HTEM - 4.-6. kapitola

28. února 2010 v 22:19 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

4. Kapitola


Zbytek víkendu utekl velmi rychle. Celou neděli jsem strávila učením a povinnou četbou. K večeru jsem šla pomoct Clair s úklidem. Ashley poletovala někde venku a Tony byl na rybách. V pondělí jsem do školy nejela. Mířila jsem do Seattlu, kde jsem měla domluvenou kontrolu v nemocnici. Cestou zpět jsem měla v plánu stavit se v jednom knihkupectví doplnit si svou skromnou sbírku. Když jsem dojela domů, Ashley už poskakovala u mě v pokoji. Tohle její nadšení nevěstilo nic dobrého. Pochybovačně jsem na ní shlížela ze dveří, kde jsem se zastavila. Všimla si mě malou chvíli po tom- zjevně jsem ji vyděsila. Melodramaticky se chytla za srdce a prohlásila: "Chodíš jako přízrak. Jednou mě vyděsíš k smrti."
Usmála jsem se. "Co potřebuješ?"
   "Musím vždy nutně něco potřebovat, když za tebou přijdu?" zamračila se na mě.
   "Ne. Jen tě většinou nevidím poskakovat u mě v pokoji," zasmála jsem se její reakci. Vypadala tak vtipně, když se zlobila. Vůbec z ní nešel strach.
   "No nesu ti novinky z první ruky," culila se, jako by mělo být nad míru jasné, proč tu je.
   "Vážně? Tak mi je vysyp." Když nadšeně poposkočila, musela jsem se už zasmát nahlas. Byla jak malé dítě. Bylo tak snadné jí udělat radost.
   "Vážně nevíš, co se dnes stalo tak významného na Forkské střední?" zeptala se mě se zápalem v očích.
   "Ne, asi mi to budeš muset povědět." Musela to být skutečně nějaká bomba, když to ze sebe Ash nechala tak tahat. Většinou už všechno vyslepičila na potkání.
   "Nastoupili k nám noví studenti. Cullenovi." Zdálo se mi to, nebo to skutečně prohlašovala takovým obřadním tónem.
   "Fakt? K nám do ročníku? Tak dělej, vyprávěj, co si už o nich zjistila?" Usmála se na mě a pokynula mi, ať se s ní posadím na gauč. Pak už spustila.
   "Tak je jich pět, tři chlapci a dvě dívky. 5 adoptivních dětí jistého doktora Cullena a jeho ženy. Nikdo zatím neví, proč mají tolik adoptovaných dětí. Obzvláště, když tvá adopce byla tak zdlouhavá a náročná. Víš oni, no … je na nich prostě něco divného. Myslím, že si tvé změny podoby dlouho nikdo nevšimne, protože oni jsou, jak to říct," podrbala se komicky na hlavě, "no jsou prostě nádherní. Všichni. Vypadají jak upravenej Ken a Barbie z billboardu. Působí to tak nebezpečně. Hlavně teda ten obr. Jmenuje se Emmet. Věřim, že až ho uvidíš, lekneš se ho. Vypadá jak hora pospojovaná z tlustých provazců svalů, nevím jak jinak to popsat. Ale i přesto jak je velkej a mohutnej tak i on je až nebesky krásnej. Ten podle všeho chodí Rosalii. Nejlépe by se k ní hodilo pojmenování bohyně. Sof, ona se snad vyrovná i tobě, bo je možná ještě krásnější. Myslím, že celému mužskému osazenstvu se ve chvíli, kdy vešla do místnosti, zastavilo srdce. Vypadá ale na namyšlenou modelku. Ona a ten další, Jasper, jsou dvojčata. A podle všeho ten Jasper chodí s Alice. Vypadá jako nějaká víla a s tim svým rozcuchem , no uvidíš. Je to divný co. Já teda chápu, jsou adoptovaní, a je možný, že nějaká jiskra přeskočí, ale hned u dvou párů. Je to takový divný. Lidi to prostě odrazuje." Vysvětlovala mi Ash a já jen stěží stíhala její vyprávění.
   "Hm," houkla jsem. "Ale třeba se nikdy za sourozence ani nepovažovali. Víš, třeba to neměli jako mi dvě. Muselo by pro ně být těžké to skrývat. A pokud to jejich rodičům nevadí," rozebírala jsem informace, které mi Ash podala. "Neříkala jsi, že jich je pět?" zeptala jsem se. A teď jsem si byla jistá, že se na jejím obličeji mihl výraz blaženosti. "Ash?" Snažila jsem se jí probudit z transu.
