HTEM - 14.-15. kapitola

28. února 2010 v 22:48 | Mischa |  Hominem te esse, memento.
14. Kapitola
Sedla jsem si do lavice a povzdechla. Podívala jsem se z okna a ihned se mi pozvedla nálada. Venku sněžilo. Malé vločky se tiše snášeli k zemi. Ještě bylo příliš morko na to, aby se po zemi vytvořil bílý koberec. Nadšeně jsem vylítla k oknu a pozorovala tu nádheru. Vločky byli velké a husté, vypadalo to jako by se z oblohy sypalo peří. Anděl se vedle mě postavil.
"Máš ráda sníh?"
"Miluji ho," zašeptala jsem. "Mám ráda zimu. Je to klidné období."
"Kde jsi vůbec byla?"
"Vyrazila jsem si s Ashley, potřebovala jsem vypadnout. Zašli jsme si na nákupy a do kina." O tom, co se dělo potom, jsem raději pomlčela. Nezdálo se mi vhodné, mu to říkat.
"Příště mi raději řekni, až si uděláš výlet." Ušklíbla jsem se.
"Jo raději jo. Dáš mi na sebe číslo?" Usmál se. Věděla jsem, že to nikdy nepoužiji, ale telefon mě v kapse podivně hřál. Hodiny do oběda utekly rychle a já už měla hlad. Vešla jsem do jídelny a okamžitě se ozval bujarý potlesk. Zastavila jsem se a zamračila. Všichni ostatní už tu byli. O co jde? Došla jsem k našemu stolu. Erik vstal a podržel mi židli.
"Ahoj hvězdo," pozdravil mě Mike Newton. Vyjeveně jsem na něj zírala. Věnovali mi až moc pozornosti.
"O co jde?" zeptala jsem se obezřetně. Angela se ke mně naklonila.
"Ashley tady velmi barvitě popisovala vaše dobrodružství. Nezapomněla nám povědět, jak si vás z toho vysekala." Obličej mi zbledl. To by mi neudělala.
"Je to pravda, že umíš karate?" zašaškoval Tyler. Podívala jsem se na Ashley, culila se jako sluníčko. Začalo mi být velice nepříjemně. Neměla jsem ráda nadbytek pozornosti k mé osobě. Oči u stolu se na mě upíraly a já začala být nervózní. Chuť k jídlu mě přešla. Dožvýkala jsem tedy své poslední sousto a zvedla se od stolu. Ignorovala jsem otázky, jež mi byli pokládány a odcházela z jídelny. Ve spáncích mě nepříjemně pálilo a bodalo. Bolest hlavy nezeslabovala, spíše se stávala více intenzivní. Zřejmě jsem si vzala slabší prášek. Vylezla jsem před budovu na čerstvý vzduch. Sněhové vločky se snášely k zemi pomalu a v hustých provazcích. Vzduch byl chladný a na mou hlavu měl blahodárné účinky. Vystoupila jsem ze svého úkrytu a tváří vzhlédla k nebi. Lehké vločky dopadaly tiše na mou tvář. V místě doteku tály. Jak je jejich život krátký a přesto stihnout tolik lidí a dětí udělat šťastnými. Voda mi stékala po obličeji na šíji, mě to však nevadilo. Pocítila jsem zvláštní šimrání v zádech. Někdo mě upřeně pozoroval. Poslední dobou jsem byla skutečně vnímavá. Otočila jsem se a spatřila usměvavou Ethanovu tvář.
"Vážně zvláštní," zašeptal. Nejspíše nechtěl, aby to bylo slyšet. "Něco jsi mi zatajila." Oznámil už nahlas. Zamračila jsem se. "Nákupy a kino, ale co bylo potom, s tím si se mi už nesvěřila." Povzdechla jsem si, už i on. Co je každému po tom, pomyslela jsem si. Byla jsem rozmrzelá. Nechtěla jsem o tom, co se včera stalo, mluvit. Dotěrné otázky mi byli nepříjemné, protože téměř ty samé jsem si kladla i já. Neznala jsem odpovědi. Vše, co včera tak rychle přišlo, i rychle odešlo. Neměla jsem ponětí, co se to vlastně dělo. Nechtěla jsem to řešit, tušila jsem, že odpovědi by se mi nelíbili.
"Nevěděl jsem, že něco takového umíš." Konstatoval pobaveně.
"Hm, to já taky ne." Zabručela jsem.
"Cože?" zeptal se zmateně.
"Nevím, kde jsem se to naučila. Prostě jsem jednala, jak jsem tu chvíli uznala za vhodné."
