HTEM - 18.-19. kapitola

28. února 2010 v 22:50 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

18. Kapitola

                Stále jsem se tulila v jeho objetí, hlavu jsem měla položenou na rameni. Jeho blízkost mi nedovolovala myslet iracionálně.
    "Myslíš, že to bude někdy jednodušší?" zeptala jsem se ho napůl omámeně. Jeho objetí bylo pevné, nepropustné a já se tak cítila v bezpečí. Chlad z něj vyzařoval, ale zima mi nebyla.
   "Hm…" zabroukal. "Co přesně myslíš?"
   "Tohle všechno."
   "Myslím, že ne." Odpověděl po chvíli. "Nějaký chytrý člověk řekl, že život je těžký.
Víš, on nikdo z nás to nemá jednoduché. Každý se denně střetává s problémy. Jen někdo řeší ty malicherné, někdo ty životně důležité. A ať už se ti to může zdát jakkoliv nepříjemné, vždy si lze ten život alespoň trochu zpříjemnit.
Každý má právo chybovat, pokud si tu chybu uvědomí. Víš, kdybych nepotkal Carlisle, nikdy bych tady dnes nebyl. Nikdy bych nedokázal žít tento styl života. Bylo těžké se přizpůsobit, ale nebylo to nemožné."
Vyprávěl mi zaujatě. Na chvíli se zdálo, že se ponořil do svých vzpomínek. Obličej se mu na okamžik stáhl do bolestné masky, než stihl svůj výraz ovládnout. "Víš i já chyboval, říkal jsem si, že tak to prostě v životě chodí. Že je krutý, že nemám na výběr. Bylo pro mě vysvobozením, když mi Carlisle nabídl místo ve své rodině. A o to větší výčitky mě dostihly, když mi ukázali, že to skutečně jde jinak. Udělal jsem spoustu hrozných věcí, Sofií. Nikdy nesmíš přestat věřit, že je i jiná možnost. Musíš věřit, že bude i líp." Řekl nakřáplým hlasem, v kterém bylo slyšet tolika emocí. Nechápala jsem, o čem mluví, vždyť mi vyprávěl o tom, že byl malý, když ho adoptovali. Netušila jsem, ale přesto jsem věděla, že vyslovit to pro něj bylo velmi těžké. Slyšela jsem ten podivný tón, kterým promlouval. Obmotala jsem mu své ruce okolo hrudi a pevně stiskla.
    "Jak sám říkáš, každý chybuje. Nevěřím, že bys dokázal udělat něco zlého."
Zašeptala jsem mu do ramene. Mlčel, jen zesílil své objetí. Povzdechl si. Zvedla jsem k němu hlavu.
    "Už budu muset jít, je už pozdě." Zamračila jsem se, nechtěla jsem, aby odcházel. Je to možná naposledy, co ho tu mám. Usmál se, zřejmě viděl část mých pocitů v očích.
    "Nechce se mi, ale musím."Pohladil mě po ruce. Srdce se mi rozbušilo. Nechce, znělo mi v hlavě. Skutečně, jeho blízkost je omamující, uchechtla jsem se. Znovu jsem na něj pohlédla.
    "Co bys řekla, kdybychom začali s naší hudební výukou?" zeptal se a oči mu v té tmě jiskřily. Zarazila jsem se, on to myslel vážně. Radostí jsem si málem poskočila, štěstí, že mi to jeho ruce nedovolily.
   "Ano, ráda. A s čím začneme nejdříve?"
    "Uvidíme. Takže zítra po škole k nám?" Ach, došlo mi. K němu domů. Zírala jsem na něj a snažila se srovnat svůj výraz. Kývla jsem.
   "Skvěle, aspoň tě budu moct představit Esme." Zaradoval se.
V duchu jsem zasténala. Představování. Vylezla jsem z jeho náruče, i když mi to dělalo menší problémy. Teď už mi tolik nevadilo, že odchází. Doprovodila jsem ho ke dveřím. Ještě se jednou otočil a usmál se. Zalezla jsem do domu a šla připravit večeři. Budu od Ashley něco potřebovat. Nandala jsem jí na stůl a usmála se na ní.
   "Ashley?" tázala jsem se jí. Vzhlédla ke mně a kývla. "Něco bych od tebe potřebovala. Myslíš, že bys ráno mohla vstát dřív a pomoct mi se upravit?" zvedla jedno obočí. "Ethan mě pozval k nim domů." Řekla jsem sklíčeně na vysvětlenou. Oči jí zazářily.


"No páni," dostala ze sebe. "Ty půjdeš ke Cullenům? Půjdeš domů k dokonalým Cullenům." Vydýchávala to poznání. "Ostatní budou čumět, neboj."
