HTEM - 20.-21. kapitola

28. února 2010 v 22:51 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
20. Kapitola

Seděla jsem zachumlaná v dece na stejném místě celou noc. Oka jsem nezamhouřila. Fyzická únava se nedostavila, jen mě mírně bolela hlava z neustálého přemýšlení. Snažila jsem se ze své nové vzpomínky vytěžit, co nejvíce. Přehrávala jsem si ji neustále dokola a snažila se vyvolat další. Toužila jsem vědět víc. Byla jsem na vážkách, zda mám kontaktovat Rosemary. Tušila jsem však, že by bylo to mohlo přinést více problémů. Už teď jich na svých bedrech mám dostatek, proto jsem tento nápad ihned zavrhla. Bylo teď velice snadné přemýšlet o všech záležitostech, týkajících se ztráty paměti. Rozlil se ve mně ulevující pocit teď, když jsem věděla, že ten problém není ve mně. Žádný šok, žádná narušená psychika. Násilně mi bylo vzato to, co mi nikdy nemělo být odebráno. Můj život, má paměť. Netušila jsem ale, jak jsem dokázala utéct. Je skutečně možné, že jsem dokázala zabránit i vytracení mého plánu? Jak, znělo mi neustále hlavou. Na co jsem se snažila tak moc soustředit? Ještě teď jsem si vybavila pocit, který mnou procházel. Zvláštní pulzování v temeni, které se potom přeneslo ke spánkům, mi dávalo pocit moci. Cítila jsem se tak mocná. Měla jsem moc, i když nyní netuším jakou, a nemohla ji využít. Mocná přesto bezbranná. Tak moc jsem chtěla pochopit samu sebe. Není to trvalé, pomyslela jsem si. Jejich plán nevyšel. Vybavila se mi tvář muže, který tak chladnokrevně rozhodl o mé další budoucnosti. Poulsen, věděla jsem, jak se jmenuje. Jeho vrásčitá tvář byla chladná, nepropouštěla emoce. Úzké hnědé oči byly bystré, veškerý jas však z nich už dávno zmizel. Děsil mě, ale ten strach mě neovládal. Cítila jsem k němu opovržení a nenávist. Svítalo již dávno, bude čas vydat se do školy.
Cestou jsem byla duchem nepřítomná. Myšlenky mi létaly neuvěřitelnou rychlostí a já si přála být od nich alespoň nechvíli odpoutána. Zastavila jsem se a pohlédla do zlatavých očí, zase zlaté. Povzdechla jsem si, něco jsem přece slíbila.
"Dobré ráno," usmála jsem se. Dnes však pohled do jeho tváře neměl ty uklidňující účinky. Stačilo to však na uspořádání myšlenek.
"Dobré," odpověděl. Došli jsme do třídy a já si všimla, že je jeho výraz poněkud smutný.
"Děje se něco?" vyjádřila jsem své obavy.

"Ne, nic." Zapřel. "Jen odjíždíme dnes odpoledne pryč a vrátíme se až v neděli. Rodinný výlet." Pronesl bez jediné špetky nadšení.
"A tobě se nechce?"
"Ne, nejraději bych tu zůstal s tebou." Usmála jsem se. Toto zjištění mě mile překvapilo. I já bych byla raději, kdyby zůstal. Představa dnů, kdy na mě ráno nebude čekat, mě rozesmutnila.
"Ale bohužel musíš jet."
"Ano, už jednou jsem odmítl. Nechtěl bych nějak urazit rodiče." Pověděl smutně. Vykouzlila jsem na tváři falešný úsměv, abych mu to alespoň trochu usnadnila. Bylo tak přirozené přemýšlet tímto způsobem.
"Určitě si to užijete a alespoň si ode mě odpočineš. Pak mi budeš moct vyprávět nějaký historky o Emmetovi." Oba jsme se zasmály. Celý den jsem na něj po očku pokukovala, chtěla jsem si na těch pár dnů užít pohled na jeho dokonalou tvář. Čas, který mi s ním dnes byl vymezený, utekl nesmírně rychle. Jako naschvál nám poslední dvě hodiny odpadly z důvodu učitelské porady. Povzdechla jsem si, tohle bylo k vzteku. Rozhodla jsem se tedy, že nepůjdu ani na oběd. Chtěla jsem už vyjít ven, když jsem si uvědomila, že jsem se s Ethanem ani nerozloučila. Otočila jsem se a viděla, jak jde rychlým krokem ke mně. Musela jsem se usmát.
