HTEM - 26. kapitola

28. února 2010 v 22:57 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
26. Kapitola

Ráno mi kupodivu uteklo v jedné rozmazané šmouze. Docházela jsem ke škole a zamávala jsem svému andělovi. Nepřišlo mi divné, že si ho tak přivlastňuji. S úsměvem jsem k němu docupitala, měla jsem velice dobrou náladu.
"Ahoj," pozdravil mě a mě oslnil jeho úsměv. Jak může být někdo tak bolestně krásný, zoufala jsem si. To je až nefér vůči nám ostatním, ošklivým, pomyslela jsem si a Ethan se zasmál. Zakroutila jsem nad ním hlavou, už taky blázní. Šli jsme zrovna k nám do třídy, když kolem nás prošel Emmet.
"Nazdar prcku, kdy nás zase navštívíš?" zakřičel na nás na celou chodbu. Zamračila jsem se, on si snad ze mě dělá srandu. Ethan nad tím zakroutil hlavou.
"Přestane někdy?" zeptala jsem se nadějně. Ethanova odpověď mě však zchladila.
"Myslí, že má pravdu. Zřejmě ne."
"Co kdybych mu objela klíčem auto, přestal by?" zeptala jsem se rozhořčeně. Ethan se jen velice hlasitě zasmál a tak jsem to raději už víc nekomentovala. Zalezla jsem na své místo, a jak jsem uvítala, když učitel zapnul televizi. Zamávala jsem usměvavé Alice.
"Páni, dneska to nevypadá špatně, co?" zašeptala jsem k Ethanovi. Ten si teprve teď všiml, o čem mluvím. Zaskuhral.
"Archivní promítání." Zhrozil se. Ach, tak to to tak skvělé nebude.
"Tak milí studenti, dnes si promítneme jeden z archivních záznamů, který se týká Velké světové krize a černého pátku. Nejprve vyberu dva dobrovolníky, potřebuji, aby mi někdo seřadil mapy, kazety a ostatní pomůcku v novém kabinetě do nějakého systému." Okamžitě mi ruka vystřelila do vzduchu, Ethan se po mě překvapeně ohlédl.
"Sofie, hlásíte se s panem Cullenem?" tázal se nás. Rychle jsem Ethana kopnula pod lavicí, ten odkýval souhlas. "Výborně, máte skvělé výsledky, když tak pana Cullena obeznámíte, o čem bylo dnešní video." Usmál se na mě učitel. Rychle jsem si spakovala věci, a mrkla na Ethana. Když jsem vycházela, věnovala mi Jessika jeden velice vražedný pohled.
"Tohle asi vypadalo divně, že?"Zeptala jsem se zaraženě, když za námi Ethan zavíral dveře. Jeho zvednuté obočí mi jako odpověď stačilo. "Bože, jen ať se to nedozví Emmet," pronesla jsem s obavami. Uslyšela jsem melodický smích za svými zády. Práce v kabinetu bylo dost, ale vše nám šlo od ruky. Ethan vymyslel velice důmyslný systém a tak nám to nedělalo problémy. Bavily jsme se o ptákovinách, na které jsme zrovna narazily v nějaké pomůcce. Velice mě bavilo házet po Ethanovi papíry, protože jeho to viditelně rozčilovalo. Chovala jsem se dětinsky, ale bylo mi to jedno. Byla jsem uvolněná a bavila jsem se. To bylo hlavní. Občas jsem Ethanovi vyprávěla legendy a různé příběhy z období, z kterého byly mapy, jež jsme seřazovaly. Zaujatě mě poslouchal. Zakroutil nade mnou hlavou.
"Dívka tvého věku by toho neměla tolik vědět o historii." Zasmála jsem se, to mi máma říkala pořád.
"Dřív jsem neměla jinou zábavu. Navíc mě to zajímá. Dějepisci tu byly od počátků věků." Zamyslela jsem se. Musela jsem se zasmát, jak divně to znělo. Hodina však velice rychle utekla. Počkaly jsme, dokud učitel nedorazí a pak mu Ethan stručně vysvětlil systém, jaký jme zavedly. Čekaly mě dvě nekonečně dlouhé hodiny bez mého anděla. Myšlenkami jsem lítala všude možně jen ne u probírané látky. Zkoušela jsem si představit, jak budu zítra touhle dobou nervózní. Byla jsem naplněna zvláštním očekáváním. Místo oběda jsem šla ven, Ethan tam už stál. Usmála jsem se. Alespoň teď mám možnost s ním být. Když postřehl, že k němu přicházím, podal mi s úsměvem kafe.
"Děkuju." Je možné, aby byl někdo tak krásný i tak pozorný? Vždyť už jen to ho liší od ostatních. Po celou, tichou pauzu na oběd, nikdo z nás téměř nepromluvil. Stále jsem se usmívala.
"Dnes jsi veselá." Poznamenal.
