HTEM - 10. kapitola

28. února 2010 v 22:42 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

10. Kapitola


Pokud to bylo možné, ztuhla jsem ještě víc. Myslím, že v tu chvíli jsem i zapomněla, jak se dýchá. Stála jsem tam strnulá šokem a zírala do prázdna. To přece není možné, říkala jsem si. Zbláznila jsem se, určitě ano. Teď tu prostě jen blouzním a žádného Ryana neznám. Snažila jsem se nějak uklidnit svou hysterii. Ale právě to, co se stalo, potvrdilo veškeré mé obavy. Bylo to tak definitivní. Vzpomínám si. Po tolika letech nářků a proseb si konečně vzpomínám. I když je to jen pitomé jméno a hlas, vzpomínám si. Ale kdo to je? Mám takový nutkavý pocit, jako bych ho znala velice dobře. Ale kdo to sakra je? Snažila jsem si vzpomenout. Ryan, Ryan, Ryan znělo mi nestále hlavou spolu s jeho smíchem. Přemýšlena jsem tak usilovně, až mě začalo bodat ve spáncích. Myšlenky mi v tu chvíli lítali neskutečnou rychlostí. Třela jsem rukama ve své urputné snaze si vzpomenout. Někdo mě v mé snaze vyrušil bouchnutím do ramene. Pohlédla jsem na rušitele a uviděla mračící se Ashley.

"Vnímáš mě sakra? Odkud ho znáš?" Rázovala na mě naštvaně. Když však po minutě zkoumání mého výrazu zjistila, že něco není v pořádku, začala být nervózní.

"Sofií? Co se děje?" Promluvila už něžněji.

"Ty ho neznáš, viď?" zeptala jsem se jí, abych se ještě naposledy ujistila ve své domněnce.

"Kdo to byl, odkud ho znáš?" ptala se mě jako dítěte.

"Odkud ho znám…" pošeptala jsem si spíše pro sebe. Zmateně se na mě dívala. Vzpomněla jsem si, že jsem svůj pager nechala doma. Pošetila jsem si myslela, že se mi nic stát nemůže. Tohle by ale Rosemary měla vědět. Tohle nebylo dobré. Záhadný Ryan byl jedním z těch, co mě honili. Není dobré, že je tady.

"Máš tady svůj pager?" zeptala jsem se tedy sestry. Nakrčila na mě obočí a zavrtěla hlavou. Viděla jsem na ní, že už se chystá zeptat.

"Pokud ho ty neznáš, odkud ho znám já Ashley? Jak to, že si pamatuju jeho hlas?" ptala jsem se jí. Začala se tvářit vyděšeně.

"Proč chceš ten pager, Sofií?"

"Já ho znám Ashley. A znám ho moc dobře. Jeho hlas se mi ozývá v nočních můrách a ten smích. Je to jeden z těch, co mě pronásledovali. To on mě štval v tom lese jako nějaké zvíře." Odpověděla jsem na její otázku a výraz mi přitom ztvrdnul. Pocítila jsem nenávist. Tak silnou, že jsem musela zatnout ruce v pěst. Toužila jsem po pomstě. Za všechno to utrpení, kterým jsem prošla. Za to, že mi vzali můj život.

"Jdeme domů. Musím mluvit s Rosemary." Pověděla jsem a sama slyšela, jak můj hlas zhrubl zlobou.

Doma jsem nařídila Ashley, aby řekla našim, ať jedou domů a obeznámila je se situací. Okamžitě jsem šla k sobě a šáhla do šuplíku nočního stolku a vytáhla pager. Říkala zelené tlačítko, tak jsem ho zmáčkla. Věděla jsem, že to bude chvíli trvat. Měla jsem dost času promyslet si to všechno. Rázovala jsem sem a tam, dokud jsem dole neuslyšela bouchnutí domovních dveří. Seběhla jsem dolů a setkala se se svými vyděšenými rodiči. Clair ke mně doběhla a objala mě.

"Všechno bude v pořádku," šeptala mi do vlasů a já si až teď uvědomila, jak jsem to potřebovala. Pevné náručí někoho, komu můžu věřit. Byli čtyři hodiny odpoledne, když k nám dorazil agent Rovent. Obeznámila jsem ho s tím, co se stalo. Bedlivě mě poslouchal a zakončil to tím, že ihned zkontaktuje příslušné lidi. Měli by sem poslat ještě jednoho agenta a oba nás budou třikrát denně kontrolovat. Pagery dostanou i naši rodiče. Ujišťoval mě, že se nemůže nic stát.