"Myslel jsem, že tě už nezastihnu. Jen jsem se chtěl rozloučit." Chtěla jsem se na něj usmát, bylo mi však nějak úzko. Tolik dní bez něj. Zřejmě rozpoznal mé emoce, jelikož se mu na tváři objevil starostlivý výraz. Pomalu a zlehka mi přejel prsty po tváři.
"V pondělí," zašeptal a odešel. Ještě chvíli jsem tam stála a vychutnávala si motýlí dotek na tváři. Měl bych jít domů, pomyslela jsem si. Cesta mi utekla rychle, i když jsem se snažila jít co nejpomaleji. Co jen budu celý den dělat, naříkala jsem v duchu. Ashley domů přijde zas až večer. Odemkla jsem domovní dveře a chtěla jít jako vždy k sobě, když jsem se zadrhla na místě. Roztržitě jsem se rozhlédla. Tohle se mi musí zdát. Nadechla jsem se a okamžitě se utvrdila ve svém poznání. Byla jsem na jeho vůni až nezvykle vyladěná. Smrad byl roznesen po celém domě. I když již nebyl tak intenzivní, byl snadno rozpoznatelný.
"Ten parchant." Zachrčela jsem vzteky bez sebe. "Jak se vůbec opovážil…" nedořekla jsem svou větu, hlas mi zlobou přeskakoval. Zatínala jsem a uvolňovala pěsti ve snaze se uklidnit. Prsty mi nepříjemně křupaly. Jak se jen mohl opovážit, hudrovala jsem v duchu. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila jsem se. Snažila jsem se najít zdroj, zjistila jsem jen, že je to v patře. Musí to být tak 2 hodiny, co tu byl. Vyběhla jsem schody a znovu zavětřila. Vůně vanula na půdu, dalo se čekat, že půjde zrovna ke mně. Překvapilo mě však, když jsem zjistila, že nejsilnější zápach je u Ashley v pokoji. Rozrazila jsem dveře, a strnula. Skutečně, tady musel pobýt delší dobu. Pomalu jsem se rozhlížela po celém pokoji a studovala sebemenší detail. Vše ale bylo na svém místě, tak co tu sakra pohledával? Dveře rodičů jsem ignorovala, věděla jsem, že tam nebyl. Vyšla jsem k sobě. I zde byl pach velmi intenzivní. Přelétla jsem pokoj očima. Nebála jsem se, že by na mne mohl někde číhat. Podle čuchu jsem poznala, že je už delší dobu pryč. Proč tak riskoval? Musel počítat s tím, že jeho návštěvu vycítím. Sakra, co si myslel? Pohled mi padl na mojí postel. Ležela na ní bílá obálka. Ještě chvíli jsem přešlapovala z jedné nohy na druhou, než jsem se vůbec odvážila překonat tu vzdálenost k posteli. Roztřeseně jsem vzala obálku do rukou. Byla vypoulená. Otevřela jsem ji a pohlédla na obsah v ní ukrytý. Byl to přívěšek. Vzala jsem ho do rukou a obálku položila na postel. Opatrně jsem přejela po malé podobizně kočky. Černou srst měla lesklou, oči průzračně modré. Tak podobné těm mým. Byl nádherný. Dívat se na něj mě však podivně ubíjelo. Jako bych snad já sama toužila, aby spočinul na mém krku. Znovu jsem se zadívala na ty zvláštní oči s rozšířenými zornicemi a zkoumala je. Vzala jsem do ruky onu obálku a vyndala z ní tenký lísteček. Písmo, kterým byl vzkaz napsaný, mi přišlo důvěrně známé, nedokázala jsem však přes něj poznat jeho autora. Pohlédla jsem tedy na slova.
"Krev krvi," to jediné na ně bylo napsáno. Nechápala jsem. Zírala jsem na ta slova, jež mi nedávaly smysl. Co to má být? Kdo? Létaly mi hlavou splašené myšlenky. Vzala jsem do ruky znovu přívěšek a přičichla k němu. Není pochyb, musí být od Ryana.
"Co to má sakra znamenat?" ulevila jsem si nahlas. Pevně jsem stiskla dlaň, ve které se momentálně nacházel přívěšek. Cítila jsem nepochopitelné nutkání si jej nasadit. Přešla jsem tedy k zrcadlu a váhala.
"Na čáry přece nevěříš," zasmála jsem sama sobě, když jsem přemýšlela, zda není zakletý. Rozhodně jsem ho tedy přiložila na svůj krk a zapnula zavírání. Chlad v místech, kde se dotkl mé kůže, byl podivně uklidňující. Zadívala jsem se na něj, netušila jsem, jaké budou následky.

