HTEM - 25. kapitola

28. února 2010 v 22:55 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
25. Kapitola

Když jsem se ráno probudila, srdce mi bušilo jako splašené. Nesnažila jsem se tedy ani zvednout z postele a tiše jsem vyčkávala, až záchvat dorazí. Snažila jsem se tomu bránit, ale jako vždy, když to přišlo, byla veškerá má snaha rozdrcena. Modlila jsem se za každou vteřinu, aby to už přestalo. Zdálo se, že tentokrát to však nebude tak jednoduché. Dech se mi v hrudi zadrhával a já ho ztrácela. Bojovala jsem proti bariérám, které se mi postavily na odpor, svůj zápas jsem však prohrávala. Temnota před očima mi nedovolovala nic vidět, a když se k tomu přidalo i předčasné hučení v uších, tušila jsem, že je něco špatně. Sled událostí, který se vždy opakoval, nebyl protentokrát dodržen a já začala panikařit. Ruce jsem zatnula do prostěradla a záda se mi samovolně protnula, když mou hlavou projelo bolestivé bodnutí. Bojovala jsem o každičký nádech. Když už jsem nedokázala dostat do svého těla ani jediný potřebný kyslík, mé tělo ochromilo a já upadla do bezvědomí. Přišlo mi to jako chvilka, než jsem procitla. Zrak jsem měla ostrý, sluch přesný. Vše se zdálo být normální. Pohlédla jsem na hodiny. Dobře, takže chvilka to nebyla. Hodinu a půl jsem byla mimo a nyní byl nejvyšší čas se připravovat do školy. Rychle jsem vběhla do koupelny a nevědomky si uvědomila, že mé pohyby jsou ještě půvabnější a rychlejší, nežli kdy dřív. Zaskuhrala jsem si sama pro sebe. Obličej jsem si opláchla studenou vodou a pohlédla na sebe do zrcadla. Ztuhla jsem. Na první pohled to byla změna jako každá jiná, když jsem se však soustředila, neomylně jsem našla viditelné rozdíly. Stříbrné tečky v mých očích už nebyly tečkami, smísily se s modrou a tvořily zvláštní spirály. Ohromeně jsem na sebe zírala, mé rysy jakoby se scelily. Tvář jsem měla ostře řezanou a můj vzhled působil ještě divočeji.

"Ach ne," zakňučela jsem. Jako kdybych už předtím nevypadala divně. Raději jsem se tedy sebrala a odešla jsem do svého pokoje. Rychle jsem se oblékla a zadrhla jsem se u rozmláceného zrcadla. Zamrazilo mě, když jsem si vzpomněla, jak k tomu došlo. Budu muset být nyní velice obezřetná. Pokud je skutečně pravda to, co jsem ve své vzpomínce viděla, můj potenciál je teď plně využitelný. Dokud je můj vzhled normální a nevystoupí do popředí mé dědictví po otci, zdá se, že je vše pod kontrolou. Můj mozek nezvládá nátlak, který je na něj vyvíjen. Teď si však budu muset dávat pozor. Natáhla jsem se pro kontaktní čočky a zarazila se. Nerozhodně jsem se na ně dívala a pak jsem je položila zpět na komodu. Pokud se mám vyrovnat se svou minulostí, musím se nejdříve vyrovnat sama se sebou. Hrdě jsem vztyčila hlavu, nenechám se zastrašit. Pokud jsem si však myslela, že to bude obtížné, mýlila jsem se. Bylo to téměř nemožné. Cestou do školy jsem se musela soustředit na jakýkoliv pohyb. Lidi by zřejmě vyděsilo, kdybych kolem nich jen tak prosvištěla. Byla jsem však zvyklá se takto kontrolovat, tak proč je to nyní tak těžké. Přišlo mi, jako bych omezovala samu sebe. Okamžitě jsem zahnala podobné myšlenky do nejzazšího kouta své mysli, a i nadále jsem se snažila dojít do školy pro lidi přirozenou rychlostí. Když jsem před školou spatřila anděla, jak mě vyhlíží, bylo vše jednodušší, přirozenější.
"Ahoj," pozdravila jsem ho nadšeně. Překvapeně mi pohlédl do očí.
"A-ahoj," dostal ze sebe po chvíli, do očí mi však zírat nepřestal.
"Ach," vydechla jsem, když jsem si uvědomila, co ho tak překvapilo. Sklopila jsem hlavu. "Promiň, zapomněla jsem." Zatřásl hlavou. "Půjdeme?" zeptala jsem se.
