HTEM - 22. kapitola

28. února 2010 v 22:52 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
22. Kapitola

Pondělní ráno nebylo příjemné. Bolest hlavy překračovala hranici snesitelnosti. Notnou chvíli mi trvalo, než jsem se srovnala a přestala motat. To bude den, zaskuhrala jsem. Pomalu jsem se doplazila ke skříni a zrak mi padl na kalendář.
"Páni," vypískla jsem. Zjištění, že dnes je 28. 11. přineslo obrovskou vln euforie, kterou jsem ani sama nechápala. Zbývaly jen 4 dny do plesu. Má nálada se okamžitě vyhoupla nahoru. Vesele jsem se usmívala, když jsem si dole dělala čaj. Jen nepříjemné bodání ve spáncích mi den trochu zesmutnilo. Venku dnes bylo obzvlášť chladně. K zemi se pomalu snášeli sněhové vločky. Dávala jsem si pozor, aby mi toto zrádné počasí nebylo osudné a tak jsem do školy dorazila v pořádku. Na tváři se mi okamžitě rozlil spokojený úsměv, jen co jsem Ethana zahlédla. Tváře mi však v zápětí znachověly, jen co jsem si vzpomněla, jak skončil včerejší večer. Opět mě prostoupilo ono záhadné zklamání. Raději jsem zkonila hlavu, když jsem k němu došla.
"Ahoj," pozdravila jsem ho tiše.
"Ahoj," odpověděl mi a úsměvem. "Dneska má sněžit, budeš mít dobrou náladu." Zasmál se.
"Jo tak to bych byla ráda," zašeptala jsem. Ruka mi afektovaně vystřelila ke spánku, když jím prostoupil další nával bolesti.
"Hlava?" zeptal se vědoucně. Kývla jsem.
"Pokusím se být milá," zavtipkovala jsem.
"No určitě by ses dnes neměla moc zdržovat u školy. Emmet ti chce vrátit tu tvoji minulou střelu." Poradil mi. Vzhlédla jsem k němu, nevypadalo to, že by žertoval.
"Ach ne, dnes ne." Zaskuhrala jsem. Představa Emmetovi pracky, jak ke mně vrhá ledovou kouli, mě vyděsila. Ethan se zasmál.
"Neboj, ochráním tě." Smál se. Dloubla jsem ho do ramene, jediný efekt to však mělo na mém zlomeném nehtu. Sakra, ten kluk je jak z oceli, brblala jsem si pod vousy a třela si prst. Zalezly jsme do třídy a já se tiše složila na lavici. Dnes nám učitel přinesl vyhodnocení seminárních prací.
"Myslím, že je dobře mít vás dva pohromadě. Jste ideálními partnery pro společné práce," pochválil nás učitel a ukázal nám náš stoprocentně splněný úkol.
"Dobrá práce parťáku," zvolala jsem na Ethana. Ten se jen zasmál. Zbytek hodiny jsem už nevnímala, stejně jak zbytek celého dne. Na oběd jsem raději nechodila. Nemyslela jsem si, že by mi přeplněná, zadýchaná místnost pomohla. Sedla jsem si tedy na zasněženou lavičku. Po chvíli se vedle mě posadil anděl s kávou v ruce. Zkoumavě jsem zvedla obočí, nikdy jsem ho neviděla pít kafe. Nikdy jsem ho neviděla nic pít, ani jíst, zamyslela jsem se. Okamžitě jsem se však za své myšlenky okřikla. Podal mi tu životadárnou tekutinu. Překvapená jsem s vděkem na něj pohlédla a okamžitě jsem smočila rty.
"Tobě není zima?" zeptal se po chvíli. Rozhlédla jsem se. Zakroutila jsem hlavou.
"Ne, zimu mám ráda. Je to i mé nejoblíbenější období. Mám raději chlad nežli vedro, cítím se uvolněnější." Řekla jsem. Jen nevěřícně zakroutil hlavou.
"Jessica už dala konečně pokoj," oznámil mi radostně novinu.
"Čím to?"
"Hm, myslím, že tebou." Zamyslel se a následně se usmál. "Jsi kouzelná," zašeptal ke mně. Nad tím jsem se jen uchechtla. Poslední hodiny jsem si zas úlevně lehla na lavici a byla vděčná učitelům, že přimhouřily oči. Na konci poslední hodiny se přede mnou objevily Ethanovi sešity. Zmateně jsem na něj pohlédla.
"Dnešní látka. Brzo budeme psát pololetní práce." Pronesl a já na něj překvapeně hleděla. Nikdy mi nikdo takhle nepomohl. Většinou jsem musela škemrat u Ashley, aby mi půjčila sešity. Problém však byl v tom, že ona na rozdíl ode mě nedávala pozor celoročně.