"Těším se na zítřek." Pověděla jsem prostě. Čekaly nás poslední dvě hodiny. Musela jsem uznat, že jsem se těšila na odpoledne. Byla jsem zvědavá, co za účes mi Ashley připraví. Čas se nade mnou alespoň jednou slitoval a tak jsem se pomalu ani nenadála, seděla jsem u Ash na posteli a prohlížela si různé účesy. Byla jsem hrozná, nemohla jsem si vybrat.
"Fajn, fajn. Takhle bychom tu seděli až do večer a nic bychom nestihly." Vzala všech šest účesů, mezi kterými jsem si vybírala a naházela je za sebe. Zavřela oči a zašátrala v té hromadě, s vítězným úsměvem přede mě jeden položila. Pohlédla jsem na ten výstřižek, byly to jednoduše nakulmované vlasy do širších loken, složitě vymotané na stranu do stuhou svázaného culíku. Vůbec to nevypadalo špatně. Bylo to jednoduché, a přesto se to k večerním šatům hodilo.
"Sice jsem si představovala něco jiného, ale tohle také není špatné. Sedej," nakázala mi a ukázala na židli u toaletky. Skutečně ten účes nebyl moc složitý, trvalo něco málo přes půl hodiny, než mi Ash sestrojila jeho základní kostru. A musím říct, že tento výběr byl skutečně vynikající. Když jsem si k tomu domyslela své šaty bez ramínek, musela jsem se spokojeně usmát.
"Líčení, hmm." Zamyslela se. "Kouřové stíny, tlustá černá linka. Make-up ti dělat nebudu, na tobě by působil kýčovitě. Jen lehkej, třpytkatej pudr a růž. Myslím, že už můžeš jít." Vyjeveně jsem na ni zírala, jak jí to v hlavě šrotovalo. Vyhnala mě ze své židle. S uspokojením jsem tedy zalezla do koupelny a dala si vařící sprchu. A jak jsem předpovídala, když jsem ráno vstala, byla jsem nervózní až po konečky prstů. Dlouho jsem stála nad umyvadlem a omývala se studenou vodou. O nic nejde, přesvědčovala jsem samu sebe. Přesto ten nepříjemný pocit u žaludku nezmizel. Přišlo mi jako by moje útroby válcovaly stovky mravenců. Kromě nervozity jsem však cítila i zvláštní pocit naplnění, očekávání. Velmi dobře jsem ten pocit znala a tušila jsem, že se mám na co těšit. Věděla jsem, že dnešní večer dopadne dobře, pro mě určitě. Dnešek si nikým vzít nenechám, alespoň jeden den se chci chovat jako normální 17tiletá dívka. Otřela jsem si obličej a naposledy pohlédla do zrcadla, dnešek prostě musí vyjít.
Cesta do školy pro mě byla utrpením. Měla jsem nutkání skákat radostí, nervozita mě však přikovala k zemi. Bylo to hrozné, a já jsem tušila, že takové to bude až do večera. Jen co jsem na ples pomyslela, nedočkavost ještě zintenzívněla. Rozpačitě jsem se usmála na svého anděla a raději sklopila hlavu k zemi.
"Ahoj," přivítal mě. "Copak?" zeptal se pobaveně.
"Nic," špitla jsem. "Jen jsem mírně nedočkavá. Je to poprvé, co jdu na nějaký ples a dokonce se i těším." Řekla jsem po pravdě. Pomalu jsme se vydaly do třídy.
"Skutečně jsi na žádném nebyla?" zeptal se nevěřícně.
"Pokud nepočítáme minulý rok oslavy založení města. Tam mě Ashley donutila jít, ale po pěti minutách jsem utekla."
"Mám se bát?" optal se na oko starostlivě.
"Že ti uteču?" zeptala jsem se pobaveně. Horlivě přikývl. "Dovol, abych se zasmála." Odpověděla jsem prostě.
"Jsem rád, že jsi přijala mé pozvání. Nedovedu si představit, že bych tam měl jít s někým jiným. A věřím, že by mě tam Alice dokopala."
"Jsem si jistá, že každá dívka tady ve třídě, by ráda přijala tvoje pozvání. Nikdo by neodmítnul anděla." Obeznámila jsem ho s realitou.
"Ale také záleží, zda bych s některou z přítomných slečen chtěl jít."
Zbytek hodiny nám utekl celkem rychle. I další dvě jsem v tichosti protrpěla. Jsem zvědavá, jak letos projdu u zkoušek, zamyslela jsem se, když jsem si uvědomila, že vůbec netuším, o čem náš učitel hovoří. Vlezla jsem do jídelny, všude se špitalo a napětí by se dalo krájet. Celá škola žila plesem a mě naplňoval příjemný pocit, že se k těm nadšencům pro jednou řadím i já. Dosedla jsem k Ashley.
"Tak co? Těšíš se?" optala se mě s plnou pusou.
"Jak malé dítě." Odpověděla jsem upřímně. "Je to normální?" vyjádřila jsem své obavy. Ash s Angelou se zasmáli.
"Je to absolutně normální. Vítej v našem klubu. Stejně by mě zajímalo, jak jsi Ethana dokázala ulovit." Smála se Ang. Vzhlédla jsem k jejich stolu. Emmet si mého pohledu všiml a okamžitě mi zamával. Musela jsem se zasmát.
