HTEM - 28.-29. kapitola

28. února 2010 v 23:33 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

28. Kapitola


"A-ahoj," vykoktala jsem po chvíli. "Co tu děláš?" vypadlo ze mě dříve, než jsem se mohla zastavit. "Naše Alice nám naplánovala rodinný výlet, skončily jsme tady." Obeznámil mě. Spolu s Emmetem seděl v třetí řadě. Uff, ještě že tak. "Doprčic. To je ale vejška. Sakra, Sofií mě je blbě." Křičela na mě zoufale Ashley. Stála na okraji a shlížela dolů. Ruce jí křečovitě svíraly zábradlí. Ta holka je nenapravitelná, pomyslela jsem si a vydala se k ní. "Zavři oči, Ash." Pošeptala jsem jí. "No tak zavři je a dej mi ruku." V panice na mě pohlédla, přesto uposlechla. Opatrně jsem ji objala kolem pasu a dovedla až ke schůdkům. Posadila jsem jí na pravé sedadlo a nechala toho mladíka, aby ji pevně upoutal. To samé pak udělal se mnou. "Už je můžeš otevřít." Oznámila jsem jí a pevně jí chytla za ruku. "Hlavně dýchej zhluboka a nemluv." Poučila jsem ji. Roztřeseně kývla. "To je naposledy, co jsem tady." Pověděla mi rozhořčeně, tak jako pokaždé, když jsme tady byly. "Samozřejmě," souhlasila jsem s ní jen, abych ji trochu uklidnila. Pořadatelé oznámili začátek jízdy a Ash mi drtila ruku v návalu strachu. Usmála jsem se na ní a pak už jsem se dívala jen před sebe. První místa máji své plus i mínus. Nikdo před vámi nesedí a tak nejsou žádná rizika. Problém je v tom, že všechno vidíte jako první a velice přesně, jakýkoliv záhyb a sesuv máte přímo před očima. Sjížděly jsme zrovna první prudký pokles, když začala má sestra zděšeně křičet. Musela jsem se tomu uchechtnout, sama jsem však měla, co dělat, abych ustála nával adrenalinu. Vysely jsme zrovna hlavami dolů, když vedle mě začala Ash hystericky křičet. "Panebože, panebože," vzlykala vedle mě. "Zavři oči a nemluv." Řekla jsem jí se značnými obtížemi. Ve spáncích mi pulsovalo a tak jsem pevně svírala své pásy. Nikdy jsem zde problémy neměla a tak mě to trochu vyplašilo. Pevně jsem sevřela víčka ve snaze se uklidnit, ale dech se mi zadrhával čím dál víc. Sakra, fňukla jsem si pro sebe, nechtěla jsem Ash vyděsit ještě víc. Ruce mě nepřirozeně pálily. Žár, který z nich vystupoval, sílil a já na chvíli skutečně myslela, že mi snad hoří. Zhluboka jsem dýchala, oči zavřené, takže jsem málem nepoznala, že jsme zastavily. Úlevně jsem vydechla a snažila se srovnat třes ve svých rukou. Počkala jsem, až mě odepnou a pak jsme pomohla vylézt Ashley ven. Sama jsem však mělo nohy jako ze želatiny, rychle jsem se opřela o zábradlí. Mysl jsem měla zahalenou v jakési mlze, ale bylo to příjemné. Cítila jsem se uvolněně, neohrozeně. Ruce jsem položila na kolena a snažila se srovnat dech. "Copak prcku, snad ti není špatně." Smál se mi Emmet. Chtěla jsem se zasmát také, ale nešlo to. Zvedla jsem se tedy a vydala se spolu s Ash dolů. Koupila jsem si vodu a okamžitě jí vypila. "To bychom měli." Pronesla jsem. Oběhala jsem s Ashley ještě pár menších atrakcí, než jsme skončily u karavanů. Ash si nechala věštit z dlaně. Zakroutila jsem nad tím hlavou, nevěřila jsem podobným blbostem. "Vystřel mi něco Sofií," zasmála se Ash, když jsme stály u střelnice. "Zkusíme to," zasmála jsem se. Zaplatila jsem tři rány a vzala