První hodina nebyla téměř ničím zajímavá, až další přišlo alespoň malé pozdvižení. Učitel nám přinesl dotazníky, měly jsme si vybrat předměty na další rok. Měly jsme se již pomalu zamyslet, co bychom chtěli dělat, na jakou vysokou bychom chtěli jít. Pro mě to byla snadná volba. Vybrala jsem humanitní zaměření. Nadále budu pokračovat v psychologii, filosofii. Teď k tomu přibude sociologie a ještě pár dalších předmětů. Nechtěně mi ulétla jedna myšlenka, co když si Ethan vybere stejně. Hned na to se mi na tváři rozlil spokojený úsměv. Blbko, okřikla jsem se. Zatřepala jsem hlavou, abych z ní podobné myšlenky vyhnala. Dnes jsem se vydala na oběd a přisedla jsem si k Ashley. Ta jakmile spatřila mé oči, rozzářila se jak sluníčko.
"Konečně," prohodila ke mně. "Na zítřek si s Cullenem nic nedomlouvej, ano? Vyzkoušíme si ty účesy a líčení k plesu." Oznámila mi a mně se žaludek nervózně stáhl. Zakuckala jsem se.
"Ale no tak, snad nejsi nervózní," zasmála se mi. Přes stůl se ke mně naklonila Angela.
"Co je mezi tebou a Ethanem?" zašeptala na mě. Nervózně jsem se ošila, všechny pohledy u stolu se ke mně stočily. Dokonce i Jessika s Lauren, teď věnovali pozornost mé odpovědi. Odkašlala jsem si
"Ehm nic, mělo by snad mezi námi něco být?" zeptala jsem se zmateně.
"No vypráví se různé drby." Oznámila mi Ashley. "Korunu tomu dneska nasadil Emmet, hádal se s tou jeho blondýnou, že vás včera viděl, a že mu to bylo jasný hned od začátku a podobný věci." Skutečně jsem to neudělala schválně, jakmile mi však došel význam Ashleininých slov, zakuckala jsem se vodou, kterou jsem pila. Musela jsem si několikrát odkašlat, abych byla schopná promluvit.
"Cože," vyjela jsem na ní. Ruce dala na horu ve smířlivém gestu.
"No, když jsme šly na oběd, slyšely jsme ho. Že prej vás včera přistihl na gauči." Pokračovala jako by nic. V tu chvíli jsem ze sebe nebyla schopná vydat hlásku.
"Ten prevít," vypadlo ze mě po chvíli. Zhluboka jsem dýchala, abych se trochu uklidnila. Vzhlédla jsem k jejich stolu a uviděla smějícího se Emmeta. I když smích je pro to vyjádření slabé slovo, téměř se válel pod stolem. Přes stůl se na něj mračil Ethan a něco po něm zrovna házel. Alice se tomu smála. Jak idylicky by to mohlo vypadat, kdyby to nebylo na můj účet. Otočila jsem se k našemu stolu, stále ještě šokovaná.
"Tak co, kecal nebo ne?" dorážela na mě Ashley.
"Co co?" zeptala jsem se zmateně.
"No je mezi vámi něco?" zeptala se bez obalu. Zamračila jsem se na ní.
"Ne," odpověděla jsem rozhořčeně. "Nic mezi námi není, jsme jen přátele." Vyvrátila jsem jejich dohady a samotnou mě udivilo zklamání ze slov, která jsem vyslovila. "A zrovna ty bys to měla vědět, byla bys první, komu bych to pověděla, takže tvoji otázku nechápu." Odpověděla jsem sestře stále ještě rozhořčeně. Na tváři se jí objevil provinilý výraz.
"Škoda," pronesla.
"Pravda, slušelo by vám to. Vždycky se na tebe tak starostlivě dívá. Určitě se mu líbíš." Začala Angela s Ashley debatu. Šokovaná jsem na ně zírala.
"Taky si myslím. Počkej, uvidíme, jak se bude tvářit na plese." Raději jsem se zvedla a odešla z jídelny. Nelíbilo se mi, kam se hovor ubíral. Prázdnou třídu jsem vítala jako vysvobození. Zapadla jsem do lavice a hypnotizovala jsem své ruce.
"Promiň," pronesl vedle mě sametový hlas. Nadskočila jsem, jak jsem se lekla. Ještě chvíli jsem se snažila dostat svůj srdeční rytmus pod kontrolu, než jsem promluvila.
"A za co," promluvila jsem podivně přiškrceným hlasem.
"Za Emmeta, bral to jako dobrý vtip. Občas se chová neuváženě."
"Vtip?" zeptala jsem se nevěřícně. "Podívej se na Jessiku," ukázala jsem na ni, když právě vcházela do třídy a probodávala mě nenávistným pohledem. " Ta to jako vtip nebere. Sežere mě zaživa."
"Nesežere," zasmál se Ethan. "A mračí se na mě, ne na tebe. Přemýšlí, jak je možný, že jsem si začal zrovna s tebou. Myslí si, že na tobě není nic zajímavého." Vyvrátil mi mé obavy.