"Já se nebojím, chci jen, aby má rodina byla v bezpečí. Nechci je vystavovat nebezpečí, ne kvůli mně." Pronesla jsem s pohledem upřeným z okna. Ashley ke mně přišla a objala mě ze zadu.

"Všechno bude v pohodě." Řekla a sama věděla, že nic víc už pronést nemusí. Stačilo, že byla se mnou.

Spánek jsem měla velice neklidný a často jsem se budila. Panoval ve mně obrovský zmatek. Když jsem se vzbudila naposledy, vzala jsem deku a schoulila se na polštáře pod křídlem okna, které bylo zasazeno přes celou stěnu. Bylo to moje malé útočiště. V tu chvíli jsem se cítila tak zranitelná. Nechtěla jsem už znovu usnout. Nechtěla jsem vidět tu děsivou tvář. Tak moc jsem se bála, že by mě mohli najít nebo, že by se něco nedej bože stalo Ashley a rodičům. Rozplakala jsem se. Po dlouhé době jsem zase plakala. Potřebovala jsem ze sebe ty pocity dostat. Tak dlouho jsem si přála vzpomenout. Netušila jsem však, že jediné na co si vzpomenu je netvor. Netvor, který mě donutil hnát se několik hodit strašidelným lesem. Bože, bylo mi jedenáct. Teplé slzy kanuly po mých tvářích a já se tomu poddávala. Cítila jsem se tak strašně svázaná. Úzkost mě doháněla ke škytavým vzlykům. Tak moc jsem si přála být jako ostatní, jako Ashley. Měla spoustu přátel a snadný život. Její úsměvy byli upřímné. Nemusela být ve střehu jako já. Nemusela si protrpět bolestmi. Vždy jsem se kvůli mé rodině snažila být silná, slabá chvilka si musela najít cestu. Nikdy bych však své sestře nedokázala závidět. Tak moc jsem jí milovala a obdivovala, že bych vše klidně obětovala, jen aby byla šťastná. Vyčerpáním se mi začala klížit víčka. Ráno jsem se vzbudila o něco déle než normálně. Nadávala jsem si, že nejsem schopná si nařídit budíka, ale je pravda, že jsem ho zatím nikdy nepotřebovala. Vždycky jsem vstala, v kolik jsem chtěla. Protáhla jsem si své rozlámané tělo a zívla. Přestože úzkost a strach ještě nezmizeli, cítila jsem se uvolněně. Pomohlo mi vyplakat se. Šla jsem se tedy výjimečně nasnídat. Oblékla jsem se do teplého oblečení, aby mi bylo příjemně a vyrazila jsem do školy.

Seděla jsem v lavici a připravovala si věci na první hodinu, když si vedle mě anděl sednul. Usmál se na mě a já alespoň na chvíli zapomněla na včerejší nepříjemné události. Poprvé od té doby jsem se usmála a pozdravila ho.

"Ahoj," přivítal mě. "Jak se dnes daří?" Co že je dnes tak výřečný, pomyslela jsem si. Zhluboka jsem se nadechla.

"Jde to," pověděla jsem. Nechtěla jsem si stěžovat, ale zase jsem nerada něco předstírala. "A co ty?"

"Dobře," usmál se. Dál jsme v naší konverzaci nemohli pokračovat, zvonilo.

"Dnes vám dám čas, abyste si promysleli vaše seminární práce. Přinesl jsem nějaké historické slovníky a atlasy, z kterých byste mohli případně čerpat. Nu tedy, dejte se do práce." Ach ne, zaskuhrala jsem, dnes na to nemám náladu. Přímo jsem potřebovala ten uspávající výklad, který by mě uklimbal.

"Platí tedy ten dnešek?" zeptal se Ethan. No jo vlastně, pomyslela jsem si. Jak jsem mohla já husa hloupá zapomenout. Zřejmě viděl moje pocity.

"Jestli se ti to nehodí, odložíme to," pronesl snad s trochou zklamání v hlase? Nechtěla jsem ho odmítnout. Přece jen to byl jediný člověk, který se ke mně choval mile, a já nerada rušila své sliby.

