HTEM - 12.-13. kapitola

28. února 2010 v 22:44 | Mischa
12. Kapitola


Ještě notnou chvíli jsem se snažila dostat svůj srdeční rytmus do normálu. Když se mi to podařilo, konečně jsem začala vnímat film. Na anděla vedle sebe jsem se raději nepodívala. Bála jsem se, že se něco změnilo. Bála jsem se, že se bude stranit. Naštěstí vybral skutečně zábavný film a já už při další scéně nevydržela a vyprskla smíchy. Ethan na mě zíral s úlevou a uvolněním. Jakoby se něčeho bál. Nevydržela jsem to a usmála se na něj. A skutečně za celý film jsem se nasmála jako už dlouho ne. Bolely mě tváře a neustále jsem se chytala za břicho. Připadala jsem si tak nepatřičně, ale neřešila jsem to. Bylo mi příjemně. Po nervozitě nebylo ani vidu. Smála jsem se, i když jsme vycházeli z kina. Byla jsem uvolněná. Došla jsem Ethana, když jsem se oblékla a chytla ho za loket.
"Tohle si musíme někdy zopakovat." Odpověděla jsem vysmátě.
"Vážně bys chtěla?" zeptal se překvapeně. Zvedla jsem obočí.
"Copak tebe to nebavilo?" Usmál se.
"Jo ten film byl perfektní."
"Je příjemné mít přátele, děkuju Ethane." Pověděla jsem mu upřímně, co jsem měla na srdci. Obličej se mu stáhl do radostné masky.
"Jsem rád, že mě mezi ně řadíš. Byl to vskutku příjemný večer, škoda, že končí." Pověděl mi s upřímností v hlase. Byla jsem mu vděčná za to, co řekl. Byla jsem mu vděčná za celý tento večer. Posmutněla jsem. Dnes je pátek a to znamená, že ho uvidím až v pondělí. Všiml si mého výrazu.
"Děje se něco?" zeptal se starostlivě.
"Ne, neděje. Jen jsem trochu unavená." Pověděla jsem.
"Pojď, zavezu tě domů." Znovu už mě za pas nechytl, jen šel těsně vedle mě. Otevřel mi dveře a já nastoupila. Cesta domů probíhala ve stejném poklidném tichu, jako ta předchozí. Dívala jsem se z okna a přemýšlela nad dnešními událostmi. Probudil mě až hlas anděla.
"Jsme tady." Zmateně jsem se rozhlédla a skutečně jsme stáli před naším barákem. To už mi však anděl otvíral dveře. Doprovodil mě až ke dveřím. Uviděla jsem pohnout záclonu a skutečně, Clair se nás snažila nenápadně pozorovat. Za ní jsem spatřila ještě jednu blonďatou kštici, takže i Ashley. Uchechtla jsem se.
"Co?" zeptal se. Otočila jsem se a zjistila, že stojí nějak moc blízko. Ruce měl v kapsách a na tváři zvláštní pokřivený úsměv.
"Máme publikum," řekla jsem a nenápadně jsem pohodila hlavou jejich směrem. Zasmál se.
"To bych je neměl zklamat. Děkuji za krásný večer, Sofií. Budu jedině rád, když si to znovu někdy zopakujeme." Řekl a nad něčím chvíli přemýšlel. Vypadalo to, že se rozhodl. Slabě se ke mně naklonil. Mé srdce bylo jako splašené. Zírala jsem mu do očí. A pak mě lehce políbil na čelo. V tu chvíli mi snad srdce přestalo být. Ani jsem nedýchala. Vykolejeně jsem tam stála, když odcházel. A zírala do tmy, kde předtím stálo jeho auto. Jako robot jsem se otočila a vydala do domu. Tam se na mě okamžitě spustili Ashley s Clair. To bude ještě dlouhý večer, pomyslela jsem.