   "Promiň," špitla a zčervenala. "Víš, jak jsem říkala, že jsou krásní? A to o té Rosalii, že je krásnější jak ostatní? No tak ten poslední je asi její opak v mužském pohlaví. Jmenuje se Ethan a je absolutně úžasný. Och Sofí, kdybys ho viděla. Má hnědý vlasy, trochu delší, s ofinou. A ty oči. Má tak uhrančivý oči. Teda oni všichni, víš, mají stejnou barvu. Takovou zvláštní zlatou," řekla a hodila po mě zadumaný pohled. "No to uvidíš sama. Ale ten Ethan. Bože on je bůh v lidské podobě. Myslím, že za chvíli bude mít na škole svůj fanklub. Všechny holky po něm šílí. Ale myslím, že až ho uvidíš, posoudíš sama," rozplývala se nad tím záhadným cizincem.
   "Nezamilovala ses nám?" zeptala jsem se se smíchem. Ash mírně zrudla ale rázně zakroutila hlavou.
   "No jako je nádhernej. Úžasnej, a to je možná ten hlavní problém. Je až moc dokonalej, to není nic pro mě," snažila se mi vysvětlit svůj postoj.
   "A to jsou všichni v našem ročníku?"
   "Ne. Ty dvojčata spolu s Emmetem chodí do třetího. Alice s Ethanem chodí s námi. No jo vlastně počkej," vypískla najednou a podívala se na mě v očekávání. "U nás ve třídě jsou dvě volná místa. Jedno vedle Kate, tam si sedla Alice. Což znamenááá…" protahovala schválně svoji odpověď.
   "Co to znamená?" zeptala jsem se rozhozeně.
   "To znamená, že jediné zbylé volné místo je vedle tebe!" zakřičela. "Budeš sedět s Ethanem!"
   "Hmmm, to vypadá, že teď bude ve škole trocha zábavy, co?" řekla jsem sama naplněna nějakým podivným očekáváním.
   "No to jo. Počkej, až je uvidíš. Ženské osazenstvo tě ukřižuje, až jim to dojde. Víš je to zvláštní, vypadá to, jakoby se nás stranili. No ale pokecáme o tom zítra, až budeš taky v obraze." Už se zvedala k odchodu, když jí něco cvrnklo do nosu. "Mám nápad," prohlásila. "Myslím, že nutně potřebujeme zkrašlovací kůru. Nesmíme nechat ty modely, aby nás zastínily." A už běžela k sobě do pokoje. "No tak, Sofí, kde jsi, musíme toho hodně stihnout." Zasmála jsem se její nedočkavosti, ale nijak se nezdráhala. Měla jsem ráda, když si se mnou Ash hrála.
Ráno jsem se vzbudila v časných hodinách, jak jsem měla ve zvyku. Už jsem se chtěla jít převlíknout do své oblíbené teplákovky a jít běhat, když mi do pokoje vlítla, jak divoká voda, Ashley. Vykolejeně jsem se na ní dívala, ona má přece normálně touhle dobou půlnoc.
   "Co koukáš, hybaj do koupelny. Sprchu a umýt hlavu. Oblečení vyberu já," zavelela a už mě strkala ze dveří. Nestihla jsem ani protestovat. Raději jsem vzdala jakoukoliv snahu na odpor a vydala se do koupelny.
Když jsem vylezla nahoru, měla jsem už oblečení připravené na posteli a Ashley tam stála s tím svým kufříkem a natáčkami na hlavě. Bezmocně jsem se tedy složila do křesla a nechala ji, ať si se mnou dělá, co chce. Musím uznat, že výsledný dojem byl dobrý. Slušelo mi to. Měla jsem na sobě útlé bokovky béžové barvy s tlustým hnědým páskem. Hnědou košili mi Ash nařídila zastrčit do kalhot a podala mi ještě béžovou vestičku.