"Ne ne," odmítla jsem hned. "Jen jsem včera řešila nějaké záležitosti a neuvědomila jsem si to. Dnešek samozřejmě platí." Odpověděla jsem. Přemýšlela jsem, jaké to bude mít Ethana u sebe v pokoji a usmívat se mi v tu chvíli přišlo snadné.

"Na co myslíš?" zeptal se. Ihned jsem zrudla, když jsem si uvědomila, že se připitomněle culím.

"Zapomněla jsem uklidit," ukecala jsem to. Zasmál se andělsky.

"Tak jaké téma si vybereme?"

"Já dávám přednost druhé světové." Přes tvář mu prolétl podivný stín.

"Jo to já taky. Proč tě zajímá?" zeptala se a oči mu podivně zářily.

"Asi proto, že je protkána ztracenými osudy. Druhá světová je hodně o osudech lidí. Mám ráda příběhy, i když mohou být smutné." Odpověděla jsem mu upřímně. Chvíli se na mě díval.

"Jsi zvláštní." Pronesl zničehonic. " Jiná než tvoji vrstevníci. Tvoje činy lžou o tvém stáří." Pověděl mi zamyšleně. Zírala jsem na něj a hledala další význam jeho slov. Jako by řekl něco, co neměl, se odvrátil a změnil téma.

"Takže, co třeba koncentrační tábory. Osvětim například?"

"Pokud ti to nevadí, tak klidně. Ta tématika mě zajímá." Chvíli bylo ticho.

"Kde všude jsi už žil?" zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla na jeho vyprávění o Aljašce. A navíc, nelíbilo se mi to ticho mezi námi. Ráda jsem poslouchala jeho hlas. Usmál se nad mou nečekanou otázkou.

"Na hodně místech," usmál se, když uviděl můj nadšený obličej.

"A byl jsi i v Evropě?" nenechala jsem ho domluvit. Znovu se zasmál a dal se do vyprávění. Celou hodinu jsem strávila dychtivým posloucháním jeho popisů míst. Tolik toho znal. Byl tak moudrý a zkušený. Zdál se mnohem starší, než byl. Pochopila jsem jeho narážku na můj věk. Byla jsem zvláštní ale to on též. Hodiny mi utíkali jak rozmazaná šmouha a bohužel mezi nimi byly i ty dvě poslední. Donutila jsem Ethana, aby mi i nadále vyprávěl. Už jsem se s ním chtěla rozloučit a odejít, když jsem si uvědomila, že jde se mnou. Zastyděla jsem se za to, jak na něj furt zapomínám. Došlo mi i to, že já nemám auto. Bude se mnou muset jít chudák pěšky. A co Ashley. Přemýšlela jsem nad různými věcmi a ani si nevšimla, že už na mě čeká. Trhla jsem sebou a rychle si spakovala své věci. Mírně jsem se červenala, když jsem k němu došla.

"Snad tě neuvádím do rozpaků." Zasmál se nad mou reakcí. Nijak jsem to nekomentovala. Na chodbě jsme narazili na Ashley a jí se na tváři rozlil vědoucný úsměv. Proklínala jsem jí, když si jejího výrazu všiml Ethan a uchechtl se.

"Působíme rozruch," řekl a ukázal na Jessiku s Lauren. Propalovali mě nenávistnými pohledy. Oba jsme se tomu zasmáli.

"Možná bych si na ně měla dávat pozor," pronesla jsem.

"Neboj, tentokrát budu zachraňovat já tebe," smál se Ethan a dal mi ruku kolem ramen. Snažila jsem se skrýt rozpaky a euforii jakou jeho gesto vyvolalo ale zachránila mě Lauren. Vydala podivný zvuk podobající se vrčení. Musela jsem se prostě smát.

"S tebou je tak snadné se smát a zapomenout na starosti." Svěřila jsem se mu. Skutečně, po mé špatné náladě z rána nebylo ani vidu. Veškeré obavy byli pryč. Cítila jsem se podivně v bezpečí.

Usmál se na mě a podíval se mi do očí. Znovu jsem se v nich ztratila, ale dnes jsem to vítala. Tutam byli veškeré mé starosti. Usmívala jsem se a užívala jsem si to. I on dnes neuhnul. Bylo by mi jedno kdybychom narazili do zdi. S ním mi bylo všechno jedno. Přece jen se musel odvrátit, když nám otvíral dveře ven z budovy. Galantně mi je podržel, když jsem procházela. To jsou způsoby, pomyslela jsem si okouzleně. Znovu mě chytl kolem ramen a já si uvědomila, že mě vede k autům. Všiml si mého zmateného pohledu.

