HTEM - 30. kapitola

28. února 2010 v 23:34 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
30. Kapitola

Roztěkaně jsem lítala po pokoji a hledala věci, které bych si mohla vzít na sebe. Myšlenky mi létaly všemi směry, ale velmi často mi sklouzaly ke včerejšku. Pokaždé mě v hrudi naplnil šimravý pocit a znervózňoval mě. Několikrát jsem se přistihla, jak zírám do prázdna a na tváři mám přiblblý úsměv. Nepoznávala jsem se, svou tvář. Byla tak veselá a šťastná, což jí dodávalo na půvabu. Zmateně jsem pohlédla na hodiny, nestíhala jsem. Sakra, jak je možné, že jsem zaspala? Nadávala jsem si. Rychle jsem tedy popadla pár věcí a navlékla jsem se do nich. Vzala jsem si tašku, obouvala jsem se ještě, když jsem za sebou zavírala dveře a málem narazila do Ethana. Zmateně jsem vzhlédla.
"Co tady děláš?" vyhrkla jsem.
"Myslel jsem, že bys třeba chtěla svést. A zdá se, že to byl dobrý nápad." Zasmál se, když jsem si dopínala kozačky. Konečně jsem se narovnala a mohla se mu podívat do očí.
"Normálně nezaspávám. Vykolejilo mě to." Obhajovala jsem se. Tváře mi mírně znachověly, jen co jsem si poměla, o čem se mi zdálo. Nechala jsem se hypnotizovat jeho pohledem. Zamračila jsem se, jeho oči byly téměř černé. Lehce jsem prstem přejela po modřině pod jeho okem, vypadal nemocně. Pohladila jsem ho po tváři, zračila se mu v ní zvědavost a očekávání. Dala jsem slib, že nebudu pátrat po jeho tajemstvích, zvědavosti jsem však nedokázala poručit. Ruku jsem položila na místo, kde bych měla cítit tlukot srdce, ale stejně jako na plese, po tlukotu ani slechu.
"Měli bychom jet, nebo skutečně přijedeme pozdě." Promluvila jsem, jen aby má zvědavost nedostala žádný prostor k otázkám. V jeho temných očích se zračil vděk, a já, jako téměř vždy, jeho pocity nechápala. Pomohl mi nastoupit a pak už jsme se vydaly ke škole. Celou dobu mě držel za ruku a prstem mě hladil na dlani. Jeho přítomnost byla tak omamná a příjemná. Klidně jsem oddechovala, dokud jsem si neuvědomila, že jedeme ke škole. Všichni ti lidé, Jessika. Kolika lidem už stihla Ashley vykecat tu novinu? Roztřeseně jsem se rozhlédla po parkovišti, když jsme přijížděly. Bude to chtít Ethan tajit nebo ne? Blesklo mi hlavou. Všechny pochyby o jeho rozhodnutí byly rozmeteny ve chvíli, kdy mě po vystoupení přitáhl k sobě a objal kolem pasu.
"Myslím, že by sis mě měl užít, dokud to jde. Dnes po škole mě najdeš v mrtvou v příkopě." Pronesla jsem.
"Cože?" zeptal se zmateně. Kývla jsem hlavou k Jessice na vysvětlenou. Ruce měla zatnuté do pěstí, v obličeji nevěřícný výraz, který se postupně měnil na nepříčetný. Ethan se zasmál.
"Neboj, nedovolím, aby se k tobě jen přiblížila." Zašeptal mi do ucha. Bylo mi velice nepříjemně. Lidé na nás zírali, šeptaly si nebo dokonce ukazovaly. Raději jsem sklonila hlavu, nechtěla jsem vidět jejich nevěřícné nebo nenávistné pohledy. Jen co jsme došli do třídy, ustal veškerý hovor. Dotáhla jsem Ethana do lavice a s vděkem vítala bezpečí, které mi přinášela.
"Tak tohle bylo divný. Co to s nimi sakra je?" zašeptala jsem zlobně k Ethanovi. Nebyl to však on, kdo mi odpověděl.