"Nechala jsem ho odlít přímo pro tebe, Claro. Nos ho, prosím, a nezapomeň, že jej nesmíš nikdy ztratit. Bude tě chránit před tebou samotnou. Bude ti připomínat, kdo jsi. Hominem te esse. Memento, Clara, memento." Pronesla má matka a připnula mi ho na krk. Bylo to krátce před její smrtí. Tehdy jsem ještě nerozuměla jejím slovům. Možná, že kdyby mi tenkrát alespoň nastínila, co se stane, neudělala bych nikdy tu osudovou chybu. Nesundala bych jej. Dívala jsem se do jejích blankytně modrých očí, jež mě občas děsily. Proč se mě jen tak stranila? Proč mne nemilovala? Kolik bych toho jen dala za slova lásky. Co bych jen obětovala proto, aby mi má matka projevila jen trochu náklonnosti, pomyslela jsem si. Její tvrdé rysy po tolika měsících poprvé zjihly. Doufala jsem, že ten smutek, který v jejích očích vidím, je skutečný. Bolestivě se na mě podívala a pak mě přitáhla na svou hruď. Pevně mě objímala a já si přála, aby to nikdy neskončilo. Ruce jsem jí omotala okolo krku a vzlykla jí do vlasů. Ach, jak jsem tu vůni milovala. Lilie spolu s vanilkou a jahodami.
"Musíš mi to slíbit, Claro. Musíš mi slíbit, že nikdy nezapomeneš, kdo jsi. Nemyslím tím jméno. Myslím tím, kde je tvé místo. Slib mi, že budeš vždy stát po boku lidí. Nikdy nesmíš zneužít toho, co jsi." Promlouvala ke mně ochraptělým hlasem. Pláče, uvědomila jsem si. Má maminka pláče.
"Ach dceruško, moc mě to mrzí. Moc mě mrzí, že jsem ti nemohla dát to, co jsi tolik potřebovala. Snad jednou pochopíš, proč jsem to udělala." Pošeptala mi a pak si mě odtáhla. Pohlédla mi do očí.
"Jednou možná přijde období, kdy si nebudeš jistá svým rozhodnutím. Jen buď prosím statečná. Slib mi, že budeš bojovat." Hypnotizovala mě očima, pomalu jsem přikývla. "Miluji tě, dítě moje. Celým svým srdcem. Nezapomeň na to." Řekla a znovu si mě přitáhla. I já jsem plakala. Plakala jsem, protože jsem byla šťastná. To byla první slova náklonnosti a lásky, která mi matka řekla. Byla to poslední slova, která mi řekla. Ráno jsem se vzbudila s velice nepříjemným pocitem. Přívěšek na krku se zdál být těžký a stejnou tíhu jsem cítila i u srdce. Vyšla jsem na chodbu a uviděla ten rozruch, který panoval. Má chůva mě okamžitě zahnala zpět do pokoje, jen co mě uviděla. Tvář měla zmáčenou slzami, v očích neúnosnou bolest. Ten den jsem poznala, jak bolí ztráta. Ten den jsem ztratila rodiče.
Zhluboka jsem se nadechla a ucítila jsem bodání. Zdálo se, že jsem celou dobu zadržovala dech. Než se mi však stačil vyrovnat, následovala další scéna, mě už více povědomá.
Otřásla jsem se zimou a více se zabalila do kabátu. Vítr nepříjemně foukal. Procházela jsem úmyslně vytvořenými uličkami a opatrně našlapovala. Větvičky mi pod nohami křupaly, a mě ten zvuk přišel až nepřiměřeně hlasitý. Růži jsem ve své pravé ruce drtila. Bylo mi jedno, že mi její trny drásají kůži. Ta bolest mi přinášela uspokojení. Na zemi byla vytvořena různobarevná mozaika, veškeré listí už opadalo. Byl podzim. K zemi se začali snášet malé kapky. Vzhlédla jsem k obloze. Potemnělé mraky se scházely nad tímto místem. Nebe plakalo se mnou. Procházela jsem mezi hroby a hledala ten, ke kterému směřovali mé kroky. Slzy mi stékali po tvářích a jen vidina toho, co spatřím, mi rvalo srdce. Ale musím jít dál. Musím se s nimi přece rozloučit. Dech se mi chvěl. Bude to bolet. Už teď to bolí. Došla jsem na určené místo a vzhlédla. Působil tak smutně, jako všechny ostatní. Tyčil se k nebi a jeho mohutná deska působila posvátně a uctivě. Pohlédla jsem na podobiznu malého anděla, jež seděl na mramoru. Jeho křídla byla rozervaná a srdce mu krvácelo. Plakal. Plakal nad ztrátou. Nad mou ztrátou. Tam na tom místě, v tom obrovském náhrobku, byly vyryty podobizny mých rodičů.