   "Dole si vezmeš ty hnědý kozačky a béžovej kabát, jasný?" zavola na mě už na odchodu. Přešla jsem k zrcadlu a sama na sebe se usmála. Vážně to nebylo špatný. Oči jsem měla zvýrazněné černou tužkou z obou linií a černá řasenka tomu dodávala ten správný šmrnc. Lesk na rtech byl jediný další zásah, který si sestra neodpustila. Bylo to jednoduché a decentní. Žádný make-up a tuny pudru. Měla jsem hebkou jemnou pleť, nepotřebovala jsem to. Vlasy mi natupírovala v ten správný rozcuchaný efekt a stáhla je do ohonu. Musím jí pochválit, pomyslela jsem si.
Sešla jsem tedy dolů a po rychlé snídani jsem se držela jejích dalších instrukcí. Když jsme spolu konečně vyrazily pěšky ke škole, zeptala jsem se jí, proč to všechno.
   "Sedíš přece s Ethanem," pověděla, jakoby to bylo nad míru jasné. Protočila jsem nad tím jen oči a dál to nekomentovala.
Před školou jsem se jako vždy odpojila. Ash čekala na své přátele, já byla jen samotář. Ve třídě jsem si hned sedla na své místo a vybalila věci. Tašku jsem hodila na vedlejší židli. Do zvonění chybělo už jen pár minut, když jsem uslyšela tichý, melodický hlas.
   "Ahoj, můžu?" optal se. Vzhlédla jsem, abych rozpoznala, komu hlas náleží. Úžasem se mi otevřela pusa, když jsem ho uviděla.




5. Kapitola

Hleděla jsem do tváře anděla. Ano, anděl, nikdo jiný to nemohl být. Hleděla jsem do té tváře, jež byla až nelidsky krásná a cítila se okouzlená. Ostře řezané rysy dávaly tomu chlapeckému obličeji potřebnou mužnost. Plné rty volaly o políbení. Tmavě hnědé vlasy měl delší s ofinkou, husté, sčesané a přesto neposedné. Všechny rysy, veškeré záhyby byly dokonalé, jako by byl jeho obličej vytesán jako mistrovské dílo. Takhle vypadají bohové, pomyslela jsem si. Nepokrytě jsem zírala do té tváře s pusou i nadále otevřenou. Z jeho dokonalého obličeje na mě shlížely dvě zářivě zlaté oči. Zarazila jsem se. Ale ano, skutečně byly zlaté. Jejich okraje lemovaly husté černé řasy. Zdálo se však, že pohled do jeho očí byl osudovou chybou. Byla jsem polapena jeho sílou a jen se nechala utápět tou záplavou zlata. Jeho husté obočí se zkrabatilo.
   "Ehm, ehm," odkašlal si někdo a já díky tomu zase začala vnímat realitu. Pomalu se mi nahodilo logické myšlení, a já si uvědomila, že tady zírám s pusou otevřenou do tváře cizího chlapce.
   "Můžu?"zeptal se znovu. Rychle jsem tedy svou pusu sklapla, a sklopila pohled.
   "Jo jasně," pronesla jsem nervózně a rychle stáhla svou tašku z jeho židle. Bože, to je trapas, zakňourala jsem v duchu. Takhle nemožně se můžu chovat jenom já. Z lavice přede mnou se ozýval Ashleinin smích. Tak takhle to myslela, když říkala krásnej. Sakra, proč jsem se zrovna já musela tak znemožnit. Cítila jsem, jak mi tváře začínají hořet. No to mi chybělo, zaironizovala jsem. Co teď, ošila jsem se nervózně. Mám ho oslovit? Jasně blbko, ztrapni se ještě víc, zavrhla jsem svůj nápad. Budu mlčet. Hlavně se na něj nesmím povídat, mohla bych začít slintat. Zarytě jsem se držela lavice a snažila se ohlídat svůj pohled. Jak to s ním mám celý rok vydržet, panikařila jsem. Sakra a co je mi po tom, může mi být jedno, co si o mně myslí. Polemizovala jsem sama se sebou, když mě vyrušilo další andělské ehm, ehm. Automaticky mi hlava vzlétla jeho směrem. Ihned jsem se proklínala.
   "Promiň, ale jsi v pořádku?" zeptal se.
   "J-jo jasně," vykoktala jsem. Pobaveně se na mě usmál.
   "Nemyslím, že by to tvá polovina lavice měla přežít," zasmál se a ukázal na mé ruce drtící desku stolu. Ihned jsem svůj posed uvolnila a ruce proklepala. Nervózně jsem se ošila.