si vzduchovku. Nabili mi jí a pak už jsem se soustředila. Plechovky byly velké, jen hlupák by je minul, pomyslela jsem si. Ruce jsem si položila na pult, pevně jsem zablokovala hlaveň, aby se nevychýlila. Okem jsem odhadla směr po dráze zbraně a vystřelila. Přesný zásah. Zopakovala jsem to ještě dvakrát a Ash si odnášela metr a půl velkého medvěda. "Kde ses to naučila?" ptala se mě a mačkala v náručí plyšáka. "Sama nevím," odpověděla jsem zadumaně. Byl již večer a my jsme chtěli s našima ještě zajít na večeři ve Forks, byl tedy nejvyšší čas vyrazit. Pomalu jsem se courala za našima k autu a přemýšlela, co mělo znamenat to na dráze. Ten žár v rukou, tak nepříjemný a povědomý. Podivně příjemný pocit otupělosti z mysli zmizel, vzpomínka na něj však zůstala. Snažila jsem si vzpomenout, kdy jsem ho zažila. Rukou jsem si masírovala spánek, ve kterém se ozvalo nepříjemné bodání. Před očima mi zčernalo a já poznávala ty bílé stěny. Bylo zhasnuto a noční čerň pohltila celý pokoj. Choulila jsem se v rohu, rukama jsem objímala kolena. Hlavu jsem měla složenou v klíně a snažila se uklidnit. Žár z rukou vymizel, přesto mi v nich pulsovalo. Nesmím se přestat ovládat, ale je to tak návykové. Je to jako droga, pořád chcete víc a pak ztrácíte kontrolu sami nad sebou. A já jí ztrácela pořád, stejně jako před chvílí. Otupělost prostupovala moji mysl a já proti ní bojovala. Jako každá bitva i ta má nesla oběti. Jakmile jsem se bránila proti těm příjemný pocitům, hlava mě rozbolela způsobem, který mě dezorientoval. Vždy, když jsem se snažila stáhnout žár ze svých rukou, následoval trest. Bolest mě téměř pokaždé skolila do kolen a já si nadávala, že jsem to vůbec dovolila. Kdybych se uměla lépe ovládat, nikdy by se to nemuselo dít. Jenže jakmile jsem dala průchod svým emocím, nedokázala jsem už regulovat jejich sílu, hloubku. Zakroutila jsem hlavou. Copak jsem nějaký stroj na ovládání? Po tvář mi stekla slza. Kolik jsem jich už proplakala? Poslední dobou jen pláči. Jsem zbabělec, nadávala jsem si. Kdyby mě viděla maminka, jak ta by mnou byla zklamaná. Kde jsou ty hodiny tvrdého tréninku. Jenže nikdo z nás nepočítal s takovouto situací. Zoufale jsem si otřela slzy z tváří. Nechci brečet, okřikla jsem se. Narazila jsem do něčeho tvrdého a to mě vrátilo zpět do přítomnosti. Málem jsem upadla, kdyby mě pevné paže nezachytily. Dezorientovaně jsem vzhlédla a setkala se se starostlivým pohledem. "Jsi v pořádku?" zeptal se mě Ethan. "J-j-jo," vykoktala jsem. "Jen, jen jsem se trochu zamyslela." Opověděla jsem a roztěkaně se rozhlédla. Pustil mě ze svého sevření a to už vedle mě poskakovala Ash. "No tak Sofií, nestihneme večeři." Hudrovala mě. "Ehm promiň. Musím jít. Uvidíme se zítra?" otočila jsem svou větu v otázku. Anděl se na mě usmál. "Zítra," rozloučil se. Nastoupila jsem do auta a téměř celou cestu jsem nevnímala. A stejně tak i večeři. V hlavě jsem měla pusto, ale já to příjemné ticho vnímala. Jakmile jsem však zapadla k sobě do pokoje, myšlenky mě dohnaly. Paměť se mi již jistojistě vrací, pomyslela jsem si, když jsem stála u okna a zírala ven. Rukou jsem pevně sevřela přívěšek na hrudi. A zdá se, že si už dokážu vzpomenout silou vůle, zazněl mi v hlavě