HTEM - 1.-3. kapitola

28. února 2010 v 22:18 | Mischa |  Hominem te esse, memento.

1. Kapitola


Znala jsem ten pocit malátnosti. Pomalu mi docházel dech, mé sípavé nadechování se rozléhalo celou místností. Před očima se mi rozlévala temnota. A jako pokaždé mě napadly stejné myšlenky, je to snad můj konec?
   "Samozřejmě, jsi předurčena k věčnému utrpení," pomyslela jsem si s notnou dávkou sarkasmu. Srdce mi začalo bušit jako splašené. Každý jeho další úder se stával bolestivějším. Pravá ruka mi samovolně vystřelila k hrudníku. Krev mi pulzovala téměř všude, v prstech, v uších.
   "Copak to nikdy nepřestane?" šeptla jsem z posledních sil. Hm, je možné, že jednou ano. Teď to však jistě nebude. Věděla jsem, že toto je jen začátek, že to horší bude teprve následovat. Zatnula jsem ruce do pěstí a očekávala bolestivé bodání v oblasti spánků. A jako vždy přišlo. Jako vždy, když jsem si myslela, že jsem na něj připravená, mě skolilo do kolen.
   "Možná bych si měla příště sednout, alespoň bych neměla modřiny z těch věčných pádů." Bolest na chvíli polevila, přišlo však neméně příjemné hučení v uších. Bylo tak dezorientující nemoci se spoléhat na své smysly. Dýchalo se mi stále hůř. Mé tělo bojovalo proti neviditelnému odporu, proti bariéře bránící mému dechu stát se hlubším.
   "Tak krátké nádechy ti nevystačí na dlouho." Pokud to bude trvat ještě chvílí, omdlím. Roztřesenýma rukama jsem se zvedla na všechny čtyři, bohužel marně. Sakra. Vypadá to, že mou tvář bude zítra zdobit pěkná modřina. Na další pokus se mi podařilo si sednout. Dlaždičky mě příjemně chladily na zpocených zádech. Ruce jsem si položila do klína.
   "Bože, vypadá to, jak když máš Parkinsona."
   "Raději už mlč," šeptla jsem zlobně sama na sebe. Jako kdyby to už tak nebylo víceméně nepříjemné. Už to přejde, opakovala jsem si stále dokola svou mantru.
   "Ale bude to potom lepší, nebo horší?" Ach, tak na to bych skutečně ráda znala odpověď. Jedno ale víme jistě, pak už to nebolí.
   "Ne nebolí, ale řekni, je ti to příjemné?" Nechala jsem svou otázku vyset ve vzduchu. Přes své vnitřní dialogy jsem si ani neuvědomila, že hučení pomalu odeznívá. Periferně jsem zahlédla světlo.
   "Teď se připrav," řekla jsem si sama sobě. Pažemi jsem si ovinula hrudník, pevně semkla víčka a pomalu se nadechla.  Ten pocit byl odzbrojující, jako pokaždé. Vzduch mi plynul do plic v množství, jaké mé tělo vyžadovalo.  Ale to na tom nebylo důležité. Znovu jsem nasála. Myslela jsem si, že na ty pocity jsem už při nejmenším zvyklá, ale vždy jsem se mýlila. Mé tělo se napjalo. Vůně, které mi v tuto chvíli nedovolaly myslet racionálně, mi zaplnily celou kapacitu plic. Ach, cítila jsem všechno. Cítila jsem svůj vlastní pot, každou jeho částečku. Další nádech. Na chodbě byl ještě velmi silně cítit Ashleyinin nový parfém, a těsně pod ním i její osobní vůně. Nevím, jak jinak bych to nazvala, ale byla nádherná. Ashley byla krásná, kdekdo ji mohl závidět, a její vůně výsledný efekt jejího půvabu ještě zesilovala. Voněla jako právě rozkvetlá zahrada, jako růže a lilie, jako tráva a čerstvý vánek. Byla to dokonalá kombinace.
Vypadá to, že Clair už je také vzhůru. Z  levé dolní místnosti, kuchyň, pomyslela jsem si, se linula vůně právě se smažících vajíček. Soustředila jsem se na svůj sluch. Skutečně, Clair pobíhala po místnosti sem a tam. Její kroky byly snadno rozpoznatelné. Ztěžka našlapovala na paty a do pravé nohy vkládala větší důraz při došlapu. Na schodech jsem zaslechla lehké našlapování, Ashley. Jediná, která chodí téměř po špičkách. Nedošlo mi kolik bude hodin, a tak mě rázné zabušení na dveře koupelny vylekalo.
   "Sofií, všechno v pohodě? Jsi tak už přes hodinu a půl?"