   "Všechno v pohodě?" zeptal se znovu. Jen jsem zakývala hlavou. Nebyla jsem si jistá, že mě můj hlas nezradí.
   "Eh mimochodem, já jsem Ethan. Ethan Cullen," podával mi ruku ve zdvořilém gestu. Zděšeně jsem na ni pohlédla. To bych se ho měla dotknout? Ash si zřejmě mého pohledu všimla a rozesmála se na celé kolo. To mě donutilo k pohybu. Vztáhla jsem tedy ruku, která se mi mírně klepala, abych si s ním potřásla. Přestože byl jeho stisk pevný, uchopil mě velice jemně. Když jsem si však uvědomila, že je jeho ruka přímo ledová, pokusila jsem se ucuknout. Jeho sevření mi to nedovolilo a on mou ruku propustil až po krátké chvíli. Došlo mi, že se právě představil. Bylo by asi vhodné tedy říct i mé jméno.
   "Sofia Wright," šeptla jsem slabě. Usmál se, zřejmě potěšen alespoň malou reakcí z mé strany.
   "Těší mě." Nic jiného jsme si už nestihly říct, jelikož učitel zahájil hodinu. Celou tu dobu jsem byla jako na jehlách. Netušila jsem, co se děje. Byla jsem zmatená sama ze sebe. Proč tak přehnané reakce, ptala jsem se. Je to jen další hezký kluk. Pak jsem si uvědomila, jak kontrastně to zní s porovnáním jeho tváře, že jsem raději nic víc už neříkala.
Vypadá to, že si asi od Ashley něco vyslechnu, pomyslela jsem si, když jsem se zvedla k odchodu. Čekala na mě ve dveřích. Šla jsem k ní, naštvaná, že mě na to nepřipravila. Našpulila jsem pusu a chystala příval urážek, když se začala smát. Popudilo mě to ještě víc.
   "Čemu se směješ?" vyjela jsem na ní ostře. "To jsi mě nemohla varovat?" Potom, co uslyšela tón mého hlasu, se trochu zklidnila. I nadále jí však na tváři pohrával pobavený úsměv.
   "Promiň," řekla, ale moc upřímně to neznělo. "Já se tě snažila varovat. Říkala jsem, že je dokonalej."
   "Dokonalej,"vyjekla jsem. "Vždyť to je slabý přirovnání k jeho podobě," prskala jsem na ni.
   "Copak, snad tě pán dokonalý tak nerozhodil," smála se Ashley dál. Popuzená její reakcí, jsem na ní nepromluvila už ani slovo. Modlila jsem se, abych další hodiny byla sama. Na další dvě vyučovaní jsme se dělily na dvě poloviny podle vybraného předmětu. Já jsem měla filosofii a psychologii. Doufám, že on bude v té druhé. Snadno bych to zjistila. Stačilo se jen zeptat Ash, která do ní chodila na právo a ekonomiku. Zarputile jsem však mlčela, byla jsem stále naštvaná. Když jsem vešla do třídy, zatajila jsem raději dech. Má lavice však byla prázdná, přestože už zvonilo. Musela jsem se usmát. Úleva, která mnou prostoupila, byla uspokojující. Dvě hodiny mírumilovného klidu. Celé dvě hodiny jsem dávala poctivě pozor a cítila se uvolněná. Nastal čas oběda. To jsem se většinou připojovala k Ashleyiným přátelům. Seděla jsem mezi ní a Angelou. Došla jsem si pro salát a sodovku a zapadla na své místo. Ash se neubránila pobavenému úšklebku. Rozhlédla jsem se po jídelně, abych zjistila, jestli tu už jsou ostatní Cullenovi, a zkameněla jsem úžasem. Ash zjistila kam zírám a uchechtla se.
   "Neboj, včera jsme takhle reagovali všichni," pronesla vědoucně Angela.