Když už mě konečně propustili ze svých spárů, vydala jsem se do koupelny. Naložila jsem se do vany. Vše jako bych vnímala jen okrajově. Neustále jsem se vracela k tomu lehkému políbení. Byla jsem poblouzněná. Stále jako bych cítila ten dotek jeho chladivých rtů. Ještě v transu jsem došla do pokoje a svalila se do peřin. Čekala jsem nějaké šílené sny, nic se mi však nezdálo. Ráno jsem se cítila podivně prázdná, když jsem si uvědomila, že se dnes s Ethanem neuvidím. Rodiče nám naplánovali odpoledne u Claiřiny matky. Neměla jsem jí ráda. Nedokázala mě přijmout a tak mi dávala neustále najevo, jak Ash miluje. Mě osobně by to nevadilo, stačili mi rodiče. Ashley to však nesla velmi špatně. Nerada tam jezdila. Ani já se tam netěšila. Už jen díky tomu jsem měla mrzutou náladu. Oblékla jsem se tedy do nějakého slavnostního oblečení a vydala se na to útrpné setkání. Nebylo to však tak hrozné, jak jsem čekala. Drahá bábi na mě řeči měla, ale já je nevnímala. Stačilo mi, představit si Ethana a bylo mi dobře. Když už večer rodiče rozhodli, že je na čase jet domů, nadšeně jsem poposkakovala k autu. Doma jsme si pustili film a strávili zbylý čas příjemně u rodinného krbu. Šla jsem brzy spát. Měla jsem v plánu se další den vydat na dlouhou procházku do La Push. Usnula jsem během okamžiku. Ráno jsem si uvědomila, že se můj vzhled zas vracel k normálu. Tentokrát jsem však nevěděla, jestli je to dobře. Věděla jsem, že to ke mně už patří. Už jsem nedokázala nenávidět ten divoký vzhled se zvláštníma očima. Vzala jsem na sebe teplou teplákovku a plášťovku. Rozhodla jsem se, že do La Push doběhnu lesem. Vydala jsem se tedy na známou trasu a dala si sluchátka do uší. Venku bylo chladno. Nepršelo, ale spíš mrzlo. Blížila se zima a příroda to dávala okatě najevo. Nebylo už jediného listu na stromech. Všechno čekalo na sněhovou přikrývku. I já se na ni těšila. Milovala jsem zimu. Milovala jsem sníh. Pod sněhem bylo všechno stejné. Neexistovali rozdíly, všude jen bílá barva. Běžela jsem skrz les a nevnímala překážky, které na mě přichystal. Vdechovala jsem čistý, svěží vzduch. Nevěnovala jsem pozornost okolí a jen dál běžela. V La Push jsem se vydala podél břehu k oblíbeným útesům. Až tam jsem zastavila a v klidu vydýchávala zátěž. Moře se vzdouvalo v mohutné vlny. Jako by se bránilo, jako by bojovalo o svou svobodu. Černá barva vody byla děsivá a já si v tu chvíli vzpomněla na zvláštní proměnu Ethanových očí. Na tu čerň. Přesně jako ta divoká voda i jeho oči byly nebezpečné. Ale ne pro mě. To jsem věděla. Věřila jsem jim a cítila se podivně v bezpečí. Nedokázala jsem se se tomu člověku stranit jako ostatním. Přitahoval mě. Možná to byli ty zvláštní podobnosti. Možná podobný osud. Ale bylo mi s ním příjemně. Jeho přítomnost mě uklidňovala a to pro mě bylo hlavní. Dál jsem zírala na tu zdivočelou vodu a říkala si, jak se asi teď můj život bude odvíjet dál. Přijde další pád, anebo mám konečně nárok na štěstí. Vlasy uvolněné z gumičky mi vlály ve větru a neposedně se bránili uvěznění. Cítila jsem podivnou předtuchu, že je můj život něčím svázán, ale nedokázala jsem přijít na to čím. Přestože se mi vrátili zatím jen nepříjemné věci, i nadále jsem si přála znát svou minulost. Chtěla jsem vědět, jestli mám někde rodinu. Třeba by se pak přišlo na kloub "mé nemoci". Třeba by znali lék. Věděla jsem, že bych už nebyla schopná opustit svojí nynější. Moc jsem je milovala na to, abych od nich dokázala odejít. Navíc, pochybovala jsem o svých skutečných rodičích. Proč mě nikdy nehledali? Ani nenechali vyhlásit pátrání. Děsila jsem je snad? Byla jsem tak moc zvláštní? Vždyť ale mé záchvaty začali až letos. Po tváři mi stekla slza a já si uvědomila, že pláču. Je možné, že mě snad neměli rádi? A pak mi vytanula na mysl vzpomínka.
Šla jsem uličkami, zabalená v teplém kabátě. Byl podzim. Na zemi bylo spadané listí, s kterým si pohrával vítr. K zemi se snášeli malé kapky. Vzhlédla jsem k obloze. Potemnělé mraky se scházely nad tímto místem. Nebe plakalo se mnou. Procházela jsem mezi hroby a hledala ten, ke kterému směřovali mé kroky. Slzy mi stékali po tvářích a jen vidina toho, co spatřím mi rvalo srdce. Přesto jsem šla dál. Dýchalo se mi špatně a já se zalka, když jsem to uviděla. Náhrobek se tyčil k nebi a dával najevo svou majestátnost. Seděl na něm anděl s rozervanými křídli a plakal. Plakal nad ztrátou. Nad mou ztrátou. Tam na tom místě, v tom obrovském náhrobku, byly vyryty podobizny mých rodičů. Ach maminko, padla jsem na kolena.
