HTEM - 24. kapitola

28. února 2010 v 22:55 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
24. Kapitola

Zalila jsem si své kafe horkou vodou a i nadále byla duchem nepřítomná. Stejně tak jako celý zbytek včerejšího dne. V noci jsem oka nezamhouřila. Nebyla jsem rozrušená, byla jsem jen tak divně otupělá. Smířená a ledově klidná. Nedokázala jsem si připustit pravdu. Nedokázala jsem přijmout svoji minulost. Nedokázala jsem nad ničím přemýšlet, protože jediné k čemu jsem došla, byly ty prázdné, mrtvé oči člověka, kterému byl jeho život násilně odebrán. Člověku, jehož vrahem jsem byla já. Jakmile jsem jen na něco podobného pomyslela, projela mým tělem nesnesitelná křeč. Zřejmě proto můj mozek raději stagnoval. Odmítala jsem na cokoliv myslet. Věci jsem dělala čistě mechanicky, jako robot jsem se řídila každodenním stereotypem. Vylézt z postele, obléct, nasnídat se a pak vyrazit do školy. Věci, které se děly okolo mě, jsem nevnímala. Jakmile mě však mé nohy postavily před anděla se zamračeným výrazem, uvědomila jsem si, že takhle to asi nepůjde. Nemohu lhát svému okolí, nedokážu lhát sama sobě. Bolest hlavy jsem téměř necítila díky bolesti, která užírala mé nitro. Hrdě jsem se snažila stát vzpřímeně ale tíha, kterou jsem nesla na svých bedrech, byla zdrcující. Táhla mě dolů a já neměla sílu se tomu bránit. Zradila jsem samu sebe. Zradila jsem vše, v co jsem věřila. Pohlédla jsem do těch nádherných očí plných starostí. Jeho si nezasloužím, došlo mi a tak jsem raději odvrátila tvář. Hnusila jsem se sama sobě. Všechny jen vystavuji nebezpečí.
"Co se stalo?" zeptal se mě člověk, který, ačkoliv ho znám jen krátce, se stal středem mého života. Anděl, který mi dříve svítil na cestu. Zakroutila jsem hlavou, nebyla jsem schopna promluvit. Hlas by mě zradil. Jemně mě vzal za bradu a donutil mě, pohlédnout do jeho očí. Zračily se v nich obavy. Bál se snad o mě, ptala jsem se zoufale?
"Sofií, co se stalo?" ptal se znovu a jeho hlas prostupovala panika. Trápí se, trápí se kvůli mně. Jsem skutečně velice sobecký tvor. Jenže i já jsem jen člověk, i já potřebovala čas na to, abych se se svou minulostí vůbec dokázala smířit. Půjde to vůbec? Ptalo se mě mé já.
"Teď ne, prosím," zašeptala jsem svou žádost a zamířila jsem do třídy. Celé hodiny po mě házel zamračené pohledy. Znervózňovalo mě to ještě víc.
"Co se děje?" vystřelil na mě otázku, která ho nejvíce trápila. Stála jsem venku, pomalu ke mně přišel a postavil se ke mně čelem. "Můžeš mi říct, co se stalo?" pronesl hlasem ostrým a plným výčitek. Chovám se jak imbecil, nadávala jsem sama sobě. Nedokázala jsem si však představit, že bych se mu svěřila s tím, co jsem viděla. Byla jsem na vážkách, nerozhodná a zoufalá. Když uviděl, jaké emoce se mi zračí ve tváři, ztrápeně vydechl. Přistoupil ke mně a objal mě. Pevně, přesně tak jak jsem potřebovala. Všechny starosti odpluly pryč a já si užívala ten nenadálý pocit bezpečí.

"Proč mi to nechceš říct," zašeptal mi do vlasů. Víčka jsem pevně semkla k sobě. Nechtěla jsem plakat.