Dál jsem zírala na pětici božských stvoření, která okupovala stůl v zašlém rohu jídelny. V jeho čele seděla úchvatná blondýna, ze které jsem nemohla spustit zrak. Blonďaté kadeře se jí vlnily podél nádherného obličeje. Ash měla pravdu, skutečná bohyně. Stejně jako její nevlastní bratr měla velice zvláštní barvu očí, jakousi černozlatou, která působila velice nebezpečně. Po její pravici seděla ohromná gorila. Krátké černé vlasy zdůrazňovaly bledost jeho pokožky. Mohutná ramena vypovídala o jeho síle. Vypadal jak vzpěrač. Z pravé strany seděla drobná dívka připomínající elfa. Tmavé rozcuchané vlasy měla střižené na krátko, v úrovni obličeje. Jako jediná z nich se usmívala. Její tvář to dělalo ještě líbeznější. Za ruku se držela s blonďákem, jehož vlasy mi připomínaly sluneční paprsky. Lesklá blond barva na jeho kadeřích jako by odrážela světlo v místnosti. Jeho čelisti byly napjaté, druhou pěst měl staženou. Vypadal jako by trpěl bolestmi. Vedle nich seděl Ethan. Dokonalý obraz, pomyslela jsem si. Co by dal Da Vinci za možnost, je namalovat. Podobizny bohů. Strnule jsem na ně dál zírala a studovala jejich tváře. Zamračila jsem se. Jedna věc mi neseděla.
   "Ash, neříkala jsi, že jsou adoptovaní?" zeptala jsem se na věc, která mě trápila.
   "Ano, všichni. Akorát Rosalie a Jasper Haleovi jsou sourozenci," odpověděla na můj dotaz. "Co?"zeptala se, když jsem se zamračila ještě víc. I nadále jsem hypnotizovala pohledem tu podivnou pětici.
   "Pokud jsou všichni skutečně adoptovaní, jak to, že jsou si tak nesmírně podobný?" vyslovila jsem svou pochybnost nahlas. Zničehonic ke mně vystřelila Ethanova hlava. Mračil se na mě a v jeho očích byl výraz překvapení. Odvrátila jsem rychle zrak, jeho pohled jsem však nadále cítila.
   "Tak bledí a krásní. Všichni mají stejně zabarvené oči, přestože se liší v odstínech. Jak je to možné?" řekla jsem tedy svou domněnku. Najednou jsem cítila na své hlavě několik pohledů. Vzhlédla jsem a setkala jsem se s pěti páry očí. Některé na mě shlížely překvapeně, jiné nenávistně. Jen Alice se usmívala. Je hloupost, aby mě slyšeli. Sedíme od sebe přes celou jídelnu. Takové zvuky mohu slyšet jen já. Lidský sluch je slabý a omezený, uklidňovala jsem se. Rozhodla jsem se, že raději půjdu. Kývla jsem na ostatní a vydala jsem se na další hodinu. Čekala mě hodina matematiky. S Ethanem, uvědomila jsem si. Prostoupila mnou vlna nečekaného nadšení. Zakroutila jsem nad svými nesmyslnými pocity hlavou a raději se snažila připravit na toho anděla. Teprve, když se vedle mě posadil, jsem se v mezích možností uvolnila. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala nervozitu, a tak mě to zasáhlo. Tak nádherná, nasládlá vůně okamžitě ochromila mojí mysl. Byla to jistá příměs ovocných vůní a skořice. Byla tak smyslná, že jsem se snažila se jí co nejvíce nadýchat. Nemohla jsem se jí nabažit. Takhle nějak by voněl můj osobní ráj, pomyslela jsem si. Až když zazvonilo, uvědomila jsem si, že sedím ve třídě plných lidí a nekontroluji svůj výraz. Ani jsem si neuvědomila, že mám zavřené oči. Rychle jsem tedy prolétla své okolí pohledem a hodnotila, jakou škodu jsem zase napáchala. Vypadalo to, že si nikdo ničeho nevšiml. Nadechla jsem se tedy znova, abych zjistila, odkud vůně pochází, když mě mé poznání udeřilo do nosu. Ethan. Musela jsem být předtím tak mimo, že jsem si toho nevšimla. Pohlédla jsem na něj, v obličeji nevěřícný výraz a shledala se s tím jeho zamračeným. Tohle bude ještě zajímavé, pomyslela jsem si. Odklonila jsem zase hlavu a snažila se vnímat hodinu. Neovládla jsem se ale a vždy po očku okukovala svého nového souseda. Ten se však tvářil, jako kakabus. Ve tváři měl soustředěný výraz. Poslední hodina, ulevila jsem si v duchu a chystala se na tělocvik. Tam snad nebude. Se spokojeným výrazem, vyvolaným Ethanovo nepřítomností, jsem čekala na Ashley. Vycházela z budovy a smála se nějakým vtipům Mike Newtona.