"Polovina jich závidí, polovina tě nenávidí. Jejich myšlení jen teď omezené jen na závist. Ale tohle nebude trvat dlouho, neboj. Zvyknou si a pak je přestane bavit vás pozorovat." Usmála se na mě Alice.
"A kdy to bude?" zeptala jsem se zoufale. Alice už zřejmě chtěla něco odpovědět, Ethan ji však utnul pohledem.
"Snad brzy." Odpověděla uklidňujícím hlasem. "Lidí, kteří ti závidí štěstí, by sis neměla všímat. Dokazuje to jen, že toho, co máš, by sis měla vážit. Chtěla jsem se zeptat, Sofií, nechtěla bys k nám o víkendu přijít na návštěvu? Esme by byla moc ráda a Carlisle, náš otec, by tě rád poznal. Přece jen jsi první dívka, která udolala Ethanovo srdce." Usmála se na mě. Její zlaté oči byly vřelé, přátelské a já k ní pociťovala důvěru.
"Velice ráda, Alice. Děkuju za pozvání a vyřiď Esme, že se na ni těším." Odpověděla jsem. Tvář se jí rozzářila a ona spěšně odtančila. Zvonilo. Pohlédla jsem na anděla vedle sebe, i na jeho tváři se dnes zračil šťastný úsměv. To mi ke štěstí stačí, pomyslela jsem si upřímně. Pod lavicí jsme se celou hodinu drželi za ruce a já odolávala nesmírné touze ho políbit. Snažila jsem se vnímat výklad učitele, ale moji mysl přitahoval anděl vedle mě. Jen co jsem na chvíli polevila ve svém snažení, zjevily se mi ty nádherné zlaté oči. Na mé tváři se okamžitě roztáhl úsměv a já se musela zase okřiknout. Zlaté oči, zamyslela jsem se. Byl to takový zvláštní odstín hnědé a zlaté, nikdy jsem podobný neviděla. A tady je měla hned celá Cullenovic rodina. Neohlídala jsem a tak mi pohled padl na Ethana. I on mě pozoroval. Hnědo černá barva jeho očí mě neděsila. Přesto jsem nějak podvědomě cítila, že to není dobře. Neměla by tam být. Pohled mi padl na naše spojené ruce. Dnes byl Ethan podivně napjatý. Jeho pohyby byly stále ladné, když jsem se však zadívala pozorněji, zjistila jsem, že jsou i zdráhavé a kostrbaté. Náš prozatímní společný čas skončil a mě čekaly celé dvě nesnesitelné hodiny bez jeho přítomnosti. Najednou však bylo až příliš jednoduché soustředit se na hodinu. Pohled mi spadl na prázdnou židli. Bylo mi smutno. Bylo až zvláštní, jak pro mě jeho společnost nabrala nový význam. Nevěřícně jsem nad sebou zakroutila hlavou. Jsou to jen pitomé dvě hodiny. Přesto jsem nedokázala zabránit své noze v nervózním vyklepávání. Jen co jsem zaslechla zvonek, jsem naházela všechny své věci do tašky. Ze třídy jsem vystřelila mezi prvními. Spokojeně jsem se usmála a počkala jsem, než mě můj anděl dojde. Všechny předešlé pocity zmizely a já cítila jen spokojenost. Lehce mě pohladil po tváři.
"Máš hlad?" optal se. Zamyslela jsem se. Vybavila se mi jídelna plná štěbetajících lidí, kteří si na nás budou ukazovat.
"Ne," vyhrkla jsem. "Vůbec nemám chuť na jídlo." Spojila jsem naše ruce a společně jsme se vydaly ven před školu.
"Brzo budou vánoce." Uvědomila jsem si, když jsem si prohlížela zasněženou krajinu kolem. "Nemám ani jediný dárek. To znamená nákupy." Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem teď trávit ani okamžik bez Ethana po svém boku. Přitáhl si mě k sobě a zezadu mě objal, ruce spojil na mém břiše a hlavu si položil na mé rameno. Na krku mě šimral jeho dech.