"Ach matičko, odpusť. Je to má vina." Plakala jsem a nehty zarývala do promrzlé země.
Tam má vzpomínka skončila. Ještě chvíli jsem zírala do dáli a pak se s naříkavým pláčem sesunula k zemi. Plakala jsem a mé srdce krvácelo. Ach jak to bolí.
"Proč, proč, proč," šeptala jsem do větru. Ozval se děsivý hrom a nebe potemnělo. "Proč," vzlykla jsem. Moji rodiče, moji praví rodiče. Jak vědomí té náhlé ztráty bolelo. Vždy jsem doufala, že tam někde jsou. I kdyby se mě zřekli, věděla bych, že jsou na živu. To, že jediní lidé, kteří mě pojili s mou minulostí, už nejsou, mařilo veškeré mé snahy. Nikoho nemám, vzlykla jsem. Seděla jsem tam promrzlá několik hodin. Slzy mi došli a tak jsem jen hleděla do dáli. Když už mi byla skutečná zima, zvedla jsem a dala se do pohybu. Běžela jsem a zrychlovala. Chtěla jsem tomu všemu utéct. Pot mi stékal po čele a vsakoval se do oblečení. Domů jsem doběhla rychleji, než jsem si myslela, že jsem schopná. Vrazila jsem do dveří a zběsile hledala Clair. Jen co jsem ji uviděla, už jsem ji drtila v náručí. Vzlykala jsem jí do ramene. Vdechovala jsem její mateřskou vůni a pomalu se uklidňovala. Její pevné obětí mě spolu s konejšivými slovy utěšilo. Teď, když jsem nebyla sama, mi smrt mých rodičů přišla mírnější. Ne snesitelná, ale mírnější. Nepamatovala jsem si, jací byli, a věděla jsem, že má pravá matka mě nyní objímá. Přesto však má hruď bolela a těžce se mi dýchalo. Ztráta blízkých byla takovým utrpením. Clair poznala, že nejhorší je za mnou.
"Copak se stalo, holčičko?" zeptala se starostivě.
"Moji rodiče jsou mrtví," zašeptala jsem tu nemilosrdnou pravdu. Nadechla se a šokem strnula.
"Moc mě to mrzí, zlatíčko," pronesla chvějícím se hlasem po chvíli. "Pojď, posaď se. Zavolám tátu a Ashley a povíš nám, co se stalo."
A tak jsem se jim svěřila se svou vzpomínkou. Tony se mračil, Clair s Ashley plakaly. V polovině mého vyprávění, protkaném vzlyky, si ke mně Ash přisedla a pevně mě objala.
"Sofie, a ty jsi tedy viděla ten náhrobek?" zeptal se mě otec.
"Ano."
"A jména sis náhodou nevšimla, zlatíčko?" zeptal se opatrně. Ztuhla jsem, to jsem si vůbec neuvědomila. Zapátrala jsem tedy v té staronové vzpomínce. Naplněna zklamáním jsem jen zavrtěla hlavou.
"Jediné, čeho jsem si všimla byli jejich obrázky." Zašeptala jsem.
"To nevadí," pověděl něžně. " Třeba se ti to časem vybaví." Clair mě po zbytek večera nepustila z očí. Zřejmě se obávala, že bych vyvedla něco zbrklého. Na takové věci jsem ani nepomyslela. Neustále jsem si vybavovala tváře, které byli na náhrobku. Byli mi tolik podobné. Hlavně maminka. Otec měl tvrdé a přísné rysy.
Usnula jsem vyčerpaná celým dnem. Noc pro mě však nebyla příjemná. Ve snech jsem vídala obličeje mých rodičů. Ráno jsem se probudila s očima zarudlýma od pláče a podivně otupělá. Nevnímala jsem ani, co si beru na sebe. Jako bezduchá jsem šla do školy. Než mě někdo před vchodem zastavil. Pohlédla jsem do pobavených očí anděla a smutně jsem si povzdechla nad jeho krásou. Ani ona mi však dnes nedokázala vykouzlit veselý úsměv.
"Ahoj anděly," pozdravila jsem ho. Na tváři se mu zračil nechápavý výraz.
"Špatný víkend," pověděla jsem a raději se vydala do třídy. Šel tiše po mém boku a tvářil se zamyšleně. A tak to probíhali i následující hodiny. Na oběd jsem nešla, sedla jsem si venku na lavičku a zírala na parkoviště. Ani jsem si neuvědomila, že si vedle mě sedl, dokud mě nepohladil po tváři. Starosti se mu odráželi v očích, když promluvil.