"Jo to by mě taky zajímalo."
"No uvidíme, jak to bude po plese." Pronesla vědoucně Ashley. Otočila jsem se na ní.
"Jak to myslíš?"
"No až tě uvidí. Jestli pro něj něco znamenáš, jako že tomu věřím, třeba se vyjádří, třeba z toho bude něco víc. Vím, jak se tváříš, když přijdeš domů. Jsi v tom až po uši." Řekla Ash a mě jakoby polili studenou vodou.
"Hej, hej kočko," luskala na mě sestra. Aby mě probrala z transu.
"Promiň, říkala jsi něco?" zeptala jsem se jí zmateně.
"Jestli jste se už domluvili na odvozu?" otázala se znovu.
"Ehm ne, ještě jsme se o tom nebavili."
"No páry mají být před školou v půl osmé, pak se bude procházet slavností branou, aby si porota mohla poznamenat, kdo vyhraje krále a královnu plesu." Obeznámila mě s fakty.
"Něco takového se dělá?" zeptala jsem se udiveně.
"Sofií, kde žiješ? Je to tradice," vysvětlila mi Angela. Jen jsem ztěžka polkla. S ničím takovým jsem nepočítala. Procházet branou, kde si nás budou pozorně prohlížet.
"Nemáš v plánu si to rozmyslet, že ne?" ptala se starostlivě Ashley.
"V žádném případě," odpověděla jsem pevným hlasem, jen co jsem si vybavila Ethanovu nadšenou tvář, když jsem přijala jeho pozvání.
"Až po uši," zasmála se Angela. Zamračila jsem se na ní a raději se zvedla od stolu.
Nervózně jsem klepala prsty do lavice a mračila se. Co jen mám celou tu dobu do večera dělat? Zoufala jsem si. Židle vedle mě vrzla.
"Copak, nervózní?" tázal se mě. Ušklíbla jsem se na něj.
"Trochu," přiznala jsem. "Nevím, co od toho očekávat. Přijdu si trapně zaostalá v těchhle kulturních akcích. Král a královna." Brblala jsem si pod vousy.
"Už víš, v kolik tě mám vyzvednout?"
"Ehm, Ash říkala, že od půl osmé tam mají páry být. Hm, tak ve čtvrt na osm?" kalkulovala jsem.
"Dobře," usmál se. Bože, do čeho jsem se to zase navlíkla. I když jsem věděla, že to dobře dopadne, byla jsem čím dál víc nervózní.
Po škole jsem počkala na Ashley. Jakmile dorazila, vydaly jsme se domů. Netušila jsem, že mě bude čekat křížový výslech.
"Ty Sofií, skutečně mezi tebou a Ethanem nic není?" zeptala se mě tiše.
"Ne skutečně mezi námi nic není," potvrdila jsem jí.
"Ale tobě se líbí?" zeptala se zvědavě.
"A komu ne?" zasmála jsem se. Sestra se zamračila.
"Nemyslím po vzhledové stránce. Myslím, jestli se ti skutečně líbí? Vypadá to, jako byste si rozuměly. Doplňujete se. Vždycky se na tebe tak starostlivě dívá. A měla jsi ho vidět tenkrát, jak jsi měla záchvat ve škole. Celou dobu seděl v čekárně a vypadal zmučeně. Skutečně si myslím, že mu na tobě záleží." Poslouchala jsem její horlivý výklad.
"Jsme přátelé," pronesla jsem a na tváři se mi rozlil spokojený úsměv.
"Skutečně ho bereš jako přítele, kamaráda? Není ti smutno, když s ním nejsi?"
"To ano, ale to tak přece mezi přáteli chodí, ne?" zeptala jsem se. Jen zakroutila hlavou.
"Moc dlouho ses držela stranou, Sofií. Unikají ti důležité věci. A na ples spolu přece nechodí přátelé, lidé tam chodí jako pár. Ale neboj, třeba to dnešek všechno změní." Pronesla a mě její poslední slova znervózněla ještě víc. Já nic měnit nechci, nebo snad ano? Zatřepala jsem hlavou, abych z ní podobné myšlenky zahnala.
"V pět tě čekám u sebe, ano? A vlasy si nech mokré." Nařídila mi sestra a pak zmizela ve svém pokoji. Tašku jsem položila do kouta a došla jsem ke knihovně. Vytáhla jsem si Shakespearovi sonety ve snaze zkrátit si čekání. Pohodlně jsem se uvelebila. Jakmile jsem se však dostala ke svým oblíbeným veršům, dohonily mne mé myšlenky.