"O nákupech raději nemluv před Alice, podepsala by sis rozsudek smrti." Pronesl zamyšleným hlasem. Zasmála jsem se.
"Proč?"
"Je to maniak do nakupování. Celou rodina se děsí, kdy zas přijde s tím, že musím obnovit šatník." Zasmál se, když se mu vybavila nějaká vzpomínka. "Obzvláště Emmet trpí."
"Beru tvé varování na vědomí." Odpověděla jsem. Anděl vedle mě se prudce nadechl, když chtěl něco říct. Jeho tělo se však napjalo a já ani nedokázala postřehnout, kdy se odtáhl. Zmateně jsem se na něj otočila. Stál ode mě dva metry a třel si kořen nosu.
"Omlouvám se," pověděl mi. "Dnes mi není nejlépe." Vysvětlil. Zamračila jsem se a přistoupila k němu. Že by byl skutečně nemocný? Konečně se na mě otočil, vyděsilo mě, když jsem zahlédla jeho úplně černé oči.
"Je všechno v pořádku?"optala jsem se se starostmi v hlase.
"Ano," odpověděl a chytil mě za ruku, kterou následně políbil.
"Nechceš mi to říct, chápu. Ale kdyby to bylo vážné pov…" nenechal mě doříct větu, když mi prst přiložil na ústa.
"Všechno je v pořádku. Nemusíš se tím zatěžovat." Přistoupil ke mně blíž a lehce mě políbil na čelo. "Bohužel ale budu muset na pár dní odjet." Pověděl mi a já zaslechla v jeho hlase smutek. "Nechtěl jsem, ale budu muset." Vysvětlovali mi svou situaci.
"To je v pořádku, Ethane." Usmála jsem se. Nechtěla jsem, aby byl smutný. "Kdy se vrátíš?"
"Nejpozději v pátek." Pověděl a smutně mi pohlédl do očí. "Jsou to dva dny, ale pro mě to bez tebe bude jako věčnost." Zašeptal a mě jeho slova znovu vykouzlila úsměv na tváři. "Poprosím Alice, aby na tebe dala pozor."
"To není třeba, Ethane. Postarám se o sebe. Pojď, půjdeme dovnitř." Chytla jsem ho za ruku a zavedla do třídy. Židli jsem si co nejblíže přisunula k té jeho. Celé dvě hodiny jsem si hrála s jeho prsty a přemýšlela, co jen tu bez něj budu dělat. Jsem na něm tak závislá, hubovala jsem si. Smutně jsem si povzdechla, když odzvonilo i na poslední hodinu. Svorně jsem šla Ethanovi po boku a užívala si jeho přítomnost, dokud to šlo. Vdechovala jsem jeho vůni a užívala si jejího omamného působení. Smutně na mě pohlédl, kdy zaparkoval před naším domem. Povzdechla jsem si a vykouzlila úsměv na tváři. Byla jsem si však jistá, že se v mých očích neodráží. Už teď jsem se cítila osamocená, a to ještě ani neodjel.
"Vrátíš se mi brzo, že ano." Usmál se.
"V pátek jsem tu jak na koni. Byl bych rád, kdyby sis na večer nic neplánovala. Budu si muset svou nepřítomnost vynahradit." Pronesl a mě se na tváři objevil spokojený úsměv. "Opatruj se mi, ano?" zeptal se. Kývla jsem na souhlas. Naklonil se ke mně a jemně mě políbil. Přestože i tento polibek mi rozhodil srdeční rytmus, bylo na něm něco jiného. Jeho čelist byla napnutá a zdálo se, že snad ani nedýchal.
"V pátek," zašeptala jsem a chytla kliku, abych vystoupila. Bylo zvláštní, že mi Ethan nešel otevřít. Zpohodlnila jsi, pomyslela jsem si. Se smutným povzdechem jsem za sebou zabouchla domovní dveře.
"Co jen budu dělat?" pronesla jsem a vydala se k sobě. Tak zaprvé uklidit, pomyslela jsem si, jen co jsem ten nepořádek uviděla. Ani to však netrvalo moc dlouho a já měla pokoj vypucovaný. Udělala jsem si tedy úkoly asi na měsíc dopředu a s úlevou děkovala, že je už Ash doma.