"Děkuju," pronesla jsem tišeji než bych chtěla. Zdálo se však, že slyšel. Smutně jsem si uvědomila, že dnes je náš společný čas u konce. Bolest s tímto poznáním ihned zesílila.
"Nechtěl by ses třeba projít?" vypadlo ze mě dříve, než jsem se stihla zastavit. Raději jsem tedy sklopila oči a tiše vyčkávala, až mě odmítne.
"Proč ne," pronesl nadšeně. Vzhlédla jsem k němu. Usmála jsem se. "Máš nějaké speciální místo, kam bys chtěla jít?" zeptal se. Zakroutila jsem hlavou. Bylo mi jedno, kde budu, hlavně, že tam bude se mnou.
"Hm," zamyslel se. Prsty se drbal na bradě. "Vím o jednom místě, tam se ti bude líbit." Pronesl vítězoslavně. "Teda pokud se se mnou nebojíš jít do lesa." Zasmál se. Zarazila jsem se, když jsem si vzpomněla na svojí poslední procházku po lese. "Děje se něco? Bojíš se lesa?" zeptal se Ethan, který si zřejmě všiml změny v mém výrazu.
"Ne, nebojím." Zapřela jsem. Vždy jsem přece hrdě prohlašovala, že les mám ráda. "A kde to je?" zeptala jsem se už se zájmem.
"Eee," zakroutil hlavou. "Ukážu ti to. Auto necháme na parkovišti u banky." A jak řekl, tak jsme udělali. Vystoupily jsme u hlavní pobočky zdejší banky a vydaly se k lesu. Nechala jsem jít Ethana prvního, netušila jsem, kam tady míří. V lese bylo nádherně, dnešní chladné počasí a noční mráz obalili všechny větve ve sněhu. Vše bylo bílé. Stále se ještě snášeli vločky. Byl zde takový klid a mír, člověk se zde snadno uklidnil. Hlava mě stále ještě pobolívala, přesto jsem okouzleně pozorovala přírodu. Krásnější to zde být nemůže, pomyslela jsem si, když můj pohled spadl na Ethana.
"Kdyby jen tušila. Je tak klidná, dokonce snad okouzlená. Kdyby jen tušila pravdu, nebyla by tu se mnou. Nikdy se to nesmí dozvědět."Zaslechla jsem najednou rozestřený hlas, jež se nesl ozvěnou. Zastavila jsem se. Byl zvláštně tichý a jemný. Jakoby se prostor prostupoval, ne se jím ozýval. Ethan si všiml, že jsem zastavila a otočil se na mě.
"Říkal jsi něco?" zeptala jsem se.
"Ne," odpověděl zmateně. Ale ten hlas mu byl přece tak podobný. Nebyl totožný, ale velice podobný. Zatřepotala jsem hlavou, už blázním.
"Jdeme," zavelela jsem zvesela a donutila se k úsměvu. Poslední dobou se se mnou dějí šílené věci, zaironizovala jsem. Už slyším i hlasy. Ethan zpomalil a šel mi po boku. Vdechovala jsem nový příval jeho vůně a tiše si povzdechla, když spolu s ní byla utlumena bolest hlavy. Je jako můj lék, jako má skutečná droga. Byla jsem až příliš zabraná svými myšlenkami, takže když jsem vstoupila na zledovatělý sníh, podklouzly mi nohy.
"Uhf," zafuněla jsem, když mě na poslední chvíli Ethan zachytil. Zakroutil pobaveně hlavou a pomohl mi nabrat ztracenou rovnováhu. Neodtáhl se však, chytil mě pevně za ruku a vedl mne dál. Na tváři se mi rozlil blažený úsměv, nebránila jsem se. Pevně jsem stiskla jeho ruku a úplně ignorovala fakt, že to zřejmě dělá jen, aby mi pomohl. Neuvědomila jsem si, že mě pozoruje. Okamžitě jsem zrudla.
"Co?" zeptala jsem se, když i nadále spočíval jeho pohled na mé tváři. Zakroutil hlavou a jeho stisk trochu zesílil. Neprotestovala jsem. Bylo mi to příjemné, až jsem se sama divila, proč tomu tak je. Přemýšlela jsem, co se mohlo změnit.
"Tak zavři oči." Pronesl po dalších pěti minutách chůze. Zamračila jsem se, to jsem nepovažovala za dobrý nápad. "Neboj, nedovolím, aby tě nějaký kořen zranil." Zasmál se. Neochotně jsem je tedy zavřela. Přistoupil ke mně zezadu a ruce mi přiložil na oči. V dnešním chladném počasí mi jeho kůže nepřišla ledová. Pomalu směroval mé kroky, než jsme zastavily. Mohly jsme ujít tak sto metrů. Spustil své ruce a postavil se vedle mě. Pomalu jsem otevřela jedno oko, když jsem však spatřila cíl naší cesty, vykulila jsem obě.
