HTEM - 23. kapitola

28. února 2010 v 22:53 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
23. Kapitola

Ještě chvíli jsem tam stála, než jsem se vydala domů. Podivně otupělá jsem si šla napustit horkou koupel, abych ulevila své najednou pulzující bolesti. Ethanova společnost na mě měla blahodárný vliv, jakmile však odešel, veškerá moc, kterou nade mnou měl, zmizela s ním. Rozmrzele jsem se vysvlékla a zalezla pod hladinu. Ponořila jsem se celá a chvíli sečkala pod vodou. Vynořila jsem se teprve, když mi začalo bodat u plic. Otřela jsem si vodu z obličeje a zkoumala naše béžové dlaždičky. Nevím, jak dlouho jsem tam zírala. Cítila jsem opuštěně. Připadala jsem si, jak malé dítě, když mne začaly pálit oči.
"Sakra," pronesla jsem naštvaně a vylezla ven. Už ani koupel mě nedokáže uvolnit. Vyfénovala jsem si vlasy a navlékla se do teplého domácího oblečení. Zalezla jsem k sobě, vzala si Sophiinu volbu a uvelebila se na gauči. Když jsem po půl hodině zjistila, že čtu stále tu samou stránku, vzteky jsem hodila knihu do kouta. Co se to se mnou děje, zaskuhrala jsem. Hlava mě nepříjemně bolela. Promnula jsem si spánky, když mě něco zastudilo na krku. Pohlédla jsem na svůj nový přívěšek. A pak se mi to vybavilo.
Seděla jsem v koutě. Skrčená jsem si rukama objímala kolena. Vzlykala jsem a po tvářích mi stékaly slzy. Cítila jsem v tu chvíli příšerný strach. Ruce se mi i sepjaté klepaly a já jejich třes nedokázala ovlivnit. Hlavu jsem měla položenou na kolenech a oči pevně sevřené. Nechtěla jsem už nic vidět. Co se to se mnou děje? Ptala jsem se zoufale. Jsem zrůda, znělo mi hlavou. Slyšela jsem, jak zavrzaly dveře. Vůni, která naplnila místnost, jsem ihned poznala. Matka. Pomalu ke mně přišla. Poklekla přede mnou.
"Claro," zašeptala konejšivě. Já jsem však odmítala se na ni jen podívat. "Claro, podívej se na mě. Byla to nehoda, zlato. Nic se nestalo. S otcem ti nebudeme nic vyčítat." Její uklidňující slova však na mě měla opačný vliv. Okamžitě se mi vybavily vyděšené obličeje mých spolužáků. Bály se mě. Znovu se mi před očima objevila ta scéna. Byly jsme na výletě se třídou v místním národním parku, když si spolužáci usmysleli, že mi znepříjemní život. Byla jsem přeci ta divná. Vzali mi moje věci a hodily mi je do jezera. Byl to můj nový batůžek, který jsem dostala od otce. Věděla jsem, že se bude zlobit. Kdyby si však vystačili jen s tímto, zaskuhrala jsem. Dostrkaly mě až na molo, kde nebyl žádný plot a pokřikovaly na mě jako na nějaké zvíře.
"Skoč."
"Skoč nebo tam půjdeš po hlavě."

"Obludo."

"Strčte jí tam." Smáli se a strkaly do mě. Plakala jsem, prosila, aby mě nechali. Byli však nelítostní, divocí. Donutili mě dojít až na okraj. Peter, nejstarší kluk ze třídy, ke mně přistoupil a chtěl mě zřejmě shodit do vody. Neuměla jsem plavat. Můj obranný mechanismus se spustil a já ho nedokázala ovládnout. Ne v takové situaci. Bylo mi teprve 7 let, nedokázala jsem to ovlivnit. Hlava mě bolela, ale to jsem nevnímala. Jakmile mnou prostoupila známá vlna uvolnění, jakmile jsem okolo sebe rozeznala jednotlivé hmotné vrstvy, bylo mi vše jedno. Bylo mi jedno, že zřejmě budu potrestána. Peter ke mně natáhl ruce, aby mě strčil přes okraj. V tu chvíli jsem jednala naprosto afektivně a vyslala proti němu tlakovou vlnu. Ta do něj narazila plnou silou a odhodila ho pět metrů až na břeh. Všichni strnuli a vyděšeně se na mě dívali. Děvčata začala okamžitě křičet a všichni se dali na útěk. Pokřikovali různé nadávky, ale já je nevnímala.