Ach maminko, padla jsem na kolena. Ruce jsem zabořila do ztvrdlé země. Nehty jsem drásala trávu a snažila se překonat tu neuvěřitelnou bolest na hrudi. Špatně se mi dýchalo a já lapala po dechu. Opustili mě. Nechali mne tu.
"Ach matičko," vzlykla jsem. "Odpusť, prosím odpusť mi to. Tak moc to bolí. Tak moc mi scházíš." Pronesla jsem slova, která tak moc bolela. Vina, kterou jsem táhla na bedrech, ta vina, kterou jsem cítila, mě srážela na kolena. "Nikdy si to neodpustím." Zašeptala jsem. Naposledy jsem pohlédla na poslední památku na své rodiče.
"Zde odpočívají na své cestě William a Daniela Roux.
Manželé a rodiče, děti a přátelé.
Hominem te esse, memento."
Přečetla jsem epitaf. Hominem te esse. To byla poslední slova mé matky. Vložila jsem veškerou svou sílu do rukou a zvedla se. Růži jsem položila na kámen a otočila se. Čekal tam. Vždy to bude velice bolet, ale ještě je tu naděje. Ještě mám rodinu. Můj starší bráška. Se smířlivým pocitem jsem se k němu vydala. Poslední kroky jsem div neběžela. Využila jsem jeho rozevřenou náruč a schovala se do ní. Vdechovala jsem jeho vůni a tiše plakala. Zbyl mi už jen on. Pohlédla jsem do jeho divokých očí a usmála se. Prstem mi zachytil můj nový přívěšek.
"Nechceš si ho sundat? Bude ti připomínat jen bolest, kterou sis musela prožít." Zeptal se svým hlubokým hlasem.
"Ne Ryane, bude mi připomínat moji matku, která mě milovala." Pronesla jsem ke svému bratrovi nekompromisně. "Myslím, že je na čase odejít."
Vrátila jsem se zpět do přítomnosti. Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji. Ruce se mi neuvěřitelně klepaly. V temeni mi tepalo a já pocítila neuvěřitelnou volnost. A moc. Hlavou mi projížděl zvláštní pulzující pocit. Vztek, který jsem v ten okamžik cítila, byl vražedný. A já toužila zabít. Zuby jsem měla bolestivě zatnuté a z hrudi se mi ozývalo děsivé vrčení. Oči se mi zalili slzami, slzami vzteku. Snažila jsem se zklidnit dech hlubokými nádechy. Nenávist však byla silnější než já. Prostoupila mě úplně celou. Jen co jsem na ní pomyslela, jen co jsem si vybavila její důvod, mě začalo podivně pálit v rukou. Žár se pomalu stupňoval a já nemohla odstranit ten obličej, jež se mi neustále zjevoval před očima. Když už byl téměř nesnesitelný, pohlédla jsem na své ruce. Nevím, co jsem čekala, ale byli v pořádku, normální. Sakra, co se to děje? Popadla mě panika. Ruce jsem zatínala v pěst, ale nic nepomáhalo.
"Ach bože," vydechla jsem, když už se to nedalo vydržet. Čekala jsem, že snad shoří. Místo toho však přišel klid. Veškerý žár přestal, a já pocítila podivné vlnění. Ve spáncích mi pulsovalo a pak se to stalo. Prostor okolo mě se zvlnil. Netušila jsem, co je to, co vidím. Vzduch jakoby okolo mě zhoustl. Zkusila jsem tu zvláštní mlhu uchopit, ale jen co jsem pozvedla ruku, odrazila se od mého těla tlaková vlna. Zrcadlo naproti mně náhlým tlakem prasklo, co však bylo ještě divnější, veškeré střípky zůstaly viset ve vzduchu. Vyděšeně jsem zírala na tu spoušť a v hlavě jsem měla vygumováno.
"Co to?" zašeptala jsem zděšeně. Veškeré uvolňující pocity zmizely a já pocítila strach. Po pocitu moci nezbylo ani památky. Střepy dopadli s rachotem na zem a já vyděšeně pohlédla na své ruce.
"Bože," vzlykla jsem.

21. Kapitola


Strnule jsem stála a zírala na své ruce. Šok, ve kterém jsem se nacházela, mi nedovoloval myslet. Cítila jsem zvláštní sněť pocitů. V hlavě se mi však nenacházela ani jediná myšlenka. Snažila jsem se vzpomenout na předchozí události, ale má mysl byla líná. Vyhovovalo mi to ticho. Vyrušilo mě až bouchnutí dveří.