"Dokud tě mám, tak nikdo nemá víc. Když tě však ztratím, nezbude mi nic." Zírala jsem na známá slova a děsila se pravdy, kterou v sobě skrývaly. Když tě ztratím, nebude mi nic. Pohlédla jsem na hodinky, nejvyšší čas se jít připravovat. S vděkem, že jsem alespoň na chvíli odehnala ty dotěrné myšlenky, jsem vběhla do koupelny a pustila si horkou lázeň. Jen co jsem vylezla ven, vydala jsem se v županu k Ashley. Stejně už tam bude mít vše připravené. Došla jsem k ní a usmála se na ní. Jak jsem jí jen dnes byla vděčná, že se mě ujme. Posadila mě na své židli a začala kouzlit s mými vlasy. Zaujatě jsem ji pozorovala a údiv, co všechno dokáže, jsem nedokázala skrýt. Na vlasy mi dala velké natáčky, a ačkoliv mi bylo nepříjemné, jak mě pálily, dnes jsem to vítala. Pak se mi vrhla na líčení. Jemně mi přejela obličej tónovacím krémem a pudrem a pak se vrhla na oči. Výsledný dojem byl přímo dokonalý. Oči mi rámovaly dvě široké černé linky, které vykreslovaly jejich tvar, a na horním a tence i na spodním víčku mi nanesla kouřové stíny od černé po stříbrnou. Vypadalo to nádherně. Růž na tvářích dodala mému obličeji správnou barvu a lehký růžový lesk na rtech vše dokončoval. Obdivně jsem se na sestru podívala a vděk na mém obličeji musel být vidět.
"Ještě ne," utnula mě, když jsem chtěla spustit příval vděku. "Nejdřív vlasy." Začala mi sundávat natáčky a pak mi vlasy natupírovala. Přejela je několika vrstvami laku a stáhla je do rozcuchaného culíku na stranu. Zírala jsem na tu půvabnou tvář ve svém odrazu. Zhluboka jsem se nadechla. Skutečně to bylo dokonalé.
"Děkuju Ash," zašeptala jsem jí. Pomohla jsem i jí samotné, aby se doupravila. Pak jsem se vydala k sobě do pokoje. Znovu se mi zatajil dech, když jsem vybalila své šaty. Opatrně a s úctou jsem se do nich navlékla. Hrudník mi hezky stáhly a zbytek mi splýval po těle. Lehké třpytky jemně odrážely světlo. Nazula jsem si lodičky a vzala si šperky. Stříbrný řetízek s malinkým přívěškem ve tvaru perly. K tomu v kompletu náramek a náušnice. Poprvé jsem se sama sobě skutečně líbila. Byl však nejvyšší čas se připravit. Do psaníčka jsem si dala jen ty nejnutnější věci a přes záda si přehodila lehký stříbrný šál. Vylezla jsem na chodbu, kde jsem setkala s Ashley.
"Vypadáš úžasně," vydechla obdivně. "Byl by hlupák, kdyby si tě nechal proplout mezi prsty." Jen jsem se na ní usmála a nervózně se ohlídla po hodinách. Doteď jsem byla nějak zaměstnaná, teď jsem však nervózně stepovala po chodbě. Dost, okřikla jsem se. Nemělo to však žádný účinek. Ruce se mi lehce klepaly a žaludek jsem měla jako na vodě. Dech se mi zadrhával. Snažila jsem se uklidnit, nic nepomáhalo. Jen co se mi vybavil Ethanův obličej, byla jsem ještě nervóznější. Bylo přesně čtvrt na osm, když jsem uslyšela přijíždět k našemu domu auto. Srdce mi bylo jako splašené, ruce jsem proto raději zatnula do pěstí. Váhavě jsem došla ke dveřím, když se ozval zvonek. Vzala jsem za kliku a otevřela. Když jsem ho spatřila, zatajil se mi dech. Pohlédla jsem na anděla, který stál ve dveřích, a snažila jsem se silou vůle udržet svoji dolní čelist na místě. Na sobě měl černý oblek, těsný a přesto na míru. Jeho postava v něm ještě více vynikala, hruď měl vypnutou. Bílá košile spolu s fialovou kravatou perfektně seděla. Byl dokonalý. Vlasy měl lehce rozcuchané. Zírala jsem na něj, když jsem si všimla, že úplně stejně zírá on na mě. Ve tváři se mu zračil obdivný výraz spolu s překvapením a údivem. Nervózně jsem se usmála.
"Ahoj," pronesla jsem tiše a přesto se mi hlas jemně třásl. Zhluboka se nadechl.
"Jsi nádherná," zašeptal. Tváře mi znachověly. Rozpačitě se usmál. "Ach promiň, zřejmě tě uvádím do rozpaků." Usmál se již svým obvyklým božským, způsobem. " Pro vás, okouzlující slečno," podal mi nádhernou rudou růži a lehce se uklonil. Převzala jsem ji svou lehce třesoucí rukou a přičichla. Nádherně voněla.
"Děkuji," zašeptala jsem. Nabídnul mi své rámě.