   "Dneska to byl ale dlouhý den, co říkáš," mrkla na mě vědoucně. Jen jsem kývla a věnovala se uvolňujícímu pocitu, že už jdu domů.


6. Kapitola

   Jak se dalo očekávat, nechala mi moje povedená sestřička na důmání asi tak pět minut, než spustila.
   "Tak co?"vyjekla na mě nedočkavě. Nečekala jsem to, tak jsem lehce nadskočila.
   "Ehm nějak nechápu smysl tvé otázky," hrála jsem nechápavou. Zamračila se na mě.
   "No co říkáš na ty nový. Co Ethan?" usmála se škodolibě. Obličej se mi stáhl do masky, jež nepropouštěla žádné emoce.
   "Ve většině toho co jsi říkala, jsi měla pravdu. Jsou divný."
   "A co Ethan, co na něj říkáš?" Moc se mi nelíbilo, kam náš rozhovor směřoval. Jsem ráda, že teď nemusím být v jeho přítomnosti. Nechci si to kazit myšlenkami o něm.
   "I tady jsi měla pravdu. Holky už založili fanklub," zasmály jsme se spolu. Ani jedna z nás nechápala, jak může nějaká dívka klesnout až na takovou úroveň.
   "Šla jsem z těláku, když šel do kanceláře. Seskupili se za ním jako roj včel."
   "No s tím, jak vypadá, to nebude mít lehké. Ostatní jeho sourozenci jsou spolu. Těm se to vyhne."
   "Jessica už s ním navozovala prvotní kontakt," zasmála se Ash, když si vybavila nedávné události. "Nejdřív se s ní bavil normálně, ale když začala být dotěrná a ptala se na jeho rodinu, okamžitě jí odpálkoval." Tomu jsem se musela zasmát taky. Kolikrát to asi jen bude Jess ještě zkoušet?
   "A jakej z nich máš pocit?"
   "Hm, nevím. Jsou skutečně zvláštní. Až mě to děsí," pověděla jsem jí po pravdě svou domněnku.
   "Taky jsem si všimla. Ale nenapadá tě nic? Nevšimla sis té barvy očí?" optala se mě najednou nervózně. Podívala jsem se na ní nechápajíc, co tím myslí.
   "Víš ta zlatá barva je až nápadně podobná té tvé stříbrné. Napadlo mě, víš, že jsou mezi vámi určité podobnosti. Ta bledá pokožka a krása," pověděla mi s ostychem, jako by se bála mé reakce.
   "T-to mě nenapadlo," vykoktala jsem ze sebe. Zamyslela jsem se nad tím. Měla pravdu. Určité podobnosti tam byly. Byli až nadpřirozeně krásní. I já taková byla, tedy alespoň po těch záchvatech. Jenže v té kráse byl rozdíl. Zatímco já působila exoticky, jejich vzhled jakoby … chladil, pomyslela jsem si. Ash na mě zírala v očekávání, co ze mě vypadne. Podělila jsem se s ní tedy o své myšlenky.
   "No máš pravdu. Nějak jsem nad tím zatím neuvažovala, nenapadlo mě to," vypustila jsem ze sebe. "Vzhled, hmm, i tam je podobnost. Ale jim se skutečně nevyrovnám. A cítíš, jaký chlad z nich vyzařuje? Jak mají ledovou pokožku? Má teplota je normální. A ty oči. Máš pravdu, ta barva je skutečně zvláštní. Jako by žila, jako by se to zlato pohybovalo. Nevím," přiznala jsem se po pravdě.
   "No uvidíme, co se z našich nováčků vyklube. Třeba se nám Sofia zamiluje," škádlila mě. Bouchla jsem jí mírně do ramene, ale dál jsem se smála s ní.
Zbytek dne mi utekl neuvěřitelně rychle. Zpracovávala jsem esej, kterou nám učitel zadal o filosofii, a tak jsem se nemusela obávat promarněného času. Když jsem se ráno probouzela, měla jsem zvláštní pocit. Po dlouhé době jsem se na něco těšila. Nemohla jsem si však za boha vzpomenout na co. Dnes mě nečekala žádná přepadovka, šla jsem si tedy zaběhat. Takhle brzo jsem většinou nechodila do lesa. Rána ve Forks byla zahalena tlustým oparem mlhy. Vydala jsem se tedy po známých ulicích. Když mi začaly pípat hodinky, vydala jsem se na cestu zpět domů. Rychle jsem se osprchovala, oblíkla si své oblíbené džíny a teplou mikinu. Vlasy jsem si dnes jen pročísla a stáhla čelenkou. Dole už snídala napůl probuzená Ash.