"Bojím se," zajíkla jsem se. "Bojím se, že když to vyslovím všechno nahlas, bude to pravda." Přiznala jsem se, co mě trápí. Pevně jsem ho objala a ještě chvíli jsem si užívala jeho blízkost. Teprve pak jsem se odtáhla. Zahanbeně jsme zkonila hlavu, co jen si o mě musí myslet. Vzal mě za ruku a odvedl do třídy. Netlačil na mě, nenutil mě do odpovědí. Byla jsem mu vděčná, byl mojí oporou. Protrpěla jsem i zbylé dvě hodiny. Tlak na hrudi spolu s bolestí mě nepříjemně znervózňovaly a já byla roztěkaná. Zvonění mi bylo osvobozením, nečekala jsem na nic a vylítla jsem ze třídy. Když jsem však vycházela ze školy, uviděla jsem ho dříve, než jsem ho stihla ucítit. Stál na kraji parkoviště, nohou kopal do sněhu. Pohled na něj mě nevystrašil, spíše zesílila bolest v hrudi. Je to přece můj bratr. Zradil mě. Ruce jsem zatnula v pěst ve snaze vyrovnat se s pocity, které mnou lomcovali. Probudil mě až sametový hlas.

"Sofií," zašeptal za mnou a chytl mě za paži. Znovu jsem se podívala na svého bratra. I jeho pohled spočíval na mé tváři. Usmíval se, v tváři se mu zračilo pobavení.
"Proč," vydechla jsem potichu. Z ostatních lidí mě mohl zaslechnout snad jen Ethan, věděla jsem ale, že Ryan mě uslyší. "Proč," zopakovala jsem a můj hlas byl prosycen bolestí. Nevím, co bylo v tu chvíli rozhodující, jakmile jsem však pohlédla do jeho tváře plné výsměchu, naplnil mne vztek. Byla jsem tak naivní, tak hloupá. Ignorovala jsem svůj instinkt. Věděla jsem, že vina, kterou cítím, už nikdy nezmizí. Není však důvod, proč bych se měla utápět v minulosti. Pohlédla jsem na anděla za mnou. Jak jednou řekl, každý chybuje, a ať už ty chyby nesou jakoukoliv váhu, je jen na nás jestli se z nich dokážeme poučit. Hrdě jsem zdvihla bradu a pohlédla do očí svého nenáviděného bratra.
"Už nikdy nedovolím, abys mi zničil život." Pronesla jsem hrubým hlasem, a příslib mých slov se nesl vzduchem. Ucítila jsem, jak Ethan vyvinul tlak na mou paži a jak mne vede k autu. Nebránila jsem se. Nastoupila jsem a pohodlně se usadila v jeho autě. Sedl si za volant, v jeho obličeji se zračily starosti. Chtěla jsem, aby se zase smál. Chtěla jsem, aby se na jeho tváři zračila radost.
"Kam jedeme?" zeptala jsem se, když zamířil parkoviště.
"K nám," řekl prostě. Neprotestovala jsem.
"Budeme tam samy?" zeptala jsem a ujistila se ve svých záměrech. Kývl. Usmála jsem se a dál se zaobírala jen svými myšlenkami. Když jsem zas spatřila ten nádherný dům, byla jsem jím ohromená jako poprvé. Byl tak nádherný, skvostný. Pohodlně jsem se usadila na Ethanovo sedačce a zadívala jsem se mu do očí. Je tak nádherný, zasnila jsem se na chvíli. Když jsem si však uvědomila, co se mu chystám povědět, odvrátila jsem tvář. Zvedla jsem se a přešla jsem k oknu. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem však stačila cokoliv říct, zarazil mě.
"Nemusíš mi nic říkat, Sofií. Chápu, že to musí být těžké." Zakroutila jsem hlavou.