"Jel jsem dneska svým autem," vysvětlil mi. Zastavili jsme se a já se rozhlédla. Rázoval si to k černému Infiniti. Hvízdla jsem.

"Páni, to je Infiniti F…"

"FX 50 S," nenechal mě domluvit. "Ty se vyznáš v autech?" Zavrtěla jsem hlavou.

"Jen trochu," dodala jsem a šibalsky se usmála. "Musí být silný. Jakou to má sílu? 200 Kw?" odhadovala jsem .

"Trochu. Přesně 291. Je to pětilitr." Usmíval se. "Fakt jsi zvláštní." Ironicky jsem se zasmála, jo to už jsem o sobě věděla.

Domů jsme dojeli hned. Cítila jsem se nervózní. Přece jen to byl první hluk, kterého jsem vzala domů. Co kluk, byl to první člověk, kterého jsem si já přivedla. Odemkla jsem a rychle mu řekla, kde co je. Jen nakoukl a houkl na mě.

"Útulný."

Šli jsme po schodech, když jsem se mu snažila omluvit za nepořádek, který tam je. Jen se mi smál.

"Počkej až to uvidíš u mě," smál se. "Já si libuju v nepořádku." Nevědomky mě uvedl do rozpaků. On počítá s tím, že se k němu někdy podívám?

"Bydlíš na půdě?" ptal se, když jsem ho vedla po dalších schodech.

"Ano, je to tam kouzelný a mám dostatek soukromí." Odpověděla jsem mu a hlas se mi mírně chvěl. Jemu to však neuniklo.

"Jsi nervózní," konstatoval pobaveně.

"Jsi moje první návštěva," přiznala jsem, abych mu alespoň trochu osvětlila svou situaci. Zamračil se, jako by mu vadilo, že jsem tu ještě někoho neměla. Stejně rychle se však zas usmál.

"Tak to musíme náležitě oslavit." Usmála jsem se. Nervozita zesílila, když jsem otevřela dveře. Můj pokoj jsem milovala. Na zdech prokukovaly tmavé půdní trámy a zdi jsem měla vymalované béžovou a bordó. Na levé straně pod zkosenou zdí byli komody na šaty a obrovské zrcadlo, které si vymodlila Ashley. Vedle nich stálo letiště s fialovým povlečením. Na druhé straně zeď skosená nebyla a tak jsem si tam nechala koupit vysokou knihovnu. Měla jsem svou vlastní sbírku, dokonce i pár prvních výtisků. Možná to bylo až snílkovsky romantické, já však milovala knihy se starou ošumělou vazbou, dýchal z nich čas a moudrost. Vedle té obrovské knihovny stál mohutný psací stůl z ebenového dřeva a na něm notebook. Milovala jsem klasicistický nábytek. Naproti dveřím byla stěna s obrovským oknem, členěným do destiček. Milovala jsem ten výhled. Těsně před ním byl schod dolů. Z toho jsem spolu z Ashley udělala menší polštářkový gauč. Vedle stolu bylo na sníženém schůdku menší televize a vedle má oblíbená hifi věž. Milovala jsem hudbu. Ale potřebovala jsem na ní čas a klid a ani jedno z toho mi teď nebylo dopřáno. Nad touto technikou byli šikmé poličky, na kterých byli naložené kupy cédéček. Další moje menší posedlost. Clair mi vše pečlivě sladila. Přestože barva bordó na stěnách převyšovala béžovou a trámy spolu s nábytkem byli tmavé, pokoj byl velice vzdušný a světlý. Nebyl tu zas takový nepořádek. Na věšáku bylo poházené oblečení, postel nebyla ustlaná a všude na stole jsem měla papíry. U Věže byli naházená cédéčka, která jsem teď poslouchala před spaním. Nedokázala jsem usnout v tichu. Děsilo mě.

"Tak vítej v mém soukromém paláci," zašaškovala jsem před ním. Zkoumavě se všude rozhlížel. Když už jsem po nějaké době začala být hodně nervózní, přešel k mé sbírce knížek. Dlouho četl různé popisky.

"Máš ráda klasiku." Konstatoval.