Zvedla jsem hlavu ke své matce.
"Jsem zrůda." Zašeptala jsem. Na obličeji se jí objevil zdrcený výraz.
"Nejsi zrůda, Claro. Jen ti byla dána moc. Je to dar a ty bys za něj měla být vděčná. Nesmíš ho ale používat, dokud to neumíš ovládat. Jsi ještě příliš mladá a mohla bys nést následky. Ty bolesti hlavy přichází, jelikož tvůj mozek takový nápor nezvládá. Ubližuješ sama sobě." Promlouvala ke mně přísným hlasem. Znovu jsem se rozplakala. Kdyby mě alespoň matka dokázala pochopit.
Na to ihned navozovala další vzpomínka.
Plakala jsem u sebe v pokoji, v náručí zmačkaného plyšáka, kterého mi dal Ryan, než ho otec vyhnal. Bála jsem se. Moc jsem se bála trestu, jaký mě čekal. Můj prohřešek byl neomluvitelný. Ale já skutečně nemohla za to, že mě místní děti nenáviděli. Od události na mole se mi vyhýbali, až do dnes. Peter se mi vysmíval, před celou třídou mě zesměšňoval. Házeli po mě propisky, sešity a zahnali mě do kouta. Křičeli na mě urážky a smáli se při tom. Nedokázala jsem se ovládnout. Jakmile jsem však uvolnila nashromážděnou energii. Všichni se vznesli do vzduchu. V jiných chvílích by mi to přišlo možná i vtipné. Jejich vyděšené obličeje jsem si na chvíli užívala, když jsem si však uvědomila, co dělám, okamžitě jsem utekla. Na chodbě před mým pokojem se hádali moji rodiče.
"Je nezvladatelná. Nedokáže se ovládat, je nebezpečná. Musí být potrestána." Křičel můj otec. Má matka se mu vzepřela.
"Ale to je přesně to, co jsi chtěl, ne?" křičela na něj. "Chtěl si výjimečné dítě, proto sis mě snad vzal. Teď, když se její schopnosti projevily, jí odsuzuješ. Co jsi za otce." Prskala na něj. Ach, jak mě její slova bolela, byla totiž pravdivá.
"Okamžitě ji vezmeme z té školy. O větší ostudu a pomluvy nestojím." Pronesl otec nekompromisně.
Před očima se mi zjevila jiná scéna. Matka ke mně stála zády, jakoby mě snad chtěla bránit. Plakala jsem, tak moc jsem plakala. Moje vzlyky i mě samotné rvaly uši. Byla jsem starší než v předchozích vzpomínkách. Mohlo mi být tak devět let. Na hrudi jsem cítila neuvěřitelnou bolest a tíhu, která mě srážela. Vina, na mých bedrech, byla nesnesitelná. Proklínala jsem samu sebe, proklínala jsem svět. Jsem zrůda, znělo mi hlavou. A taky za to zaplatím, poznamenala jsem, když jsem zahlédla otce, jak na mě skrz matku shlíží s šíleným a divokým výrazem. Jak mi v tu chvíli připomínal Ryana. Rukama jsem si objímala hruď, neuvěřitelně jsem se klepala. Třes prostupoval celým mým tělem. Moje vzlyky se ozývaly celou místností, já je však nedokázala ovládnout. Bože, co jsem to udělala, křičela jsem v duchu.
"Je to zrůda, Danielo. Nechci ji ve svém domě." Řval otec nepříčetně. "Co se stane příště? Zabije mě, když se na ní špatně podívám? Je to zrůda, slyšíš." Nohy mě zradily a já se svezla podél zdi na zem.