"Co takhle nějaký film?" zeptala jsem se jí a opřela se o futra dveří.
"Proč ne," usmála se na mě. Strávila jsem alespoň příjemný večer s Ashley, i když jsme nakonec celý film prokecaly. Bylo příjemné si s někým zase takhle popovídat. Vyprávěla mi, jak jsem Jessice hnula se žlučí. Jak na mě všechny nadávaly. Musela jsem se smát, Alice měla pravdu. Jen závist, nic jiného v tom nebylo. Někteří lidé jsou skutečně povrchní.
Nechtělo se mi spát a tak jsem si sedla na gauč a otevřela rozečtenou knihu a do klína mi vypadla fotka mých rodičů. Lehce jsem přejela prstem po matčině tváři. Stýskalo se mi po ní. Clair mi byla maminkou a já ji milovala, ale nikdy u ní nenajdu to pochopení jako u své pravé matky. Ona jediná dokázala alespoň trochu pochopit, jak se cítím. Jen ona a Ryan, a ani jeden z nich už tu se mnou nejsou. Dokázala jsem už poznat, že přichází vzpomínka, před očima se mi zamlžilo. Když jsme znovu zaostřila, nebyla jsem ve svém pokoji ve Forks.
Můj dětský pokoj byl nádherný. Snadno šla poznat matčina ruka ve výběru barev nebo nábytku. Byl to její osobitý styl, co dokázala přenášet do věcí, jež udělala. Stěny byly oranžové a tmavý nábytek s nimi krásně ladil. Stála jsem u velkého francouzského okna a shlížela do naší obrovské zahrady. Nikdy mi to jako zahrada nepřišlo, byl to spíše park. S Ryanem jsem si tam velice ráda hrála na schovávanou. I když byl o hodně starší, rozuměli jsme si. Mě bylo teprve 5 let, jemu už táhlo na 16. Otec se k němu nechoval hezky, pokořoval ho a neustále mu dával najevo jeho nicotnost, malost, jak tomu říkával. Vyhýbala jsem se takovým chvílím. Má a Ryanova situace byla velice kontrastní. Jeho otec nenáviděl, mě miloval. Vynášel mě do oblak a očekával ode mne něco, co jsem mu nemohla dát. Vždy se velice rozzuřil, když jsem řekla něco nemístného.
"Ty nemáš být jako ostatní. Jsi výjimečná." Zakřičel na mě vždycky a tak jsem pro příště už raději nic neříkala. Když se ukázalo, že jsem nadanější než ostatní děti, otcovo naléhání zesílilo. Ve svých pěti letech jsem již chodila do školy a zvládala věci, které by jiní v mém věku nesvedli. Dokázala jsem plynule číst, psát i počítat. Ale tohle jsem nechtěla, nechtěla jsem být jiná. Přála jsem si mít přátele a hrát si s panenkami. Maminka mě vždy uklidňovala, ale přišlo mi, že její slova nejsou upřímná. Až se jednou na mé naléhání svěřila, že i ona měla stejné dětství. Že jsme prostě jiné a to, co je jiné lidi děsí. Je našim osudem stát na kraji společnosti, přesto je naše postavení povýšené. Nevidíme svět stejnýma očima. Vidíme stejné věci, ale náš pohled je jiný. Nechápala jsem její slova.

Postupem času se můj vztah s Ryanem změnil. Byl odtažitý, vyhýbal se mi, nemluvil se mnou. Mrzelo mě to, ale očekávala jsem to. Věděla jsem, že dříve nebo později otcovo chování u něj vyvolá vůči mně nenávist. Já byla ta lepší, milovaná. I když jsem o to nestála. Já jsem byla důvod, proč ho od sebe otec odháněl. Zlom nastal na mé šesté narozeniny. Tehdá se poprvé projevilo, co jsem ve skutečnosti zač. Tehdy jsem si uvědomila, proč mám otcovu náklonnost. Rozbalovala jsem si dárky, o které jsem nestála. Byly naskládány jeden na druhém a tak jsem měla problém se k tomu svrchnímu dostat. Natahovala jsem k němu ruce, ale byl příliš vysoko. Zahlédla jsem, jak mě otec v očekávání pozoruje, a tak jsem si mylně myslela, že tento dárek bude něco speciálního. Pojď ke mně, zašeptala jsem bezúčelně pro sebe. Dárek se však vznesl do vzduchu a přistál přímo v mých rukách. Zmateně jsem se na to dívala, ale nadále jsem to neřešila. Prostě mi spadl do ruky. Otec se však nadchnul a začal pronášet věty, jejichž významu jsem nerozuměla.