"Dokážu přečíst cokoliv,"prohlásila jsem. "Vžiju se do jakéhokoliv příběhu. Mám bujnou fantazii a ráda sním." Vysvětlila jsem mu. Pak se vydal k poličkám s cédéčkama.

"Máš ráda hudbu?" zeptal se nadšeně.

"Ano. Taky jakoukoliv. Poslechnu si klasiku i rock. Ale mám ráda klidnější hudbu a spíše balady. Záleží na tom, v jakém jsem rozpoložení." Poklekl si k pohozeným obalům na zemi.

"The Fray?" Přečetl název na tom nejbližším. Začervenala jsem se, když jsem si uvědomila, proč jsem je zase poslouchala. Nejen, že jsem je měla nejraději, zpěvákovo hlas se až nápadně podobal tomu Ethanovu. Lehce nakřáplý a melodický,dokázal mě uklidnit.

"Ty mám nejraději," špitla jsem. Usmál se a vložil cd do přehrávače. Místností se rozvinul singl ,,You found me".

"Moje oblíbená," řekl a překvapil mě tím. "Máš to tu nádherný," přiznal nepokrytě a znovu se rozhlédl. Pokynula jsem mu, k polštářům a sedli jsme si. Bylo tak zvláštní mít ho tady ve svém pokoji. Jako by to tu najednou bylo ještě krásnější. Dívala jsem se do jeho tváře a užívala si jeho krásy. Je jak skutečný …

"Anděl," hlesla jsem. Zrudla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem to vyslovila na hlas.

"Cože?" zeptal se překvapeně. Nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled.

"Vypadáš jak anděl. Přesně tak jsem si je tenkrát představovala." Přiznala jsem mu své myšlenky a studem odklonila hlavu. Nastalo trapné ticho. Na tváři jsem cítila jeho pohled, ale zarputile jsem bránila své touze podívat se na něj.

"Tak jak to nazveme, tu naši práci?" zeptala jsem, abych zahnala ten trapný okamžik.

"Nechám ti volný prostor." Najednou zazvonil telefon. Kontrola, vzpomněla jsem si.

"Omluv mě, prosím." Houkla jsem na něj a rychle seběhla dolů. Dokázala jsem agentovi, že jsem v pořádku a nemusí jezdit. Večer se však konfrontaci nevyhnu. Kontaktní čočky v mých očích začali být nepříjemné a tak jsem si je cestou vyndala.

Ethana jsem našla, jak stojí u okna a dívá se ven.

"Nádherný výhled, že. Všude ta zeleň. Jako by ta příroda sama žila." Usmál se.

"Ano, máš krásný výhled. Forks je opravdu nádherné." Přiznal a podíval se na mě. Okamžitě byl lapen v mém pohledu.

"Ty oči jsou nádherné," šeptl ke mně.

"Tak to jsi jediný, kdo si to myslí. Většinu děsí." Ušklíbla jsem se. "I mě na poprvé vyděsili."

Nad naší prací jsme seděli asi dvě hodiny, když se dole ozvalo bouchnutí domovních dveří. Podle vůně jsem poznala As. Šla za námi nahoru. Zabušila na dveře a na vyzvání vstoupila.

"Ahojte vespolek,"pozdravila nás. "Přišla jsem ti jen oznámit, že jsem doma. Takže žádný rošťárny, jasný? Jinak nebudu rušit, pá." Pobaveně jsem zakroutila hlavou, celá Ashley.

"Máš jí moc ráda." Konstatoval Ethan.

"Ano. Je mi tou nejlepší sestrou jakou jsem si mohla přát. Má nejlepší přítelkyně." Řekla jsem smutně, protože mě napadlo, že je dost možné, že mám někde vlastní sourozence.

"Nejste si vůbec podobní." Prohlásil pobaveně. "Ani vzhledově, ani povahou." Zamyslela jsem se, jestli mu můžu říct pravdu. Proč ne, pomyslela jsem si. Ve Forks to každý ví.

"Nejsme vlastní. Jsem adoptovaná,"zašeptala jsem. Ethanovo obličej zvážněl. V očích se mu objevil smutek.

"To jsem nevěděl." Přiznal se. "A ty své pravé rodiče neznáš?" zeptal se opatrně.

"Ne," špitla jsem a celou mě prostoupil smutek. "Nepamatuji si je." Ani jsem nevěděla, proč mu to říkám. Cítila jsem podivnou touhu se mu svěřit.