"Smím vám po dnešní večer býti společníkem?" zeptal se a já okouzleně přemýšlela, kde přišel k takovým způsobům. Přijala jsem tedy jeho nabídku a vykročila do chladného večera. Galantně mi otevřel dveře a počkal, až nastoupím. Nervozita zčásti opadla a já byla velice nedočkavá. Usmála jsem se na něj, když nastoupil a tiše strávila naši cestu ke škole. Před tělocvičnou, kde se ples konal, již stálo mnoho párů. A mezi nimi jsem zahlédla i Cullenovi. Počkala jsem, až mi anděl dojde otevřít a psychicky se připravovala na to, že budu po jeho boku zřejmě středem pozornosti. Opatrně jsem vystoupila, přijala jeho nabízenou ruku. Vydaly jsme se k zástupu, když se ozvalo několikakeré zalapání po vzduchu. Já jsem to říkala, zaskučela jsem. Velice mě ovšem udivilo, že když jsem vzhlédla, veškeré přítomné pohledy se stáčely ke mně. Nervózně jsem se ošila.
"To vypadám tak příšerně?" zeptala jsem se Ethana.
"Naopak," naklonil se ke mně. "Jsi naprosto kouzelná," zašeptal. "To, co vidíš, je obdiv a závist." Ukázal na přihlížející. Zařadili jsme se do fronty. Na štěstí čekajících rychle ubývalo, a tak jsme se dostali brzo na řadu. Ethan nás nechal dvakrát vyfotit a pak jsme se konečně dostaly dovnitř. Lidí zde bylo nespočet a dívky se předháněly v róbách. Byla to skutečně zajímavá podívaná. Zkoumavě jsem se rozhlížela, jestli nezahlédnu někoho známého, když se mi zrak zadrhl na bohyni. Blond vlasy se jí vlnili po pas a rudé šaty zvýrazňovaly její bledou pokožku. Výstřih jí sahal těsně pod dekolt a těsná vlečka se za ní vlnila. Zírala jsem na ní a nedokázala jsem skrýt obdiv.
"Rosalie je nádherná," zvolala jsem k Ethanovi. Usmál se.
"Ráda oslňuje. Myslím ale, že dnes má velkou konkurenci." Usmál se na mě. Jen jsem se zašklebila. I Alice to po jejím boku nesmírně slušelo. Lehké koktejlky se jí vlnily okolo bloků a jemná růžová barva jí ladila k vlasům. Ještě dlouho jsem je sledovala, dokud jsem nezahlédla blonďatého anděla. Ashley vysela na svém společníkovi a vypadalo to, že se nesmírně baví. Úsměvy házela na všechny strany. Byla nádherná a já musela výběr jejích šatů znovu pochválit. Zamávala jsem jí a ona na mě mrkla. Otočila jsem se na anděla vedle sebe.
"Nepůjdeme tančit?" zeptal se. Hráli zrovna nějakou pomalou písničku. Přikývla jsem a vydala se po jeho boku na parket. Ruce jsem mu položila na statná ramena a počkala, až jeho chladné dlaně spočinou na mých bocích. Pak jsem se spolu s ním začala vlnit do rytmu. Díky podpatkům jsem mu byla blíže a tak jsem se mu mohla dívat do očí. On mi můj pohled nepokrytě vracel. Tancovali jsme snad už třetí písničku, když promluvil.
"Jsi tak krásná," zašeptal a dál mě hypnotizoval. Jeho slova mě podivně hřála a já nemohla odtrhnout pohled od jeho očí. Ta nádherná zlatá barva jako by dnes podivně zářila. Oči se mu leskly a šťastně se smály. Byla jsem si jistá, že to samé musel nalézt i v těch mých. Ani na chvilku jsem nelitovala, že jsem jeho pozvání přijala. Tolik se toho změnilo, co jsem ho poznala. Zkoumavě jsem se zahleděla do jeho očí. Tak zvláštně mě vábily. Jedna jeho ruka mi vystoupala z boku na kříž a druhou mě lehce pohladil na tváři. Kůže mi pod jeho dotykem lehce brněla a já si užívala ten slastný pocit, který jeho gesto vyvolalo u mého srdce. Lehce si mě k sobě přitáhl blíž, takže jsem se opírala o jeho hruď. Chytl mou pravou ruku a políbil mě na konečky prstů. Tváře mi zčervenaly a já sklopila hlavu, abych zakryla své rozpaky. Bylo mi to tak příjemné. Každý jeho dotyk u mne vyvolal bouřlivou odezvu, ale já se nebránila. Tančily jsme snad hodinu, než jsem se omluvila, že si musím dojít pro něco k pití. Svorně mě následoval a já si nalila ovocný koktejl. Ani jsem se neobtěžovala ptát, jestli má žízeň. Lehce jsem popíjela a pozorovala okolí, jen abych se nemusela dívat na Ethana, který na mě neustále zíral. I když mě to z části znervózňovalo, pocit uspokojení byl příjemný. Zahlédla jsem Ashley, která se k nám přibližovala. Usmála jsem se na ní.
"Měli byste se jít podívat dozadu, na školní zahradu. Je to tam nádherné. Zatím tam nikdo není, dosud jsou všichni uvnitř." Pronesla a mrkla na mě a pak na Ethana. Zamračila jsem se, asi mi něco uniká.
"Pochopil si jí?" otočila jsem se na Ethana. Zašklebil se na mě, takže mi něco uniká.
"Nepůjdeme se tam podívat?" zeptal se.