   "Ano, už jdu ven. Usnula jsem ve vaně, promiň." Raději bych měla jít, než pojme nějaké podezření. Zvedla jsem se tedy ze země a oči otevřela přesně v úrovni zrcadla. Můj zrak byl ostrý, stejně tak dobrý jako sluch nebo čich. Dokázala jsem vidět každou malou prasklinku zrcadla na jeho koncích. Jak křehké se teď zdálo. Zaostřila jsem tedy na postavu v něm.  Ještě dnes si pamatuji, jak mě napoprvé ten pohled vyděsil. Teď jsem se dívala do očí divoké dívce a cítila se zvláštně okouzlená.  Odraz v zrcadle se usmál, ve stejnou chvíli jako já. Nikdy jsem nebyla ošklivá, vždy jen průměrná dívka. Ale dnes na mě shlížela má podoba v zrcadle a já se nemohla vynadívat. Černé, mahagonové vlasy, mi spadaly až po pas. Leskly se tak zvláštním způsobem, jako kdyby dokázaly odrážet světlo. Milovala jsem své vlasy. Rovné a jemné, přesto vytvářely hustou hřívu. Ostře řezané rysy a srdcovitý tvar vytvářely spolu s bledou pokožkou půvabný tvář. Plné, narůžovělé rty, zvýrazňovaly bledost pokožky. Rovný a malý nos dokresloval spolu s očima můj obličej. Oči, ty mě děsili a ohromovali zároveň. Divokost z nich přímo sálala. Husté řasy spolu s podélným tvarem vytvářely uhrančivý pohled, před kterým nebylo úniku. Neustále rozšířené zornice mi připomínaly kočkovitou šelmu. Ano, přesně takové oči mají dravé šelmy.  I přes neobvykle rozšířené zornice šla však velmi výrazně vidět barva. Barva, která mě děsila nejvíce, protože pro lidské oko nebyla přirozená. Dokážu si plně představit, jak by byl vyděšený ten, kdo by mi pohlédl do očí. Přesto by však byl přikován spalující silou toho pohledu, nebyl by schopný uhnout. Tvář v zrcadle se na mě zamračila. Pohlédla jsem plně do svých očí a očekávala to nepříjemné mrazení v zádech. Zabarvení mých duhovek bylo zvláštní směsicí modré a stříbrné. V blankytné modři jako by proplouvaly malé střípky stříbra. Přesto, že ta stříbrná barva jako by zářila a žila vlastním životem, mé oči byly temné.  Uhnula jsem pohledem. Vzala jsem malou krabičku na lince a vyndala z ní kontaktní čočky v mé původní barvě, tmavě modré. Výsledný dojem nepůsobil špatně. Vypadala jsem aspoň trochu normálně. Kdyby mé oči nebyly tak děsivé, vítala bych možná tuhle změnu s otevřenou náručí. Mé tělo jakoby získalo na přitažlivosti, jakoby zvýraznilo mé přednosti a lákalo pohledy. Má postava byla svůdná, pevné držení  těla  a útlé tvary dodávaly mé osobě na kráse. Byla jsem bezchybná. Málo z mého já se přeneslo do tohoto dokonalého těla, přesto jsem byla spíše nadšená z této změny. Vskutku, i mé zbystřené smysly jsem vítala. Teď bych se však měla soustředit na přítomnost, Ashley čeká. Pokusila jsem se tedy pohnout tak aby nebylo vyvoláno podezření, že je něco špatně. Celé mě tělo bylo vždy v tuto chvíli tak strnule napjaté, že by každý mohl snadno pojmout podezření. Pokusila jsem se uvolnit a přešlápla jsem z jedné nohy na druhou. Bohužel, měl tento pohyb pramálo společného s lidským. Tak ladně se ostatní přece nepohybují. Zabere to tedy trochu více soustředění. Musím se dostat k sobě do pokoje, tam budu mít více času. S hlubokým nádechem jsem tedy chytla kliku a otevřela dveře , kde čekala, již netrpělivá, Ash.
   "Promiň, trochu jsem se zamyslela. Kdyby něco jsem u sebe," řekla jsem jí v rychlosti a snažila se nevnímat její úžas nade mnou. Sklopila jsem tedy oči, a co nejpomaleji jsem se přemístila ke schodům. Když jsem uslyšela, že se dveře od koupelny zaklaply, vyběhla jsem schody k svému podkrovnímu království a rychle za sebou zavřela.






2. Kapitola


Konečně jsem se mohla uvolnit. Času nazbyt jsem však neměla, Clair nás za chvíli bude volat k snídani. Teď bych ji skutečně nezvládla. Nezbývá nic jiného než běh. Je to snadná výmluva a pročistím si při tom myšlenky. Převlíkla jsem se až nepřirozeně rychle do teplákovky a sešla dolů do kuchyně. Houkla jsem jen na Clair, že si jdu zaběhat a vyrazila jsem. Pustila jsem si své oblíbené písničky a vydala se vstříc lesu. Les měl na mě prapodivný vliv. Neděsil mě jako ostatní, spíše mě uklidňoval. Cítila jsem se v něm bezpečně. Vyrazila jsem na svou oblíbenou trasu a naprosto se poddala přítomnosti. Nikdy pro mě však nebylo snadné odpoutat se od myšlenek, a tak mě i nyní zastihly. Velmi mě znepokojoval fakt, že jsou mé záchvaty čím dál častější. V dřívější době jsem mohla očekávat maximálně jeden měsíčně. Teď se z toho stal stereotyp. Ptala jsem se sama sebe, co bude následovat, jestli se jejich perioda bude stále zkracovat.