"Bylo jich 5," zamručel nesouhlasně.
"Byla jsem velice důkladná ve svém přesvědčování." Obličej se mi roztáhl do posměšného úsměvu, rychle jsem však dostala svůj výraz zase pod kontrolu. Protáhla jsem si hlavu krouživými pohyby a ledovou rukou jsem se chytla za zátylek. Chladivý dotek mé hlavě trochu ulevil. Nechtělo se mi do té zadýchané místnosti.
"Půjdeme? Zeptal se. "Za chvíli bude zvonit." Kývla jsem a vydala se do školy. Když jsme došli do třídy Jessika se začala podivně nakrucovat.
"Ahoj Ethane," zavolala na dotyčného a zachichotala se u toho. Musela jsem se zasmát, to je tak trapné. Ta holka nemá úroveň.
"Je vytrvalá," vzdychl Ethan, když jsme dosedli do lavice. Alice, jeho krásná sestra, se zvedla ze svého místa u dveří a pomalu přešla k nám. Okouzleně jsem pozorovala její půvabné pohyby a tiše záviděla. Hlásek v mé hlavě se mi posmíval, taky se takhle pohybuješ, pověděl mi. Ano, proto si musím po záchvatech kontrolovat své pohyby. Jenže já při tom nevypadám tak půvabně. Vypadám jako nějaká divoká kočka. Povzdechla jsem si. Všichni Cullenovi jsou tak krásní. Uvědomila jsem, že teď nad jejich krásou slintám asi jako Jessika. Rychle jsem překontrolovala svůj výraz, pohledem jsem ji však neustále sledovala. Došla až k naší lavici a promluvila sametovým hlasem. Víla, pomyslela jsem si. Je jak nějaká víla. Ethan se vedle mě culil.
"Domluvili jsme se s Rose, že o víkendu pojedeme nakupovat. Budeme potřebovat nové šaty a vám opatříme obleky. Pojedeš také?" zeptala se líbezným hlasem a po očku se na mě dívala.
"Nic jiného mi stejně nezbývá. Pojedu." Souhlasil. Alice se však ze svého místa nehnula. Hodila jsem pohledem po Ethanovi, ten v tu chvíli udělal to samé. Povzdechl si.
"Fajn," zašeptal jejím směrem. "Ehm Sofií," otočil se na mě. "Tohle je moje sestra Alice. Alice tohle je Sofia." Eh, zasekla jsem se. On mě představuje své sestře. Alice se na obličeji roztáhl široký úsměv, bála jsem se, že to její křehké tváře nevydrží. Otočila se ke mně a podala mi ruku. Stoupla jsem si a její ruku chytla v přátelském gestu. Její stisk byl pevný, pokožka kupodivu chladná. Takže i tahle anomálie je u nich podobná, zamyslela jsem se. Pak jsem si uvědomila, co vlastně dělám. Odkašlala jsem si.
"Ráda tě poznávám, Alice." Usmála se, oči jí zářily.
"I já tebe Sofií, konečně. Doufám, že budeme mít možnost se blíže poznat. A také, že nás brzy navštívíš." Pronesla a pak se otočila a jak nějaký příznak odkráčela zpět do své lavice. Zírala jsem na ni ohromená a pusou jsem lapala po vzduchu, jak jsem chtěla ještě něco říct. Dopadla jsem na židli a s pozvednutým obočím jsem se otočila na Ethana. Díval se na mě, pln podivného očekávání.
"Promiň," pronesl. "Alice mě vydírala. Chtěla se s tebou seznámit." Řekl kajícně. Eh, cože.
"Cože?" vyslovila jsem svůj údiv nahlas. Pokrčil rameny.
"Líbíš se jí. Ráda by se s tebou přátelila." Pronesl jako by se nechumelilo. Byla jsem přinejmenším … zaskočená. Úžasná Alice Cullenová se se mnou chce bavit? U Ethana jsem tento fakt už vstřebala. U ní mě to však udivovalo. Vždyť byli tak odtažití. S lidmi ze školy se nebaví. Straní se od nás. Přesto Alice působila velice milým dojmem. Její úsměv byl upřímný. Pochybuji, že by jejich izolace nebyla chtěná. Se svou inteligencí a krásou mohli mít jakékoliv přátele. Zobali by jim z ruky. Zamračila jsem se. Ale Ethan takový není, zřejmě ani jeho sestra ne.
"Vadí to?" zeptal se najednou. Chvíli mi trvalo, než mi došlo na, na co se ptá. Byla jsem příliš zabraná do svých myšlenek.