nejistý hlásek. Nerozhodně jsem přešlapovala z jedné nohy na druhou. Ve stejnou chvíli, kdy padlo rozhodnutí, mě naplnily zmatené pocity. Před očima se mi zjevil výjev. "Co jste mi to provedli?" špitla jsem na Ryana zoufale a znovu pohlédla na dívku v zrcadle. To jsem přece nemohla být já. Vztáhla jsem ruku ke svým očím a odraz udělal totéž. "Ne," zašeptala jsem. "Prosím ne." Pohlédla jsem do jejích očí, ve kterých nezbylo ani památky po původní tmavě modré. Teď se v nich zračilo průzračná, blankytná modř, ve které proplouvaly zvláštní stříbrné skvrny. Rozšířené zornice působily divoce, přesto však nezakrývaly tu divnou barvu. I když byly ty oči děsivé, zračil se v nich strach. Z té půvabné ostře řezané tváře nebezpečí přímo sálalo. Odraz v zrcadle byl podobou predátora, nebezpečného, neovladatelného. Tak to teď ze mě je? Prostoupil mnou takový hněv, až jsem si myslela, že snad uvidím rudě. Pevně jsem sevřela čelisti. Ruce mě začaly pálit, jakmile jsem však zlobně zavrčela a dala průchod svým emocím, žár zmizel. Jakmile mě vztek celou ovládal, nevšimla jsem si ani, jak se kolem mě vzduch zvlnil. Vzhlédla jsem k Ryanovi, k bratrovi, kterého jsem nenáviděla. Velice prudkým pohybem, který by mě za jiných okolností vyděsil, jsem se zvedla ze země a zamířila k Ryanovi. Nevěděla jsem, co mu udělám, ale z hloubi duše jsem si přála, aby to bylo bolestivé. Stačilo jen jedno malé pomyšlení a můj mozek ihned reagoval. Vzduch se okolo mne zvlnil a odrazil Ryana, který dopadl na protější stěnu se slyšitelným zaduněním. Došla jsem až k němu. Usměv na jeho tváři mě ještě více rozzuřil, nedokázala jsem se ovládat. Bylo až velice jednoduché obtáhnout kolem jeho krku neviditelnou smyčku. Zatáhla jsem a s uspokojením sledovala, jak se snaží bránit proti neviditelnému. Stáhla jsem smyčku ještě víc, když se ozval poplach. Jen periferně jsem zahlédla, jak ke mně běží skupina ošetřovatelů. Má mysl reagovala zcela instinktivně a vytvořila okolo mne neprostupnou bariéru. Jen já jediná dokázala vidět hranice té neviditelné stěny. Otočila jsem se zpět na Ryana. "Jen to udělej, sestřičko. Zab mě." Sípal bratr z posledních sil. V jeho tváři se zračilo uspokojení. Náhlý popud zuřivosti však ihned vystřídalo zděšení. Proboha, šeptla jsem. Pocit moci mnou i nadále prostupoval a já nyní nevěděla, jak to ovládnout. Veškerá kontrola nad mými schopnostmi zmizela a já zmateně pozorovala své ruce, ve kterých tak příjemně pulsovalo. Pokusila jsem se tedy soustředit a stáhnout zpět veškerou energii. Netušila jsem, co mám dělat, ale pak se mi vybavila matčina slova. "Soustřeď se na své emoce. Jakmile budeš mít pod kontrolou své emoce, ovládneš i moc." Jenže ovládnout pocity, které mnou v tu chvíli procházely, byl téměř nesplnitelný úkol. Zkusila jsem se tedy uklidnit. Zavřela jsem oči, ruce sepla v pěst. Prohloubila jsem své nádechy a díky tomu se mi srdeční rytmus zpomalil. Vybavila jsem si matčinu tvář. Skutečně pak šlo velice jasně rozeznat centrum v mé mysli, kde se má moc nacházela. Soustředila jsem se tedy a pokusila se svou moc stáhnout zpět. Jakmile jsem se o to však pokusila, strhla mne na kolena bolest ve spáncích. Bodalo mne v nich a štípalo, až to bylo téměř