Doběhla jsem k místu mé první přestávky a sedla si na pařez, který mi už nějaký ten pátek sloužil jako lavička. Teplé říjnové ráno bylo protkáno lehkými paprsky slunce, které prosvítaly skrz koruny stromů. Je až udivující jaký vliv má slunce na obyvatele našeho Forks. Forks se pro mnoho lidí může zdát jako nehostinné místo k životu, já ho však milovala. Říkávala jsem mu mé malé zelené království. Slunko zde vysvitlo jen několikrát za rok, a proto se pro naše obyvatele stalo něčím posvátným. Většina ostatních dnů byla zatažena pod příkrovem deštných mraků. Časté přeháňky a vlhko pomáhalo růstu zeleně. A právě v takových to dnech, kdy se jednou za čas mraky stáhly z oblohy, vypadalo Forks jako magické místo. Obzvláště les. Zlatavé proužky dopadaly na spadané listí, které světlo z části odráželo. Zpěv ptáků působil jako uklidňující orchestr pro roztěkanou mysl. Milovala jsem takové dny. Poslední dobou mi přišlo, jako kdyby počasí odráželo mou náladu. Věčné deště nahrazovaly slzy na mé duši a zázračné slunce úsměv na mé tváři.
Ach je to už tak dlouho, co jsem tu šla poprvé. Chodím tu pravidelně už 4 roky. Jsou to už 4 roky, co jsem se sem nastěhovala. Bylo až zvláštní zamýšlet se teď nad svou dosavadní cestou životem.  12 let, jak významný mezník to pro mě byl. Pro jiného člověka jsou to jen další narozeniny, jen jiné období života. Já žiju jen jednu jedinou etapou už od svých 12. Nic předtím pro mě neexistuje. To, co se událo před tím, je pro mě ukryto v temnotě .
A jako vždy, když jsem nad tím přemýšlela, jsem se pokusila vzpomenout. Plně jsem se soustředila na svou minulost, ale nic jiného než temnotu jsem nenalézala.
   "To je tak frustrující," povzdychla jsem si.
   "Měla bych si zvyknout." Ale sama moc dobře vím, že to nikdy nevzdám. Chci vědět, kdo jsem byla. Chci znát svou minulost.
Na mysl mi vytanula má první vzpomínka. Ještě dnes se chvěji, když si vzpomenu, jaký děs mnou v tu chvíli procházel. Nohy jsem měla bosé a rozedřené do krve z neustálého běhu. Utíkala jsem. Něco mě honilo. Nemohu si však vzpomenou, co bylo to, jež mě pronásledovalo.  Větve stromů a keřů mi rvaly mé červené  oblečení. Cítila jsem tak neuvěřitelný strach z dopadení, že mě to nutilo hnát ještě rychleji. Všude byla tma a jen ten pocit, že nic nevidím, živil můj strach ještě víc.  Nohy jsem bolestí už ani necítila. Každé další nadechnutí bylo, jako by mi plíce probodávalo tisíc jehliček. Věděla jsem, že pokud tento boj prohraju, skončí tím můj život. Cítila jsem své pronásledovatele v zádech, a přesto jsem věděla, že jsou zatím dost daleko na to, aby mi můj útěk vyšel. Po tvářích mi stékaly slzy děsu a bolesti. Jen jednou jsem se otočila za sebe a to se mi stalo osudným. Nedávala jsem pozor na cestu a zakopla. Při dopadu jsem uslyšela hlasité křupnutí a pak mou nohu zavalila ostrá bodavá bolest. Při svém štěstí jsem si zlomila nohu. Věděla jsem, že už se nedokážu zvednout. Už jsem neměla dostatek sil na svůj útěk.
   "Prosím, prosím ne," šeptala jsem skrz slzy do zlověstného ticha lesa. Schoulila jsem se do klubíčka, jak mi to jen můj stav umožňoval.
   "Prosím, nesmí mě najít." Snažila jsem se utišit své vzlyky. Pak si jen pamatuji, jak jsem  upadla do bezesného spánku. Když jsem se probouzela, cítila jsem, že je něco špatně. Slyšela  jsem okolo sebe velkou směsici hlasů. Chytili mě, uvědomila jsem si. Hysterie začala pomalu prostupovat celým mým tělem, můj dech se zrychloval.