"Ne," usmála jsem se. "Jen jsem překvapená. Mile překvapená." Přiznala jsem. "Ráda se seznámím s tvou sestrou." Obličej se mu rozjasnil a veškeré pochyby zmizely.
"K čemu obleky?" uvědomila jsem si.
"No to uvidíš," pronesl ztrápeným hlasem a zabodl pohled do Jessičiných zad. Vůbec nic jsem nechápala. Zakroutila jsem nad tím hlavu. Bodání ve spáncích bylo velice nepříjemné a tak jsem si hlavu položila na lavici. Když se i na dále stupňovalo, ujelo mi povzdechnutí.
"Pfff," ulevila jsem si. Ať už to přestane, škemrala jsem. Ještě celý zítřek budu muset přežít v takovém stavu.
"Copak?" ozval se Ethan. Starostlivě si mě měřil.
"Hlava," ukázala jsem na ni prstem. "Bolí." Zamračil se.
"Je to vždycky takhle?" zeptal se. Věděla jsem, na co doráží.
"Hm, ano. Dva dny je všechno v pohodě, pak mě dva dny bolí hlava. Potom přijde záchvat. Ale ty periody nemusí být stejné." O tom, že se zkracují, jsem mlčela. Povzdechl si.
"To abych se teď od tebe držel dál. Nebo zas skončím se salátem na hlavě." Zasmál se. Mírně jsem se začervenala, když jsem si vzpomněla na onu příhodu.
"Promiň," zašeptala jsem. Zavřela jsem oči a snažila se na nic nemyslet.
Když jsme po dvou odpoledních hodinách vyrazily domů, narazili jsme na shluk lidí kolem hlavní nástěnky. Byla tam zácpa a my nemohly projít. Každý se chtěl, co nejdříve dostat k nástěnce a zjistit o co se jedná. Všude se ozývalo vzrušené šeptání.
"To se mi nebude líbit," poznamenala jsem si spíše pro sebe. Ethan to zřejmě zaslechl a zamračil se. Najednou se k nám z davu vyřítila Ashley. Usmívala se jako sluníčko, a to určitě nevěstilo nic dobrého.
"Hádej, co se bude dít?" Obrátila se na mě. Přemýšlela jsem, co by ji mohlo tak rozzářit, ale bolest hlavy mi mé myšlení znesnadňovala.
"Přece ples. Bude zimní ples. Kromě prvních ročníků mohou jít všichni, stačí si jen zamluvit lístky a to já jsem právě udělala." Rozplývala se. Ve mně však hrklo. Ples. Ztuhla jsem na místě a obličej mi zbledl. "A letos je pánská volenka, takže budeš muset jít." Řekla a pak odkráčela povědět tu radostnou novinu ostatním.
"Jsi v pohodě?" zeptal se Ethan. Ne, rozhodně nejsem v pohodě. Ples. Moje noční můra. Mohu jen doufat, že se nenajde žádný pošetilec, který by mě pozval. Nemám ráda takovéto velké sešlosti lidí. Ještě ke všemu, když to není za žádným účelem. Lidé se budou naparovat a snažit se zastínit toho druhého. Ne přetvářka a předvádění, to není nic pro mě.
"Jo, jsem v pohodě. Tak ahoj," rozloučila jsem se a raději urychleně odešla. Domů jsem div nedoběhla. Lehla jsem si na postel a pustila si své milované The Fray. Potřebovala jsem začít vnímat něco jiného než bolest a nepříjemné myšlenky ohledně plesu. Šla jsem dolů až pozdě večer. Ash zrovna našim vyprávěla o nové události. Svitla ve mně malá naděje, že by nám to mohli naši zakázat. Když jsem však uviděla Claiřin nadšený obličej, povzdechla jsem si. Vešla jsem do jídelny a sedla si ke stolu. Ash zrovna našim oznamovala, že budeme potřebovat šaty. Šaty, vzpomněla jsem si na Alice Cullenovou. I ona o tom dnes mluvila. No zdá se, že je informovanější. Když rodiče odsouhlasili i to a naplánovali sobotní nákupy, zvedla jsem se a se znechuceným úšklebkem se odplazila do koupelny. Chce to sprchu, řekla jsem si. Střídavě jsem na sebe pouštěla studenou a horkou vodu a snažila se uvolnit své ztuhlé tělo. Když mě bolela hlava, bylo mé tělo vždy nepříjemně napjaté a ztuhlé. S otrávenou náladou jsem se odebrala do postele a ještě notnou chvíli zkoušela vymyslet způsob, jak se z toho vyvlíknout. Nedokázala jsem si představit žádného kluka, který by mě mohl pozvat. S povzdechem jsem se převalila a vítala říši snů s otevřenou náručí.