A jak řekla tak se taky stalo. Ráno mě okamžitě vyhnala do koupelny. Vlasy mi upravila do neposedného culíku a ztupírovala. Z oblečení mi vybrala úzké bokovky s širokým koženým páskem. Lehkou, lesklou košili černé barvy a přes ní svetřík pončo, působící jen jako lehký šál. Líčidly to nepřeháněla, jen zvýraznila oči a pusu mi přejela bezbarvým leskem.
   "Děkuju, sestřičko, jsi moje záchrana." Popadla jsem kabát a vylítla ven. Nemohla jsem se dočkat, až ho znovu uvidím. Všechny ostatní starosti jakoby šli rázem za hlavu. Usmála jsem se nad uvolňujícím pocitem, když jsem ho spatřila.
   "Ahoj," pozdravil mě. "Dnes s dobrou náladou?"
   "Dobré ráno, ano dnes s dobrou. Pokud mi jí teda zas nikdo nezkazí."Odpověděla jsem. Zapadli jsme do třídy. Dnes se odevzdával referát. Těšila jsem se, co nám na to učitel řekne. Byla jsem na naši společnou práci hrdá. Bavili jsme se zrovna o sněhu, že chce jet jeho brácha Emmet na vánoce na hory. Když jsem ucítila tu podvědomou vůni. Okno vedle nás bylo otevřené, aby se vzduch tak nezadýchával, když se topí. Zhluboka jsem se nadechla. Rukama jsem pevně stiskla lavici. Ta nesmyslná zloba mě zas prostoupila a já musela zatnout zuby. Slyšela jsem, jak cvakly. Chtělo se mi odkašlat, abych ze sebe ten pach dostala. Ethan vedle mě zpozoroval, jak jsem se napjala. Seděla jsem vzpřímená.
   "Co se děje?" optal se.
   "Cítíš to? Ten pach smradlavého psa a tu aromatickou vůni dřeva?" řekla jsem poněkud hrubým hlasem. Kývnul, jeho obličej byl obezřetný.
    "Rayn," řekla jsem to, co na vysvětlení stačilo. Ethan se narovnal, jeho obličej zvážněl. I nadále jsem se nažila udržet nad sebou kontrolu.
Jen co zazvonilo, jsem vystřelila k oknu. Ethan se mnou. Nejdříve můj zrak padl k lesu, nikde jsem ho tam však nenalezla. Nevědomky jsem o pár kroků ustoupila, když jsem zjistila, že stojí přede mnou, vzdálen na pár kroků. Zloba se ihned vystřídala se strachem. Co tady sakra dělá?
    "To je on," ukázala jsem na místo, kde stál. Díval se mým směrem. Upřeně mě pozoroval. Ruce měl v kapsách a plášť mu vlál ve větru. Jak může někdo působit tak nebezpečně. Doširoka rozšířené zorničky byly plné výsměchu a opovržení. Stála jsem tam, ukována jeho pohledem. Je mi tak podobný, zděsila jsem se. Ty oči, jsou stejně divoké jak ty mé. Nevěděla jsem, jak dlouho jsme tam stály. Pozorovala jsem, jak pomalu vytahuje ruku s kapsy, a jak v ní svírá papír. Zamával mi s ním, a pak ho upustil. Ještě jednou na mě pohlédl a pak se otočil a odešel. Ještě notnou chvíli jsem tam zírala. Ten papír. Otočila jsem, a uvědomila si, že vedle mě ještě stále stojí Ethan. Pozoroval mě se starostí a obavami v očích. Nikdo jiný tu už nebyl, takže začala hodina.
    "Ten papír," řekla jsem. Kývl, posbírali jsme své věci a vystřelili ze třídy. Když jsem k němu došla, byl již trochu promoklý od sněhu. Dřepla jsem si a zvedla ho. Byla to fotka. Dopadla jsem tvrdě na kolena a rukama svírala její okraj. Velmi jasně jsem teď rozeznávala obličeje na té fotografii. Opatrně jsem po ní přejela prstem. Pohlédla jsem na Ethana. Oči mě pálily a já se hrdě snažila zabránit té vlhkosti.
    "To jsou moji rodiče, Ethane." Zašeptala jsem. Dále jsem klečela, dokud mě chladné, bledé ruce nezvedli ze země.