   "Myslím, že se probouzí." Uslyšela  jsem hluboký ochraptělý hlas. V pozadí za ním se ozývalo protivné pípání. Ten zvuk mi přišel povědomý. Nemocnice, napadlo mě v tu chvíli. Ano, takhle zní přístroje v nemocnici. Proč by mě ale moji pronásledovatelé vzali do nemocnice? Musela jsem zjistit, kde přesně jsem se nacházela. Snažila jsem se zvednout víčka, ale měla jsem je slepené. Když se mi to podařilo, oslepilo mě ostré světlo. Něco mi tu skutečně nesedělo. Nemohla jsem si vybavit, kde mě předtím drželi, ale věděla jsem, že takovéhle světlo tam nebylo. Pokusila jsem se tedy znovu otevřít oči naplněná nevysvětlitelnou zvědavostí. To, co jsem v tu chvíli uviděla, mě naprosto ohromilo.
Ležela jsem na nemocničním lůžku a kolem mé osoby stálo v chumlu šest lidí. Ve dvou z nich jsem poznala doktory. Dlouhé nemocniční pláště, teploměr v kapse,  stetoskopy a vrásky na čele. Skuteční doktoři. Z mé pravé strany se k infůzi skláněla menší paní s vřelým úsměvem. Sestřička, posoudila jsem. Těsně za ní stála mladá žena v černém kostýmku, v obličeji výraz plný soucitu. Tu tvář jsem neznala, nedokázala jsem si jí nikam zařadit. U nohou postele stáli dva policisté, bylo lehké si je přiřadit. Uniforma spolu s autoritou, která z nich sálala, mi napomohla k dedukci. Oba se na mě usmívali.
   "Už jsi v bezpečí, andílku." Promluvila na mě žena v kostýmu a chytla mě za ruku.  A v ten okamžik mi to došlo. Oni mě zachránili. Bože, já jsem v bezpečí.
   "V bezpečí," zašeptala jsem a pak se rozplakala.
   "Ššš , to bude dobré, už to bude dobré," utěšovala mě celou dobu ta žena.
Myslím, že nikdy nebudu moct vyjádřit vděk, který jsem vůči těm lidem pociťovala a asi nikdy pociťovat nepřestanu. Zachránili mi život. Dali mi nový život.
Dny v nemocnici mi utekly skutečně rychle. Na mém programu se nejčastěji podíleli různí agenti a policisté, kteří se snažili zjistit, co se mi stalo. V tom tkvěl hlavní problém. Nepamatovala jsem si nic víc než svůj zběsilý útěk. Cokoliv, co se událo předtím, jako by mi někdo z mé hlavy vymazal. Doktoři tvrdili, že mám posttraumatický šok, který u mě následně vyvolal amnézii. Snažili se mi mé vzpomínky vyvolat různými způsoby. Nic však nezabíralo. Až po měsíci doktor řekl, že následkem šoku jsem dlouhodobě ztratila paměť. Tvrdil, že existuje možnost, že si již nikdy na svůj předešlý život nemusím rozpomenout. Dával mi však stále ještě naději. Může také nadejít chvíle, kdy můj mozek uzná za bezpečné, mi mé vzpomínky navrátit. Nebo to může být známá tvář, která mi pomůže si vzpomenout. Říkal, že naděje umírá poslední.
Rosemary, jak se mi představila žena v kostýmku, za mnou chodívala každý den. Brala jsem ji jako svou přítelkyni, která mi nesmírně pomáhala. Podávala mi pomocnou ruku, abych se mohla pomalu začlenit do společnosti. Informace, o tom jaký můj stav je, bylo velmi těžké získat. A byla to právě Mary, která mi vždy po krátkých nápovědách předkládala, co se vlastně stalo. Podle doktorů mě moji únosci týrali. Jizvy, které hyzdily mé tělo, o tom velmi jasně vypovídaly. Tvrdili též, že nedošlo k sexuálnímu zneužívání. Velmi znepokojující však prý byla  jizva, která se mi táhla téměř po celém obvodu hlavy. Těsně pod ní jsem měla na šíji vytetované číslo s kódem. Mary mi prozradila, že se jim doposud v mém případu nepodařilo postoupit. Hledali v databázi pohřešovaných dětí, ale o mě ani vidu ani slechu. Bylo mi teskno, když mi oznámila, že mě zřejmě nikdo nepostrádá.  V mém případě ale nemohli podstoupit náležitá opatření. Nemohli mou fotografii uveřejnit, jelikož by mě pak snadno mohli vystopovat  moji únosci.
Po půl roce, kdy se v mém případě nezjistilo nic nového, přišla Mary s tím, že mi udělí novou identitu. V nemocnici jsem již déle zůstat nemohla, byla jsem plně uzdravena. Podle všech by bylo nejlepší mě ihned zařadit do programu adoptivní péče. A skutečně po měsíci o mě zažádala rodina Wrightových. Prošli veškerými bezpečnostními kontrolami a tak jsem se k nim v říjnu stěhovala. Bydleli ve státě Washington, v městečku jménem Forks . Podle policistů to bylo výborné krytí a Mary mi přislíbila, že se mi tam bude líbit. Nebudu popírat, že jsem se tenkrát bála. Měla jsem strach z cizích lidí. Nevěděla jsem, jestli je budu schopna považovat za rodinu. Dnes již s radostí mohu říct, že jsem se mýlila. Získala jsem úžasnou rodinu.