"A to víš jak? To jsi nějaká vědma nebo co?" zasmála jsem se. Jen pokrčil rameny.
"Tak co sis vybrala za předměty?" změnil téma.
"To samé," odpověděla jsem prostě. "A ty?"
"Vypadá to, že se budeme vídat častěji," pronesl. Nepochopila jsem ho. "Nepokračuji v ekonomickém bloku. Když jsme sem přijely, nikde jinde už místo nebylo. Teď jsem si mohl vybrat."
Usmála jsem se. Jsem sobec, když to ve mně vyvolalo uspokojení, ptala jsem se sama sebe. Těsně před učitelem vstoupila do třídy Alice, když kolem mě procházela, mrkla na mě. Zmateně jsem na ni zírala. Když utekly i naše poslední dvě hodiny, zarazila jsem. Zítra s Ethanem nebudu moci být.
"Nechtěl bys dnes začít s hodinami bruslení?" zeptala jsem se nevině. Bylo mi jedno, jestli budu dotěrná, dnes jsem se ho ještě nenabažila. Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv.
"S tím mohu jedině souhlasit." Dodal. Spokojeně jsem si oddechla. Tak to bychom měli, pomyslela jsem si. Teď jen překousnout ten led a brusle. Vyšli jsme společně ze školy, když k nám přitančila Alice.
"Brusle máte v kufru. Doufám, že máš alespoň podobnou velikost Sofií, je to 40. Užijte si to, ahoj." Pronesla a rychle odešla. Zírala jsem na místo, kde ještě před chvíli stála. Zaraženě jsem se otočila na Ethana. Ten jen zakroutil hlavou a odvedl mě k autu. Šli jsme zas tou samou cestou a mě už nepřišla neznámá. Znovu jsem si užívala okolí, klidu a Ethanovo přítomnosti. Došla jsem k němu, a šla mu po boku. Usmál se a dal mi ruku kolem krku. Bylo to tak přirozené a příjemné. Před dvěma měsíci bych nikomu nevěřila, kdyby mi řekl, že si najdu přítele. Teď jednoho mám, a vážím si ho víc, nežli je zdrávo. Pokusila jsem si jen představit, co by pro mě mohla znamenat jeho ztráta, okamžitě jsem si za to vynadala. Hrdlo se mi stáhlo a mě bylo úzko, u srdce mě bolelo. Nikdy o něj nesmím přijít, zařekla jsem se a bylo mi jedno, jak pošetile to vyznělo.
"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se. Zamračeně jsem se podívala do jeho tváře.
"Nad ničím důležitým," odpověděla jsem po chvíli a chytla jeho ruku, kterou jsem pevně stiskla. Neodtáhl se a mě jen to dokázalo zahřát u srdce. Tohle není dobrý, říkala jsem si a podivně mě přitom šimralo u žaludku. Zakroutila jsem hlavou, samu sebe nepoznávám. Že mě to poslední dobou ještě překvapuje, zaironizovala jsem. Došli jsme k jezírku a mě přepadla nervozita, bože to byl zase nápad.
"Copak, snad se pořád nebojíš?" zasmál se mi anděl. "Vždyť už ti to minule šlo."
"Jo ale to jsem neměla na nohou tyhle vražedné nástroje." Ukázala jsem na věc, kterou držel ve svých rukách. Podal mi je a pokynul, ať si je nazuju. Sám už je měl téměř na sobě. Ladně se na nich postavil. Zoufale jsem se podívala na své nohy a pomalu si zula botu. Zavazování mi dělalo mnohem větší problémy, než bych čekala.
"Pevně si je utáhni, pokud bys to měla volné, mohla by sis vymknout kotník." Radil mi a tak jsem ho uposlechla. Znovu jsem si stáhla oboje tkaničky. Když bylo dokonáno, váhavě jsem se podívala na Ethana. Ten se mi jen zasmál a přistoupil ke mně. Podal mi ruce a já se za ně vyzdvihla. Bohužel mě nohy zradily, rozjely se na všechny světové strany. Ethan si mě přirazil na hruď, abych nespadla. Bože, proklínala jsem se.
"Prosím tě, hlavně mě nepouštěj." Škemrala jsem ho s panikou v hlase. Zasmál se a pomalu mě postavil na nohy.