   "Pojď, půjdeme dovnitř. Nastydneš." Vedl mě do školy. Zabočil do prázdné učebny. Byla jsem mu vděčná, že mě neodvedl do hodiny. Posadila jsem se na stůl a tupě zírala na tu fotografii přede mnou. Na mou jedinou památku na rodiče. Fotka byla tmavá, byli na ní tři osoby. Moje maminka, otec a já. Seděli jsme na noblesně vypadající pohovce. Otec se svými přísnými rysy, hleděl do dáli v očích tvrdý a nelítostný výraz. Matce jsem seděla v na klíně. Objímala mě svýma křehkýma rukama, jakoby mě chtěla chránit. Tvářila se chladně, nepřípustně. Její oči ji však zradili. Zrcadlila se v ní bolest se smutkem. I má tvář byla smutná, bez jakýchkoliv jiných emocí. Seděla jsem vzpřímeně, přesto jsem se strachy krčila. Mohlo mi být tak 6 let. Rozporuplné pocity mnou procházeli, jak jsem si prohlížela tu fotografii. Měla by z ní dýchat láska, rodinná pohoda. Jediné, co jsem však při pohledu na ní cítila, byl strach. Strach, smutek, bolest. Čeho jsem tak bála? Oči mě znovu začali pálit, slzám jsem se však nebránila. První ukápla na fotografii. Vzhlédla jsem k Ethanovi. Jakmile zahlédl, že pláču, objevila se mu v obličeji bolest. Pomalu si ke mně přisedl a stáhl si mě na hruď. Pevně jsem ho objala, a vdechovala jeho vůni. Díky bohu, že ho mám, pomyslela jsem si. Uvolnila jsem jednu ruku a setřela slzy. Ne, nebudu plakat. Hlavu jsem si položila na jeho rameno a pomalu se uklidňovala. Jen co se mi to povedlo, jsem se odtáhla. Propustil mě ze svého sevření, ale z jeho klína mě nepustil. Opřel si mě o hruď a vzal fotku, kterou jsem křečovitě držela.
    "To jsou tvoji rodiče?" zeptal se a se zájmem si je prohlížel.
   "Ano, podle toho na co jsem si vzpomněla, jsou to moji rodiče. Ale já to tak necítím, Ethane. Podívej se na ty odtažité tváře. Na ty tvrdé masky. Vinila jsem se z jejich smrti. Litovala jsem svoji maminku, přesto jsem k nim nedokázala pociťovat lásku. Vím, že se mě má matka snažila chránit, nikdy však nedala najevo lásku. Nedokážu si vybavit žádnou vzpomínku. Neznám jejich jména. Neznám je." Odpověděla jsem se smutkem v hlase. Znovu mě pevně objal. Seděli jsme tam, dokud nezazvonilo.
   "Kolik je hodin?" zeptala jsem.
    "Je čas oběda," odpověděl.
    "Jak omluvíme naši nepřítomnost?" zeptala jsem se. Oči mu zajiskřily.
    "To nech na mě."Odpověděl lišácky. Dovedl mě až před sekretariát a tam mi nakázal počkat. Byl tam ani ne pět minut, když vyšel s úsměvem na tváři. Zvědavě jsem na něj pohlédla.
    "Umím být přesvědčivý," zasmál se. Zakroutila jsem nad tím hlavou a po jeho boku se vydala do jídelny. "Kdyby něco, pomáhali jsme sekretářce s papírováním." Mrknul na mě a pak se odpojil ke svým sourozencům. Vzala jsem si jen lehký salát a vodu. Zírala jsem do své mísy a snažila se do sebe dostat alespoň pár soust. V hlavě mi létaly různé myšlenky.
Proč mi Ryan tu fotku dal? A kde k ní přišel?
Došla jsem do třídy a plácla sebou na židli. Ethan mě starostlivě pozoroval.
    "Jsi v pořádku?"
   "Ano, jen nevím, co si o tom myslet."
   "Zavolám Esme a dnešek odložíme, ano?" Nejdříve mi nedošlo, o čem mluví.
   "Ne, ne. To ne. Dnešek rozhodně nezrušíme. Nenechám si od nějakého psiska zničit den. Moc se těším. Ráda bych poznala tvojí maminku." Pověděla jsem mu upřímně. Oči mu zazářily.
   "Skutečně?" kývla jsem. Hodinu před koncem školy na mě však dopadla nervozita. Budou tam všichni? I ta bloncka s dvojčetem? Budu si připadat jako ošklivé káčátko. Dýchala jsem zhluboka a snažila se uklidnit. Co když se jeho rodičům nebudu líbit? Sakra, co to melu. Je jedno, jestli se jím líbím. Jdu tam jen jako jeho spolužačka. Takovými rozmluvami jsem strávila celou hodinu, zvonění mě proto vyděsilo. Ethan se mi vedle mě pochechtával, zřejmě poznal mou nervozitu. Pomalu jsme šli k jeho autu. Proč jsem se z toho jen nevykroutila. Snažila jsem se tvářit uvolněně a usmát se. Šlo to z těžka. Ethan na mě po očku pokukoval, to mi na mé nervozitě nepřidávalo. Zkusila jsem to tedy jinak. Dělám to přece pro něj. Není to kvůli mně, ale pro něj. Udělal toho pro mě tolik. Měla bych mu to nějak splatit. Alespoň tím, že udělám dojem na jeho rodiče. Záleží mu na nich, to bylo zřetelné. Podívala jsem se na něj a uviděla jeho obavy. Musela jsem se usmát. Vrásky mu neslušely.