15. Kapitola

Ráno mě probudila bolest hlavy. Notnou chvíli jsem ještě seděla na posteli a snažila zaostřit. Bylo to však velmi bolestivé. Jakýkoliv pohyb znamenal nepříjemné bodnutí ve spáncích. Před očima se mi nebezpečně točila podlaha. Sprcha, ledová sprcha pomůže. Sejít v tomto stavu po schodech bylo velice namáhavé přesto se mi to podařilo. Zapadla jsem do koupelny a div se nezabila o schůdek u sprchy. Ledová voda byla nejdříve nepříjemná, bodání díky ní zintenzivnilo. Bylo to jako tisíce malých jehliček, které naráželi do spánku znovu a znovu. Černalo mi před očima a tak jsem se musela chytnout držadla. Po chvíli bolest polevila a já mohla zase vnímat. Opatrně jsem přidala vodě na teplotě, nechtěla jsem nastydnout. Příprava do školy mi zabrala trochu více času, rovnou jsem tedy vyrazila. Hlučné zvuky okolo mě znervózňovaly. Vyvolávaly nepříjemnou bolest a já byla jak na jehlách. Sebemenší prasknutí či bouchnutí mě vyděsilo svou hlasitostí a tak jsem celou cestu nadskakovala. Uklidňovalo mě, že dnes je to naposled. Pospíchala jsem, abych už byla ve škole. Auta kolem mě troubila a mě v jednu chvíli vytanuli slzy bolesti. Šla bych hned dovnitř, byla jsem úplně mimo, dokud mě někdo nezastavil.
"Br, br rychlíku. Kam takový spěch?" smál se mi Ethan. A i když jsem jeho smích milovala, dnes mě ještě více rozrušil. Smál se tak nahlas.
"Pššt, ne tak nahlas."Prosila jsem zoufale. "Rozkočí se mi hlava." Prst jsem si třela spánky ve snaze uvolnit bolesti, která tam pulsovala.
"Promiň," zašeptal. To je lepší, pomyslela jsem si. Jeho hlas byl však i na šepot podivně přiškrcený. Pohlédla jsem na něj. Tvářil se zmučeně. Než jsem se ho stačila zeptat, položil svou otázku on.
"To to tak moc bolí?"
"Ano," šeptla jsem a nepodařilo se mi zadržet vzlyknutí. "Půjdeme?" zeptala jsem se dříve, než stačil něco říct. Zalezla jsem do lavice a hlavu si položila na ní. Zítra už to skončí, opakovala jsem si do kola, abych tím zadržela slzy, které se mi rvali do očí. Nechtěla jsem plakat, je to tak potupné. Ruce jsem si složila do klína a zírala do blba. Vůbec nic jsem nevnímala. Najednou se mé ruky pod stolem dotklo něco chladného. Pohlédla jsem na anděla, jeho tvář byla zvrásněná starostí. I vrásky mu sluší, povzdechla jsem si smutně. Pevně a přesto jemně mě chytl za ruku. Tím upoutal mou plnou pozornost.
"Zacpi si uši, bude zvonit." Zašeptal ke mně. Zděšeně jsem pohlédla na hodiny na protější straně a skutečně. Rychle jsem tedy udělala, co mi poradil a zmírnila tím tak alespoň část svého utrpení. A tak to probíhalo až do oběda. Moc se mi tam chtělo, ale věděla jsem, že pokud budu žíznit a hladovět, moc tomu nepomohu. Vstoupila jsem do jídelny a ani jsem nevnímala, co si kladu na talíř. Ashley mě starostlivě pozorovala.
"Je ti dobře?" šeptla ke mně. Zmučeně jsem se na ní podívala, neměla jsem sílu odpovědět. U stolu naštěstí nikdo neřval. Bzučelo to tam šepotem, zřejmě debata o plese. Povzdechla jsem si, všechno jde proti mně. Ples, proč tam musí chodit druháci? Najezená jsem vstala a šla se odebrat do úkrytu, který pro mě představovala opuštěná třída. Od stolu Cullenových na mě mávala usmívající se Alice. Pokusila jsem se tedy také vykouzlit úsměv a zamávala jí zpět. Rychle jsem zapadla do třídy a zas si lehla na lavici. Ruce jsem si dala přes uši. Ani jsem nevěděla, kdy přišel Ethan. Jako na boží slitování jsem čekala, až ta škola skončí. Ethan mě neustále úzkostlivě pozoroval. Když bylo mé přání vyslyšeno, chtěla jsem vystřelit ze třídy, ledová ruka mě však zastavila.