"Nechceš mi povědět, co se stalo? Třeba by to pomohlo…" nechal vyznít tu větu do ztracena. Dívala jsem se mu do očí a cítila tu touhu se mu svěřit. Chtěla jsem s ním o tom mluvit. Rozhlédla jsem se po parkovišti, ne však tady.
"Tady ani teď ne." Odpověděla jsem.
"Po škole?" optal se. Kývla jsem. Oba jsme se vydali do třídy. Při dalších dvou hodinách jsem přemýšlela, co všechno mu řeknu. A kam ho vezmu. Nechtělo se mi do La Push, už mi to místo nepřišlo jako kouzelné. Věděla jsem však ještě o jednom, na konci města. Byli to útesy, daleko od Forks, La Push. Ale museli bychom jet autem.
"Jsi tady svým autem?" optala jsem se. Jen kývl. Dobře, vím kam jet. Rozhodla jsem se, že mu nepovím vše. Nemohla bych. Stále jsem ho ještě neznala natolik dobře, abych se mu dokázala plně svěřit.
"Pojedeme na jedno místo za Forks,ano?" zeptala jsem se a dala mu šanci vyjádřit jeho nesouhlas.
"Budeš mě navigovat."
Na místo jsme dojeli asi po půl hodině. Vedla jsem ho lesem, dokud se před námi neobjevila ona stráň. Posadila jsem se na kraj klády, která tam ležela, a upřela pohled na vlny, které naráželi o útesy pod námi. Vypadali tak vražedně. Počkala jsem, dokud se i on neposadí a pak začala.
"Bylo mi jedenáct, když mě našli. Je to má první a poslední vzpomínka. Můj zběsilý útěk. Našli mě, se zlomenou nohou a rozdrásanými chodidly z běhu. Pamatuji si celý můj útěk, tu tmu a děs. Nevěděla jsem, před kým prchám. Probudila jsem se v nemocnici. Zmatená a vyděšená. Bez jakýkoliv vzpomínek, neznala jsem své jméno, nic. Většina doktorů tvrdila, že si už nevzpomenu, trvalá amnézie. Policie se bohužel žádných informací nedohledala a já po půl roce byla adoptovaná Wrightovými. To mi táhlo na dvanáct let. Bylo mi uděleno jméno a nové doklady. Měla jsem štěstí, přišla jsem skutečně do dobré rodiny. Vše se zdálo být dobré. Trošku se to zkomplikovalo bolestmi hlavy a záchvaty, ale moje rodina při mně vždy statečně stála. Mě to však nestačilo, chtěla jsem si vzpomenout. Chtěla jsem vědět, kdo jsem a jestli mám někde rodinu." Musela jsem se zadrhnout, protože mě zrazoval hlas. Zhluboka jsem to rozdýchala a pak pokračovala. "Až asi před dvěma týdny nastal zlom. Procházela jsem se po La Push, když se mi vybavil neznámý hlas. "Stále raději budu tím, kdo jsem, než se věčně přetvařovat a zapírat své pravé já." Řekl, ale já tomu nepřikládala pozornost. Namlouvala jsem si, že jsem to slyšela v televizi a teď si to jen vybavila vzhledem k tomu, nad čím jsem přemýšlela. Ale o pár dní později to přišlo znovu a tentokrát to nebyl jen hlas. Byl to můj útěk. Ale z jiného pohledu. Tenkrát jsem věděla, kdo mě honí. Znala jsem ten hlas, co na mě mluvil. Vědomí mi to však nedovolilo poznat. Tenkrát už jsem věděla, že jsou to mé vzpomínky, že se mi to vrací. O to pro mě bylo děsivější, když jsem člověka, komu ten hlas patří, spatřila před školou. Okamžitě jsem věděla, že je to ten, co mě pronásledoval. Vzpomněla si, na jeho jméno. Ryan. Víc jsem však zas nezjistila. Dlouho byl klid. Až včera, když jsem se znovu procházela v La Puch. Přemýšlela jsem zrovna nad mými pravými rodiči, když přišla další vzpomínka. Vzpomněla jsem si, jak jsem navštívila jejich hrob." Řekla jsem potichu, ale stejně se mi zlomil hlas. Snažila jsem se potlačit slzy. Přesto mi však jedna unikla. Stékala po mé tváři a zanechávala za sebou stopy mé bolesti. Pak ji však zastavila ruka mého anděla. Shlížel na mě s bolestí v očích.
"Děkuju, že jsi mě vyslechl," šeptla jsem. Usmál se smutně a chytl mě za ruku.