Jeli jsme po hlavní silnici, která vedla do Port Angeles. Pozorovala jsem okolní bílou krajinu, když jsem si všimla, že hodil blinkr. Podívala jsem se doprava, ale žádnou odbočku jsem nenašla. Po chvíli se však objevila lesní cesta. Ethan na ní odbočil a já se po něm zmateně ohlédla.
   "Bydlíme trochu dál od civilizace. Esme je architekta a designérka, hledá výzvy a tenhle dům ji pro ni představoval." Kývla jsem. Jeli jsme asi dalších deset minut, než se před námi objevila štěrková příjezdová cesta. Z boků byla lemována zakrslými jedlemi, zřejmě pravidelně upravovanými. Dům, který se před námi zjevil, byl vskutku nádherný. Byl moderně opravený, bledě žlutá fasáda se střídala s dřevěnými obklady. Skutečně byl moderně zrestaurován, přesto ty zásahy nenarušovaly dojem starobylosti. Zírala jsem na tu krásu a ani si neuvědomila, že stojíme.
   "Půjdeme?" zeptal se anděl. Kývla jsem. Dříve než jsem stačila chytit za kliku, už mi otvíral dveře. Galantně mi podal ruku a pomohl mi vystoupit. Ruku mi položil na šíji a jemným tlakem mě donutil přistoupit blíže k té nádheře. "Tak co tomu říkáš?"
   "Je to… nádherné," vydechla jsem.
   "Počkej, až to uvidíš uvnitř." Zachechtal se. Vyjeveně jsem se na něj podívala. "Tak pojď." Vstupní dveře byly mohutné, z masivního dřeva. Když jsme konečně vstoupili dovnitř, byl mi nabídnut pohled na vstupní halu. Byla laděna v světlé modré barvě s tmavým ebenovým nábytkem. Dřevěné parkety vypadaly jako původní. Na zdech byli obrazy znázorňující různé krajiny. Ethan mi vzal kabát. Vyvedl mě do prostorné chodby v bílé barvě, a nakonec jsme skončili v obýváku. Tam za stolem seděla mladá žena. Vzhlédla k nám a na obličeji se jí rozlil šťastný úsměv. Vstala a pomalu k nám došla. Nemělo by mě udivovat, že je podobná svým adoptovaným dětem. Záhady byly Cullenům zřejmě vlastní. Přesto však měla žena rysy odlišné od ostatních. Nebyli tak ostře řezané a symetrické, její tvář byla jemně baculatá. Veškeré její tvary byly zakulacené. Bledá pleť s jejími nazrzlými vlasy lehce kontrastovala. Působila velice sympatickým dojmem. Její tvář zdobili jemné vrásky a celkový dojem působil tak nějak mateřsky. Ta žena musela být skutečně dobrou matkou.
    "Jsem moc ráda, že ses nás rozhodla navštívit Sofií. Jak už sis jistě domyslela, já jsem Esme, Ethanova matka." Pronesla stejně sametovým hlasem, jaký měli i ostatní Cullenovi. Pohlédla jsem do jejích zlatých očí a usmála se. Podala mi ruku, kterou jsem stiskla. Její dotek byl ledový.
   "Velice ráda vás poznávám, paní Cullenová. Máte skutečně skvělého syna." Pověděla jsem jí upřímně a po očku mrkla na Ethana. Její úsměv se rozšířil.
   "Prosím, tykej mi. Jsem Esme." Usmála jsem se.
   "Dobře, ráda tě poznávám Esme. Slyšela jsem, že se zajímáš o architekturu. To je tvoje práce?" zeptala jsem se a rozhlédla se po obývacím pokoji. Byl laděn v jemně zelené barvě se světlým nábytkem, a propojen s barovou kuchyní. Vše působilo tak vzdušně a útulně.
   "Ano, živím se restaurováním." Odpověděla.
   "Je to tu nádherné. Máš úžasný talent Esme." Ta se jen dál usmívala.
   "No já vás nebudu nadále rušit, jestli chceš, může tě Ethan provést po domě." Řekla a odešla zpět ke své práci.
   "Chtěla bys?" zeptal se anděl vedle mě. Kývla jsem nadšeně. Jak jsem se dozvěděla, dům měl dvě patra a přízemí. V přízemí byla kromě obýváku a kuchyně ještě klubovna, ve které byli různé věci pro zabavení. Automaty, kulečník a podobné vymoženosti. Nejvíce času tam prý tráví Emmet.