"Proč ne," odpověděla jsem. Vzal mě tedy za ruku a vyvedl ven. Oči mi zazářily, když jsem to uviděla. Okouzleně jsem se rozhlížela, a nepoznávala tu zanedbanou zahradu kolem. Všude byly na provázcích rozvěšené lampiony v takovém množství, aby osvětlily prostor. Lavičky byly potaženy bílou látkou se stužkami a byly rozmístěny střídavě po celé zahradě. Vedle nich vždy vysoké svícny se svíčkami. Působilo to kouzelně.
"Netušila jsem, že je na naší škole někdo, kdo by měl pro podobné věci talent." Pronesla jsem stále ještě okouzlená.
"Připravovali to čtvrťáci při vyučování. Doposud tu nic podobného nebylo." Vysvětlil mi Ethan, který se vedle mě postavil s rukama v kapsách. "Posadíme se na chvíli?" zeptal se. Kývla jsem, ráda jsem si odpočinula. Posadily jsme se na nejzazší lavičku, která byla daleko za obzor kolemjdoucích. Jen co jsme usedly, mnou projel zvláštní impuls. Mé tělo bylo nedočkavé, ale já sama netušila proč. Lehce jsem si protřela dlaněmi paže, venku bylo chladno a já si svůj šál nechala u vstupu. Ethan si mého gesta všimnul.
"Je ti chladno." Konstatoval. Vysvlékl se ze svého saka a já ho s vděčností přijala. Rozhlédla jsem se kolem.
"Ani ti teď nevím, co jsem dosud na těch plesech nesnášela." Zasmála jsem se spolu s andělem.
"Div se nebo ne, ale ani já nemám takové velké sešlosti rád." Pronesl a roztržitě si odtahoval límeček s kravatou.
"Já vím," pronesla jsem a pomohla mu uvolnit kravatu. Překvapeně ke mně vzhlédnul. "Všimla jsem si, že vám společnost lidí moc dobře nedělá. Přesto ji vyhledáváte." Zakroutila jsem nechápavě hlavou. Velice dobře jsem si vzpomněla na odtažitého Jaspera. Anděl mě propaloval zkoumavým pohledem, v jeho tváři se zračila obezřetnost. Uvědomila jsem si, že jsem zřejmě řekla příliš a nervózně jsem si skousla ret. Ethanova tvář se odvrátila a on se uchechtl.
"Jsi vnímavá." Přiznal nahlas. "Už první den," zakroutil nevěřícně hlavou, když si na něco vzpomněl. "Zajímalo by mě, co vše ti ještě neuniklo." Pronesl, přesto byla jeho tvář stále odtažitá a hlas chladný. V duchu jsem si nadávala, že jsem vůbec něco říkala. Netušila jsem, co teď dodat. Přisedla jsem si k němu a ruku mu položila na hruď. Nějaký zvláštní pocit mi našeptával, že něco není v pořádku. Dech se mi zadrhl, když jsem si uvědomila, že necítím žádný tlukot. Váhavě jsem se podívala do jeho očí, ve kterých se najednou zračil strach. Zmateně jsem zatřepotala hlavou. Ne, to přeci není možné. Prsty jsem přiložila na jeho krkavici, ale tep jsem nenahmatala. Netluče mu srdce, znělo mi neustále hlavou. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se zahnat paniku, která se už už drala na povrch. Zamračeně jsem na něj pohlédla.
"Sofií," pronesl slabě. Jedním rázným pohybem jsem ho utnula. Prudce jsem se postavila a začala přešlapovat na místě. Zoufale mě pozoroval, veškerá obezřetnost byla pryč a on na mě shlížel s obavami a se smutkem. Hypnotizovala jsem jeho oči a neustále chodila sem a tam.
"Nebije ti srdce." Pronesla jsem jeho směrem a hlas jsem měla o oktávu vyšší než normálně. Sakra, sakra, sakra. Nebije mu srdce. Zhluboka jsem se nadechla. Oči jsem měla doširoka rozevřené, nevím, co se v nich odráželo. Strach, nevěřícnost a překvapení? Netuším, mozek mi tento fakt odmítal zpracovat. Jak to, že tady sedí, dýchá, mluví? Jak to že není mrtvý? Sakra, v tom případě by to byla ale pěkná mrtvola, napadlo mě. Vůbec není shnilý, jako bývají zombie v hororech. V zápětí jsem protočila oči, nad čím to sakra přemýšlím? Přecházela jsem tam zřejmě velice dlouho, venku se čím dál více ochlazovalo. Nebyla jsem však schopná donutit svůj mozek k jiné reakci. Šok pomalu odplouval. Sakra Sofio, copak by nestačilo, že nejsi normální ty? Řvalo na mě mé já. No právě, povzdechla jsem si. Ani já nejsem normální, tak jak bych jemu mohla něco podobného vyčítat. Hlavu jsem si složila do dlaní. Jako kdyby v mém životě bylo cokoliv normální, zoufala jsem si. Pohlédla jsem na něj skrz prsty, které se mi klepaly. Ha alespoň nějaká přirozená reakce, zaradovala jsem se. Hned jsem se však za své pitomé myšlenky okřikla. Dokázala bych ho kvůli takové věci odehnat? Zoufale se mi stáhlo hrdlo, jen když pomyslela na naše odloučení. Ach, bože, vzdychla jsem si pro sebe zoufale. Zhluboka jsem se nadechla. Těžší už to být nemůže. Posadila se zpět vedle něj, přes veškerý šok, který mě prostupoval, jsem se ho nebála. Proč by tu se mnou seděl? Zmateně na mě pohlédl. Nebyla jsem si jistá svým výrazem a tak jsem raději sklonila hlavu. Nasála jsem jeho zvláštní vůni, a nechala ji, aby mě uklidnila. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem na něj rozhodně pohlédla a slabě se usmála. Překvapeně na mě zíral a v očích se mu zračilo očekávání.