Wrigtovi měli jedno vlastní dítě, dceru. Když jsem poprvé Ashley uviděla, myslela jsem, že je anděl. Lehce vlnité blond vlasy jí spadaly až po pás. Z oválného obličeje se na mě usmívala dvě doširoka otevřená hnědá kukadla. Už v první chvíli jsem věděla, že ji budu milovat. Přicupitala ke mně a s nadšením jí vlastním mi řekla: "Vítej do rodiny, sestřičko."
A skutečně, přestože jsem se snažila být první měsíc odtažitá, jsem si Ashley zamilovala. Byly jsme jak nerozlučná dvojka. Neustále jsem se jí držela po boku. Byly jsme stejně staré a tak jsme si velmi rozuměly. Po pár dnech jsem měla možnost poznat Clair a Tonyho, mojí novou maminku s otcem. Vedli spolu menší obchod s outdorovým  vybavením. Clair jak jsem na první pohled poznala, byla žena s velmi vyvinutým mateřským citem. Její blond vlasy, které měla na rozdíl od Ashley rovné, a modré oči, vytvářely nádhernou tvář. Nešlo ji nemít ráda. Tony byl hlava rodiny. Většinou vážný, přesto z něj láska k rodině vyzařovala. Měl robustnější postavu a hnědou rozcuchanou čupřinu. Hnědé oči plné upřímnosti a vřelosti, zdědil Ash po něm. Věděla jsem, že jsem nemohla dopadnout líp.
Wrightovi mě přijali do své rodiny se zápalem, který jsem ani v nejmenším neočekávala. Se vším mi pomáhali. Starosti, které s mým příchodem museli mít, na sobě nedávali znát. Statečně přijali veškerá možná nebezpečí. Jak mi jednou Clair řekla, když ti nebudeme schopni dát cokoliv jiného, budeš mít naši lásku.
Ještě teď mi vytanuly slzy, když jsem vzpomínala na to, jak se mě ochotně ujali. Mám nejúžasnější rodinu na světě.  Slunce se již vyhouplo na obzor a skrz koruny osvítilo celičký les. Myslím, že je čas vydat se domů. Rozeběhla jsem se tedy zpět a snažila se připravit na přetvářku, kterou jsem ochotně podstupovala už rok. Byla jsem ochotna pro svou rodinu udělat cokoliv.




3. Kapitola


Když jsem doběhla domů, Clair už připravovala oběd. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsem byla pryč. Přišla jsem k ní zezadu a dala jí pusu na tvář.
   "Copak bude dnes dobrého?" Zeptala jsem se ji nadšeně.
   "Lasagne, zlato. Utíkej se převlíknout, táta za chvíli dorazí z ryb a bude se jíst."
   "Dobře." Vyběhla jsem k sobě na horu, vzala si čisté věci a rychle zapadla do koupelny s tím, že se ještě osprchuju. Ke stolu jsem dosedala jako poslední. Usmála jsem na Ash, která na mě uličnicky mrkla.
   "Mami, myslíš, že bychom se Sofií mohli dneska zajet do La Push? Je po dlouhé době zase slunečno," škemrala Ashley u Clair a hodila po ní svůj psí kukuč.
   "Nevidím v tom problém. Ale řídit bude Sofia a vrátíte se před setměním." Ashley nadšením poposkočila a začala do sebe jídlo přímo ládovat. Musela jsem se usmát jejímu nadšení, ona už prostě byla taková. Tony na mě přes stůl házel zamračené pohledy.
   "Děje se něco, tati?" zeptala jsem se.
   "Ne nic, hezky si to užijte holky." Usmál se na mě. Věděla jsem, že je vnímavý. Všichni u stolu si všimli, že jsem měla záchvat. Zase. Mlčeli, jen aby mi to ulehčili. Věděla jsem, že jim dělám starosti a to mě tížilo nejvíce. Nechtěla jsem jim přidělávat problémy.
Do La Push jsme dorazily krátce před druhou hodinou. Slunce se stále hrdě tyčilo na obzoru a nevypadalo to, že by chtělo dát mrakům nějakou šanci.
   "Dnes je fakt krásně," pronesla Ash, když jsme rozprostíraly deku na útesech. Měla jsem ráda tyhle společné chvíle. Ashley mi byla tou nejlepší přítelkyní, jakou jsem si mohla přát. Věděla jsem, že jí mohu říct všechno. Ne vždy jsem to využila.
   "Je ti dobře Sofií?" optala se mě starostlivým hlasem. Pohlédla jsem na ni a uviděla její oči plné strachu o mou osobu. Musela jsem se nad tím pousmát. Ve všedním životě jsem to byla spíše já, která dávala na tu druhou pozor. Přesto mě Ashleyna starost zahřála u srdce. Málokdy jsem dávala najevo svými slovy, co pro mě má rodina znamená. Vyplývalo to z mých gest. Teď jsem si to však neodpustila.