"Jsem doma, Sofií." Ozvalo se ze zdola. Pohled mi padl na dveře a pak zas na mé ruce. Rychle jsem je stáhla za záda, jako by snad ony byly důvodem toho nepořádku. Musím to uklidit, pomyslela jsem si hned. Rychle jsem posbírala střepy a naházela je do koše. Vše jsem vnímala jen okrajově a tak jsem se divila, že jsem se ani jednou neřízla. Otupělý stav se pomalu vytrácel.
"Myslela jsem, že budeš s Ethanem," pronesla sestra, když vstoupila ke mně do pokoje.
"Odjel," vzpomněla jsem si. "Udělali si rodinný výlet." Úzkostlivě jsem si uvědomila, že tu není. Tak moc bych dnes potřebovala jeho konejšivé objetí. Vědoucně kývla.
"Budu u sebe," řekla Ash a odešla. Sedla jsem si na postel a až přehnaně jsem se snažila nemyslet na to, co se tu před chvílí odehrálo. Pocit otupělosti však rychle vymizel. Zalezla jsem si do kouta a rukama jsem pevně obmotala kolena. Snažila jsem se tak zahnat třes, který se znenadání objevil. Mám bratra, fňukla jsem. Mám bratra, kterého nenávidím. A který mi zřejmě tolik ublížil. Bolestivě jsem se nadechla. Jednou rukou jsem pevně stiskla přívěšek, který mi spočíval na hrudi. Slzy si prorazili cestu a smáčely mé tváře. Proč mi to dělá? Proč je tady? A co mělo znamenat "tamto"? Co to sakra mělo být? Přece jsem to nemohla udělat já, odporovala jsem zoufale. Já sama jsem však věděla, že to byla moje práce. Ten pocit naplnění, který mě ovládl hned po tom, co se veškerá nashromážděná energie z mého těla uvolnila. Děsilo mě to. Děsilo mě to, co jsem udělala. Velice jasně se mi vybavilo to pole, které se okolo mě utvořilo. Nedokázala jsem se ovládnout, bylo to tak silné. Bylo to tak příjemné. Strach z toho, co jsem udělala, mě prostoupil celou a třes rukou se znovu vrátil. Bála jsem se sama sebe. Oči jsem měla rozbolavělé od neustálého pláče, slzy jsem však zastavit nedokázala. Cítila jsem jen neskutečné zoufalství, úzkost a strach. Nevěděla jsem, co mám dělat. Netušila jsem, jak reagovat. Jistojistě jsem věděla jen, že to nikomu nepovím. Nemohu se s tím svěřit rodičům. Co by si o mě asi tak pomysleli, že jsem divná, nebo zrůda? Hlavou se mi honily zoufalé myšlenky a já si ani neuvědomila, že jsem v tom temném koutě proseděla celý večer.
"Jsem ubohá," pronesla jsem do ticha. Hlas jsem měla tichý a ochraptělý. Byla jsem zhnusená sama sebou. Snažila jsem se být silná, přísahala jsem, že se mu postavím. Místo toho tu pláču nad dávno ztracenou minulostí. Ryan, ať už je to kdokoliv, mým bratrem už dávno není. Stalo se něco, co nás rozdělilo. Ta nenávist, kterou vůči němu cítím, nemůže být neopodstatněná. Něco se muselo stát a já si na to jednou vzpomenu, pomyslela jsem si rozhodně. Byla jsem překvapená, že jsem ještě vůbec schopná vzdoru. Vítala jsem ho. To, co se stalo s mým zrcadlem, jsem raději víc nerozebírala. Věděla jsem, že logicky si to nedokážu vysvětlit. Ještě ne. Jednou přijde čas, kdy to pochopím, teď se tím neubudu zbytečně zatěžovat. Protáhla jsem se a vydala jsem se do koupelny.
I když by se zdálo, že po probdělé noci padnu únavou, opak byl pravdou. Ležela jsem na zádech a zírala do stropu. Celou noc jsem se snažila uvolnit, hledala jsme různé techniky. Jediné, co nakonec zabralo, byla Ethanovo tvář.