"Páni," uniklo mi. Před námi se nacházelo malé jezírko, zamrzlé a zdálo se, že někdo sníh, který na něj napadal, shrabal. Po pravé stráně byla rozlehlá nížina, lemovaná stromky. Vše bylo přikryto sněhem a působilo zvláštním kouzelným dojmem. Z levé strany bylo jezírko olemováno skálami. Bylo tu nádherně. Nikdy jsem toto místo ještě na svých toulkách nenašla. Ethan mě celou dobu pozoroval.
"Chodím sem často, co jsme se sem přestěhovaly. Dříve jsem si zde sedal a přemýšlel," vyprávěl mi a já si všimla malé lavičky na pravé straně. "Teď si sem občas zajdu zabruslit."
"Ty umíš bruslit?" vyhrkla jsem. Divím se, že mě to ještě překvapuje. Kývl na souhlas. A to na tomhle," ukázala jsem na zamrzlé jezírko. "To se nebojíš, že se to s tebou prolomí a pak se utopíš?" Vysvětlila jsem své obavy. Ethanovi to zřejmě přišlo vtipné, protože se ještě dlouhou chvíli smál.
"Ne, nebojím se. Led je pevný a tlustý. Zamrzlý je už dlouho a vzhledem k okolnímu počasí ještě dlouho bude. Pojď," řekl a vztáhl ke mně ruku. Zmateně jsem na něj pohlédla. "Neboj se." Zděšeně jsem uskočila, když mi došlo, kam mě zve.
"Eh ne, ne, ne."Koktala jsem. "Tam mě nedostaneš. Jsem ještě mladá, nechci zemřít utonutím." Odmítala jsem. Pobaveně se zasmál a přistoupil blíže ke mně. Musela jsem vzhlédnout, abych mu viděla do obličeje.
"Nemusíš se ničeho bát, Sofií. Budu tě držet, nespadneš. A nedovolím, aby ses utopila. Jsem tu s tebou." Pronesl zvláštně uklidňujícím hlasem a hypnotizoval mě očima. Jeho síle nebylo možné odmítnout. Vložila jsem tedy svou ruku do té jeho nabízené a nedůvěřivě na něj pohlédla. Usmál se a tahem mě donutil vydat se za ním. Zastavila jsem se, až když se mi špičky kozaček dotýkaly ledu. Ethan mě jemně zatáhl za ruku a donutil mě vstoupit na led. S nedůvěrou jsem se tedy odhodlala tam vložit jednu nohu a slabě s ní poťukat. Naštvalo mě, když se Ethan zasmál a tak jsem se odhodlala tam vkročit oběma. Úlevně jsem si oddychla, když se nic nestalo. Anděl mě pevně stisknul a donutil tak za ním cupitat do půlky jezírka. Usmála jsem se, když jsem tam stála stále ještě bez úhony.
"Není to tak špatné, ne?" zeptal se můj společník pobaveně. "Teď to zkusíš sama." Prohlásil nekompromisně. Vyděšeně jsem zašátrala po jeho ruce, on ji vak velice rychle stáhl k sobě a bez jakéhokoliv problému ustoupil. Rychle jsem stáhla ruce k tělu, abych neztratila rovnováhu.
"Tak a teď pojď ke mně," prohlásil. Ach jak ráda, pomyslela jsem si a vzápětí zaskuhrala.
"Ani náhodou. Nehnu se odtud." Zařekla jsem se.
"Ale no tak." Natáhl ke mně ruku a přistoupil ke mně blíž. Jeho nabídka byla více, než lákává. To zvládneš, uklidňovala jsem se. Znovu jsem přeměřila vzdálenost. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu natáhla jednu nohu vpřed. Netušila jsem však, že je led tak hladký. Jakmile jsem přenesla váhu na vykročenou nohu, podklouzla mi. Zpanikařila jsem a druhou okamžitě přitáhla, čímž se mi ta opěrná okamžitě rozjela od těla. Už jsem se viděla na zemi a proklínala se za svou blbost, když mě zachytily pevné paže. Okamžitě mě sevřel ve svém náručí a já se zachytila rukama za jeho krkem. Vzhlédla jsem ke svému zachránci.