   "Mám tě ráda Ash," usmála jsem se na ní. Poznala, že se o tom víc bavit nehodlám. Usmála se.
   "Už dlouho jsme spolu nebyly takhle samy. Chybí mi to." Chápala jsem jí. Neměly jsme teď moc času jedna na druhou. I když bylo těžké si to jen přiznat, já sama se jí vyhýbala. Tak moc bych si přála, aby to bylo jako dřív, když jsme byli malé. Před mými 15. narozeninami bylo všechno jednoduché. Měla jsem přátele a často jsem se smála. Dnes mi to přijde jako doba hodně vzdálená. Žila jsem tenkrát velice jednoduchý, ale spokojený život. Velice snadno jsem zapadla do koloběhu rodiny. Pravidelně za mnou po půl roce jezdila Mary na kontroly. Většinou to spíš vypadalo jako dámská jízda. Vždy mě vzala někam na víkend. Jezdila jsem na pravidelné kontroly na Newyorskou neurologii, kvůli té jizvě. Vše se zdálo být v pořádku. Pár dnů po mých narozeninách nastal nastal zlom, který změnil veškerý můj dosavadní život. Začala jsem trpět nesnesitelnými bolestmi hlavy. Zezačátku to nebylo tak zlé. Nejdříve jsem tomu nepřikládala moc pozornosti. Myslela jsem si, že je to normální. Když se to začalo stupňovat, pojala jsem menší podezření. Víc jsem se tomu však nevěnovala. Hltala jsem analgetika jako cucací bonbóny a docílila tak, že na mě přestaly působit. Když už byla hranice bolesti neúnosná, svěřila jsem se Clair a spolu s ní vyhledala doktora. Poslali mě na různá vyšetření, magnetické resonance, Cétéčka a jim podobné. Ale nic nenacházeli. Nechali si mě tedy měsíc na pozorování, aby mohli vyloučit veškerá rizika. Po této hospitalizaci však moji doktoři vyloučili jak migrénu, tak i různé druhy maligních karcinomů. Jste zdravá, říkali. To Tonyho s Clair vytočilo natolik, že jsme navštívily ještě nespočet dalších nemocnic. Naše snaha však byla bezvýsledná. A tak jsme ze zoufalství táhly k doktorům provozujících různé alternativní medicíny. Ani to však mé bolesti nevyléčilo. Po roce jsme naši snahu vzdaly. Nezbývalo mi nic jiného než se s tím naučit žít. Tenkrát jsem se zřejmě začala podvědomě stranit okolí. Ashley mi však trpělivě stála po boku a pomáhala mi. Často jsem chyběla ve škole a ztrácela kontakt s vrstevníky. Po půl roce jsem si však v mezích normy na bolesti zvykla. Bývala jsem v to období protivnější a snadno vznětlivá. Lidé se mi pro mou popudlivost začali vyhýbat. Pro mě však bylo hlavní, že jsem začala fungovat a mohla jsem chodit do školy. Zvrat přišel asi tak před 7 měsíci. Nejdříve mě vyděsilo, když mě jednoho dne začala pálit moje stará jizva. Bylo to zvláštní, protože jsem ji i po těch letech věnovala pravidelnou pozornost. Vždy jsem studovala její tvar. Táhla se mi od jednoho ucha, těsně nad šíjí, a končila u ucha druhého. Okolo byli malé propadliny od špatného a nekvalitního šití. Ještě více mě pak znervóznilo, když i mé jizvy na spáncích, které vypadaly jako malé vodorovné čárky, začaly svědět. Raději jsem si však tento fakt nechávala pro sebe. Nechtěla jsem své rodiče děsit ještě víc. Už tak se mnou měli dost starostí. Měsíc po tom však přišel záchvat, který otřásl veškerým mým myšlením. Den předem mě bolela hlava přímo nesnesitelným způsobem, a tak jsem raději zůstala doma. Šla jsem si zrovna pro něco k jídlu, když mě to zastihlo na schodech. Nejdříve se mi zamotala hlava, a tak jsem se chytla zábradlí. Mdloby však nepřecházely a mě se zatemnilo před očima. Hrozně špatně se mi dýchalo a já začala panikařit. Snažila jsem se to pravidelným dýcháním zahnat, ale přišlo mi, že to snad ještě zhoršuju. Sesunula jsem se podél stěny do sedu a ruku si přiložila na srdce. Slyšela jsem své srdce bijící jako by snad měly být tyto údery poslední. Naráželo mi na hrudník, až se to po chvíli stalo bolestivým. Myslela jsem si, že už to snad horší ani být nemůže, když přišla obvyklá bolest hlavy soustředěná do spánků. Úlekem jsem vyjekla. Chtěla jsem volat o pomoc, ale dech mi ani na to nestačil. Modlila jsem se, aby to přestalo. Tenkrát jsem si skutečně myslela, že umírám. Bolest hlavy se stupňovala a vypadala to, že už takový nápor nevydržím. Nevěděla jsem, jak dlouho tam už sedím. Dech se mi zkrátil tak, že už z něj zbyl jen sípot, který představoval mou snahu bojovat. Cítila jsem se tak šíleně unavená, cokoliv, o co jsem se pokusila, se setkalo jen s bolestivější odezvou. Cítila jsem, že pomalu ztrácím vědomí.