"Nemysli na to," zašeptal. "Vzpomeň si na Ashley, na lidi, kteří se tě ujali, jaký domov ti poskytli." Utěšoval mě, tak jak jsem potřebovala. Stiskla jsem mu ruku. Ta chvíle byla dokonalá. Děkovala jsem bohu, že mi dal do cesty někoho jako je on.
"Odvezeš mě prosím domů? Jsem unavená," přiznala jsem sklíčeně. Kývl a pomohl mi vstát. Mou ruku však po celou dobu cesty nepustil.




13. Kapitola

Když jsem již byla doma, pocit úlevy z toho, že jsem se svěřila, pomalu vyprchal. Prošla jsem přes obývák do kuchyně, ale raději se zastavila. Ashley pomáhala Clair s večeří, smáli se a házeli po sobě mouku. Snažila jsem se představit, jestli bych něco podobného zažila i já se svou mamkou. Otočila jsem se a odešla k sobě. Dívala jsem se z okna a pozorovala ten nečas, co venku panoval. Pršelo. Silou dešťových kapek se i stromy ohýbaly. Potřebovala bych odreagování. Potřebovala bych vypadnout. A tak mě to napadlo. Seběhla jsem dolů a podívala se, jestli jsou všichni pospolu. Zrovna se prostíralo. Usedla jsem ke stolu a pustila se do své večeře, moc chuti k jídlu jsem neměla. Počkala jsem, až dojí ostatní.
"Chtěla bych vás o něco poprosit,"pronesla jsem. Všichni se na mě podívali. "Potřebovala bych se trochu odreagovat, chtěla jsem se zeptat, jestli bychom s Ashley mohli jet zítra místo školy třeba na nákupy a pak do kina. Ve škole nám to jde a s absencí nemáme problémy, ráda…" sdělovala jsem jim, když mě Tony přerušil zdviženou rukou. Aspoň jsem to zkusila, povzdychla jsem si. Jeho odpověď mě však zaskočila.
"Budeš chtít auto?" Usmála jsem se.
"Ano, myslím, že ano. Děkuju." Vstala jsem a každého objala. Ash jsem chytla za ruku a odešla s ní nahoru.
"Nemusíš mě brát sebou Sofií," pronesla.
"Ale já chci být s tebou." Usmála jsem se na ní.
"A co teda podnikneme?"
"Přemýšlela jsem, že bychom zajeli do Seattlu, to bude trvat dost dlouho. Vzali bychom útokem nějaké obchodní centrum a pak kino, co ty na to? Oběd Macdonald?" Oči jí zazářily.
"A kadeřníka stihneme?" Kývla jsem a zalezla do svého kutlochu. Zítra bude akční den. Vstala jsem brzy ráno, jak jsem měla ve zvyku, co mě však udivilo, bylo, že Ashley už dole snídala. Byla tak nadšená. Měla radost a to mi vykouzlilo úsměv na tváři.
"Pojedeme?" zeptala se nedočkavě. Vzala jsem si tyčinku a kývla. "Jen se převlíknu a zabalím si něco."
Do Seattlu jsme dorazili něco málo po 12 hodině. Zašli jsme se najíst a pak jsme vrazili do nejbližšího nákupního centra. Ash byla ve svém živlu. Když se ujistila, že i já mám alespoň dvě napěchované tašky, vyrazili jsme do jejího oblíbeného kadeřnictví.
"Ty jdeš taky,"prohlásila nekompromisně. Proč ne, pomyslela jsem si. Přišla jsem se přeci odreagovat. Posadili mě do křesla a začali kolem mě lítat.
"Délku bych jí nechala, jen zastřihneme ofinu, rovně jako podle pravítka. Žádné sestřihování kolem." Rozhodla má sestra nakonec. Seděli jsme tam obě asi další dvě hodiny, než jsme byli hotové. Ash si jen nechala zastříhat konečky a sesekat ofinu. Má změna byla viditelnější. Rovná ofina zvýrazňovala ostrost mých rysů.
"Perfektní ségra. Děkuju."
Chtěla jsem vyrazit rovnou do kina, když mě Ash zadržela.
"Máma mi nařídila ti koupit nový mobil." Ach, tak na ten jsem nepomyslela. Ani jsem na něj neměla dostatek peněz, zatím. Můj poslední aparát se rozbil, a já nějak pozapomněla si koupit nový.