"Je to naše dcera. Naše dítě, slyšíš, Williame? Nedovolím ti ji vyhnat nebo ji ublížit. Já v jejím věku taky nebyla zvladatelná. Budu jí učit. Podobný incident se už nikdy nebude opakovat." Pronesla má matka a její slib se rozléhal po místnosti. Věděla jsem, že jsem překročila meze, které byl otec ochoten vydržet. Myslel si, že budu jeho třpytivá hračka. Něco, s čím se bude pochlubit. Nikdo netušil, že zdědím takový potenciál. Věděla jsem, že pokud si ještě někdy dovolím něco podobného, může to se mnou špatně dopadnout. Ještě teď před sebou vidím otcův rozzuřený výraz. Zornice měl doširoka rozevřené, že původní barva jeho očí nebyla vůbec vidět. Ale já to nedokázala ovládat. Prostě to přišlo, a můj mozek reagoval podle situace. Kdybych otce jen nenaštvala s tou poštou, kterou jsme zapomněla vyřídit, nikdy by se to nestalo. On mě však chtěl potrestat a vztáhl na mě ruku. V tu chvíli mé tělo reagovalo afektovaně a já otce odhodila přes celou místnost. Při nárazu o zeď si však probodl ruku o paroží, které na ní bylo pověšeno. Byla jsem zděšená sama sebou. Tak moc jsem si přála být normální.
V další vzpomínce jsem byla spolu s Ryanem. Bylo to těsně po smrti rodičů. Od té nešťastné události jsem trpěla nesnesitelnými bolestmi hlavy. Moje hlava nebyla schopná vydržet nápor mých schopností, které se neustále rozvíjely. Trpěla jsem. Kolikrát jsem si přála, abych mohla zemřít. Tolikrát jsem škemrala, aby to už přestalo. Ryan však tvrdil, že jsem výjimečná. Že je to dar od boha. Chtěl, abych své schopnosti využívala. Tvrdil, že ovládat se je naučím, jen pokud je budu používat. Chtěla jsem mu věřit, tak moc jsem si přála, aby měl pravdu. Já však nedokázala ovlivnit rozsah, který by následoval. Stejně tak jako před chvílí. Stáli jsme za davem, který čekal, až se otevře nový obchod. Ryan se posmíval, že jsou jak nějaká zvířata. Že jsou ubozí, ti lidé, říkával. Chtěl, abych je silou vůle odstrčila a vytvořila mezi nimi uličku. Jakmile jsem se ale snažila využít svou moc, rozbolela mě hlava takovým způsobem, že jsem dopadla na kolena. Přestala jsem vnímat, co se děje kolem mě. Až když jsem po chvíli vzhlédla, uviděla jsem, jak všichni leží na zemi a drží se za hlavy. Některým tekla krev z nosu. Zděšeně jsem se rozhlížela, co jsem to provedla. I Ryan vedle mě si držel uši a bolestivě na mě volal. Já ho však neslyšela. Snažila jsem se stáhnout veškerou energii do sebe, nešlo to. Pokaždé, když jsem se o to pokusila, mě zasáhla taková bolest, že jsem na chvíli přestala vnímat. Nezbylo mi nic jiného, než se z posledních sil sebrat a utéct. Jakmile jsme doběhla do našeho bytu, zhroutila jsem se. Doteď jsem se neustále obviňovala, že jsem netvor, od této chvíle jsem jím však skutečně byla.