Probrala jsem se o den později v nemocnici. Má rodina seděla rozmístěna různě po pokoji, oči napuchlé od pláče. Doktoři mi oznámili, že se o mě pouze pokoušeli mdloby. Že jinak jsem naprosto v pořádku. Vyšetřením vyvrátili jakákoliv rizika. Tenkrát jsem musela pevně zatnout čelist, abych se nerozbrečela. Věděla jsem, že to nebyly pouhé mdloby. Měla jsem však silné pochybnosti, že pokud bych se jim to snažila vysvětlit, neposlouchali by. S tím jsem už zkušenosti měla. Podesáté hodině jsem už odcházela domů.
Něco mi na našich nesedělo. I Ashley se mi nějak vyhýbala. Držela mě sice za ruku, ale do očí se mi ani jednou nepodívala. Nikdo z nich se mi nepodíval do očí. Jen co jsme došly domů, se Ashley nabídla, že mi pomůže vybalit. Divila jsem se tomu. Měla jsem sebou jen toaletní tašku. Zhluboka jsem oddechovala, abych zahnala nepříjemný pocit, když si Ashley prohrábla vlasy. Intenzita její vůně, kterou jsem cítila, mě úplně pohltila. Nikdy jsem nic podobného necítila. Když jsem konečně byla schopna logického uvažování, začala jsem přemýšlet, jestli to jen nepřehnala s parfémem. Seděla jsem zrovna na posteli, když se ze zdola ozval Claiřin zoufalý hlas.
   "Musíme jí to říct. Copak chceš riskovat, že až se uvidí, znovu upadne do komatu? Ať si ti doktoři říkají, co chtějí, tohle není normální." Pak jsem slyšela jen její hysterický pláč. Otočila jsem se na Ashley. Uvědomila jsem si, že jí po tváři stékají slzy.
   "Co se děje Ashley? O čem to mluvili?" Rychle si setřela slzy a zmateně se na mě podívala.
   "Kdo o čem mluvil?" ptala se mě.
   "O čem to Clair teď mluvila? A proč pláče?" Ashley se na mě dál dívala, jako kdyby nevěděla, o čem mluvím.
   "Clair je dole v obýváku, chtěli s tátou něco probrat. A nevím o tom, že by plakala." Mračila se, když odpovídala. V tu chvíli mě to však naštvalo. Rychle jsem se zvedla a šla ke schodům, když mě zastavil Ashleyinin trhaný nádech. Lekla jsem se, jestli se jí něco nestalo, ale ona na mě jen zírala ohromená a zděšená. Zamračila jsem se nad jejím výrazem a ona se konečně zvedla. Clair jsem skutečně našla v obýváku spolu s Tonym, kterému plakala na rameni. Ashley se nervózně ošila a podívala se na mě sklíčeným pohledem. Až teď mi došlo, že ona to slyšet nemohla.
    "Co se děje Clair?" I já jsem ve svém hlase zaslechla paniku. Začínala jsem se skutečně bát. Zatajili mi snad něco?
   "Nic se neděje zlato," odpověděl Tony. Clair se na mě podívala očima zarudlýma od pláče. Vypadala tak zuboženě. To mě vyděsilo ještě víc.
   "Clair," špitla jsem. Po tváři mi stekla první slza. "Co se děje?"
   "Skutečně se nic neděje," odpověděla mi.
   "Zatajili mi snad doktoři něco? Přišli na něco?" Modlila jsem se jen, aby to nebylo tak vážné, jak to vypadá.
   "Ne Sofií, doktoři skutečně řekli všechno, co věděli. Ale je tady ještě jedna věc, kterou jsme ti neukázaly. Pojď." Vzala mě za ruku a vedla do chodby k zrcadlu. "Prosím, jenom nepanikař.'"
Podívala jsem se tedy do zrcadla. Vůbec jsem netušila, co čekat. Pohlédla jsem tedy na to, co správně mělo být můj odraz, a vyjekla hrůzou. To co tam stálo, to jsem nemohla být já. Děs, který mě v tu chvíli naplnil, snad nejde ani vyjádřit slovy. Hleděla jsem vyděšeně do těch téměř černých očí podlitých stříbrnou a světle modrou barvou a zapomněla, že bych měla dýchat. Po chvíli mi po tváři kanula první slza. Stejně jako odrazu v zrcadle. Rozplakala jsem se na plno.