   "Jo to sedí," zasmála jsem se. V prvním patře byla Carlisleova a pak Esmeina pracovna. Carlisle, jak jsem se dozvěděla, byl badatel. Miloval knihy, o tom nebylo pochyb. Celá jedna stěna byla pokryta policemi s různě starými knihami. Byla to pastva pro oči. Různé přepisy starých latinských spisů. Ethan se mi smál, prý bychom si s Carlislem rozuměli. Esmeinina pracovna byla chudší, co se týče obsahu. Na zdech byli zarámované různé skice. Měla zde vystaveno plno knih o restaurování. Dále pak byla v patře ložnice rodičů a Emmetův sportovně vybavený pokoj. Rosaliina ložnice byla až na konci chodby a tam jsem se neodvážila ani pohlédnout. Každý pokoj měl svou vlastní šatnu i koupelnu. Zřejmě měli rádi luxus. Vystoupaly jsme po masivním schodišti do dalšího patra a narazili na Alicin pokoj. Šatnu měla dvakrát tak velkou jako pokoj. Ethan mě varoval, ať odmítnu, pokud mě bude chtít vytáhnout na nákupy. Rychle jsem mu to odkývla. Hned naproti Alice měl svou ložnici Jasper. I tu jsem raději přešla dál. Byla jsem celá nedočkavá, když jsem si uvědomila, že už zbývá jen Emanův pokoj.
   "Vítej v mém království," pronesl, když otvíral dveře. Jeho pokoj byl prostorný. Laděný do hnědé a béžové barvy. Tmavě hnědé parkety lemovali podlahu a na nich spočívaly béžové kožešiny. Přes celou jednu stěnu byla velká francouzská okna a dveře na balkon. Měl nádherný výhled. Na jedné stěně byla kožená, hnědá pohovka a na ní různě poházené věci. Musela jsem se zasmát. Boční stěnu zdobilo dvojlůžko, perfektně ustlané. Ethan zřejmě vlastnil hudební sbírku, jelikož police na stěnách byly přeplněné k prasknutí. Dole ležela akustická kytara. Psací stůl u oken byl zaházený různými věcmi. Nevadil mi ten nepořádek. Působilo to útulně, zabydleně. Nacházely se zde další dvoje dveře, šatna a koupelna jak jsem si domyslela. Došla jsem až ke dveřím vedoucím na verandu a vyšla ven.
   "Je to tu krásné," řekla jsem, když jsem zaslechla, že jde za mnou.
   "Jsem rád, že se ti tu líbí. Trochu jsem se bál." Zasmál se. Vešla jsem zpět dovnitř, venku bylo přece jen chladno. Posadila jsem se na pohodlnou pohovku a rozhlédla jsem se. Cítila jsem se tu velmi příjemně. Kolem mě byla intenzivně cítit Ethanovo vůně. Posadil se vedle mě. Pohlédla jsem mu do očí. Byly zlaté. Zamračila jsem se. Jsou tak zvláštní, on a jeho rodina. Tušila jsem, že jsou jiní. Jejich matka mě teď o tom přesvědčila. Byli tolik odlišní od ostatních lidí, tak nepřirozeně krásní. Jejich kůže byla věčně ledová, přesto se to na nich nikdy neprojevilo. Mají svá tajemství. Mrzel mě ten fakt, který jsem si uvědomila. Ethan má přede mnou tajemství. Věděla jsem, že pokud bych své pochybnosti vyslovila nahlas, akorát bych vše pokazila. Raději jsem o tom mlčela. Nejdřív si musím jeho důvěru zasloužit, pomyslela jsem si. Jedno vím jistě, ať už jsou jeho tajemství jakákoliv, nic mě nedonutí se od něj držet dál. Pohlédla jsem znovu na něj. Mračil se a jeho oči byly obezřetné. Našla jsem v nich obavy a porozumění. Někdy mě tyhle jeho pocity děsili. Jako by ve mně dokázal číst. Odvrátila jsem tvář.
   "Jsi velice zvláštní člověk, Ethane," pronesla jsem po chvíli ticha. Jeho obočí se stáhlo, trochu se ode mne odtáhl. "Myslím, že můžu říct, že jsem měla neuvěřitelné štěstí, že jsem tě poznala." Usmála jsem se. Jeho obličej se rozzářil a veškeré pochybnosti zmizeli. Každý má svá tajemství, pomyslela jsem si, a já ta jeho budu respektovat.