"Málem jsem ty lidi zabila," špitla jsem zhrzeně přes návaly nesnesitelného pláče. Nedokázala jsem své tělo ovládat. Vzlykala jsem, až jsem nemohla dýchat. Málem jsem je všechny zabila, skučela jsem v duchu. Stačilo by ještě chvíli a ten tlak by je zabil. Zrůda jsem. V tu chvíli jsem se zapřísáhla, že už svou moc nikdy nepoužiji. Proklínala jsem se. To že jsem však odmítla svou moc používat, naštvalo Ryana k nepříčetnosti. V tu chvíli byl skutečně otcovo kopií a já se ho bála. Tušila jsem, že se něco změnilo. Už dávno jsem měla pochybnosti. Ještě dnes si přesně vybavuji den, kdy ho otec vyhnal. Ryan se vzpouzel, vzdoroval otci a to on nebyl ochoten akceptovat. Náš otec totiž opustil jeho matku, když poznal tu mnou. Moje máti byla výjimečná a otec jí byl posedlý. Měla moc ovlivňovat lidi, velice hravě dokázala s každým manipulovat. Otec byl zas zvláštní svou podstatou. Byl více podobný nějakému divokému predátorovi, nežli člověku. Lidi se ho děsili a jeho nespoutaný vzhled mu přidával na děsivosti. Byl neuvěřitelně silný, rychlý. Jeho instinkty byly vyvinutější než u lidí. Ryan z části jeho potenciál zdědil. Jinak byl však normální, jak tvrdil otec. Když potkal mou matku, toužil s ní mít dítě. Dítě, které by bylo výjimečné. Netušil, kam až to zajde. Ryana ze svého života s jeho matkou úplně vyškrtnul. A můj bratr to nikdy nedokázal pochopit. Proto odešel. Ke mně se však nikdy krutě nechoval. Cítily jsme k sobě zvláštní náklonnost, pouto, které nás spojovalo. Dokázaly jsme jeden druhého vycítit. Otcovu divokost a potenciál lovce jsme zdědily oba, dříve však byly výraznější u Ryana. Den po smrti rodičů se objevil u nás doma a odvezl si mě. Něco však bylo jinak, on byl jiný. Divoký, nespoutaný. Byl spíše jako zvíře. Choval se povýšeně k lidem, bral je jen jako figurky na hraní. Byl však můj jediný příbuzný a já ho chápala. Stejně jako já to neměl lehké. Později jsem pojala podezření, že je se mnou snad ze zisku. Jako by mu více záleželo na tom, co umím, nežli na mě samotné.
Před očima se mi zjevila jiná scéna. Byly jsme s Ryanem v nějaké kanceláři, naproti nám seděl obtloustlý muž s vlasy mírně prošedivělými. Jeho oči byly zvláštně zapálené a mě se hnusil pohled, který mi věnoval. Nebylo mi zde příjemně, chtěla jsem odejít. Otočila jsem se na Ryana a chtěla mu říct, abychom odešli. Ten mě však utnul jedním rázným pohledem.
"Claro, co jsem ti říkal. Tady ti přece pomůžou. Naučí tě používat tvé schopnosti, aniž by tě to bolelo a ty už pak nikomu neublížíš." Zvláštní pocit mi však říkal, abych jeho slovům nevěřila. A pohledy, které spolu s panem Poulsenem, jak se mi představil, mě v tom spíše utvrzovaly. "Slíbil jsem ti, že tu budu s tebou. Nic se ti nestane." Pronesl a já hloupá mu uvěřila. Tehdy jsem ještě netušila, že je stejný jak náš otec. Mocichtivý a bezcitný. Odvedli mě do mého provizorního pokoje, který se skládal ze 4 bílých stěn, postele a stolu s židlí. Smutně jsem si povzdychla, tak tady teď budu žít. Úzkost z toho nepříjemného prostoru mě prostoupila, netušila jsem, že to bude ještě horší.