   "Bože," zachraptila jsem. "Co se to se mnou stalo?" pronesla jsem mezi vzlyky. Upadla jsem do šoku. Položili mě v obýváku na gauč, kde jsem se svému hysterickému pláči poddala úplně. Z tohoto letargického stavu jsem se probrala až pozdě večer. Všimla jsem si, že tu všichni spí se mnou dole. Prošla jsem tedy potichu až do chodby a znovu se postavila před zrcadlo. Instinktivně jsem zadržovala výkřik, až se té bytosti znovu podívám do očí.
   "Bože, bože, bože," šeptala jsem neustále dokola, jak jsem se snažila vypořádat s tím šokem.
   "Tohle přece nejsem já," snažila jsem se namítat. Velmi snadno jsem však poznala svou podobu. Černé vlasy však byly lesklejší a hedvábnější. Rty jsem měla plnější a růžovější. Všechny mé rysy jakoby ztvrdly. To stvoření v zrcadle bylo krásné. Vražedně krásné. To přece nemůžu být já, pomyslela jsem si. Vztáhla jsem ruku ke své tváři a odraz v zrcadle udělal to samé. Ty oči, ty oči ale nejsou moje. Zorničky jsem měla širší, než bylo normální a má původní tmavě modrá barva se vytratila. Místo ní se tam mísila tyrkysově modrá se stříbrem. Takovéhle oči přece nejsou normální. A v tu chvíli mi to došlo.
   "Sakra," ulevila jsem si nahlas. Vždyť já tu stojím úplně po tmě. Znovu ve mně propukla panika. Teď bych neměla vidět na krok, natož studovat svou tvář. Sesunula jsem se na zem a rozplakala se. Po chvíli ke mně někdo přišel a objal mě. Podle vůně jsem poznala Clair. Poznávám lidi podle vůně, pomyslela jsem si. Jsem jak nějakej pes.
Zůstala jsem týden doma. Naši mě omluvili ve škole a mě pověděli, že musí změnu mého vzhledu nějak vysvětlit. Raději jsem o tom nechtěla nic slyšet. Clair zůstala se mnou doma a statečně se mnou trávila všechen čas. Zvykala si na mě. S Ashley to bylo jiné. Věděla jsem, že se mě bojí a zraňovalo mě to. Nemohla jsem jí to však vyčítat. Po týdnu za mnou ale přišla. Plakala. Dokola se mi omlouvala a neustále opakovala, že to spolu zvládneme. Myslím, že právě tento okamžik mě donutil alespoň se pokusit vyrovnat s tím, co se mi stalo. Když nastal čas návratu do školy, strachy se mi klepaly ruce. Ash se mě snažila uklidnit tím, že na to ostatní už připravovala. Zděšeným pohledům jsem však neunikla. Ten první den jsem donutila Clair koupit kontaktní čočky v mé původní barvě.
Postupem týdne jsem si však všimla změny. Oči mi tmavly a zornice se zužovaly. Vlasům jakoby ubýval lesk a rysy se mi zaoblily. Do 2 týdnů jsem vypadala téměř normálně. Byla jsem nadšená. Celá rodina měla dobrou náladu. Děkovala jsem bohu a neustále si popískávala. Věřila jsem, že mé trápení skončilo. Po dvou týdnech mě zas začala bolet hlava. Nepřikládala jsem tomu váhu, říkala jsem si, že takové štěstí, aby i tohle trápení skončilo, nemám. Pak ale přišel další záchvat.
A tak se z mého života stal jakýsi morbidní kolotoč. Začíná to bolestmi hlavy. Ty sebou přináší záchvaty, které zřejmě vyvolávají tu děsivou změnu mého těla. Já i celá má rodina jsme si zvykly.
Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti a otočila se na Ashley. Už jí pohled na mě neděsí, musela jsem se nad tím pousmát. Teď si z toho ráda dělá srandu. Dlužím jí hodně, pomyslela jsem si.
   "Měly bychom to napravit," mrkla jsem na ní. "Co takhle se jít projít po pláži?" navrhla jsem. Chytla jsem Ash za ruku a pomalu jsme se vydaly po oblázkové pláži. V La Push to bylo nádherné. Je to místní indiánská rezervace, vzdálená civilizaci, a tak sem zabloudí jen málo lidí. Často jsem sem jezdila na procházky. Strávily jsme tam ještě asi dvě hodiny, než jsme se vydaly domů.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Malika Malika | 28. února 2010 v 23:58 | Reagovat

nejspíš moje jediná výtka - vlasy jsou ve shodě s "y", ne "i" stejně tak věčné deště a pár dalších... :DD promiň, jsem děsně pedantský češtinář( a proto si povídky po sobě nikdy nečtu; zabila bych sama sebe). jinak se mi povídka moc líbí, všehcno popisuješ hezky barvitě, takže je snadné si složit obrazy ....... a proto se nejspíš vykašlu na školu a budu čítať dál..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Veškeré texty na těchto stránkách podléhají autorským právům. Kopírování a šíření bez vědomí autora je přísně zakázáné.