"Takže o tohle ti šlo," pronesla matka se slyšitelnou nenávistí. Zmateně jsem se na ní otočila. "Je to dítě Williame, jenom dítě." Pohlédla na mě a v očích se jí zračila prohra se smutkem. Děsila mě bolest, kterou jsem tam zahlédla. Ryan si posměšně odfrknul.
"Nikdy mu nejde o nic jiného než o zisk. Toho sis ještě nevšimla, Danielo? Není zas tak dobrý lhář." Pronesl s výsměchem.
"Mlč, Ryane, nikdo na tebe není zvědavý." Osopil se na něj otec a tehdá se odehrála snad největší hádka v naší rodině. Schovala jsem se za obrovského plyšáka, kterého jsem dostala od svého bratra a zacpala si uši, abych to už nadále nemusela poslouchat. Vzlykala jsem, ale mě si nikdo nevšímal. Zvedla jsem se, že odejdu, když jsem zaslechla ta slova.
"Vypadni, Ryane. A už se nikdy nevracej. Nechci tě tu už nikdy vidět." Pronesl otec slova, která se nejen bratrovi zabodla do srdce. Jestli jsem se někdy bála, že by mě mohl nenávidět, stalo se tak. Pohlédl na mě v očích zlobu.
"Promiň bratříčku," zašeptala jsem a utekla. To bylo naposledy, co jsem ho do smrti rodičů viděla. Ten den se spousta věci změnila. Otec na mne tlačil, abych zopakovala, to co se odehrálo na mé narozeniny. Já jsem však netušila jak. Od toho dne mne má matka už nikdy neobjala, nikdy mi už neřekla, holčičko. Stranila se mi. Ztratila jsem jí a to mě bolelo ze všeho nejvíce.
Stála jsem u okna a shlížela na ten nečas venku. Krupobití zesilovalo a blesky protínaly potemnělou oblohu. Nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem, to co jsem. Nedokázala jsem tomu však odolávat. Má moc byla příliš lákavá. Cítila jsem, že můj potenciál roste. Přišlo mi, že bych byla schopná dokázat cokoliv. Vybavovala jsem si matčina slova.
"Moci se nesmí zneužívat, kazí nás. Je to to, co nás nejvíce odlišuje od normálních lidí. Je proto důležité si zachovat alespoň jednu lidskou tvář." Chápala jsem její slova, ale ani to mi nedokázalo pomoci najít způsob, jak svou moc ovládat. Byla nestabilní a nepředpovídatelná a já netušila, kde je chyba.
"Jak, jak se to mám naučit ovládat, když ani nevím, co dokážu?" vzbouřila jsem se tenkrát proti matce.
"Na to musíš najít odpověď sama. I když jsou naše schopnosti podobné, ta tvá je mocnější, silnější a rozsáhlejší. Nedokážu ti to vysvětlit. Tvůj potenciál je prakticky neomezený. Jediný problém je, že je tvá schopnost z části usazená v podvědomí a je tedy ovlivňována tvým citovým rozpoložením. Nejprve se musíš naučit ovládat samu sebe, pak tvou moc." Radila mi. "Claro, tvá moc je velká, nebezpečná. Nejen pro okolí, i pro tebe samotnou. Mé schopnosti jsou oproti těm tvým uboze jednoduché. Ale já nikdy netrpěla bolestmi. Tvůj mozek nezvládá nátlak, který je na něj vyvíjen. Ty incidenty," připomněla mi mé problémy ve škole. "Ty byly ještě nic, oproti tomu co může přijít. Musíš se naučit nalézt vnitřní klid." Poučovala mě o možných nebezpečích matka. "Nevím, jak bych ti mohla vysvětlit princip toho, co umíš. Lidé by tě nejspíše nazvali telekinetikem. Nejen, že vidíš mysl ostatních a že ji velice hravě dokážeš ovládat, stejně jako já. Ty na rozdíl ode mě nevidíš prostor, ty vidíš skrz něj. Vidíš to, co je ostatním skryto. Dokážeš ho ovládat, manipulovat s ním stejně hravě jako s lidmi. Musíš se to jen naučit, Claro.