"Nechceš odvést?" zeptal se potichu. Blaženě jsem se usmála.
"Ty jsi skutečně anděl viď?" zasmála jsem se. "Ano, prosím. Moc by mi to pomohlo." Nastoupila jsem tedy k němu a protentokrát ignorovala nevěřícné pohledy spolužáků. Zapadla jsem do měkkého sedadla a užívala si tichého předení motoru.
"Jsme tu," ozvalo se vedle mě. Překvapeně jsme vzhlédla.
"Děkuju," zašeptala jsem vděčně. "Tentokrát jsem tvým dlužníkem já." Rychle jsem zapadla do domu a běžela rovnou do koupelny. Hodlala jsem si dát několika hodinovou uklidňující koupel. A skutečně byla tahle relaxace to pravé, ztuhlé tělo se mi uvolnilo. Vylezla jsem po třech hodinách, a sedla si nad učení. Zbytek dne, který proběhl již v tichosti, mi utekl rychle. Raději jsem se připravovala na možnost, že zítra nepůjdu do školy. Nebudu riskovat další záchvat na veřejnosti, takže pokud se ráno nedostaví, zůstávám doma. Ulehla jsem do peřin a modlila se, aby tohle mé utrpení bylo zítra ukončeno. A kupodivu mě zřejmě někdo vyslechl. Vzbudila jsem se v půl páté ráno. Na hlavu mi byl vyvíjen nepříjemný tlak a vše se se mnou točilo. Bude lepší, když zůstanu ležet, pomyslela jsem si. Hlava se mi motala čím dál víc. Zahnala jsem nauzeu a soustředila jsem se na zrak, jelikož jsem věděla, že o něj brzy na nějakou dobu přijdu. Z okrajů mých očí se pomalu začala rozlévat čerň a v rukách mi při tom nepříjemně mravenčilo. Cítila jsem, jak mi tělem proudí krev, jak v ní jde cítit můj pulzující tep. Dech mi přestával stačit. Zvedání mého hrudníku bylo minutu od minuty bolestivější. Nádechy jsem se snažila, co nejvíce prodloužit. Stejně to vypadalo, jako by mi ta spousta vzduchu nestačila. Mé tělo ho zpracovalo příliš rychle. Trvalo to vždy jen několik minut, pro mě to bylo nekonečné. Každou vteřinu jsem se modlila, aby už to skončilo. Už brzo, už brzo, opakovala jsem si to slova jako uklidňující mantru. Ruce jsem křečovitě sevřela v pěst. Vím, že teď přijde bolestivé bodání, kterému se má předchozí bolest nemohla rovnat. Zatnula jsem zuby a snažila se nekřičet. Bolest však byla nesnesitelná. Po tvářích mi stékaly horké slzy. To jediné jsem si mohla dovolit. Byl to můj malý uvolňující ventil na přemíru bolesti. Chtělo se mi křičet, chtělo se mi plakat. Vzduch mi docházel a já slyšela svoji vlastní chrčivou snahu dostat do plic potřebnou dávku kyslíku. Propnula jsem se v zádech v domnění, že mi to uleví. Nic však nepomáhalo, a tak jsem se snažila myslet na něco jiného. Věděla jsem, že jediné v čem mi má bolest nebrání, jsou vzpomínky. Jenže to jsem nechtěla. Vzpomínky z poslední doby byli bolestivé a světlá místa jimi prosvítala jen málokdy. Nestalo se nic příjemného, co bych si teď mohla přehrávat. Tápala jsem po svém posledním záchvatu. A pak jsem si vzpomněla. Ta vůně. Vůně ovoce a skořice. Andělská vůně, která mi naposledy pomohla překonat záchvat téměř bez bolestí. A skutečně vzpomínka na Ethana utlumila pulzující bolest a já své ruce mohla povolit. Bolest po pár minutách odezněla. Uvolnila jsem trochu své ztuhlé tělo. Snažila jsem se mrkat, ale temnota před očima nemizela. Lehké pískání v uších nabíralo na síle, až přešlo do nepříjemného hučení. Bylo tak silné, že jsem absolutně nic neslyšela. Kolem mě se mohlo dít cokoliv a já bych o tom nevěděla. Příliš jsem se spoléhala na smysly. Nadechla jsem se znovu zhluboka a zaplnil mě uvolňující pocit z dostatku vzduchu v plicích. Už to přejde, uklidnila jsem se. Hučení ustupovalo a v očích mě podivně mrazilo. Pomalu jsem si