"Dobře souhlasila jsem." Výběr byl velký, ale já chtěla stejný, jako jsem měla minule. Mojí oblíbenou Omnii. Pak jsme teprve vyrazili ke kinu. Stíhali jsme to jen tak tak. Šli jsme na nějaký horor, Nezvaná jmenoval se. Bylo málo lidí. Jen my, parta mladších dospělých a pak nějací výrostci, kteří naším směrem hlásili různé pokřiky. Nevšímali jsme si jich. V tomto filmu dívka stejně jako já utrpěla ztrátu paměti. U ní to však bylo způsobeno šokem, když zabila svou vlastní matku. U mě se to stát nemohlo. Věděla jsem, že když jsem byla na hřbitově u hrobu mých rodičů, byla jsem malá. Mohlo mi být nanejvýš 9 let. Paměť jsem ztratila těsně před svým útěkem. A v podobném duchu jsem propřemýšlela celý film. Nebyla chvíle, kdy bych film vnímala. Pokaždé mě napadli další a další myšlenky. No tak to byl ten správný způsob odreagování, zaironizovala jsem. Vydali jsme se hned k našemu autu. Byla již tma a na nás pomalu padala únava. Začala jsem pociťovat jemné bodání ve spáncích a temeni. Zítra mě bude bolet hlava, povzdechla jsem si. Šli jsme po slabě osvětlené ulici, když jsem je za námi zaslechla. Být po záchvatu všimla bych si jich dříve. Teď byli mé smysly lehce otupělé. Otočila jsem se za sebe a uviděla skupinu výrostků z kina. Popadl mě nepříjemný pocit. Srdce mi začalo být poněkud rychleji. Nadávala jsem si, co panikařím, přesto jsem však přidala do kroku. Něco se stane, pomyslela jsem si.
"Pohni," zašeptala jsem Ash. Ta se na mě zamračila. Věděla jsem, že bychom měli, co nejdříve vypadnout. Vůbec se mi to nelíbí.
"Proč prosím tě?"
"Ty za námi." Řekla jsem jen.
Otočila se. Nepříjemný pocit zesiloval, jakoby mě chtěl varovat. Cítila jsem v tu chvíli velmi zvláštní pocity. Napětí a očekávání. To nejsou moje emoce, usuzovala jsem.
"Sofií, jdou za námi celou dobu a podívej, jak jsou daleko." V tom jsem však prudce zastavila. Za rohem uličky vycházeli zbylí dva. Byli zatím dostatečně daleko, nechtěla jsem jim však přijít přímo do rány. Sakra, proč jsem si nevšimla, že se rozdělili, nadávala jsem si.
"Sof, co se děje."
"Drž se u mě." Zasyčela jsem. Postupně se přibližovali. Připravila jsem se na konfrontaci a postavila se zpříma. Nehodlám se krčit strachy, pomyslela jsem si bojovně.
"Copak slečinky, tady tak samy, v noci." Pronesl nejvyšší z nich. Byl nám zároveň i nejblíže. Zrychlil, když zjistil, že stojíme. Prohlížela jsem si ho a mapovala naše šance. Pomalu mnou prostoupil podivný klid. Sama sebe jsem nechápala. Dech jsem měla pravidelný a klidný. Chladně jsem kalkulovala nad vzniklou situací. Bylo jich pět. Obstoupili nás ze všech stran s úlisnými výrazy na tváři. Cítila jsem jejich touhu, věděla jsem, co chtěli.
Slyšela jsem, jak se Ash zalkla. Zřejmě už jí to došlo. Prohlédla jsem si i ostatní. Menší obtloustlý hoch, kterému mohlo být tak 16 nanejvýš. Další blonďák s cigaretou v puse. Dva stály ve stínu, neviděla jsem jejich tváře, ale obrysy jejich postav nenapovídali o nebezpečných jedincích. Ten vytáhlý s klukem, co stál po jeho levé ruce, už by byli větší sousto, zamyslela jsem se. Pro někoho by tato situace byla přinejmenším prekérní. Slyšela jsem, jak za mnou Ashley zrychleně dýchá, jak její srdce tepe rychleji. Bála se. Já nikoliv. Chladně a s odstupem jsem hodnotila tuto situaci a zjišťovala své šance na útěk. Věděla jsem, že já se bát nemusím. Mysleli si, že pro ně budu lehká kořist, ale postavení lovce náleželo mně. Nechápala jsem, kde se to ve mně bere, nehodlala jsem to však v tuto chvíli řešit. Pomalu jsem přenesla váhu na špičky. Připravovala jsem se na útok. Sakra, proč zrovna teď musím mít normální reflexy, říkala jsem si. Přesto jsem nebyla ani trochu vystrašená či nervózní. Jak je jen donutit, aby odešli. Já bych zvládla utéct, pochybuji, že by však Ash byla v tomto stavu něčeho