nesnesitelné. Chytla jsem se za hlavu, v rukou mi však nepříjemně pálilo. "Ach," vydechla jsem hned, jakmile jsem rozeznala stěny svého pokoje. Ještě trochu dezorientovaně jsem se rozhlédla. Tep jsem měla zrychlený. Posadila jsem se na polštáře a zírala na své ruce. Musím se naučit to ovládat, zařekla jsem se. "Pokusíš se zvednout tu židli do vzduchu, ano?" dával mi Callem instrukce. Stála jsem uprostřed tréninkové místnosti s vypolstrovanými zdmi. Hned po tom, co jsem téměř zardousila Ryana si mě sem Callem zavolal. "Ale já to neumím ovládat," zvolala jsem k němu zoufale. "Teď už ti tvůj mozek nebude stavět zábrany k uvolnění tvé moci. Naopak by měl být tvůj potenciál ještě zesílen." Promlouval ke mně svým uklidňujícím hlasem. Už dávno jsem mu nevěřila. "Stačí se jen soustředit." Nechtěla jsem příliš odmlouvat, už tak jsem se divila, že mne zatím nepotrestali. Pokusila jsem se tedy stejně jako dřív soustředit na židli, která stála přede mnou. Prostor se okolo mne zvlnil až nepřirozeně rychle. Zalekla jsem se toho. Prohrábla jsem tu hmotu okolo mne. Nepříjemný šum mi tlačil na uši a tak jsem si je přiklopila rukama. "Dokáže to." "Zbytečná ztráta času." "Co asi dnes Samantha uvaří?" "Za pět minut je polední pauza," znělo mi v hlavě a nepříjemný tlak se zvětšoval. "Dost, přestaňte. Mlčte!" křičela jsem. Bzučivé zvuky nemizely, naplňovaly celou moji mysl. "DOST!" zakřičela jsem. Vše okolo ztichlo, jediné, co jsem slyšela, byl zběsilý tlukot mého srdce. Zmateně jsem se rozhlédla, všichni na mě zíraly, ve tvářích nepochopení. Pomalu jsem se zvedla ze země a roztěkaně shlížela na své okolí. "Claro, soustřeď se. Tu židli," poučoval mě Polsen. Pohlédla jsem znovu na tu židli a soustředila se na ní. Vyvinula jsem stejnou sílu, jako při každém tréninku. Bez jakékoliv námahy jsem jí odlepila od země, zřejmě jsem však příliš přitvrdila, jelikož se roztříštila o strop. V úžasu jsem zírala na tu spoušť, bylo to tak jednoduché. Tak přirozené a příjemné. V rukách mi příjemně pulsovalo, ani stopy po žáru. Pohlédla jsem na své dlaně a spokojeně se usmála. Prudce jsem vydechla a prohnula se v zádech. Tak to by bylo, pomyslela jsem si.

29. Kapitola


Zírala jsem z okna, ruce zatnuté do pěstí, jen abych si už nekousala nehty. V hlavě mi to šrotovalo a já si snažila urovnat myšlenky. Stále dokola jsem si přehrávala věci, které jsem o sobě zjistila. Bylo to jako by vám někdo napsal scénář, velice nepochopitelný scénář, a vy podle něj prostě musíte hrát. Zmatek, který mě na začátku mého rozpomínání ochromoval, teď ustoupil a já byla zvědavá. Přestože mě některé vzpomínky překvapovaly a vyváděly z rovnováhy, dokázala jsem se s nimi smířit rychleji než na začátku. Netušila jsem, čím to bylo způsobeno. Nervózně jsem se zavrtěla. Nebyla jsem zmatená z mé minulosti, byla jsem zmatená sama ze sebe. Zdálo se, jakoby do sebe zapadaly poslední díly skládačky. Poznávala jsem sebe samu, konečně. Teď už stačí porozumět svých schopnostem. Došla jsem k zrcadlu a pomalu objela rukou jeho okraj. Pamatovala jsem si dobře pocit uvolnění, moci. Neměla jsem však dostatek odvahy, abych se to pokusila vyvolat. Ani jsem nevěděla jak. Tušila jsem, že se to pojí s mými pocity, náladou či