Každý další den jsem musela chodit na cvičení, při kterých mě nutili používat schopnosti. Bolesti hlavy při nich neustupovaly, spíše ještě zintenzívněly. Nikdy jsem však nedokázala splnit úkol, který mi přidělili. Někdy to bylo třeba vyzvednutí tužky do vzduchu, odsunutí židle myslí. Jediné co jsem však dokázala, bylo, že jsem většinou všechno odmrštila. Vždy mě pak skolila neuvěřitelná bolest. Chodila jsem na různá pozorování, vyšetření. Neustále jsem byla připojena na nějaké přístroje, které sledovaly moji mozkovou činnost. Když zjistili, že využívám veškerou kapacitu, začali mi dávat náročnější úkoly, při kterých jsem byla napojena na elektroencefalograf. Můj život se změnil v útrpný stereotyp a ze mě se stala úplná troska. Bolest se stala mým každodenním společníkem. Když úkoly nabraly na náročnosti, dostavilo se i občasné krvácení, jak z nosu, tak z uší. Tento institut pro nadané se stal mým vězením a můj bratr jen ziskuchtivým tyranem. Při každém úkolu mě vyhecovával, našeptával zlomyslná slova, připomínal smrt rodičů. Postupně jsem ho začala nenávidět. Až to dospělo k onomu osudnému dni. Až tenkrát jsem vše pochopila. Vedli mě jinou chodbou než obvykle a já tak mohla spatřit i ostatní cely se stejně starými, staršími a dokonce mladšími vězni. Někteří byli dokonce připoutání k lůžku, jiní byly ve svěracích kazajkách. Další zírali nepřítomně do zdi a něco si mumlali. Zdrogovaní, uvědomila jsem si. Zděšeně jsem pozorovala své okolí. Nikdy mi nechtěli pomoc. Tohle není institut, to je ústav. Nebyli jsme jejich pacienti. Byli jsme pokusní králíci. Experimentovali s námi. Už jsem dokázala pochopit pohled, s kterým mě doktoři pozorovali. Dorazili jsme do zvláštní vypolstrované místnosti, kde jsme cvičili. Nevedli by mě tamtudy, pokud bych někdy měla možnost odsud odejít. Pohlédla jsem na Ryana, který stál v rohu spolu s Poulsenem. Oba byli zabráni do nějakého rozhovoru. Ryan mi už před pár týdny oznámil, že se přidal ke zdejšímu personálu. Že pomáhá hledat lidi, jako jsem já, aby jim zde mohli pomoct. Lži. Samé lži. Došla jsem až k němu a s prosbou v očích na něj pohlédla.
"Ryane, prosím, prosím já chci odtud odejít. Prosím odejděme odtud." Škemrala jsem svého bratra a doufala, že se nade mnou slituje. Jak opovržení hodná situace. Věděla jsem, že jsem svého bratra dávno ztratila. V den, kdy jsem prohlásila, že svou moc již více nevyužiji, se změnil. Dlouhé týdny se mnou nepromluvil. Poznala jsem, že je stejný jako otec. S klidným výrazem na mě pohlédl. Hnusil se mi jeho obličej.
"Ale Claro, nemůžeš odsud odejít. Doktoři, teď již vědí, kde nastala chyba v tvé hlavě. Vědí, že jsi příliš nebezpečná pro okolí." Mluvil ke mně Ryan. Callem Poulsen ho však zarazil.
"Víš, Claro, ty jsi jedinečná. Výjimečná. Jsi první, koho jsem s takovým potenciálem měl tu čest poznat. Doteď jsme tu měli jen výborné matematiky, nebo lidi, kteří se naučili všem cizím řečem. Nemohu ti dovolit odejít. Jsi pro nás příliš cenná. Co kdyby se stalo, že se ještě někdy narodí někdo jako ty? Co když je to evoluce. Potřebuje poznat plnou moc tvého mozku. A proto pro tebe máme taky nový úkol. Dneska tady máme dobrovolníka, kterému se pokusíš nabourat do hlavy. Pokusíš se slyšet jeho myšlenky a změnit jeho rozhodnutí. Řekněme, že pro začátek začneme s něčím jednoduchým. Donutíš ho, třeba se posadit."
Nevěřícně jsem na něj zírala. To po mě přece nemůžou chtít. Jediný úspěch, kterého jsme docílila, byla zvednutá tužka. Jakmile jsem ji však silou vůle odlepila od země, omdlela jsem. Vyčerpaná jsem se nedokázala dva dny ani posadit.
"Víme, že to dokážeš. Tak prosím." Pokynul mi. Přede mě se postavil muž s tupým výrazem. Dobrovolník, pronesla jsem se sarkasmem. Tohle nedokážu, zoufala jsem.