19. Kapitola

                Povídali jsme si již velice dlouho, když se setmělo. Usmívala jsem se, bylo mi příjemně. Smála jsem se jeho zážitkům s Emmetem. Často vyprávěl o své rodině. Z jeho příběhů bylo zřejmé, jaký pevný vztah mezi sebou mají. Jakoby jeden druhého doplňovali. Bedlivě jsem poslouchala každé jeho slovo. Dovyprávěl zrovna svou srandovní historku, když se na mě zadíval.
   "Je tak přirozené být s tebou." Pronesl zamyšleně. "Myslel jsem, že to pro mě bude těžké. Ale je to jen … příjemné." Nechápala jsem, o čem mluví. S tím posledním jsem však musela souhlasit.
   "S tím musím jen souhlasit, skutečně je to příjemné." Usmála jsem se.
   "Takže ti nebude vadit, když se budeme scházet častěji?" zeptal se nadějně. Zkoumala jsem jeho obličeji, zda to myslí vážně a nenašla jsem žádné pochybnosti. S radostí jsem přikývla.
   "Pak tě dnes tedy mohu s čistým svědomím odvést domu. Je už pozdě."
Zavřela jsem za sebou domovní dveře a opřela se o ně. Na tváři se mi rozlil zasněný úsměv, jen co jsem si vybavila jeho tvář. Odteď se spolu budeme vídat častěji. Uslyšela jsem hlasitý dupot a za moment se objevila Ashleyinina hlava.
   "Tak co?" Usmála jsem se, čeká mě dlouhé vyprávění. Sdělila jsem jí veškeré dojmy, které jsme si z dnešního dne odnesla. Zaujatě mě poslouchala a přikyvovala.
   "Tohle vypadá vážně," pronesla, když jsem směrovala do koupelny. Chtěla jsem si napustit velmi horkou koupel. Byla jsem podivně promrzlá a ruce mě zvláštně svrběly. Zalezla jsem do té vařící vody a pomalu jsem se donutila své tělo uvolnit. Kápla jsem si mandlový olej a vdechovala tu nádhernou vůni. Pátrala jsem ve své paměti, kdy naposledy jsem se cítila šťastná. Plnými doušky jsem vdechovala aroma olejíčku a představovala si Ethanovu tvář. Zcela přesně jsem si dokázala vybavit jeho tvář. Ostře řezané rysy, dodávající jinak ještě chlapeckému obličeji mužnou tvář. Plně rty lehce narůžovělé barvy mírně tvarované. Uhrančivé oči s barvou zlata. To zlato, jež mě očarovalo. Něco v něm, jakoby mě varovalo. Jeho nadpřirozená krása člověka lákala a odpuzovala zároveň. Nebylo to přirozené. Jediný pohled do jeho očí mě však utvrdil, že se nemám čeho bát. Stačil jediný pohled, aby zastínil veškeré mé pochybnosti. Už aby byl ten ples, pomyslela jsem. Musela jsem se sama sobě zasmát nad náhlou změnou názoru. Ten kluk se mnou dělá divy. Jen co mi vychladla voda, odebrala jsem se do svého pokoje. Poklidila jsem a chystala se připravit věci do školy, když na mě z desek sešitu vypadla ona fotka mé rodiny. Prstem jsem přejela přes svou dětskou tvář, která mi nyní byla tak cizí. Možná, pomyslela jsem si, možná by bylo lepší, kdybych si na nic nevzpomněla. Mám svou rodinu, tady ve Forks. Znovu jsem pohlédla na cizí tváře. Ne, ti lidé by nikdy nemohli být moji rodiče. Dosedla jsem na měkké polštáře a pohlédla ven. I nadále jsem se lesa nebála, jen ve mně pohled na něj vyvolával menší chvění v žaludku. Okamžitě se mi vybavila Ryanova slova. Vybavila jsem si první vzpomínku, která mi byla navrácena. To on v ní hrál jednu z hlavních rolí. Chtěla jsem si ji jen znovu přehrát, netušila jsem, že znám její pokračování.
Běžela jsem. Dech se mi zadrhával v plicích. Červené pyžamo jsem měla rozdrásané od nepřátelských větví. I ony mě chtějí zadržet. Byla jsem malá, bylo mi tak 10 možná 11 let. Moje malé bosé nohy krvácely. Chodidla jsem měla rozdrásané. Jakýkoliv došlap bolel, pálil a já toužila dát průchod své bolesti. Musela jsem však bojovat. Pot mi stékal po celém těle, které protestovalo proti takovéto zátěži. Vlasy mi neustále padaly do očí, já je však ignorovala. Kdysi bývaly lesklé a hedvábně lehké, pamatuji se, jak mi je maminka ráda česávala. Teď jsem je měla špinavé a slepené od potu. Jejich původní lesk se vytratil. Došlápla jsem na ostrou větev. Cítila jsem, jak mi narušila kůži, a do očí mi vytryskly slzy bolesti. Musím běžet dál, zoufala jsem si. Musí to vyjít, modlila jsem se. Noha mě bolela, ale nemohla jsem si dovolit ztratit rychlost. Kolik hodin už to je, co jsem utekla? 2 nebo 5? Byla jsem zabrána svými myšlenkami, a proto mě hlas, jež se za mnou ozval, vyděsil.