rozpoložením. Znamenalo to tudíž, že se budu muset velice ovládat. Dokud nebudu schopna kontrolovat své schopnosti, nemohu pokoušet osud. Na mysl mi vytanul obraz mrtvých očí, plných zděšení a bolesti. "Dost," okřikla jsem samu sebe. Nic podobného se už nestane. Pohlédla jsem na hodiny, byly čtyři ráno, to nemá cenu jít spát, pomyslela jsem si. Usedla jsem tedy ke stolu a přepisovala si výpisky z hodin, a tím se i učila. Často mi však utekly myšlenky, nejčastěji k plesu. Netušila jsem, jak se mám k Ethanovi chovat. Jestli se něco změnilo. Bude to poprvé, co spolu budeme od plesu, když nepočítám setkání na horské dráze. Začínala jsem být nervózní. Od stolu jsem vstala dříve, než bych normálně vstávala, a zapadla jsem do koupelny. Dopřála jsem si osvobozující sprchu a rychle se vydala k sobě. Měla jsem v plánu se trochu zkulturnit. Vybrala jsem si tedy nějaké oblečení, při jehož výběru byla přítomna Ashley. Zrak mi padl na úzké roury ze světlé džínsoviny a bledě modrou košili. Vlasy jsem si rozčesla a sepla do neposedného culíku. Podtočila jsem si řasy a rty lehce přejela leskem. Nikdy jsem takové věci nedělala, pomyslela jsem si vykolejeně. O to více mě potěšil výsledek. Zašla jsem si dolů udělat kakao a pak počkala na Ashley. Společně jsme vyrazily ke škole a já se neubránila nechtěnému ošívání. Byla jsem vážně nervózní. Ashley se mi posmívala. "Prosím tě, neboj se. Byl by hlupák, kdyby si tě nechal utéct," uklidňovala mě, moc mi to ale nepomáhalo. Netrpělivě jsem ho vyhlížela. Nohy mi ztěžkly jen, co jsem ho uviděla. "Všechno bude v pořádku," slibovala Ashley. Dost, okřikla jsem se, když jsem začala panikařit. Jen co jsem zahlédla jeho úsměv, má nervozita alespoň trochu opadla. "Ahoj," pozdravila jsem ho nesměle. Úsměv na jeho tváři byl šťastný, i jeho oči jiskřily. Úlevně jsem si oddychla. "Ahoj," opětoval můj pozdrav a dál mě potěšeně pozoroval. Nastala velice trapná chvíle a já sama cítila, jak moje tváře hoří. Parkoviště už bylo prázdné, stály jsme tam samy. "Ehm, myslí, že bychom už měly jít. Bude zvonit." Pronesla jsem nervózně. Zmateně se rozhlédl kolem. "Hm, asi ano." Odpověděl. Chytl mě za ruku a lehce ji stiskl v té své. Spokojeně jsem se usmála a u srdce mě zahřálo. Jakmile jsme se však přiblížily ke třídě, znovu jsem znervózněla. Jen co otevřel dveře, nedokázala jsem své ruce zabránit, aby se vysmýkla z té jeho. Zmateně se po mě otočil. Pokusila jsem se na něj usmát, vyšel z toho však jen nějaký nervózní škleb. Rychle jsem se posadila do lavice a raději po zbytek hodiny vnímala vyučujícího. Měla jsem nutkání podívat se na Ethana, raději jsem však zarputile sledovala tabuli. Co se to děje, sakra, honilo se mi hlavou. Zoufale jsem si oddychla, když se většina třídy přestěhovala. Snažila jsem si urovnat své pocity celé dvě hodiny, k žádné změně jsem však nedošla. Mrzela mě má reakce. Byla jsem tak zoufale nezkušená, nevěděla jsem, jak se mám chovat. V polovině cesty do jídelny jsem se rozhodla, že tam nakonec nepůjdu. Vydala jsem se tedy směrem ke své oblíbené lavičce, když jsem zaslechla dva zapálené hlasy. "A nemyslíš si, že právě to chce slyšet?" uslyšela jsem zvonivý hlas Alice, který byl plný nechápavosti. "My holky to