"Vím, že máš spolu se svou rodinou nějaká tajemství a je okolo vás plno záhad a zvláštností." Pronesla jsem stále ještě napjatým hlasem a pohlédla na něj se zdviženým obočím. Sakra velké zvláštnosti, zaironizovala jsem. "Nemám ale žádný důvod po tom pátrat, Ethane." Vysvětlovala jsem mu svůj postoj, který jsem i já stěží chápala. Nemůžu ho ztratit, vysvětlovala jsem sama sobě své zoufalé myšlenky. Hledala jsem ta správná slova. Vzpomněla jsem si na své první chvíle s ním a na tváři se mi rozlil úsměv. "Statečně neseš má tajemství a doposud si mi vždy stál po boku s pomocnou rukou. Nikdy ses mě nebál, nestranil ses mne. To nedokázala ani má rodina. Zachoval si se ke mně tak, jako málo lidí, co málo, jako ještě nikdo, a já ani nedokážu slovy vyjádřit vděk, který k tobě chovám." Promlouvala jsem k němu zapáleně a slova mi naskakovala stále namáhavěji. Hlas jsem měla prosycený naléhavostí. "Ukázal jsi mi, jak úžasné je mít přítele, jaké je to mít člověka, na kterém by ti mohlo záležet více než na sobě. Vždy se v tvé přítomnosti dokážu uklidnit, vždy mi dokážeš vykouzlit úsměv na tváři a to ať už jsem se cítila jakkoli bezradně. Vím, že máš tajemství, Ethane, i já mám svá," pronesla jsem a s povzdechem jsem si vzpomněla na to, co já tajím před svým okolím. Buď se mi to všechno zdá, anebo jsem už skutečně blázen, zaskuhrala jsem. "A velice dobře vím, jak těžké je je chránit. Jak moc by sis někdy přál se s nimi svěřit, přestože víš, že to nikdy nepůjde." Pověděla jsem ztěžka. "Příliš mi na tobě záleží. Házím za hlavu vše, co se okolo tebe děje. I když mě to samotnou děsí.
Příliš by mě tvá ztráta bolela." Pronesla jsem své poslední věty potichu. Děsila mě představa, že bych ho snad mohla ztratit. Nechtěla jsem ani na minutu pocítit následky, které by to vyvolalo. Samo moje tělo se tomu zoufale bránilo. I když jsem šla rozumem proti zdi. Uvnitř, tam hluboko uvnitř mě, jsem tušila, že dělám správně. Doufala jsem, že má slova vyzněla, tak jak měla, a on je pochopil. Zoufale jsem na něj pohlédla. Jeho výraz mě vak překvapil. Usmíval se a na jeho tváři se zračila úleva. Na čele se mu vytvořily drobné vrásky. V očekávání jsem na něj vzhlížela.
"Ty jsi neuvěřitelná," pronesl po chvíli a nevěřícně zakroutil hlavou. Zaskočeně na mě zíral. "Prostě neuvěřitelná." Zasmál se. "Nikdy nepřestanu děkovat osudu, že mi tě postavil do cesty, Sofií." Zašeptal. Oči se mi zaleskly, jak na ně útočily slzy. Velice rychlým pohledem si mě přitáhl vedle sebe a já nestihla zabránit zajíknutí, které tím pohybem bylo vyvoláno. Vyděšeně jsem mu pohlédla do tváře, která byla najednou tak blízko. Zasmál se mé vyděšené reakci. Vztáhl ke mně ruku a lehce mě pohladil po tváři.
"Tak moc se bojím, že jednou zjistíš pravdu." Zašeptal ustaraně. "Že ode mne s křikem utečeš. Na druhou stranu mě tak moc tíží, že ti to nemohu povědět. Nikdy bych si neodpustil, kdybych tě úmyslně vystavil nebezpečí." Přes obličej se mu mihla bolest. "Tak moc pro mě znamenáš, Sofií." Zašeptal zlomeně. Mé srdce vynechalo pár úderů a pak se rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Jeho slova mě těšila, tón jakými je vyslovoval mě však děsil. Velice jasně jsem v něm slyšela bolest. "Vím, že bych se měl od tebe držet dál, ale nedokážu to." Pověděl a pohlédl mi do očí. Síla jeho pohledu byla drtivá a já v něm mohla spatřit všechny ty emoce. Pevně jsem ho objala a plnými doušky vdechovala jeho vůni. Přivinul si mě k sobě ještě blíž.