"Já ti to říkala. Zkus mě ještě pustit." Pronesla jsem nejdříve rozhořčeně. Vytáhl mě opatrně na nohy, má rovnováha si však nejspíše vzala dovolenou. Ihned jsem se mu svalila na hruď. Vzhlédla jsem k němu znovu a setkala se s jeho pohledem. Barva jeho očí potemněla. Díval se na mě lačně, s touhou. Srdce mi nejdříve vynechalo pár úderů, pak se rozeběhlo závratnou rychlostí. Dech se mi chvěl a já zjistila, že i jeho je zrychlený. Pohlédla jsem toužebně na jeho rty. Přála jsem si ho políbit. Prosím, ať se odtáhne, prosím, škemrala jsem v duchu, neboť bych tu touhu déle nevydržela. Místo toho se však sklonil a vzdálenost mezi našimi rty se zkrátila. Celé tělo mi brnělo a já se cítila podivně otupělá. Pohlédla jsem mu do očí a spatřila snad ty samé emoce, které mnou v tu chvíli procházely. Strach, nerozhodnost, chtíč a ještě jednu, kterou jsem nedokázala rozpoznat. Zadával se mi na rty a prudce vydechl, čímž mě omámil ještě víc. Vdechovala jsem tu koncentrovanou vůni a byla svolná ke všemu. Než jsem však stačila zformulovat jakoukoliv myšlenku, anděl už přede mnou nestál. Velice jasně jsem ho slyšela zhluboka oddechovat za mými zády. Jakmile jsem dostala chvíli k vzpamatování, využila jsem jí. I můj dech se prohloubil ve snaze uklidnit mé tělo. Byla jsem celá podivně rozbolavělá z toho brnění. Zmatek mě celou prostupoval. Zatnula jsem ruce do pěstí, abych zabránila nepatřičnému třesu. Ach bože, špitla jsem si v duchu. Jakmile mi však došlo, že se znovu odtáhl, rozesmutněla jsem. Samotnou mě udivila tak silná odezva na toto uvědomění. Oči mě pálily, chtělo se mi plakat. Bylo to jako by mě odmítl. Proč tě to mrzí? Křičelo na mě mé vlastní já. O nic jiného než přátelství nestojí. Pokračovala jsem ve své snaze se uklidnit, když mi na bocích spočinuly bledé ruce.
"Zkusíme to znovu," promluvil ochraptělým a zastřeným hlasem. Odkašlal si. "Tentokrát tě budu držet, nemusíš se bát." Promluvil. Pevně jsem chytla jeho ruce a udělala rozhodný krok kupředu. Teď už mě led neděsil, spíše jsem se odvážně snažila potlačit slzy, které se stále draly na povrch.
"No vidíš to," promluvil vesele již zcela uklidněn. Po chvíli jsem se už odvážila i trochu klouzat. Stačilo jen, aby mě držel za jednu ruku. Už jsem věděla jaké pohyby dělat, abych si udržela rovnováhu. Usmál se na mě, když jsme vylezly na břeh.
"Jde ti to." Pochválil mě. Já se do úsměvu musela stále nutit. "Příště můžeme zkusit brusle." Pronesl, a mě jeho plány trochu rozveselily. I přes trapnou situaci, ve které jsme se před chvíli nacházely, se mnou stále počítá. Konečně jsem se usmála od srdce, a jak se zdá, poznal to.
"Ale už žádný hokus pokus." Promluvila jsem po dlouhé době. Zasmál se. Pomalu jsme se tedy vydaly na zpáteční cestu, při které mě stále držel za ruku. Přesto, jak mi to bylo předtím příjemné, bych se teď raději odtáhla. Jakoby to vycítil, stisknul mou ruku ještě víc a přitáhl si mě blíž k sobě. Byla jsem z jeho chování zmatená a ani mé pocity mi v tom nepomáhaly. Celou cestu autem jsem mlčela, byla jsem stále myšlenkami jinde. Hlava mě začínala pobolívat a tak jsem si neustále mnula spánky. Galantně mi otevřel dveře, když zaparkoval před naším barákem. Smutně jsem si povzdechla. Marním svůj čas v jeho společnosti. Chtěla jsem se otočit a pronést nějakou omluvnou větu, když jsme došli před dům, jeho nenadálá blízkost mě poněkud vykolejila. Vzhlédla jsem a setkala se s jeho smutným výrazem, v jeho očích se zračil boj. Okamžitě jsem pocítila výčitky svědomí, a chtěla se omluvit. Zastavil mě však zdviženým prstem, který přiložil na má ústa. Zmateně jsem na něj pohlédla. Čelo se mu stáhlo a on vypadal ztrápeně.
"Tohle není správné," zašeptal tak, že jsem měla problémy to slyšet. "Promiň," pronesl už nahlas. Nechápala jsem, za co se omlouvá. O to více mě vykolejilo, když se ke mně sklonil. Srdce se mi okamžitě rozbušilo, až mi to přišlo trapně hlasité. Smutně se usmál a věnoval mi lehký polibek na čelo. Chvíli setrval, než se odtáhl a já jsem si vychutnávala jeho blízkost. Ach, proč mi tohle dělá, zaskuhrala jsem. Odtáhl se a usmál se.
"Nashle zítra, Sofií." Pronesl svůdným hlasem, a nastoupil do auta.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.