"Víš, přijde mi, jako bych si to spíš těžké dělala já sama. Co je tak těžkého na tom se vypořádat s minulostí? Copak jsem se tolik změnila?" vyslovila jsem nahlas své úvahy. "Ne, tím to není. Vím, že bych i nyní jednala stejně jako dřív. Tak proč mi přijdou následky, které má rozhodnutí vyvolala, tak nesnesitelné? Bojím se toho, kdo jsem. Kým bych mohla být. Nemyslím si, že bych byla špatný člověk, Ethane." Přemýšlela jsem sama nad sebou a náročně jsem hledala ta pravá slova. "Nevím, jestli mě dokážeš pochopit," otočila jsem se na něj. Soustředěně mě poslouchal. "Už dlouho bojuju sama se sebou. Od prvního dne, kdy jsem se probudila v nemocnici bez jakýchkoliv vzpomínek, jsem tušila, že je něco špatně. To jak tragický osud, jak to někteří nazývají, jsem měla, mi předurčilo postavení na okraji. Lidé na mě shlíželi se soucitem. Ne vždy mi to bylo příjemné. Skutečně jsem měla ale štěstí, že mi byla dána možnost začít žít nový život v rodině, která mi dala lásku. Netrvalo to však dlouho, ta spokojenost. Když mi v patnácti začaly ty nesnesitelné bolesti, snažila jsem se být silná. Nechtěla jsem, aby má rodina trpěla se mnou. Když se k tomu ale přidaly ty záhadné záchvaty, bylo to jako bodnutí do zad." Vzpomínala jsem na své bolestivé období života. Teď už jsem vše chápala. Tušila jsem, proč přichází bolesti, věděla jsem, co znamenají ty záchvaty. Nehodlala jsem se s tím však Ethanovi svěřit. Věděla jsem, jak by mé vyprávění vypadalo. Nechtěla jsem být za blázna. "Tak moc jsem si tehdy přála znát svou minulost. Tak moc jsem toužila znát odpovědi na své otázky. Kdybych tehdy tušila kolik bolesti, a zklamání to přinese, vítala bych tu nevědomost s otevřenou náručí. To už ale zpět vzít nemohu." Zašeptala jsem poslední slova, když se mi vybavily vzpomínky, kdy jsem zoufale prosila, aby se mi má paměť vrátila. Unikl mi ironický smích. "Děsí mě to, co jsem se ze své minulosti dozvěděla. Děsí mě ta definitivnost." Vybavila jsem si svůj život v tom příšerném ústavu. Kolik bolesti jsem tam zažila. Znovu se mi vybavily ty dvě prázdné oči, které na mě v děsu shlížely. Pevně jsem semkla víčka a ruce zaťala do pěstí. "Slíbila jsem své matce, že budu bojovat. A své slovo dodržím. Jen netuším, jestli to půjde." Zamyslela jsem se nad úlohou, která mě čeká. Vybavila se mi otcova slova, je nezvladatelná, nebezpečná. Přejel mi mráz po zádech. Pokud mám skutečně takové schopnosti a neumím je ovládat, přemýšlela jsem a pak se zděsila následků, které by se mohli dostavit. Bála jsem se sama sebe. Netušila jsem, čeho všeho jsem schopna. "Je to jako bojovat sama se sebou. S něčím, co je v tobě, co je teď už tvojí nedílnou součástí. Jít proti své vlastí podstatě, proti tomu, co tě odlišuje od ostatních." Ztěžka jsem hledala slova, která by mu alespoň trochu přiblížila rozpoložení, ve kterém jsem se nacházela. Bála jsem se, že bych snad mohla být svému okolí nebezpečná. Zoufale jsem pohlédla do jeho tváře a setkala se se zvláštním pohledem. Zvedl se a pomalu ke mně přistoupil. Objal mě a já se v jeho náručí schovala. Cítila jsem se vždy tak bezpečně, když mi byl blízko. Hlavu jsem zabořila do jeho hrudi. Alespoň že mám jeho. Po jeho boku se problému nezdají hned katastrofické. Vzhlédla jsem k jeho tváři a uvědomila si, co jeho pohled znamená.
"Ty mi rozumíš, že?" ujistila jsem se. Kývnul a hlavu mi zabořil do vlasů.
"Více než jen tušíš." Zašeptal a já velice jasně zaslechla v jeho hlase bolest. Vyděsilo mě to. Znovu jsem k němu vzhlédla, nedovolil mi však nahlédnout mu do očí. "Já i celá má rodina už velice dlouho bojujeme s tím, co jsme. Vím, jak je to těžké, Sofií. Ale není to nemožné, to mi věř. Jen nesmíš ve své snaze polevit." Promlouval ke mně tiše. Znovu jsem se k němu tedy přitulila. Byla jsem tak ráda, že jsem se mu mohla svěřit. Mou vinu a výčitky to neulehčilo, přesto bylo velice příjemné vědět, že je tu někdo, kdo vám rozumí. Chytl mě za ruku a dovedl na sedačku, opřel se o opěradlo a mě si stáhl na klín. Opřela jsem se mu o rameno a nepokrytě si užívala jeho přítomnost. Vdechovala jsem jeho vůni a snažila se urovnat si myšlenky. Hlavu mi zabořil do vlasů a já cítila jeho studený dech.