potřebujeme slyšet." "Ale vždyť je to tak neromantické, neosobní." Odporoval jí Ethan rozhořčeně. "Tak to romantické udělej. Vytvoř nějakou příhodnou chvíli. Do té doby ale nečekej, že se bude chovat jinak." Poučil ho skřítek, jehož záda jsem zahlédla na odchodu. Přišla jsem tedy blíže k Ethanovi. Jednou rukou si mnul kořen nosu a druhou se opíral o stěnu. "Ahoj," pozdravila jsem ho slabě. Jeho oči ke mně automaticky pohlédly a tak jsem mohla spatřit ty starosti a smutek, které ho sužovaly. Zamračila jsem se, nechtěla jsem, aby se trápil. "Je všechno v pořádku?" zeptala jsem se. Na jeho tváři se objevil úsměv, postrádal však to kouzlo, které jsem tam ráno zahlédla. "Ano. Jen si potřebuji něco ujasnit s Alice. Uvidíme se na hodině." Odpověděl prostě a pak se vydal pryč. Smutně jsem shlížela na jeho záda. Rozhodla jsem se raději vrátit zpět do třídy. Zapadla jsem do své lavice. Myšlenky mi létaly různými směry, dokud jsem nezahlédla svého anděla po boku jeho sestry. Usmála jsem se, jakmile jsem spatřila jeho rozjasněnou tvář. Alice na mě přes jeho záda zamávala a já ji pozdrav opětovala. Židle vedle mě vrzla a anděl se na mě usmál. "Neměla bys dnes po škole čas?" Usmála jsem se a kývla. " A můžu vědět, do kolika máš večerku?" Zamračila jsem se, nic takového jsme doma neměli zavedené. Snažila jsem se vzpomenout v kolik tak asi nejdéle chodí domů Ashley. "Tak v jedenáct?" nechtěně jsem ze své odpovědi učinila otázku. "Dobře," usmál se spokojeně. "Vyzvednu tě tak v pět, ano?" zeptal se, znovu jsem souhlasila. Nervózně jsem ťukala prstem do lavice a čekala jsem, až ty zbylé dvě hodiny utečou. Cestou domů jsem narazila na Ashley a Angelu, které podle všeho mířili k nám. "Dnes s Cullenem nejdeš?" zeptala se Ash zvědavě. "Až večer." Osvětlila jsem jí naší situaci. "Takže rande?" zeptala se Angela a oči jí zářily. Zarazila jsem se. Jak bych měla poznat, jestli to je rande. "Ehm asi nejspíš ne." Zakoktala jsem se. Dorazila jsem s holkami domů a chvíli jsem se s nimi dívala na nějakou komedii. Ve čtyři hodiny jsem se spakovala k sobě a připravila si věci na příští den. Sešla jsem dolů a nervózně vyhlížela z okna. Ash s Angelou se mi posmívaly, což mi na uklidnění nepřidávalo. Konečně jsem uslyšela povědomé předení motoru. Vběhla jsem do chodby a navlékla se do zimní bundy, venku se přece jen setmělo a mohlo by být chladno. Srdce mi bušilo jako splašené a já se snažila se alespoň trochu uklidnit. Váhavě jsem vztáhla ruku ke klice a raději rychle otevřela. Vzhlédla jsem a uviděla, jak se na mě usmívá. Došla jsem až k němu a také ho obdarovala úsměvem, i když jsem věděla, že na něj to nemá takový účinek jako na mne. "Konečně," zašeptal. "Ahoj," pozdravil mne už mnohem hlasitěji. "Ahoj," pozdravila jsem ho. Otočil se ke dveřím a otevřel mi je. "Kam jedeme?" optala jsem se zvědavě, když jsme odjížděly od našeho domu. "Na žádné zvláštní místo," odpověděl prostě, na tváři mu však pohrával uličnický úsměv. Zastavily jsme na známém místě a já zahlédla uličku skrz lesní porost, která vedla k jezírku. Zmateně jsem na Ethana pohlédla. "Nebuď zvědavá." Zašeptal mi a pomohl mi vystoupit. Jemně mě uchopil za ruku a vedl mě do potemnělého lesa. Zrak mi nedělal