"Ani se nehni, ano?" poradil mi. Ihned jsem mu to odkývala. Jako klíště jsem držela jeho bundu. Odmítala jsem se jen na minutu pustit. "O krok odstoupím, neboj, budu tě držet," řekl ihned, když uviděl strach v mém výrazu. "Lehce vykročíš, ale nohu potáhneš po zemi, nejdřív nech váhu na špičkách, pak ji přenes na celé chodidlo, pevně a silou, pokud to neuděláš, noha ti podjede."Poučoval mě a já vysela na každém jeho slově, stejně jsem ho nepochopila. O malý krok ustoupil a chytil mě za ruce. Nevěřila jsem, že by mě zachytil a tak jsem se plně soustředila. Pokusila jsem se hnout nohou, znovu druhou. Ethan začal pomalu odstupovat a já překvapeně zírala na své nohy. Skutečně to nebylo tak zlé, pomalu ale jistě jsem přišla na to, které pohyby vykonávat. Noha mi bruslila, aniž bych věděla jak. Vykonávala jsem stále ty samé pohyby, dokud jsme nebyli na druhém břehu jezírka. Překvapeně jsem se rozhlédla.
"Já to zvládla," výskla jsem radostně. Ethanovi se na obličeji rozlil spokojený úsměv.
"Tak a teď zpátky." Zavelel a já se odvážně pustila jedné jeho ruky. Po chvíli jsem už bruslila úplně sama a smála jsem se přitom, tak jako už dlouho ne. Po hodině jsme dokázala zabočit, zatáčky mi nedělaly problémy. Znovu jsem se musela zasmát, jak jsem byla předtím vyklepaná. Přesto jsem se však Ethanovi nedokázala ani za mák vyrovnat. Bruslil tak ladně, jakoby to byla jeho přirozenost. Každý pohyb byl přesný, ani jednou nezaváhal. Chybělo jen, aby udělal piruetu. Zasmála jsem se svým myšlenkám a pomalu k němu přibruslila. Led mě už neděsil. Objal mě kolem ramen.
"Není to tak špatné, ne?" zeptal se mě se zájmem. Zakroutila jsem hlavou. Stmívalo se, zamračila jsem se.
"Bojíš se v lese za tmy?" reagoval na mou změnu výrazu. Pohlédla jsem mu do tváře.
"Ne, tmy se bojím vůbec. Nedělá mi žádné problémy se v ní orientovat." Zaujatě pozoroval mou tvář. Čekala jsem, kdy se objeví údiv a skutečně. Mé oči se přizpůsobovaly tmě, zornice se mi na vrcholech zúžily, v bocích se protáhly a stříbro vždy začalo fluoreskovat. Dokázala jsem ve tmě vidět všechno. Překvapeně na mě zíral.
"No co, říkala jsem, že jsem divná." Cítila jsem podivné uspokojení, že i s takovýmito maličkostmi se mám komu svěřit. Ashley bych se tohle nikdy neodvážila ukázat. Ethan se jen usmál.
"Zvláštní, ne divná." Pronesl ke mně. Zdálo se, že ani jemu tma nedělala problémy. Podle její intenzity jsem si však mohla snadno odvodit, že už bude hodně hodin. Zamračeně jsem pohlédla na nebe.
"Setmělo se, bude už pozdě," pověděla jsem Ethanovi, když ke mně přistoupil. Smutně se usmál.
"Vždy to tak rychle uteče," pronesl a já s tím musela jedině souhlasit. Smutně jsem si povzdechla.
"Vsadím se, že zítřek bude utíkat pomalu, když s tebou nebudu." Vysvětlila jsem svoji hypotézu nahlas.
"Jak to?" vypálil na mě překvapeně. Slabě jsem se usmála, zdá se, že ani jemu se tato představa moc nelíbí.
"Ples," odpověděla jsem. "Ashley chce zkusit různé účesy a podobné ptákoviny." Zasmála jsem se. Jedna malá objeť pro společný večer. Anděl se tvářil smutně. Jemně jsem ho pohladila po tváři.
"Pokud mi to dovolíš, v pátek ti to vynahradím." Usmál se, jako by si něco uvědomil.
"Asi bych tě měl varovat před Emmetem, chce tě vyzvat k tanci." Zasmál se té představě. Představila jsem si, jak mi takový hromotluk šlape na nohy, okamžitě mě začaly bolet.
"Jen to ne, prosím," zaškemrala jsem.
"Uvidím, co se s tím dá udělat." Zasmál se mému vyplašenému výrazu. "Ale myslím, že tě nikomu nepůjčím. Ten večer budeš jen má." Pronesl a jemně mě políbil do vlasů. Vykulila jsem oči a užívala si ten slastný pocit. Ach, už aby byl pátek. Pomalu jsme se vydaly k autu. Musela jsem se usmívat, byl to nádherný den. Zasněný úsměv jsem měla ještě, když jsem za sebou zavírala domovní dveře. Z gauče na mě vykoukla blonďatá hříva. Zamávala na mě nějakým filmem a já se vydala strávit zbytek večera se svou sestrou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.