protahovala ruce a otevřela oči. Zase mě můj dokonalejší zrak ohromil. Byla tma ale já přesto viděla všechno. Nadechla jsem se. Vůně zaplavili můj mozek a já se jimi přehrabovala jak v šuplíku. Dokázala jsem každou přesně identifikovat. Zaposlouchala jsem se, i vlastní tep srdce jsem slyšela. Posadila jsem se. Byl to podivně ulevující pocit. Věděla jsem, že je špatné se na to těšit. Byla to jako má droga. Vstala jsem a přešla k zrcadlu. Ano, naproti mně stála ta půvabná divoká dívka. Už mě neděsila. Usmála jsem se. Má tvář se tím ještě více rozjasnila. Mé oči se leskly a házeli zvláštní odstíny v mém odrazu. Podívala jsem se na budík, bylo 6:15. Půjdu si zaběhat, zaradovala jsem se. Letěla jsem lesem a ta rychlost mě uklidňovala. Překážky mi nedělali žádný problém. Přeskakovala jsem spadané stromy a ještě stihla pozorovat okolí. Doběhla jsem k známé pasece a otočila se zpět. Měla jsem výbornou náladu. Dnes si ji zkazit nenechám, slíbila jsem si. Oblékla jsem se do nějakého lepšího oblečení a vlasy si upravila. Vzala jsem si stříbrnou čelenku, kterou jsem je stáhla. Rychle jsem si nasadila kontaktní čočky. Cestou do školy jsem si dala do uší sluchátka a div si neprozpěvovala. V noci zřejmě mrzlo a tak sníh konečně vydržel. Všude bylo bílo a to mě nutilo mít neustále úsměv na tváři. Musím jít na procházku, řekla jsem si. Dorazila jsem ke škole a musela se pousmát, když jsem si všimla, jak mě Ethan překvapeně pozoruje. Docupitala jsem k němu.
"Ahoj," zvolala jsem radostně. Oči se mu zvláštně rozzářily. Nasála jsem jeho vůni z okolí a slastně si povzdechla.
"Ahoj, stalo se něco?" zeptal se.
"Ne. Proč?" zeptala jsem se zmateně. Neodpověděl, jen se lehce dotkl mé tváře v místě, kde se tvořili vrásky z úsměvu. Pokrčila jsem rameny.
"Ty sis nevšiml?" zeptala jsem se rozjařeně. V očích mu problesklo pochopení a úsměv se mu protáhl.
"Buď taková pořád," škemral pobaveným hlasem. Zasmála jsem se, ale to už jsem ho táhla do třídy. Smál se nad mým chováním, ale zdál se být spokojený. Vpadla jsem do třídy jako divoká voda. Alice se na mě usmála.
"Ahoj Alice," zavolala jsem na ní. Všimla jsem si, jak se na mě Jessika mračí. Obvykle si mě nevšímala. Dělala, že jsem vzduch. A já ji za tu snahu byla velice vděčná. Vydala se k nám.
"Ahoj Sofií," pozdravila mě a snažila se tvářit mile. Zvedla jsem bočí ale nijak nereagovala. Jediné, co by ze mě vypadlo, by určitě vyjádřilo mé antipatie a já chtěla být milá. Alespoň dnes. Svou mrzutost si vyberu jindy.
"Už víš, s kým půjdeš na ples?" zeptala se mě mile. Nechápala jsem, proč to chce vědět. Neshledala jsem však nic ve své odpovědi nebezpečného.
"Ne." Odpověděla jsem beze stopy jediné emoce. Po tváři se jí rozlil blažený úsměv. To nevěstilo nic dobrého. Nad čím ta holka sakra přemýšlí.
Otočila se na Ethana.
"A co ty Ethane, už jsi někoho pozval?" zeptala se přeslazeně. Jeho obočí se stáhlo do nepříjemné masky. Potěšilo mě, když jsem si uvědomila, že takhle se na mě nikdy netvářil. Na mě se téměř vždy usmíval.
Pošklebně jsem sledovala Jessiky obličej.
"Ne," odpověděl, tón jeho hlasu byl nepříjemný.
"Tak kdybys nevěděl koho pozvat, jsem stále ještě volná."Jen se usmála a odešla. Ethan si zlobně odfrknul. Pohlédla jsem na něj. Vypadal, jakoby se musel hodně ovládat. Pěsti měl zatnuté a stejně tak i čelist. Zhluboka oddechoval. Uvědomil si, že ho pozoruji. Pohybem nepřirozeně rychlým si rukou začal třít nos. Snažil se uklidnit. Váhavě jsem zvedla ruku a opatrně jsem ho chytla za tu druhou.
