčil svou vzpomínkou, i on jednu ve své náprsní kapse choval. Využila jsem své šance. Velmi jemným tlakem na jeho vědomí jsem ho nasměrovala. Udělal by cokoliv, co bych mu nakázala. Měla jsem plnou moc nad jeho osudem, bylo by tak jednoduché ho donutit se třeba zabít. "Najdi mi cestu," našeptala jsem mu. Nedokázal se vzepřít. Příkaz, jež jsem mu dala se usadil hluboko v jeho mysli. Byl teď jeho hlavní prioritou. Zabránila jsem spokojenému úsměvu, který se už už dral na povrch, a nasadila znovu tu lhostejnou masku. Nikdo nic netušil. Ani jeden z mých věznitelů nic nepoznal. Splnila jsem tedy i dnešní Callemovi úkoly a v klidu se vydala k sobě do pokoje. Dlouhé hodiny jsem seděla ve svém bílém vězení a zírala jen tupě do zdi. Vyrušilo mě až zavrzání dveří, když David vstoupil. Soustředila jsem se na jeho mysl a zjevila se mi mapa zařízení i s odlehlými pozemky. Vítězoslavně jsem se usmála, když jsem spatřila svou únikovou cestu. Převzala jsem si od něj svou večeři a pouhým pomyšlením jsem mu z paměti smazala veškeré vzpomínky na to, co pro mě udělal. Posadila jsem se ke stolu a pomalu začala plánovat svůj útěk. Celou mě naplnila euforie a já se výsměšným tónem zasmála. "Podcenil jsi mě Calleme," zašeptala jsem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.