"Ať je to to, co mi tajíš, cokoliv, zvládneme to. Slibuju, že spolu to zvládneme." Zašeptal mi. Jeho slova ve mně vyvolala údiv a radost zároveň. Zvedla jsem k němu hlavu a setkala se s jeho horoucím pohledem. Stačilo by tak málo, a mohla bych ho konečně políbit, pomyslela jsem si. Okamžitě jsem se však za své myšlenky okřikla, nechci nesmyslnými tužbami zničit to, co mám. Sklonila jsem hlavu a položila si ji na jeho hruď. Pohrával si s mými vlasy a hladil mě na ruce. Bylo mi krásně. Málem jsem dostala infarkt, když se rozrazily dveře. Nejdříve chtěl zřejmě Emmet něco říct, když nás však spatřil, tvářil se ohromeně. Za chvíli se jeho výraz srovnal a usmíval se od ucha k uchu.
"Já to věděl," zakřičel a odešel. Ještě chvíli jsem ohromeně zírala na místo, po chvíli jsem se musela začít smát. Podívala jsem se na Ethan, ten se tvářil pobaveně.
"To je vždycky takový?" zeptala jsem se, když jsem se trochu uklidnila. Hlavu jsem si znovu položila na jeho hruď a dívala se mu do očí. V očích měl zvláštní výraz, sledoval mě snad, okouzleně? Ptala jsem se sama sebe. Usmála jsem se.
"Po většinou ano," odpověděl po chvíli. Pohlédl na dveře. "Myslím, že teď budeme mít problém mu vymluvit, že to, co viděl, vlastně neviděl." Musela jsem se zasmát jeho formulaci. Stále mě hladil po vlasech, jeho ruka spadla níž a něžně mi s ní přejel po tváři. V místech, kde se jeho prsty dotkly mé kůže, propukl žár. Kůže mě svrběla a zdá se, že velice dobře věděl, co ve mně jeho skutky vyvolávají, jelikož se mu na tváři rozlil spokojený úsměv. Lehce mi přejel prsty po rtech a já se otřásla. Pocity se mně bouřily a já, jak zhypnotizovaná, jsem se dívala do jeho očí. Znovu zopakoval svůj pohyb.
"Měl bych tě odvést domů," pronesl tiše. "Ale vůbec se mi nechce." Dopověděl šibalsky. Zmateně jsem se dívala do jeho tváře a snažila se pochopit jeho nenadálou změnu postoje. I když jsem ho nechápala, užívala jsem si to. Pomalu se se mnou zvedl a naposledy mě uvěznil ve svém objetí. Z jeho blízkosti jsem byla nervózní, přesto se mi to neuvěřitelně líbilo. Náš společný den byl však u konce a tak jsem se nechala dovézt domů. Stály jsme proti sobě a nikdo z nás netušil, co říct.
"Děkuju," zašeptala jsem. Váhavě jsem zvedla ruku, která se mi na chvíli zadrhla ve vzduchu. Donutila jsem se však ve svém pohybu pokračovat a tak po chvíli spočinula na jeho spáncích. Lehce jsem mu přejela po hraně čelisti a vrátila se nahoru. Slastně přivřel oči a prudce vydechl. Jeho reakce mě uspokojila, znamenalo to snad, že i já na něj takto působím? Odhodlala jsem se tedy překročit tu pomyslnou hranici a lehce jsem mu prsty přejela po dolním rtu. Jeho studený dech mě mně šimral na prstech a já sama jsem si musela kousnout do rtu, jen abych neudělala něco neuváženého.
Pohlédla jsem do jeho očí, které se prudce rozevřely. Ta tmavě hnědá by někoho mohla vyděsit, mě však podivně vábila. Lehce mě chytl za ruku a políbil na její hřbet.
"Zítra na viděnou," rozloučil se a rychle odcházel.
"Tohle mi dělá schválně," zaskuhrala jsem na hlas a vydala jsem se domů.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.