Ráno nebylo příjemné. Rozespale jsem mhouřila oči a snažila se utřídit myšlenky. Vstala jsem a úmyslně jsem se vyhýbala pohledu na zrcadlo. Šla jsem rovnou do koupelny. Ztratila jsem poslední dobou ponětí o čase a tak mě pohled do zrcadla překvapil. Má tvář zas byla normální. Tmavě modré oči měly normální podobu. Místo toho, aby mě toto poznání uklidnilo, mě spíše rozrušilo. Cítila jsem se tak zranitelná. Raději jsem odvrátila pohled a vypravila jsem se do školy. Modlila jsem se, aby mi ten den utekl. Nechtěla jsem se navrátit do nepříjemného stereotypu ala prázdná lavice. Smutně jsem pohlédla na židli vedle sebe. Uvidíme se až v pondělí. Soustředila jsem se tedy pro jednou na výuku a protrpěla ve škole celý den. O odpoledních hodinách jsem se dozvěděla, že plavu z matiky. Celá nevrlá z tohoto zjištění jsem se vydala domů, kde jsem se zahrabala pod učebnice matematiky. Logaritmické rovnice mi nedělali takové problémy, ale nerovnice spolu s podmínkou a faktoriálem, u těch už jsem zoufala. Snažila jsem se vybavit učitelův výklad, ale zdálo se, že jsem byla poslední hodiny duchem mimo. Okamžitě se mi vybavila andělská tvář a já se zasnila. Chybí mi, povzdechla jsem si smutně. Jak moc jsem na něm závislá, uvědomila jsem si. Ani ho pořádně neznám. Uklidila jsem všechny učebnice s vědomím, že víc se stejně nenaučím. Alespoň, že zítra bude to utrpení kratší. Po odpoledních hodinách jsem objednaná na kontrolu v Seattlu. Šla jsem tedy zas po dlouhé době pomoc Clair s večeří a pak jsem se oddala sladké říši snů. Únava se konečně dostavila a mě čekal klidný a bezesný spánek. Ráno jsem se vydala po dlouhé době zaběhat, moc času jsem však venku nestrávila. Sníh byl zrádný a námraza se snažila pokořit moji rovnováhu. Proto i má cesta do školy trvala déle než obvykle. Zdá se, že zima chtěla dát najevo, že se blíží, a tak se venku nehostinně ochladilo. Celá promrzlá jsem vlezla do třídy a snažila se nějak zahřát. Hodiny se dnes až nepříjemně vlekly. Už bude víkend, říkala jsem si. Už jen dvě hodiny. A tak jsem se skutečně dočkala, vydala jsem k našemu obchodu a vypůjčila si od rodičů auto. Celou cestu jsem poslouchala oblíbené písničky a nahlas si prozpěvovala. V mysli se mi objevil šílený nápad, že bych třeba mohla Ethana navštívit, pak jsem si ale vzpomněla, že se vrací až v neděli. Smutně jsem si povzdechla a raději se soustředila na cestu. U doktora jsem byla jen chvíli. Tajně jsem doufala, že by mohla nastat nějaká změna, dostavilo se jen zklamání, když jsem byla objednána na další kontrolu za měsíc. Zbytečná cesta, hořekovala jsem. Domů jsem dorazila po setmění a rozhodla se strávit zbylý večer s rodinou. Jak já je jen zanedbávám. I sobotní den byl podobný, myšlenkami jsem stále odbíhala jinam. Pomáhala jsem Clair a chvíli hrála šachy s Anthonym. K večeru už jsem ucítila známý tlak ve spáncích. Zítra budu pěkně protivná, pomyslela jsem si, když jsem ulehla do postele. A skutečně, ráno mi hlava třeštila a mě trvalo pěkně dlouho, než jsem se dokázala soustředit. Jakýkoliv rychlý pohyb vyvolal bolestivou odezvu. Světlo mě nepříjemně bodalo do očí. Rozhodla jsem se tedy pro studenou sprchu. Když jsem se už i nasnídala, usedla jsem na gauč s notebookem a brouzdala chvíli po internetu. A pak mě něco napadlo. Najela jsem si na vyhledávač a do okénka zadala: William a Daniela Roux. První odkazy nenaplnily mé očekávání, ale na 5. stránce se konečně něco objevilo. Byl to starý článek na nějakém informačním webu. Datován byl na 18. března roku 2000, to mi bylo deset let. Titulek hlásal: Zavražděni ve spánku.