   "Neutečeš mi a ty to víš. Tak proč si to komplikujeme. Oni ti nepomůžou." Mluvil klidně, možná trochu zadýchaně. Nekřičel. Věděl, že ho uslyším i na takovou dálku. Velice dobře jsem znala ten hlas a věděla jsem, že můj narůstající strach je oprávněný. Nesl jakýsi příslib nebezpečí.
Dohání mě, došlo mi.
Ryan má výhodu, pomyslela jsem si. Má na své straně lovce a v lese se vyzná stejně dobře jako já. On se nezastaví. Prudce jsem tedy změnila směr své trasy v úmyslu ho alespoň trochu zmást. Všude po okolí se rozvinula jeho vůně. Už na mě nemá uklidňující vliv, pomyslela jsem si. Smrdí. Přesně jsem dokázala odlišit jeho kořeněnou vůni dřeva od lesního prostředí. Vzpomněla jsem si, jak mě zaskočila, když jsem poprvé ucítila i ten smrad. Dříve jsem jeho vůni považovala za příslib bezpečí. Jen, co se to vše proměnilo v lež, rozeznala jsem v jeho aroma novou příměs. Psina, poznala jsem tehdy ten zápach. Nesnášela jsem ten smrad. Slyšela jsem ho stále jasněji, a začala jsem pomalu panikařit. Ne, okřikla jsem se rázně, tohle si nemůžu dovolit. Nikdy se nevzdám bez boje, alespoň to sama sobě dlužím. Přestože mě bolel snad každý sval, utíkala jsem i nadále stejnou rychlostí. Ještě kousek, říkala jsem si. Ještě kousek a budu mít naději. Za mnou se ozývalo nesouhlasné vrčení, mě tolik povědomé. S tímhle nepočítal, pomyslela jsem si sarkasticky. Podcenili mě. Jeho vůně se stávala intenzivnější, je blízko. Vložila jsem své poslední síly do těch pár kroků k vytyčenému cíli. Mé výpočty byly přesné, zaradovala jsem se v duchu, když jsem konečně překročila tu pomyslnou hranici. Pokud příště nebudu tak kličkovat, mám šanci na veliký náskok. Sípot za mými zády mě donutil se otočit. Nasadila jsem tragický výraz v obličeji. Nesmí mě prokouknout. Uchechtla jsem se v duchu, když jsem ho uviděla strhaného a uštvaného s nenávistným výrazem. Stárne, pomyslela jsem si. Jeho chyba. Jen co se trochu uklidnil, objevil se mu na tváři ten známý výsměšný úsměv. Ach, jak jsem ho na jeho tváři viděla často.
   "Mám ji," zvolal do vysílačky. A vskutku netrvalo dlouho, než dorazili i ostatní lovci. Chudáčci, bez Ryana by ani nenašli cestu, zasmála jsem se. Po mé pravici zapraskla větvička. Ani jsem se nemusela otáčet, abych zjistila, kdo se ke mně blíží. Vůně alkoholu s příměsí vanilky, jak zvláštní a odporná kombinace. K němu se až nepřirozeně hodila.
   "Dobrá práce, Ryane. Claro, Claro…" hraně si povzdechl. " Co jen s tebou uděláme. Vše by bylo mnohem jednoduší, kdybys s námi spolupracovala." Pronesl klidně. Cítila jsem však jeho nervozitu. Cítila jsem jeho nejistotu a strach. Byl rozumný, skutečně jsem o něm věděla, že je velice inteligentní. Z této stránky bych ho nikdy nepodcenila. Dobře věděl, že bych nyní neměla šanci. A nejsem vrah, dořekla jsem. Nejsem jako oni. Proto utíkám.