"Pokud bys to však nedokázala, máme pro tebe připravený prostředek, který tě k tomu donutí." Přistoupil ke mně ošetřovatel s paralyzérem. "Je tu upravené na nejnižší dávky. Neublíží ti, ale bolet to bude." Zděšeně jsem na něj zírala. Tohle po mě přece nemůžou chtít. Dokud jsem ohrožovala sebe, bylo mi to celkem jedno. Mohla jsem si za to sama, že jsem svému bratrovi tak slepě důvěřovala. Ale nevinný člověk. "Začni." Nedokázala jsem se však k ničemu odhodlat. Vyděšeně jsem zírala na přihlížející. Když jsem ani po pěti minutách nice nedělo, byl vyzván ošetřovatel, aby mě donutil. Zezadu mi ke krku přiložil onen přístroj a dal mi ránu. Bolest, která následovala, byla srovnatelná s těmi, kterými jsem trpěla, takže jsem nešla ihned do kolen. Když mi však byla dána druhá, zatemnilo se mi před očima. Tušila jsem, že budou pokračovat, dokud se k něčemu neodhodlám a tak jsem se zkusila soustředit. Vzduch se okolo mě okamžitě zvlnil a zhoustnul. Projela jsem jím rukou a setkala se s uvolňujícím pocitem. Pocit po jakékoliv bolesti prozatím zmizel. Zkusila jsem se soustředit na člověka před sebou. V hlavě mi začalo mírně pulsovat. Zkusila jsem to tedy znovu a setkala se alespoň s nějakou odezvou. Člověk přede mnou byl zřejmě skutečně pod vlivem drog, protože jediné co mu znělo v mysli, byla národní hymna. Jakmile jsem na chvíli přestala se soustředěním, ozvala se nesnesitelná bolest a tak jsem se raději znovu soustředila na toho muže. Snažila jsem se překonat jeho zábrany, tušila jsem, že se pak zřejmě přestanu ovládat. Nedokázala jsem přestat. Můj pohled byl nahrazen jeho a já zírala do svých vlastních očí. Děsil mě ten pohled. Byla jsem děsivá. Nebezpečí ze mě bylo cítit, sálalo ze mě. Soustředěný výraz na tváři spolu s tvrdými rysy působil strašidelně. Bylo mu absolutně jedno, co s ním udělám. Jakmile jsem se však snažila ho donutit si sednout, zničehonic se mi vzepřel. Nedokázala jsem ovládnout sílu, kterou jsem vyvinula k našeptávání. Nevnímala jsem okolí, vnímala jsem jen svůj tlak na jeho mysl. Byla tak zvláštně otupělá a přesto silná. Muž spadl na zem, ale neseděl. Chtěla jsem přece, aby seděl. Slyšela jsem, jak na mě někdo křičí, ale vše bylo skryto za zvláštní oponou. Muž přede mnou se sklátil k zemi a držel se za hlavu. Jeho křik jsem slyšela. Srdcervoucí žádosti, aby to přestalo. Nelíbilo se mi, že ten člověk trpí. Chtěla jsem se dostat z jeho hlavy, ale nevěděla jsem jak. Panikařila jsem. Periferně jsem zahlédla, jak se ke mně snaží někdo dostat. Jakmile však byl příliš blízko, smetla ho tlaková vlna, která proti němu samovolně vystřelila. Hned jak jsem se přestala soustředit, dostihla mě nesnesitelná bolest. Spadla jsem na kolena, má moc okamžitě vyprchala. Svět se se mnou točil a hlava mi třeštila. Myslela jsem, že snad umírám. Před očima mi černalo a já netušila ani kdo jsem. Když jsem však zahlédla prázdný výraz člověka ležícího přede mnou, zděsila jsem se. Z uší mu ještě stékala krev, jeho oči však byly prázdné. Doširoka rozevřené na mě v děsu zíraly. Už nikdy však znovu neuvidí. Muž přede mnou ležel mrtev. Já zabila. Zabila jsem.
Jakmile mi tento fakt došel, upadla jsem do šoku. A ten trval skutečně dlouho. Dlouhé dny jsem ležela na posteli a tupě zírala do stěny. Potrava mi musela být podávána nitrožilně. Nevnímala jsem. Nechtěla jsem. Výčitky svědomí, které mě dostihly, se nadají popsat slovy. Dopadla na mě veškerá tíha mého činu a já nenašla chuť dál žít. Každý další nádech byl zbytečný. Měla bych zemřít, nic jiného si nezasloužím. Jsem vrah, znělo mi hlavou. Zabila jsem.