"Byl březnový večer, když manželé Rouxovi ulehli ke klidnému spánku. Zřejmě ani jeden z nich netušil, že je to jejich poslední večer. Ve své vlastní posteli jim bylo podříznuto hrdlo, jedinou řeznou ránou jim byl odejmut život. Po manželích, jež vlastnili známou textilní firmu, zůstala jejich desetiletá dcera Clara, která byla svěřena do péče nevlastnímu bratrovi. Policie po vrahovi vyhlásila pátrání, je však sužována nedostatkem důkazů." Hlásal krátký článek. Podříznuté hrdlo, zděsila jsem. Dosud jsem o smrti rodičů nepřemýšlela. Až moc jsem se zabývala bolestí, které zjištění jejich smrti vyvolalo, že jsem ani jednou nepomyslela na to, jakou příčinou zemřeli. Zavražděni, vydechla jsem. Svěřena do péče nevlastnímu bratrovi. Nevlastnímu, co to znamená? Nadskočila jsem, když se ze zdola ozval zvonek. Ashley odjela s rodiči za babičkou, já jsem se toho tentokrát nezúčastnila. Netušila jsem, kdo by to mohl být. Přetáhla jsem přes sebe mikinu a bosa jsem seběhla schody. Otevřela jsem dveře a zůstala stát s pusou otevřenou.
"Co tu děláš?" vyhrkla jsem na anděla dříve, než jsem se stačila zarazit. Když jsem uslyšela jeho melodický smích, musela jsem se usmát. Tak moc mi chyběl, pomyslela jsem.
"Chtěl jsem jen zjistit, jestli se nudíš stejně jako já." Zasmál se. Snažila jsem se srovnat svůj výraz a přemýšlet alespoň trochu inteligentním směrem.
"Neměl bys být náhodou pryč?" pronesla jsem obtížně. Jeho oči mě hypnotizovaly a já stěží dokázala vymyslet nějakou smysluplnou větu. Tak moc jsem toužila ho obejmout nebo se ho alespoň nějak dotknout. Byl jako moje droga a já byla závislý feťák.
"Byl jsem, vrátily jsme se před hodinou. Nudil jsem se. Napadlo mě, že jsem ti už dlouho neznepříjemnil den." Zasmál se. Zvedl ruku, ve které držel papírový sáček. "A napadlo mě, že by se ti hodilo něco k jídlu." Pronesl a já poznala logo zdejší čínské restaurace. "Gyros." Dodal. V břiše mi hlasitě zakručelo a já se chtivě podívala na božský sáček.
"Jak víš, že to miluju." Vydechla jsem a čapla jsem sáček. Otevřela jsem dveře dokořán a vydala jsem se dovnitř, nečekala jsem, jestli jde za mnou.
"Nevěděl," pronesl, když za sebou zavíral dveře. Uchechtla jsem se. Rychle jsem zalezla na své místečko a vybalila ten skvost. Ethan mě pobaveně sledoval.
"Tak kde jste to vůbec byli?" zeptala jsem.
"Navštívily jsme staré známé na Aljašce." Oči mi zasvítily. Ach, jak já bych se tam jednou ráda podívala.
"Vyprávěj mi prosím, jaké to tam je?" Zaškemrala jsem. Zasmál se a posadil se naproti mně. A začal vyprávět. Jeho historky byly skutečně zábavné. Alespoň ty části s Emmetem. Smála jsem se a v klidu jedla. Na události z posledních dnů jsem zapomněla. Bylo mi tak krásně v jeho přítomnosti a já si přála, abych dokázala zastavit čas. Pozorně jsem zkoumala jeho obličej a hledala nějaké změny. On však byl stejně úchvatný jako vždy. Jeho oči byly zlatavého odstínu a poskakovaly v nich radostné jiskřičky. Když jsem dojedla, přesunula jsem se k němu. Ani jsem si neuvědomila, jak moc jsem se přiblížila, dokud jsem se neotřela svou rukou o tu jeho. Měla jsem tak velké nutkání dotknout se ho, chytit ho za ruku, že jsem musela ruce zatnout v pěst, abych neudělala něco neunáhleného. Bolest hlavy se téměř úplně ztratila, když mi bylo umožněno vdechovat jeho omamnou vůni. Tak moc mě vábila.
"No a teď povídej ty, jak ses měla." Vyrušil mě z mých myšlenek. Zmateně jsem se na něj podívala a pak jsem si uvědomila, na co že se mě to vůbec ptá. Nechtěně jsem ztuhla, když jsem si vybavila události posledních dnů. I on zpozorněl.
"Stalo se něco?" zeptal se opatrně. Netušila jsem, co mu odpovědět. Nechtěla jsem si to znovu přehrávat. A už vůbec jsem mu nechtěla říct o své nehodě se zrcadlem. Šáhla jsem tedy pro notebook a položila mu ho do klína. Nejdřív se na mě zmateně podíval, když si však všimnul článku, začetl se. Když dočetl, znovu po mně hodil pohledem. Povzdechla jsem si.