Za pět minut měla začít hodina. Seděla jsem jako na jehlách a neustále se vrtěla. Teď jsem litovala, že nemám jako Ash přátele, s kterými bych se mohla vybavovat. Hypnotizovala jsem dveře a pokaždé zatnula pěsti, když někdo vešel dovnitř v domnění, že je to on. Sama sebe jsem nechápala, jak mě může kluk, kterého neznám takhle rozhodit. Mé reakce byly zbytečně přehnané. Soustředila jsem se tedy na způsoby, jak se uklidnit. Zamyslela jsem se tak, že mě probudilo až vrznutí židle po mé levici. Otočila jsem se a pohlédla Ethanovi do tváře. Tak Sof, teď to neposer, říkala jsem si. Nechceš přece, aby tě považoval za jednu z těch puberťaček, co ho pronásledují. Sebrala jsem tedy veškerou svou odvahu.
   "Ahoj," pozdravila jsem ho a opatrně se usmála. Rozhodně jsem nechtěla, aby si myslel, že ho balím. Nejdříve měl ve tváři zamračený pohled plný obezřetnosti. Pak se usmál.
   "Ahoj," řekl tak líbezným hlasem, jaký jsem nikdy předtím neslyšela. Mé srdce málem udělalo kotrmelec. Jak může být někdo tak nebezpečně krásný, pomyslela jsem v tu chvíli. Výraz obezřetného očekávání se změnil v pobavený úsměv. Tohle ať mi nedělá, řekla jsem si v duchu a odvrátila se. Vypadalo to, že už se ovládám. Možná to bylo jenom tím, že jsem někoho takového nečekala. Vysvětlovala jsem si své včerejší reakce. A skutečně, když jsem se mu nedívala do očí, díky kterým zřejmě dokázal okouzlovat k nepříčetnosti, necítila jsem se nijak zvlášť nervózně. Snažila jsem se stíhat jak své myšlenky, tak výklad učitele. Jednou mi však jedna důležitá poznámka utekla dřív, než jsem jí stihla napsat. Povzdechla jsem si. Měla bych se přece jen soustředit na výuku. Najednou se přede mnou objevil sešit s úhlednými poznámkami. Ethan se na mě culil. Opsala jsem tedy rychle to, co jsem potřebovala. S úsměvem jsem pak pronesla tiché díky jeho směrem. Pokud to bude takhle pokračovat, nebude to hrozné, říkala jsem si.
Když jsem spěchala na oběd po útrpných dvou hodinách filosofie a psychologie, narazila jsem do něčeho tvrdého. Měla bych se dívat na cestu, ať příště nenarazím do zdi, pomyslela jsem si. Počkat, žádná zeď tam přece nebyla. To už se ke mně však natahovala bledá ruka velká jako medvědí tlapa. Přeháníš, okřikla jsem se. Nade mnou se skláněl Emmet Cullen. Přijala jsem tedy jeho pomoc a vyzvedla se na nohy.
   "Páni, ty jseš ale tvrdej," řekla jsem a třela si ruku. Hromotluk se tomu zasmál.
   "Měla by jsi dávat kam jdeš, než zas skončíš na zadku," smál se mi. Musela jsem se pousmát.
Když jsem odcházela z oběda na další hodinu, nebyla jsem už vůbec nervózní. Sedla jsem si do lavice a očekávala příchod svého souseda. Ten však přišel až s učitelem. Nedívat se do očí, opakovala jsem si. Dnes jsme měly biologii. Odpolední hodiny se nám pravidelně střídaly. Učitel nám pokládal na stůl různé vytištěné obrázky.
   "Právě jsem vám rozdal různé záznamy buněčného dělení. Vaší prací na dnešní hodinu je ve dvojici sepsat na papír vše, co z těchto obrázků poznáte."
   "Tak, začneš?" zeptal se mě Ethan po chvíli.