"Nechtěla bys jít dovnitř?" zeptal se po chvíli ticha. "Nerad bych, aby ti něco uteklo." Osvětlil mi. Vůbec nikam se mi nechtělo, přála jsem si, aby tahle chvíle trvala věčně.
"Nechce se mi dovnitř. Chci být tady s tebou, kde nás nikdo neruší." Tiše se zasmál.
"A smím vás požádat ještě o jeden tanec?" zašeptal mi. Zasmála jsem se.
"Chceš tančit bez hudby?"
"Není zapotřebí hudby." Pronesl vážným hlasem, koutky mu však cukaly. "Smím prosit?" postavil se a nabídl mi svou ruku. Se smíchem jsem přijala. Těsně si mě k sobě přivinul, jednou rukou mě objal v pase a druhou mi lehce pohladil tvář.
"Jsi tak nádherná." Zašeptal a prstem mi přejel po rtech. Místa jeho dotyku mi brněla a srdce mi bušilo jako splašené.
Tváře mi okamžitě znachověly. Jeho slova mě hřála a vyvolala na tváři nesmělý úsměv. Lehce jsem svou tvář položila do jeho rozevřené dlaně. Když jsem však pohlédla znovu do jeho téměř černých očí, zarazila jsem se. Nedokázala jsem se odtrhnout od toho pohledu. Lačného a prostoupeného touhou. Stejnou touhou, která se v tu chvíli rozproudila v mých žilách. Až bytostně jsem toužila po polibku. Zamračila jsem se nad svými myšlenkami. Lehce mi sjel rukou na krk. Ještě stále se mu v obličeji zračily stopy po boji, zdálo se však, že se rozhodnul. O trochu se ke mně sklonil a já za sucha polkla. Celé tělo se mi třáslo a podivně brnělo. Pohlédla jsem na jeho rty, které byly nyní tak blízko těm mým. Nedokázala jsem v tu chvíli najít kontrolu nad svým tělem. Jen jsem stála a čekala, co se bude dít dál. Dech se mi třásl, přišlo mi, jako bych dýchala moc nahlas. Na hrudi jsem měla podivnou tíhu a v břiše mě šimralo. Prosím, jen kdyby se dnes neodtáhl, zaskuhrala jsem. Vždyť to je skutečné mučení. Polemizovala jsem nad různými věcmi, když se mi dech zadrhl. Sklonil se ke mně a na okamžik zaváhal. Ovanul mě jeho sladký dech. Napětí, které jeho chování vyvolalo, bylo téměř hmatatelné. Pak se pomalu sklonil a věnoval mi polibek. Lehce se otřel svými rty o mé. Tělo se mi napjalo pod návalem emocí, které se vznítily. Celá jsem hořela. V tu chvíli jsem netušila ani kdo jsem. Cítila jsem na tváři jeho chladný dech. Jeho rty byly jemné a studené, jako stvořené pro ty mé, rozpálené. Zhluboka se nadechnul a pak své objetí ještě zesílil. Přivinul si mě na svou hruď, téměř jsem na něj ležela. Pevně mě chytl za zátylek a znovu okusil mé rty. Zdálo se mi jako by se čas zastavil, cítila jsem se podivně omámená, a přesto jsem vnímala každičký slastný záchvěv svého těla. Náležitě jsem mu vyšla vstříc a užívala si ten povznášející pocit, když se znovu a opakovaně dobývaly jeho rty k mým. Srdce mi snad v tu chvíli ani nebylo, vše jako by okolo utichlo. Neexistovalo nic jiného, nežli já a on. Plně jsem se ponořila do našeho polibku, který se stával stále intenzivnějším. Ruce jsem mu zabořila do vlasů a nechala ho, aby mě na sebe mačkal čím dál víc. Jemně jsem zkousla jeho spodní ret, a když mi zasténal do úst, vyburcovalo mě to ještě k naléhavější odpovědi. Kolikrát jsem o tom již četla v knížkách, skutečnost však byla úplně jiná. Pomalu mi docházel dech, a tak i přestože jsem nechtěla, musela jsem náš polibek ukončit. Nerada bych omdlela. Naposledy jsem ho jemně políbila, než jsem se konečně odtáhla. Zhluboka jsem dýchala, ruce jsem položila na jeho krk a snažila se zmírnit jejich třes. Nohy jsem měla podivně ochablé, nedokázala bych teď udělat jediný krok. Opřel si své čelo o to mé.
"Páni," vydechla jsem jen, co jsem se trochu uklidnila. I on zhluboka oddechoval. "No páni," vydechla jsem znovu, když jsem si uvědomila, k čemu tu došlo. Překvapeně jsem k němu vzhlédla.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 moira moira | Web | 7. října 2010 v 21:08 | Reagovat

moc pěkné!! :))

2 Mischa Mischa | 11. října 2010 v 14:28 | Reagovat

[1]: děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.