Stála jsem v bíle vymalované strohé místnosti. Mé vězení, pomyslela jsem si. Jak dlouho tu již jsem? Zima již dávno začala a znovu skončila, musí to být tedy více než rok, co moji rodiče skonali. Už rok tu jsem zavřená. Vzhlížela jsem stropním oknem ven a pozorovala dešťové kapky, které na něj dopadaly. Už ani nevím, jak to venku vypadá. Kovové dveře do mé cely vrzly a ostraha neboli ošetřovatelé, vstoupili, aby mě odvedli na další cvičení. Kolikrát ještě, ptala jsem se sama sebe. Ztratila jsem jakýkoliv smysl. Došla jsem tedy po boku těch lidí do polstrované místnosti a čekala, až mi Poulsen udělí další úkol. Od osudného zákroku, jsem svou moc dokázala využívat lépe než kdy předtím. To se však oni nesmí dozvědět. Už mi mé tělo nestavělo žádné bariéry, kdykoliv jsem svou schopnost chtěla využít. Nepřicházeli žádné bolesti, které by mi v tom měli zabránit. Naopak je vystřídaly jiné, mnohem větší. Nedokázala jsem svou moc plně kontrolovat. Pokaždé, když jsem chtěla přestat, mě na kolena skolila nesnesitelná bolest. Bolest, která mi zabraňovala mé schopnosti vypnout, která mi znesnadňovala kontrolu nad sebou samotnou.
"Pokus se vznést ty předměty do vzduchu." Nakázal mi a ukázal na hromadu věcí přede mnou. Jednou jednoduchou myšlenkou jsem rozvlnila prostor okolo sebe a předměty se okamžitě vznesli do vzduchu. Znovu jsem se snesla k zemi. Připravila jsem se na bolest a stáhla ty příjemné pocity do svého nitra. Jakmile jsem to udělala, dostavila se nesnesitelná bolest hlavy. A tak to probíhala celý den, týden, možná i měsíc. Dokud jsem nezaslechla rozhovor Ryana s Callemem.
"Dokázali jsme to, Calleme. Její potenciál teď již nic neomezuje. Pokud bude i nadále trénovat, zmizí podle mne i tyhle bolesti." Pronesl Ryan spokojeně.
"To není zrovna ta věc, která mi dělá starosti. Mě i vedení znepokojuje, jakým směrem se to odvíjí. Všimnul sis jak jednoduché je pro ní manipulovat s ostatními, jak jednoduše vyzvedne do vzduchu tunu vážící plech? Ten poslední muž, kterého donutila šplhat na strop, byl cvičený voják. Byl mučen a vězněn, ale ona se do jeho hlavy dostala jako mávnutím proutku. Byl to tvrdý chlap, ale jí to nedělalo žádný problém. Je jen otázka času, kdy se vzbouří, a pro nás to může nést katastrofální následky." Poučil ho Poulsen.
"A co chcete dělat? Vymazat jí paměť?" ptal se Ryan nevěřícně.
"Pokud nám nezbude jiná možnost, ano. I toto je řešení."
"Pochybuju, že by to zabralo."
Zhluboka jsem se nadechla. Vymazat paměť, jak? Ptala jsem se nevěřícně. Ale více než po měsíci jsem pocítila i něco jiného než lhostejnost. Vztek a strach mnou prostupoval. Chtějí mi vzít to poslední, co mi zbylo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.