    "Tentokrát budeš tvrdě potrestána. Myslím, že bude jednoduší přistoupit na poněkud drastičtější opatření. Jsi velice problémová, Claro. Nezvladatelná. A s takovými jako ty děláme jednoduchou věc." Tušila jsem, že to přijde. A teď jsem byla vděčná za ty týdny příprav. "Přestoupíme k opatřením, která zaručí bezpečí tobě i ostatním. Myslím, že bude prostě jednodušší a pohodlnější pro všechny, když ti vymažeme paměť." Vynesl fakt, jež pro mě nesl definitivní následky. Připravovala jsem se na to týdny. Přesto jsem pocítila skličující pocit v hrudi a panika se rozlévala mým tělem. Věděla jsem, že jim v tom nedokážu zabránit. Přišla jsem však na to, že jim dokážu vzdorovat. Budu muset svou snahu vyvíjet poněkud nepochopitelným směrem. Musím se za každou stranu soustředit na svůj plán. Nesmím zapomenout jedinou podrobnost. Věděla jsem, že pokud to udělám, zmizí vše ostatní. Nebudu vědět, kdo jsem, co se mi stalo. Budu si pamatovat jen svůj plán. Díky mému dnešnímu fingovanému útěku vím, kudy se dostat k západní hranici, kde začíná plot a končí jejich střežené území. Mám šanci i na velice slušný náskok. Zdálo se to poněkud snesitelnější, ta tíha na hrudi, jež byla vyvolána mou obětí. Stačilo jen pomyslet na tu svobodu, která mě čekala. Naložili mne do eskorty. Nebudou čekat. Poulsen byl velice nedočkavý. Doufal, že se tak stanu jeho novou hračkou. Netušil, že si sám stvořil nejhoršího nepřítele, který se mu kdy mohl postavit. A já se pomstít, přísahala jsem. Soustředila jsem veškerou svou energii do spánků, jizvy mě svrběly a pálily. Pomstím se jim za to, co mi udělali. Pulzující pocit se mi usadil v temeni. Tak je to správně, pochválila jsem samu sebe. Naposledy jsem si vybavila tváře mých rodičů. Proč, pomyslela jsem si. Vše mohlo být jinak. Dovedli mě až k operačnímu sálu. Mé tělo se instinktivně chtělo bránit. Šla jsem sama proti sobě. Prudce jsem se otočila na Ryana a věnovala mu pohled plný nenávisti.
    "Vím, že si nebudu pamatovat, kdo jsi. Ale nenávist, kterou k tobě cítím, zůstane. Už nikdy neuvěřím tvým lžím." Pohlédla jsem mu přímo do očí. Kolik bolesti to ve mě vyvolalo. "Už navěky pro mě budeš zrádce. Ten, který si vybral tu jednodušší cestu. Já se na tvou úroveň nikdy nesnížím." Pronesla jsem svá poslední slova a vyšla vstříc své nové budoucnosti. Prázdné a tiché. "Sbohem," pronesla jsem tiše, když jsem procházela dveřmi.
Operační sál jsem si prohlížet nemusela, znala jsem ho velmi dobře. Snad je to naposled, co sem vcházím. V paži mě štíplo, když mi doktor aplikoval narkotika. Lehla jsem si na stůl bez jakéhokoliv vzdoru. Pípání přístrojů jsem se snažila nevnímat. Končetiny jsem postupně přestala ovládat. Tyto pocity byly velice příjemné. Přinášely falešný pocit bezpečí. Mé smysly postupně otupovaly, myšlení však zůstalo nedotčeno. Nevnímala jsem, co se děje okolo. Soustředila jsem se plně na pulzující pocit v temeni a silou vůle ho přemístila do spánků. Nic neucítím, uklidňovala jsem své tělo, přestože jsem věděla, že to není bolest, čeho se bojí. I já jsem v duchu plakala nad ztrátou svého života. Naposledy jsem si dovolila proletět svými vzpomínkami na šťastná léta. Přestože bolest se nedostavila, cítila jsem, jak byla kůže na spáncích porušena. Proud něčeho tekutého, jsem odhadovala na krev. Soustředila jsem se tedy jen na svou energii a zaobalila své plány její blánou. Nedostanou se k nim, potvrdila jsem si. "Sbohem Claro," šeptla jsem si v duchu naposledy. Snad si někdy vzpomenu.
Prudce jsem rozevřela oči a zírala do zdi. Srdce mi bušilo jako splašené a dech jsem měla nepravidelný. Uslyšela jsem zvláštní zvuk a uvědomila si, že vzlykám. Seděla jsem, dlouhé hodiny, ve stejné poloze. Po tvářích mi stékaly horké slzy a já v duchu trpěla. Tíha, kterou jsem ve své vzpomínce cítila, se znovu ozvala. Dýchalo se mi špatně, břemeno na hrudi mi to znesnadňovalo. Přes veškerou bolest a beznaděj, jsem se cítila podivně smířená.
To že jsem nyní znala svůj postoj k děsivým událostem, které mě potkaly, mi pomohlo se s tím smířit. Chápala jsem, proč jsem se tak zachovala. Věděla jsem, že i teď bych se nezachovala jinak. Dostala jsem to, co jsem si tolik přála. Svobodu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.