Z toho letargického stavu jsem se probrala až jednoho dne, kdy v mém pokoji Ryan spolu s Poulsenem projednávali moji budoucnost. Netušili, že bych byla schopná vnímat. Ani já ne.
"Myslím, že bychom to měly zkusit, Calleme. Je to poslední možnost. Odumřelo jí příliš mnoho nervových buněk, nevíme, kolik by ji stál další experiment."
"Musíme ale počítat i s možností, že se zákrok nevyvede. Je možné, že dojde k nevratnému poškození mozku." Přemýšlel klidně Poulsen.
"Je to poslední možnost, která nám zbývá. Uvolní se tím její potenciál po otci, bude tak schopna ovládat sama sebe. A pokud její kapacitu rozšíříme, bude moci své schopnosti plně využívat bez jakýchkoliv následků. Nebude omezována." Přednesl Ryan svůj názor. Zděšeně jsem zatajila dech. Netušila jsem, o čem mluví. A odpovědi se mi ani nedostalo. Pár hodin po tomto osudném rozhovoru ke mně přišel doktor a zřejmě mi píchnul anestetikum, jelikož jsem okamžitě upadla do spánku. Když jsem se potom probrala, následky byly hrozivé. Všechno mě bolelo a cítila jsem podivně otupělá. V hlavě jsem měla tolik prostoru. Snažila jsem se vybavit, co se stalo. Nijak jsem si však nemohla vybavit, jak jsem se sem dostala. Zvedla jsem se z lůžka, ale zabránily mi v tom nesčetné hadičky v mé ruce. Okamžitě jsem je zhrozená vytrhala a zvedla se z postele. Nic jsem nechápala. Moje myšlení se nějak zvláštně změnilo. Vše mi docházelo rychleji než normálně a ten nekonečný prostor mě děsil. Uvědomila jsem si, že mám něco na obličeji. Ohmatala jsem si hlavu a zděsila jsem se, když jsem zjistila, že je to gáza. Došla jsem k zrcadlu. Šok, který mě v tu chvíli úplně přikoval, ihned vystřídal strach. Výkřik se rozlehl celým pokojem.
"Co to se mnou provedli?" panikařila jsem. Celou hlavu jsem měla obvázanou. Okamžitě jsem si začala strhávat obvazy a ignorovala jsem bolest, kterou to vyvolalo. Po tvářích mi stékaly slané slzy a já propadala panice. Když jsem všechny obvazy i náplasti sundala, dopadla jsem na kolena. Děs, který mnou, potom, co jsem spatřila, procházel, je jen těžko popsatelný. V šoku jsem na sebe zírala, neschopna jiné reakce. Od pravého ucha se mi začínala odpudivá jizva, která se táhla téměř až k šíji a pak znovu stoupala k levému uchu. Vypadala jsem jak skalpované zvíře. Do místnosti vtrhli ošetřovatelé spolu s mým bratrem. Nenávist, kterou jsem k němu v tu chvíli pocítila, byla až znepokojující. Vše jako bych najednou cítila intenzivněji. Vztek mě prostoupil a já ucítila známé pulsování v rukou.
"Co jste mi to provedli?" zařvala jsem zlostně.
"Vyšlo to," slyšela jsem Ryana, ale ústa se mu nepohla. "Skutečně se její podoba změnila."
Procitla jsem znovu do přítomnosti a zděšeně zírala z okna. Nevím, kdy mi začaly téct slzy, triko už jsem měla zmáčené. Šok mě celou prostoupil a já nebyla schopná jinak reagovat. V hlavě jsem měla prázdno a odmítala jsem si připustit, že cokoliv, na co jsem si nyní vzpomněla, by mohla být pravda.
"To přeci není možné," vydechla jsem ohromeně.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 moira moira | Web | 7. října 2010 v 20:03 | Reagovat

zatím nejlepší kapitola, jakou jsem četla!!! zírám s otevřenou pusou a v úžasu se ti klaním až k zemi, nádhera!!!

2 Mischa Mischa | 11. října 2010 v 14:24 | Reagovat

[1]: Děkuju Iri :-) jsem ráda, že jsi se pustila do čtení :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.