problémy, přestože se již setmělo. Nechápala jsem, co by zde chtěl v tuto dobu dělat. Zastavil se tak v polovině cesty. "Tak a teď oči." Promluvil, ale já význam jeho slov nepochopila. "Zavři oči." Zeptal. "Proč?" zeptala jsem se zmateně. "Neboj se a zavři oči." Přemlouval mě a já ho uposlechla. "Jestli se někde rozplácnu." Utrousila jsem. Anděl se jen zasmál a chytl mě okolo pasu. Opatrně mě vedl, a já, i když jsem nic neviděla, jsem se cítila v bezpečí. Nešli jsme dlouho, než jsme zastavily. Rukama mi zakryl oči a postavil se za mě. "Doufám, že nepodvádíš." Zasmál se mi do ucha a mě ovál jeho omamný dech. Pomalu stáhl ruce z mých očí a objal mě v bocích. "Už můžeš." Zašeptal. Bezokolků jsem otevřela oči a zůstala zírat v němém úžasu. Zmateně jsem se rozhlížela kolem. "Panebože," vydechla jsem na hlas a rukou si zakryla ústa. Stály jsme u jezírka, kam mě vzal Ethan bruslit. Celá jeho zamrzlá hladina byla pokryta svíčkami a trochou okvětních lístků rudých růží. Nebylo jich mnoho, nepůsobilo to přehnaně, přesto to bylo okouzlující. Na lavičce ležela kytice rudých růží, okolo plno svíček. Překvapeně jsem se otočila na Ethana. Potěšeně se culil. Netušila jsem, co říct. Už už jsem otevírala pusu, když mě zastavil zdviženým prstem. Polapil mě svým pohledem a já nebyla schopna se odvrátit. Mírně se ke mně naklonil a mé srdce se vydalo na zběsilý maraton. Přišlo mi až trapné, jak hlasitý jeho tlukot byl. Dech se mi zrychlil a já reakce svého těla nedokázala ovládat. Jemně jsem se k němu přiblížila, tak moc jsem toužila po polibku. Potřebovala jsem nějaký důkaz, že jsem si ten večer jen nevysnila. Objal mě v pase a přitáhl si mě blíž. Jeho blízkost pro mne byla omamná. Plnými doušky jsem vdechovala tu nádhernou vůni. Velice jemně se otřel o mé rty, a přesto ve mně tento letmý dotek vyvolal bouři. Slastně jsem vydechla a objala ho za krkem. Nemínila jsem se nechat tak lehce odbít. Přitáhla jsem se k němu a naše rty se spojily v lačném polibku. Vychutnávala jsem si každou jeho odezvu, dokud jsem stačila s dechem. Ruce jsem mu zabořila do vlasů a užívala si tu bouři pocitů ve svém nitru. Dech mi však došel příliš brzy a já se musela odtáhnout. Zhluboka jsem oddechovala, abych do těla dostala potřebný kyslík. Opřela jsem si své čelo o jeho a nadále ho objímala za krkem. Nohy mě neposlouchaly a já se bála, že bych mohla skončit na zemi. Roztřeseně jsem vydechla a pohlédla na anděla přede mnou. "Víš, přijde mi to směšné, ale asi bude skutečně lepší, když se tě zeptám." Promluvil podivně nakřáplým hlasem a těkal očima. "Chtěla bys se mnou chodit Sofií?" zeptal se a hlas se mu nervozitou silně chvěl. V úžasu jsem na něj zírala a nebyla schopna vydat ani hlásku. Můj mozek odmítal zpracovat fakta, která slyšel. "M-myslíš to vážně?" vyhrkla jsem, když už mi přišlo nemístné mlčet a zírat ve chvíli, kdy je očekávána odpověď. "Absolutně, vážně." Pronesl stále se chvějícím hlasem. "Eh, teda." Vypadlo ze mě. Stále jsem na něj zírala. Panebože, znělo mi hlavou. Chyběl jen kousek a já bych skutečně zpanikařila. Pak mi ale došlo, co znamená to, oč mě žádá. Celé mé tělo se při tom zjištění zachvělo a v hrudi se mi usadil velice zvláštní, přesto nádherný pocit a ten