"William a Daniel Roux jsou moji biologičtí rodiče. Když mi bylo deset, jak ses již dočetl, byli zavražděni. O mě se staral můj nevlastní bratr, Ryan." Vysvětlila jsem. Vyděšeně se na mě podíval.
"Já vím," povzdechla jsem si. "Taky jsem byla zmatená. Ale je to skutečně tak, celé mé jméno je Clara Roux a Ryan je můj nevlastní bratr. Vzpomněla jsem si na pár věcí." Přiznala jsem sklíčeně. Zkoumavě se na mě zadíval.
"A nechceš se mi s tím svěřit?" zeptal se. Uhnula jsem pohledem.
"Není moc s čím. Vzpomněla jsem si jen na svůj útěk. Na to, jak jsem ho plánovala dopředu. Víš, možná to bude znít šíleně, Ethane, ale to oni mi vymazali paměť. Neztratila jsem ji nějakým šokem, to oni." Vysvětlovala jsem mu zapáleně. Kývl, aby mi dal najevo, že mi věří. "A pak se mi vybavil poslední rozhovor s maminkou," obličej se mi stáhl do bolestné masky. Silou vůle jsem se snažila zahnat slzy, které se draly na povrch. Na ramenech jsem ucítila ledovou ruku a pak jsem se ocitla v Ethanovo náručí. Položila jsem se na jeho tvrdou hruď. Zhluboka jsem nasála tu omamnou vůni, abych si dodala odvahy. "Přišlo mi, jakoby se se mnou loučila. A pak jsem si vybavila, jak jsem byla navštívit jejich hrob. S Ryanem." Šeptala jsem, přišlo mi nepřístojné mluvit nahlas. Anděl mě pomalu kolébal v náručí a já i přes bolest vyslovených slov cítila jen štěstí. Bylo mi tak nádherně. Lehce mi rukou přejížděl po zádech a mě v místech, kde se mě dotknul, mírně brnělo. Uklidňovalo mě to.
"Neměl jsem odjíždět." Pronesl z ničeho nic. Vzhlédla jsem k němu. Jeho tvář byla plná starostí a v očích se mu zračila bolest. "Měl jsem tu být s tebou." Zašeptal. Netušila jsem, co na to říct. Byla jsem zmatená.
"To je v pořádku. Musím se vypořádat se svou minulostí." Pronesla jsem po chvíli.
"Ale nemusíš na to být vždy sama." Řekl zapáleně a pevněji mě stisknul. "Příště už tu budu s tebou, nebudeš sama." Vyslovil svůj slib. Zaplavila mě vlna euforie. Znovu jsem na něj pohlédla.
"Proč to říkáš? Nebo spíš proč to děláš, Ethane? Nejsi mi ničím zavázán, ani nejsem nijak zajímavá…" nenechal mě domluvit.
"Neznám zajímavějšího člověka než jsi ty. Ale skutečně sám nevím. Moc pro mě znamenáš. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo. Kdyby ti někdo ublížil." Přiznal se hlasem podivně ochraptělým. Srdce mi začalo freneticky bít. Pevně jsem se chytla lemu jeho košile a přitáhla se snad ještě víc. Zřejmě ani netušil, co ve mně jeho slova vyvolají. Dojatě jsem na něj pohlédla.
"Děkuju," zašeptala jsem. Víc jsem dodat nemusela. Plně jsem se poddala hypnotizující síle jeho očí. Tohle je můj osobní ráj, vzdychla jsem si. Pohled mi nechtěně sklouznul na jeho rty. Plné a lehce narůžovělé. Tak moc jsem toužila překonat tu malou vzdálenost mezi námi. Tak moc jsem toužila ochutnat jeho rty. Nečekaně se odtáhl. Byla jsem vykolejená svými pocity a napětím, které se mezi námi vytvořilo.
"No myslím, že je na čase vydat se domů." Řekl a zvedl se. Zklamaně jsem sklopila pohled. Co jsem si to jen myslela. Pohlédla jsem ven. Překvapeně jsem vytáhla obočí.
"To už je tolik?" divila jsem se. Vyprovodila jsem ho až je dveřím. Jen co odjel, jsem padla do postele. Vybavila jsem si ten božský obličej a snila. Tohle není normální, pomyslela jsem si. Alespoň ne u mě. Ruku jsem si položila na srdce. Ještě teď mi bylo rychleji, jen co jsem si vzpomněla na tu blízkost jeho rtů. Otočila jsem se na bok a zavřela oči ve snaze vypudit ho z mé hlavy. Jeho zlaté oči mě však i nadále sledovaly. Ach né, povzdechla jsem si. Co se to se mnou krucinál děje?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.