   "Jasně." Podívala jsem se na nákresy, které nám rozdal. Bylo to meióza, až triviálně jednoduchá.
   "Takže jedná se o meiózu, takzvané redukční dělení, kdy dochází k reprodukci haploidního počtu chromosomů. Probíhá výhradně u buněk pohlavních, při gametogenezi…" Byla jsem přerušena jeho výrazem.
   "Co?"zeptala jsem. "Je to blbě?" zamračila jsem se. Ne nemělo být. Přesně tak to bylo v učebnici. Paměť jsem měla přesnou. Tedy v určitých věcech, ušklíbla jsem se.
   "Ne to ne, jen, umíš celou knížku zpaměti?" zasmál se. Dělala jsem, že si jeho rýpnutí nevšímám a začala znovu diktovat. Práci jsme měly na konci hodiny hotovou.
   "Příště jsem na radě já," mrknul na mě a odnesl naší práci učiteli. Zbývala jen už hodina literatury a pak domů. Pohodlně jsem se rozvalila na židli a chtěla tak prosedět zbytek přestávky.
   "Ty tu žiješ už od narození?" zeptal se mě zničehonic Ethan. Otočila jsem se na něj. Záměrně jsem se však vyhýbala očnímu kontaktu. Bože, je tak nádherný, načapala jsem se, jak slintám.
   "Teoreticky by se to tak dalo říct. Takže tedy ano, veškeré své dětství jsem prožila tady," odpověděla jsem mu upřímně, aniž bych prozradila příliš osobních věci. Nerada jsem mluvila o tom, že si svou minulost nepamatuju. A už vůbec jsem si to nepřála říkat někomu cizímu. Ethan se zamračil, jako bych řekla, něco co se mu nelíbilo. Zkoumavě jsem se na něj zadívala. Bylo až zvláštní, jak plynule přešel do úsměvu.
   "A co ty?" osmělila jsem se zeptat.
   "Já žiju s rodinou Cullenů téměř od začátku, a vzhledem k tomu že se často stěhujeme, prožil jsem dětství na mnoha odlišných místech," odpověděl a já ještě notnou chvíli nechávala jeho hlas znít v mé hlavě.
   "A odkud jste přišly naposled?"
   "Teď jsme se přestěhovaly z Aljašky."
   "Páni, jaké to tam je? Tam musí být sněhu," zamyslela jsem se, jak by to tam mohlo vypadat. Sníh jsem milovala.
   "Je to tam kouzelný. Přes většinu roku je tam sníh. Roztává jen na léto, a i ta jsou tam krásná." Usmála jsem se. Asi toho už hodně viděl. Naši rozmluvu však narušil učitel. Dál jsme se už ke konverzaci nedostaly. A tak jsem měla celou hodinu na vstřebání jeho dokonalosti.
Když jsem čekala na Ash před školou, stále jsem se usmívala. Nakonec to skutečně nebude tak špatné.
Doma jsem si udělala všechny úkoly do školy. Jelikož mi zbyla spousta volného času, vydala jsem se do La Push. Dlouhé hodiny jsem se procházela po pláži a snažila se kamínky hodit žabku. Přemýšlela jsem, jak snadné by to bylo, kdybych byla jako ostatní. Normální. Na mysl mi vytanula jedna věta.
   "Stále raději budu tím, kdo jsem, než se věčně přetvařovat a zapírat své pravé já." Zastavila jsem se. K větě jsem přiřazovala nakřáplý mužský hlas. Věděla jsem ale jisto jistě, že nikomu v mém okolí nepatří. Byla to snad vzpomínka? Nepamatuji se, že by mi tu větu někdo říkal. Nejspíš jsem jí slyšela někde v televizi, pomyslela jsem si. Věděla jsem ale, že to bylo příliš jasné, musela to být vzpomínka. Nehodlala jsem si s tím však lámat hlavu. Bylo by snadné být normální. A s vědomím, že v tom nejsem sama, jsem se s úsměvem vydala domů. Cullenovi přece taky nejsou normální.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Malika Malika | 28. února 2010 v 22:20 | Reagovat

netuším proč, ale vždycky když se na scéně objeví "Ethan", děsně se šklebím :DD prostě mi přijde komický, že jsi z eda udělala ethana :DDD
jinak nevím, co bych vytkla....je to psaný čtivě, příjemně... prostě super ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.