mě hřál u srdce. Znamená to snad tedy, že mu na mně záleží, že pro něj znamenám něco víc? Jako ve zpomaleném filmu mi docházel význam jeho slov a postupně s poznáním se na mé tváři rozléval spokojený a zároveň připitomělý úsměv. JO, sakra! Křičelo na mě moje já. "Ano, ráda bych." Vysoukala jsem ze sebe s obtížemi. Protože ve chvíli, kdy zazněl můj souhlas, mě Ethan lačně políbil. Neprotestovala jsem a užívala si ten šimravý pocit v mém nitru. Znovu jsem na něj pohlédla. Nedokázala jsem tomu uvěřit. "Tohle se mi nezdá, že ne?" pronesla jsem zoufale, přesto jsem se cítila nesmírně šťastná. "Ne. Díky bohu tohle není sen." Pronesl a nadále mě hypnotizoval svým pohledem. Stále jsem shlížela do těch nádherných, zlatých očí. Je tak krásný, pomyslela jsem si a oči mi zahltila náhlá vláha. Tam uvnitř je tak krásný, šeptala jsem si v duchu. A je jen můj, znovu jsem se musela usmát. Můj anděl už oficiálně. Chytl mě za ruku a dovedl na led. Bylo to tak nádherné a on to skutečně připravil jen pro mě. "Děkuju," zašeptala jsem, když si mě stáhl k sobě. Jemně jsem ho pohladila po tváři. Zdálo se, jako by přesně tohle bylo to, co jsme si tolik přála. Tak takhle vypadá první láska? Tolikrát jsem o tom slyšela, četla. Netušila jsem, že to může být tak silné. Bylo by velice bolestivé, ztratit to, co jsem nyní získala. Hruď se mi svírala jen, když jsem na to pomyslela. Nedokázala bych bez něj být, nebyl by důvod žít. Každý další nádech by byl zbytečný. Dřív jsem tyto slova označovala jako sentiment, teď pro mě však nesly nesmírnou váhu. Znovu jsem pohlédla do těch nádherných očí. Ztratit ho, by pro mne znamenalo zemřít, uvědomila jsem si a děsilo mě to poznání. Přesto jsem však nedokázala ničeho litovat. Ať už jsem si protrpěla cokoliv, tohle za to stálo. Teď už jsme chápala své pocity. Věděla jsem, co znamená to zvláštní chvění. Proč se mé srdce rozbuší kdykoliv se mne dotkne. Ty zlaté oči pro mě představovaly svět. Patřily člověku, kterého jsem celou svou bytostí milovala. Zmateně pozoroval výrazy v mé tváři. Hned jak jsem poznala, že chce něco říct, umlčela jsem ho. Lehce jsem ho políbila a užívala si tu euforii. "Je pozdě," pronesl po chvíli. "Měl bych tě odvést domů." Povzdechla jsem si. "Pojď, zítra je taky den." Zasmál se mé reakci. Přinesl mi onu kytici růží, voněly nádherně. "Ehm, necháš to tu tak?" zeptala jsem se. "O to se postarám později." Odpověděl mi a přivinul si mě k sobě. Tiše jsme spolu kráčely k autu. Nebylo potřeba slov. Užívaly jsme si přítomnost toho druhého. Smutně jsme pohlédla na vchodové dveře našeho domu. Počkala jsem, až mi Ethan otevře dveře. Pevně jsem stiskla jeho ruku. "Neuteklo to nějak rychle?" zeptala jsem se smutně. Andělský smích pošimral mé uši. "Uvidíme se ráno, ano?" ujistil se. Okamžitě jsem přikývla. Jemně mě pohladil po tváři a věnoval mi lehké polibek. "Ahoj zítra." Zašeptal a pak odešel. Jako omámená jsme vešla do domu. "ASHLEY, Ashley!" zakřičela jsem hned, jak za mnou zabouchly dveře. Blonďatá hříva okamžitě přiběhla dolů. Jen jak spatřila můj výraz, začala poskakovat po chodbě. Potěšeně jsem se usmála, i já bych nejraději začala skákat. Štěstím a radostí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.