"Děje se něco?" zeptala jsem se opatrně.
"Ne nic," odpověděl zřejmě už uklidněn."Jen mě ta Jessika jednou přivede do hrobu." Pousmála jsem se.
"Nesmíš se od ní nechat rozhodit. Ignoruj jí."
"Jak to děláš? Tobě neleze tak příšerně na nervy?"
"Jak jsi asi viděl, nemá mě příliš v lásce. Drží se ode mě dál. Jako by snad ze mě měla strach." Zasmála jsem se. "Máš zřejmě štěstí, že sedíš se mnou." Pousmál se. "No tak, přece si od ní nenecháme zkazit den."
"Přesně moje řeč," ozvala se Ashley, která se k nám otočila. "Jessiku je nejlepší ignorovat. Stejně tak Lauren. Jo a Ethane, měl by sis dát pozor. Myslím, že něco chystají a bude se to týkat tebe." Varovalo ho a pak se otočila na mě. "Sofií, mám skvělou zprávu. Mike tě chce pozvat na ples." Usmála se jako sluníčko. Pokud jsem si myslela, že mi dnes nic náladu nezkazí, mýlila jsem se. Samovolně se mi obličej stáhl do zlobné masky. Ash vycítila, že bych se asi nemusela ovládnout. Uslyšela jsem smích.
"Neměl bych teď já uklidňovat tebe?" pronesl pobaveně. I přes nepříjemnou situaci jsem se musela zasmát.
"Patolízal Mike Newton. Horší už to být nemůže." Ethan se zamračil. "Teda on není zlý, je jen až moc hodný. Sakra, to zní hloupě."
"Nepřijmeš jeho pozvání?" zeptal se.
"Už tak je pro mě nepříjemné jít na ten ples, proti Mikovi nic nemám, ale nemyslím si, že bychom si spolu nějak zvlášť rozuměli." Pronesla jsem zamračeně. Po tom naše konverzace skončila. Po zbytek hodiny vypadal jako by nad něčím přemýšlel. Se zvoněním vstal, aby přešel na své hodiny a já zůstala sama. Přetrpěla jsem dvě nezajímavé hodiny. Přemýšlela jsem nad tím, koho asi pozve Ethan. Bylo až bolestné uvědomit si, jak by vedle něj každá holka vypadala směšně. Vydala jsem se na oběd. Mělo mě napadnout, že tam nemám chodit. U vchodu čekal Mike. Bože, ne ne ne ne. Opakovala jsem si. To bys mi přece neudělal. Mé nejhorší očekávání se naplnilo. Čekal na mě. Nervózně se na mě usmál. Nehodlala jsem mu však jeho snahu usnadnit. Nasadila jsem masku pokerového hráče.
"Ahoj Sofií," pozdravil mě. Nechtěla jsem být nepříjemná, tak jsem alespoň kývla. "Víš tak nějak jsem přemýšlel. Nevěděl jsem koho pozvat, a pak jsi mě napadla ty. Uvědomil jsem si, že bych s tebou moc rád šel." Pronesl. A já se musela velmi ovládat. Snaží se být milý, říkala jsem si. Snažila jsem se tedy odpovědět, co nejšetrněji.
"Děkuju za nabídku Mike, ale bohužel musím odmítnout." Řekla jsem jen a úmyslně se vyhnula důvodu. Snažil se. Sebrala jsem se a vešla do jídelny. Nevím, jak jsem se tvářila, ale lidi mi ustupovali. Vzala jsem si kafe a zase odešla ven. Pokud takhle odmítnu každého, půjdu sama. Nevěděla jsem, co by bylo lepší. Nechtěla jsem být vyvrhel. Zpropadený ples. Ať jsem chtěla nebo ne, náladu už jsem měla zkaženou. Chtělo se mi domů, nechtěla jsem tu být už ani minutu. Čas si ze mě samozřejmě tropil blázny a utíkal až nepřirozeně pomalou rychlostí. I anděl vedle mě ztratil svojí původní dobrou náladu. Ashley po mě mírně pokukovala. Zřejmě se už o Mikovi dozvěděla. Jen ať se mi nesnaží nikoho dohodit, pomyslela jsem si. Její výraz mě však utvrdil v tom, že se o něco takového pokusí.