podobného schopna. Ten dlouhý vykročil mým směrem. I nadále jsem stála vzpřímeně a na tváři jsem vyčarovala lhostejnou masku. Postoj jsem zpevnila, abych jasně dala najevo, že já nejsem ta, co se má bát. Zastavil se na vzdálenost dvou kroků. To by pro tebe mohlo být nebezpečné, hochu. Nadzvedla jsem jedno obočí a hlavu natočila na stranu. Nebála jsem se ho, a on to v tu chvíli vycítil. Jeho instinkty ho varovali, že si vybral špatně. Varovali ho přede mnou. Ten hlupák je však ignoroval. Tvoje chyba, pronesl škodolibý hlásek v mé hlavě. Kontrolovala jsem veškeré jeho pohyby, proto mě nepřekvapilo, když zvedl ruku. I když byli mé reflexi omezené, stále byli lepší než ty jeho. Mé reakce byli rychlé. Neohroženě zvedal ruku, že mi věnuje pohlazení. Slizák, pomyslela jsem si. Nedala jsem mu však šanci. Má ruka vystřelila pro něj neuvěřitelnou rychlostí a ukovala tu jeho na místě. Mé sevření bylo pevné, ocelové. Nedokázal s ním pohnout a to pro něj bylo přinejmenším potupné. Vyjeveně na mě zíral, v zápětí však dostal svůj výraz rychle pod kontrolu. Dokázala jsem přesně odhadnout jeho reakce. Znala jsem každý jeho budoucí krok. Byl tak snadno čitelný. Velice jasně jsem mu viděla na očích pochybnosti. Váhal, jeho podvědomí ho varovalo. Přece jen však zvítězila jeho hrdost. Pravou ruku stále nemohl dostat z mého sevření. Přemýšlel nad tím, jak nejlépe mě udeřit. Věděla jsem, že bez své pravačky bude zranitelný. To jak ji ovládal, jakou sílu do ní vkládal. Pravá ruka byla jeho dominantní. Levou si tolik jistý nebyl. Jemně pohyboval ukazováčkem, což svědčilo o jeho nerozhodnosti. O jeho pochybách. Nečekal, že se nebudu bát. Nečekal, nějakou odezvu z mé strany. Zesílila jsem své sevření. Kdokoliv jiný by v tu chvíli již vykřikl bolestí, on však jen zatul zuby a jako v šoku mě pozoroval. V okamžiku, kdy jsem v jeho očích uviděla bolest a zarputilou snahu nedat najevo porážku, mnou prostoupila neuvěřitelná touha. Toužila jsem mu ublížit, toužila jsem vidět jeho bolest. Sevřela jsem tedy jeho ruku ještě víc. Mé oči sálaly a on se zděsil. Pošetile se ode mě snažil odstoupit, já ho však nemínila pustit. Zaplatí za své hříšné myšlenky, pomyslela jsem si. Povolila jsem své drtivé sevření jen na malý okamžik a svou ruku posunula z jeho předloktí na hřbet ruky. Sotva stačil zaregistrovat, co se děje. Postačil mi jeden rychlý chmat. Chytla jsem ho pevně za zápěstí, převrátila jsem jeho dlaň podle směru hodinových ručiček. Ostrá bolest, kterou pocítil, ho nutila se podvolit a tak jsem ho jen tahem zápěstí donutila otočit se ke mně zády. Usyknul, když mu v ruce pod náporem nepřirozeného pohybu zakřupalo. Zřejmě si něco zlomil. Levou ruku jsem zaryla do jeho ramena a zmáčkla klíční kost. Krčil se přede mnou neschopen pohybu a ochromen bolestí. Ucítila jsem pochyby. Někdo mu zřejmě chtěl vyjít na pomoc, otočila jsem se tedy směrem, odkud jsem zachvění ucítila a zpražila rušitele pohledem. Otřásl se pod jeho silou a raději ustoupil.
"Chtěl si si povyrazit s bezmocnýma holkama, viď parchante." Promlouvala jsem zhrublým hlasem. A těsně pod tou linií mého hlasu jsem slyšela slabé doprovodné vrčení. Samotnou mě to děsilo. Ashley za mnou vzlykla. Otočila jsem se na ní a setkala se s jejím vyděšeným pohledem. To mě probralo. Naposledy jsem zmáčkla jeho claviculu a odstoupila.
"Myslím, že si nemáme více, co říct." Pronesla jsem k němu. Popadla jsem Ashley a uháněla s ní k autu. Nechtěla jsem riskovat, že si to rozmyslí a půjdou za námi. Tentokrát bych se již neovládla. Vlezli jsme do auta a tam se Ash nepokrytě rozplakala. Plakala mi na rameni dobrou půlhodinu. Když se její vzlyky uklidnily a dýchala už znovu pravidelně, zeptala jsem se jí.
"Jsi v pořádku?" Kývla.
"A ty?"
"Jo já jsem v pořádku." Zkoumavě se na mě zadívala.