"Byla jsi moc malá?" Vyzvídal.

"Ne. Já si ze svého života nic nepamatuji. V jedenácti jsem ztratila paměť." Pošeptala jsem. V jeho obličeji se střídalo mnoho výrazů. Od smutku, přes ohromení, bolest a soucit. Já se snažila zahnat slzy, co se drali na povrch. Nebylo snadné o tom mluvit nahlas.

"Mrzí mě to." Zašeptal ke mně. Smutně jsem se usmála a objala si kolena.

"To mě taky. Ale nemůžu si jen ztěžovat. Získala jsem tu nejlepší rodinu, jakou jsem si mohla přát. A poťouchlou sestru k tomu." Zasmála jsem se. "Zbožňuju je."

"Jsem rád, že to takhle dopadlo." Konstatoval pořád smutným hlasem. Cítila jsem za nutné ho rozveselit, ještě když jsem byla já důvodem jeho strastí. Vzala jsem nejbližší polštář a trefila ho do hlavy. Nečekal to a tak jsem ho v klidu trefila. Musela jsem se zasmát jeho výrazu.

"Nekoukej, andělům nesluší smutek. Ty máš roznášet pohodu," vysvětlila jsem mu. Zatvářil se překvapeně a pobaveně zároveň. "Smutku už bylo dost."

"Počkej," zašeptal vražedně. Vzal dva polštáře a hodil je po mě. "Za to budeš trpět." A tak začala naše polštářová bitva. Běhali jsme po pokoji a mrskali po sobě jeden za druhým. Když mi došla má munice, běžela jsem se schovat za postel. Než jsem se tam dostala, chytili mě dvě studené ruce za pas a hodili mě na ní. Slyšela jsem jen Ethanovo smích.

"Tohle nebylo fér"?zabručela jsem. "To ti ještě vrátím." A sedla jsem si zpět na gauč.

" A co ty a tvoje adopce?" zeptala jsem se. Vzápětí mi došlo, že to je docela dost osobní informace a nemusí se mi chtít svěřit se vším jako já jemu. "Ehm, tedy nemusíš mi nic říkat, promiň. Jsem až moc zvědavá…"omlouvala jsem se, když mě umlčel jediným pohledem.

"To je v pohodě. Byl jsem malý, když mě Carlisle adoptoval. Své rodiče si nepamatuji. Zemřeli při autonehodě." Pronesl.

"To je mi líto," pronesla jsem. Byli jsme na tom podobně. Usmál se na mě.

"Nemusí. Odjakživa považuji za své rodiče Esme s Carlislem. Stejně jako ty mám úžasné rodiče. Nikdy bych je nechtěl zklamat. A k tomu jsem získal sourozenců." Zasmál se. "Obzvlášť mou milovanou Alice. Musím tě tomu skřítkovi někdy představit. Oblíbíš si jí." Mluvil tak procítěně o své rodině. Měl se u nich dobře, to vědomí mi postačilo. Podívala jsem se ven, už se stmívalo. Věděla jsem, že můj čas vymezený s ním je u konce. Ale nebyla jsem smutná. Zítra ho znovu uvidím.

"Ne že bych tě chtěla vyhánět, ale už bude hodně hodin." Hlavou jsem kývla k oknu. Povzdechl si.

"Já vím. Když mě se vůbec nechce jít pryč,"pronesl s úsměvem. Srdce mi nad tím poposkočilo. Mírně jsem se červenala.

"Někdy si to můžeme zopakovat," řekla jsem a zamávala deskami našeho úkolu. "Výmluvu, jak tě sem dotáhnout mám." Oba jsme se zasmáli. Šla jsem ho vyprovodit dolů. Rozloučili jsme se ve dveřích.

"Plánuješ něco na zítra?" zeptal se najednou.

"Ehm, ne. Proč?"

" A nechtěla bys zajít třeba do kina?" Zeptal se a uhýbal pohledem.

"J-jo, r-ráda," vykoktala jsem ze sebe vykolejená jeho žádostí.

"Bezva. Úkol počká. Tak ahoj ráno." Odjel a nechal mě tam zaraženou stát. Probrala jsem se ze šoku až, když mi začala být zima. Zabouchla jsem dveře a rychle vběhla k Ashley do pokoje.

"Pozval mě do kina," zafuněla jsem na ní. Na tváři se jí rozlil blažený úsměv.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.