Na další hodinu jsme měli přejít do vedlejší učebny, jelikož si budeme promítat film. Zalezla jsem do zadní lavice a zahlédla, jak se na chodbě Ashley baví s Ethanem. Ten jen přikyvoval tomu, co říkala a usmíval se a po chvíli i ona vykouzlila úsměv. Zatrnulo mi. Že by chtěla jít Ash na ples s Ethanem? Zachvátila mě panika. Ne, ona o něj nemá zájem. To by mi přece řekla. Proudil mnou nepříjemný pocit. Kulila jsem oči na lavici. Proč mi to tak vadí, pomyslela jsem si. Jen ať jdou, slušelo by jim to spolu. Sakra, co to melu. Obličej jsem si položila do dlaní a zhluboka dýchala, abych zahnala paniku. Ethan se celou hodinu usmíval. Nevím, o čem ten film byl, jelikož jsem nebyla schopná se soustředit. Myšlenky mi myslí létaly takovou rychlostí, že i já měla problém zaznamenat, čeho se týkaly. Zvonění oznamující konec hodiny jsem vítala jako vysvobození. Rychle jsem vystřelila ze třídy. Míjela jsem Alice, když se na mě usmála a mrkla. Nechápala jsem to a tak jsem raději dál utíkala ze školy. Potřebovala jsem na vzduch. Rozrazila jsem dveře a nadechla se čerstvého, chladného vzduchu. Nepříjemný pocit zmizel a nahradil ho jiný. Uklidňující, plný očekávání. Naplňoval mě euforií a já se cítila jistější.
"Sofií, Sofií," slyšela jsem, jak za mnou někdo volá. Poznala jsem ten hlas, a tak jsem počkala, až ke mně dojde. "Kam tak letíš?" zasmál se, ale tvářil se poněkud nervózně. Co to dneska se všemi je, poznamenala jsem si pro sebe podrážděně.
"Slyšel jsem, že jsi odmítla Mika Newtona." Ušklíbla jsem se.
"Říkala jsem ti to. Jen mám teď obavy, abych nakonec nemusela jít sama." Zasmála jsem se, ale do smíchu mi nebylo. Sakra, proč jen se musí všechno takhle komplikovat.
"Tak já ti to usnadním. Pojď na ten ples se mnou." Vhrkl trochu zbrkle. Musela jsem se pousmát. Skutečně byl nervózní. Přemýšlela jsem nad blbostma, když mi došel význam jeho slov. Ohromeně jsem se na něj otočila.

"Cože si to teď říkal?" zeptala jsem se podivně přiškrceným hlasem. Srdce mi najednou bylo jako splašené. Rukama jsem si žmoulala okraj bundy.
"Abys šla na ples se mnou. Pokud tedy chceš." Řekl znovu už klidný a podivně smířený. V očích se mu zračilo zklamání.
"Ty mě zveš na ples?" vydechla jsem. Jen kývl. Vytřeštila jsem na něj oči. To přece nemůže myslet vážně. Hrudník mě nepříjemně bolel a já si uvědomila, že nedýchám. Dopřála jsem tedy svým plicím potřebný vzduch. Na co že se mě to ptal, pomyslela jsem si zmateně. Ples, ples, ples. Znělo mi hlavou. Jeho výraz postupně smutněl. On to myslí vážně, došlo mi. Znovu jsem se zhluboka nadechla. Nervozitu nahradil podivně příjemný pocit. Bylo mi blaze. Na tváři se mi roztáhl úsměv. Panebože, Ethan mě pozval na ples. Srdce mi bylo snad ještě rychleji s tímto poznáním. Chtěla jsem promluvit, ale má ústa jen podivně lapala po vzduchu. Zkusila jsem to znovu a tentokrát úspěšně.
"Páni, teda…" šeptala jsem. " Půjdu ráda." Vyhrkla jsem jedním dechem. Nejdříve vypadal, že nevěří svým uším a pak vykouzlil úsměv, při kterém mi vynechalo srdce. Ještě nikdy nebyla jeho tvář krásnější.
"Děkuju," vydechl. Ještě chvíli jsme na sebe zírali. Až když si za námi někdo odkašlal, uvědomila jsem si, že máme obecenstvo.
"Ehm," odkašlala jsem si, abych z toho transu i Ethana.
"Chceš svést?" zeptal se, aniž by jednou uhnul očima. Stále na mě zíral. Kývla jsem. Chtělo se mi jásat, chtělo se mi smát. Cítila jsem se v tu chvíli tak šťastná. Pohlédla jsem na anděla vedle sebe a stále tomu nemohla uvěřit. Je snad možné, aby to byla vůbec pravda. Aby to božské stvoření skutečně pozvalo mě. Je snad možné, že bych mu nebyla lhostejná?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.