"Sakra jak jsi to udělala?" zeptala se mě najednou vykolejeně. Zmateně jsem na ni pohlédla. "Kde si se to naučila? Byla jsi jak nějakej Chuck Norris. Sakra Sofii, víš, jak si mě vyděsila? Tohle mi už nikdy nedělej." Zamračila se na mě. Zasmála jsem se, nastartovala a vyjela. Cestou domů se mě Ash zeptala.
"Řekneme to našim." Zamyslela jsem se, nebylo by lehké jim lhát. Podívala jsem se na Ash.
"Co myslíš?" zeptala jsem se jí.
"Myslím, že by doma měli vědět, že máme potomka Chucka Norrise." Zasmála se a já s ní. Ze všeho dokázala těžit jen to nejlepší, na všem našla světlou stránku.
Cesta domů byla dlouhá. Přece jen Seattle byl menší zajížďka. Měla jsem tedy dostatek času zamyslet se nad předchozí událostí. Ještě teď mi byl vlastní způsob uvažování, který jsme v tu chvíli užívala. Věděla jsem, že by mě mělo děsit, s jakým odstupem jsem dokázala řešit takovou stresující situaci. To, že jsem někomu bez výčitek působila úmyslnou bolest. Přesto jsem z toho, co jsem tam předvedla, měla radost. Věděla jsem, že to bylo víceméně divné. To jak jsem se zachovala nám, však v tu chvíli zachránilo život. Nedokázala jsem litovat toho, že jsem zvíře, které uvnitř mě vyčkávalo, pustila ven. Možná, že právě tento přístup byl zvrtat, který zapříčinil důsledky v mé brzké budoucnosti. To jsem tenkrát nevěděla.
Naši to nevzali moc dobře to, co slyšeli. Clair měla v očích strach a Tony starosti. Samy dvě prý již nikam nepojedeme. Nálada se však zvedla, když začala Ash popisovat moje karatistické umění. Vše samozřejmě přikrášlila a zveličovala. Spát jsem šla i přes veškeré dnešní události s dobrou náladou a příjemným pocitem. Ráno to však bylo horší. Hlava mě bolela jako čert. Náladu jsem protentokrát ale podrážděnou neměla. To jak se včerejší večer vyvinul a že jsme z něj vyšli bez úhony mi přineslo dobrou náladu. Po dlouhé době jsem šáhla pro nějaké analgetikum. Bolesti mě nezbavil, jen je utlumil. I tak jsem to protentokrát vítala, nechtěla jsem si kazit den. Ash měla dnes ráno také až nadpřirozeně dobrou náladu. Neustále si ze mě utahovala a smála se něčemu. Cesta tak díky tomu uběhla rychle. Došli jsme spolu až ke vchodu, kde stál Ethan. Už na první pohled jsem věděla, že něco není v pořádku. Zdál se být rozčílený a něčím znepokojený.
"Ahoj anděly," pozdravila jsem ho s úsměvem.
"Nazdar na obědě, Norrisová." Zavolala na mě Ash na odchodu. Zakroutila jsem hlavou, teď už mi jinak neřekne. Zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, že mě Ethan nepozdravil. Pohlédla jsem na něj, a spatřila, jak mě propaluje zlobným pohledem.
"Co se stalo?" zeptala jsem se. Odvrátil ode mě tvář. Zničehonic ho začali zajímat stromy před školou.
"Nebyla jsi ve škole." Pronesl hrubým hlasem. Nakrčila jsem obočí.
"Ano to já vím."
"Neozvala ses." Skočil mi do řeči a podíval se mi do očí. Ty jeho zvláštně planuly. "Nevěděl jsem, co se děje. Měl jsem strach. Nepřišla jsi. A den předtím jsi měla takový prázdný výraz." Svěřil se mi rozhořčeně a zoufale. Zírala jsem na něj a ještě chvíli zpracovávala fakta, která mi oznámil. O-on, on se o mě b-bál? Koktala jsem v duchu. Oči se mi zalily slzami, když jsem si to uvědomila. Měl o mě starosti. Záleželo mu na mně, došel mi definitivní fakt toho, co řekl. Dívala jsem se na něj, dojatá a nevěděla, co říct. Vztáhla jsem ruku a dotkla se jeho tváře. Ostré rysy pod tímto gestem zjihli a on se zatvářil smutně.
"Promiň," zašeptala jsem. "Nedošlo mi…" nedořekla jsem svou větu, jelikož mě zradil hlas. Odkašlala jsem si. "Už se to nestane, slibuji." Pronesla jsem větu, která konečně vykouzlila úsměv na jeho tváři. Můj osobní anděl, pomyslela jsem si.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.